Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 9

Jsme staří, tak

překážíme?

Účast seniorů ve veřejném

životě, v zaměstnání, v politice

a nevládních organizacích? Je to

žádoucí? Copak vás při nákupu

nezdržují staří lidé, kteří tam

chodí přesně v dobu, kdy ostatní

nakupují cestou z práce? A účast

starých na schůzích, kde se jedná

třeba o změnách v dopravě, je

taky problematická. Vždyť ti staří

již většinou sami nepoužívají

auta, chodí nanejvýš do nejbližší

hospody, tak proč mají mluvit

do věcí týkajících se celé obce?

Hlásí se o slovo, pak nevědí, jak

začít, a než sdělí podstatu, mladší

to znechutí. Chodí tam, protože

se doma nudí a chtějí se ještě

„zviditelnit“. Jsou staří, tak proč se

do toho ještě pletou?

V opakování vyslovených

i nevyslovených střetů mezi

mladými a starými ve „veřejném

prostoru“ bych mohla pokračovat.

Sama již patřím mezi seniory,

tak toto mohu napsat, aniž

budu osočena z propagování

zájmů mladé generace na úkor

starých neboli z ageismu. To

je slovo převzaté z angličtiny

a znamená averzi vůči starým.

Společnost se vždy skládala

z různých věkových skupin. Jen

těch starých bylo dříve méně, než

je dnes. Přesto již před začátkem

našeho letopočtu existoval v Římě

senát, tedy rada starších, kteří

měli zkušenosti, rozvahu, viděli

společnost v souvislostech. Proto

by i v současnosti měli být staří

lidé voleni do zastupitelských

úřadů a na kandidátkách by se měl

vždy uvádět i jejich věk. Veřejný

prostor, včetně politiky, je pro

všechny. Jen ti mladší se pohybují

obvykle rychleji – časem se ale

také zpomalí.



Autorka je socioložka,

členka rady Konta Bariéry.

SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ

9

BARBORA (30)

AROMAN (41)

MIRGOVI

Rodiče se zrakovým postižením. Mají

dceru Anežku ( měsíců), která zrakový

handicap nemá. Oba kdysi viděli, paní

Barboře zbytky zraku zůstaly, pan Roman

je zcela nevidomý.

B:

Nerozhodovali jsme se s ohledem

na náš handicap. Věděli jsme, že to

bude trochu komplikovanější, ale to

bylo druhotné. V pražském Tyflo-

centru jsem absolvovala přípravný

kurz rodičovství u Olgy Buriánkové.

Prvních čtrnáct dní po porodu k nám

docházela moje sestřenice, pak už

jsme vše zvládali prakticky sami.

Kočárek máme označený reflexní

vestou s nápisem nevidomý.

R:

Máme tak šest velmi dobrých

kamarádů, kteří nám kdykoli pomů-

žou. Musím pochválit i skvělý pří-

stup personálu v krčské porodnici.

Manželka si to tam dopředu předsta-

vila a vše si prohlédla. To bych všem

doporučil. Vyvinout předem aktivitu

a zájem.

B:

Malou mi pak dali hned po po-

rodu na pokoj. Nikdo se nad ničím

nepohoršoval. O tom, že všechno

zvládneme, jsme nepochybovali, spíš

jsme řešili otázku dědičnosti. Dcerka

má poměrně malé riziko a zatím je

všechno v pořádku.

R:

Doba postoupila, alespoň v Pra-

ze. Lidé už jsou na postižené zvyklí.

Ještě před patnácti lety měly nevido-

Kam pro radu?

Tematický pobyt Máma, táta na vozíku pořádá

Centrum Paraple. Zaměřuje se na témata,

jako je asistovaná reprodukce, těhotenství aporod

užen po poškození míchy, partnerské vztahy,

výchova, poskytuje praktické rady. Kontaktní osobou je

Anna Fábryová,fabryova@paraple.cz,  .

Poradenství pro nevidomé aslabozraké rodiče

arodiny poskytují střediska Tyflocentra, více informací

www.tyfloservis.cz akontakty na jednotlivá regionální

střediska.

Informační servis ispecializované kurzy pro budoucí

rodiče spostižením poskytuje řada dalších organizací

sdružující lidi skonkrétním postižením. Nebojte

se sdotazem oslovit organizaci podle místa svého

bydliště.

mé maminky problémy, když jim personál nechtěl

třeba svěřit dítě na pokoj atd.

B:

V zásadě platí, že když se postižený neumí po-

starat sám o sebe, nemůže se postarat ani o dítě.

R:

To víte, že lidé jsou zvědaví, jak to budeme zvlá-

dat, ale jinak nemáme žádné negativní zkušenosti.

Podobně jsou na tom i naši kamarádi, kteří nevidí.

B:

Využíváme tak tři hodiny týdně asistence. Paní

mi pomáhá třeba s nákupem oblečení pro Anežku.

To jsou asi jediné náklady navíc, které máme kvůli

rodičovství se zrakovým postižením. Jinak zatím ne-

máme moc zkušeností, bereme věci tak, jak přichá-

zejí, občas se ptáme nevidomých známých se star-

šími dětmi. Chci pro malou pořídit rolničky, aby na

ni manžel třeba nešlápl. Už jsme si předem pořídili

dětské kšíry. Nebudeme ji určitě třeba moci naučit ly-

žovat, ale to se dá vždycky nějak zařídit. Z okolí víme,

že děti se handicapu přizpůsobí.

R:

A v pubertě bude blbnout tak jako tak. Hlavně

si z ní nechceme udělat asistenčního psa. To je pak

všechno špatně.



Mirgovi se svojí

malou dcerkou

teprve získávají

zkušenosti,

ale vědí, že vše

zvládnou.