07-08/2017

• Strana 1

  Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

  Koupí tohoto časopisu podpoříte

  Víme, že to zvládneme

  ZKUŠENOSTI RODIČŮ S POSTIŽENÍM (s. 6)

  Cena jednoho výtisku 30 Kč ve volném prodeji / Roční předplatné 240 Kč / Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč

  7-8 / 2017

• Strana 2

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

• Strana 3

  3

  EDITORIAL OBSAH

  ŠTĚPÁN BENEŠ

  Když se kolega Radek Musílek pro-

  cházel centrem Prahy s Adamem

  Gebrianem, kritikem a propagáto-

  rem architektury, narazili na řadu

  drobných, ale významných překá-

  žek. Tu sice snížený obrubník, ale

  přece jen s několikacentimetrovou

  překážkou, tu hezká bezbariérová

  ulice, kde do všech obchodů vedou

  schody…

  Bezbariérovost se v naší zemi za

  posledních deset let ohromně zlep-

  šila. Jenže nelze přehlédnout, že

  pořád schází jedna důležitá věc –

  udělat věci s rozmyslem, pořádně,

  ne jen tak, „aby se neřeklo“. Myslet

  na to, že i já bych mohl být jednou

  nejen člověk s postižením, ale mož-

  ná i rodič s kočárkem nebo senior,

  pro kterého dva vysoké schody do

  tramvaje mohou představovat rozdíl

  mezi sezením doma a životem mezi

  lidmi. Co je dobré pro lidi s postiže-

  ním nebo maminku s kočárkem, to

  je totiž dobré pro všechny. Naopak to

  bohužel nefunguje.

  V roce 2017 už jen těžko může-

  me nedostatky svádět na něco jiného

  než na absenci jedné jediné malé, ale

  přitom zúčastněné myšlenky. Netý-

  ká se to ale samozřejmě jen archi-

  tektury a veřejného prostoru – své

  o tom vědí i lidé z dalších reportáží

  v tomto čísle, od první až doslova

  do poslední strany. Senioři i radnice

  v Ústí nad Orlicí. Tomáš Pouch a jeho

  Černí koně. Jan Nevrkla a jeho plav-

  ci, mnohdy s opravdu těžkým posti-

  žením. Taneční soubor A proč ne?

  z brněnské Střední školy F. D. Roo-

  sevelta. Rodiče s různorodým handi-

  capem, mámy a tátové na vozících,

  se sluchovým či zrakovým postiže-

  ním, kterých jsme se zeptali na jejich

  zkušenost. Nebo ta dlouhá řádka lidí,

  kteří pomáhají Kontu Bariéry.

  Milí čtenáři, prázdninové rozšíře-

  né dvojčíslo je zde. Nechme se jím

  inspirovat. Třeba k malým, ale důle-

  žitým věcem.

  

  Malé, ale důležité

  SenSen Ústí nad Orlicí:

  Ale vždyť si žijeme dobře...

  Příběh: Černí koně Tomáše Poucha

  Adam Gebrian: Architektura je odrazem vztahů

  strana 14–15

  strana 16–18

  strana 10–13

  Dublin: Odysea bez překážek

  strana 19–21

  Kultura: Taneční soubor A proč ne?

  Jan Nevrkla: Plavání je radost

  strana 31–33strana 28–30

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

• Strana 4

  Vítr ve vlasech

  Adam (11) prodělal před časem náročnou operaci

  mozku. Energický klučina byl ale také jedním zprvních,

  kdo si mohli vyzkoušet speciální dětský handbike –

  nejdříve jej skamarády proháněl okolo dětské léčebny

  Vesna vJanských Lázních, dnes už má kolo idoma.

  To vše zdarma díky projektu Vítr ve vlasech Tomáše

  Poucha, předsedy spolku Černí koně. Více oTomášovi

  ajeho aktivitách si přečtete na str. 16.

  

  Foto: Jan Šilpoch

  FOTOEDITORIAL

• Strana 5

  5

• Strana 6

  REFLEKTOR

  Rodičovství

  spostižením

  Čím je rodičovství lidí spostižením

  specifické aco přináší neobvyklého?

  Jaká je role partnerů, jak reaguje okolí

  isamotné děti? Zeptali jsme se lidí

  srůznými handicapy na jejich zkušenosti

  vroli matek aotců.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH, MACIEJ KARAŚ

  TEREZA

  MARKOVÁ (36)

  Maminka na vozíku, vpatnácti letech

  jí po infekci od klíštěte ochrnuly dolní

  ačástečně ihorní končetiny.

  Smanželem bez postižení má dva syny,

  Matyáše () aDobroslava ().

  Určitě bych rozdělila otázku na to,

  jestli je postižený rodič muž nebo

  žena. Pokud jde o ženu, je to mno-

  hem těžší. Ale tak jako tak, všechno

  se musí zvládnout, v tom je rodičov-

  ství s postižením úplně stejné jako

  u všech ostatních lidí.

  Některé věci prostě nezvládám,

  potřebuji pomoci i sama se sebou.

  Když byli kluci úplně malí, šlo tře-

  ba o koupání a přebalování. Obdo-

  bí věku od šesti do patnácti měsíců

  jejich věku bylo asi nejnáročnější,

  protože už byli pohybliví, ale nic moc

  nechápali. Pomáhala a stále občas

  pomáhá moje mamka, taťka a samo-

  zřejmě manžel. Vždy se mnou ně-

  kdo byl. Služeb asistentky jsme díky

  podpoře rodiny nikdy nevyužili. Na

  maloměstě by stejně nebylo snadné

  ji sehnat.

  Na mateřství jsem se nijak spe-

  ciálně nepřipravovala, brala jsem

  všechno, jak věci přicházely. Až

  asi v Matýskově roce a půl jsem

  vyrazila do Centra Paraple na kurz

  Máma, táta na vozíku. Chtěla jsem

  poznat i jiné matky s podobným

  postižením, jako mám já. Moje cho-

  dící kamarádky se se mnou často

  srovnávaly. Občas zaznělo, jak to

  mám dobré, když se vším pomůže

  babička nebo někdo jiný. Ale při-

  tom jsou ty situace nesrovnatelné.

  Nikdo si třeba neuvědomuje dopad

  na psychiku, kdy o sobě začnete po-

  chybovat jako o matce, když všichni

  kolem jsou schopnější než vy. Nebo

  když chce miminko víc pochovat od

  někoho jiného než od vás.

  Moje mateřství tedy určitě klade

  větší nároky na rodinu, manžela atd.,

  ale na druhou stranu to má i poziti-

  va. Často se stává, že ženy nechtějí

  dítě muži svěřit. Chtějí mít nad vším

  kontrolu a dělat vše samy. Můj man-

  žel byl naopak od prvopočátku plně

  Pohled na

  dovádějící kluky

  přináší Tereze

  radost, ikdyž

  snimi třeba něco

  dělat nemůže.

• Strana 7

  7

  zapojen, tím pádem si s kluky vybu-

  doval bezvadný vztah.

  Okolí reagovalo na moje mateřství

  převážně pozitivně, i když u druhého

  těhotenství jsem měla určité zdra-

  votní komplikace a v porodnici se

  mi doneslo, že lékaři remcají, co si to

  dovoluji mít další dítě, když už jed-

  no zdravé mám. Všechno nakonec

  dobře dopadlo.

  Moje postižení kluky určitě ovliv-

  ňuje. Řekla bych ale, že na svůj věk

  jsou klidnější a empatičtější. Daleko

  víc se umějí ptát na pocity, chápou,

  když někdo něco nemůže. Střída-

  vě mají občas období, kdy řeší můj

  handicap. Chtěli by, abych se uzdra-

  vila.

  Přes všechny těžkosti jsem nikdy

  nelitovala. Děti dávají velký pocit

  smyslu a naplnění.

• Strana 8

  REFLEKTOR / RODIČOVSTVÍ S POSTIŽENÍM

  MACIEJ

  KARAŚ

  (33, POLSKO)

  Otec na vozíku, po úrazu sochrnutím

  nohou alehce irukou. Syna Szymona ()

  má spartnerkou bez postižení.

  Zpočátku byla moje role otce vcel-

  ku těžká, protože jsem se synem

  nemohl dělat moc věcí bez pomoci

  druhých. Teď, když už je Szymon po-

  hyblivější a samostatnější, je všech-

  no mnohem jednodušší. Doprovázím

  ho do školky, vyzvedávám, pak jde-

  me na hřiště, zvládnu ho vykoupat

  a uložit ke spánku.

  V tuhle chvíli bych řekl, že moje

  postižení na syna žádný zásadní vliv

  nemá a neovlivní ho. Samozřejmě, že

  s ním nemůžu jezdit na kole, necho-

  dím s ním do bazénu nebo nekope-

  me do míče, ale tohle všechno s ním

  dělá moje snoubenka. Místo toho mu

  můžu číst večer před spaním, sklá-

  dat s ním kostky nebo dovádět, když

  se koupe ve vaně.

  O to, co si myslí lidé kolem, se ne-

  chci moc starat, nezajímá mě to. Nej-

  těžší je, že syna nemůžu silou přinu-

  tit, aby udělal něco, co nechce. Třeba

  když jsme spolu na dětském hřišti

  a on odmítá odejít, nemůžu ho chytit,

  vzít do rukou a odnést pryč.

  Opravdu hodně nám pomáhá celá

  rodina. Malému se věnují, jak je po-

  třeba. Pravidelně chodí s dědečkem

  do bazénu, jiný den zase tráví s ba-

  bičkou.

  MARKÉTA

  ZELENKOVÁ (30)

  Maminka se sluchovým postižením,

  stejně jako její partner neslyší od

  narození, mají spolu dvě slyšící dcery

  Emily () aMolly ().

  Rozdílů oproti rodičovství slyšících

  lidí vidím hodně. Naše situace je ješ-

  tě specifická tím, že obě naše dcery

  slyší, zatímco my s partnerem ne.

  Z toho plynou různé situace.

  Od útlého věku s dětmi komuni-

  kujeme znakovou řečí, takže si na-

  vzájem dobře rozumíme. Nemám

  ale šanci pochytit, co říkají nebo slyší

  v okolním světě. Emily je přitom vel-

  mi družná a komunikativní, klidně se

  dá v autobuse do řeči s cizími lidmi.

  Musím ji hlídat, nemá zatím hranice.

  Sice umím odezírat, ale je dost ná-

  ročné zachytit úplně všechno. Ne-

  dávno nastala nepříjemná situace

  v čekárně u lékařky, když začala na

  svoji mladší sestru mluvit sprostě.

  Cizí matky se na mě pohoršeně dí-

  valy a čekaly, co udělám. Já ale ne-

  měla o ničem tušení. Teprve pak mě

  na to upozornily.

  Ve školce se učí dobře, prý i hezky

  zpívají. Občas mají trochu problé-

  my se skloňováním a jazykovými

  pravidly, ale nejde o nic výrazného

  a časem se to jistě poddá. Bylo mi

  však nepříjemné, když se zpočátku

  jedna paní učitelka snažila používat

  Emily jako tlumočnici do znakového

  jazyka. Nechci svoje dítě používat

  jako prostředníka mezi mnou a uči-

  telkou. Přestože si řada lidí v okolí

  myslí, jak je to skvělé, že máme sly-

  šící děti a budeme je moci využívat

  právě jako prostředníky s okolním

  světem, já se tomu velmi bráním.

  Zatím se nebojím, že by se měly

  naše světy rozcházet. Vím třeba, že

  mají raději, když jim já vyprávím po-

  hádky ve znakovém jazyce, než když

  jim je čte moje maminka z knížky.

  Znakový jazyk některé věci dovede

  vyjádřit mnohem poutavěji. Zkrátka

  je to dost o povaze. Člověk musí být

  otevřený, pak nehrozí, že bychom se

  začali navzájem vzdalovat. Dost se

  mezi slyšícími pohybuji, takže to pro

  mě není neznámé prostředí.

  Na porod jsem se připravovala

  během tří kurzů, kde jsme probírali

  průběh porodu, kojení a péči o mat-

  ku i dítě. Chtěli jsme, aby se mnou

  v kladenské porodnici byla tlumoč-

  nice, ale nakonec jsem rodila v noci.

  Ostatně doktor říkal, že to bude

  v pohodě, že žádná velká komunika-

  ce nebude potřeba – zatlačte, hotovo,

  je to kluk/holka. Občas mi něco na-

  psali, navíc mi s komunikací pomá-

  hal můj partner.

  Maciej je rád,

  že syn Szymon

  už povyrostl,

  takže postupně

  společně

  zvládají víc věcí.

  Markéta čekala,

  že její dcery

  budou mít také

  sluchové postižení,

  což se ovšem

  nestalo.

• Strana 9

  Jsme staří, tak

  překážíme?

  Účast seniorů ve veřejném

  životě, v zaměstnání, v politice

  a nevládních organizacích? Je to

  žádoucí? Copak vás při nákupu

  nezdržují staří lidé, kteří tam

  chodí přesně v dobu, kdy ostatní

  nakupují cestou z práce? A účast

  starých na schůzích, kde se jedná

  třeba o změnách v dopravě, je

  taky problematická. Vždyť ti staří

  již většinou sami nepoužívají

  auta, chodí nanejvýš do nejbližší

  hospody, tak proč mají mluvit

  do věcí týkajících se celé obce?

  Hlásí se o slovo, pak nevědí, jak

  začít, a než sdělí podstatu, mladší

  to znechutí. Chodí tam, protože

  se doma nudí a chtějí se ještě

  „zviditelnit“. Jsou staří, tak proč se

  do toho ještě pletou?

  V opakování vyslovených

  i nevyslovených střetů mezi

  mladými a starými ve „veřejném

  prostoru“ bych mohla pokračovat.

  Sama již patřím mezi seniory,

  tak toto mohu napsat, aniž

  budu osočena z propagování

  zájmů mladé generace na úkor

  starých neboli z ageismu. To

  je slovo převzaté z angličtiny

  a znamená averzi vůči starým.

  Společnost se vždy skládala

  z různých věkových skupin. Jen

  těch starých bylo dříve méně, než

  je dnes. Přesto již před začátkem

  našeho letopočtu existoval v Římě

  senát, tedy rada starších, kteří

  měli zkušenosti, rozvahu, viděli

  společnost v souvislostech. Proto

  by i v současnosti měli být staří

  lidé voleni do zastupitelských

  úřadů a na kandidátkách by se měl

  vždy uvádět i jejich věk. Veřejný

  prostor, včetně politiky, je pro

  všechny. Jen ti mladší se pohybují

  obvykle rychleji – časem se ale

  také zpomalí.

  

  Autorka je socioložka,

  členka rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ

  9

  BARBORA (30)

  AROMAN (41)

  MIRGOVI

  Rodiče se zrakovým postižením. Mají

  dceru Anežku ( měsíců), která zrakový

  handicap nemá. Oba kdysi viděli, paní

  Barboře zbytky zraku zůstaly, pan Roman

  je zcela nevidomý.

  B:

  Nerozhodovali jsme se s ohledem

  na náš handicap. Věděli jsme, že to

  bude trochu komplikovanější, ale to

  bylo druhotné. V pražském Tyflo-

  centru jsem absolvovala přípravný

  kurz rodičovství u Olgy Buriánkové.

  Prvních čtrnáct dní po porodu k nám

  docházela moje sestřenice, pak už

  jsme vše zvládali prakticky sami.

  Kočárek máme označený reflexní

  vestou s nápisem nevidomý.

  R:

  Máme tak šest velmi dobrých

  kamarádů, kteří nám kdykoli pomů-

  žou. Musím pochválit i skvělý pří-

  stup personálu v krčské porodnici.

  Manželka si to tam dopředu předsta-

  vila a vše si prohlédla. To bych všem

  doporučil. Vyvinout předem aktivitu

  a zájem.

  B:

  Malou mi pak dali hned po po-

  rodu na pokoj. Nikdo se nad ničím

  nepohoršoval. O tom, že všechno

  zvládneme, jsme nepochybovali, spíš

  jsme řešili otázku dědičnosti. Dcerka

  má poměrně malé riziko a zatím je

  všechno v pořádku.

  R:

  Doba postoupila, alespoň v Pra-

  ze. Lidé už jsou na postižené zvyklí.

  Ještě před patnácti lety měly nevido-

  Kam pro radu?

  Tematický pobyt Máma, táta na vozíku pořádá

  Centrum Paraple. Zaměřuje se na témata,

  jako je asistovaná reprodukce, těhotenství aporod

  užen po poškození míchy, partnerské vztahy,

  výchova, poskytuje praktické rady. Kontaktní osobou je

  Anna Fábryová,fabryova@paraple.cz,  .

  Poradenství pro nevidomé aslabozraké rodiče

  arodiny poskytují střediska Tyflocentra, více informací

  www.tyfloservis.cz akontakty na jednotlivá regionální

  střediska.

  Informační servis ispecializované kurzy pro budoucí

  rodiče spostižením poskytuje řada dalších organizací

  sdružující lidi skonkrétním postižením. Nebojte

  se sdotazem oslovit organizaci podle místa svého

  bydliště.

  mé maminky problémy, když jim personál nechtěl

  třeba svěřit dítě na pokoj atd.

  B:

  V zásadě platí, že když se postižený neumí po-

  starat sám o sebe, nemůže se postarat ani o dítě.

  R:

  To víte, že lidé jsou zvědaví, jak to budeme zvlá-

  dat, ale jinak nemáme žádné negativní zkušenosti.

  Podobně jsou na tom i naši kamarádi, kteří nevidí.

  B:

  Využíváme tak tři hodiny týdně asistence. Paní

  mi pomáhá třeba s nákupem oblečení pro Anežku.

  To jsou asi jediné náklady navíc, které máme kvůli

  rodičovství se zrakovým postižením. Jinak zatím ne-

  máme moc zkušeností, bereme věci tak, jak přichá-

  zejí, občas se ptáme nevidomých známých se star-

  šími dětmi. Chci pro malou pořídit rolničky, aby na

  ni manžel třeba nešlápl. Už jsme si předem pořídili

  dětské kšíry. Nebudeme ji určitě třeba moci naučit ly-

  žovat, ale to se dá vždycky nějak zařídit. Z okolí víme,

  že děti se handicapu přizpůsobí.

  R:

  A v pubertě bude blbnout tak jako tak. Hlavně

  si z ní nechceme udělat asistenčního psa. To je pak

  všechno špatně.

  

  Mirgovi se svojí

  malou dcerkou

  teprve získávají

  zkušenosti,

  ale vědí, že vše

  zvládnou.

• Strana 10

  REFLEKTOR / BEZBARIÉROVÝ VEŘEJNÝ PROSTOR

  Architektura je

  odrazem vztahů

  Adam Gebrian je architekt,

  který se nebojí nahlas říkat,

  co je vnašem veřejném

  prostoru špatně. Nezapomíná

  přitom ani na potřeby lidí

  spostižením. Během procházky

  centrem Prahy jsme mluvili

  nejen okonkrétních bariérách

  ařešeních, ale také opříčinách

  některých společenských

  aarchitektonických jevů.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Naše cesta od dolní stanice lanovky

  na Petřín přes Střelecký ostrov až na

  Národní třídu přinesla řadu podnětů

  k zastavení a diskusi nad konkrétní-

  mi i obecnými příklady problemati-

  ky pojetí veřejného prostoru. Navíc

  měl s sebou Adam Gebrian svého

  syna v kočárku, společně s redakto-

  rem na vozíku tak osobně zakoušel

  úskalí některých bariér: „Když jste

  rodič s malým dítětem, začnete si

  všímat věcí, které jste předtím nevi-

  děli. A to se týká i mě, byť se snažím

  kolem sebe dívat asi trochu víc než

  většina lidí. Myslím si, že jde o obec-

  ný problém – každý se stará jen o to,

  co se ho bezprostředně týká.“

  Hned na začátku narážíme na

  zdánlivý detail v podobě několika-

  centimetrového schůdku na nájezdu

  k přechodu pro chodce. „Ono to vy-

  padá, že je vše zdánlivě v pořádku,

  obrubník je snížen. Ale když jsem

  si jednou zkoušel hodinu jezdit po

  městě na vozíku, zjistil jsem, že i dva

  centimetry mohou být problém.

  V New Yorku nebo v Barceloně jsem

  viděl precizní nájezdy, u nichž rozdíl

  ve výšce povrchů činil maximálně

  milimetry. Jde prostě o volbu mate-

  riálů a kvalitu zpracování. U nás čas-

  to vidíte, že se to udělá tak nějak, jak

  to vyjde.“

  Adam Gebrian se přitom nedomní-

  vá, že historické jádro města, jako je

  Praha, musí být v rozporu s bezba-

  riérovým řešením. To ostatně ukazu-

  jí četné příklady ze západních zemí,

  kde se nepreferuje ochrana památek

  před jejich použitelností. „Určitě se

  dá skloubit obojí, ale je to tvrdá prá-

  ce, musí existovat takové zadání. Po-

  kud budete chtít vše rychle a levně,

  tak to zákonitě dopadne blbě. Když

  se mě někdo ptá, jak bych řešil ur-

  čitou věc, otevřeně říkám, že nevím,

  protože bych musel konkrétní situa-

  ci důkladně prostudovat. Řešení ale

  existuje vždy. Přijedete třeba do Ko-

  daně a chce se vám až brečet, když

  vidíte, jak to jinde umí skvěle.“

  VROZENÁ PASIVITA

  Za jeden z výrazných důvodů, proč

  je situace u nás odlišná, označu-

  je Adam Gebrian jakousi vrozenou

  českou pasivitu, která je asi pod-

  míněna historickými zkušenost-

  mi celé společnosti. „Nám je hodně

  vlastní přizpůsobování se a částečná

  Adam Gebrian

  absolvoval naši

  procházku se

  synem v kočárku,

  o podněty k diskusi

  nebyla nouze.

• Strana 11

  11

  nekonfliktnost. To jsou naše rysy,

  z nich pramení, že si necháme hodně

  líbit a neřešíme to. I když u mladé ge-

  nerace už se to mění, ta se umí ozvat

  lépe. Oceňuji aktivity, jako měla

  o. p. s. Asistence, která tlačila na

  magistrát kvůli zpřístupňování MHD.

  To je totiž jediná možná cesta. Kdysi

  mi bývalý ředitel dopravního podni-

  ku řekl, že si nikdo na bariérovost

  moc nestěžuje a oni mají svých sta-

  rostí dost, tak co si je sami ještě při-

  dělávat. Přitom zmínil, že by stačilo

  pravidelně třeba pouhých pět podně-

  tů a byl by to dostatečný tlak, aby se

  tím někdo zabýval.“

  Bohužel některá řešení jsou za-

  tím nepřenosná z kulturních důvodů.

  „V rakouském Linci je například hlavní

  náměstí úplně bez obrubníků a sloup-

  ků, přesto auta nevjíždějí tam, kam

  nemají. To si v Česku neumím před-

  stavit. Doufám však, že k takovému cíli

  jednou dospějeme, měli bychom o to

  usilovat,“ doufá Adam Gebrian.

  Koneckonců architektura a úroveň

  veřejného prostoru podle něj pouze

  odrážejí mezilidské vztahy. Někdy

  snad může architektonický projekt

  trochu předběhnout situaci a přispět

  k určité výchově, obvykle však bývá

  proces opačný – teprve na základě

  poptávky přichází změna. Jak už však

  bylo řečeno, naše společnost nehýří

  aktivitou, a tak dochází-li ke změ-

  nám, jde spíše o postupnou evoluci

  než o skokovou revoluci…

  A tak je například realitou, že i vel-

  mi lákavá atrakce v podobě petřín-

  ské lanovky není dodnes vozíčká-

  řům zpřístupněna. Totéž platí pro

  rodiny s kočárky, které tak přichá-

  zejí o možnost velmi hezkého výletu.

  „Kočárek se do lanovky samozřejmě

  s cizí pomocí dostat dá, ale to není

  řešení. Navíc jsem díky synovi zjis-

  til, že mám problém si o pomoc říct

  – a zdaleka v tomto pocitu nejsem

  sám. Moje žena se kvůli tomu i ostý-

  chá jezdit tramvají se schody. Párkrát

  V New Yorku nebo v Barceloně

  jsem viděl precizní nájezdy,

  u nichž rozdíl ve výšce povrchů činil

  maximálně milimetry. Jde prostě

  o volbu materiálů a kvalitu zpracování.

  U nás často vidíte, že se to udělá

  tak nějak, jak to vyjde.“

  Výtah na Střelecký ostrov se podle Adama Gebriana

  povedl, jen lituje jeho častých poruch.

  Náročný přechod u Kavárny Slávie nám ještě okořenil

  nervózně troubící řidič skútru.

• Strana 12

  REFLEKTOR / BEZBARIÉROVÝ VEŘEJNÝ PROSTOR

  jí někdo odmítl pomoci, a už to má

  v hlavě jako nepříjemnou situaci,

  které se nechce vystavovat. Raději

  počká dvacet minut na nízkopodlaž-

  ní spoj. Úplně si dovedu představit,

  co musejí zažívat lidé na vozíku,“ říká

  mladý architekt.

  OVÝTAZÍCH ALIDECH

  Řešení by zkrátka měla umožňovat co

  největší nezávislost uživatelů. Ovšem

  ani když se povede tento aspekt, ne-

  musí být ještě vyhráno. Například

  některé výtahy do metra jsou sice

  po technické stránce bezvadné řeše-

  ní, nešťastné je však jejich umístění.

  Adam Gebrian k tomu říká: „Já chá-

  pu, že je to někdy těžké udělat jinak,

  ovšem když dodatečně vybudujete

  výtah daleko od ostatních vstupů, tak

  nejenže se těžko hledá, ale také pod-

  léhá nulové sociální kontrole. Tudíž se

  záhy promění v nejhorší místo na pla-

  netě – zničené a smradlavé. Opět jde

  o řešení ve stylu ,nějak to uděláme,

  když tedy musíme,‘ avšak do důsled-

  ku to nikdo nepromyslel.“

  K používání výtahů má Adam Geb-

  rian ještě další postřehy. „Nevěřím na

  jednoúčelová řešení, takže mě nepo-

  buřuje, že výtahem jezdí i lidé, kteří

  to zjevně nepotřebují. Stejně jako si

  myslím, že chodníky nemusí patřit

  pouze chodcům a silnice pouze au-

  tům. Když nějakou věc umístíte do

  veřejného prostoru, musíte počítat

  s jejím všeobecným využitím. Důleži-

  té ovšem je, aby se uživatelé navzá-

  jem respektovali. Vozíčkář se nemusí

  rozčilovat, když výtahem jede někdo

  chodící, ale ten by měl dát přednost

  tomu, pro koho je zařízení primárně

  určeno. Líbí se mi, když nápisy vy-

  zývající k tomuto jednání znějí pozi-

  tivně: Děkujeme, že dáváte přednost

  kočárkům a imobilním lidem. Málo-

  kdo se tím ovšem zatím řídí. Tady na

  Střeleckém ostrově, kam vede pove-

  dený výtah, občas pěším lidem říkám,

  jestli vědí, že hned vedle jsou schody

  a měli by to i rychlejší.“

  VZDÁLENÉ ROZHODOVÁNÍ

  Tak, jako jsou problematické vzdále-

  né výtahy, je problematické i vzdá-

  lené rozhodování, tedy systém, kdy

  se věci řeší tzv. od stolu a ještě bez

  Já chápu, že je to někdy těžké

  udělat jinak, ovšem když dodatečně

  vybudujete výtah daleko od ostatních

  vstupů, tak nejenže se těžko hledá,

  ale také podléhá nulové sociální

  kontrole. Tudíž se záhy promění

  v nejhorší místo na planetě –

  zničené a smradlavé.

  Město by mělo

  být místem,

  kde lidé žijí rádi,

  což ovlivňuje

  i pojetí veřejného

  prostoru.

• Strana 13

  Ano, jsme

  bezbariéroví

  Na podzim roku 2016 jsme v Miku-

  lově hledali možnost bezbariérového

  ubytování pro účastníky kongresu.

  Ano, máme bezbariérový pokoj, řekli

  nám v hotelu. Praxe člověka naučí

  se vždy přesvědčit – do koupelny

  s WC dveře 60 cm se vstupem do

  pravého úhlu na konci minipředsíň-

  ky. Vozík, který standardně projede

  60 cm, neměl šanci se tam v úzkém

  prostoru otočit tak, aby mohl vjet,

  o širších vozících ani nemluvě.

  Hledali jsme na internetu místo na

  výlet cestou do Klatov, kde jsme

  ještě nebyli. Jak jsem zajásala, když

  jsem nalezla hrad a zámek Klenová.

  Informovali jsme se telefonicky a fakt,

  že zámek má bezbariérovou pro-

  hlídku, nás utvrdil, že tam se určitě

  zastavíme. Ano, byla to pravda, pět

  zámeckých pokojů bylo přístupno na

  vozíku. Že do dalších tří byly schody,

  to jsme zjistili až v zámku. A hlavně

  vstup do objektu – vpravo starý hrad

  a vlevo zámek – byl do prudkého

  kopce po kamenné cestě, kde prostor

  mezi jednotlivými kameny byl právě

  tak na zapadnutí předních kole-

  ček. Rozhodli jsme se, že to dáme.

  Způsobem cik-cak přes cestu zprava

  doleva po malých kouscích jsme

  postupovali nahoru spíše díky vlastní

  tvrdohlavosti a rozhodnutí to nevzdat

  než již ze zájmu.

  Jinde mají v restauraci bezbariérové

  WC spojené s dámami. Role toalet-

  ního papíru na zdi umístěná tak, že

  já jako chodící ženská na ni při ma-

  ximálním úklonu téměř nedosáhnu.

  A tak by se dalo povídat dále.

  Proto když objevíte opravdu bez-

  bariérový objekt, zalogujte jej podle

  odborné metodiky na mapybez-

  barier.cz (po registraci do adminis-

  trativního prostředí pod záložkou

  „Správa dat“ – pozn. redakce).

  Pomůžete všem ostatním.

  

  Autorka je lékařka,

  členka rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

  13

  účasti těch, koho se bezprostředně

  dotýkají. Důvodem je i mizivá tra-

  dice komunitního života, kdy se lo-

  kální komunita stává partnerem pro

  jednání s úřady. „Do architektury by

  měli mluvit všichni, pak bude dávat

  smysl. Jenže pro úřady je to kompli-

  kovanější, vyžaduje to četná jednání,

  dohody, hledání kompromisů, do če-

  hož se nikomu moc nechce. Proto se

  často promarní příležitost něco zlep-

  šit,“ myslí si Adam Gebrian.

  Když se opravuje, bývá to podle

  něj často jen kvůli technickým důvo-

  dům. Opravuje se současný stav mís-

  to toho, aby se rekonstrukce využila

  jako příležitost pro zlepšení a kvalita-

  tivní posun. „Vedení měst a obcí navíc

  nemívá odvahu nabídnout soukro-

  mým subjektům spolufinancování,

  či dokonce pobídky. Byť se najdou

  i světlé výjimky, povětšinou se bojí, že

  by jim to voliči omlátili o hlavu jako

  mrhání veřejnými penězi do kapes

  soukromníků. Takže pak se dějí si-

  tuace, kdy se vzorně opraví městská

  komunikace, všude jsou nájezdy, vo-

  dicí linie atd., ale do všech obchůdků

  vedou dva schůdky, protože nikdo

  nejednal s majiteli nemovitostí a ne-

  nabídl jim spolupráci na odstranění

  i těchto bariér. Jasně, něco to stojí,

  jenže by vznikla nová kvalita.“

  K tématu peníze versus kvalita

  Adam Gebrian dodává: „Češi jsou

  až děsivě pragmatičtí, jak se vždy

  ptají v první řadě na cenu. Přitom ta

  naše polovičatá řešení a nevyužité

  příležitosti nás ve výsledku vyjdou

  mnohem dráž. Často také slýcháte,

  že není nutné investovat tolik pro-

  středků do odstraňování bariér kvůli

  pár lidem. V takových chvílích mi zní

  v uších věta: Co je dobré pro rodi-

  ny s dětmi, seniory a lidi s postiže-

  ním, to je dobré pro všechny. A ještě

  bych citoval Alda Gucciho: ,Kvalitu

  si budete pamatovat déle než cenu.‘

  Copak dneska někdo ví, kolik stála

  katedrála sv. Víta? A zajímá to vůbec

  někoho? Nezajímá. A tak by to mělo

  být i při našem současném rozhodo-

  vání.“

  

  Adam Gebrian (*)

  Architekt, teoretik, propagátor akritik architektury, který

  se dlouhodobě zabývá stavem veřejného prostoru. Za

  svou aktivitu otevírající diskusi azlepšující povědomí

  oarchitektonické kultuře získal vroce  titul Architekt roku.

  Na internetové televiziStream.czuvádí svůj pořadGebrian

  versus, ve kterém komentuje negativní ipozitivní příklady

  pojetí architektury aveřejného prostoru unás. Vnejnovějších

  dílech pak ukazuje zajímavé stavby aprojekty ze zahraničí. Je

  také moderátorem vlastního pořaduBouránínaRadiu Wave.

  Vyučuje na soukromé škole architekturyARCHIPanaPrague

  Institute.

  Narodil se vBoskovicích, dnes žije srodinou vPraze.

  Češi jsou až děsivě

  pragmatičtí, jak se

  vždy ptají v první řadě

  na cenu. Přitom ta

  naše polovičatá řešení

  a nevyužité příležitosti

  nás ve výsledku vyjdou

  mnohem dráž.

  S vozíkem nebo

  kočárkem ve

  stanici lanové

  dráhy na Petřín

  kvůli schodům

  neuspějete.

  Ani propojení

  historie

  apřístupnosti není

  nemožné. Řešení

  se však musí

  věnovat energie.

• Strana 14

  REFLEKTOR / SENIOŘI A SOCIÁLNÍ SLUŽBY

  Ale vždyť si žijeme dobře...

  Vúpravném ana první pohled přátelském Ústí nad Orlicí

  si mimo jiné můžete na městském úřadě opatřit ne zcela

  obvyklý katalog. Brožurka uvádí na šedesáti šesti stranách

  všechny dostupné sociální aobdobné služby ve městě

  ablízkém okolí. Co vní chybí? Zdá se, že nic…

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Červený kříž – tuto celosvětovou

  humanitární organizaci jsme zvyklí

  vídat spíše na televizních obrazov-

  kách z míst katastrof, válek a hla-

  domorů (a že jich není málo!). A jen

  zřídka si uvědomujeme, že i u nás

  tradice dobrovolníků pod známou

  bílou vlajkou s červeným symbolem

  pomoci a záchrany má nejen dlou-

  hou historii, ale i pestrou a přitažli-

  vou současnost.

  V Ústí k ní patří i mimořádně ak-

  tivní senioři. Nejrůznější výlety, ex-

  kurze, setkání s kulturou a další akce

  organizují už dávno. Když ale před

  deseti lety získali pěknou vilku po

  jednom státním úřadu, přišel nový

  impuls – vznikl klub, který dnes už

  patří také do velké rodiny senzač-

  ních seniorů (SenSen).

  Co vlastně dělají? Hlavně bojují pro-

  ti samotě. Vědí, že nejhorší je, když se

  starší člověk ocitne opuštěný a možná

  i trochu bezradný. Ve svém klubu se

  mohou scházet, cvičit, pořádat nej-

  různější kurzy (zejména počítače jsou

  oblíbené) a vzájemně se poradit. Mís-

  tostarosta Ústí Jiří Preclík říká: „Pod-

  porujeme všechny aktivity seniorů,

  protože víme, jak je důležité, aby byli

  co nejdéle činorodí a samostatní. Těch,

  kteří potřebují péči a nemohou už bez

  ní žít, také není málo, ale aktivní život

  je nejdůležitější prevencí proti bezmo-

  ci a závislosti na druhých.“

  Město se dívá na seniory optimistic-

  kýma očima. A oceňuje, že jsou to prá-

  vě oni, kteří rádi přijdou na pravidelná

  setkání radnice s občany, že dokážou

  otevřeně upozornit na problémy, že

  se rozhlížejí kolem sebe a nebojí se

  promluvit i o věcech, do kterých by

  jim možná už nemělo co být. Jenomže

  tady vědí, co je zkušenost a její cena.

  Žádný internet by neporadil, pozorný

  senior může přijít s nápadem.

  VELKÁ POLITIKA

  VNEVELKÉM MĚSTĚ

  Vedoucí odboru sociálních služeb na

  ústecké radnici Ivana Nečekalová má

  i tak dost práce: „Na aktivní seniory

  jsme docela pyšní, ti s nezbytností

  pravidelné péče by ale potřebovali

  více personálu v sociálních službách.

  Jenomže konkurence dalších profesí

  je teď obrovská. A ti staří lidé, kteří už

  jsou opravdu křehcí, by si ještě lepší

  péči zasloužili…“ Dodejme, že každé

  město musí respektovat celostátně

  platné tarify a tabulky, takže i kdyby

  tady měli naleziště zlata, stejně jsou

  hodně závislí na celostátní a krajské

  sociální politice. A ta moc neumí najít

  řešení pro konkrétního člověka…

  Co by vlastně zdejší samospráva

  nejvíc potřebovala? Místostarosta

  Preclík odpoví bez váhání: „Dotační

  tituly pro práci se seniory jsou, je jich

  ale málo. A vyžadují obrovskou admi-

  nistrativu. Musíte mít podrobný pro-

  Místostarosta

  Jiří Preclík na

  setkání seniorů.

  Běžná věc,

  žádný svátek...

• Strana 15

  15

  jekt, strategii, výzkum situace a další

  podklady, jinak neuspějete. Někdy si

  říkám, jak nás lidi mohli vůbec zvolit,

  když podle vládců nad dotacemi vlast-

  ně znovu a znovu musíme podrobně

  prokazovat, že město a jeho problémy

  prostě známe. Opravdu musíme být

  stále tak podezřelí?“

  Sociální problémy ve městě, jako

  je Ústí nad Orlicí, už radnice nemůže

  přehodit někam „dolů“. Musí si pora-

  dit, musí najít řešení, musí dodržovat

  zákon. Ať jde o seniory, ochranu dětí

  a mládeže, sociální bydlení, vylouče-

  né lokality a desítky dalších každo-

  denních úkolů. K té každodennosti

  patří i neustálý rozpor mezi někdy

  halasně prosazovanými právy jed-

  notlivců a jejich povinnostmi. Péče

  i nepéče o vlastní děti je toho zřetel-

  ným příkladem.

  KDYŽ VÁS SENIOŘI ZASKOČÍ

  Sešli jsme se ve vilce Červeného kří-

  že s několika ústeckými a okolními

  seniory. Především – už dlouho jsme

  neviděli tak příjemné, usměvavé

  a sebevědomé starší spoluobčany.

  Kdybychom zůstali celé dny, jejich

  povídání o aktivitách by stejně ne-

  skončilo. Však místostarosta Preclík

  je i jejich člověk. Právě z Červeného

  kříže odstartovala jeho dnešní poli-

  tická současnost. A to znamená, že

  volič tady není jen anonymní hlas,

  ale živý občan s nebojácným vlast-

  ním názorem. Dostali jsme se k tíži-

  vému problému samoty a slyšeli: „Od

  té doby, co máme díky Nadaci Char-

  ty 77 Taxík Maxík, se zejména chlapi

  nemůžou vymlouvat, že by na něja-

  kou akci přišli, ale ty nohy… a klou-

  by… Hezky si pro ně dojedeme.“

  V Ústí nad Orlicí jistě není ráj na

  zemi. Pro sociální služby, ale i jiné

  aktivity by tu mimo jiné potřebo-

  vali více dobrovolníků. Dnes jsou

  naprosto nedostatkovým zbožím.

  Usnula snad na středních a jiných

  školách ještě nedávno čilá vlna soli-

  darity? Není pomoc seniorům, třeba

  SenSen Ústí nad Orlicí

  Více informací na

  usti-nad-orlici.sensen.cz

  nebo www.cckuo.cz

  jen odpolední předčítání v domově

  s pečovatelskou službou, dobrou vý-

  chovou k občanství? Není solidarita

  stejně důležitá jako příprava na stát-

  ní maturity? Stesky najdeme všude.

  Ovšem najednou řekne jedna z ak-

  tivních seniorek, paní Věra Šilarová:

  „Ale vždyť my si tady žijeme dobře,

  o tom se našim rodičům ani nesni-

  lo…“ Neumíme říci nic.

  

  Na aktivní seniory

  jsme docela pyšní, ti

  s nezbytností pravidelné

  péče by ale potřebovali

  více personálu

  v sociálních službách.

  Jenomže konkurence

  dalších profesí je teď

  obrovská. A ti staří lidé,

  kteří už jsou opravdu

  křehcí, by si ještě lepší

  péči zasloužili…

  Nový bojovník

  proti samotě...

  Nevymlouvej

  se, my pro tebe

  přijedeme.

  Mohli jsme se zúčastnit vycházky do

  městského muzea. I to je chloubou Ústí.

• Strana 16

  ŽIVOT

  Černí koně

  Zamyšlení Tomáše Poucha,

  který věří, že velké šance

  mají iti vposlední řadě.

  Proto založil neziskovku

  avrací zejména dětem

  spostižením radost

  ze života asebevědomí.

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  MOJE MLÁDÍ

  Černí koně jsou vlastně plodem

  mého smiřování s vlastním postiže-

  ním. Ve čtrnácti letech jsem při ne-

  hodě přišel o nohu. Myslel jsem si, že

  jsem s tím vyrovnaný. Snažil jsem se

  dokazovat svému okolí, že zvládnu

  všechno. I v práci, ať jsem byl kdeko-

  li, jsem se snažil odvádět maximum.

  Ale protože mám sklony k tloustnutí,

  začal jsem jezdit na kole a začal jsem

  i závodit. I se zdravými. Tak jsem

  svůj handicap prostě přijal a skoro

  přestal vnímat.

  Říkal jsem si: Tohle je vlastně

  krásná brána, kterou je radost pro-

  jít. Začal jsem přemýšlet, co by se

  dalo udělat i pro další lidi, hlavně

  děti, kteří mají podobný problém

  jako já. Založili jsme malý cyklis-

  tický oddíl a přibrali jednoho vozíč-

  káře. Jeho zkušenosti s ježděním

  na handbiku nám otevřely oči – po-

  třeboval nejen jezdit, ale také dal-

  ší servis po závodech, odpočinek,

  podporu… Tak vznikli Černí koně.

  Tedy ti, kteří sice nemají velkou

  šanci vyhrát, ale můžou překvapit.

  Pak jsme ale slyšeli: No dobře, ale

  kde mají postižení vzít handbiky?

  Našli jsme sponzora, koupili první

  stroj a dokonce i stan, abychom se

  mohli prezentovat.

  UŽ SE ZÁVODÍ…

  Vlastně jsme založili kategorii posti-

  žených na normálních cyklistických

  závodech horských kol. To bylo dů-

  ležité – neoddělovat se od zdravých,

  závodit a kamarádit s nimi. A fungo-

  valo to. Samozřejmě jsme se museli

  naučit podporu pro závodníky, orga-

  nizaci závodění, prostě nová věc, se

  kterou nikdo neměl zkušenosti.

  Najednou jsem viděl, co vlastně

  handbike zvládne. Když je jezdec

  dobře trénovaný, skoro nemá ome-

  zení. K tomu všemu jsme rozšiřovali

  bezplatnou půjčovnu strojů. Dnes

  Vlastně jsme založili

  kategorii postižených

  na normálních

  cyklistických závodech

  horských kol. To bylo

  důležité – neoddělovat

  se od zdravých, závodit

  a kamarádit s nimi.

  A fungovalo to.

  Zásadní pravidlo – kde projede zdravý,

  nemůže se postižený vzdávat.

• Strana 17

  17

  jich máme více než deset, včetně

  dvou elektrických, máme i tande-

  mové kolo pro nevidomé.

  Museli jsme také začít s osvětou

  a propagací. Prezentovali jsme se

  na různých větších akcích, třeba na

  cyklistických veletrzích. Postup-

  ně nám přitom došlo, že nejlepší

  je zaměřit se na děti. Začali jsme

  s návštěvami ve školách, letos jsme

  se už počtvrté ukázali na filmovém

  festivalu ve Zlíně. Je to důležité, pro-

  tože spousta lidí má hodně zkres-

  lené představy o možnostech lidí

  s postižením. A děti tak trochu ne-

  vědí, co se jim může třeba při sportu

  stát a jaké jsou pak důsledky na celý

  život.

  Po kluky

  je handbike

  vstupenkou

  do nového světa.

  Tomáš nevynechá

  žádnou příležitost,

  jak Černé koně

  propagovat.

• Strana 18

  ŽIVOT / PŘÍBĚH – TOMÁŠ POUCH A ČERNÍ KONĚ

  MALÁ TOVÁRNA

  Co bylo nejtěžší? Vlastně nevím…

  Nadšení bylo a je, obtížné je samo-

  zřejmě shánění peněz. Ale to si tak

  trochu komplikujeme sami, protože

  se stále rozšiřujeme, chceme nové

  aktivity. Zkrátka jak rosteme, máme

  trochu větší starosti. Takhle vznik-

  la i naše malá dílna na mém dvoře,

  kde už handbiky sami vyrábíme.

  Výhodou je, že každý kus je originál,

  přímo konstruovaný a vyrobený pro

  konkrétního člověka. Umíme re-

  spektovat jeho postižení, jeho před-

  nosti, ale i jeho omezení.

  Pomoc státu? S tím mám dost

  problém. Neustále se objevují nové

  výzvy na dotace. Jenomže když

  chcete prostředky získat, musíte se

  přizpůsobit naprosto formálním po-

  žadavkům. Někdy jen akce pro akci.

  Žijeme v době zvláštní nedůvěry.

  Máme výsledky, máme už léta pra-

  xe, máme objektivně prokazatelné

  úspěchy. Ale přesto se nám nevěří.

  Takže vyplňujeme, hledáme různé

  obezličky, jak najít náklady jen pro-

  to, abychom zajistili normální provoz

  a rozvoj Černých koní. Jenomže rub-

  rika „normální provoz a rozvoj“ ve

  výzvách není. Ale to znají ve všech

  neziskovkách.

  

  Černí koně

  Neziskový integrační projekt, závodní tým iširoká parta

  nadšenců apříznivců. Vjejich dresech potkáte nejen

  cyklisty shandicapem, ale irodiny sdětmi, cykloturisty

  nebo hobby závodníky. Přidat se může každý.

  Černí koně organizují také velkou edukační tour, ve

  které přibližují život isport lidí shandicapem veřejnosti,

  zejména dětem. Vnovém projektu Vítr ve vlasech se

  věnují stavbě dětských handbiků.

  www.cernikone.cz

  I pan šéf musí prokázat,

  že leccos zvládne.

  Tady se opravdu závodí,

  žádná rekreace.

• Strana 19

  ŽIVOT / CESTOVÁNÍ - DUBLIN

  Dublin: Odysea bez překážek

  Hlavní město

  Irska nepatří

  mezi pulzující

  metropole,

  nabízí však

  přátelskou

  atmosféru,

  kterou lze využít

  kpoklidným

  procházkám

  iveselí

  provázenému

  hudbou apitím.

  Zpohledu

  vozíčkáře jde

  navíc odestinaci

  více než

  vyhovující.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: AUTOR

  Ačkoliv vám hodně lidí řekne, že na

  „zeleném ostrově“ je nejhezčí venkov-

  ská krajina obohacená občas histo-

  rickými památkami, za návštěvu jistě

  stojí i samotný Dublin. Ať už se chcete

  vypravit po stopách zdejších světově

  známých literátů, za irskými dějinami

  nebo hudbou, tancem, whiskey a pi-

  vem v četných barech, určitě si přijde-

  te na své. Komu by ale město přece jen

  nestačilo, bez problémů si z něj může

  udělat výlet za humna vlakem. Možná

  také oceníte, že v Irsku sice často prší,

  ovšem na druhou stranu je zde v prů-

  běhu roku vcelku vyrovnané klima

  bez velkých veder a mrazů.

  TAXIKÁŘSKÝ ZÁKON

  Důvodů, proč lze Dublin doporučit

  nechodícím návštěvníkům, je hned

  několik. V první řadě je to vysoký

  stupeň bezbariérovosti. Hned na le-

  tišti, kam se dostanete přímou linkou

  z Prahy, zjistíte, že není vůbec žádný

  problém sehnat taxi pro vozíčkáře.

  Pokud není přímo na stanovišti, bě-

  hem několika minut dorazí, když si

  řeknete přítomnému dispečerovi.

  Cestou do hotelu jsem se od řidiče

  dozvěděl, že před časem začal pla-

  tit zákon, který podmiňuje přidělení

  nové taxikářské licence pořízením

  vozidla pro přepravu osob na vozí-

  ku. Třeba tak jako v našem případě

  Volkswagenem Caddy s rampou

  a kotvicím systémem.

  Přízemí mnoha

  domů v centru

  města tvoří

  obchody

  s historickým

  průčelím.

  19

• Strana 20

  ŽIVOT / CESTOVÁNÍ - DUBLIN

  Bez problémů jsou přístupné i au-

  tobusy, tramvaje a vlaky. Stejně jako

  celé město svojí vizáží nezapře mi-

  nulost úzce spojenou s Velkou Bri-

  tánií, tak zde jezdí i věhlasné dvou-

  podlažní autobusy, doubledeckery,

  byť nejsou červené. Jejich přízemí je

  bez výjimky nízkopodlažní na všech

  linkách. Nemusíte tedy přemýšlet,

  kdy, kde, jak a zda vůbec nastoupíte,

  jde o ideální dopravní prostředek při

  delších procházkách městem. Řidiči

  ochotně vysouvali elektronické plo-

  šiny, jen občas z kapacitních důvodů

  odmítli naložit mě coby vozíčkáře

  zároveň s mým synem v kočárku.

  Nejednota však panovala ve výši

  jízdného. Většinou jsme neplati-

  li vůbec, někdy jen moje manželka,

  jednou však také zazněl požadavek

  na plnou platbu. Což mimochodem

  představovalo dohromady čtyři eura,

  která řidič přijímá pouze ve formě

  mincí, pořizujete-li si lístek až na

  místě.

  Vlak jsme využili pouze ke krátké-

  mu výletu do pobřežního městečka

  Bray jižně od Dublinu. Program byl

  nenáročný – procházka po nábřežní

  promenádě, návštěva místního ble-

  šího trhu, oběd v podobě typických

  fish and chips a kopec zmrzliny. Ne-

  náročný byl ale i samotný transport.

  Na obou nádražích zřízenci prostě

  přinesli připravené bytelné ližiny

  a tím bylo celé nastupování vyřeše-

  no. Jeden z nich si s námi ještě po-

  povídal o svojí cestě do Prahy a Brna

  před několika lety. Návdavkem

  k tomu nám koupil na ochutnání

  „dobrotu“ v podobě bramborových

  lupínků s příchutí octa. Nechápu,

  proč v průvodci psali, že Irové mo-

  hou působit nepřístupným dojmem.

  PŘÍSTUPNÍ LIDÉ,

  PŘÍSTUPNÉ MĚSTO

  Všude jsem se setkával pouze se

  vstřícností, ochotou a nabízenou po-

  mocí. Lidé si rádi povídali, na něčí

  vkus možná byli někdy až příliš zvě-

  daví. Vyptávali se na moji práci, vý-

  dělek a celkově život v České repub-

  lice (řada z nich u nás někdy byla).

  Sami však totéž ochotně prozrazo-

  vali o sobě. Tak jsem se třeba dozvě-

  děl, jak je v Dublinu drahé bydlení,

  jak se někteří mladí ve škole neradi

  učí irskou gaelštinu (vedle angličtiny

  plnohodnotný úřední jazyk) nebo že

  se Irové obávají brexitu, protože hro-

  zí obnovení hranice se Severním Ir-

  skem, které patří pod Velkou Británii.

  Výhodou Dublinu je také vcelku

  rovinatý terén. Jediným výraznějším

  (ale nijak dramatickým) stoupáním

  v centru je cesta ke zdejšímu hradu

  a k nedaleké gotické katedrále Christ

  Church. Může vás tam koneckonců

  vyvézt autobus, abyste pak třeba pří-

  Parliament Square

  v areálu slavné

  Trinity College

  V noci ožívají

  četné bary, před

  kterými postávají

  místní i turisté.

• Strana 21

  21

  jemně sjeli po Patrick Street ke ka-

  tedrále sv. Patrika, největšímu koste-

  lu v Irsku. Snad ani netřeba dodávat,

  že do obou středověkých památek

  se vozíčkář bez problémů dosta-

  ne. Stejně jako do Trinity College na

  Dublinské univerzitě, kde nelze vy-

  nechat návštěvu historické knihovny

  a prohlídku knihy z Kellsu, označo-

  vané také jako Kniha sv. Kolumbána.

  Jedná se o ručně iluminovaný latin-

  ský evangeliář z 8. století považo-

  vaný za jednu z nejkrásnějších knih

  raného středověku. Bez nadsázky

  jde o irský národní poklad. Bohužel

  do vitríny není z vozíku ideální vý-

  hled, takže krásu díla oceníte spíše

  díky četným detailním reprodukcím

  na zdech výstavního sálu.

  Kdo víc přivítá méně duchovní

  prožitky, neměl by zapomenout na

  prohlídku pivovaru Guinness nebo

  věznice Kilmainham Gaol, mezi je-

  jímiž zdmi se ocitlo mnoho politiků

  a povstalců, kteří formovali historii

  současného Irska. Vysloveně světská

  je pak procházka čtvrtí Temple Bar,

  která je plná barů, kaváren a kultur-

  ních zařízení. Tady to žije hlavně ve-

  čer. Jedná se však zároveň o místo,

  které je na tom z Dublinu snad jako

  jediné poněkud hůř s přístupností.

  Do řady podniků vedou jeden či dva

  schody, povrch chodníků a ulic tvoří

  místy poněkud nepříjemná dlažba,

  a dokonce občas chybějí i nájezdy

  na obrubník, což je ve zbytku města

  prakticky nemyslitelné.

  KLID AINSPIRACE

  Po náročném večeru druhý den

  možná přijde vhod poklidná pro-

  cházka po parku St. Stephens Green,

  v jehož okolí stojí řada hezkých gre-

  goriánských domů. Blízko je to rov-

  něž do parku na Merrion Square, kde

  se nachází pomník a dům Oscara

  Wilda. Co by kamenem dohodil, pak

  stojí hned několik muzeí.

  Dublin s jeho pamětihodnostmi

  dokážete v poklidném tempu projít

  za několik dní. Určitě si přitom také

  přečtěte o minulosti Irů a jejich tou-

  ze po nezávislosti. Je to inspirativní

  Tipy na cestu

  Letadlo – cena letenek závisí na výběru data apředstihu,

  sjakým je let zakoupen. Obvykle se pohybuje okolo  Kč

  za osobu dohromady tam izpátky bez přestupů.

  Taxi – čtyři eura nástupní sazba, přibližně , eura za

   km. Cesta zletiště do hotelu vzdáleného zhruba

   km vyjde na přibližně  eur.

  Autobusy – plně bezbariérové, cena dvě eura za jednu

  jízdu. Kapacita – místa pro vozíčkáře nebo kočárky.

  Vstupné – obvykle zdarma pro vozíčkáře idoprovod.

  Ceny jídla apití – večeře vyjde na – eur,

  pivo na – eur, limonáda na – eura.

  Ubytování – na internetu lze najít dostatečné množství

  bezbariérových hotelů. Ceny se pohybují od  Kč za

  noc ve dvoulůžkovém pokoji, ačkoli lze sehnat ilevnější

  smenší zárukou přístupnosti.

  Lze spoléhat na bezbariérovou přístupnost památek,

  institucí iveřejné dopravy.

  Počítejte sdeštěm avětrným počasím, jinými elektrickými

  zástrčkami avpřípadě zájmu ozapůjčení automobilu se

  duševně připravte na jízdu vlevo.

  kus historie. Uvidíte na něm, kam se

  dokázal malý hrdý národ posunout

  z pozice utlačované chudé země, ze

  které se kdysi utíkalo.

  

  V Dublinu najdete i českou hospodu, bohužel do ní vedou schody.

  Díky moři a řece patří k Dublinu

  neodmyslitelně i lodě.

  Interiér gotické

  katedrály

  Christ Church

  je přístupný

  i na vozíku.

  Typické dvoupodlažní autobusy

  jsou bez výjimky bezbariérové.

• Strana 22

  ŽIVOT / AKTIVNĚ – PLAVÁNÍ

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Tereza (21) nemá závodní ambice

  a svoji budoucnost vidí hlavně ve

  studiu bohemistiky a literární tvor-

  bě, ale zkrátka si ráda pravidelně

  zaplave. Samostatný pohyb ve vodě

  si osvojila v sedmi letech díky pro-

  jektu Kontakt bB. „Tuhle organizaci

  mi tehdy doporučila moje fyziotera-

  peutka. Měla jsem vodu ráda, bavi-

  lo mě cachtání v bazénu na chatě,“

  vzpomíná Tereza na svoje začátky.

  Plavat se s pomocí asistentky na-

  učila přibližně za rok. Dnes už zvládá

  tři plavecké styly (prsa, znak a motýl-

  ka), a to navzdory tomu, že její tělesné

  postižení opravdu patří k těm těžším

  a provází ho poměrně výrazná spas-

  ticita. „Raději se dodnes držím u kraje

  bazénu, kdyby byl nějaký problém.

  Ale asistenta vedle sebe už nepotře-

  buji,“ usmívá se Tereza.

  Roli asistenta při výuce plavá-

  ní v Kontaktu bB popisuje Martina

  Holčáková, která s Terezou spolu-

  pracovala: „Každý začínající i pokro-

  čilý plavec má svého asistenta, buď

  přímo po ruce, nebo mu asistuje ze

  břehu. To je pak někdy zajímavé do-

  volat se na rozjetého plavce, který

  chytil tempíčko. Slovo asistent moc

  neuslyšíte, všichni jsou totiž dobroši,

  tedy dobrovolníci. Poslání dobroše

  spočívá v provázení plavce během

  tréninku. Procvičuje se konkrétní

  plavecký styl, který je rozdělen do

  dílčích kroků. Pak tam samozřejmě

  patří i nácvik obrátek, startů, uvolňo-

  vačky, a především práce s dechem,

  Voda je život, život je pohyb

  která je naprosto klíčová. Každý

  den v týdnu (kromě víkendů) bazén

  praská ve švech a někdy je v jedné

  dráze opravdu těsno od nejmenších

  capartů až po moudré kmety. Kdo-

  koliv by se chtěl stát dobrovolníkem,

  má dveře otevřené.“

  U organizovaného plavání stej-

  ně jako v jiných sportech platí, že se

  kolem vytvoří parta lidí, kteří se ska-

  marádí i mimo vodu. To je také případ

  Terezy a Martiny i přesto, že Tereza

  před dvěma lety Kontakt bB opustila.

  „Zdálo se mi, že už žádnou podporu

  nějakého sdružení nepotřebuji. Plavu

  si vysloveně pro zábavu. Pomáhá mi

  mamka, s kterou každý týden vyrá-

  žíme na Strahov. Pověstnou ponorku

  zatím naštěstí nemáme. Já si plavu,

  ona se někdy přidá, jindy do vody ani

  nevleze,“ popisuje Tereza.

  „Nejvíc mě na plavání baví ta svo-

  boda pohybu, že ve vodě zvládnu

  sama věci, které mimo ni nedoká-

  žu. Moc ráda to mám u moře, které

  jsem už měla několikrát možnost

  vyzkoušet při dovolené s rodinou.

  Hodně si užívám vlny,“ vypráví s vi-

  ditelným potěšením mladá plavky-

  ně. A další meta? Terezu by lákalo

  potápění…

  

  Proč ajak začít splaváním?

  Tereza Horváthová radí: „Doporučuji začít pod vedením

  odborníků, jako já začínala sKontaktem bB. Budete mít

  pravidelnou aktivitu, náplň apoznáte nové lidi, nehledě

  na pozitivní rehabilitační účinky. Když jdete plavat sami,

  je dobré mít ssebou nějakého pomocníka, pokud ho

  potřebujete. Nelze spoléhat na služby personálu bazénu

  či plovárny. Jedná se ofinančně vcelku nenáročnou

  činnost. Lidé spostižením mívají výrazné slevy na

  vstupném, takže obvykle utratíte za hodinu vbazénu

  řádově jen desítky korun. Zde ovšem nepočítáme

  náklady na asistenta.“

  Kontakt bB má tréninková střediska vPraze, Brně,

  Karlových Varech aČeských Budějovicích. Více

  informací na www.kontaktbb.cz. Zájemci oplavání

  mohou pro další informace kontaktovat také svůj

  nejbližší sportovní klub či tělovýchovnou jednotu

  věnující se sportu handicapovaných.

  TEREZA HORVÁTHOVÁ MÁ KVADRUPARETICKOU

  FORMU DĚTSKÉ MOZKOVÉ OBRNY. OD DĚTSTVÍ

  JEZDÍ NA VOZÍKU A ANI POHYB JEJÍCH RUKOU NENÍ

  STOPROCENTNÍ. PŘESTO MEZI SVOJE VELKÉ ZÁLIBY

  ŘADÍ PLAVÁNÍ – A DOKAZUJE TAK, ŽE VODA NEODMÍTÁ

  PRAKTICKY ŽÁDNÉ POSTIŽENÍ.

  Pohyb ve vodě je nejen zdravý, ale také dává Tereze svobodu.

  Slovo asistent moc

  neuslyšíte, všichni

  jsou totiž dobroši, tedy

  dobrovolníci. Poslání

  dobroše spočívá

  v provázení plavce

  během tréninku.

• Strana 23

  Předplaťte si

  časopis Můžeš

  Výhodné

  předplatné

  nadva roky

  za380 Kč!

  Pokud si předplatíte

  Můžeš na dva roky,

  ušetříte proti ročnímu

  předplatnému 100 Kč

  a proti volnému

  prodeji 280 Kč.

  OBJEDNÁVKY PŘEDPLATNÉHO

  PŘIJÍMÁ ČESKÁ POŠTA:

  TELEFONICKY: na bezplatné lince

  800 300 302

  ON-LINE: na adrese:

  www.postabo.cz

  E-MAILEM: postabo.prstc@cpost.cz

  PÍSEMNĚ: na adrese:

  Česká pošta, s. p.

  oddělení periodického tisku

  Olšanská 38/9, 225 99 Praha 3

  www.apicz.com

  API CZ s.r.o. | Slapy 136 | CZ-391 76 Slapy u Tábora

  T: +420 606 070 992 | E: info@apicz.com

  Automobily

  bez bariér.

  — Ruční ovládání pedálů

  — B

  ezbariérová vozidla

  —

  Úpravy sedadel

  —

  Nakládání invalidního vozíku

  —

  Ostatní individuální úpravy

• Strana 24

  ŽIVOT / AUTO-MOTO – TEST FORDU GRAND C-MAX

  Fordu Focus kombi, se kterým ob-

  čas jezdím, není potřeba se bát vy-

  hnat jej do otáček. Nejen ve vyšších

  otáčkách jsem však měl místy do-

  jem, že by autu s tak dominantním

  projevem a jízdou přece jen slušel

  silnější agregát. Nic naplat, zmenšo-

  vání je dnes v módě.

  Spotřeba není nijak oslnivá –

  v kombinaci se autor tohoto textu

  nedostal pod 7,3 litru na 100 ki-

  lometrů. Testovaný vůz byl zcela

  nový, nezaježděný, možná tedy, že

  časem se spotřeba trochu usadí. Ce-

  nový rozdíl za silnější naftu je při-

  bližně 80 tisíc korun, rozdíl, který

  zvýšené náklady na benzin nestih-

  nou zřejmě za běžnou užitnou dobu

  vyrovnat. Budete ale možná jezdit

  Jak se jezdí

  na C-Max?

  Potřebujete-li ve voze

  ruční řízení, předváděcí

  jízdu můžete absolvovat

  obvykle jen jako

  spolujezdec. Redakce

  časopisu Můžeš však

  dostala možnost na pár

  dní vyzkoušet zajímavý

  a pro řidiče s postižením

  vhodný vůz i s ručním

  řízením.

  TEXT: ŠTĚPÁN BENEŠ APETR BUČEK

  FOTO: JAN ŠILPOCH

  Ford Grand C-Max je zajímavým

  experimentem na pomezí kategorií.

  Větší než kdejaký kombík, menší

  než velká SUV. Design nemusí sed-

  nout každému, auto je vyšší, avšak

  není tak rozložité jako minivany typu

  Ford S-Max nebo VW Sharan.

  Zapůjčený vůz byl ve vyšší výba-

  vě Titanium a stál na 17palcových

  hliníkových ráfkách, které mu v po-

  měru k velikosti vozu skvěle sedě-

  ly. Benzinový motor 1,5 Ecoboost

  v kombinaci s automatickou převo-

  dovkou automobilu dostačoval pro

  veškeré běžné ježdění. Auto je kul-

  tivované, tiché, jízda je plynulá, po-

  hodlná. V nižších otáčkách pomáhá

  motoru do zátahu turbo, a jak jsem

  si navykl u dnes již 13 let starého

  Grand C-Max na silnici

  určitě nepůsobí nijak

  zakřiknutě, podvozek z vás

  ale nevytřese duši.

  Testovaný vůz měl instalované ruční řízení firmy Hurt

  v podobě páky na levé straně. Obsloužíte s ním plyn

  i brzdu, ta jde navíc zaaretovat v zabrzděné poloze.

• Strana 25

  25

  častěji tankovat. Pokud bude auto

  navíc zatíženo více pasažéry a třeba

  i elektrickým vozíkem, řekne si sa-

  mozřejmě o víc.

  VĚTŠÍ PROSTOR NENÍ ZBYTEČNÝ

  Vůz je posazený výše nad vozovku

  a to se projevuje také v interiéru.

  Některým řidičům s postižením by

  mohlo vadit výše položené sedadlo,

  do kterého je třeba se vytáhnout.

  Také nakládání vozíku, pokud řídíte

  sami, může být maličko obtížnější.

  Zadní dveře jsou sice odsuvné, ale

  poměrně těžké na obsluhu, máte-

  -li slabší ruce. Taktéž je nemůžete

  ovládat ze sedadla řidiče, pokud jste

  zvyklí si mechanický vozík složit

  a vhodit do auta za sebe. Chybí tu

  elektronický posuv – to lze však do-

  řešit i v rámci úpravy pro řidiče s po-

  stižením.

  Vnitřní prostor vozu je velkorysý

  a poměrně variabilní. Zadní sedač-

  ky je možné sklápět podle potřeby,

  ovšem ne do rovné plochy kufru.

  Jdou samozřejmě vymontovat, po-

  kud potřebujete rovné plochy víc,

  vzniklou mezeru za sedačkou řidi-

  če či spolujezdce může vyplnit opět

  konstrukce zvládnutá úpravcem,

  který bude auto handicapovanému

  přizpůsobovat. Nebojte se vyjmeno-

  vat své potřeby, možnosti jsou dnes

  velmi široké a těch pár centimetrů

  rovné plochy navíc se určitě hodí.

  Výhodou kufru je, kromě délky,

  bezesporu jeho výška. Bez problému

  Vůz je posazený výše nad vozovku

  a to se projevuje také v interiéru.

  Některým řidičům s postižením

  by mohlo vadit výše položené sedadlo,

  do kterého je třeba se vytáhnout.

  sem naložíte například větší elek-

  trický vozík, a to bez toho, abyste mu

  museli sklápět zádovou opěrku. To

  ušetří skutečně hodně práce. Vedle

  něj postavíte s klidem i další, mecha-

  nický vozík, místa je dost i pro pří-

  padné sportovní náčiní. Při nakládání

  může pomoci speciální jeřábek, opět

  jedna z možných úprav vozu. V inte-

  riéru nijak nepřekáží a neobtěžuje.

  Oproti dnešním kombíkům, které to

  Vysoký a prostorný

  kufr pojme

  větší elektrický

  vozík. Pomůže

  speciální jeřábek

  s dálkovým

  ovládáním.

• Strana 26

  ŽIVOT / AUTO-MOTO – AUTA BEZ BARIÉR

  s prostorem kufru už vzdaly, případ-

  ně jej měří ne na centimetry, ale na

  velikosti batohu s golfovými holemi,

  je to osvěžující změna. Grand C-Max

  to tak rozhodně řadí do popředí se-

  znamu vozů přátelských lidem s po-

  stižením.

  ELEKTRONIKA SDŮVĚROU

  Kufru také nechybí elektrické ovlá-

  dání. Kontrolovat jde otevírání i za-

  vírání – pomocí klíčků i tlačítkem

  zevnitř vozidla, na zavírací tlačítko

  na samotných dveřích je zbytečné

  se natahovat. Spolu s bezklíčovým

  ovládáním, které umožnuje auto

  odemknout, zamknout i nastarto-

  vat bez toho, aby řidič vytáhl klíče

  z kapsy, jde o dvě vychytávky, na

  které jsem si se svým postižením

  jemné motoriky rukou velmi rych-

  le zvykl a určitě bych je doporučil.

  Klíčky jsem vozil celou dobu v malé

  příruční tašce připevněné na kon-

  strukci vozíku a nemusel je za těch

  pět dní prakticky vůbec vzít do ruky.

  Zmíněná vlastnost je (z vlastní zku-

  šenosti) také dobrá pro ty, kdo by se

  rádi odnaučili zlozvyku kontrolovat

  potažením za kliku, zda je vůz skuteč-

  ně zamčený. Položíte-li totiž ruku na

  kliku dveří, vozidlo si „osahá“ klíček

  ve vaší kapse a okamžitě vám auto

  odemkne. Zamykání probíhá doty-

  kem prstu na místě, kde bývá obvykle

  dveřní zámek. Záleží samozřejmě na

  tom, nakolik elektronice důvěřuje-

  te – pro mě to však byla zkušenost

  nadmíru příjemná a do svého příští-

  ho auta bych si za elektrické zavírání

  i otvírání kufru a bezklíčové ovládání

  určitě připlatil. Zejména u vozu této

  velikosti je víko kufru opravdu těžké

  a mohutné a není potřeba se s ním

  zbytečně přetahovat.

  Interiér samotný je poměrně pří-

  jemný, stěžoval bych si snad jen na

  Ford Grand C-Max

  akonkurenti

  Auta typu Grand C-Max dříve

  konkurovala kombíkům, dnes čelí

  nástupu vozů SUV. Automobilky

  nabídku velkoprostorových vozů

  nijak nerozšiřují, protože zákazníci

  utíkají ke stále populárnějším autům

  SUV. Lidem shandicapem stejně jako

  seniorům však prostorná, vysoká

  avariabilní karoserie nezřídka

  vyhovuje. Alternativou kFordu C-Max

  či jeho konkurentům jsou také vozy

  typu Ford Tourneo Connect, Citroën

  Berlingo nebo Volkswagen Caddy.

  Jejich technický základ je sice

  užitkový, vosobních verzích však umí

  nabídnout nejen komfortní svezení,

  ale především velmi prostorný

  interiér.

  Ceny Fordu Grand C-Max

  apodobných aut

  Ford Grand C-Max

  od  Kč

  Kia Carens

  od  Kč

  Citroën C Grand Picasso

  od  Kč

  Volkswagen Touran

  od  Kč

  Poznámka: Uvedené ceny jsou určeny

  běžným zákazníkům, auta se liší podle

  výbav. Lidé shandicapem získají při

  nákupu vozidla upartnerů Auta bez

  bariér (www.autabezbarier.cz)

  významné slevy, které se často

  pohybují vdesítkách procent.

  Člověku s postižením

  mohou elektronické

  pomůcky výrazně

  usnadnit řízení – patří

  mezi ně i adaptivní

  tempomat, dříve jakási

  výsada luxusních vozů.

  Nejen ve městě

  pomáhá řidiči

  shandicapem

  elektronická

  výbava vpodobě

  otevírání

  izavírání kufru

  abezklíčového

  ovládání. Na

  delších trasách

  zase pomůže

  adaptivní

  tempomat.

  špatnou přístupnost ovládacích bodů

  na dotykové obrazovce. Jsou umístě-

  ny v řádku ve spodní části a zapad-

  lé za horizontem plastu středového

  panelu. Pokud máte problémy s jem-

  nou motorikou, bude se vám displej

  ovládat dost nekomfortně. Často

  jsem si zvolil něco jiného, než jsem

  chtěl, což umí při jízdě docela roz-

  ptylovat. Ostatní prvky jsou i s horší

  motorikou ovladatelné bez problé-

  mu.

  Alternativou je hlasové ovládání,

  které se aktivuje tlačítkem na volan-

  tu. Říci si můžete nejen o zapnutí rá-

  dia, ale také o navigaci nebo telefon.

  Volba stanic a hlasitost jsou ovlada-

  telné samostatnými tlačítky na vo-

  lantu. Spojení s mobilem probíhá

  pomocí bluetooth a zvuk je kvalitní.

• Strana 27

  27

  PRODEJCI

  UNICAR

  Škoda

  www.unicar.cz

  OSTRAVA

  Vítkovická , Ostrava

  Tel.:   -

  E-mail: novevozy@unicar.cz

  AUTO JAROV

  Škoda, Volkswagen,

  Seat, Audi, Honda

  www.autojarov.cz

  PRAHA

  Osiková , Praha 

  Tel.:  

  E-mail: pipek@autojarov.cz

  AUTO HLAVÁČEK

  Škoda, Kia

  www.hlavacek.cz

  OLOMOUC

  Týnecká /, Olomouc

  Tel.:   

  E-mail: maly@hlavacek.cz

  OPAVA (Kia)

  Těšínská /

  Opava-Předměstí

  Tel.:   

  E-mail: kohut@hlavacek.cz

  PROSTĚJOV (Kia)

  Plumlovská , Prostějov

  Tel.:   

  E-mail: riedl@hlavacek.cz

  AUTOBOND GROUP

  Kia, Toyota, Ford, Suzuki, Subaru,

  Nissan, Mitsubishi

  www.autobond.cz

  PRAHA

  (Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Kolbenova /, Praha -Vysočany

  Tel.:   

  E-mail: michal.dolezal@autobond.cz

  PLZEŇ(Kia, Ford)

  Koterovská , Plzeň-Slovany

  Tel.:   -

  E-mail: milan.horna@autobond.cz

  KARLOVY VARY

  (Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Studentská ,

  Karlovy Vary-Doubí

  Tel.:  

  E-mail:tomas.klesa@autobond.cz

  OSTRAVA

  (Kia, Toyota, Nissan,

  Suzuki, Subaru)

  Krmelínská -, Ostrava-Hrabová

  Tel.:   -

  E-mail:petra.dybalova@autobond.cz

  OPAVA(Toyota)

  Ostravská , Opava

  Tel.:  

  E-mail:toyotaopava@autobond.cz

  HAVÍŘOV(Toyota)

  Před Tratí /, Havířov

  Tel.:  

  E-mail:toyotahavirov@autobond.cz

  TŘINEC (Toyota)

  Frýdecká , Třinec

  Tel.:   

  E-mail: toyotatrinec@autobond.cz

  AUTOCENTRUM

  DOJÁČEK

  Citroën, Fiat, Fiat Professional,

  Jeep, Lancia, Chevrolet

  www.dojacek.cz

  PRAHA

  Kolbenova /, Praha 

  (Citroën, Fiat, Jeep, Lancia)

  Tel.:   

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  USeřadiště , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: vasak@dojacek.cz

  Vršovická , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: fiat.vrsovicka@dojacek.cz

  Přípotoční c, Praha 

  (Citroën, Chevrolet)

  Tel.:   -

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  AMB

  Ford

  www.fordamb.cz

  PRAHA

  Severní , Ořech – Praha-západ

  Pražský okruh – Exit 

  Tel.: –

  E-mail: svoboda@fordamb.cz

  ÚPRAVCI

  JOSEF HURT

  www.rucniovladani.cz

  TÝNEC NAD LABEM

  Bambousek 

  Tel.  

  E-mail:info@rucniovladani.cz

  API CZ

  www.apicz.com

  SLAPY UTÁBORA

  Slapy 

  Tel.: 

  E-mail: info@apicz.com

  INVACAR

  www.invacar.com

  KATOVICE

  Průmyslová , Katovice

  Tel.:  

  E-mail: info@invacar.com

  MAVE

  www.mave.cz

  LIPTÁL

  Liptál 

  Tel.:   

  E-mail: mave@mave.cz

  FINANCOVÁNÍ

  ČSOB LEASING

  www.csobleasing.cz

  CELÁ ČR

  Na Pankráci /,   Praha 

  (ina ostatních pobočkách)

  Tel.: +   

  info@csobleasing.cz

  E-mail: petr.bucek@bariery.cz

  Partneři Auta bez bariér (projekt Konta Bariéry) poradí handicapovaným

  svýběrem vozu, sjeho úpravou, financováním, pojištěním isvyřízením

  státního příspěvku aodpočtu DPH – www.autabezbarier.cz.

  PRODEJCI AUT

  ÚPRAVCI

  FINANCOVÁNÍ

  Při testu volaný ani nepoznal, že mu

  telefonuji pomocí handsfree za jízdy

  po dálnici.

  Člověku s postižením mohou elek-

  tronické pomůcky výrazně usnadnit

  řízení – patří mezi ně i adaptivní

  tempomat, dříve jakási výsada lu-

  xusních vozů. Tempomat udržu-

  je nastavenou rychlost (a často tak

  optimalizuje spotřebu), umí aktivně

  použít brzdy, aby se na nastavenou

  rychlost dostal nebo aby zpomalil

  na rychlost vozidla, které jede před

  vámi. I tady to ale chce samozřejmě

  trochu zvyku, a hlavně předvídat –

  nebo se z optimální spotřeby kvůli

  zbytečnému brzdění a akceleracím

  stane spotřeba zvýšená.

  Testovaný ford umí hlídat i jízdu

  v pruzích, vaši únavu nebo aktivně

  zabránit kolizi, pokud se pohybujete

  do určité nízké rychlosti – to je prvek

  určený hlavně do městského šumu.

  Auto jsme prověřili ve městě

  i mimo ně – jedním z pozitivních

  ukazatelů na závěr je i fakt, že ani po

  několikahodinové jízdě z něj nevy-

  stupujete unavení.

  

  Redakce časopisu Můžeš děkuje

  za zapůjčení vozu společnosti Ford Motor

  Company aKarlu Majerovi, koordinátorovi

  projektu Ford Handy (www.fordhandy.cz).

  Sedadlo řidiče je posazeno výše, ne

  každému se tak bude přesedat snadno.

• Strana 28

  ŽIVOT / JAN NEVRKLA A KONTAKT BB

  Plavání je radost

  Setkání sčlověkem, který odmítá

  být legendou sportu postižených,

  ale také odmítá hledání třetích

  cest a„výhodných“ kompromisů.

  Stojí si na svém aví, že není

  anebude jen chválen…

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Jak vaše cesta kdnešnímu, už

  renomovanému KONTAKTU bB

  vlastně začala?

  Začala v lednu 1989, aniž bych to

  věděl. Úraz Martina Kováře, násled-

  ná rehabilitace a jeho návrat na fa-

  kultu tělesné výchovy a sportu na

  vozíku. V té době zjevení: člověk na

  vozíku, ještě k tomu ten, co jsme ho

  znali z fotbálku, z hospody – a co

  teď? Jak se s takovým člověkem

  mluví? Každopádně pokračoval ve

  studiu a chtěl dělat i sport. Závodní-

  mu sjezdovému lyžaři přišlo všech-

  no z portfolia nabídky vozíčkářských

  sportů málo akční a málo podobné

  tomu, co znal z doby před úrazem.

  Plavání ho vtáhlo tím pocitem vol-

  nosti a chvilkového osvobození od

  vozíku. Já jsem koncem 80. let měl

  za sebou kariéru vrcholového plav-

  ce, delfínáře, studoval jsem trenér-

  ství plavání a trénoval jsem mimo

  oficiální struktury dva českoslo-

  venské reprezentanty vyhozené ze

  střediska vrcholového sportu. Hledal

  jsem svoje skutečné místo, identitu.

  Martin přišel, jestli bych s ním začal

  chodit plavat. Všechno se potkalo.

  A po nějaké době mě postavil před

  hotovou věc – pozval na Strahov

  partu lidí, které poznal během po-

  bytu v Hrabyni, a já jsem je měl vést

  plavecky, zajistit stravu, bydlení na

  bloku 12, kde jsem ještě nedávno

  bydlel jako „vrcholáč“.

  Vy jste přece studoval trenérství

  plavání, takže taková novota to

  pro vás být nemohla…

  Jako trenér pracujete s někým, kdo

  chce v plavání něčeho dosáhnout

  a má k dispozici plně funkční tělo.

  Tohle bylo něco jiného. Čeho chce-

  me dosáhnout v plavání, jsme nikdo

  JAN NEVRKLA:

  Ve vodě je

  všechno

  lehčí než

  na suchu.

• Strana 29

  29

  nevěděli, a jak se naučit skutečně dobře plavat, když jsou

  důležité plavecké svaly ochrnuté, už vůbec ne. Ale od za-

  čátku se nad akcí rozprostřela ta mimořádná atmosfé-

  ra, která dodnes na každého, kdo k nám přijde, dýchne.

  Intenzivní vzájemná komunikace, ve které se neřeší, co

  nemůžeš, ale co můžeš, a jestli najdeš chuť a schopnost

  to zkusit. Na tom začátku jsme s Martinem netušili, že

  naše spolupráce vyústí ve čtyři zlaté a jednu bronzovou

  paralympijskou medaili, 19 paralympijských medai-

  lí dalších plavců a založení plaveckých středisek v ČR

  s jednotnou metodikou a uceleným systémem od přímé

  práce až k fundraisingu a skutečné

  identitě programu.

  Takže teoretická výbava ze školy

  vás nepřipravila dostatečně na

  to, jak učit plavat člověka sposti-

  žením?

  V 80. letech se nic takového na ško-

  lách neprobíralo. Trenérskou výbavu

  jsem měl solidní, s trenérem Jiřím

  Kyněrou jsme ve Znojmě plaváním

  žili, ve vrcholáči v Praze jsem plaval

  ve skupině s Janem Bidrmanem, jed-

  ním z nejlepších československých

  a později švédských plavců. Dopisů

  z té doby mám dodnes plnou krabici

  a z větší části se týkají trenérských

  postupů a tréninkových motivů. Bid-

  ro od roku 1989 plaval a trénoval

  v USA, měli jsme přehled o světo-

  vých trendech nejen z literatury, ale

  přímo z kuchyně. Jenže tady nešlo

  o čistou trenéřinu, byl to mnohem

  komplexnější přístup – něco z fyzio-

  terapie, hodně psychologie, a hlavně

  aby to všechno bylo „ze života“.

  V roce 1993 jsem vyrazil do Iz-

  raele. Motivací bylo prožít celý rok

  v zemi kořenů judeo-křesťanského

  světa a spojit to s praxí v práci s han-

  dicapovanými. Obojí se naplnilo. Prá-

  ce v Centru Ilan Haifa v Kiryat Chaim

  a stacionáři Beith Miriam mi dala

  intenzivní praxi od osobní asistence

  přes instruktorskou práci při výuce

  plavání až po vedení sportovní sku-

  piny. Metodika tam žádná nebyla, ale

  plavat chodilo velké množství osob,

  dostával jsem plavce s diagnózami,

  které jsem do té doby neznal, nikdo

  mi neřekl, co s nimi mám dělat, a tak

  jsem začal hledat cesty a formulovat

  metodické postupy.

  Tedy nová metodika?

  Ano, začal jsem dávat dohromady zá-

  klady unikátní metodiky, která dnes

  dává komplexní návod, jak vést člo-

  věka s postižením od prvního pono-

  ření neplavce až k plaveckému proje-

  vu, kdy na první pohled není poznat,

  že ten člověk třeba nohy jenom vláčí

  za sebou. Ale nebyl jsem v pozici vy-

  sokoškolského pedagoga klopotně se

  pachtícího za novým titulem a uměle

  konstruujícího novou metodiku. Dr-

  žel jsem se jogínského motta svámí-

  ho Šivánándy „unce praxe má větší

  cenu než tuny teorie“. Principy pro

  pohyb ve vodě jsou jasné. Je potře-

  ba pochopit, jak funguje lidské tělo,

  jakkoli limitované, jak působí voda,

  a poskládat to dobře dohromady.

  Metodickou řadu těch postupů

  později nazvaly brněnské pracovnice

  KONEV (KOvář – NEVrkla), celkem

  vtipné, tak jsme to tak nechali. Ale

  Jen malá část z dvou tisíc plavců KONTAKTU bB

  V roce 1993 jsem

  vyrazil do Izraele.

  Motivací bylo prožít

  celý rok v zemi kořenů

  judeo-křesťanského

  světa a spojit to

  s praxí v práci

  s handicapovanými.

  Obojí se naplnilo.

• Strana 30

  je to jako se vším – když bude ně-

  kdo aplikovat naši metodiku krok za

  krokem podle popisu, stejně to nebu-

  de stoprocentně fungovat bez radosti

  z plavání, bez pochopení obav, jaké

  druhý ve vodě má, a bez schopnosti

  sdílet je a odplavovat pryč. Izrael mi

  dal jedinečnou možnost všechno za-

  sadit do souvislostí. Proto jsme celou

  naši metodu, řekněme spíše přístup,

  pojetí, systém nazvali Aqua(E)Mo-

  tion Therapy – voda je život, pohyb

  ve vodě je skvělý, pohyb bez emoce

  je k ničemu. Nejlepší emocí je radost

  a jakákoliv činnost bez radosti a po-

  těšení nemůže být terapeutická.

  Potěšení? Takže zábava?

  Spousta věcí v naší činnosti vůbec

  zábavných není. Je to dril, rutina,

  spousta administrativní a organizač-

  ní práce kolem samotného plavání.

  Ale radost tam musí zůstat. Nemůžu

  být ve vodě otrávenej a špatně na-

  laděnej, když učím plavat sedmile-

  tého kluka nebo holku nebo když

  mám padesátníka po mrtvici, kterej

  všechno ví, ale nemůže se vyžvejk-

  nout a nejraději by se vším šlehnul.

  Každý člověk je originál a nemusí

  na to mít handicap. Ve vodě je mož-

  né uplatnit a využít určité principy,

  které rozdíly mezi rozličnými jedinci

  smývají. Když člověk vidí smysl, nic

  se nestane stereotypem, v opako-

  vání téhož hledá člověk dokonalost

  a v hledání může být stále větší ra-

  dost, potěšení a zábava.

  KONTAKTEM bB už prošly tisíce

  lidí. Získali něco víc než jen po-

  hyb ve vodě?

  Programem prošlo kolem 2000 lidí,

  někteří krátce, jiní jsou zapojení už

  čtvrt století. Pro řadu z nich se plavání

  s KONTAKTEM bB stalo pevnou sou-

  částí života, silně ovlivnilo je i celé ro-

  diny. Neřešíme handicap jako bariéru,

  kvůli které se něco nemůže, není to

  důvod k laciné účasti na těžkém údě-

  lu, je to reálný fakt, který nám dává

  nějakou direktivu pro budoucí prá-

  ci. Pracujeme s neplavcem, z něhož

  chceme udělat plavce. Stát se plavcem

  znamená mít sebevědomí, umět se

  kousnout v tréninku i v závodě – a to

  se všechno přenáší do života. Prostě

  chceme, aby rodiče mohli svoje dítě

  vozit nejen na operace a rehabilitace,

  ale na úplně normální plavání a jezdit

  s ním nebo ho vypravovat na závody.

  Paralympijské medaile nejsou pro

  každého, ale důležité je, aby člověk

  se svým tělem něco dělal, aby ovliv-

  ňoval i svůj způsob myšlení. V tom je

  náš program pro každého a může být

  inspirací na celý život.

  Skvělá bilance. Přesto se na vás

  leckdo dívá jako na podivíny, sek-

  táře nebo prostě jen závidí…

  Závist je nepěkná vlastnost a větši-

  nou není nikomu co závidět. Jak vy-

  padá naše přímá práce, může každý

  vidět v Bazénu Strahov po celý rok

  každý všední den odpoledne. Máme

  v práci celoročně zapojených 140

  plavců s nejrůznějším postižením

  od začátečníků až po paralympijské

  reprezentanty. Kdo chce zažít vý-

  let na jinou planetu, může se zajet

  v červenci podívat na náš kemp do

  Strakonic. Nevládnou tam soutěže

  krásy, syndrom úspěchu, neřeší se,

  kdo jsou vítězové a poražení, ale

  rozhodně tady nikdo nikomu nic ne-

  daruje zadarmo. Ale určitě to není

  pro každého, kdyby to sedělo úplně

  všem, byl by to zázrak, nebyla by to

  „jenom“ jiná planeta.

  Souhlasil byste stím, že vaše

  činnost pomáhá pochopit dříve

  samozřejmou pravdu – život je

  vkaždém případě dost těžká

  práce?

  S pochopením a porozuměním to jde

  snáz. Břemeno je lehčí, když se o ně

  člověk může rozdělit. Kdo přijímá

  a nevyčítá, odlehčuje druhému jeho

  břemeno. Chyb se člověk nevyvaru-

  je, někdy přespříliš radí, jindy něco

  důležitého propásne, ale důležité je

  pořád se snažit myslet víc a víc na

  to, co je skutečná nesentimentální

  láska k bližnímu. Druhým nelze nic

  vnucovat a naštěstí dostává člověk

  vždycky další šanci poučit se, když

  to zase znovu udělá. Voda je dobré

  prostředí na očistu a obrodu a lze

  v ní nalézt pochopení a porozumě-

  ní – ty nemají na rozdíl od úspěchu

  a vítězství žádné hranice.

  

  KONTAKT bB

  Plavecká akademie bez bariér z. ú.

  Základy byly položeny prvním kurzem na Strahově vroce

  . Po ročním pobytu vIzraeli přijal Zděnek Škaroupka

  Jana Nevrklu aMilenu Vavřičkovou (Duškovou) vroce 

  jako zaměstnance do Ligy vozíčkářů aumožnil realizaci

  projektu KONTAKT arozjezd celoročního programu vPraze.

  Díky spolupráci sRomanem Vojáčkem bylo vBrně založeno

  středisko se zaměřením na plavání dětí svrozeným

  postižením. Školicí program umožnil rozšíření do dalších

  středisek vKarlových Varech aČeských Budějovicích. Plave

  se ivJihlavě, Jindřichově Hradci, vKutné Hoře aOstravě

  aplavání se stalo součástí rehabilitace osob smíšní lézí

  vRÚ Kladruby.

  Projekt Plavecké akademie bez bariér KONTAKTU bB je

  svým rozsahem ajedinečnou metodikou unikátní ive

  světovém měřítku. Martin Kovář získal na paralympiádách

  vSydney  jednu zlatou ajednu bronzovou avAténách

   tři zlaté medaile ve třech světových rekordech.

  Plaveckým programem prošlo od roku  kolem 

  plavců. Plavci zprogramu KONTAKTU bB získali na

  paralympiádách, mistrovstvích světa aEvropy od roku 

  více než  medailí.

  Už to trvá dlouho,

  ale radost nepřestává

  (Jan Nevrkla s plavcem v bazénu, 2005)

  ŽIVOT / JAN NEVRKLA A KONTAKT BB

• Strana 31

  31

  KULTURA

  Škola hrou

  Můj první a poslední okamžik dne

  s brněnskou Rooseveltkou byly po-

  dobné – se smíchem a útržky disku-

  sí hloučků studentů. Při příchodu do

  světlé školy, během přestávky mezi

  hodinami, mě na chvíli zastavila všu-

  dypřítomná empatie, která tady z kaž-

  dé činnosti vyzařuje, souhra týmu

  učitelů, asistentů a žáků. Stoupám

  moderním a účelným interiérem do

  místnosti, kde se mám setkat s uči-

  telkou Janou Malivánkovou. Už dvacet

  let taneční soubor A proč ne? řídí. Jen

  v rychlosti si sumarizuji vše, co mi

  zatím o historii školy sdělil zástupce

  paní ředitelky Petr Konvalinka...

  OTEVŘENÁ BRÁNA

  Hned na začátku rozhovoru zazně-

  lo, že podobných zařízení, jako je

  tato střední škola, na našem území

  mnoho nenajdete. Bylo postave-

  no s fundovaným projektovým ná-

  vrhem v prvních letech 21. století

  a se vším všudy se jedná o „moderní

  školu s tradicí“. „Naše škola vznikla

  už v roce 1954, takže jsme nedávno

  slavili šedesáté výročí, dlouho sídlila

  v pronajatých prostorách nedaleké-

  ho Centra Kociánka, poskytovatele

  sociálních služeb. V roce 1991 na-

  stoupil nový, aktivní ředitel Vít Lepil,

  který rozvíjel myšlenku multioborové

  školy s obchodní akademií. Domluvil

  také s tehdejší americkou ambasádou

  možnost užívat v názvu školy jméno

  prezidenta F. D. Roosevelta. Skvělý

  nápad vedla myšlenka, že by se naši

  žáci mohli inspirovat jeho úsilím a ce-

  lým životním příběhem. Prezidentova

  osobnost je nadčasově motivující,

  dokázal tolikrát najít sílu a vůli v oka-

  mžicích životních proher…“ vzpomíná

  Petr Konvalinka.

  Pod ředitelskou taktovkou Víta

  Lepila vyhledávali zajímavou školu

  v Brně i „zdraví“, vznikla tak dobře

  namíchaná, doslova inkluzivní škola.

  Otevírala se doširoka světu, i proto

  začala na přelomu tisíciletí řešit pro-

  storovou tíseň. Pozemek se podařilo

  najít v těsné blízkosti Centra Kocián-

  ka, v Králově Poli. Provoz nové střed-

  ní školy se po rychlé stavbě od Cen-

  Proč nevystupovat,

  proč se neukázat, proč

  to vlastně nezkusit?

  Bezpočet žáků

  aabsolventů Střední

  školy F. D. Roosevelta

  pro tělesně postižené

  vBrně na to už dvacet

  let přesvědčivě odpovídá

  nejen prostřednictvím

  svého tanečního souboru

  Aproč ne?

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

• Strana 32

  KULTURA / TANEČNÍ SOUBOR A PROČ NE?

  tra Kociánka oddělil, mnoho žáků ale

  stále využívá pobytové služby na Ko-

  ciánce, stacionáře nebo rehabilitaci.

  „Rooseveltka je mimořádná v celé

  šíři nabídky, jedná se o šestnáct

  oborů,“ vypočítává Petr Konvalinka.

  „Spektrum tvoří praktické i umě-

  lecko-řemeslné specializace. Hodně

  se snažíme kvalitně pokrýt také čas

  mimo výuku – naši žáci hrají divadlo,

  mají turnaje ve stolním hokeji, přispí-

  vají do školního časopisu Šnek. Tra-

  dičně populární akcí bývá také závod

  na vozících na naší tzv. šikmé ploše,

  co vede od přízemí až po střechu.

  Ten den u nás závodí všichni – zdraví

  i handicapovaní – na různých typech

  vozíků… Náročná záležitost, dráha

  s délkou 330 metrů se dá zvládnout

  i za minutu a půl!“ usmívá se.

  Tým učitelů se tu zkrátka všemož-

  ně snaží, aby žáci nepobývali jen

  pod touhle střechou, pomáhají jim

  dostat se z ulity školního domečku

  po myslného šneka ven. Samozřejmě

  také vystoupení tanečního soubo-

  ru bývají zdejší specialitou, výraz-

  nou aktivitou. Soubor A proč ne? je

  prostě místní fenomén…

  DĚCKA, PŘINESTE MUZIKU!

  Jak se vlastně příjemná paní učitelka

  k tanečnímu souboru dostala? Jana

  Malivánková si v posledním ročníku

  studia na pedagogické fakultě vy-

  zkoušela praxi na Kociánce. Jakoby

  návazně a plynule ze školy zamí-

  řila na Rooseveltku. „Skočila jsem

  do vody a plavala jsem,“ usmívá se

  Jana. „Vlastně jsem až na každodenní

  školskou praxi nevěděla, kam smě-

  řuju. Jsem tady od 1. září 1996…“

  Myšlenka na pohybové, taneční

  hobby se prý narodila už na fakultě,

  kde vznikl projekt Vážně nevážně.

  Tehdy Janu napadlo, jak by asi vyzně-

  lo spojení jejích kolegů a handicapo-

  vaných holek na vozíčku. Od první

  minuty se evidentně všichni tancem

  bavili. „U mých prvních tanečníků se

  jednalo o poranění páteře, nepohyb-

  livost dolních končetin – mohla jsem

  v dramaturgii přemýšlet o čemkoliv,“

  srovnává přemýšlivě, „ale ve škole

  jsem se posunula k práci se žáky s ji-

  nými typy postižení, pracuji se žáky

  s kombinovaným postižením, men-

  tálním postižením, s lehkou mozko-

  vou obrnou. Proto také choreografie

  a celková příprava bývají o dost ná-

  ročnější než mé úplné začátky…“

  Velmi rychle vznikl nápad na ote-

  vřený prostor kroužku, kde se v jed-

  nom tanečním týmu vždy namixují

  žáci, co zůstávají, i ti „noví“. Někteří

  absolventi sem na tréninky dokonce

  dál docházejí. Jana nijak nezdůraz-

  ňuje, že na novém tanci se podílí au-

  torsky, a to hned v několika oborech:

  vytváří choreografii, vybírá hudbu,

  její je i režijní koncepce. Vloni se sla-

  vilo jubileum, dvacet let souboru.

  Ona sama raději mluví o spolu-

  účasti svých tanečníků. „To oni na-

  vrhli náš název, také otazník na konci

  názvu mi přijde případný a správný.

  Říkávám: Děcka, přineste muziku,

  skladbu, která se vám moc líbila! Le-

  tos tančíme na jednu píseň od zpě-

  Jana Malivánková při krátké projížděčce před představením.

  Každý jednotlivý

  pohyb tanečníka

  na vozíku je

  promyšlený

  azapadá do

  celkové koncepce.

• Strana 33

  33

  vačky Enyi, tu skladbu donesl jeden

  žák. A Pavla Kopcová, která prožila

  ztrátu maminky, si zase přála, aby-

  chom v tanci vyjádřili lásku všem

  mámám. Na hudbu začnu vymýšlet

  choreografii, ale nejde o finální po-

  dobu, u nás se vše průběžně mění.“

  Jana zkušeně tvrdí, že pro soubor

  je přelomové každé veřejné vystou-

  pení. Jistým překročením mantine-

  lů bylo, když se soubor A proč ne?

  před patnácti lety zapojil do soutěže

  Asociace školních sportovních klu-

  bů – v kategorii středních škol šli do

  klání se zdravými. První vystoupení

  v disciplíně pohybových skladeb bylo

  prý pro všechny šokem, dostali teh-

  dy Cenu poroty. Díky nim ale později

  přibyla v soutěži ještě nová katego-

  rie „osob se zvláštními potřebami“,

  a tak pomohli k účasti jiným. Soubor

  se také účastní divadelního festivalu

  Tanec a handicap, který spolupořádá

  Divadlo Barka. Nové tance mají v prů-

  běhu dalších dvou let své reprízy.

  Každé vystoupení s sebou nese

  také mnoho organizačních záležitostí

  – s tím vším Janě pomáhá asistentka:

  představte si jen bezbariérovou do-

  pravu přesně na čas do místa konání

  soutěže nebo kostýmy. S jejich ušitím

  pomáhají souboru maminky a asis-

  tentky. „Náš tým vydrží i několikaho-

  dinové přejezdy – a pak ze sebe děcka

  vydají maximum. A trénují, i když jim

  třeba není dobře,“ ukončí naši deba-

  tu Jana hloubavě: „Když mají úspěch,

  prožívají hroznou radost. Sama jim

  pokaždé fandím, jsem na ně pyšná.“

  APROČ NE „ŠKOLA HROU“?

  Zbývají už jen minuty do vystoupení

  nazvaného Rooseveltka zpívá, hraje,

  tančí. Zákulisí v alternativním brněn-

  ském divadle Barka má úzké chodby

  a malé zázemí šaten. Všude je plno,

  místa obsadily vozíky, tanečníci, zpě-

  váci a herci. Připravené jsou už také

  barevné návleky, kostýmy na jednot-

  livé výstupy. Na scéně po rychlé ge-

  nerálce ještě probíhá zkouška zvuku.

  Všude se bezeslovně s fotoaparátem

  pohybuje Kamilka, zdejší absolvent-

  ka, která celý večer dokumentuje.

  Už od Jany Malivánkové vím, jak

  bude vypadat představení určené

  pro rodiče a příznivce školy: „Jde

  o specifický program, na začátku

  vystoupí sbor učitelů i žáků, pak ná-

  sledují tři taneční vystoupení skupi-

  ny A proč ne? a po přestávce divá-

  ci zhlédnou muzikál Abeceda pod

  režijním vedením Martiny Lukšové.

  Jedná se o zbrusu nový produkt di-

  vadelního kroužku. Tak, jako my

  tančíme, žáci z divadelního souboru

  Hurumburumbác museli zvládnout

  krátké dialogy, pohyb, někdy zpěv.“

  Je úplně plno! hlásí kdosi z účin-

  kujících. A pak už celý prostor scé-

  ny ožívá. Emočně silně, přirozeně

  a harmonicky působí celý program

  v provedení „jedné velké rodiny“.

  Potlesk vestoje si zasloužili úplně

  všichni. Tahle „škola hrou“ je jednou

  možností, kdy si všichni, kdo vystou-

  pili, mohou dokázat, že na něco mají,

  že se něco dokáží naučit. Tvoří, ak-

  tivně vstupují do studia nové sklad-

  by, chodí na všechny tréninky. Nikdo

  je nenutí jít až na mantinel svých

  možností, ale oni se perou o své mís-

  to na slunci. Ano, „jít na Rooseveltku

  je skvělý“, jak zaznělo z pódia v jed-

  né písni…

  V divadelním zákulisí zní smích

  a krátké rozhovory aktérů. Mluví se

  o trémě, o radosti z dlouhého aplau-

  su. Byl to přece jejich úspěch, bylo

  vyprodáno…

  

  Užitečné odkazy

  Více oCentru Kociánka Brno: www.kocianka.cz

  Střední škola F. D. Roosevelta pro tělesně postižené

  vBrně: www.ssfdr.cz

  Taneční soubor Aproč ne?: www.aprocne.tode.cz

  Myšlenka na pohybové,

  taneční hobby se

  prý narodila už na

  fakultě, kde vznikl

  projekt Vážně nevážně.

  Tehdy Janu napadlo,

  jak by asi vyznělo

  spojení jejích kolegů

  a handicapovaných

  holek na vozíčku.

  Dojemné finále

  jednoho znových

  tanečních čísel

  souboru

• Strana 34

  KULTURA / POVÍDKA NA LÉTO

  P

  oprvé jsem si

  do práce vzala

  šortky. Jednak

  bylo venku už ke

  třiceti, jednak už

  jsem chodila skoro

  vzorně. A to byl

  zázrak! Po měsíci

  v nemocnici, pak

  po strašně těžkých rehabilitacích,

  které často končily slzičkami, po

  nekonečných pokusech ovládnout

  invalidní vozík, po dřině s berlemi

  jsem chodila skoro vzorně. Paní

  doktorka Sedláčková dokonce řekla,

  že s takovou chůzí bych mohla

  i na přehlídkové molo! Jen jsem se

  smála! Vždyť já předváděla už od

  patnácti. Byla jsem hezká? Asi jo,

  a k tomu vysoká skoro sto osmdesát.

  Samozřejmě k tomu patřily i tlupy

  kluků a všelijakých prachatých obejdů,

  ale já měla Petra, a i když byl o deset

  let starší, našim se líbil. Už tím, že moc

  chtěl, abych dodělala školu. Měl z mojí

  maturity větší radost než já.

  Užili jsme si krásnou dovolenou

  v Tatrách. Skončila ale blbě, strašně

  mě začala bolet levá noha v koleni.

  Petr si myslel, že jsme to jen přehnali

  s túrami, ale stejně se chtěl vrátit do

  Prahy. Tak jsme sbalili a vyrazili na

  noční cestu do Prahy. Petr byl skvělý

  řidič, já myslela, že půl cesty prospím,

  ale bolest byla horší a horší. Kdesi

  u pumpy jsme sice koupili další balení

  brufenu, ale bylo to k ničemu. Ani

  doma jsem neusnula, můj miláček

  zatím sehnal nějakého ortopeda a už

  v sedm jsme netrpělivě posedávali

  v čekárně. Doktor, docela nevídaný

  frajer, se kamarádsky pozdravil

  s tím mým a vzal mne do ordinace,

  pak osobně dovedl na rentgen a na

  tomograf. Museli jsme čekat na nález,

  a když přišla sestřička, že máme jít

  do ordinace oba, ani mi to nepřišlo.

  Uvnitř seděl lékař a už nevypadal

  jako frajer. Posadili jsme se a čekali.

  Dlouhé ticho. Pak jsem uslyšela: „Jestli

  se máte opravdu rádi, vezměte se

  za ruku.“ Petr sáhl po mých prstech

  a stiskl je. Doktor vstal, doslova si

  klekl přede mě, lehce mi vyhrnul sukni

  a jakýmsi kovovým ukazovátkem mi

  přejel po noze v půlce stehna. Byla

  jsem vyděšená, a bolest dokonce úplně

  zmizela. „Přátelé, teď jsem nálezy

  ukázal profesorovi a naprosto jsme

  se shodli – tady…“ znovu mi přejel po

  stehně „… tady musíme co nejdříve

  amputovat, v tom koleně je zhoubný

  a bohužel i velmi agresivní nádor.

  Takže buďto amputace, nebo život. Je

  mi líto….“

  Omdlela jsem a probudila se

  až na jakémsi lehátku. Na jedné

  straně stál Péťa a na druhé nějaká

  doktorka. Představila se, že je

  psycholožka Sedláčková, a řekla, že

  si budeme povídat, jak dlouho a jak

  často budeme chtít. Zeptala jsem

  se: „Vy něco… něco víte?“ Moc mile

  odpověděla: „Co myslíte?“ „Kolik mám

  času, než…“ „Než se rozhodnete?“

  „No, třeba…“ „Pár dnů. Budou potřeba

  další vyšetření, takže bychom si vás

  tady rádi nechali a mezitím si budeme

  povídat…“ Doslova jsem se rozeřvala.

  Petr mě chytil za ruku a doktorka mě

  začala hladit po vlasech. Ale já brečela

  a brečela. Chtějí mi uříznout nohu!

  Skoro celou nohu! Nakonec přišla sestřička, nasadila mi

  kanylu a pustila nějakou kapačku. Usnula jsem.

  Jak dlouho jsem spala, nevím. Vzbudila mě Sedláčková.

  Kolem mojí postele stály asi čtyři bílé pláště. Ten doktor

  frajer, další dva a trochu starší vysoký člověk se zlatými

  brýlemi. Frajer řekl: „Pan profesor si vás osobně bere na

  starosti. Budete v nejlepších rukou.“ Zlaté brýle se usmály

  a sedly si ke mně na postel. „Milá slečno, musím vám

  nejdřív potvrdit diagnózu. Agresivní nádor v levém koleně,

  který zatím zůstává solidní, tedy nemáme nikde jinde žádné

  známky rozsevu po těle. Ovšem naše zkušenost potvrzuje,

  že je jen otázkou času, kdy by mohl napadnout další

  orgány.“ Jen jsem špitla: „Kdy třeba…“ Odpověděl: „Kdykoli,

  pokud mu v tom rychle nezabráníme…“ „Takže nemám

  jinou možnost…“ Zvedl se, postavil se zpříma za pelest

  a důrazně řekl: „Máte velmi reálnou možnost žít. Pracovat,

  založit si rodinu, žít jako my všichni. Tuto možnost vám

  nabízím. Odpoledne přijdou vaši rodiče, sejdeme se všichni

  u mě a poradíme se. Tady kolegové zatím naplánují

  a začnou provádět potřebná vyšetření. Nebojte, všechno

  bude bez bolesti a nepříjemností. Takže odpoledne!“

  Vyprávění o mamince u profesora musím přeskočit. Byla

  to ostuda, křičela na něj a vyhrožovala, že si půjde stěžovat

  na ministerstvo. On však zůstal klidný, a když naši odešli

  a já se mu omlouvala, řekl jen: „Je hezké vidět, že rodiče

  mají své děti opravdu rádi. Pokaždé se s tím nesetkávám.“

  Probudila jsem se polibkem. Petr se nade mnou skláněl

  a v pravé ruce měl krásnou kytku. Jen se zeptal: „Bolí to?“

  Zavrtěla jsem hlavou. „Takže jsi to zvládla, pusinko…“

  Nemohla jsem mluvit, jen jsem zatáhla za deku, aby můj

  miláček viděl, co ze mne zbylo. Úplně se rozklepal. Rychle

  dýchal a kulil oči… Pak jen sípnul: „Promiň, já nemůžu...“

  A odešel.

  Tehdy jsem ho viděla naposledy. Napsal mi dlouhý

  dopis, omlouval se, litoval mě, vzpomínal na naše zážitky,

  ale vzdal to… Že si prostě nemůže představit společný

  život a že by chtěl ještě moc cestovat… A taky jeho rodiče

  mu doporučili… Prostě to vzdal! Ukázala jsem ten dopis

  doktorce Sedláčkové. Vzala to vážně a začala mi vyprávět

  své zkušenosti s těžkými pacienty. Bylo to dost smutné.

  Rozpadlé rodiny, opuštěné děti, sebevraždy, psychiatrické

  Zdeněk Jirků:

  Nevěsta

  s jednou nohou

• Strana 35

  35

  diagnózy. Pomalu mi vlastně začala

  dokazovat, že když vztah nefunguje

  v jedné komplikované situaci, nebude

  asi fungovat ani v jiné. A těch může

  být. Nakonec mi řekla: „Doufám, že

  mi jednou pošlete svatební oznámení.

  Budete krásná nevěsta.“ Krásná

  nevěsta s jednou nohou! Místo pláče

  jsem se rozhodla, že se vykašlu na

  celý svět a někam se schovám. Krásná

  nevěsta s jednou nohou!

  No, a pak přišly ty měsíce

  rehabilitací, postupného zkoušení

  protézy a hlavně nácviky chůze.

  Příšerná dřina! A v rehabiliťáku

  všude kolem postižení, rozmlácení,

  nešťastní lidi. A jejich sny. Že právě

  oni zase budou chodit, že jim mícha

  sroste, že se nervy propojí a že prý

  někde v zahraničí už mají metody, jak

  operovat, jak zázračně léčit, jak jim

  úplně změnit život k lepšímu. Když jsem se jednou zeptala,

  kde jsou ti zázračně vyléčení, jeden z vozíčkářů na mě

  zařval: „U našeho stolu už jíst nebudeš, krávo pitomá!“

  Začala jsem opravdu chodit. Nejdřív s holí, pak trochu

  jako kachna, což musel být pohled! Ale nakonec, když jsem

  si vzala kalhoty, si skoro nikdo nevšiml, že… A už jsem

  byla doma dost otrávená. Najednou se mi chtělo mezi lidi.

  A – po pravdě řečeno – taky potkat nějakého super kluka.

  Fakt jsem si denně představovala, jak mu ukážu protézu

  a on řekne: To je super, to nikdo nemá! Ale kde ho potkat?

  V diskoklubu? Na tenise? V plavecké hale? Tam bych se

  sotva odvážila. Maminka mi dokonce doporučovala, abych

  si dala inzerát na internet. Už jsem to viděla – dvacetiletá

  mrzačka s jednou nohou hledá atraktivního a finančně

  zajištěného krasavce pro celoživotní vztah. Zn. Splynutí

  duší.

  Zachránila mne spolužačka Zuzana. Pracovala na

  obvodním úřadě a hledali tam recepční. Já vím, je to

  podatelna, vrátnice a okénko pro kverulanty najednou, ale

  Zuzka tvrdila: „Hele, za pultem budeš zase za krasavici,

  a když si spočítáš, že na radnici přijdou stovky člobrdíků

  denně, není možné, aby se ptáček

  nechytil.“

  Tak jsem nastoupila a bylo to docela

  fajn. Až dneska ty šortky… Musela

  jsem pro něco dojít na občanky, a když

  jsem opustila pult, viděla jsem, jak

  řady čekajících lidí v křeslech podél

  zdí ztuhly. Klapala jsem tím tichem

  a snažila se usmívat. Vracela jsem

  se za chvíli a slyšela, jak hlouček

  žadatelek cosi šušká: „Hanbářka.

  Takhle se předvádět! Asi nějaká

  motorkářka! Nebo feťačka, rozpíchala

  si celou nohu!“ Nejdříve jsem chtěla jít

  dál, ale pak jsem se k nim vrátila: „Milé

  dámy, je to jinak. Osteosarkom. Nádor

  kostí! Vzniká buďto geneticky, anebo

  z přemíry žluče. Opatrně.“ A klapala

  jsem na svých nádherných dlouhých

  nohách dál. Snad se právě dneska

  nějaký ptáček chytí.

  

  Ilustrace: MIROSLAVA KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ

• Strana 36

  Text: DANIELA LEBEDOVÁ,

  PETRA VOTOČKOVÁ

  Pečujete o svého nemocného rodi-

  če či jiného blízkého ve vyšším věku,

  který začal mít např. výrazné potíže

  s pamětí, s orientací či s dorozumí-

  váním a jeho zdravotní stav vyžaduje

  stále náročnější péči? Narodilo se vám

  dítě a je zdravotně znevýhodněné, má

  např. Downův syndrom, smyslové, tě-

  lesné, mentální a jiné zdravotní potíže?

  Potřebuje pomoc váš blízký po úrazu,

  cévní mozkové příhodě, s psychický-

  mi a jinými zdravotními potížemi?

  PRAKTICKÉ RADY

  Pokud je to možné, měli byste se

  snažit poskytnout vašim blízkým

  péči v domácím prostředí. Pro

  jejich psychiku, tedy i zdravotní

  stav je to velmi důležité.

  Než se rozhodnete pro pobytovou

  sociální péči, zjistěte si co nejvíce

  informací o možnostech domácí

  péče. Je řada služeb a výrobků,

  které vám ji mohou usnadnit.

  Nezapomeňte, že si můžete domác-

  nost připravit na pečování o vaše

  blízké a využít různé pomůcky,

  které vám péči výrazně usnadní

  (nástavec na WC, sedátka do vany,

  madla, chodítka, berle apod.).

  Pokud si berete blízkého domů

  a doposud s vámi nebydlel, je

  dobré přehlásit na ČSSZ jeho dů-

  chod, najít pro něj nového prak-

  tického lékaře a zařídit přeposlání

  dokumentace.

  Najděte si potřebné informace

  vztahující se k onemocnění nebo

  úrazu vašeho blízkého na inter-

  netu nebo se detailně vyptejte

  ošetřujícího lékaře.

  V rámci systému základních

  so ciálních dávek je možné pro

  vašeho blízkého zažádat o příspě-

  vek na péči. Vyřízení může trvat

  i několik měsíců, ale příspěvek je

  přiznáván ke dni podání žádosti.

  Zpětně vám tedy bude proplacen

  příspěvek za celé období, ve kte-

  rém jste péči vykonávali.

  V rehabilitaci po propuštění

  z nemocnice můžete pokračovat

  i v domácím prostředí. Ať už

  o někoho pečujete nebo péči

  potřebujete vy sami, vždy si nech-

  te ošetřujícím lékařem pečlivě

  vysvětlit možnosti rehabilitace.

  DOMÁCÍ ZDRAVOTNÍ PÉČE

  Důvodem k návrhu na domácí péči

  musí být takový zdravotní stav pa-

  cienta, který mu neumožňuje navště-

  vovat ambulantní zdravotnická za-

  řízení, ale umožňuje jeho ošetřování

  v domácím prostředí (není tedy nutný

  pobyt pacienta v nemocnici), a který

  potřebuje další odbornou péči.

  Domácí zdravotní péči může vám

  nebo vašemu blízkému předepsat

  buď lékař propouštějící z nemocni-

  ce, nebo příslušný praktický lékař.

  Při propuštění z nemocnice může

  lékař předepsat domácí zdravotní

  péči nejvýše na 14 dní (v případě

  nevyléčitelné nemoci až tři měsí-

  ce). Tato péče je hrazena příslušnou

  zdravotní pojišťovnou pacienta. Ma-

  ximální frekvence je třikrát jedna

  hodina denně. V případě potřeby lze

  po dohodě s lékařem péči rozšířit,

  například můžete chtít, aby sestra do-

  cházela častěji, za tyto nadstandardní

  požadavky si ovšem připlatíte.

  Péče může být využívána i bez před-

  pisu lékaře, v tomto případě je však hra-

  zena z vlastních finančních prostředků.

  PEČOVATELSKÁ SLUŽBA

  Služba pomáhá lidem zvládnout běžné

  každodenní činnosti související s péčí

  o sebe nebo o svou domácnost (může

  pomoci např. s koupáním, se zajištěním

  jídla či se zajištěním domácnosti). Cílem

  služby je pomoci lidem v tom, co sami

  nezvládnou, aby mohli zůstat doma a žít

  tak jako dosud.

  OSOBNÍ ASISTENCE

  Osobní asistence funguje podobně jako

  pečovatelská služba, ale je poskytová-

  na bez časového omezení a také běžně

  i mimo domov v prostředí, kde se člo-

  věk pohybuje, žije, pracuje, vzdělává se

  apod. Osobní asistence pomáhá člově-

  ku v tom, co sám nezvládne, a jejím cí-

  lem je podpořit člověka, aby mohl žít co

  nejvíce samostatně a tak, jak je zvyklý.

  Informace o poskytovatelích těchto slu-

  žeb v místě se nejlépe dozvíte na obec-

  ním nebo městském úřadě na odboru

  sociálních služeb.

  Osobní asistence a pečovatelská

  služba jsou za úhradu a její výši stanoví

  vyhláška MPSV. Jaké služby využijete,

  je jen na vás, je to vždy výsledek vaší

  dohody s poskytovatelem služeb a je

  vždy ošetřen ve smlouvě, kterou spo-

  lečně podepisujete.

  Nezůstávejte v této situaci sami, za-

  jímejte se aktivně o možnosti řešení!

  

  Nenašli jste, co jste hledali?

  Máte vlastní zkušenost či dobrou radu,

  okterou byste se chtěli podělit sostatními?

  Napište, jsme tu pro vás! redakce@poradimesi.cz

  ... sdlouhodobou péčí o blízkého

  člověka vdomácím prostředí

  SERVIS

  Domácí vs. ústavní péče – rozhovor

  Diskusi o výhodách a nevýhodách domácí a na druhé straně

  ústavní péče otevřel vminulém čísle psycholog a dlouholetý

  ředitel Jedličkova ústavu a škol vPraze Jan Pičman.

  Rozhovor si můžete nalistovat včervnovém vydání časopisu

  ve volně přístupném elektronickém archivu na

  www.muzes.cz/casopis/archiv

• Strana 37

  VÝBĚR Lucie MARKOVÉ

  37

  Aktuální stav novely zákona

  o dávkách pro osoby s handicapem

  V jarním čísle časopisu Můžeš jsme

  vás informovali o chystaných nove-

  lách zákonů pro osoby se zdravotním

  postižením – konkrétně o novele zá-

  kona č. 329/2011 Sb., o dávkách

  pro osoby se zdravotním postižením,

  a o novele zákona o sociálních služ-

  bách č. 108/2006 Sb.

  Ke dni vzniku tohoto článku (tedy

  k 31. 5. 2017) to vypadá, že by obě

  novely měly stihnout projít celým

  legislativním procesem. V současné

  době jsou ve třetím čtení v posla-

  necké sněmovně, do voleb tedy ještě

  musí projít senátem a musí je pode-

  psat prezident.

  Připomínám zde důležité mo-

  menty obou novel. Některé návrhy

  doznaly drobných změn v průběhu

  legislativního procesu.

  Aktuálně navrhované hlavní změny

  v zákoně o dávkách pro zdravotně

  postižené osoby:

  Plošné zvýšení příspěvku

  na mobilitu na 600 Kč/měsíc

  (nyní 400 Kč)

  Příspěvek na motorové vozidlo

  ve výši 200 000 Kč na sedm let

  (místo současných 10 let), nově

  zřejmě bez posuzování majetko-

  vých poměrů (pouze příjmů)

  Posuzování příjmů a spoluúčasti

  na ceně pomůcky u příspěvku

  na zvláštní pomůcky se posunuje

  na hranici 10 000 Kč (nyní je to

  částka 24 000 Kč)

  Souhlas vlastníka nemovitosti

  s instalací schodišťové plošiny

  a jejím provozem by mohlo jít nově

  nahradit také rozhodnutím soudu

  Nejdůležitější změny v zákoně o so-

  ciálních službách:

  Tento zákon stanovuje jednu z nej-

  zásadnějších dávek pro osoby s han-

  dicapem a jejich pečující, a to příspě-

  vek na péči.

  Příspěvek na péči se navrhuje

  zvýšit ve IV. stupni závislosti

  (tedy v tom nejvyšším) na částku

  19 200 Kč, a to v případě, že se

  osoba nachází v „domácí péči“,

  tedy nebydlí v pobytovém zařízení

  sociálních služeb

  Upravují se v pozitivním smyslu

  možnosti zastupování osoby,

  která není soudem omezená ve

  způsobilosti k právním úkonům,

  ale není schopna právně jednat

  Důležitou navrhovanou změnou je

  doplnění prokazování nároku na

  příspěvek na péči během sociál-

  ního šetření v rámci celé rodiny či

  společně žijících osob. V této chvíli

  se často stává (např. u seniorů),

  že při sociálním šetření sociální

  pracovnici odsouhlasí, že přece

  vše zvládají a pomoc nepotřebují,

  realita však někdy bývá jinde.

  Nově by měla sociální pracovnice

  mluvit i s rodinou, která o osobu

  potřebující pomoc pečuje a může

  tak realitu lépe dokreslit

  Pokud by obě novely prošly včas le-

  gislativním procesem, měly by být

  účinné od 1. 1. 2018.

  Co se zřejmě nestihne v tomto

  volebním období dokončit, je zákon

  o sociálním bydlení.

  

  Důležitou navrhovanou změnou

  je doplnění prokazování nároku

  na příspěvek na péči během

  sociálního šetření v rámci celé rodiny

  či společně žijících osob. V této chvíli

  se často stává (např. u seniorů), že při

  sociálním šetření sociální pracovnici

  odsouhlasí, že přece vše zvládají

  a pomoc nepotřebují, realita však

  někdy bývá jinde.

  Projekt

  Umím apečuji

  pro pečující

  vrodinách

  Projekt brněnské Ligy vozíčkářů

  je zaměřený na podporu nepro-

  fesionálních pečujících, tedy osob

  blízkých, kamarádů či známých.

  Jsou to neuvěřitelně silní a obětaví

  lidé, kteří si málokdy připouštějí,

  že i oni mají svá omezení, že mo-

  hou být unavení či že mohou chtít

  mít občas volno sami na sebe.

  Projekt je spolufinancován Evrop-

  skou unií, veškeré formy podpory

  jsou pro pečující zdarma.

  Možná i vy znáte ve svém okolí

  někoho, komu můžete doporučit

  aktivity projektu:

  Vzdělávací kurzy vedené od-

  borníky z praxe k široké škále

  témat:

  1) Právní minimum

  2) Měj se ráda, šetři záda (Ergo-

  nomie a autorehabilitace)

  3) Strategie přesunů

  4) Sám sobě fundraiserem

  5) První pomoc

  6) Zvládání psychické zátěže při

  péči

  7) Finanční gramotnost a do-

  mácí rozpočet

  Psychologickou podporu ve for-

  mě individuálních či skupino-

  vých setkání s profesionálním

  terapeutem (pokud by pečující

  neměl po dobu vzdělávacího

  kurzu či setkání s terapeutem

  zajištěnou pomoc se zajištěním

  péče, budou se pořadatelé sna-

  žit pomoci i v této oblasti).

  

  Bližší informace naleznete na webové

  stráncewww.umimapecuji.cz.

  Autorka je ředitelka z. ú. DEBRA ČR

• Strana 38

  SLOVO MÁ...

  Vydává Spolek přátel Konta Bariéry

  vespolupráci sNadací Charty 77

  Melantrichova 504/5

  110 00 Praha 1

  IČ: 62933833

  Šéfredaktor: Štěpán Beneš

  e-mail: stepan.benes@muzes.cz

  Redakce:

  Zdeněk Jirků

  e-mail: zdenek.jirku@muzes.cz

  Radek Musílek

  e-mail: radek.musilek@muzes.cz

  Jan Šilpoch

  e-mail: jan.silpoch@muzes.cz

  Michaela Zindelová

  e-mail: michaela.zindelova@muzes.cz

  Manažerka redakce:

  Veronika Vojtíková

  e-mail: veronika.vojtikova@muzes.cz

  Mobil: 725 208 298

  Korektorka:

  Martina Čechová

  Adresa redakce:

  Melantrichova 5, 11000 Praha 1

  Mobil: 725 208 298

  Web: www.muzes.cz. E-mail: info@muzes.cz

  Nevyžádané příspěvky se nevracejí.

  Cena jednoho výtisku je 30 Kč,

  pro předplatitele 20 Kč.

  Celoroční předplatné 240 Kč.

  Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč.

  ISSN 1213-8908

  Registrováno Ministerstvem kultury:

  MK ČR E 6622

  Periodicita: 12x ročně.

  Toto číslo vychází včervenci 2017.

  Vychází zafinanční podpory

  Ministerstva zdravotnictví ČR.

  Art director:

  Jiří Bušek

  Grafická úprava asazba:

  Jan Bělovský

  Tisk:

  Grafotechna Print, s. r. o.,

  Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky

  Rozesílá:

  Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9

  Volný prodej:

  Česká pošta, s. p.

  Foto natitulní straně:

  Jan Šilpoch

  Partneři redakce:

  BOŽENA JIRKŮ

  bozena.jirku@bariery.cz

  Nevím, možná se mi to zdá, ale letošní

  krásné předprázdninové letní počasí jako

  by v lidech probudilo větší chuť pomáhat

  a vynalézat roztodivné způsoby pomoci.

  Běhají, pečou, kupují si nosy, organizují

  spousty akcí v místech, kde žijí. Zkrátím to:

  Peníze se na Konto Bariéry jenom hrnou.

  Před dvěma lety jsme se školou v Babi-

  cích zahájili obyčejné běhání pro pomoc.

  Netrhají se rekordy, nezávodí se. Běhá se

  pro radost a pro pomoc. Teď, před pár dny,

  jsme ukončili letošní ročník Run and Help.

  Byl rekordní, běhalo 70 různých skupin.

  Letos mezi nimi bylo 54 škol a mateřských

  školek, zbytek byly firmy a neformální sku-

  piny kamarádů, které se daly dohromady.

  Nejvyššího příspěvku v letošním roce,

  částky 184 391 korun, dosáhla 5. ZŠ

  v Mladé Boleslavi. S touto školou běhá,

  když to přeženu, celé město. Přidají se ro-

  diče, hasiči, policie, úředníci z městského

  úřadu, prostě Mladá Boleslav touto akcí

  jeden den žije. Líbí se mi i další originální

  zapojení do projektu. Třeba pražské Gym-

  názium Nad Alejí pojalo Run and Help jako

  vytrvalostní Sparťanský běh, přes překáž-

  ky. V jedné velké bance běží zaměstnanci

  i klienti na běžících pásech. Prostě běží

  a pomáhají, fantazii se meze nekladou.

  A ještě jeden unikát našeho projektu –

  zúčastnili se běžci od dvou let výše. Nej-

  staršímu bylo hodně přes 80 let.

  Pro koho se běhalo? Pro inspiraci jsme

  přišli s příběhem čtyřleté Boženky, která

  trpí spinální muskulární atrofií prvního

  typu. Když se Boženka narodila, vypadalo

  to, že je vše v pořádku. Teprve v jedenác-

  ti měsících jejího života rodiče zjistili, že

  Boženka má vážné vrozené onemocnění.

  Dochází při něm k postupnému ubývání

  svalstva, a v důsledku toho k úbytku mo-

  torických schopností.

  Z výtěžku společné sbírky přispějeme

  Božence na závěsný stropní systém. Bo-

  ženka rychle roste a systém bude dlouho

  pomáhat s jejím zvedáním, koupáním i re-

  habilitací. Kromě Boženky pomohli školáci

  spoustě svých spolužáků s handicapem,

  které znají, vidí je denně ve škole, a s ra-

  dostí jim proto pomáhali.

  Co ale běhání vyvolalo? Napsal mi otec

  13letého Martina, studenta sekundy Gym-

  názia Jaroslava Seiferta v Praze. Jen tak se

  jednu květnovou sobotu rozhodl, že na

  tradiční akci v Praze – Suchdole, kde bydlí,

  získá příspěvek pro Konto Bariéry. Dozvě-

  děl se o naší nadaci a o tom, co dělá, právě

  při běhu Run and Help ve škole, která se

  účastní běhání pokaždé. S pomocí mamin-

  ky napekl bábovky, muny, perníčky, vy-

  robil bylinkovou limonádu, papírové kvě-

  tiny, vzal s sebou i některé knížky a vše

  s pomocí spolužačky Zuzky prodával.

  Akce měla velký úspěch, Martin vybral

  celkem 4157 Kč a celou částku nám vě-

  noval, náklady na „výrobu“ sladkostí nesl

  z vlastních zdrojů.

  Bez přehánění, takové zprávy dostávám

  opravdu každý den. Je radost dělat v této

  zemi charitu.

  Přeji vám všem hezké léto a v září opět

  napíšu, co mě za dva měsíce překvapilo.

  Určitě toho bude hodně.

  

  Vaše

  Běhej a pomáhej.

  Peč a pomáhej. Pomáhej!

• Strana 39

  Vzpomínky jsou často tím nejcennějším, co máme. Křeh-

  kou esencí, která má šanci v jemné pavučině času buď

  ulpět a nebo se navždy rozplynout. Je vzájmu nás všech

  si tento vzácný národní poklad chránit, opečovávat, hýč-

  kat. Přispějte i Vy příběhem nebo zážitkem svých rodičů,

  blízkých či přátel do Národní kroniky. Do fondu vzpo-

  mínek, které díky Vám nezmizí. Projekt Národní kroniky

  je veřejnou pokladnicí naší společné historie, společný

  vzkaz, který posíláme dalším generacím, ale který píšeme

  i sami sobě, sami pro sebe, sami o sobě.

  Národ o sobě

  Více informací o projektu a formulář pro vložení

  příspěvků najdete na

  www.narodnikronika.cz

  Putovní výstava Národní kroniky

  České Budějovice 13. 7. - 9. 8. 2017

  Praha 10. 8. - 13. 9. 2017

  Brno 14. 9. - 11. 10. 2017

  Proč si předplatit

  časopis Můžeš:

  Doručování pravidelně

  první den vměsíci.

  Nemalá finanční úspora.

  Ojedinělé čtení, které jinde nenajdete.

  Stálý přehled oprávních

  úpravách týkajících se lidí spostižením.

  Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

  Děkujeme našim

  předplatitelům

  zato, že nás

  pravidelně čtou

  ajsou věrni

  časopisu, který

  přináší lidem

  spostižením

  avšem těm,

  kteří se jim

  snaží pomáhat,

  užitečné

  informace.

• Strana 40

  „ Život je tanec

  v každém věku“

  Ceny Senior roku 2017

  Nominujte své favority do

  dvou kategorií

  Senior/ka roku

  Nejlepší klub roku

  Nominační období V. ročníku

  od 16. května do 31. července 2017

  Návrh na udělení ocenění včetně 2 referencí

  posílejte poštou nebo mailem.

  marie.knotkova@bariery.cz

  telefon: +420 224 241 580

  Více informací a přihláška ke stažení na www.sensen.cz

  REFLEX MEDIA

  CLV 118.5x175_Sen_Sen.indd 1 26.05.17 13:14

  „ Život je tanec

  v každém věku“

  Ceny Senior roku 2017

  Nominujte své favority do

  dvou kategorií

  Senior/ka roku

  Nejlepší klub roku

  Nominační období V. ročníku

  od 16. května do 31. července 2017

  Návrh na udělení ocenění včetně 2 referencí

  posílejte poštou nebo mailem.

  marie.knotkova@bariery.cz

  telefon: +420 224 241 580

  Více informací a přihláška ke stažení na www.sensen.cz

  REFLEX MEDIA

  CLV 118.5x175_Sen_Sen.indd 1 26.05.17 13:14