Strana 8
REFLEKTOR / RODIČOVSTVÍ S POSTIŽENÍM
MACIEJ
KARAŚ
(33, POLSKO)
Otec na vozíku, po úrazu sochrnutím
nohou alehce irukou. Syna Szymona ()
má spartnerkou bez postižení.
Zpočátku byla moje role otce vcel-
ku těžká, protože jsem se synem
nemohl dělat moc věcí bez pomoci
druhých. Teď, když už je Szymon po-
hyblivější a samostatnější, je všech-
no mnohem jednodušší. Doprovázím
ho do školky, vyzvedávám, pak jde-
me na hřiště, zvládnu ho vykoupat
a uložit ke spánku.
V tuhle chvíli bych řekl, že moje
postižení na syna žádný zásadní vliv
nemá a neovlivní ho. Samozřejmě, že
s ním nemůžu jezdit na kole, necho-
dím s ním do bazénu nebo nekope-
me do míče, ale tohle všechno s ním
dělá moje snoubenka. Místo toho mu
můžu číst večer před spaním, sklá-
dat s ním kostky nebo dovádět, když
se koupe ve vaně.
O to, co si myslí lidé kolem, se ne-
chci moc starat, nezajímá mě to. Nej-
těžší je, že syna nemůžu silou přinu-
tit, aby udělal něco, co nechce. Třeba
když jsme spolu na dětském hřišti
a on odmítá odejít, nemůžu ho chytit,
vzít do rukou a odnést pryč.
Opravdu hodně nám pomáhá celá
rodina. Malému se věnují, jak je po-
třeba. Pravidelně chodí s dědečkem
do bazénu, jiný den zase tráví s ba-
bičkou.
MARKÉTA
ZELENKOVÁ (30)
Maminka se sluchovým postižením,
stejně jako její partner neslyší od
narození, mají spolu dvě slyšící dcery
Emily () aMolly ().
Rozdílů oproti rodičovství slyšících
lidí vidím hodně. Naše situace je ješ-
tě specifická tím, že obě naše dcery
slyší, zatímco my s partnerem ne.
Z toho plynou různé situace.
Od útlého věku s dětmi komuni-
kujeme znakovou řečí, takže si na-
vzájem dobře rozumíme. Nemám
ale šanci pochytit, co říkají nebo slyší
v okolním světě. Emily je přitom vel-
mi družná a komunikativní, klidně se
dá v autobuse do řeči s cizími lidmi.
Musím ji hlídat, nemá zatím hranice.
Sice umím odezírat, ale je dost ná-
ročné zachytit úplně všechno. Ne-
dávno nastala nepříjemná situace
v čekárně u lékařky, když začala na
svoji mladší sestru mluvit sprostě.
Cizí matky se na mě pohoršeně dí-
valy a čekaly, co udělám. Já ale ne-
měla o ničem tušení. Teprve pak mě
na to upozornily.
Ve školce se učí dobře, prý i hezky
zpívají. Občas mají trochu problé-
my se skloňováním a jazykovými
pravidly, ale nejde o nic výrazného
a časem se to jistě poddá. Bylo mi
však nepříjemné, když se zpočátku
jedna paní učitelka snažila používat
Emily jako tlumočnici do znakového
jazyka. Nechci svoje dítě používat
jako prostředníka mezi mnou a uči-
telkou. Přestože si řada lidí v okolí
myslí, jak je to skvělé, že máme sly-
šící děti a budeme je moci využívat
právě jako prostředníky s okolním
světem, já se tomu velmi bráním.
Zatím se nebojím, že by se měly
naše světy rozcházet. Vím třeba, že
mají raději, když jim já vyprávím po-
hádky ve znakovém jazyce, než když
jim je čte moje maminka z knížky.
Znakový jazyk některé věci dovede
vyjádřit mnohem poutavěji. Zkrátka
je to dost o povaze. Člověk musí být
otevřený, pak nehrozí, že bychom se
začali navzájem vzdalovat. Dost se
mezi slyšícími pohybuji, takže to pro
mě není neznámé prostředí.
Na porod jsem se připravovala
během tří kurzů, kde jsme probírali
průběh porodu, kojení a péči o mat-
ku i dítě. Chtěli jsme, aby se mnou
v kladenské porodnici byla tlumoč-
nice, ale nakonec jsem rodila v noci.
Ostatně doktor říkal, že to bude
v pohodě, že žádná velká komunika-
ce nebude potřeba – zatlačte, hotovo,
je to kluk/holka. Občas mi něco na-
psali, navíc mi s komunikací pomá-
hal můj partner.
Maciej je rád,
že syn Szymon
už povyrostl,
takže postupně
společně
zvládají víc věcí.
Markéta čekala,
že její dcery
budou mít také
sluchové postižení,
což se ovšem
nestalo.