Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 8

REFLEKTOR / LIDÉ S POSTIŽENÍM BEZ DOMOVA

daleké restaurace, s níž spolupra-

cujeme. Taky rozdáváme suroviny

z potravinové sbírky a našeho skla-

du, díky nimž si mohou klienti sami

vařit. O Vánocích od nás všichni do-

stanou různé praktické dárky v po-

době oblečení, otvíráků na konzervy

a podobně. Připravujeme i tradiční

večeři, což alespoň trochu rozjasní

smutek, který by tu jinak asi pano-

val,“ konstatuje Lukáš Novotný.

V Azylovém domě Naděje Záběh-

lice jsou aktuálně tři lidé na vozíku,

další po různých operacích, s par-

kinsonem, stařeckou demencí, roz-

troušenou sklerózou nebo po mrt-

vici. „Od 22 do šesti hodin je noční

klid, během kterého by se obyvatelé

neměli navzájem rušit, ale večerku

tu nikdo netroubí. Pokud se chce ně-

kdo do noci koukat ve společenské

místnosti na televizi, nebráníme mu

v tom. Nesmí se tu pít alkohol. Po-

kud někdo přijde pod vlivem, nevy-

hodíme ho, pokud se chová slušně

a v klidu si jde lehnout,“ dává Lukáš

Novotný nahlédnout do každodenní-

ho fungování domu.

Třicet rozdílných lidí pod jednou

střechou pochopitelně nežije vždy

v idylické harmonii, občas se vy-

skytnou běžné konflikty. Pracovníci

také dohlížejí na to, aby se do domu

nestahovali různí vychytralí „kama-

rádíčci“, kteří by chtěli parazitovat

na tom, že mnozí z obyvatel domu

pobírají důchody a další dávky. Také

není žádoucí, aby zde někdo načerno

pobýval během dne. Proto se musí

návštěvy předem hlásit.

SMUTNÝ OSUD ŠŤASTLIVCE

Jeden z třílůžkových pokojů v pří-

zemí (do vyšších pater vede výtah)

obývá také jedenasedmdesátiletý

vozíčkář Jiří M. Místnost o rozloze

asi 20 čtverečních metrů je zařízená

prostě a dominují jí tři polohovatelné

postele u zdí. „Budeme si tykat, jo?

Já jsem Jirka,“ vítá mě bezprostřed-

ně pan Jiří, který bydlí v Záběhlicích

něco přes půl roku.

Svůj příběh mi začíná vyprávět od

peripetií, které ho postupně připra-

vily o obě dolní končetiny a posadi-

ly na vozík. „Byl to šok, musel jsem

si zvyknout, ale teď už je to dobré,“

říká smířeně Jiří, na kterém je vidět,

že neměl lehký život. Působí optimi-

sticky a otevřeně, i když také v jednu

chvíli zadumaně prohlásí: „Moje ma-

minka vždycky říkala, že jsem dítě

štěstěny. Kdyby mě viděla teď, obra-

cela by se v hrobě…“

Ztráta maminky vlastně stála

u počátku jeho údělu bezdomovce.

Do té doby žil vcelku normální ži-

vot: vyučil se v ČKD soustružníkem,

pak dělal hospodského. Po revoluci

dokonce šest let provozoval vlastní

hospodu v centru Prahy. Chvíli se ži-

vil jako správce veřejných WC, pak

ho zaměstnával kamarád na stav-

bě. Nakonec se na téměř dvacet let

uchytil ve Lhotě u Staré Boleslavi,

kde mu jiný známý dohodil práci na

statku.

S vyšším věkem se však dostavily

i zdravotní neduhy a majitel statku

ho vyhodil. Přišel o živobytí, neměl

manželku ani děti, a tak se chtěl vrá-

tit k mamince, o niž se staral. Po její

smrti se však bytu podle Jirkových

slov zmocnil bratr, se kterým se do-

stali do vážného konfliktu. „Přestože

nemám nikoho, o bratrovi nechci

slyšet. Vlastně ani nevím, jestli ještě

Čistá postel,

ve které si večer

můžete číst, není

pro každého

samozřejmost.