Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 15

15

né zvláštní pomůcky… Tak tohle je

dávnověk. Jako společnost jsme to-

hle dokázali změnit. A to ukazuje,

že za touto změnou musí být nějaké

přesvědčení, nějaká vůle. Součas-

ně jasná data ukazují, že naše péče

o postižené a jiné potřebné občany

není vůbec malá. Takže opravdu ne-

hrubneme. Sice na sociálních sítích

občas potkáme hulváty nebo vyslo-

vené extremisty, ale převažuje to ve

společnosti? Naopak, každý z nás

přece zná ve svém okolí lidi, kteří

často sami od sebe pomáhají. Někdo

penězi, někdo dobrovolnou prací,

někdo věcným darem. To už vůbec

nejsou bílé vrány, spíš bych řekl nor-

mální projevy lidí, kteří si uvědomují,

že někdo neměl tolik štěstí jako oni.

Jakou roli vnašem solidárním jed-

nání hraje nebo nehraje vzdělání?

Vzdělání hraje vždycky roli a vět-

šinou velmi pozitivní. Ale v této

souvislosti bych řekl ještě jednu

pozitivní věc. Kdekdo dnes mluví

o demokracii. Ale to nestačí. Potře-

bujeme se domluvit přesněji. Potře-

bujeme liberální demokracii. Protože

vlastně jen ona bere ohled na různé

menšiny, které v normální volební

mašinerii nemají šanci vyhrát. Je jich

prostě méně.

Kdybychom to vzali úplně do ex-

trémů, na sto mužů u nás připadá

sto čtyři žen. Kdyby se tedy všechny

ženy domluvily a přijaly zákony, kte-

ré by umenšovaly práva mužů, tak to

projde. Tedy, když je někdo součástí

většiny, nemůže přehlížet menšinu.

Zdánlivá banalita. Ale! Já jsem také

většina, jsem pravák. Jenomže levá-

ci mají také svá práva, třeba v bance.

Ale připravená tužka je pro praváky.

Takže jaká práva? Moc mě potěšilo,

že jsem v ČSOB objevil tužku pro

leváky. Nad tím musel někdo pře-

mýšlet, někdo to objednat, zkrátka

je to malinký příklad, jak se většina

má chovat k menšině. To je liberální

demokracie.

Ale abychom nezamluvili otázku

vzdělání…

Vzdělání nejsou miliony nabiflova-

ných stránek. To umí počítač lépe.

Vzdělání je schopnost nahlížet růz-

né věci z různých stran. Dokonce ze

strany někoho jiného, než jste vy.

Ještě jedno téma. Naše děti se

ocitly ve světě sociálních sítí,

obrovských mraků informací,

vnepřehledné houštině tvrzení,

pravd, nepravd, iluzí, lákadel

ipesimistických vizí. Kazí je to?

Když mně bylo deset nebo patnáct,

slyšel jsem to, co zní dnes. Naše ge-

nerace je prý zhrublá, povrchní, ná-

silnická, neváží si autorit… A kdyby

mi bylo tolik pět set let před Kristem

v Aténách, slyšel bych totéž. Takový

je svět. Zrovna včera mi dcera říkala,

že si bude vybírat dárky na Vánoce.

A nakonec si vybrala panenku na

vozíku! To přece za mého dětství

nebylo možné. Nejen proto, že tako-

vé hračky neexistovaly, ale hlavně

proto, že přece za totalitního režimu

se invalidé neukazovali. Vadní lidé

přece neexistují! A najednou – pro-

žíváme obrovský pokrok, panenky

mohou být na vozíku, lidé mohou

být na vozíku a nic se neděje, je to

normální…

Jsme na tom lépe, lépe… Jen se ješ-

tě musíme zbavit zlozvyku okázalé

lítosti, hlasitého hořekování nad tě-

mito lidmi. Oni to nepotřebují a jak

vidno ani naše děti to nepotřebují.

Takže nejsou zkažené. To je hezký

pocit.



Mgr. Michal Horáček, Ph.D. (*1952)

Publicista, dlouholetý redaktor Mladého světa, textař, který

zejména ve spolupráci sPetrem Hapkou vytvořil desítky

populárních hitů (Levandulová, Štěstí je krásná věc,

Scizí ženou vcizím pokoji atd.). Producent – např. muzikál

Kudykam. Zakladatel adlouholetý majitel sázkové

kanceláře Fortuna.

Vystudovaný antropolog. Kandidoval vposledních

prezidentských volbách.

Už staří Řekové věděli, že člověk

sám není schopen naplnit svou lidskou

podstatu, je totiž tvor pospolitý.

Takže teze o státu jako firmě platit

nemůže. Je povinností nás, občanů,

abychom zkoumali a nacházeli potíže

těch slabších a umožnili také jim,

aby mohli žít co nejlepší život.