Strana 34
KULTURA / POVÍDKA NA LÉTO
P
oprvé jsem si
do práce vzala
šortky. Jednak
bylo venku už ke
třiceti, jednak už
jsem chodila skoro
vzorně. A to byl
zázrak! Po měsíci
v nemocnici, pak
po strašně těžkých rehabilitacích,
které často končily slzičkami, po
nekonečných pokusech ovládnout
invalidní vozík, po dřině s berlemi
jsem chodila skoro vzorně. Paní
doktorka Sedláčková dokonce řekla,
že s takovou chůzí bych mohla
i na přehlídkové molo! Jen jsem se
smála! Vždyť já předváděla už od
patnácti. Byla jsem hezká? Asi jo,
a k tomu vysoká skoro sto osmdesát.
Samozřejmě k tomu patřily i tlupy
kluků a všelijakých prachatých obejdů,
ale já měla Petra, a i když byl o deset
let starší, našim se líbil. Už tím, že moc
chtěl, abych dodělala školu. Měl z mojí
maturity větší radost než já.
Užili jsme si krásnou dovolenou
v Tatrách. Skončila ale blbě, strašně
mě začala bolet levá noha v koleni.
Petr si myslel, že jsme to jen přehnali
s túrami, ale stejně se chtěl vrátit do
Prahy. Tak jsme sbalili a vyrazili na
noční cestu do Prahy. Petr byl skvělý
řidič, já myslela, že půl cesty prospím,
ale bolest byla horší a horší. Kdesi
u pumpy jsme sice koupili další balení
brufenu, ale bylo to k ničemu. Ani
doma jsem neusnula, můj miláček
zatím sehnal nějakého ortopeda a už
v sedm jsme netrpělivě posedávali
v čekárně. Doktor, docela nevídaný
frajer, se kamarádsky pozdravil
s tím mým a vzal mne do ordinace,
pak osobně dovedl na rentgen a na
tomograf. Museli jsme čekat na nález,
a když přišla sestřička, že máme jít
do ordinace oba, ani mi to nepřišlo.
Uvnitř seděl lékař a už nevypadal
jako frajer. Posadili jsme se a čekali.
Dlouhé ticho. Pak jsem uslyšela: „Jestli
se máte opravdu rádi, vezměte se
za ruku.“ Petr sáhl po mých prstech
a stiskl je. Doktor vstal, doslova si
klekl přede mě, lehce mi vyhrnul sukni
a jakýmsi kovovým ukazovátkem mi
přejel po noze v půlce stehna. Byla
jsem vyděšená, a bolest dokonce úplně
zmizela. „Přátelé, teď jsem nálezy
ukázal profesorovi a naprosto jsme
se shodli – tady…“ znovu mi přejel po
stehně „… tady musíme co nejdříve
amputovat, v tom koleně je zhoubný
a bohužel i velmi agresivní nádor.
Takže buďto amputace, nebo život. Je
mi líto….“
Omdlela jsem a probudila se
až na jakémsi lehátku. Na jedné
straně stál Péťa a na druhé nějaká
doktorka. Představila se, že je
psycholožka Sedláčková, a řekla, že
si budeme povídat, jak dlouho a jak
často budeme chtít. Zeptala jsem
se: „Vy něco… něco víte?“ Moc mile
odpověděla: „Co myslíte?“ „Kolik mám
času, než…“ „Než se rozhodnete?“
„No, třeba…“ „Pár dnů. Budou potřeba
další vyšetření, takže bychom si vás
tady rádi nechali a mezitím si budeme
povídat…“ Doslova jsem se rozeřvala.
Petr mě chytil za ruku a doktorka mě
začala hladit po vlasech. Ale já brečela
a brečela. Chtějí mi uříznout nohu!
Skoro celou nohu! Nakonec přišla sestřička, nasadila mi
kanylu a pustila nějakou kapačku. Usnula jsem.
Jak dlouho jsem spala, nevím. Vzbudila mě Sedláčková.
Kolem mojí postele stály asi čtyři bílé pláště. Ten doktor
frajer, další dva a trochu starší vysoký člověk se zlatými
brýlemi. Frajer řekl: „Pan profesor si vás osobně bere na
starosti. Budete v nejlepších rukou.“ Zlaté brýle se usmály
a sedly si ke mně na postel. „Milá slečno, musím vám
nejdřív potvrdit diagnózu. Agresivní nádor v levém koleně,
který zatím zůstává solidní, tedy nemáme nikde jinde žádné
známky rozsevu po těle. Ovšem naše zkušenost potvrzuje,
že je jen otázkou času, kdy by mohl napadnout další
orgány.“ Jen jsem špitla: „Kdy třeba…“ Odpověděl: „Kdykoli,
pokud mu v tom rychle nezabráníme…“ „Takže nemám
jinou možnost…“ Zvedl se, postavil se zpříma za pelest
a důrazně řekl: „Máte velmi reálnou možnost žít. Pracovat,
založit si rodinu, žít jako my všichni. Tuto možnost vám
nabízím. Odpoledne přijdou vaši rodiče, sejdeme se všichni
u mě a poradíme se. Tady kolegové zatím naplánují
a začnou provádět potřebná vyšetření. Nebojte, všechno
bude bez bolesti a nepříjemností. Takže odpoledne!“
Vyprávění o mamince u profesora musím přeskočit. Byla
to ostuda, křičela na něj a vyhrožovala, že si půjde stěžovat
na ministerstvo. On však zůstal klidný, a když naši odešli
a já se mu omlouvala, řekl jen: „Je hezké vidět, že rodiče
mají své děti opravdu rádi. Pokaždé se s tím nesetkávám.“
Probudila jsem se polibkem. Petr se nade mnou skláněl
a v pravé ruce měl krásnou kytku. Jen se zeptal: „Bolí to?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Takže jsi to zvládla, pusinko…“
Nemohla jsem mluvit, jen jsem zatáhla za deku, aby můj
miláček viděl, co ze mne zbylo. Úplně se rozklepal. Rychle
dýchal a kulil oči… Pak jen sípnul: „Promiň, já nemůžu...“
A odešel.
Tehdy jsem ho viděla naposledy. Napsal mi dlouhý
dopis, omlouval se, litoval mě, vzpomínal na naše zážitky,
ale vzdal to… Že si prostě nemůže představit společný
život a že by chtěl ještě moc cestovat… A taky jeho rodiče
mu doporučili… Prostě to vzdal! Ukázala jsem ten dopis
doktorce Sedláčkové. Vzala to vážně a začala mi vyprávět
své zkušenosti s těžkými pacienty. Bylo to dost smutné.
Rozpadlé rodiny, opuštěné děti, sebevraždy, psychiatrické
Zdeněk Jirků:
Nevěsta
s jednou nohou