Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 6

REFLEKTOR

Dítě štěstěny?

Zima ačas svátků vánočních je pro lidi bez domova

abez nejbližších nejkrutějším obdobím. Jsou mezi nimi

také lidé spostižením. Jak se jim daří protloukat?

Aumíme jim se složitou situací pomáhat?

Text: RADEK MUSÍLEK

Foto: JAN ŠILPOCH

Denní centrum Naděje sídlí pod

mostem pražské magistrály nedale-

ko hlavního nádraží, v lokalitě, kam

se tradičně stahují lidé bez domova.

Nebudu nic zastírat – ani během

slunečného dopoledne nenabízí

stísňující atmosféra špinavého a po-

temnělého okolí žádný dobrý pocit.

Středisko tvoří dvě patra stavebních

buněk, kde Naděje poskytuje stravu,

hygienu, zprostředkování noclehu,

sociální i psychologické poradenství,

ordinaci praktického lékaře, gyne-

kologii, stomatologii a psychiatric-

kou ambulanci. Do vrchní části vede

elektrická plošina, ale v přízemí je

u vstupu jeden schod. Pracovníci

centra prý případně rádi pomohou

s jeho překonáním.

Ptám se tu po lidech s postižením,

kteří žijí přímo na ulici. Gabriela

Podzemská, vedoucí Denního cen-

tra, má pro mě však vlastně dobré

zprávy: takové lidi se ve většině pří-

padů daří umísťovat do azylových

domů. Odjíždím tedy do pražských

Záběhlic do tamního Azylového

domu Naděje. Prostředí se od Den-

ního centra u Bulhara nemůže více

lišit: jsme nedaleko Hamerského

rybníka a románského kostelíka,

v ulici K Prádelně s téměř vesnickou

atmosférou. Na zápraží s nájezdem

pokuřuje na lavičce dvojice míst-

ních obyvatel.

NADĚJE AZYLOVÉHO DOMU

Uvnitř mě vítá hlas televize ze spo-

lečenské místnosti, v kanceláři si

podávám ruku s vedoucím Luká-

šem Novotným. Panuje tu příjemně

neformální atmosféra, o kterou se

kromě vedoucího stará šest pracov-

níků v sociálních službách, jedna

sociální pracovnice a jedna uklí-

zečka. „Podle mých informací jsme

jedni z naprostého minima čistě

bezbariérových azylových domů

v Praze. Poskytujeme služby pro

muže i ženy v důchodovém věku

nebo se zdravotním znevýhodně-

ním, kteří ztratili bydlení. Máme

k dispozici 30 lůžek v jedno-, dvou-

a třílůžkových pokojích,“ otevírá Lu-

káš Novotný.

Průměrná délka pobytu je tady

něco přes rok, to obvykle stačí, aby

se krizová situace dotyčného ales-

poň částečně vyřešila. První krok:

smlouva uzavřená na dva měsíce,

během kterých se klient aklimatizuje

a pracovníci azylového domu s ním

sestaví individuální plán dalšího po-

stupu. Pak se pobyt obvykle prodlu-

žuje. „Snažíme se pro lidi najít bydle-

ní a další služby. Pomáháme jim také

k doktorovi, při zajišťování pomůcek

a v komunikaci s úřady,“ vysvětluje

vedoucí a pokračuje: „Ne vždy se to

daří. Někdo tu stráví i přes dva roky,

stává se také, že se k nám klient vrá-

tí, protože nové bydlení nevyjde. Ať

už z vlastního zavinění nebo kvůli

zhoršení zdravotního stavu.“

Jeden den v azylovém domě přijde

obyvatele na 130 korun. Cena zahr-

nuje nocleh, denní pobyt a sociální

služby. Stravu si každý hradí zvlášť

sám. Pokud nemá dostatek financí,

může požádat o příspěvek v hmotné

nouzi. „Stravování přímo nezajišťuje-

me, ale nabízíme možnost přivezení

oběda za 28, resp. 56 korun z ne-

Snažíme se pro lidi najít bydlení

a další služby. Pomáháme jim také

k doktorovi, při zajišťování pomůcek

a v komunikaci s úřady. Ne vždy se

to daří. Někdo tu stráví i přes dva

roky, stává se také, že se k nám klient

vrátí, protože nové bydlení nevyjde.

Ať už z vlastního zavinění nebo kvůli

zhoršení zdravotního stavu.