Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 32

KULTURA / TANEČNÍ SOUBOR A PROČ NE?

tra Kociánka oddělil, mnoho žáků ale

stále využívá pobytové služby na Ko-

ciánce, stacionáře nebo rehabilitaci.

„Rooseveltka je mimořádná v celé

šíři nabídky, jedná se o šestnáct

oborů,“ vypočítává Petr Konvalinka.

„Spektrum tvoří praktické i umě-

lecko-řemeslné specializace. Hodně

se snažíme kvalitně pokrýt také čas

mimo výuku – naši žáci hrají divadlo,

mají turnaje ve stolním hokeji, přispí-

vají do školního časopisu Šnek. Tra-

dičně populární akcí bývá také závod

na vozících na naší tzv. šikmé ploše,

co vede od přízemí až po střechu.

Ten den u nás závodí všichni – zdraví

i handicapovaní – na různých typech

vozíků… Náročná záležitost, dráha

s délkou 330 metrů se dá zvládnout

i za minutu a půl!“ usmívá se.

Tým učitelů se tu zkrátka všemož-

ně snaží, aby žáci nepobývali jen

pod touhle střechou, pomáhají jim

dostat se z ulity školního domečku

po myslného šneka ven. Samozřejmě

také vystoupení tanečního soubo-

ru bývají zdejší specialitou, výraz-

nou aktivitou. Soubor A proč ne? je

prostě místní fenomén…

DĚCKA, PŘINESTE MUZIKU!

Jak se vlastně příjemná paní učitelka

k tanečnímu souboru dostala? Jana

Malivánková si v posledním ročníku

studia na pedagogické fakultě vy-

zkoušela praxi na Kociánce. Jakoby

návazně a plynule ze školy zamí-

řila na Rooseveltku. „Skočila jsem

do vody a plavala jsem,“ usmívá se

Jana. „Vlastně jsem až na každodenní

školskou praxi nevěděla, kam smě-

řuju. Jsem tady od 1. září 1996…“

Myšlenka na pohybové, taneční

hobby se prý narodila už na fakultě,

kde vznikl projekt Vážně nevážně.

Tehdy Janu napadlo, jak by asi vyzně-

lo spojení jejích kolegů a handicapo-

vaných holek na vozíčku. Od první

minuty se evidentně všichni tancem

bavili. „U mých prvních tanečníků se

jednalo o poranění páteře, nepohyb-

livost dolních končetin – mohla jsem

v dramaturgii přemýšlet o čemkoliv,“

srovnává přemýšlivě, „ale ve škole

jsem se posunula k práci se žáky s ji-

nými typy postižení, pracuji se žáky

s kombinovaným postižením, men-

tálním postižením, s lehkou mozko-

vou obrnou. Proto také choreografie

a celková příprava bývají o dost ná-

ročnější než mé úplné začátky…“

Velmi rychle vznikl nápad na ote-

vřený prostor kroužku, kde se v jed-

nom tanečním týmu vždy namixují

žáci, co zůstávají, i ti „noví“. Někteří

absolventi sem na tréninky dokonce

dál docházejí. Jana nijak nezdůraz-

ňuje, že na novém tanci se podílí au-

torsky, a to hned v několika oborech:

vytváří choreografii, vybírá hudbu,

její je i režijní koncepce. Vloni se sla-

vilo jubileum, dvacet let souboru.

Ona sama raději mluví o spolu-

účasti svých tanečníků. „To oni na-

vrhli náš název, také otazník na konci

názvu mi přijde případný a správný.

Říkávám: Děcka, přineste muziku,

skladbu, která se vám moc líbila! Le-

tos tančíme na jednu píseň od zpě-

Jana Malivánková při krátké projížděčce před představením.

Každý jednotlivý

pohyb tanečníka

na vozíku je

promyšlený

azapadá do

celkové koncepce.