12/2015

• Strana 1

  Koupí tohoto časopisu podpoříte

  The Tap Tap:

  SPECIÁLNÍ

  BASA A VĚČNĚ

  NESPOKOJENÝ

  KAPELNÍK

  (s. 18)

  Krize

  rodiny?

  NA CO JSOU

  SOCIOEKONOMICKÉ

  PŘEDPOVĚDI

  KRÁTKÉ?

  (s. 6)

  Časopis

  pro ty, kteří se

  nevzdávají

  Cena jednoho výtisku: 30 Kč ve volném prodeji / Roční předplatné 240 Kč / Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč

  12 / 2015

• Strana 2

• Strana 3

  3

  EDITORIAL OBSAH

  ŠTĚPÁN BENEŠ

  Oddělit od sebe svět handicapova-

  ných, starých, nemocných, potřeb-

  ných a „těch zdravých“, vnímat je

  jako dvě samostatné oblasti, eko-

  nomické, či snad ještě hůře sociál-

  ní množiny – to má svůj strop. Lidé

  nejsou dvojí, jsou jen ti, kterým ještě

  handicap, stáří nebo nemoc do ži-

  vota nezasáhly, a ti, kterým už ano.

  Prostor, ve kterém se společně po-

  tkáváme, je naštěstí čím dál širší.

  V popředí časopisu Můžeš stála

  vždy snaha tuto domnělou linii pro-

  stupovat a přinášet užitečnou reflexi;

  vhled do světa, který někomu ještě

  stále může připadat cizí, možná exo-

  tický či jako důvod k lítosti nebo po-

  zitivní diskriminaci. A na tom se nic

  nemění ani s novou podobou, u které

  bych vás, milí čtenáři, chtěl srdečně

  uvítat!

  V každém čísle najdete směsi-

  ci textů reagujících jak na aktu-

  ální témata, tak i na dlouhodobé

  fenomény, které prostupují celou

  společností bez rozdílu, zda ně-

  jaký handicap zrovna máte nebo

  ne. U obsáhlejších témat, jako je

  bezbariérovost, komunity nebo so-

  ciální péče, se budeme potkávat

  pravidelně – v cyklech reportá-

  ží a rozhovorů. Rádi bychom také

  přinesli více zahraničních zkuše-

  ností a názorové polemiky, schá-

  zet nebude ani pravidelná poradna

  k věcem sociálním, zdravotním

  nebo třeba k bezbariérovým řeše-

  ním. Stále budeme také cestovat,

  studovat technologické novinky

  a přinášet zajímavé životní osudy,

  ale i konkrétní možnosti, jak se do

  života vracet, když nám naházel ně-

  jaké ty klacky pod nohy.

  Já i všichni mí kolegové si moc

  přejeme, aby se vám nové Můžeš

  líbilo a abyste v něm všichni našli

  zajímavé pohledy i inspiraci pro

  sebe, své okolí nebo třeba i pro

  svoji práci.

  O prostupnosti

  množin

  Paprsek dosvítí mnohem dál:

  Reportáž z místa, kde umí pomoci.

  O base, včasných příchodech a bacilu:

  Kapela The Tap Tap a jeden velmi

  speciální hudební nástroj.

  Krize rodiny:

  Na co socioekonomické modely nestačí?

  strana 13–15

  strana 18–19

  strana 6–9

  Z Damašku do Prahy:

  Příběh nevidomého uprchlíka.

  strana 10–12

  Omán – země, o které se nepíše:

  S vozíkem v místech, která čekají

  na objevení.

  Opět stát na nohou:

  Přístroj, který pomáhá s chůzí.

  strana 24–26strana 20–21

• Strana 4

  FOTOEDITORIAL

• Strana 5

  5

  Vnímat arozumět

  Snoezelenová relaxační místnost

  vprostorách Integračního centra

  Zahrada nabízí lidem stěžkým

  postižením možnost prožít

  uklidňující pocity přijetí, pohody

  aporozumění. Klidná atmosféra

  avizuální podněty vynášejí na

  světlo pozornost, prožívání

  ikomunikaci, schopnosti, které

  mohou být jinak potlačené, ukryté,

  nedostupné ve tmě handicapu.

  Foto: Jan Šilpoch

• Strana 6

  ReflektoR

  Krize rodiny?

  Nejrůznější seriózní ipovrchní průzkumy

  se vposledních letech snaží dokázat,

  že model tradiční rodiny se vyčerpal.

  Istatistiky jako by přisvědčovaly.

  Ale je rodina jen ekonomické společenství?

  Je sociální osvobození ženy hrobem

  rodiny? Nejsou vnašem životě hodnoty,

  bez kterých se jen těžko obejdeme,

  apřitom je žádná statistika vlastně

  nezohlední?

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Ve třídě V. B. českobudějovické zá-

  kladní církevní školy J. J. Neuman-

  na sedí na svém elektrickém vozíku

  Anička Kočová, která už od narození

  trpí spinální svalovou atrofií. Pomáhá

  jí asistentka, ale i ostatní děti ji berou

  jako dobrou kamarádku. Třídní uči-

  telka Jana Hejdová dokáže být, jak

  jsme viděli, docela přísná, ale pro

  svou žákyni s postižením má po-

  chvalu: „Anička samozřejmě potře-

  buje zvláštní přístup, ale to se všech-

  no dá zvládnout. Ani spolužáci s ní

  nemají problémy, snad jen výjimečné

  případy, které jsou z domova vedeny

  k rádoby špičkovým výkonům, mají

  někdy pocit, že takové dítě trochu

  zdržuje. Ale to už je náš úkol, dobrý

  pedagog si s tím musí poradit…“

  NEJTĚŽŠÍ CHVILKY

  – PŘIJMOUT POSTIŽENÍ

  Když máte dvě zdravé děti, nově

  postavený dům a rozhodnete se

  rozmnožit rodinné štěstí o dalšího

  potomka, asi nečekáte, že osud si

  s vámi nečekaně ošklivě zahraje. To

  se stalo paní Heleně a panu Radomi-

  lovi. Nejprve nic neukazovalo, že by…

  Ale pak dcera začala chodit s oporou

  jen kolem stěn, předkláněla se a za-

  čala ztrácet stabilitu. Lékařské vyšet-

  ření na specializovaném pracovišti

  potvrdilo diagnózu, o které rodiče

  v životě ani neslyšeli. Paní Helena

  začala studovat všemožné prameny,

  zlepšila se v angličtině, aby jí oprav-

  du nic neuniklo, dokonce založila

  projekt podpory rodin s obdobným

  problémem, ale proti tomuto gene-

  tickému postižení je dosud svět bez-

  mocný.

  Před rodinou se tak začal odvíjet

  poněkud absurdní obraz – inteligent-

  ní chápavé dítě se postupně stává na-

  prosto závislých na svých nejbližších.

  Dům se musel trochu proměnit, sou-

  rozenci pomáhat, školka a nyní i škola

  Dva dospělí,

  kteří nikdy

  neutíkají před

  odpovědností.

• Strana 7

  7

• Strana 8

  REFLEKTOR

  najít pochopení, ale hlavní tíhu nesla

  maminka. Každodenní péče o tělo,

  které už dávno neváží jen pár kilogra-

  mů (polohování je nutné i v noci, i jed-

  noduchý úkon – od mytí přes krmení

  až po osobní hygienu – se už několik

  let neobejde bez zvedáku), ji přivedla

  až na operační stůl. K tomu nepřetržité

  vědomí nulové šance na zlepšení.

  Situace, která by omluvila i zoufal-

  ství. Ale tuhle maminku plnou energie

  a odpovědnosti nezlomila: „Asi kaž-

  dou rodinu s podobným problémem

  napadne – proč právě my? Také jsme

  to na začátku zažili. Jenomže člověk

  to přece nemůže vzdát. Ať je Aničce

  cokoli, je naše, naše dítě, a to přece

  neopustíme. To nás nenapadlo ani

  v nehorším snu. Jak bychom vypadali

  před sebou, před našimi dětmi, před

  celým okolím? Ne!“

  V Československu, kde v roce 1950 index

  rozvodovosti dosahoval pouze 10 % (tzn. jeden

  rozvod na deset manželství), se tento podíl

  neustále zvyšuje, zejména pak po zmírnění

  zákona o rozvodu v roce 1964; v roce 1965

  přesáhl 20 % apo roce 1970 už 25 %.

  Evelyne Sullerotová:

  Krize rodiny, Karolinum, 1998

  I v této rodině pochopitelně přišly

  kritické okamžiky, problémy a různé

  názory na cestu, jak dál. Ale Anička

  zůstala hlavním úkolem. Kdo neza-

  žil, asi nepochopí. Láska a obětavost

  však mají i svou naprosto praktickou

  stránku: Peníze. Elektrický vozík,

  speciální postel, zdravotní a hygie-

  nické pomůcky a další, další, další

  výdaje, o kterých není čas přemýšlet.

  Jsou prostě nezbytné. Anička je po

  operaci a například zvedák se zpev-

  něnými zády pro přesun do koupele

  je nezbytný. Pojišťovna přispěla, ale

  do školy, třeba k přesunu na toaletu,

  už ne. Taková je praxe, taková je naše

  sociální politika.

  Tentokrát pomohlo i Konto Barié-

  ry, ale i tak celoživotní úspory jinak

  profesně velmi úspěšných lidí tají

  jako sníh na slunci. Také proto, že

  vysokoškolsky vzdělaná paní He-

  lena musela na dlouhý čas opustit

  zaměstnání (mimochodem zcela

  zaměřené na pomoc podobně po-

  stiženým rodinám) a rozpočet pě-

  tičlenné rodiny zůstal na tatínkovi.

  Ještě napíšeme, s jakým tajemstvím.

  V podobných případech se nikdy

  neubráníme otázkám – kolik by stá-

  la trvalá ústavní péče o takové děti?

  Kolika let by se bez rodinné atmosfé-

  ry dožily? Není trvalá přítomnost po-

  dobných Aniček v běžné škole také

  výbornou společenskou investicí,

  která nevtíravě a účinně kultivuje

  jejich spolužáky? Která je učí, že po-

  chopení a solidarita patří k našemu

  životu nejen o vánočních besídkách?

  A toto všechno dostávají děti a mla-

  dí lidé díky rodinám, jako je ta paní

  Heleny a pana Radomila, úplně zdar-

  ma. Jako prémii, která se jim v životě

  bude ještě mnohokrát hodit.

  Podle sčítání zroku 1991 byla vČeské republice

  součástí většiny takzvaných neúplných rodin

  rozvedená žena. Pokud se matka do 35 let

  znovu vdala, procento dětí od nuly do čtyř let

  žijících vdomácnosti smužem, který není jejich

  otcem, stoupá z 8 % v roce 1970 na 11,3 %

  vroce 1980 ana 13,1 % vroce 1991.

  Evelyne Sullerotová: Citovaná studie

  Před rodinou se tak začal odvíjet

  poněkud absurdní obraz – inteligentní

  chápavé dítě se postupně stává

  naprosto závislým na svých nejbližších.

  Asistentka

  Aničce pomáhá,

  ale změnit osud

  nemůže.

• Strana 9

  Rodina

  Fungující rodina je veliký dar.

  Nejlépe se její funkčnost pozná

  v nějaké krizové situaci. Rodina je

  tak silná, jak silný je její nejslabší

  článek.

  Krizové situace zažívají všechny

  rodiny mých pacientů, a ne všichni

  moji pacienti mají fungující rodinu,

  o kterou se mohou opřít. Nejhorší

  varianta je, když rodina existuje,

  ale nechce si komplikovat život

  postižením svého člena. Nemusíme

  hovořit jenom o situacích, které

  souvisejí se zdravím (nevyléčitelná

  onemocnění, onemocnění, která

  vedou k invaliditě, narození

  dítěte s chorobou či pohybovou

  disabilitou, chronická choroba,

  kvůli níž člověk musí změnit

  životní styl…), patří sem

  situace související se změnou,

  či dokonce ztrátou práce či

  profese, odchod dětí od rodičů

  do samostatného života, stárnutí

  a řada jiných, které není možné

  všechny vyjmenovat.

  V rodině mohu otevřeně říci

  svůj názor, ale také projevit

  slabost, strach, mohu dokonce

  i plakat, uvolnit své vnitřní napětí

  a dovolit ostatním, aby se ke

  mně přiblížili a sdíleli se mnou

  mé pocity. Přibližují se proto,

  aby mi pomohli, nikoliv aby moji

  slabou chvíli později zneužili.

  Sdílení života v rodině je krásné,

  velice motivující a inspirující. Ale

  není to samozřejmé a všichni její

  členové by na tom měli pracovat.

  V každodenních drobnostech

  a maličkostech. A to i v situaci,

  kdy mi některý člen vlastní rodiny

  jde na nervy a nejraději bych ho

  neviděla. Jsem bohatá tím, že

  rodinu mám, i když mě někdy

  někdo rozčiluje. A je pak na mně,

  abych nereagovala zlobou. Važme

  si svých rodin a těšme se z toho, že

  je máme!

  Autorka je lékařka,

  členka rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

  9

  s dcerou? Děti s touto diagnózou se

  obyčejně nedožívají vysokého věku

  – a k čemu mi pak budou peníze?

  Firma mi vyhověla, a dokonce jsem

  slyšel – až to bude možné, rádi tě

  vezmeme zpět.

  Tak tomu bylo i ve chvíli, kdy moje

  žena opravdu vážně onemocněla. Jak

  se rozhodnete, když jste celé dny od

  rodiny, které sice dáváte dobrý stan-

  dard, ale to nejcennější – svůj čas

  – věnujete byznysu? Znám případy,

  kdy s těžce postiženými dětmi žijí

  matky-samoživitelky. A vím, že jejich

  vztah se často rozpadl jen proto, že se

  s partnerem nedokázaly domluvit. To

  bych si připadal jako opravdový sla-

  boch. Od čtrnácti let jsem vyrůstal

  jako sirotek a spousta dalších událostí

  mě naučila, že přes všechny nepří-

  jemnosti je rodina krásný vynález.

  My chlapi se umíme litovat, ale na-

  konec přece musíme zatnout zuby

  a jít do toho. A víte, že ty tři roky

  s Aničkou nebyly vlastně ani těžké?

  Mám mnoho zážitků, které bych bez

  ní nikdy neměl…“

  VČR se doba trvání průměrného manželství

  protahuje. V roce 2013 soudy rozvedly 4410

  párů, které spolu žily více než čtvrt století.

  Po deseti letech společného života to bylo

  3543 rozvodů. Míra rozvodovosti zůstává

  vysoká – kolem 50 %. Dvě třetiny návrhů

  na rozvod podají ženy. Pětina lidí, kteří se

  rozvádějí, tento krok nepodniká poprvé. Stále

  platí, že s manželstvím mnozí zacházejí

  jako se spotřebním předmětem – když něco

  nefunguje, tak se to vyhodí. Bez hlubší úvahy,

  zda to lze spravit nebo opravdu ne.

  Zdroj: ČTK

  Schopný a úspěšný inženýr se

  vrací ke svému zaměstnavateli.

  Mnoho peněz mu uteklo, ale je bo-

  hatší. Nikde by si nekoupil novou

  sebedůvěru, novou jistotu pro celou

  rodinu, novou úspěšnou zkoušku

  životem. Ani sebeproslulejší kouč

  by mu neuměl poradit, jak se třemi

  dětmi a prací dost daleko od domo-

  va upevnit v tomto poněkud cynic-

  kém světě malé a krásné společen-

  ství, jemuž se říká rodina. Červená

  knihovna? Ne. Příběh vzdělaných

  a odpovědných lidí, kteří se umějí

  smát a některé hodnoty jsou pro ně

  nedotknutelné.

  CO JE DNES ÚSPĚCH?

  Pan Radomil byl manažerem mezi-

  národní firmy. Makro zná každý, ale

  téměř nikdo neví, že úspěšná kari-

  éra ředitele jeho dvou závodů a pak

  odborníka na pražském ústředí na-

  jednou zůstane stát, když… Nikdy

  jsem nezažil takové vyprávění, a tak

  ho nebudu přerušovat otázkami.

  Čtěte: „Hodně času jsem musel být

  v Praze. Jenomže když se vpodve-

  čer vrátíte do kanceláře a rozho-

  dujete se, jestli si máte přečíst ještě

  nějakou analýzu, ale nemůžete se

  zbavit myšlenek na rodinu a těžké

  každodenní manželčiny povinnosti

  s Aničkou, najednou se vám honí

  hlavou – sice mohu zaplatit asis-

  tenci, na to vydělávám dost, ale di-

  agnóza dcery nevylučuje, že může

  zemřít. A já? Mám vydělávat pení-

  ze, aby s ní – třeba v poslední chvíli

  – byl někdo cizí, nebo velmi dobrý

  plat prostě oželet a žít všechen čas

  Když prší

  štěstí...

• Strana 10

  REFLEKTOR

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Ilustrace: MIROSLAVA KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ

  Pan Sámer od dětství trpí zhoršující se oční chorobou,

  kvůli které postupně ztrácí periferní zrak, takže má

  tzv. trubicové vidění. Nedosti na tom; občanská válka

  v jeho rodné Sýrii ho přiměla k odchodu ze země. Teď

  žije v Praze se svou starou maminkou, manželkou a tře-

  mi syny. Válka ho už neohrožuje, ale vede jiný boj: hledá

  práci, která by zajistila živobytí pro jeho rodinu. Potýká

  se vlastně se stejnými problémy jako čeští postižení,

  nesnáze má ale ještě opepřené situací člověka, který se

  ocitl v cizí zemi bez podpory širší rodiny a přátel. Rodák

  z Damašku striktně odmítl fotografování nebo uvedení

  celého jména. Přestože tvrdí, že se v České republice

  nikdy nesetkal s projevy nesnášenlivosti, chce si hlídat

  soukromí.

  VDĚK, NEBO PRAVDU?

  Sešli jsme se na jednom ze sídlišť v západní části Prahy.

  Očekával jsem muže s bílou holí, ale ukázalo se, že ta-

  kového bych vyhlížel marně. Pan Sámer se podle svých

  slov snaží být co nejsamostatnější, a také nechce být na

  první pohled zařazen do škatulky nemohoucího. Záro-

  veň to považuje za nejlepší trénink zbývajícího zraku.

  Neodmítne však možnost držet se mého vozíku, když

  hledáme kavárnu, kde si budeme o chvíli později povídat

  nad tureckou kávou. Vystačíme si přitom s češtinou, kte-

  rou už velmi obstojně ovládá.

  Usměvavému sympaťákovi s knírem je třicet sedm let.

  Na první pohled bych mu ale tipoval tak o deset let víc;

  možná se v jeho tváři otiskl nelehký příběh uplynulých

  let. Když 15. března 2011 začaly poklidné demonstra-

  ce v rámci arabského jara v Sýrii, pracoval jako celník

  v kanceláři. Následující rok mu však od základu změnil

  život: v zemi začalo eskalovat násilí, které přerostlo v do-

  sud trvající občanskou válku, jejíž řešení je v nedohlednu.

  „V roce 2012 jsem se rozhodl, že ze Sýrie odejdu. Chtěl

  jsem do Švédska, kde mám strýce, ale většina ambasád

  v Damašku už byla zavřená. Ta česká však stále fungovala,

  tak jsem tam požádal o vízum, které mi přidělili v červ-

  nu 2012. Začátkem července jsem přistál v Praze, odkud

  jsem hned druhý den pokračoval do Švédska. Tam však

  moji žádost o azyl po půl roce zamítli a nařídili mi návrat

  do České republiky,“ vypráví pan Sámer.

  O naší zemi nevěděl prakticky nic, ale byl rozhodnu-

  tý poslechnout švédské i české úřady, protože o pobyt

  v Evropě stál. „Vím, že když chci, aby mě někde přijali,

  musím respektovat pravidla i kulturu daného státu. Byl

  jsem odhodlán se všemu naučit, poznat, začlenit se.“

  Když se ptám, jak se mu to dařilo, s úsměvem mi od-

  pověděl: „Chcete oficiální výpověď vděčného uprchlíka,

  nebo pravdu?“

  Pravda je, že po půlroční švédské zkušenosti očekával

  mnohem lepší podporu ze strany českého státu. „Vaše

  země se mi líbí, žijí tu moc milí lidé, mám rád zdejší zimu,

  ZDamašku do Prahy

  Mezi statisíci uprchlíků, kteří přišli hledat štěstí do Evropy,

  jsou i lidé spostižením. Jedním ztakových je pan Sámer,

  který má těžkou vadu zraku. Srasismem se tu nesetkal,

  marně však hledá práci. A tvrdí, že masového přílivu

  uprchlíků do České republiky se nemusíme bát.

  Očekával jsem muže s bílou holí, ale ukázalo se,

  že takového bych vyhlížel marně. Pan Sámer

  se podle svých slov snaží být co nejsamostatnější,

  a také nechce být na první pohled zařazen

  do škatulky nemohoucího.

• Strana 11

  11

• Strana 12

  REFLEKTOR

  dovedu si představit, že bude mým

  novým domovem, ale také jsem tu

  kvůli úřadům zažíval a zažívám hod-

  ně těžkých chvil. Stále nemám jistou

  perspektivu, jsem bez práce a tak tak

  vystačíme s penězi ze sociálních dá-

  vek. Kdyby to mělo takhle pokračo-

  vat, budu muset uvažovat o odchodu

  do jiné země,“ říká muž, který tu žije

  už tři roky, naučil se jazyk, jeho děti

  začaly chodit do českých škol a le-

  tos tu získal mezinárodní azylovou

  ochranu.

  SEDĚT DOMA? TO NECHCI!

  Dnes s rodinou obývá paneláko-

  vý byt pražského magistrátu, cesta

  k současnému stavu ale nebyla jed-

  noduchá. Když nuceně opustil Švéd-

  sko, byl v České republice jedenáct

  dní umístěn v zařízení v Zastávce

  u Brna. „Nesměli jsme ven, byli jsme

  tam celou dobu zavření, cítil jsem se

  psychicky velmi špatně. Moje rodi-

  na byla stále v Sýrii, byl jsem sám,

  neuměl jsem jazyk, špatně jsem se

  kvůli zraku orientoval. Pak mě pře-

  sunuli do Havířova. Tam už jsem sice

  v doprovodu sociální pracovnice ven

  mohl, ale celkově jsem na tom byl

  psychicky snad ještě hůře. Nedo-

  stávalo se mi vůbec žádné speciální

  péče. Zacházelo se se mnou jako se

  zdravým. Zatímco ve Švédsku mi od

  prvního dne přidělili zvláštní pra-

  covnici a začali nás všechny inten-

  zivně učit jazyk, tady se mi dostalo

  vysvětlení, že na nějakou zvláštní

  péči nemají kapacity, takže by mi

  měli pomáhat moji „kolegové“. Jazy-

  kové kurzy češtiny byly pár hodin

  týdně. Kdybych se nezačal učit sám,

  asi bych dodnes neuměl mluvit. Ne-

  dokázali vyřešit ani to, že jsem byl na

  pokoji s dalšími pěti lidmi, osvětlení

  zajišťovala jedna žárovka a já byl se

  svým zrakem v tom šeru a počtu lidí

  úplně nešťastný.“

  Výsledkem bohužel bylo, že se pan

  Sámer stal hříčkou v rukou dalších

  uprchlíků. Někteří byli solidární, jiní

  nikoliv. Dokonce byl okraden. Nemě-

  li to však prý na svědomí Syřané. Po

  osmi měsících se dostal do azylového

  centra v Brně, získal byt a vše začalo

  být lepší. „Byl jsem Brňák a mám vel-

  ký frňák,“ žertuje muž, kterému ale

  jinak moc do smíchu nebylo. Stále se

  mu nedařilo najít nějaké smysluplné

  pracovní uplatnění, což bohužel trvá

  dodnes: „Od začátku jsem projevo-

  val zájem něco dělat, ale vždy to na

  něčem ztroskotalo. Odkazovali mě

  na Tyflocentra a Tyfloservis, jenže

  nic trvalého mi nedokázali zajistit,

  přestože jsem se naučil číst, psát,

  pracovat s klávesnicí, udělal si ma-

  sérský kurz, všechno zatím marné.

  Ze zoufalství jsem dělal dva měsíce

  v brněnské bezpečnostní agentuře.

  Nechtěl jsem nečinně sedět doma,

  ale tohle bylo snad ještě horší. To

  všechno se dělo stále bez přítomnos-

  ti mé rodiny. Ta dorazila teprve před

  rokem. Rozhodli jsme se pro přesun

  do Prahy v naději, že tam snad bude

  více příležitostí. Já se opravdu moc,

  moc chci zapojit a nežít jen z dávek,

  ale nikdo mi nedokáže pomoci. Tak

  alespoň chodím překládat a jsem ak-

  tivní v syrské komunitě, abych nebyl

  s depresí zavřený v bytě. Váš systém

  prostě není připravený pomoci po-

  stiženému uprchlíkovi; jsem z toho

  unavený a mám pocit, že jsem pro-

  marnil tři roky života.“

  CESTY VEN

  Pan Sámer ale přiznává, že v Sýrii to

  bylo ještě mnohem horší. „Ani před

  válkou u nás pro lidi s postižením

  nefungovalo prakticky nic. Žádná

  výrazná podpora od státu, žádné

  neziskové organizace. Všechno tam

  funguje jen díky známým a rodině.

  Především ta se stará, má-li nějak

  postiženého člena. Tady u vás jsem

  dostal telefon a počítač, to by u nás

  nebylo. Na druhou stranu vy v Ev-

  ropě už zase neznáte tu sílu záze-

  mí rodiny, jakou máme u nás. Jenže

  mě (a nejen) v tomhle ohledu skoro

  o vše připravila válka. Uvažovat po-

  tenciálně o návratu pro mne praktic-

  ky nemá smysl. Devadesát procent

  mých příbuzných se buď rozuteklo

  do světa, nebo zemřelo. V Damašku

  zůstal jen jeden můj bratr s rodinou.

  Dostat se nějak bezpečně ze Sýrie je

  přitom stále těžší. Letecky to jde je-

  dině s Rusy nebo s Emiráty, to ovšem

  za předpokladu, že se vám nějakým

  zázrakem podaří získat vízum. Moje

  žena s matkou a dětmi to dokázala

  přes Libanon.“

  Téma odlišné role rodiny nás ne-

  zbytně přivedlo k debatě o dalších

  kulturních rozdílech. Názory pana

  Sámera jsou na hony vzdálené před-

  stavě o neústupném a netolerantním

  islámském fanatikovi. „Každá kul-

  tura je krásná a něčím zajímavá. Já

  teď žiju tady, tak chci respektovat

  a poznávat vaše zvyky. Jsem věřící,

  dodržuji i ramadán, ale třeba v Pra-

  ze jsem ještě ani jednou nenavštívil

  modlitebnu. Dokonce už jsem poru-

  šil i zákaz pití alkoholu, to když mě

  chlapi v hospodě začali se zájmem

  zpovídat. Odmítnout u vás pozvání na

  pivo prostě nejde. Určitě nemám pro-

  blém ani s tím, že by moje děti ve vaší

  škole učili něco, co by mi vadilo. Líbí

  se jim tu. Chci, aby zapadly a uměly

  všechno, co ostatní. Jen nejedí vep-

  řové. Lidé bohužel často zaměňují

  víru a zvyky. K víře nemůžete nikoho

  nutit. Podstatné je, jaký je kdo člověk,

  jak se chová. Nechápu, proč se kolem

  tohoto tématu dělá v médiích takový

  rozruch. Lidé, kteří teď přicházejí do

  Evropy, jsou prostě buď dobří, nebo

  špatní, a nezáleží na tom, jestli jsou

  muslimové,“ říká pan Sámer.

  Myslí si, že masového přílivu

  uprchlíků do České republiky se bát

  nemusíme: „Víte, oni si to mezi sebou

  také řeknou – a vaše země nemá

  mezi uprchlíky nejlepší jméno. Když

  se mě kamarádi ptají, jaké to tu je,

  tak jim říkám – chceš-li dělat byz-

  nys, tak přijeď. Ve srovnání se zápa-

  dem je tu velmi levně a snadno se tu

  dá rozjet třeba restaurace. Ale jestli

  vám jde jen o pobírání dávek, tak do

  České republiky nechoďte.“

  Zatímco ve Švédsku mi od prvního

  dne přidělili zvláštní pracovnici

  a začali nás všechny intenzivně učit

  jazyk, tady se mi dostalo vysvětlení,

  že na nějakou zvláštní péči nemají

  kapacity, takže by mi měli pomáhat

  moji „kolegové“. Jazykové kurzy

  češtiny byly pár hodin týdně. Kdybych

  se nezačal učit sám, asi bych dodnes

  neuměl mluvit.

• Strana 13

  13

  Paprsek

  dosvítí

  mnohem

  dál…

  AŤ SE VĚDA SNAŽÍ JAKKOLI, POČET DĚTÍ SE

  ZÁVAŽNÝM A ČASTO KOMBINOVANÝM POSTIŽENÍM

  NEKLESÁ. RODÍ SE A JEJICH MATKY A OTCOVÉ SE

  VĚTŠINOU ROZHODUJÍ JEDNOZNAČNĚ – POSTARÁME

  SE, BUDEME BOJOVAT, NIKDY SE NEVZDÁME. JENOMŽE

  PÉČE O MALINKÉHO DROBEČKA JE NIC PROTI

  KAŽDODENNÍ PRÁCI SDÍTĚTEM, KTERÉMU JE DESET,

  PATNÁCT, DVACET I VÍCE LET. TĚLA ROSTOU, ALE

  JEJICH SCHOPNOST ZVLÁDNOUT NEJJEDNODUŠŠÍ

  ČINNOST NEPŘIBÝVÁ. A ČASTO PŘIJDE ÚPLNÁ

  NEHYBNOST, ŽIVOT SPODPOROU NEJRŮZNĚJŠÍCH

  JEDNODUCHÝCH, ALE I KOMPLIKOVANÝCH PŘÍSTROJŮ.

  TAKOVÝ JE KAŽDÝ DEN DESETITISÍCŮ RODIN.

  Ať je to jak chce,

  tady potkáte i radost.

• Strana 14

  REFLEKTOR

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  OSAMĚNÍ JE NEJHORŠÍ

  DIAGNÓZA

  Začalo to školkou pro děti s posti-

  žením, pokračovalo střediskem Dar

  a dnes je Paprsek v Praze 6 skoro

  legendou. Nejen pro vysokou úroveň

  péče o děti s kombinovaným posti-

  žením, ale hlavně pro nekonečnou

  energii své vedoucí Moniky Janíkové.

  Pracuje tu už léta a oplývá zvláštním

  talentem – nové věci dokáže nejen

  vymýšlet (to umíme skoro všichni),

  ale dotáhnout je tak, aby opravdu

  sloužily malým i větším lidem a je-

  jich rodinám. Takže tu najdou per-

  fektní služby a mnoho dalšího. Ale co

  nejdůležitějšího se tu stalo? Vzniklo

  společenství. „Pamatuji začátky,

  a jestli dobře počítám, dodnes jsme

  se postarali skoro o sto dvacet dětí.

  Některé se sem nyní vracejí, proto-

  že máme pobytovou službu a mohou

  zde mít vlastní pokojíček a všechno,

  co potřebují. Počet dětí si vynásob-

  te rodiči, sourozenci, babičkami… Se

  všemi se známe, víme o jejich práci,

  problémech, úspěších i karambo-

  lech.“ Ne náhodou si zkušená psy-

  choložka s maminkami tyká, ne ná-

  hodou začíná každé její setkání slovy

  – co bys potřebovala, ne náhodou se

  k ní děti v každém oddělení hlásí.

  Obrovská zkušenost je zřejmá i při

  skupinových sezeních s mamin-

  kami – jiný svět prožívají ty, které

  mají první dítě (a hned s postižením),

  odlišná témata se probírají v rodi-

  nách se zdravými sourozenci, kam

  přibyl bratr nebo sestra s handica-

  pem. Vlastně se o tom ani nemá moc

  mluvit, ale největším závažím všech

  těchto rodin je únava. Ne ta běžná

  z upracovaného dne nebo přehna-

  ného sportování, ale neodstranitel-

  ná, nekonečná a beznadějná únava

  z nového a nového přemýšlení nad

  osudem, z celodenní péče o bezvlád-

  ná tělíčka a těla, z bezpodmínečné-

  ho dodržovaní předepsaných úko-

  nů, z několikerého vstávání každou

  noc… z hledání naděje.

  VIDĚLI JSTE TAKOVOU BABIČKU?

  Kateřina Procházková má tři děti. Nej-

  starší Vojtíšek má dětskou mozkovou

  obrnu. Ještě před několika lety vů-

  bec nemohl chodit ven. Měl záchva-

  ty, nesnášel jiný hlas než maminčin,

  prostor běžné prodejny ho děsil. Tady

  si postupně zvykal na jiné tváře, hla-

  sy, prostředí. Trochu svobody a času

  pro rodinu, která se i díky tomu roz-

  rostla o dva sourozence. Samozřejmě

  pomáhají i vzorné babičky, ale Vojta

  vlastně nemá žádné svaly, takže ma-

  nipulace s bezvládným tělem je těžká.

  Zkrátka paní Kateřina doslova září,

  když má možnost vzít zdravé děti

  na sport, do kina, na výlet… a vědět,

  že o syna s postižením je postaráno.

  Jmenuje se to odlehčovací služby

  a zřídilo je zdejší občanské sdruže-

  ní, které Monika založila s rodiči už

  v roce 1991. Nejprve přišly jednou za

  měsíc víkendy, pak týdenní pobyty,

  dnes si mohou pro své děti maminky

  objednat i hlídací večer a noc v běžný

  pracovní den. Předsedkyní sdružení

  Mít dítě s vážným postižením a dobře

  se o něj starat není jen namáhavé,

  ale je to i velký útok na sebevědomí

  a vnitřní sílu rodičů.

  K profesionalitě

  patří i soucit

  a – chcete-li –

  něha.

• Strana 15

  Zlepšení jako

  samozřejmost?

  Syn si ze mě občas dělá legraci,

  že když cestuji po světě, vnímám

  města od veřejných záchodků

  maximálně po první patro. No,

  občas taky zvednu oči k věžím

  katedrál. Ale v zásadě má pravdu.

  Když před 26 lety jsem znovu

  dostala cestovní pas, pozvali

  mě do Švédska na univerzitu

  v Uppsale. Letadlo přistálo a já

  jsem si všimla, že po chodbách

  letiště se pohybuje několik lidí na

  vozíku, že u každého výtahu jsou

  ovládací knoflíky tak nízko, že na

  ně dosáhne i sedící, a lidí s berlemi

  se hned ujmou pracovníci letiště

  a dopraví je, kam potřebují.

  U každého novějšího domu byla

  rampa vedle schodiště a autobusy

  měly sklápěcí schody, aby se do

  nich lépe nastupovalo i těm, kteří

  nemohou dobře zvedat nohy. Za

  pár dní jsem pochopila, že v této

  zemi jsou lidé s handicapem

  běžnou součástí společnosti.

  Že se s nimi počítá. Dokonce už

  tehdy tam existoval zákon, který

  nepovoloval ani stavbu vlastního

  domu bez nájezdové plochy.

  Prostor kolem sebe v místě,

  kde bydlím, přijímám jako

  samozřejmost. Jen když se vrátím

  ze zahraničí, dívám se trochu

  odlišnýma očima. Mohu prohlásit,

  že teď již jsou rozdíly nepatrné.

  Snad jen lidé jsou u nás, alespoň

  v Praze, trochu méně vstřícní

  ustoupit, dát handicapovanému

  přednost. A to píši jen proto, aby

  můj sloupek před Vánocemi

  a Novým rokem nevyzněl až

  příliš pozitivně. Jsme docela dobří,

  nemusíme se za sebe stydět.

  Změnilo se toho tolik, že už to dobré

  skoro nevnímáme jako úspěch.

  Kdybychom si to občas připomněli,

  byli bychom třeba i spokojenější.

  Autorka je socioložka,

  členka rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ

  15

  byla několik let speciální pedagožka

  Iva Herbstová, dnes už působí jinde,

  ale do Vokovic se vrací i za pěknými

  vzpomínkami: „Nikdy nevynechám

  zdejší zahradní nebo mikulášskou

  slavnost. Přijdu za Monikou i s něja-

  kou konzultací a samozřejmě se také

  zajímám o zdejší děti. Hlavně o ty

  větší; kdysi jsem tu vlastně pomáhala

  prosazovat jejich právo na vzdělání

  a postupně s nimi zaváděla speciální

  vzdělávací programy. Prostě jsem tu

  jako doma.“

  Mít dítě s vážným postižením

  a dobře se o něj starat není jen na-

  máhavé, ale je to i velký útok na se-

  bevědomí a vnitřní sílu rodičů. Tady

  nacházejí cesty ze svého mikrosvěta

  sebezpytování, domnělých vin, lkaní

  nad nespravedlivým osudem. Tady

  nacházejí nejen pochopení a odbor-

  nou radu, ale hlavně opravdovou

  oporu. Obecné a vznešené řeči o so-

  ciální politice se v Paprsku promě-

  ňují v povolený doping použitelný

  nepřetržitě.

  ACO JEDNOU BUDE?

  Kryštof má skoliózu páteře jako pro-

  jev onemocnění; jeho přesnou di-

  agnózu se dosud nepodařilo určit.

  Nespecifikované neurodegenerativní

  onemocnění ještě ve třech letech vy-

  padalo, že má trochu problémy s po-

  hybem a trochu opožděnou řeč. Jenže

  čas přináší další a další komplikace;

  dnes, v deseti letech, je nepohyblivý,

  nesamostatný a jeho komunikace

  s okolím se omezuje na úsměv, pohled, nějakou velmi sla-

  bou reakci. Rodiče pochopitelně umějí vyčíst, co by potře-

  boval. Maminka Klára Čápová vzpomíná: „Když sem před

  sedmi roky nastupoval, chtěli jsme hlavně, aby rehabilito-

  val, intenzivním cvičením dohnal, co mu chybělo. Postup-

  ně ale přišly další problémy, třeba epilepsie. I neurologové

  nám ale potvrzují, že kdyby nechodil sem, bylo by to ještě

  horší. Vidím, že se tady cítí jako doma, a to je pro nás ob-

  rovská úleva…“

  Ta obrovská úleva je také docela důležitá pro jeho os-

  miletou sestřičku. Má příležitost zažít s rodiči aktivní ví-

  kend, máma i táta jsou jen její. To není dětské sobectví,

  ale přirozená potřeba pozornosti, péče a času rodičů.

  I když bratrův osud ji moc zajímá a chtěla by studovat

  medicínu, aby přišla na to, co mu vlastně je. Zvídavost

  malé holky je pochopitelná, obavy rodičů z dalších let

  jsou oprávněné. Jaké špatné zprávy ještě přinesou další

  léta? To nikdo neví. Ale ať bude, co bude, komunita zdej-

  ších profesionálek (je to správný název pro obětavost,

  empatii a optimismus?) i kamarádské vztahy s rodiči

  ostatních dětí dávají Kryštofovi a jeho rodině nejdůleži-

  tější jistotu – nikdy nebudou sami.

  Všechny zákony, nařízení a usnesení o sociálních služ-

  bách by byly k ničemu bez tisíců lidí, jako je Monika Janí-

  ková a její tým. Pracovní doba se často nepočítá, v kom-

  plikované situaci mohou rodiče zavolat i ve dvě ráno,

  každá otázka je povolená. A tak někdy přijde řeč i na

  partnerské problémy – muži život s postiženým dítětem

  někdy snášejí dost těžce. K tomu ještě shánění sponzorů,

  opravy a údržba budov, hledání nových dobrých spolu-

  pracovníků. Lidé v sociálních službách jsou přece jenom

  zvláštní – za nevelké mzdy látají alespoň trochu v živo-

  tě dětí i dospělých díry, které způsobil osud. Snad proto

  také ovládají poněkud umírající umění – být pro své oko-

  lí spolehlivými bójkami na rozbouřeném moři současné

  společnosti. To je tisíckrát důležitější než procenta růstu

  národního produktu. Myslí si to i ti, kteří se hodiny doká-

  žou hádat o trasu nějaké silnice?

  Práce,

  která nekončí

  a nekončí...

• Strana 16

  REFLEKTOR / TRIBUNA

  V jednom z filmových dílů kultovních

  Básníků vnímá nápadník partnerský vztah

  jako graf: svatba, první dítě, auto, druhé

  dítě. Klíčová otázka každého partnerského

  vztahu zní, zda mít děti či ne. A kdy vlastně?

  Poslední dobou jeden výzkum na

  toto téma stíhá další – jedna zámořská

  práce třeba analyzuje příběhy párů, které

  plánovaly děti mít. Pokud se ale setkaly

  s problémy při početí, většinou to vzdaly.

  Bezdětnost je u nás v současnosti při

  porovnání s lety prožitými v socialismu

  kupodivu vyšší. A statistiky hovoří o menší

  nakloněnosti většiny dnešních mladých

  lidí k rodičovství vůbec. K rozhodnutí

  páru vedou i okolnosti, které se samotnou

  reprodukcí nesouvisejí: třeba problémy s ži-

  votním prostředím nebo znepokojení nad

  situací ve světě. Co se ovšem významně

  mění v poslední stovce let, je vyšší toleran-

  ce k bezdětným ženám.

  Už 40 let se jednotlivci i páry sdružují po

  celém světě v no-kidding klubech – péči

  o děti nevidí jako středobod života (také

  u nás existuje facebookový klub pro dob-

  rovolně bezdětné). Zajímavý je poznatek,

  že lidé bez dětí nemají ve stáří o nic větší

  sklony k depresím a osamělosti než rodiče.

  Bezdětnost mívá souvislosti s množstvím

  zdravotních problémů: jak se mají třeba

  rozhodnout jedinci s handicapem? Zvlášť

  pokud se výsledné testy zastaví na ne-

  rozhodném výsledku. Jak vyřešit období

  stresu z vlastní plodnosti?

  Dlouhá léta jsou v centru pozornosti

  také debaty, zda je rodičovství ve vyšším

  věku odpovědné a etické. Jednotlivci i státy

  jsou stále v dané problematice nejednotní.

  Zajímavý aspekt řešili nedávno vědci ze

  dvou českých univerzit. Výsledky výzkumu

  (s názvem How old is too old?) se týkaly

  nejen možností umělého oplodnění starších

  rodičů – ovšem badatelé se neptali jen do-

  spělých, ale i samotných dětí... Na to, kolik

  roků by měli mít ideální táta a máma. Tým

  získal odpověď od 1500 dětí a mladých

  lidí ve věku od jedenácti do pětadvaceti let.

  Většinou si přejí, aby rodiče byli věkem co

  nejblíže jejich věku! Ale jak vypadají data

  při srovnání věku dnešních rodiček? Nejvíc

  respondentů považuje za ideální věk matky

  při prvním porodu 20 až 24 let, u otců mezi

  25 až 29 lety. V současnosti se tedy rodí

  děti rodičům nejméně o šest let starším, než

  by si samy přály.

  Na jakém místě by se ve svobodné volbě

  páru názor jejich – zatím jen potenciálních

  – potomků asi ocitl? A dají se vůbec defi-

  novat okolnosti, které v sobě nesou jistotu

  šťastného rodičovství?

  Postoje k uprchlické vlně nám vytvořily

  dvě nové skupinky – „sluníčka“ a „xenofo-

  by“. Neříkám, že nechápu obavy z masové

  imigrace. Bez systematického řešení

  skutečně představuje závažný problém.

  Rozumím i strachu ze střetu hodnotových

  systémů odlišných kultur. Zarážející však

  je, jaká hysterie a nízké pudy vyhřezly

  u řady spoluobčanů na povrch.

  Bohužel mezi ně patří i někteří lidé

  s postižením. Tedy lidé, kteří jsou často

  závislí na pomoci druhých. Ukázalo se, že

  slova jako pochopení a solidarita umějí

  skloňovat jenom směrem ke svojí osobě.

  Jako by si neuvědomovali, že dnes jsou

  ti špatní muslimové z Blízkého východu,

  zítra to mohou být oni.

  Když jsem na sociální síti viděl nená-

  vistné příspěvky některých lidí, poprvé

  v životě jsem smazal určité „přátele“.

  Jestliže se někdo zaštiťuje ochranou

  evropských hodnot, a pak je schopen přát

  krutou smrt jiné lidské bytosti, nechápu,

  kde se v něm bere pocit civilizační nad-

  řazenosti. To chceme bránit? Nevolám po

  toleranci bez pravidel, ale po empatii, která

  k evropským hodnotám patří.

  Naštěstí jsem se mezi lidmi s postiže-

  ním setkal i s velkými projevy lidskosti.

  Znám dívku na vozíku, která neváhala

  v noci jako dobrovolnice pomáhat na

  pražském Hlavním nádraží projíždějícím

  migrantům. I díky ní jsem zatím stále

  optimista. Věřím, že nenastal soumrak

  západních civilizačních hodnot. Ten by

  mohl snad přijít ne kvůli uprchlíkům

  samotným, nýbrž skrze extremistickou

  politickou radikalizaci.

  Na závěr uvedu příběh jedné rodiny

  z Blízkého východu. Obletěl doslova celý

  svět. Mladá žena čekala nemanželské

  dítě, přesto se našel muž, který ji pojal

  za manželku. Jejich zemi už před časem

  obsadil cizí stát a okupační správa při-

  měla obyvatele k přesunům z místa na

  místo. Během náročného putování musela

  žena porodit ve velmi nehygienických

  podmínkách.

  Nedosti na tom, vzápětí dorazila zpráva

  o chystané genocidě, kterou vyvolal vládce

  tolerovaný okupační správou. Jediným

  řešením byl útěk do sousedního Egypta.

  I když se rodina po čase vrátila, její osud

  byl neradostný. Jejich syn byl z popudu

  čelných představitelů církve mučen

  a popraven. Matka byla popravě vlastního

  dítěte přítomna.

  Že jste tenhle příběh v médiích nezachy-

  tili? Najdete ho v Bibli. Jeden takový z Blíz-

  kého východu je totiž původcem křesťan-

  ských hodnot, o které se teď někteří tak

  bojí. Vzpomenou si ale tito obránci, jaké ty

  hodnoty vlastně jsou?

  O názorech potomků na dospěláky

  Peklo jsou ti druzí

  MICHAELA ZINDELOVÁ

  komentuje proměňující

  se věk rodičů

  a jejich dětí

  RADEK MUSÍLEK

  glosuje paradoxní přístup

  k uprchlické krizi

• Strana 17

  17

  REFLEKTOR / ZÁPISNÍK

  Šestého října udělil izraelský ministr

  zdravotnictví dobrovolnické organizaci

  United Hatzalah statut oficiální záchranné

  služby. Pro všechny dobrovolné záchranáře

  to byla po dlouhých měsících přísných

  prověrek ta nejlepší odměna – alespoň na

  pár minut, než museli pospíchat za dalším

  potřebným. Největší zadostiučinění to však

  bylo pro Eliho Beera, zakladatele, který

  před čtyřiadvaceti lety začal psát takřka

  neuvěřitelnou historii.

  V patnácti letech absolvoval Eli Beer kurz

  první pomoci a nastoupil jako dobrovolník

  u jeruzalémské záchranky. Dva roky, kdy za

  zvuku houkaček křižoval ulice města, si všímal

  smutného faktu – prakticky nikdy nedojeli na

  místo úplně včas. Jak Eli vypráví v zajímavé

  přednášce z cyklu medicínských vystoupení

  TED Med, poslední kapkou byla jednoho dne

  zbytečná smrt sedmiletého chlapce. Sanitka

  se k němu v provozu nedostala včas, a doktor,

  který bydlel jen jeden blok daleko, neměl

  o vznikající tragédii ani tušení, dokud neuslyšel

  houkající záchranku.

  Zrodil se nápad. Spolu s patnácti

  kamarády, také vyškolenými záchranáři,

  založil Eli první skupinku nadšenců –

  dobrovolníků. I bez podpory autorit si

  koupili rádiový skener, zařízení schopné

  monitorovat komunikaci na záchranářské

  frekvenci. Hned další den po drátě vyslyšel

  volání o pomoc staršího muže, jen jeden

  blok daleko. Běžel na místo, pomohl, jak

  uměl, a když po patnácti minutách dorazila

  sanitka, předal jí živého pacienta, který by

  byl jinak bezesporu vykrvácel. Dva dny

  nato jej navštívil v nemocnici a dočkal se

  zasloužené pochvaly – a potvrzení, že jeho

  nápad není marný.

  Dnes má United Hatzalah (hatzalah

  znamená v hebrejštině záchrana) dva a půl

  tisíce dobrovolníků – záchranářů po celém

  Izraeli. Každý zájemce musí absolvovat

  minimálně dvousethodinový kurz

  medicínské pomoci, na jehož konci obdrží

  tašku s nezbytným vybavením (včetně

  defibrilátoru) a GPS telefon s připojením na

  systém LifeCompass. Kdykoli někdo volá

  o pomoc, dispečink informaci zpracuje

  a pět nejbližších dobrovolníků dostane do

  mobilu souřadnice. Vyrazí pěšky nebo na

  některém ze tří set padesáti vybavených

  skútrů.

  Výsledky jsou patrné: průměrný reakční

  čas medika – dobrovolníka je dnes v Izraeli

  tři minuty. To je devadesát vteřin v situacích,

  kdy jde o každou jednu z nich. Pro srovnání:

  průměrný dojezdový čas plně vybavené

  záchranky je nejméně dvakrát delší, často

  bychom ho ale v praxi museli vynásobit třemi

  až pěti. V Čechách je po zdravotnické reformě

  stanoven dojezdový čas maximálně na

  dvacet minut, v praxi bývají pražské sanitky

  na místě zhruba za osm. Americký New York

  má reakční čas záchranné služby na území

  města průměrně čtyři a půl minuty.

  Hlavním úkolem United Hatzalah je

  poskytnout nezbytnou první pomoc dříve,

  než na místo stihne přijet záchranka.

  V několika málo číslech se skutečně zračí

  úspěchy: ročně každý z mediků ošetří

  až pět stovek pacientů, statistika za celý

  dobrovolnický sbor hovoří ročně

  o 207 000 případů, z nich 42 000

  kritických. Nevěnují se jen záchraně

  samotného života, ale všestranné pomoci

  – třeba když doma upadnete a nemůžete

  vstát. Vedle popsaného schématu

  funguje i program Ten Kavod (vzdej

  úctu) – pravidelné zdravotnické kontroly

  v domácnostech seniorů, obvykle dvakrát do

  týdne. Obstarává ho sedm desítek mediků

  specializovaných na geriatrii.

  Nakonec na pomoci bližnímu se shodují

  snad všechna náboženství, a proto dochází

  k zajímavému vedlejšímu efektu. Do

  dobrovolného sboru založeného Izraelci

  se brzy přidali i obyvatelé východního

  Jeruzaléma, převážně muslimové; dnes

  je doprovází mnoho křesťanů. Ve sboru je

  také řada žen. Běžné každodenní sváry,

  v této části světa tak běžné, jako by pro

  United Hatzalah neplatily. Když Eliho otec

  před lety náhle zkolaboval na infarkt, byl to

  právě muslim, jeden z prvních dobrovolníků

  z východního Jeruzaléma, kdo dorazil na

  pomoc nejdříve.

  … tři, nebo osm minut?

  (šb)

  Andělé na skútrech

• Strana 18

  ŽIVOT

  O base,

  včasných

  příchodech

  a bacilu

  O kapele The Tap Tap,

  která kdysi vznikla na

  internátě Jedličkova

  ústavu aškol jako

  pokus naplnit volný

  čas, už dnes víme:

  dvacetičlenný big

  band dosáhl naprosto

  profesionální úrovně,

  vystupuje po celém

  světě, umí zahrát

  iparty zoper, jeho hit

  Řiditel autobusu se

  stal bořitelem hitparád

  – akapelník Šimon

  Ornest stále není úplně

  spokojen.

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  MLUVČÍ NIKDY NEMLČÍ

  Jaké by to bylo špičkové těleso, kdy-

  by nemělo svého mluvčího. Ladislav

  Angelovič, mimochodem student Fi-

  lozofické fakulty UK, vykonává tuto

  dnes nenahraditelnou funkci vedle

  své hlavní povinnosti – hraje na

  elektronické bicí a neobyčejně ori-

  ginálně a vtipně moderuje koncerty

  orchestru. Takže když jsme ho na-

  vštívili v rehabilitační léčebně, kde

  se pokouší uzdravit nohu zlomenou

  v koupelně, odmítl naše omluvy:

  „Mluvčí, pokud je jen trochu živý,

  nemlčí. A já mám o čem informovat

  – ročně na šedesát koncertů, úspěš-

  ná vystoupení v Madridu, Londýně,

  Moskvě, Bruselu, Lucemburku, Var-

  šavě, Jeruzalémě a naposledy na

  Expu v Miláně. Dneska jsme úplně

  profesionální soubor, každý dostává

  honorář, ale každý také musí dodr-

  žovat perfektní disciplínu, pořádně

  zkoušet, chodit včas a prostě zapo-

  menout, že jsme kdysi hráli jen tak

  – pro vlastní zábavu. Tím nechci říci,

  že z vystupování nemáme radost, ale

  už jsme zkrátka profíci.“

  Poslední větu už slyší i kapelník

  Šimon Ornest, který přichází paci-

  enta nejen potěšit novým originál-

  ním svetrem v designu kapely, ale

  hlavně zkontrolovat, zda dodržuje

  léčebný režim, protože málo plat-

  né, zkoušet se musí dál a Láďovi by

  se mohlo z hlavy i něco poztrácet.

  V tomto souboru platí – ať máš posti-

  žení jakékoli, kvalita se připouští jen

  jedna: prvotřídní. Kvůli našim vozí-

  kům a diagnózám na nás lidé chodit

  nebudou!

  A tak mluvčí musí referovat, jak

  na tom je, a kapelník by mu očividně

  nejraději pobyt zkrátil. Jenomže i on

  Důležitá chvíle – mistr skvělých

  kytar vlevo, Jan a Šimon v nových

  designových svetrech Tap Tapu

  oslavují budoucí nástroj.

• Strana 19

  19

  má za sebou léta a léta života mezi

  lidmi s postižením a dobře ví, jak je

  pro ně důležité držet se v dobré fy-

  zické formě.

  HONZA UŽ TVRDÍ MUZIKU

  Když Jan Polák skoro před třemi lety

  přišel za Šimonem, že by si v kape-

  le rád zahrál na baskytaru, stačila

  jen malá ukázka jeho umění a pan

  Procházka tentokrát sleví o více než

  polovinu a konečnou (i tak nemalou)

  cenu zaplatí Konto Bariéry.

  HRANÍ JAKO TERAPIE

  Když kapelník mluví o přísném re-

  žimu v souboru, přidá mluvčí Láďa

  aktuální postřeh: „Už mi to přísné

  hospodaření s časem tak vlezlo do

  krve, že jsem nemlčel, když nedávno

  zdejší fyzioterapeutka začala cviče-

  ní o pár minut později. Když dosta-

  neš Šimonův bacil do krve, už se ho

  nezbavíš…“ Hlavní roznašeč bacilu

  dochvilnosti, spolehlivosti a odpo-

  vědnosti vůči ostatním se usmívá,

  ale o svých zásadách nakonec nerad

  žertuje. Začínal v Jedličkově ústavu

  jako vychovatel a už dávno ví, že ve

  světě postižených jsou houby platné

  naříkání, sebelítost, přehnaný soucit

  a nadávání na osud. Ví, že svět „tam

  venku“ je neúprosný a kdo do něj

  chce opravdu vstoupit a nezůstat za

  zdmi izolované sociální péče, uspěje,

  jen když přijme pravidla zdravých.

  Přestože i oni sami je často nejen

  porušují, ale dokonce boří. Ale to je

  jiný problém…

  „Někteří z The Tap Tap jednou

  třeba odejdou. Někdo má na profe-

  sionální kariéru, jako třeba Honza

  Polák, pro jiného zůstane muzika

  životním koníčkem. Ale všichni se

  naučí, co je disciplína, spolehlivost

  a dobré hospodaření s časem. V kaž-

  dém zaměstnání se jim to bude hodit.

  Zejména když denně vidíme, s jakou

  skepsí a nedůvěrou se mnoho lidí

  dívá na postižené. Dokázali jsme

  a dokazujeme, že je možné dobře

  pracovat, dostat se (v rámci svých

  možností) na skvělou úroveň, zlep-

  šovat kvalitu vlastního života a jít

  příkladem ostatním. I když by se

  mohlo zdát, že osud byl původně

  proti. To by šlo, ne…?“

  Petr Procházka je dnes evropská špička

  ve stavbě kytar. Umí vybrat optimální materiály,

  navrhnout nejvýhodnější tvar, poslechnout si

  zákazníka a nenápadně mu vymluvit pomýlené

  představy, umí i odmítnout snoba, který přišel

  jen kvůli značce Procházka.

  Koncert, jakých

  byly, jsou a budou

  desítky.

  šéf zatrnul. Tohle by nestačilo ani na

  první ročník v lidušce! A začala dři-

  na. Intenzivní výuka u profesionála,

  hodiny, stovky hodin cvičení. Dnes

  Honza zvládne celý repertoár The

  Tap Tap včetně partu z Prodané ne-

  věsty. Šimon tvrdí, že by se muzikou

  mohl docela dobře živit, kdyby… kdy-

  by nepotřeboval nový nástroj. Vzhle-

  dem k postižení horních i dolních

  končetin musí držet kytaru kolmo

  dolů, a s tím výrobce jistě nepočítal.

  Takže? Takže v souladu s nejvyššími

  nároky na všechno, co s Tap Tapem

  souvisí, hledají a nacházejí Mistra.

  Petr Procházka je dnes evropská

  špička ve stavbě kytar. Umí vybrat

  optimální materiály, navrhnout nej-

  výhodnější tvar, poslechnout si zá-

  kazníka a nenápadně mu vymluvit

  pomýlené představy, umí i odmítnout

  snoba, který přišel jen kvůli značce

  Procházka.

  A jak to bylo s Janem Polákem?

  „Samozřejmě jsem nemohl odmít-

  nout, i když zakázek máme na rok

  dopředu. Tohle ale byla výzva, které

  mám rád. Výborný hráč, sympatic-

  ký kluk, ale s postižením, které by

  na první pohled vylučovalo špičkové

  výkony. Museli jsme dost přemýš-

  let a představit si nepředstavitelné.

  Nakonec už to mám – horizontálně

  postavený nástroj, dole opřený do

  speciálního stativu, nahoře mimo jiné

  s hranatým profilem hmatníku, aby se

  Honzův palec dostal do správné polo-

  hy. Po Novém roce začneme vyrábět,

  zkoušet a zkoušet. Ale před očima tu

  basu vidím a zkušenost mi říká, že to

  pů jde…“ Jenomže evropská špička,

  dnes už legendární tvůrce unikátních

  nástrojů, má i příslušné ceny. A Tap

  Tap ani Jan Polák nejsou milionáři.

  Šimon opět musí dokázat, že není jen

  muzikant a nekompromisní vedoucí,

  ale také zkušený vyjednávač: Mistr

• Strana 20

  ŽIVOT / TECHNIKA

  Opět stát

  na nohou

  Text: MARTIN KOPEČEK

  Foto: HOCOMA

  Pacientům po cévních mozkových

  příhodách, úrazech páteře nebo

  různých onemocněních pohybové-

  ho aparátu nabízí věda v posledních

  letech nové možnosti terapie tak

  běžné činnosti, jakou je právě chůze.

  Lidé s postižením dolních končetin

  se mohou v rámci rehabilitace setkat

  například s přístroji LokoHelp, Re-

  hawalk, ReoAmbulator či Lokomat.

  Jmenované systémy slouží k asisto-

  vanému nácviku a tréninku chůze,

  jaký by byl běžnými postupy v přípa-

  dě práce fyzioterapeuta jen těžko do-

  sažitelný. Zdravotnickému personálu

  šetří energii a čas, který může věno-

  vat klientovi při individuální terapii.

  Rychlým tempem a za podpory

  evropských peněz se do mnoha lé-

  čebných zařízení po celé republice

  instaluje právě poslední zmíněné

  zařízení – Lokomat. Nedá se úpl-

  ně říci, že si tuto hračku pořídíte

  domů. Jeho cena je kolem sedmi

  milionů korun, nicméně z ostatních

  možných alternativ má jako jediný

  kompletní stabilizaci trupu, a tedy

  nejširší využití.

  CHŮZE JAKO DOOPRAVDY

  Lokomat byl vyvinut na konci 90.

  let ve Švýcarsku, kde nyní sídlí i ve-

  dení společnosti Hocoma. Kromě

  standardní sálové verze o hmotnosti

  okolo jedné tuny je zde i odlehčený

  model LokomatNanos, který je svým

  pracovním prostorem vhodný spíše

  do menších místností.

  Jádro přístroje tvoří především

  robotické ortézy a závěsné zařízení,

  do něhož je pacient upoután. Pacient

  pochoduje po běžícím pásu a může

  si nastavit i sklon terénu – to pokud

  by si chtěl udělat třeba virtuální výš-

  lap na Sněžku. Vše je samozřejmě ří-

  zeno počítačem a odborný personál

  provádí v průběhu terapie jen nutné

  korekce. Pro vozíčkáře je k Lokoma-

  tu připojena i rampa pro snadnější

  přístup ke zvedacímu zařízení.

  Nastavení je individuální. Sys-

  tém má tu vlastnost, že si dokáže

  zaznamenat data z první návštěvy

  pacienta, a není tedy nutné nastavo-

  vat všechny parametry ortéz znovu.

  Celý pohyb je řízen soustavou ser-

  vopohonů a zpětnovazebních čidel.

  Uživatel také může sledovat své po-

  hyby v podobě virtuálního provedení

  na obrazovce. Pro zkvalitnění loko-

  moce lze dolním končetinám odleh-

  čit nebo naopak více přiblížit zatížení

  chodidel reálným hodnotám. Systém

  odlehčení pomáhá i k mírně houpa-

  vé chůzi, ruce jsou volně vedle trupu

  a mohou jít aktivně společně s pohy-

  ODVĚTVÍ ROBOTIKY SE VPOSLEDNÍCH LETECH

  NEZADRŽITELNĚ ZRYCHLUJE A DÍKY NOVÝM TYPŮM

  SERVOPOHONŮ A UMĚLÉ INTELIGENCE VYTVÁŘÍ

  NEVÍDANÉ MOŽNOSTI VYUŽITÍ I VMEDICÍNĚ. LÉKAŘI

  I FYZIOTERAPEUTI, KTEŘÍ SE SNAŽÍ POSTAVIT SVÉ

  KLIENTY ZPĚT NA NOHY, TAKDNES MAJÍ VELKÉHO

  POMOCNÍKA – SYSTÉMY ROBOTICKÉ CHŮZE.

  FreeD Modul vylepšuje terapii

  pomocí bočního posunu v kombinaci

  s příčnou rotací pro pohyb pánve.

  Nastavení robotické ortézy je pro pacienta individuální.

  Boční posun Příčná rotace

• Strana 21

  21

  pojuje dolní končetiny, je okamžitou

  zpětnou vazbou zobrazeno na moni-

  toru.

  Velikost robotických ortéz původ-

  ně neumožňovala cvičení pro dět-

  ské pacienty. Proto byla vytvořena

  pediatrická ortéza, která využívá

  vlastnosti základního modelu i přes

  kompletní zmenšení a odlehčení.

  V České republice je nyní jediné za-

  řízení tohoto typu, a to v Nových láz-

  ních v Teplicích. Při plnění herních

  úkolů, jako je sbírání mincí nebo

  návštěva zvířátek, děti soustřeďu-

  jí pozornost na displej, vžívají se do

  virtuální postavy a přestávají vnímat,

  že vlastně procvičují svaly a klouby.

  TŘIKRÁT TÝDNĚ VE STROJI

  Počítačový systém kontroluje správ-

  né zapojení všech motorů a nasta-

  vení všech částí ortézy a zdvihu. Ve

  chvíli, kdy by se stala nenadálá udá-

  lost, ať už z hlediska pacienta nebo

  případné vady na zařízení, počítač

  automaticky cvičení přeruší. Pokud

  někdo trpí na spazmy, do určité míry

  je systém schopen tento problém

  překonat, ale pokud se jedná o sil-

  bem nohou. Pro udržení kvalitnější

  polohy je možné se opřít dlaněmi

  o bradla. Pánev není v novějších ver-

  zích Lokomatu fixována napevno,

  motory vytvářejí postranní a rotační

  pohyb pro ideální náklony, a pacient

  je tedy pevně přidržován v předur-

  čených drahách.

  Chůze v exoskeletu může být

  kompletně nebo částečně provádě-

  na robotem, míru aktivního zapojení

  pacienta lze upravovat individuálně.

  Nastavená aktivita může být pro obě

  končetiny stejná, ale i asymetrická

  v případě, že se aktivní hybnost no-

  hou liší. To, jak pacient aktivně za-

  né svalové křeče, je průběh terapie

  přerušen. Kompenzace silných spa-

  zmů je prozatím bohužel neřešitelný

  problém, který některé pacienty pro

  tuto terapii limituje.

  Podle diagnózy se určuje i po-

  čet terapií v rámci rehabilitačního

  cyklu. U pacientů s předpokladem

  samostatné chůze se obecně pře-

  depisuje více hodin terapie, než je

  tomu u ostatních. Např. pro pacien-

  ty s narušeným stereotypem chůze

  to může být i třikrát za týden, u pa-

  raplegiků se jedná o jednotýdenní

  aplikaci. Běžná doba cvičení je okolo

  jedné hodiny. Do tohoto času je ale

  zahrnuta i příprava, případné reka-

  librace a úpravy systému podle ak-

  tuální potřeby. Celkový čistý čas je

  tedy něco kolem 30 minut.

  Na téma Lokomatu vznikla řada

  studií, které odkazují na zlepšení

  zdravotního stavu. Od pacientů je

  zaznamenána většinou kladná zpět-

  ná vazba, co se týče zlepšení jejich

  psychiky, motoriky a krátkodobé-

  ho snížení spazmů a vegetativních

  poruch. Nicméně ohledně zlepšení

  stereotypů chůze je na zvážení, zda

  je četnost návštěv v jednom reha-

  bilitačním cyklu dostačující. Jistě

  by bylo zajímavé vytvořit studii pro

  opravdu každodenní několikahodi-

  novou práci pacienta v Lokomatu

  a teprve poté porovnat výsledky této

  skupiny s kombinovanou léčbou,

  které by zahrnuly i pozitiva při indi-

  viduálním cvičení s fyzioterapeutem.

  Robotická terapie čím dál více

  připomíná sci-fi literaturu z daleké

  budoucnosti, kde bylo za pár minut

  hotovo a člověk odešel po svých.

  Doufejme, že jednou budou výsled-

  ky alespoň z části tak dobré jako ty

  v knihách.

  Veškerý pohyb je řízen

  počítačem pod dohledem

  zaškoleného personálu.

  Pediatrická ortéza

  – cvičíme

  a hrajeme si.

  Při plnění herních úkolů, jako je sbírání mincí

  nebo návštěva zvířátek, děti soustřeďují

  pozornost na displej a přestávají vnímat,

  že vlastně procvičují svaly a klouby

• Strana 22

  jen zaznamenávat dění na silnici, ale

  také bezpečně držet v autě. Kamery

  jsou k mání za méně než tisícikorunu

  i za několik tisíc. K tomu je ještě nut-

  né přikoupit paměťovou kartu, na niž

  se záznam o dění před autem ukládá.

  To znamená pár stokorun navíc.

  SNĚHOVÉ ŘETĚZY

  Přestože přijdou ke slovu jen občas,

  mohou sněhové řetězy zachránit

  zimní dovolenou i běžnou pracovní

  cestu. Pro handicapované může být

  jejich nasazení nadmíru kompliko-

  vané, pomocná ruka zdravého spo-

  lujezdce je někdy nezbytná.

  Supermarkety nabízejí sněhové

  řetězy za pětistovku, ty kvalitnější

  však přijdou asi na čtyřnásobek. Za

  dva tisíce však zájemce koupí nejen

  řetězy, které se neroztrhnou, ale také

  takové, jejichž instalace je co možná

  nejsnazší. Přesto lze trénink nasazo-

  ŽIVOT / AUTO-MOTO

  Text: PETR BUČEK

  Foto: AUTOR

  NABÍJEČKA ZE ŠVÉDSKA

  Kde jinde než na severu Evropy by

  měli umět vyrábět kvalitní nabíječ-

  ky akumulátorů? Vždyť tamní řidi-

  či musí v mrazivých dnech dobíjet

  startovací baterii každý den. A pro-

  to není divu, že nabíječky švédské

  značky Ctek pravidelně vládnou

  srovnávacím testům německých či

  švýcarských autoklubů.

  Nejprodávanější model Ctek Mul-

  ti XS 5.0 stojí okolo 1700 korun.

  Nejenže dobije vybitou baterii, ale

  jednou ročně provede u stárnoucího

  akumulátoru jeho regeneraci. Mani-

  pulaci s nabíječkou přitom zvládne

  i vozíčkář. Nabíječka Ctek je velká

  jako dvě krabičky cigaret. Stačí ji pro-

  pojit s plusem a minusem autobaterie

  a zapojit do zásuvky. K dostání je ka-

  bel, díky němuž lze nabíječku propo-

  jit s akumulátorem přes 12voltovou

  zásuvku uvnitř auta. V takovém pří-

  padě je nabíjení ještě jednodušší. Ne

  u všech aut však spojení přes zásuv-

  ku zapalovače funguje.

  Řidičovy

  Vánoce

  KDO CHCE UDĚLAT RADOST ŘIDIČI

  A OBDAROVAT HO PRAKTICKÝM

  AUTODOPLŇKEM, NEMĚL BY SÁHNOUT

  PO PRVNÍM PĚKNÉM DÁREČKU,

  KTERÝ VOBCHODĚ SPATŘÍ. LEPŠÍ

  JE VYBÍRAT PODLE SROVNÁVACÍCH

  TESTŮ SPOLEHLIVOU NABÍJEČKU

  AUTOBATERIE, ÚČINNOU ŠKRABKU

  NA ZAMRZLÁ SKLA NEBO SNĚHOVÉ

  ŘETĚZY, KTERÉ SE NEROZTRHNOU.

  MOSAZNÁ ŠKRABKA

  Švýcarský autoklub TCS porovnal

  škrabky na led. Zjistil, že nejlépe si

  se zamrzlým sklem poradí pomoc-

  nice z mosazi. Tenký proužek mosa-

  zi zasazený do plastového madla

  nejrychleji odstraní vrstvu ledu ze

  skel automobilu, ale pozor: jeho os-

  trá čepel může rozříznout gumová

  těsnění skel, poškodit lak karoserie

  i samo sklo.

  Škrabky všeho druhu stojí na-

  nejvýš několik stokorun. Pro vozíč-

  káře je vhodná dlouhá teleskopic-

  ká škrabka. Kdo nechce zápasit se

  škrabkou, může sáhnout po speci-

  álním rozmrazovacím spreji. Když

  jejich kvalitu porovnal německý

  autoklub ADAC, zjistil, že nejúčin-

  nějším sprejem je výrobek od firmy

  Sonax.

  KAMERA JAKO DŮKAZ

  Na tuzemských silnicích často vlád-

  ne agresivita a nedodržování před-

  pisů. Když dojde k nehodě, může se

  hodit důkaz z kamery umístěné za

  čelním sklem. Kvalitních kamer je

  v nabídce obchodů a e-shopů celá

  řada. Vhodné zařízení by nemělo

  Pro vozíčkáře je vhodná dlouhá

  teleskopická škrabka. Kdo nechce

  zápasit se škrabkou, může sáhnout

  po rozmrazovacím spreji.

  Kamera

  se připevní

  k čelnímu sklu

  a nahrávání

  může začít.

• Strana 23

  23

  INVACAR – úpravce aut

  www.invacar.com

  KATOVICE

  Průmyslová , Katovice

  Tel.:  

  E-mail: info@invacar.com

  AUTO HLAVÁČEK

  Škoda, Kia

  www.hlavacek.cz

  OLOMOUC

  Týnecká /, Olomouc

  Tel.:   

  E-mail: maly@hlavacek.cz

  AUTO JAROV

  Škoda, Volkswagen,

  Seat, Audi, Honda

  www.autojarov.cz

  PRAHA

  Osiková , Praha 

  Tel.:  

  E-mail: pipek@autojarov.cz

  API CZ – ÚPRAVCE AUT

  www.apicz.com

  SLAPY UTÁBORA

  Slapy 

  Tel.: 

  E-mail: info@apicz.com

  UNICAR

  Škoda

  www.unicar.cz

  OSTRAVA

  Vítkovická , Ostrava

  Tel.:   -

  E-mail: novevozy@unicar.cz

  AUTOCENTRUM DOJÁČEK

  Citroën, Fiat, Fiat Professional,

  Jeep, Lancia, Chevrolet

  www.dojacek.cz

  PRAHA

  Kolbenova /, Praha 

  (Citroën, Fiat, Jeep, Lancia)

  Tel.:   

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  USeřadiště , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: vasak@dojacek.cz

  Vršovická , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: fiat.vrsovicka@dojacek.cz

  Přípotoční c, Praha 

  (Citroën, Chevrolet)

  Tel.:   -

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  AUTOBOND GROUP

  Kia, Toyota, Ford, Suzuki,

  Subaru, Nissan, Mitsubishi

  www.autobond.cz

  PRAHA (Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Kolbenova /,

  Praha -Vysočany

  Tel.:   

  E-mail:

  vojtech.parizek@autobond.cz

  PLZEŇ (Kia, Ford)

  Koterovská , Plzeň-Slovany

  Tel.:  –

  E-mail: tomas.klesa@autobond.cz

  KARLOVY VARY

  (Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Studentská , Karlovy Vary-

  Doubí

  Tel.:  

  E-mail: tomas.klesa@autobond.cz

  OSTRAVA

  (Kia, Toyota, Ford, Suzuki, Subaru)

  Krmelínská –, Ostrava-

  Hrabová

  Tel.:  –

  E-mail:

  petra.dybalova@autobond.cz

  OPAVA (Toyota)

  Ostravská , Opava

  Tel.:  

  E-mail: toyotaopava@autobond.cz

  HAVÍŘOV (Toyota)

  Před Tratí /, Havířov

  Tel.:  

  E-mail:

  toyotahavirov@autobond.cz

  AUTO INZAT

  Renault, Dacia

  www.autoinzat.cz

  DVŮR KRÁLOVÉ NAD LABEM

  Preslova , tel.: 

  E-mail: martin.bartos.inzat@

  dealer.renault.cz

  AMB

  Ford

  www.fordamb.cz

  PRAHA

  Severní , Ořech – Praha-západ

  Pražský okruh – Exit 

  Tel.: –

  E-mail: svoboda@fordamb.cz

  AUTOCENTRUM ROS

  Škoda, VW, Audi

  www.rosauto.cz

  BRNO

  Poříčí c

  Tel.   

  E-mail: jan.smid@rosauto.cz

  Přehled partnerů Auta Bez Bariér

  (prodejci a úpravci aut)

  Dealeři zapojení do projektu Auta bez bariér poradí

  handicapovaným svýběrem vozu isjeho úpravou,

  ataké svyřízením všech formalit spojených skoupí auta.

  Ježíšku, víš,

  co si přeju?

  Auto pod stromečkem asi není téma

  pro tuzemsko, pominu-li novou

  sklápěčku pro našeho Tondu. Ale

  jako virtuální cvičení to čas od času

  bývá chlapské téma. Jako malý kluk

  jsem takhle vnímal Fantomasův

  létající Citroën, legendární

  model DS. Jako dospělejší zase

  auta Jamese Bonda. A jako

  automobilový fanda také sportovní

  škodovku z filmu Upír z Feratu. Ta

  ve filmu jezdila na krev. Ale hlavně

  pila krev soudruhům z RVHP, která

  nepovolila výrobu čehokoliv, co by

  mohlo ohrozit žigulíka. Mně osobně

  by se líbila od Ježíška taková ta

  řešení tři v jednom. Třeba obytný

  automobil s jízdními vlastnostmi

  osobáku, nákladním prostorem

  jako u dodávky, ale s možností

  parkování mimo sezonu doma

  v garáži.

  S přibývajícím věkem začínají

  jasně převládat ta užitná a užitková

  kritéria nad designérskými

  a sportovními. V minulých

  desítiletích mi bylo jedno, jak to

  vypadá, ale důležité bylo, jak to jelo

  a brzdilo. Ale pozor! Synkové ještě

  i teď někdy chtějí slyšet v garáži

  motor, ale, což jim připadá ostudné,

  dneska už auto pořádně neslyšíte

  a nešlehá mu oheň z výfuků… Ani

  Ježíškovi. Smůla. Co však třeba

  smělé, ale drahé řešení hybridních

  rekuperujících osmiválců, které

  jich šest odpojí ve městě od vačky?

  V tom by přece mohl jezdit i Jéža!

  Ježíšek ale asi čím dál častěji

  bude nosit auta do zásuvky nebo

  s motory o obsahu modelářských

  strojů. Uvidíme na Štědrý den.

  Budu se synečky poslouchat

  a vyhlížet, jestli náhodou za

  oknem nezaburácí bavorská M5

  s betlémskou espézetkou a s dárky

  pro ty pravé kluky…

  Autor je bývalý automobilový

  závodník, člen rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Martina KOVÁŘE

  23

  VÝZVA PRO DEALERY AUT:

  Zapojte se do projektu Auta bez bariér,

  pošlete zprávu e-mailem na adresu

  petr.bucek@bariery.cz.

  Děkujeme!

  Více na: www.autabezbarier.cz

  vání řetězů doporučit před přícho-

  dem každé zimy. Před koupí řetězů

  je nutné znát velikost pneumatik, na

  které se řetězy budou montovat.

  Ve srovnávacím testu německé-

  ho autoklubu ADAC zvítězily řetězy

  Pewag Servo. Byly nejlepší na sněhu

  i na ledu a dobře čelí opotřebení.

  ALKOTESTER PO OSLAVĚ

  Test alkotesterů uskutečnil rakouský

  autoklub ÖAMTC. Vedle šesti elek-

  tronických přístrojů zařadil do testu

  také tradiční trubičky.

  Jelikož v Rakousku zákony řidi-

  čům tolerují půl promile alkoholu,

  test se zaměřil právě na tuto úroveň.

  Trubičky značky Dräger naměřily

  půlku promile zcela přesně. Mezi

  elektronickými přístroji nejlépe

  v testu rakouského autoklubu obstál

  výrobek značky Alcoscan.

  Naměřil stejné hodnoty jako pro-

  fesionální policejní zařízení. Jeho

  cena však činila pět tisíc korun. Ne-

  zklamaly však ani alkotestery stejné

  značky v cenové hladině okolo dvou

  tisíc korun. Naopak levné přístroje

  zhruba za pětistovku v testu zkla-

  maly.

  Moderní nabíječka baterií

  má malé rozměry.

  Ke kvalitním sněhovým řetězům

  patří jednoduchá montáž.

• Strana 24

  Omán – země,

  o které se nepíše

  ŽIVOT / CESTOVÁNÍ

  Text afoto: EVA REITMAYEROVÁ,

  DALIBOR ŠMÍD

  Když jsme před třemi lety vyrazili na

  naši první cestu mimo evropský kon-

  tinent (viz Čínou na vozíku, Můžeš

  05/14), měli jsme z představy ne-

  závislého cestování ve dvojici vozíč-

  kářka + choďák, s jedním společným

  batohem a po krajích, kde o západní-

  JSOU ZEMĚ, KTERÉ JSOU

  VTELEVIZNÍM ZPRAVODAJSTVÍ ANA

  STRÁNKÁCH NOVIN AČASOPISŮ

  PEČENÉ VAŘENÉ. OBVYKLE BUĎ

  PROTO, ŽE VNICH ŘÁDÍ VÁLKA,

  TERORISMUS, EPIDEMIE, PŘÍRODNÍ

  KATASTROFA ČI ZKORUMPOVANÁ

  VLÁDA, NEBO NAOPAK PROTO, ŽE

  JSOU TAK VYSPĚLÉ AMODERNÍ, ŽE

  SE NA NICH DÁ MASOCHISTICKY

  DEMONSTROVAT, VČEM VŠEM SE

  MÁME ŠPATNĚ ZASE MY. DOČÍST SE

  NĚCO PĚKNÉHO OSAÚDSKÉ ARÁBII

  NEBO NELICHOTIVÉHO ONOVÉM

  ZÉLANDU SNAD ANI NENÍ KDE.

  APAK JSOU ZEMĚ, OKTERÝCH SE

  NEPÍŠE SKORO VŮBEC. JEDNOU

  ZNICH JE PRÁVĚ SULTANÁT OMÁN.

  NIC TAM NEŘÁDÍ – AUČIT SE NĚCO

  OD ARABŮ? ALE PROSÍM VÁS!

  ho turistu nezavadíš, značný respekt.

  Naši tehdy dvouletou dceru Bětušku

  jsme tedy raději nechali doma s ba-

  bičkami a každý večer jsme si s ní

  z hostelu aspoň popovídali po Skypu.

  Když jí bylo pět let, nastal už čas vzít

  ji do cestovatelské party. V Ománu

  Rybáři přivážejí

  úlovek na pláž

  v Barce, kde na

  něj už čekají

  obchodníci

  z blízkého

  rybího trhu.

• Strana 25

  25

  hostely ani jiné levné ubytovací ka-

  pacity nejsou a nefunguje tam téměř

  žádná veřejná doprava; proto jsme

  tentokrát přibalili stan a půjčili si auto.

  Litr benzinu tu stojí v přepočtu okolo

  šesti korun, tak kdo by odolal?

  Omán leží na jihovýchodním cípu

  Arabského poloostrova na pobře-

  ží Indického oceánu, má rozlohu asi

  jako Německo. Na jihozápadě hrani-

  čí s rozvráceným Jemenem, na se-

  verozápadě s bohatými Spojenými

  arabskými emiráty. Dlouhou pouštní

  hranici má se Saúdskou Arábií a krát-

  kou, ale strategicky významnou ná-

  mořní, s Íránem. V zemi žijí dva mili-

  ony Ománců a stejně tolik imigrantů

  především z indického subkontinen-

  tu. Hlavní město Maskat je součástí

  hustě osídleného pásu podél severo-

  východního pobřeží. Většina obyvatel

  i turistických a přírodních zajímavostí

  se nachází buď tam, nebo v přileh-

  lém vnitrozemí ve stínu téměř tříti-

  sícového horského hřebene Hadžár.

  Zbytek rozlohy země je pokryt pouští

  až na menší oblast při jemenských

  hranicích okolo druhého největšího

  ománského města, přístavu Salá-

  la. Tato oblast je známá pěstováním

  kadidlovníku Boswellia sacra, jehož

  pryskyřice byla hlavním zdrojem

  bohatství a slávy těchto končin již od

  biblických dob.

  VZIMĚ ZA PÍSKEM

  Leden je pro návštěvu Ománu ide-

  ální doba; přes den je stabilních 25

  stupňů Celsia, v noci jen o pět méně.

  Deště jsme se za dva týdny našeho

  pobytu nedočkali, jediným rozmarem

  počasí, se kterým jsme se museli za

  celou dobu potýkat, byla asi půlden-

  ní písečná bouře. Zastihla nás nepři-

  pravené uprostřed přejezdu pouští

  a chvíli trvalo, než nám vůbec došlo,

  co se děje a jaká rizika nám hrozí.

  Jemný písek jsme měli po pěti hodi-

  nách pomalé jízdy žlutou tmou za-

  foukaný do všech škvír a spár našeho

  vozu. Jinak jsme si ale užívali teplého

  moře a krásných liduprázdných pláží,

  kde se dalo večer utábořit a za čas-

  ného rána sledovat rybářské loďky

  vyjíždějící na ranní lov.

  Omán má pověst velmi bezpečné

  a přívětivé země, což z vlastní zku-

  šenosti můžeme potvrdit. Navíc i na

  těch nejexponovanějších místech

  z TOP 10 seznamů turistických prů-

  vodců tu potkáte nanejvýš pár desí-

  tek západních turistů. Většinu nocí

  jsme nakonec spali v autě, my dva

  na sklopených předních sedačkách,

  Bětuška napříč přes zadní. Zastavili

  jsme, kde se nám zamanulo, a nikdo

  nás nevyháněl ani nekasíroval. Když

  šli ráno kolem místní, usmívali se

  a zdravili nás. Postupem času jsme si

  zvykli uléhat už kolem osmé a pro-

  bouzet se zpěvem muezzinů za sví-

  tání. Bylo to nejen příjemné, ale také

  jsme díky tomu přijížděli k prvnímu

  dennímu cíli o hodinu dvě dříve, než

  se tam dostala SUV místních cestov-

  ních agentur, v nichž přiváželi prů-

  vodci své klienty ubytované v luxus-

  ních hotelích. Tak jsme si například

  prošli úplně sami Vádí Bání Chalíd,

  kde mezi ohromnými bílými balva-

  ny protéká říčka a tvoří vodopádky

  a azurově modré tůňky. Jaké bylo

  naše překvapení, když jsme zjistili,

  že říčka je navíc termální a ponor-

  ná a jeskyně na konci značené trasy

  vede až do dómu naplněného horkou

  párou, která z ní stoupá. Podobné

  objevitelské pocity jsme v Ománu

  zažívali dvakrát třikrát denně, tak

  nové a zároveň autentické tam pro

  nás všechno bylo.

  V ARABSKÉ RODINĚ

  Nejsilnější vzpomínky si odnášíme

  ze setkání s lidmi, které jsme na

  naší cestě potkali. Ať už to byl per-

  sonál v obchodech a restauracích,

  spolucestující na trajektu, pracovní-

  ci nemocnice, kterou jsme v jednu

  chvíli bohužel museli navštívit, nebo

  rodina, u které jsme spali prostřed-

  nictvím sítě Couchsurfing, všichni

  byli přátelští, usměvaví, nezištně

  nám pomáhali a chovali se k nám

  jako k nejváženějším hostům své

  země. Nepotkali jsme jediného člo-

  věka, který by nám dával najevo

  špatnou náladu, kladl byrokratickou

  překážku nebo z nás chtěl něco vy-

  razit. Bětuška si užívala roli hvězdy

  dětských hřišť, a co chvíli dostala od

  někoho malou pozornost. Báli jsme

  se, jak budou muslimové reagovat,

  Vitráže zdobící

  střechu súku

  vMatře, největším

  tradičním tržišti

  vOmánu.

• Strana 26

  ŽIVOT / CESTOVÁNÍ

  když bude muž doprovázet ženu

  vozíčkářku na dámské WC (bezba-

  riérových bylo jako šafránu), ale i to

  přijali s pochopením a snažili se nám

  pomoci zajistit soukromí.

  Mezi všemi těmito lidmi vyčnívá

  náš couchsurfingový hostitel Chálid,

  zaměstnáním účetní, třicátník jako

  my, přesto již hlava sedmnáctičlenné

  domácnosti (maminka, děti, bratři,

  snachy, sestry…), do které nás s od-

  zbrojující vlídností a samozřejmostí

  přijal. Seděli jsme na koberci na be-

  tonovém dvorku jeho domu, Bětuška

  zmizela s houfem dětí v jeho útro-

  bách, Chálidova maminka a manžel-

  ka pekly tenoučké křupavé placky

  a povídali jsme si o životě v Ománu

  a o muslimské kultuře. I v soukro-

  mí je patrný velký respekt, který

  Ománci chovají ke svému sultánovi,

  Kábúsovi bin Saidovi, který má hlav-

  ní zásluhu na tom, na jaké úrovni tato

  země dnes je. Když se před 45 lety

  ujal vlády, byly v celém Ománu jen

  dvě školy a deset kilometrů silnice.

  Od té doby prošla země raketovým

  rozvojem a dnes si její infrastruktu-

  ra kvalitou nezadá s nejvyspělejšími

  evropskými státy.

  Vysokoškolská výuka probíhá

  v angličtině a ve stejném jazyce jsou

  všechny nápisy ve veřejném prosto-

  ru – i díky tomu je pro cizince tak

  snadné se v Ománu pohybovat. Vedle

  toho se sultánovi Kábúsovi podařilo

  vybudovat unikátní zahraniční poli-

  tiku založenou na přísné neutralitě,

  budování dobrých vztahů se souse-

  dy a aktivní roli mediátora regionál-

  ních konfliktů. Příliš se neví, že právě

  Omán hostil první tajná jednání mezi

  USA a Íránem o íránském jaderném

  programu, vyjednával propouštění

  rukojmích z jemenského konfliktu

  a v 90. letech v OSN navrhl program

  Ropa za potraviny, který měl ulevit

  iráckému civilnímu obyvatelstvu od

  následků mezinárodního embarga.

  UTAJENÝ KLENOT

  Je toho mnoho, o čem by se ještě

  dalo psát. O procházce po písečných

  dunách pouště Šarkíja, o údolích

  protkaných důmyslnou spletí zavla-

  žovacích kanálů, o supech stoupají-

  cích v termických proudech kilometr

  hlubokým kaňonem pod nejvyšším

  ománským vrcholem Džebel-aš-

  -Šám, o dobytčím trhu v Nizwě, kde

  ženy v beduínských maskách vodí

  vzpouzející se býky kolem ronde-

  lu obklopeného davy potenciálních

  kupců, o jižním cípu ostrova Mazíra,

  odkud není v noci vidět žádné umělé

  světlo, jen hvězdy a zeleně fosfores-

  kující pěna příboje, o našem prvním

  šnorchlování a pozorování delfínů,

  o impozantní architektuře hradů ve

  vnitrozemí, o pláži, kde obří mořské

  želvy kladou vejce a jejich drobouč-

  ké ratolesti pak utíkají svůj závod

  o život k čáře příboje.

  Omán je utajený klenot, jemuž

  jeho utajenost velmi svědčí. Cesto-

  vatelům s handicapem bohužel za-

  tím nenabídne příliš komfortu nad

  rámec vyhrazených míst k parko-

  vání a toalet v obchodních centrech

  a na benzinkách. Ubytovacích kapa-

  cit, zvláště těch za rozumnou cenu,

  je málo, a bezbariérových o to méně.

  Ale pokud snesete spaní v autě nebo

  pod stanem a s dopomocí zvládnete

  nějaký ten schod či obrubník, otevře

  se vám země, kde se budete cítit ví-

  táni. A při cestování tam stále ještě

  můžete zažít pocity objevitele.

  Písečné duny

  pouště Šarkíja jsou

  nejen krásné na

  pohled, ale jsou to

  také perfektní

  skluzavky.

  Omán má pověst velmi bezpečné

  a přívětivé země, což z vlastní

  zkušenosti můžeme potvrdit. Navíc

  i na těch nejexponovanějších místech

  z TOP 10 seznamů turistických

  průvodců tu potkáte nanejvýš pár

  desítek západních turistů.

• Strana 27

  VÁNOČNÍ SOUTĚŽ

  ČASOPISU MŮŽEŠ

  Chcete vyhrát robota,

  který uklízí sám ivdobě

  vaší nepřítomnosti?

  Vysavač iRobot Roomba 866

  v ceně 14 989 Kč může

  vyhrát ten, kdo odpoví

  na soutěžní otázku:

  Odpovědi posílejte do16. prosince 2015

  nainfo@muzes.cz, nebo písemně naadresu

  Redakce Můžeš, Melantrichova 5, 11000 Praha 1.

  Ze správných odpovědí vylosujeme

  výherce, který do Vánoc obdrží iRobot.

  Více informací ovysavači

  vlistopadovém Můžeš.

  Víte,

  kdo byl

  uveden poprvé

  v historii Ceny Senior

  roku 2015 uveden

  do Zlaté síně

  SenSenu?

• Strana 28

  KULTURA

  CO NOVÉHO LZE PŘIDAT KTEXTŮM OJEJÍ PRÁCI?

  VSOUČASNOSTI VZNIKÁ DALŠÍ MONOGRAFIE JINDRY

  VIKOVÉ – PREZENTUJÍ SE VNÍ HLAVNĚ KRESBY, SKICI

  AKOMENTÁŘE ZDIÁŘŮ. SOCHAŘKA AVÝTVARNICE

  SI ZÁPISNÍKY BERE SSEBOU NA VŠECHNY CESTY UŽ

  OD OSMDESÁTÝCH LET. DENÍKY EMOCÍ. ABY SI URČITÉ

  OKAMŽIKY ZAZNAMENALA – PRÁVĚ TEĎ, NA TOMHLE

  MÍSTĚ. JAK SAMA ŘÍKÁ: „ŽIVOT NÁS UNÁŠÍ AMY

  PLAVEME VJEHO PROUDU…“ NĚKTERÉ ZOKAMŽIKŮ

  JSOU PRCHAVÉ, BANÁLNÍ, JINÉ VELMI SILNÉ,

  NEZAPOMENUTELNÉ. CO JÍ TAKÉ UVÍZLO VPAMĚTI?

  Útržky z diářů

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  … ZPÁTKY PO ČASOVÉ PŘÍMCE

  V ateliéru Otto Eckerta jsem v roce

  1970 absolvovala, různým techno-

  logiím jsem se učila až po škole. Ještě

  během studií na uměleckoprůmys-

  lové škole jsem začínala s figurál-

  ními motivy na užitném porcelánu,

  miskách, hrncích a číších. Už tehdy

  se objevily lidské tváře, mé budoucí

  životní téma. Od počátečních prodej-

  ních výstav jsem modelování spojo-

  vala s malbou a kresbou. Kupodivu

  už před úplně první vernisáží bylo

  hodně věcí rezervováno, kupovali

  si je mladí lidé na splátky v tehdejší

  galerii Díla.

  Do těchhle let patří i malá privát-

  ní vsuvka: s mým mužem Pavlem

  jsme se brali 20. srpna 1968, sku-

  tečně symbolické datum. Dva lidé,

  kteří se rozhodli pro umění. Dobře

  jsme věděli, že se bývá jednou dole,

  jednou nahoře. Brali jsme to. Podle

  data narození naší dcery Markéty je

  jasné, že jsem dítě měla během studií.

  Neměli jsme kde bydlet, o penězích

  nemluvě. Takový vstup do života po

  škole ovšem na druhou stranu nebyl

  tak úplně špatný, protože teď si práci

  opravdu svobodně užívám.

  Pokud bych v počátečním profesním trendu pokračo-

  vala, asi bych si zajistila spokojený klid, ale velice brzy

  jsem za tímhle obdobím udělala chirurgický řez. Nechtě-

  la jsem pokračovat jen v cestě za prodejem, to je podle

  mě cesta nedobrá. Vydala jsem se dál s pocitem jistého

  dobrodružství při objevování neznámého.

  O něco později vznikaly moje reliéfní kachle, tříprosto-

  rové boxy – jakési scé-

  nické obrazy, a před

  čtyřiceti lety vznikla má

  kameninová hlava De-

  kameron, poměrně zná-

  mý portrét s rouškou.

  Myslím, že nejvíc mě na-

  startovala mezinárodní

  scéna, účast na keramic-

  kých sympoziích. V roce 1981 moje skupinová plastika

  s porcelánovými siluetami, Rozhovor, prezentovaná ve

  Faenze (na mezinárodní soutěži umělecké keramiky), zís-

  kala hlavní cenu a zůstala ve sbírkách. Tohle ocenění a má

  účast v Mezinárodní akademii AIC, v organizaci s tradicí

  dlouhou přes půl století, mi otevřelo dveře do světa.

  … DO KONCE MILÉNIA

  V osmdesátých letech, když se objevily naše první mož-

  nosti k občasným únikům do ciziny, vyjížděli jsme s man-

  želem Pavlem na stipendijní pobyty. Před první americkou

  tour jsme oba museli v intenzivní výuce zvládnout anglič-

  tinu. Vystavovala jsem tehdy v New Jersey i v San Fran-

  cisku ve vynikající galerii – a prodala jsem tam všechny

  Vydala jsem se dál

  s pocitem jistého

  dobrodružství

  při objevování

  neznámého.

  Rodina, známý

  figurativní drátěný

  objekt z poslední

  doby - tentokrát

  s autorkou

  a psem Karlem.

• Strana 29

  29

  své hlavy. Mysleli jsme si tehdy oba,

  že jsme v Americe poprvé a naposle-

  dy, a snažili jsme se zemi procestovat.

  Pamatuju si, že jsme přijeli zpátky

  úplně bez peněz.

  Ale v devadesátých letech jsem

  dostala nabídku učit na amerických

  školách (mimo jiné v Ann Arbor Uni-

  versity v Michiganu, v Athens Univer-

  sity Ohio a v Connecticutu jsem učila

  kresbu). Právě v Ohiu jsem zase měla

  možnost pracovat na velkých věcech,

  které jsem vystavovala v Great Ame-

  rican Gallery v Atlantě (Georgia) – ty

  bych jistě z Česka neposílala. Neza-

  pomenutelný a silný byl pro nás oba

  roční rezidenční pobyt v nádherné

  přírodě, v pralese, v Oregonu, u po-

  břeží Pacifiku. To indiánské místo

  vzdálené od lidí nás poznamenalo –

  právě tam začínal Pavel fotit moře;

  později své snímky vystavoval pod

  názvem Infinity v pražské Galerii Ru-

  dolfinum.

  Až na výjimky už moc učit nechci,

  ale já sama se pořád učím, vítám

  dobré příležitosti na obohacení ve

  výtvarné společnosti. Třeba pracov-

  ní sympozia, mezinárodní poroty

  nebo výstavy ve skupině Socha hlí-

  Téma zrození,

  života a smrti

  se táhne jako

  čitelná linka

  jejím dílem...

• Strana 30

  KULTURA

  Z profesního CV

  Jindry Vikové

  – Střední výtvarná škola

  Václava Hollara, Praha

  – Vysoká škola

  uměleckoprůmyslová vPraze

  (ateliér Otty Eckerta)

   – Hlavní cena vitalské

  Faenze, dílo si ponechalo zdejší

  muzeum

   – první zlatá medaile ve

  Faenze (Itálie) za figurální plastiku

   – zlatá medaile ve Valleuris

  (Francie) aGrand Prix na trienále

  porcelánu Nyon (Švýcarsko)

   – první cena Mezinárodního

  art festivalu vBagdádu (Irák)

   – Jury Award, . světové

  bienále keramiky, Korea

   – Monografii Odkazy

  anávraty vydalo nakladatelství

  Kant

  V letech  až  – členka IAC

  (Mezinárodní akademie keramiky)

  se sídlem vŽenevě (vletech

  – členka koncilu AIC, kde

  zastupovala východoevropské

  země)

  Jindra Viková má za sebou stovky

  výstav, je zastoupena včeských

  isvětových galeriích asbírkách.

  Výtvarnice se opakovaně

  zúčastňuje uměleckých aukcí

  Nadace Konto Bariéry.

  Zosobního CV

   – sňatek sfotografem

  Pavlem Baňkou

   – narození dcery Markéty

  Baňkové

  kolem roku  – objevení

  tvorby otce Jindry Vikové –

  expozice kreseb Jindřicha Vika

  vČechách avAmerice

  Kde je možné

  vidět její dílo?

  Východní fasáda pražské

  Staroměstské radnice, Praha

  (spolu sPetrem Orieškem)

  Fontána vbarokní kapli – Praha ,

  ulice Čajkovského (spolu sPetrem

  Orieškem),

  Svatý Jan Nepomucký, Praha ,

  Loretánská 

  Madona (vnice Špalíčku), Cheb

  Vstupní prostor Holiday Park,

  Benice, plastika Rozhovor, 

  na. Založili jsme tohle volné sdruže-

  ní z radosti po revoluci spolu se Zde-

  nou Fibichovou a Milenou Klasovou.

  V posledních letech nejvíc získávám

  nová poznání na workshopech, kam

  jezdím a některé také organizuji.

  Výzvou jsou pro nás s manželem

  také kurátorské projekty, jako třeba

  výstava Pocta Ottu Guttfreundovi

  v Rabasově galerii Rakovník – jed-

  nalo se o zajímavý, řekla bych mno-

  hosměrný dia log. A nesmím zapo-

  menout na každoroční workshopy

  v Kohoutově, kde díky Jarmile Tyr-

  nerové máme zázemí pro práci už

  víc než deset let.

  … PO ROCE 2000

  Po období užitné keramiky jsem dě-

  lala porcelánové plastiky a prostoro-

  vé objekty. Mé vyjádření se začalo

  oprošťovat, minimalizovat, výrazně

  se zjednodušoval tvar. Hlínu jsem si

  ponechala jako sochařskou hmotu,

  neměnné se mnou zůstaly také si-

  luety a vztahy. A v závěru končícího

  20. století jsem postupně začala po-

  užívat k vyjádření i jiná média, než

  je keramika a porcelán, začala jsem

  experimentovat.

  Podvědomě jsem možná vzdoro-

  vala jednoznačnému zařazení. Nové

  materiály slouží líp k vyjádření mých

  představ, často jako bezprostřední

  reakce na právě prožívané okamžiky.

  Kniha o mé práci (vyjde ve stuttgart-

  ském Arnoldsche Art Publishers),

  které se už měsíce intenzivně věnuji,

  není retrospektivou; vzniká i proto,

  že stále více používám k vyjádření

  kresby, koláže a asambláže.

  Kresby, které jsem dosud málo vy-

  stavovala, byly pro mě spíše privátní

  záznamy, poznámky na okraji dění.

  Stejně jako fotografické techniky (fo-

  tokoláž), plexisklo nebo drát – ten

  mi dává možnost vytvářet drátěné

  figurativní objekty – jakési kresby

  v prostoru. Jsou vzdálené i blízké

  mým siluetám odlévaným z tenkého

  porcelánu. Našla jsem myslím také

  cestu, jak se osvobodit od každoden-

  ní rutiny nezbytného; po letech se

  k některým tématům vracím v nové

  inspiraci návaznosti a prolínání.

  Moje věci z osmdesátých let vypadají

  úplně jinak než ty ze začátku století.

  Zaujmou mě třeba zdánlivě obyčej-

  né fragmenty, třeba střepy, chci je

  přivést k dalšímu životu. Abych vy-

  tvořila most, vazbu – na současné

  pojetí… Líbí se mi propojovat časy

  dohromady. Dost často se stává, že

  vlastně recykluji sama sebe. Vracím

  se zpět se zcela novým pohledem na

  stejné téma.

  Já sama se pořád učím, vítám

  dobré příležitosti na obohacení

  ve výtvarné společnosti.

  V unikátním

  depozitáři se

  nalézají sochařčiny

  proslulé hlavy

  s různým datem

  vzniku.

• Strana 31

  REFLEKTOR

  31

  Předplaťte si

  časopis

  můžeš

  Výhodné předplatné

  nadva roky za380 Kč!

  Proč si předplatit časopis Můžeš:

  1. Podpoříte Konto Bariéry.

  2. Ušetříte, při předplatném nadva roky je to 280 Kč.

  Objednávám předplatné

  časopisu Můžeš

  roční předplatné za240 Kč

  dvouleté předplatné za380 Kč

  JMÉNO APŘÍJMENÍ:

  NÁZEV ORGANIZACE:

  FORMA ÚHRADY:

  ULICE: ČÍSLO POPISNÉ:

  MĚSTO:PSČ:

  TELEFON:

  Vyplněný objednávkový kupon zašlete naadresu:

  Redakce časopisu MŮŽEŠ, Melantrichova 5, 11000 Praha 1

  Chcete-li

  roční předplatné

  změnit nazvýhodněné

  dvouleté, kontaktujte

  bezplatnou linku

  České pošty

  800300302

  složenkou

  převodem (uveďte jméno acelou adresu)

  číslo účtu: 772772772/0800

  fakturou

  Pokud si předplatíte

  Můžeš na dva roky,

  ušetříte proti ročnímu

  předplatnému 100 Kč

  a proti volnému

  prodeji 280 Kč.

• Strana 32

  SERVIS

  Text: LADA NOSKOVÁ

  Ilustrace: MIROSLAVA

  KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ

  Prosinec je z hlediska zdravého

  stravování nejkrizovější období. Ce-

  loroční nezdravé návyky se v tom-

  to čase ještě umocňují. Platí to pro

  všechny, nadváha a důsledky ne-

  zdravého životního stylu dostihnou

  ale vozíčkáře dřív než člověka bez

  postižení – a dopady bývají tvrdší.

  Nadváha snižuje mobilitu a přetěžu-

  je zbylý pohybový aparát. Trpí cévní

  systém, srdce, plíce, hrozí cukrov-

  ka. Trvale sedící lidé mají problémy

  s prokrvováním dolních končetin

  a úbytkem vápníku. Nedostatkem te-

  kutin a nadměrným příjmem soli trpí

  ledviny, nedostatek vlákniny zase

  prohlubuje potíže se zácpou, která je

  pro řadu vozíčkářů běžná.

  Pro handicapované i pro všechny

  ostatní platí obecně, že nesprávné

  stravovací návyky jsou ještě náso-

  beny akutním nedostatkem pohybu.

  Kde je příjem, tam by měl být i výdej.

  Nemusí se přitom jednat o atletické

  výkony. Stačí každodenní fyzická

  aktivita v mezích možností.

  Přijměte několik rad a doporuče-

  ní, jak tento začarovaný kruh pro-

  lomit. I když se to zdá být náročné

  a mnozí se o to už nesčetněkrát

  marně pokoušeli, neztrácejte od-

  hodlání! Změnit své stravovací ná-

  vyky je především otázka změny

  myšlení. Jakmile si uvědomíte, že

  nejde o mučivé trýznění, ale o stav,

  ve kterém se po čase budete cí-

  tit lépe, máte velkou šanci uspět.

  Zjistíte, že zavržený požitek z ne-

  zdravých potravin vám bohatě vy-

  kompenzuje úbytek nepříjemných

  stavů, jako je pálení žáhy, bolení hla-

  vy, únava, dušnost a jakési celkové

  nadýmání. Jíst zdravě neznamená

  trpět hlady nebo s nechutí konzu-

  movat pro vás odpudivé věci. Jistě

  Poradna pro zdraví:

  Nejen zdravé Vánoce

  i mezi dietními potravinami se na-

  jdou takové, které vám zachutnají.

  CUKROVÍ TROCHU JINAK

  České Vánoce se obvykle neobejdou

  bez cukroví. Dá se ale péci zdravě,

  aby nešlo o tuky a sacharidy nabi-

  tou kalorickou bombu. Cukroví má

  tři úskalí: mouku, máslo, cukr. Bílou

  mouku můžeme nahradit celozrnnou

  – má nižší glykemický index a výrob-

  ky z ní díky vyššímu obsahu vlákni-

  ny zasytí na delší dobu. Do pečeného

  cukroví můžete použít i rozemleté

  ovesné vločky. Máslo je možné na-

  hradit rostlinnými tuky a oleji a např.

  v perníčkách nebude rostlinný tuk

  vůbec vadit. V krémech je však más-

  lo nenahraditelné, proto se jim raději

  vyhněte. Množství cukru uvedeného

  v receptu můžeme snížit nebo čás-

  tečně nahradit sirupem z agáve, sté-

  vií, medem či javorovým sirupem.

  Nepečené cukroví si výborně dosla-

  díte rozemletými fíky, datlemi nebo

  jiným sušeným ovocem.

  ŠTĚDROVEČERNÍ VEČEŘE?

  Někdo lpí na tradicích a nehodlá

  se jich o Vánocích za žádnou cenu

  vzdát. To nemá smysl lámat přes

  koleno. Zůstat u klasiky je pro něj

  menší stres. Pokud nejí jídla bohatá

  na tuky často, jednou za čas se nic

  nestane. Kdo chce setrvat u klasiky

  a je ochoten alespoň jídlo odlehčit

  (kapr bez trojobalu, salát s jogurtem),

  je to také varianta.

  ALKOHOL AVEČÍRKY

  Se svátky je spojena i větší konzu-

  mace alkoholu. Jde o prázdné kalo-

  rie, proto je potřeba si dopředu sta-

  novit limit. Dám si skleničku, ale jen

  jednu, nejvýše dvě, a s každým deci

  vína vypiju dvě deci vody. Pokud by

  to vypadalo na něco ostřejšího, pra-

  vidla jsou podobná. Pozor na vaječ-

  né koňaky a punče! Energie v nich

  ukrytá se může vyrovnat až osminá-

  sobku skleničky vína!

  ETAPOVÝ ZÁVOD

  Čekají vás návštěvy u příbuzných,

  kde se stoly pod jídlem prohýba-

  jí? Naberte si na talíř takovou porci,

  jakou byste si sami doma chystali

  k večeři, a pak si s tou porcí hospo-

  dařte po celý večer! Nenakládejte si

  další talíř, neuzobávejte bezmyšlen-

  kovitě. Prostě si předem stanovte

  porci, kterou chcete sníst.

  Na závěr připomínám speciálně

  pro lidi na vozíku, a nejen na vánoční

  období, význam vápníku a bílkovin.

  K boji s osteoporózou doporučuji

  přizvat mléčné výrobky, hlavně mlé-

  ko, sýry a tvaroh. Bílkoviny zase na-

  pomáhají růstu svalové hmoty a ho-

  jení otevřených ran, jako jsou třeba

  proleženiny. Jezte libové maso, ryby,

  kuřata a luštěniny!

  Autorka je nutriční terapeutka,

  poradkyně aředitelka společnosti

  DIET PLAN.

  Redakčně upraveno.

  Pro handicapované i pro všechny

  ostatní platí obecně, že nesprávné

  stravovací návyky jsou ještě násobeny

  akutním nedostatkem pohybu.

• Strana 33

  DOTAZY

  a ODPOVĚDI

  Dobrý den, jsem zmatený auž

  opravdu nevím, na čem jsem. Jsem

  trvale invalidní adoma mám starý

  průkaz mimořádných výhod ZTP/P

  splatností trvale. Ijá musím jít

  na sociálku tento průkaz měnit?

  Zázračně jsem se neuzdravil, na

  vozíku budu do smrti.

  ODPOVĚĎ: Dobrý den, naprosto

  chápu, že jste zmatený; vposledních

  letech se podmínky přiznání průkazů

  pro handicapované změnily několi-

  krát apůsobí nepochopitelně, proč by

  osoba, které se nezměnil zdravotní

  stav, měla jít opět otento průkaz žá-

  dat. Bohužel je ale tentokrát skutečně

  nutné na úřad práce zajít apožádat

  onové vydání průkazu do . . .

  Od . .  by mělo dojít uvšech

  osob sprůkazem ke sjednocení

  vzhledu průkazu ilegislativních pod-

  mínek nároku na tento průkaz.

  Pokud byste po . lednu  průkaz

  neměl vyměněn za nový, mohlo by

  se stát, že vám ten starý neuznají při

  prokazování nároku na výhody (např.

  vMHD či vlacích aautobusech).

  Dobrý den, dostali jsme příspěvek

  na zakoupení motorového vozidla

  pro syna Jakuba; vrozhodnutí je

  uvedeno, že příspěvek máme vy-

  čerpat do tří měsíců od jeho poskyt-

  nutí. Necháváme vyrobit speciální

  vozidlo anevím, zda to stihneme;

  co se stane, když ne? Vezmou nám

  příspěvek? Musí přece existovat

  nějaké jiné řešení.

  ODPOVĚĎ: Dobrý den, pracovníci

  úřadu práce mohou vrámci svých

  kompetencí prodloužit lhůtu na

  čerpání příspěvku na motorové

  vozidlo; zeptejte se jich na tuto

  možnost avysvětlete jim důvody,

  proč prodloužení čerpání potřebujete.

  Pevně doufám, že se vám podaří se

  domluvit ke spokojenosti obou stran.

  Doporučuji domluvit se na písemné

  formě prodloužení čerpání příspěvku,

  abyste měli při případných problé-

  mech vruce doklad.

  PORADNA Lucie MARKOVÉ

  V minulém čísle časopisu Můžeš

  jsme vás informovali o nutné vý-

  měně průkazů osoby se zdravotním

  postižením, a to do 31. 12. 2015.

  Pokud jste tak dosud neučinili, roz-

  hodně doporučuji nenechávat výmě-

  nu na poslední dny roku 2015. Jak je

  tomu ale u tzv. příspěvku na mobi-

  litu, u kterého se (stejně jako u zmi-

  ňovaného průkazu OZP) v minulosti

  několikrát změnila legislativa?

  Vzhledem k tomu, že se v uplynu-

  lém období lišily podmínky nároku

  na tento příspěvek a různá je často

  i platnost rozhodnutí, na kterou byl

  příspěvek přiznán, pokusím se shr-

  nout, jaké varianty mohou u příspěv-

  ku na mobilitu nastat:

  PŘÍSPĚVEK NA MOBILITU

  PŘIZNANÝ VLETECH 2012

  A2013 (VĚTŠINA OSOB)

  Osoby, které příspěvek na mobilitu

  dostaly v roce 2012 a 2013, musí

  v mezidobí 1. ledna – 31. ledna

  2016 podat novou žádost o příspě-

  vek na mobilitu. Tyto osoby by měly

  být k nové žádosti vyzvány i dopi-

  sem od ÚP, který budou pracovníci

  rozesílat na přelomu listopadu a pro-

  since spolu s formulářem žádosti. Je

  důležité, aby osoby podaly žádost

  skutečně ve výše uvedeném měsíci

  lednu; pokud by byla žádost podá-

  na např. až v únoru 2016, nemůže

  podle zákona č. 329/2011 Sb. ža-

  datel již dostat dávku za leden 2016.

  Zároveň není možné žádost úspěšně

  podat dříve, protože ÚP by ji v sou-

  ladu se zákonem zamítl ve chvíli,

  kdy vám bude dávka ještě náležet

  (např. v prosinci 2015). Správní ří-

  zení o příspěvku na mobilitu by mělo

  být krátké, protože pokud bude oso-

  ba mít platný průkaz ZTP či ZTP/P,

  nebude probíhat žádné posuzování

  zdravotního stavu.

  Aktuálně zlegislativy

  Je třeba nově žádat o příspěvek

  na mobilitu vroce 2016?

  33

  ZVLÁŠTNÍ SKUPINA OSOB – ŽÁDOST VROCE 2013,

  ROZHODNUTÍ ZROKU 2014

  Zvláštní skupinou jsou osoby, které žádost o příspěvek na

  mobilitu podaly podle legislativy účinné do 31. 12. 2013,

  ale o jejich nároku bylo rozhodnuto až po 1. 1. 2014. Tito

  lidé nemusí podle vyjádření ÚP o příspěvek na mobilitu

  sami žádat, protože úřad práce je v těchto případech po-

  vinen zahájit správní řízení tzv. z moci úřední. Tyto oso-

  by obdrží zřejmě v prosinci 2015 oznámení o zahájení

  správního řízení o přiznání příspěvku na mobilitu.

  OSOBY, KTERÉ POŽÁDALY AMAJÍ PŘIZNÁN

  PŘÍSPĚVEK NA MOBILITU PO DATU 1. 1. 2014

  Tyto osoby podle vyjádření ÚP vůbec nemusí podávat

  novou žádost a příspěvek budou dostávat nadále beze

  změny i po 1. 1. 2016.

  V případě, že si nejste jisti, která situace z výše uvede-

  ných se vás osobně týká, doporučuji kontaktovat s tímto

  dotazem místně příslušný ÚP; ten by vám měl tuto sku-

  tečnost sdělit.

  ZMĚNY VZÁKONĚ OZAMĚSTNANOSTI OD 1. 10. 2015

  Rádi bychom vás informovali o pozitivní změně od 1. 10.

  2015, která se týká tzv. chráněných pracovních míst zakot-

  vených v zákoně o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb. Změna

  se týká § 76 a § 78, které stanovují mimo jiné podmínky

  příspěvku na úhradu provozních nákladů u zřízeného / vy-

  mezeného chráněného pracovního místa (dále CHPM).

  Ať už zaměstnavatel zaměstnává více než 50 % osob

  s handicapem a čerpá pravidelný příspěvek na mzdu

  nebo zaměstnává osob s handicapem méně, ale čerpal

  jednorázový příspěvek na vymezení / zřízení chráněné-

  ho pracovního místa, zákon dříve umožňoval získat i pří-

  spěvek na úhradu provozních nákladů, ale až po uplynutí

  12 měsíců od data obsazení CHPM.

  Novelou zákona byla zrušena podmínka, že příspě-

  vek na úhradu provozních nákladů lze čerpat až po 12

  měsících, proto nyní mohou zaměstnavatelé o tento pří-

  spěvek požádat již při obsazení místa osobou s handica-

  pem. Stále však platí podmínka, že příspěvek na úhradu

  provozních nákladů nelze čerpat v případě výkonu práce

  mimo pracoviště zaměstnavatele, takže typicky u tzv.

  práce z domu.

  Lucie Marková

  Poradenství Konta Bariéry

  lucie.markova@bariery.cz

• Strana 34

  SLOVO MÁ...

  BOŽENA JIRKŮ

  Od ledna 1993, kdy poprvé zasedala Rada

  Konta Bariéry, jsme se setkali více než dvěstě-

  krát. Když se nad tím zamyslím, tak hlavní

  téma všech našich setkání je vždycky rodi-

  na. Z našeho pohledu rodina jako ostrov péče

  o handicapovaného člena.

  Jak by také ne, zakládajícími členy Rady byli

  přední odborníci v této oblasti – především prof.

  Zdeněk Matějček, báječný člověk, slovutný dět-

  ský psycholog a odborník na slovo vzatý. Moder-

  ní reformátor péče o děti zdůrazňující nezastupi-

  telnou úlohu rodiny. Když v roce 2004 zemřel,

  stál vedle něj a v Bariérách po celou dobu působí

  až doposud jeho skvělý žák Jaroslav Šturma.

  Od nich jsem se učila, učili se ale i ti další,

  kmenoví a dlouholetí členové Rady Konta Ba-

  riéry. Dnes, kdy Rada pracuje třiadvacátý rok,

  si říkám, jak se nám tehdy povedlo, víceméně

  náhodou, vyváženě vytvořit báječnou skupinu

  lidí, která se nádherně doplňovala a doplňuje.

  Socioložka Jiřina Šiklová, vynikající neurolog

  Martin Bojar, olomoucká psycholožka Dana

  Štěrbová, liberecký lékař Honza Marušiak,

  Gita Tučná, jedna z důležitých lidí, kteří stáli po

  boku Františka Janoucha při formování prá-

  ce Nadace Charty 77 v Praze, reklamní guru

  Evžen Hart, dlouholetý spolupracovník nada-

  ce, člověk, který byl u všech kampaní Konta

  Bariéry od samého počátku, novinář Luboš

  Beniak, dětský lékař z Harrachova Jiří Soukup,

  úspěšný bojovník s nepřízní osudu a dlouhole-

  tý zaměstnanec nadace, poté její spolupracov-

  ník a dnes ombudsman ČSOB Martin Kovář,

  nezastupitelný Jan Kačer se svou moudrostí

  a empatií i Jirka Lábus, člověk se širokým srd-

  cem, vždy připravený pomáhat.

  Někteří odešli, jiní přišli později, pořád se ale

  na tento stěžejní orgán nadace mohu spoleh-

  nout. Tady nikdy nejde a nepůjde jenom o pe-

  níze, a že jich mezi potřebné putuje z Konta Ba-

  riéry asi nejvíc v celém neziskovém sektoru.

  Víte, jak to vypadalo v oblasti péče o han-

  dicapované před 23 lety? Každý máte své

  vlastní zkušenosti. Zavzpomínejte. Byl to úpl-

  ně jiný svět. Často zcela opuštěná rodina, která

  neviděla pro své dítě žádné světýlko na konci

  tunelu. „Co bude s mou Maruškou, až já tady

  nebudu?“ Tuhle otázku jedné matky při ve-

  řejné besedě v brněnském divadle Husa na

  provázku jsem slyšela v podvědomí dlouho.

  Integrace dětí ve školách byla ojedinělá, denní

  stacionáře vznikaly pomalu

  a většinou nikoliv z iniciativy

  měst a obcí, ale matek, které

  o handicapované děti pečova-

  ly doma. Věděly, co děti potře-

  bují, a proto za tím šly. Měnily

  názory radních v místech, kde

  žily. Příkladů mám mnoho:

  Česká Třebová, Praha, Borovany, Rychnov nad

  Kněžnou, České Budějovice, Třebíč… Příspě-

  vek na péči – to byla revoluce. Stát pochopil, že

  dítě, které bude v péči rodiny, má větší šance

  než v anonymním ústavu.

  Tahle témata a problémy jsou na pořadu

  Rady Konta Bariéry každý měsíc. O nich také

  píšeme celá léta v našem časopise. Novým

  a zajímavým projektům v sociální oblasti po-

  máháme a budeme pomáhat i nadále. Stateční

  rodiče, hybatelé nejen rodiny, ale často celého

  města i jeho okolí, budou v našich očích vždy

  hrdiny.

  Vydává Spolek přátel Konta Bariéry

  vespolupráci sNadací Charty 77

  Šéfredaktor: Štěpán Beneš

  e-mail: stepan.benes@muzes.cz

  Redakce:

  Zdeněk Jirků

  e-mail: zdenek.jirku@muzes.cz

  Radek Musílek

  e-mail: radek.musilek@muzes.cz

  Jan Šilpoch

  e-mail: jan.silpoch@muzes.cz

  Michaela Zindelová

  e-mail: michaela.zindelova@muzes.cz

  Manažerka redakce:

  Kateřina Uhrová

  e-mail: katerina.uhrova@muzes.cz

  mobil: 722966510

  Korektorka:

  Martina Čechová

  Adresa redakce:

  Melantrichova 5, 11000 Praha 1

  Mobil: 722966510. Telefon: 224242973

  Web: www.muzes.cz. E-mail: info@muzes.cz

  Nevyžádané příspěvky se nevracejí.

  Cena jednoho výtisku je 30 Kč,

  pro předplatitele 20 Kč.

  Celoroční předplatné 240 Kč.

  Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč.

  ISSN 1213-8908.

  Toto číslo vychází vprosinci 2015.

  Vychází zafinanční podpory

  Ministerstva zdravotnictví ČR

  aMinisterstva pro místní rozvoj ČR.

  Art director:

  Jiří Bušek

  Grafická úprava asazba:

  Jan Bělovský

  Tisk:

  Grafotechna Print, s. r. o.,

  Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky

  Rozesílá:

  Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9

  Volný prodej:

  Česká pošta, s. p.

  Ilustrace natitulní straně:

  Miroslava Kolářová Šulcová

  Partneři redakce:

  I charita potřebuje silný pilíř

  Stát pochopil, že dítě, které bude v péči

  rodiny, má větší šance než v anonymním

  ústavu. Tahle témata a problémy jsou na

  pořadu Rady Konta Bariéry každý měsíc.

• Strana 35

  První bankovní web bez bariér

  Česká spořitelna spustila speciální web pro handicapované klienty www.bankabezbarier.cz.

  Najdou zde přehlednou nabídku služeb, které jim usnadní návštěvu pobočky.

  www.csas.cz informační linka: 800 207 207

  PR_210x280_WBB.qxp 12.11.15 8:46 Stránka 1

  Přehledně a jednoduše

  Jednoduchost – to je hlavní rys webu www.bankabezbarier.cz. Webové stránky jsou rozděleny

  na sekce pro osoby s tělesným, sluchovým a zrakovým handicapem. Celý web je uzpůsoben pro

  používání zrakových kompenzačních pomůcek, klíčové informace pro neslyšící jsou přetlumočeny

  do znakového jazyka.

  Pohybově handicapovaní si na webu snadno zjistí, která bezbariérová pobočka České spořitelny je

  jim nejblíže. Banka jich dnes má 264. Dále si jednoduše vyberou bankomat uzpůsobený pro

  ovládání z invalidního vozíku.

  Nevidomí klienti na stránkách snadno najdou adresu 679 bankomatů s hlasovým výstupem nebo

  26 poboček se zvukovým navigačním systémem, který je dovede přímo k jejich poradci. Neslyšící

  klienti si na webu mohou po úvodní registraci objednat na určitý čas službu online tlumočení nebo

  online přepis jednání s bankovním poradcem, které jsou dostupné v 26 pobočkách. Tlumočníka

  tak vidí buď přímo na obrazovce, nebo si mohou přečíst přepis rozhovoru na displeji tabletu. Na

  webu klienti, kteří využívají naslouchací přístroje, najdou i seznam poboček vybavených indukčními

  smyčkami. Ty potlačují šumy a ruchy okolí a usnadňují tak jednání s poradcem.

  Jednoduché vyhledávání návštěvníky webu upozorní i na 42 poboček nesoucích označení Přátelské

  místo. To uděluje český Červený kříž bezbariérovým pobočkám, kde bylo nejméně 30 procent

  zaměstnanců proškoleno v komunikaci s lidmi s handicapem.

  Jak se boří bariéry

  Kvalitu a šíři služeb pro handicapované oceňuje i Tomáš Lanc, klient České spořitelny. Tomáš je od narození tělesně

  handicapovaný a pohybuje se na vozíku. I přes své postižení vystudoval gymnázium a obor sociální práce na vysoké škole.

  Tato specializace mu otevřela cestu do neziskových organizací a našel si práci v Pražské organizaci vozíčkářů, kde poskytuje

  poradenství dalším pohybově handicapovaným. Jak sám říká, mnoho lidí má vůči vozíčkářům předsudky. „Pro některé lidi

  jsme bohužel stále exoti a jsou překvapení, když vidí vozíčkáře, jak si chce sám něco zařídit. Mnohokrát se mi stalo, že lidé

  přitom chtějí komunikovat spíše s mým doprovodem než rovnou se mnou. Až po čase pochopí, že doprovod mě opravdu

  jen doprovází, ale o mých záležitostech neví nic,“ říká Tomáš.

  „Stejnou pobočku jako já navštěvuje více vozíčkářů, už tam proto nemusím nic vysvětlovat a pracovníci banky sami vědí,

  co potřebuji. Začíná to u maličkostí, jako je odsunutí židle u stolu, abych tam mohl zajet s vozíkem, až po přístup spořitelních

  bankéřů, kteří se vždy snaží vyřešit věc, s níž jsem přišel,“ popisuje své zkušenosti z pobočky České spořitelny Tomáš

  Lanc. Velmi rád využívá internetové bankovnictví České spořitelny. „To je asi největší hit dneška, díky němu bez problémů

  obsluhuji svůj účet. Pro vozíčkáře je velká úleva, že mohou přes internet vyřešit spoustu věcí a nemusí pokaždé do pobočky,“

  vysvětluje Tomáš Lanc. Oceňuje také web www.bankabezbarier.cz: „Zvláštní web pro handicapované se mi moc líbí. Najít

  bezbariérové pobočky spořitelny je možné už teď, ale těším se z toho, že se na webu mohu podívat, jaké další služby mohu

  jako handicapovaný využít. Oceňuji, že se Česká spořitelna přizpůsobuje klientům s různými druhy postižení a snaží se jim

  maximálně usnadnit návštěvu banky,“ uzavírá Tomáš.

• Strana 36

  ALTECH, spol. s r.o.

  Průmyslová 1146

  Uherské Hradiště

  VOLEJTE ZDARMA

  800 303 304

  pobočka:

  Starochodovská 1110

  Praha 4 - Chodov

  www.ALTECH.cz

  00

  Nejlepší řešení je přímo od výrobce