Strana 15
Zlepšení jako
samozřejmost?
Syn si ze mě občas dělá legraci,
že když cestuji po světě, vnímám
města od veřejných záchodků
maximálně po první patro. No,
občas taky zvednu oči k věžím
katedrál. Ale v zásadě má pravdu.
Když před 26 lety jsem znovu
dostala cestovní pas, pozvali
mě do Švédska na univerzitu
v Uppsale. Letadlo přistálo a já
jsem si všimla, že po chodbách
letiště se pohybuje několik lidí na
vozíku, že u každého výtahu jsou
ovládací knoflíky tak nízko, že na
ně dosáhne i sedící, a lidí s berlemi
se hned ujmou pracovníci letiště
a dopraví je, kam potřebují.
U každého novějšího domu byla
rampa vedle schodiště a autobusy
měly sklápěcí schody, aby se do
nich lépe nastupovalo i těm, kteří
nemohou dobře zvedat nohy. Za
pár dní jsem pochopila, že v této
zemi jsou lidé s handicapem
běžnou součástí společnosti.
Že se s nimi počítá. Dokonce už
tehdy tam existoval zákon, který
nepovoloval ani stavbu vlastního
domu bez nájezdové plochy.
Prostor kolem sebe v místě,
kde bydlím, přijímám jako
samozřejmost. Jen když se vrátím
ze zahraničí, dívám se trochu
odlišnýma očima. Mohu prohlásit,
že teď již jsou rozdíly nepatrné.
Snad jen lidé jsou u nás, alespoň
v Praze, trochu méně vstřícní
ustoupit, dát handicapovanému
přednost. A to píši jen proto, aby
můj sloupek před Vánocemi
a Novým rokem nevyzněl až
příliš pozitivně. Jsme docela dobří,
nemusíme se za sebe stydět.
Změnilo se toho tolik, že už to dobré
skoro nevnímáme jako úspěch.
Kdybychom si to občas připomněli,
byli bychom třeba i spokojenější.
Autorka je socioložka,
členka rady Konta Bariéry.
SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ
15
byla několik let speciální pedagožka
Iva Herbstová, dnes už působí jinde,
ale do Vokovic se vrací i za pěknými
vzpomínkami: „Nikdy nevynechám
zdejší zahradní nebo mikulášskou
slavnost. Přijdu za Monikou i s něja-
kou konzultací a samozřejmě se také
zajímám o zdejší děti. Hlavně o ty
větší; kdysi jsem tu vlastně pomáhala
prosazovat jejich právo na vzdělání
a postupně s nimi zaváděla speciální
vzdělávací programy. Prostě jsem tu
jako doma.“
Mít dítě s vážným postižením
a dobře se o něj starat není jen na-
máhavé, ale je to i velký útok na se-
bevědomí a vnitřní sílu rodičů. Tady
nacházejí cesty ze svého mikrosvěta
sebezpytování, domnělých vin, lkaní
nad nespravedlivým osudem. Tady
nacházejí nejen pochopení a odbor-
nou radu, ale hlavně opravdovou
oporu. Obecné a vznešené řeči o so-
ciální politice se v Paprsku promě-
ňují v povolený doping použitelný
nepřetržitě.
ACO JEDNOU BUDE?
Kryštof má skoliózu páteře jako pro-
jev onemocnění; jeho přesnou di-
agnózu se dosud nepodařilo určit.
Nespecifikované neurodegenerativní
onemocnění ještě ve třech letech vy-
padalo, že má trochu problémy s po-
hybem a trochu opožděnou řeč. Jenže
čas přináší další a další komplikace;
dnes, v deseti letech, je nepohyblivý,
nesamostatný a jeho komunikace
s okolím se omezuje na úsměv, pohled, nějakou velmi sla-
bou reakci. Rodiče pochopitelně umějí vyčíst, co by potře-
boval. Maminka Klára Čápová vzpomíná: „Když sem před
sedmi roky nastupoval, chtěli jsme hlavně, aby rehabilito-
val, intenzivním cvičením dohnal, co mu chybělo. Postup-
ně ale přišly další problémy, třeba epilepsie. I neurologové
nám ale potvrzují, že kdyby nechodil sem, bylo by to ještě
horší. Vidím, že se tady cítí jako doma, a to je pro nás ob-
rovská úleva…“
Ta obrovská úleva je také docela důležitá pro jeho os-
miletou sestřičku. Má příležitost zažít s rodiči aktivní ví-
kend, máma i táta jsou jen její. To není dětské sobectví,
ale přirozená potřeba pozornosti, péče a času rodičů.
I když bratrův osud ji moc zajímá a chtěla by studovat
medicínu, aby přišla na to, co mu vlastně je. Zvídavost
malé holky je pochopitelná, obavy rodičů z dalších let
jsou oprávněné. Jaké špatné zprávy ještě přinesou další
léta? To nikdo neví. Ale ať bude, co bude, komunita zdej-
ších profesionálek (je to správný název pro obětavost,
empatii a optimismus?) i kamarádské vztahy s rodiči
ostatních dětí dávají Kryštofovi a jeho rodině nejdůleži-
tější jistotu – nikdy nebudou sami.
Všechny zákony, nařízení a usnesení o sociálních služ-
bách by byly k ničemu bez tisíců lidí, jako je Monika Janí-
ková a její tým. Pracovní doba se často nepočítá, v kom-
plikované situaci mohou rodiče zavolat i ve dvě ráno,
každá otázka je povolená. A tak někdy přijde řeč i na
partnerské problémy – muži život s postiženým dítětem
někdy snášejí dost těžce. K tomu ještě shánění sponzorů,
opravy a údržba budov, hledání nových dobrých spolu-
pracovníků. Lidé v sociálních službách jsou přece jenom
zvláštní – za nevelké mzdy látají alespoň trochu v živo-
tě dětí i dospělých díry, které způsobil osud. Snad proto
také ovládají poněkud umírající umění – být pro své oko-
lí spolehlivými bójkami na rozbouřeném moři současné
společnosti. To je tisíckrát důležitější než procenta růstu
národního produktu. Myslí si to i ti, kteří se hodiny doká-
žou hádat o trasu nějaké silnice?
Práce,
která nekončí
a nekončí...