Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 29

29

nevěděli, a jak se naučit skutečně dobře plavat, když jsou

důležité plavecké svaly ochrnuté, už vůbec ne. Ale od za-

čátku se nad akcí rozprostřela ta mimořádná atmosfé-

ra, která dodnes na každého, kdo k nám přijde, dýchne.

Intenzivní vzájemná komunikace, ve které se neřeší, co

nemůžeš, ale co můžeš, a jestli najdeš chuť a schopnost

to zkusit. Na tom začátku jsme s Martinem netušili, že

naše spolupráce vyústí ve čtyři zlaté a jednu bronzovou

paralympijskou medaili, 19 paralympijských medai-

lí dalších plavců a založení plaveckých středisek v ČR

s jednotnou metodikou a uceleným systémem od přímé

práce až k fundraisingu a skutečné

identitě programu.

Takže teoretická výbava ze školy

vás nepřipravila dostatečně na

to, jak učit plavat člověka sposti-

žením?

V 80. letech se nic takového na ško-

lách neprobíralo. Trenérskou výbavu

jsem měl solidní, s trenérem Jiřím

Kyněrou jsme ve Znojmě plaváním

žili, ve vrcholáči v Praze jsem plaval

ve skupině s Janem Bidrmanem, jed-

ním z nejlepších československých

a později švédských plavců. Dopisů

z té doby mám dodnes plnou krabici

a z větší části se týkají trenérských

postupů a tréninkových motivů. Bid-

ro od roku 1989 plaval a trénoval

v USA, měli jsme přehled o světo-

vých trendech nejen z literatury, ale

přímo z kuchyně. Jenže tady nešlo

o čistou trenéřinu, byl to mnohem

komplexnější přístup – něco z fyzio-

terapie, hodně psychologie, a hlavně

aby to všechno bylo „ze života“.

V roce 1993 jsem vyrazil do Iz-

raele. Motivací bylo prožít celý rok

v zemi kořenů judeo-křesťanského

světa a spojit to s praxí v práci s han-

dicapovanými. Obojí se naplnilo. Prá-

ce v Centru Ilan Haifa v Kiryat Chaim

a stacionáři Beith Miriam mi dala

intenzivní praxi od osobní asistence

přes instruktorskou práci při výuce

plavání až po vedení sportovní sku-

piny. Metodika tam žádná nebyla, ale

plavat chodilo velké množství osob,

dostával jsem plavce s diagnózami,

které jsem do té doby neznal, nikdo

mi neřekl, co s nimi mám dělat, a tak

jsem začal hledat cesty a formulovat

metodické postupy.

Tedy nová metodika?

Ano, začal jsem dávat dohromady zá-

klady unikátní metodiky, která dnes

dává komplexní návod, jak vést člo-

věka s postižením od prvního pono-

ření neplavce až k plaveckému proje-

vu, kdy na první pohled není poznat,

že ten člověk třeba nohy jenom vláčí

za sebou. Ale nebyl jsem v pozici vy-

sokoškolského pedagoga klopotně se

pachtícího za novým titulem a uměle

konstruujícího novou metodiku. Dr-

žel jsem se jogínského motta svámí-

ho Šivánándy „unce praxe má větší

cenu než tuny teorie“. Principy pro

pohyb ve vodě jsou jasné. Je potře-

ba pochopit, jak funguje lidské tělo,

jakkoli limitované, jak působí voda,

a poskládat to dobře dohromady.

Metodickou řadu těch postupů

později nazvaly brněnské pracovnice

KONEV (KOvář – NEVrkla), celkem

vtipné, tak jsme to tak nechali. Ale

Jen malá část z dvou tisíc plavců KONTAKTU bB

V roce 1993 jsem

vyrazil do Izraele.

Motivací bylo prožít

celý rok v zemi kořenů

judeo-křesťanského

světa a spojit to

s praxí v práci

s handicapovanými.

Obojí se naplnilo.