Strana 12
REFLEKTOR
dovedu si představit, že bude mým
novým domovem, ale také jsem tu
kvůli úřadům zažíval a zažívám hod-
ně těžkých chvil. Stále nemám jistou
perspektivu, jsem bez práce a tak tak
vystačíme s penězi ze sociálních dá-
vek. Kdyby to mělo takhle pokračo-
vat, budu muset uvažovat o odchodu
do jiné země,“ říká muž, který tu žije
už tři roky, naučil se jazyk, jeho děti
začaly chodit do českých škol a le-
tos tu získal mezinárodní azylovou
ochranu.
SEDĚT DOMA? TO NECHCI!
Dnes s rodinou obývá paneláko-
vý byt pražského magistrátu, cesta
k současnému stavu ale nebyla jed-
noduchá. Když nuceně opustil Švéd-
sko, byl v České republice jedenáct
dní umístěn v zařízení v Zastávce
u Brna. „Nesměli jsme ven, byli jsme
tam celou dobu zavření, cítil jsem se
psychicky velmi špatně. Moje rodi-
na byla stále v Sýrii, byl jsem sám,
neuměl jsem jazyk, špatně jsem se
kvůli zraku orientoval. Pak mě pře-
sunuli do Havířova. Tam už jsem sice
v doprovodu sociální pracovnice ven
mohl, ale celkově jsem na tom byl
psychicky snad ještě hůře. Nedo-
stávalo se mi vůbec žádné speciální
péče. Zacházelo se se mnou jako se
zdravým. Zatímco ve Švédsku mi od
prvního dne přidělili zvláštní pra-
covnici a začali nás všechny inten-
zivně učit jazyk, tady se mi dostalo
vysvětlení, že na nějakou zvláštní
péči nemají kapacity, takže by mi
měli pomáhat moji „kolegové“. Jazy-
kové kurzy češtiny byly pár hodin
týdně. Kdybych se nezačal učit sám,
asi bych dodnes neuměl mluvit. Ne-
dokázali vyřešit ani to, že jsem byl na
pokoji s dalšími pěti lidmi, osvětlení
zajišťovala jedna žárovka a já byl se
svým zrakem v tom šeru a počtu lidí
úplně nešťastný.“
Výsledkem bohužel bylo, že se pan
Sámer stal hříčkou v rukou dalších
uprchlíků. Někteří byli solidární, jiní
nikoliv. Dokonce byl okraden. Nemě-
li to však prý na svědomí Syřané. Po
osmi měsících se dostal do azylového
centra v Brně, získal byt a vše začalo
být lepší. „Byl jsem Brňák a mám vel-
ký frňák,“ žertuje muž, kterému ale
jinak moc do smíchu nebylo. Stále se
mu nedařilo najít nějaké smysluplné
pracovní uplatnění, což bohužel trvá
dodnes: „Od začátku jsem projevo-
val zájem něco dělat, ale vždy to na
něčem ztroskotalo. Odkazovali mě
na Tyflocentra a Tyfloservis, jenže
nic trvalého mi nedokázali zajistit,
přestože jsem se naučil číst, psát,
pracovat s klávesnicí, udělal si ma-
sérský kurz, všechno zatím marné.
Ze zoufalství jsem dělal dva měsíce
v brněnské bezpečnostní agentuře.
Nechtěl jsem nečinně sedět doma,
ale tohle bylo snad ještě horší. To
všechno se dělo stále bez přítomnos-
ti mé rodiny. Ta dorazila teprve před
rokem. Rozhodli jsme se pro přesun
do Prahy v naději, že tam snad bude
více příležitostí. Já se opravdu moc,
moc chci zapojit a nežít jen z dávek,
ale nikdo mi nedokáže pomoci. Tak
alespoň chodím překládat a jsem ak-
tivní v syrské komunitě, abych nebyl
s depresí zavřený v bytě. Váš systém
prostě není připravený pomoci po-
stiženému uprchlíkovi; jsem z toho
unavený a mám pocit, že jsem pro-
marnil tři roky života.“
CESTY VEN
Pan Sámer ale přiznává, že v Sýrii to
bylo ještě mnohem horší. „Ani před
válkou u nás pro lidi s postižením
nefungovalo prakticky nic. Žádná
výrazná podpora od státu, žádné
neziskové organizace. Všechno tam
funguje jen díky známým a rodině.
Především ta se stará, má-li nějak
postiženého člena. Tady u vás jsem
dostal telefon a počítač, to by u nás
nebylo. Na druhou stranu vy v Ev-
ropě už zase neznáte tu sílu záze-
mí rodiny, jakou máme u nás. Jenže
mě (a nejen) v tomhle ohledu skoro
o vše připravila válka. Uvažovat po-
tenciálně o návratu pro mne praktic-
ky nemá smysl. Devadesát procent
mých příbuzných se buď rozuteklo
do světa, nebo zemřelo. V Damašku
zůstal jen jeden můj bratr s rodinou.
Dostat se nějak bezpečně ze Sýrie je
přitom stále těžší. Letecky to jde je-
dině s Rusy nebo s Emiráty, to ovšem
za předpokladu, že se vám nějakým
zázrakem podaří získat vízum. Moje
žena s matkou a dětmi to dokázala
přes Libanon.“
Téma odlišné role rodiny nás ne-
zbytně přivedlo k debatě o dalších
kulturních rozdílech. Názory pana
Sámera jsou na hony vzdálené před-
stavě o neústupném a netolerantním
islámském fanatikovi. „Každá kul-
tura je krásná a něčím zajímavá. Já
teď žiju tady, tak chci respektovat
a poznávat vaše zvyky. Jsem věřící,
dodržuji i ramadán, ale třeba v Pra-
ze jsem ještě ani jednou nenavštívil
modlitebnu. Dokonce už jsem poru-
šil i zákaz pití alkoholu, to když mě
chlapi v hospodě začali se zájmem
zpovídat. Odmítnout u vás pozvání na
pivo prostě nejde. Určitě nemám pro-
blém ani s tím, že by moje děti ve vaší
škole učili něco, co by mi vadilo. Líbí
se jim tu. Chci, aby zapadly a uměly
všechno, co ostatní. Jen nejedí vep-
řové. Lidé bohužel často zaměňují
víru a zvyky. K víře nemůžete nikoho
nutit. Podstatné je, jaký je kdo člověk,
jak se chová. Nechápu, proč se kolem
tohoto tématu dělá v médiích takový
rozruch. Lidé, kteří teď přicházejí do
Evropy, jsou prostě buď dobří, nebo
špatní, a nezáleží na tom, jestli jsou
muslimové,“ říká pan Sámer.
Myslí si, že masového přílivu
uprchlíků do České republiky se bát
nemusíme: „Víte, oni si to mezi sebou
také řeknou – a vaše země nemá
mezi uprchlíky nejlepší jméno. Když
se mě kamarádi ptají, jaké to tu je,
tak jim říkám – chceš-li dělat byz-
nys, tak přijeď. Ve srovnání se zápa-
dem je tu velmi levně a snadno se tu
dá rozjet třeba restaurace. Ale jestli
vám jde jen o pobírání dávek, tak do
České republiky nechoďte.“
Zatímco ve Švédsku mi od prvního
dne přidělili zvláštní pracovnici
a začali nás všechny intenzivně učit
jazyk, tady se mi dostalo vysvětlení,
že na nějakou zvláštní péči nemají
kapacity, takže by mi měli pomáhat
moji „kolegové“. Jazykové kurzy
češtiny byly pár hodin týdně. Kdybych
se nezačal učit sám, asi bych dodnes
neuměl mluvit.