Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 11

11

nekonfliktnost. To jsou naše rysy,

z nich pramení, že si necháme hodně

líbit a neřešíme to. I když u mladé ge-

nerace už se to mění, ta se umí ozvat

lépe. Oceňuji aktivity, jako měla

o. p. s. Asistence, která tlačila na

magistrát kvůli zpřístupňování MHD.

To je totiž jediná možná cesta. Kdysi

mi bývalý ředitel dopravního podni-

ku řekl, že si nikdo na bariérovost

moc nestěžuje a oni mají svých sta-

rostí dost, tak co si je sami ještě při-

dělávat. Přitom zmínil, že by stačilo

pravidelně třeba pouhých pět podně-

tů a byl by to dostatečný tlak, aby se

tím někdo zabýval.“

Bohužel některá řešení jsou za-

tím nepřenosná z kulturních důvodů.

„V rakouském Linci je například hlavní

náměstí úplně bez obrubníků a sloup-

ků, přesto auta nevjíždějí tam, kam

nemají. To si v Česku neumím před-

stavit. Doufám však, že k takovému cíli

jednou dospějeme, měli bychom o to

usilovat,“ doufá Adam Gebrian.

Koneckonců architektura a úroveň

veřejného prostoru podle něj pouze

odrážejí mezilidské vztahy. Někdy

snad může architektonický projekt

trochu předběhnout situaci a přispět

k určité výchově, obvykle však bývá

proces opačný – teprve na základě

poptávky přichází změna. Jak už však

bylo řečeno, naše společnost nehýří

aktivitou, a tak dochází-li ke změ-

nám, jde spíše o postupnou evoluci

než o skokovou revoluci…

A tak je například realitou, že i vel-

mi lákavá atrakce v podobě petřín-

ské lanovky není dodnes vozíčká-

řům zpřístupněna. Totéž platí pro

rodiny s kočárky, které tak přichá-

zejí o možnost velmi hezkého výletu.

„Kočárek se do lanovky samozřejmě

s cizí pomocí dostat dá, ale to není

řešení. Navíc jsem díky synovi zjis-

til, že mám problém si o pomoc říct

– a zdaleka v tomto pocitu nejsem

sám. Moje žena se kvůli tomu i ostý-

chá jezdit tramvají se schody. Párkrát

V New Yorku nebo v Barceloně

jsem viděl precizní nájezdy,

u nichž rozdíl ve výšce povrchů činil

maximálně milimetry. Jde prostě

o volbu materiálů a kvalitu zpracování.

U nás často vidíte, že se to udělá

tak nějak, jak to vyjde.“

Výtah na Střelecký ostrov se podle Adama Gebriana

povedl, jen lituje jeho častých poruch.

Náročný přechod u Kavárny Slávie nám ještě okořenil

nervózně troubící řidič skútru.