Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 30

KULTURA

Náš tandem

je pořád krásnej…

Nemluví nikdy přes sebe, ale vjiném

rytmu. Honza je Beran, který dokázal,

že se umí „poprat“, aona? Chytrý

empatický Blíženec. Vlétě před patnácti

lety se vzali. Ikdyž prožívají rychlé dny,

rádi se ksobě adětem vracejí:

Radka aJan Potměšilovi.

Honzo, před třiceti lety jste pro-

žíval přerod do druhého života.

Jak vypadaly přesýpací hodiny

těch let?

JAN:

Po autonehodě jsem se víc než

rok pohyboval mezi nemocnice-

mi a po náročné léčbě následovala

dlouhá rehabilitace. Musel jsem se

naučit ovládat své tělo na vozíku –

funguje totiž úplně jinak! Řešil jsem

problémy, jak třeba obout a zavázat

botu. Dlouho jsem si nepřipouštěl,

že nebudu vůbec chodit, ale nakonec

jsem to přijal jako fakt. Jeden život

v mnohém skončil, druhý začínal.

Ale vyrůstal jsem ve sportovní rodi-

ně, od rodičů jsem věděl, že vždycky

existuje cesta, jak ze situace ven…

Mám káru, ale jedu dál.

Hned na začátku 90. let za mnou

přišel Jakub Špalek: „Pojď s námi dě-

lat divadlo!“ řekl mi. Vážil jsem si jeho

vstřícnosti. U Kašparů jsem stále, už

skoro třicet sezon… Ve své první roli

jsem ještě seděl v hledišti, a když

jsem se s vozíkem ocitl poprvé na je-

višti, váhal jsem, jak s ním naložit. Na-

konec jsem se rozhodl – musím z něj

vycházet, přiznat ho, nic neskrývat.

RADKA:

Často se při rozhovorech

s Honzou novináři ptali, jestli se

Honza nelitoval, že se to stalo právě

jemu, herci na prahu velké kariéry.

Jednou mi Honza řekl: „A proč ne

zrovna já? Čím jsem tak výjimeč-

ný, že mně by se to nemohlo stát?“

Myslím, že se Honza nikdy netrápil

pocity, co by, kdyby… A vezměte si,

v jakém okamžiku se mu to přiho-

dilo: v roce 1988 natočil tři filmy,

hrál na Vinohradech, v Činoheráku,

Na Zábradlí. Režisér Ivan Rajmont

mi říkal, že po válce byly jen tři tak

průrazné talenty, tak zářivé osob-

nosti: Jan Tříska, Vladimír Pucholt

a jako třetího jmenoval Honzu. A na-

jednou tohle skončilo. Ale myslím,

že u Honzy to, že vlastně přežil a je

jen na vozíku, byla výhra. Mohl umřít

nebo přežít s následky na mozku,

vozík je vlastně „marginálie“.

Poznali jste se vprvním Honzově

životě, před úrazem?

Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

Foto: JAN ŠILPOCH, MICHAL HLADÍK A ARCHIV MANŽELŮ POTMĚŠILOVÝCH

My dva a čas –

Radka s Honzou

na podzim 2019