Strana 19
19
má za sebou léta a léta života mezi
lidmi s postižením a dobře ví, jak je
pro ně důležité držet se v dobré fy-
zické formě.
HONZA UŽ TVRDÍ MUZIKU
Když Jan Polák skoro před třemi lety
přišel za Šimonem, že by si v kape-
le rád zahrál na baskytaru, stačila
jen malá ukázka jeho umění a pan
Procházka tentokrát sleví o více než
polovinu a konečnou (i tak nemalou)
cenu zaplatí Konto Bariéry.
HRANÍ JAKO TERAPIE
Když kapelník mluví o přísném re-
žimu v souboru, přidá mluvčí Láďa
aktuální postřeh: „Už mi to přísné
hospodaření s časem tak vlezlo do
krve, že jsem nemlčel, když nedávno
zdejší fyzioterapeutka začala cviče-
ní o pár minut později. Když dosta-
neš Šimonův bacil do krve, už se ho
nezbavíš…“ Hlavní roznašeč bacilu
dochvilnosti, spolehlivosti a odpo-
vědnosti vůči ostatním se usmívá,
ale o svých zásadách nakonec nerad
žertuje. Začínal v Jedličkově ústavu
jako vychovatel a už dávno ví, že ve
světě postižených jsou houby platné
naříkání, sebelítost, přehnaný soucit
a nadávání na osud. Ví, že svět „tam
venku“ je neúprosný a kdo do něj
chce opravdu vstoupit a nezůstat za
zdmi izolované sociální péče, uspěje,
jen když přijme pravidla zdravých.
Přestože i oni sami je často nejen
porušují, ale dokonce boří. Ale to je
jiný problém…
„Někteří z The Tap Tap jednou
třeba odejdou. Někdo má na profe-
sionální kariéru, jako třeba Honza
Polák, pro jiného zůstane muzika
životním koníčkem. Ale všichni se
naučí, co je disciplína, spolehlivost
a dobré hospodaření s časem. V kaž-
dém zaměstnání se jim to bude hodit.
Zejména když denně vidíme, s jakou
skepsí a nedůvěrou se mnoho lidí
dívá na postižené. Dokázali jsme
a dokazujeme, že je možné dobře
pracovat, dostat se (v rámci svých
možností) na skvělou úroveň, zlep-
šovat kvalitu vlastního života a jít
příkladem ostatním. I když by se
mohlo zdát, že osud byl původně
proti. To by šlo, ne…?“
Petr Procházka je dnes evropská špička
ve stavbě kytar. Umí vybrat optimální materiály,
navrhnout nejvýhodnější tvar, poslechnout si
zákazníka a nenápadně mu vymluvit pomýlené
představy, umí i odmítnout snoba, který přišel
jen kvůli značce Procházka.
Koncert, jakých
byly, jsou a budou
desítky.
šéf zatrnul. Tohle by nestačilo ani na
první ročník v lidušce! A začala dři-
na. Intenzivní výuka u profesionála,
hodiny, stovky hodin cvičení. Dnes
Honza zvládne celý repertoár The
Tap Tap včetně partu z Prodané ne-
věsty. Šimon tvrdí, že by se muzikou
mohl docela dobře živit, kdyby… kdy-
by nepotřeboval nový nástroj. Vzhle-
dem k postižení horních i dolních
končetin musí držet kytaru kolmo
dolů, a s tím výrobce jistě nepočítal.
Takže? Takže v souladu s nejvyššími
nároky na všechno, co s Tap Tapem
souvisí, hledají a nacházejí Mistra.
Petr Procházka je dnes evropská
špička ve stavbě kytar. Umí vybrat
optimální materiály, navrhnout nej-
výhodnější tvar, poslechnout si zá-
kazníka a nenápadně mu vymluvit
pomýlené představy, umí i odmítnout
snoba, který přišel jen kvůli značce
Procházka.
A jak to bylo s Janem Polákem?
„Samozřejmě jsem nemohl odmít-
nout, i když zakázek máme na rok
dopředu. Tohle ale byla výzva, které
mám rád. Výborný hráč, sympatic-
ký kluk, ale s postižením, které by
na první pohled vylučovalo špičkové
výkony. Museli jsme dost přemýš-
let a představit si nepředstavitelné.
Nakonec už to mám – horizontálně
postavený nástroj, dole opřený do
speciálního stativu, nahoře mimo jiné
s hranatým profilem hmatníku, aby se
Honzův palec dostal do správné polo-
hy. Po Novém roce začneme vyrábět,
zkoušet a zkoušet. Ale před očima tu
basu vidím a zkušenost mi říká, že to
pů jde…“ Jenomže evropská špička,
dnes už legendární tvůrce unikátních
nástrojů, má i příslušné ceny. A Tap
Tap ani Jan Polák nejsou milionáři.
Šimon opět musí dokázat, že není jen
muzikant a nekompromisní vedoucí,
ale také zkušený vyjednávač: Mistr