Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 28

KULTURA

CO NOVÉHO LZE PŘIDAT KTEXTŮM OJEJÍ PRÁCI?

VSOUČASNOSTI VZNIKÁ DALŠÍ MONOGRAFIE JINDRY

VIKOVÉ – PREZENTUJÍ SE VNÍ HLAVNĚ KRESBY, SKICI

AKOMENTÁŘE ZDIÁŘŮ. SOCHAŘKA AVÝTVARNICE

SI ZÁPISNÍKY BERE SSEBOU NA VŠECHNY CESTY UŽ

OD OSMDESÁTÝCH LET. DENÍKY EMOCÍ. ABY SI URČITÉ

OKAMŽIKY ZAZNAMENALA – PRÁVĚ TEĎ, NA TOMHLE

MÍSTĚ. JAK SAMA ŘÍKÁ: „ŽIVOT NÁS UNÁŠÍ AMY

PLAVEME VJEHO PROUDU…“ NĚKTERÉ ZOKAMŽIKŮ

JSOU PRCHAVÉ, BANÁLNÍ, JINÉ VELMI SILNÉ,

NEZAPOMENUTELNÉ. CO JÍ TAKÉ UVÍZLO VPAMĚTI?

Útržky z diářů

Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

Foto: JAN ŠILPOCH

… ZPÁTKY PO ČASOVÉ PŘÍMCE

V ateliéru Otto Eckerta jsem v roce

1970 absolvovala, různým techno-

logiím jsem se učila až po škole. Ještě

během studií na uměleckoprůmys-

lové škole jsem začínala s figurál-

ními motivy na užitném porcelánu,

miskách, hrncích a číších. Už tehdy

se objevily lidské tváře, mé budoucí

životní téma. Od počátečních prodej-

ních výstav jsem modelování spojo-

vala s malbou a kresbou. Kupodivu

už před úplně první vernisáží bylo

hodně věcí rezervováno, kupovali

si je mladí lidé na splátky v tehdejší

galerii Díla.

Do těchhle let patří i malá privát-

ní vsuvka: s mým mužem Pavlem

jsme se brali 20. srpna 1968, sku-

tečně symbolické datum. Dva lidé,

kteří se rozhodli pro umění. Dobře

jsme věděli, že se bývá jednou dole,

jednou nahoře. Brali jsme to. Podle

data narození naší dcery Markéty je

jasné, že jsem dítě měla během studií.

Neměli jsme kde bydlet, o penězích

nemluvě. Takový vstup do života po

škole ovšem na druhou stranu nebyl

tak úplně špatný, protože teď si práci

opravdu svobodně užívám.

Pokud bych v počátečním profesním trendu pokračo-

vala, asi bych si zajistila spokojený klid, ale velice brzy

jsem za tímhle obdobím udělala chirurgický řez. Nechtě-

la jsem pokračovat jen v cestě za prodejem, to je podle

mě cesta nedobrá. Vydala jsem se dál s pocitem jistého

dobrodružství při objevování neznámého.

O něco později vznikaly moje reliéfní kachle, tříprosto-

rové boxy – jakési scé-

nické obrazy, a před

čtyřiceti lety vznikla má

kameninová hlava De-

kameron, poměrně zná-

mý portrét s rouškou.

Myslím, že nejvíc mě na-

startovala mezinárodní

scéna, účast na keramic-

kých sympoziích. V roce 1981 moje skupinová plastika

s porcelánovými siluetami, Rozhovor, prezentovaná ve

Faenze (na mezinárodní soutěži umělecké keramiky), zís-

kala hlavní cenu a zůstala ve sbírkách. Tohle ocenění a má

účast v Mezinárodní akademii AIC, v organizaci s tradicí

dlouhou přes půl století, mi otevřelo dveře do světa.

… DO KONCE MILÉNIA

V osmdesátých letech, když se objevily naše první mož-

nosti k občasným únikům do ciziny, vyjížděli jsme s man-

želem Pavlem na stipendijní pobyty. Před první americkou

tour jsme oba museli v intenzivní výuce zvládnout anglič-

tinu. Vystavovala jsem tehdy v New Jersey i v San Fran-

cisku ve vynikající galerii – a prodala jsem tam všechny

Vydala jsem se dál

s pocitem jistého

dobrodružství

při objevování

neznámého.

Rodina, známý

figurativní drátěný

objekt z poslední

doby - tentokrát

s autorkou

a psem Karlem.