05/2016

• Strana 1

  Cena jednoho výtisku 30 Kč ve volném prodeji / Roční předplatné 240 Kč / Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč

  Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

  05 / 2016

  Maminka

  bez dítěte:

  SPOR O ROLI

  HANDICAPU

  V RODIČOVSTVÍ

  (s. 10)

  Co Hradec

  učí

  republiku

  PROINTEPO

  A ČTVRTSTOLETÍ

  KVALITNÍ PÉČE

  (s. 6)

  Koupí tohoto časopisu podpoříte

• Strana 2

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

• Strana 3

  3

  EDITORIAL OBSAH

  ŠTĚPÁN BENEŠ

  Máš-li handicap, nutně potřebuješ

  pomoc. Platí to vždy a za všech okol-

  ností?

  Šárka Minaříková, maminka

  3,5leté Nikolky, se snaží získat svou

  dceru zpět do vlastní péče poté, co ji

  předběžné soudní rozhodnutí zane-

  chalo v péči babičky. Obhajoba argu-

  mentuje, že dítě bylo odebráno z péče

  matky, protože Šárka je na invalidním

  vozíku, sama potřebuje pomoc, a není

  proto schopna se řádně starat o dítě.

  Takové zdůvodnění, pokud je jediné,

  je přitom v přímém rozporu s úmlu-

  vami o právech lidí s postižením.

  Situaci se pro vás snažil zmapovat

  Radek Musílek. Spor v době uzávěr-

  ky stále probíhal a zřejmě bude ještě

  probíhat i v době, kdy čtete tyto řádky.

  Pro práva lidí s handicapem bude ne-

  smírně poučné sledovat, jak se soud

  zachová. Ať už ale bude rozhodnutí ja-

  kékoli, slovo vítězství použít nemůže-

  me. Zanechané šrámy jen tak nezmizí.

  To v Hradci Králové v Centru

  Prointepo pomáhají těm, kteří pomoc

  skutečně potřebují – už čtvrt století.

  Nabízejí služby mateřské a základní

  školy pro děti s postižením a v celé

  republice patří mezi nejzkušenější.

  Už krátce po revoluci měnili pohled

  společnosti na handicap jako tako-

  vý, dnes tu také umějí velmi kvalit-

  něškolit osobní i pedagogické asi-

  stenty z celé České republiky. Ale…

  posuďte sami!

  Určitě si přečtěte i druhou část

  vyprávění o cestě žlutými trabanty,

  tentokrát po Timoru a Indonésii. Ja-

  kub Koucký líčí nejen zážitky z cesty,

  ale hlavně řadu zajímavých pohledů

  na zdravotní postižení v kulturách

  z druhé strany planety.

  Zkrátka věřím, že vás květnové

  vydání časopisu o těch, kteří se ne-

  vzdávají, zaujme. A že v něm najde-

  te inspiraci i zamyšlení nad příběhy,

  které se v naší společnosti odehrávají.

  I když o nich mnohdy ani nevíme.

  

  Pře o starostlivost

  Příběh plavkyně:

  Jak Liška rozhrnovala vlny

  Trabantem napříč Tichomořím:

  Dobrodružství v krajině sopek

  Kauza:

  Maminka bez dítěte

  strana 16–17

  strana 18–22

  strana 10–13

  Marta a Marta:

  Dvě generace prožité uměním

  strana 26–28

  Viktor Schwarcz:

  I z vozíku

  je možné produkovat film

  Autosalon v Ženevě:

  Novinky pro handicapované řidiče

  strana 29–30

  strana 24–25

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

• Strana 4

  FOTOEDITORIAL

  Pohyb, radost, řád i chaos

  Na čtvrtém ročníku Festivalu pohybového divadla

  a výrazového tance Tanec a handicap 2016 v Brně

  se představilo hned několik souborů tanečníků

  s postižením i bez něj. Soubor PATZ a T.I.K.

  z Jilemnice kladl sobě i publiku otázky, zda

  můžeme vnímat klid, pokud nezažijeme pohyb,

  zda můžeme mít opravdovou radost, pokud

  neznáme smutek, a zda může existovat řád, jestliže

  neexistoval chaos.

  

  Foto: Jan Šilpoch

• Strana 5

  5

• Strana 6

  ReflektoR

  VHradci mají paní Jarmilu

  Dětí snejrůznějším postižením vnaší zemi

  neubývá. Příčiny jsou různé, ale následky jen

  málokdy zvládne rodina sama. VHradci Králové

  se o ně stará Centrum Prointepo už čtvrt století

  a nezdá se, že by ztrácelo energii. Naopak –

  plány další výstavby areálu už leží na stole.

  TEXT: ZDENĚK JIRKŮ

  FOTO: JAN ŠILPOCH

  Dnes už jen i skromně informova-

  ní lidé vědí, že péče, pomoc a práce

  kolem dětí s nejrůznějším postiže-

  ním spočívá v komplexním přístu-

  pu, v uplatnění odborných znalostí

  a zkušeností, v provázání mnoha

  oborů – medicíny, speciální pedago-

  giky, fyzioterapie, psychologie, ergo-

  terapie a dalších a dalších. Po stážích

  v zahraničí to už před lety věděla za-

  kladatelka a ředitelka centra Jarmila

  Karpašová. Jenomže byla tak trochu

  výjimkou, na mnoha místech státní

  správy i samosprávy ještě i po roce

  1989 převládal názor, že postižené

  děti je potřeba hlavně nakrmit, za-

  hřát, případně politovat a věnovat jim

  nějakého plyšáka. Takže aby mohlo

  dnes Prointepo nabízet služby ma-

  teřské a základní školy včetně po-

  radenství a odborných zdravotních

  služeb, muselo svést boj s nepocho-

  pením a úředními škatulkami, které

  tak rády nepočítají s unikátními po-

  třebami člověka. Ředitelka – dnes

  už s úsměvem – vzpomíná: „Školní

  inspekce si mohla hlavu ukroutit, že

  se po škole pohybují nějací divní lidé.

  Zřejmě poprvé v životě viděla asis-

  tenta… i takové bývaly časy.“

  PROFESIONÁLKY

  Časy bývaly opravdu komplikované

  a jsou tak trochu dodnes, zejména

  v životě některých rodičů zdejších

  žáků. Naprosto nechápou, že by

  mohli malým symbolickým příspěv-

  kem pomoci škole třeba při pořádání

  zájezdů a návštěv nejrůznějších za-

  řízení. Vůbec je nezajímá, že třinácti-

  milionový rozpočet pokrývají dotace

  a platby pojišťoven jen z poloviny.

  Ostatní musí sehnat Prointepo od

  sponzorů, nadací i velkorysých sou-

  kromých dárců. Každý rok a každý

  den se tak vkrádá nejistota.

  Přitom zdejší služby mají pozoru-

  hodné výsledky. Pestrá věková struk-

  tura – od dvou až třeba do šestadva-

  ceti let – a množství nejrůznějších

  diagnóz a jejich kombinací jsou tak

  trochu houštinou, která nemá a ne-

  může mít jednoduše měřitelné efekty.

  I když – mají už i své absolventy střed-

  ních a vysokých škol, umějí vzdělávat

  i podle osnov praktické školy, umějí

  i v celém kraji školit budoucí asisten-

  ty. Takže jen jedno číslo: Z pěti set dětí

  s postižením, které dosud prošly tím-

  to centrem, celá stovka začala chodit!

  Třeba s pomocí chodítka nebo jiných

  pomůcek, ale kdo zná život na vozíku,

  dobře ví, jak obrovský je to rozdíl.

  A vůbec – slovo samostatnost zde

  zní často. Jestli někde připravuje

  škola děti na budoucí život, tak prá-

  vě tady – od nácviku běžných úkonů

  péče o sebe včetně osobní hygieny,

  oblékání, používání vozíku a kočárku

  až po samostatný pohyb venku. Ale

  hlavní je vzdělání, příprava na budou-

  cí léta, na přiměřenou práci i obživu.

  Jarmila Karpašová má docela zají-

  mavou definici: „Kdo může u malého,

  třeba i hodně postiženého dítěte říci,

  že nemá šanci? My se za takového

  Práce asistenta prostě není

  jen sled mechanických úkonů.

  Asistent postupně začíná žít i život

  svého klienta a tíha komplikovaného

  osudu postupně roste a roste.

• Strana 7

  7

  Asistent Petr s Luckou.

  Důvodů ke smíchu mají oba dost.

• Strana 8

  REFLEKTOR

  boha nepovažujeme. Naopak, máme

  vlastně jeden úkol – tuto šanci objevit,

  utvrdit a proměnit v lepší život. Jed-

  noduché, a přitom tak těžké…“

  Jednoduché proto, že tady vznikl

  sehraný kolektiv učitelek, asistentů,

  fyzioterapeutů a odborníků dalších

  profesí. Vlastně odbornic, protože

  muže tu potkáte jen vzácně. A v čem

  je ta tíha? Právě v hlavní metodě

  jejich práce – v naprosto individu-

  álním přístupu. I když ve třídě je

  nejvýše osm žáků, představují často

  tolik problémů, že by se na celé nor-

  mální škole nenašly…

  PŮVODNÍ KVALIFIKACE:

  MAMINKA

  Petra Lovasová je učitelka zdejší ma-

  teřské školy. Osud k ní nebyl příliš

  milý – narodila se jí dcera s dětskou

  mozkovou obrnou. Situace, ve které je

  vždy potřeba kvalifikované péče, trpě-

  livosti a sebedůvěry. Paní Petra přesně

  tyto hodnoty našla v Prointepu. Osm

  let sem vozila svou dceru, postupně

  poznávala zdejší svět a nakonec se

  stala pedagogickou asistentkou. Dneš-

  ní učitelka tak vlastně absolvovala

  univerzitu života, a proto má právo na

  zásadní názor: „Děti nesmíte litovat, to

  je k ničemu. Velmi často jsou od rodi-

  čů zhýčkané, maminky, ale zejména

  babičky si myslí, že postižení je omlu-

  va pro lenost, nepořádnost, odbývání

  povinností. My pracujeme samozřej-

  mě v tempu, kterému děti stačí, ale i ta

  nejpomalejší škola má své cíle. Jinak

  by neměla smysl…“

  Když se pak zeptáme na co nej-

  stručnější definici její práce, zamyslí

  se a řekne: „Ukázat těmto dětem svět

  venku a skamarádit je s ním.“

  Čtyřiadvacetiletá Lucka má kombi-

  nované postižení. Nemluví, ale rozumí.

  Sedí na speciálním velkém kočárku,

  ruce viditelně špatně pohyblivé. Usmí-

  vá se. Hlavně na vedle sedícího Petra.

  Na svého spásného anděla, studenta

  informatiky, který je jejím celoden-

  ním asistentem, a chcete-li, kamará-

  dem, pečovatelem, ochráncem. Když

  ji ráno rodiče přivezou, právě on se

  stává zárukou, že Lucka správně ab-

  solvuje všechny rehabilitace a terapie,

  že se včas nají a napije, že bude vždy

  čistá a hygienicky ošetřená, že se po-

  dívá ven. Asistent se samozřejmostí

  a trochu hrdě říká, že se docela naučil

  přesně odhadnout, co Lucka právě po-

  třebuje. Už si zkrátka rozumějí i beze

  slov. Mladý muž má v sobě asi přece

  jenom zvláštní cit pro těžké životy ji-

  ných: „Se svou partnerkou jsem se

  seznámil také na táboře pro postižené

  děti. Ona totiž učí žáky s vadami slu-

  chu. Jiná by to třeba nechápala.“

  Petr má tuto práci rád a umí ji. Ale

  sám přiznává, že se nedá dělat done-

  konečna. Únava přichází, a kdo tvrdí,

  že ne, lže. Práce asistenta prostě není

  jen sled mechanických úkonů. Asis-

  tent postupně začíná žít i život svého

  klienta a tíha komplikovaného osudu

  postupně roste a roste. Právě proto, že

  zdravý a citlivý člověk vidí souvislos-

  ti, které postiženým zkrátka unikají.

  Ale jsou i lepší chvilky – Petr naučil

  Lucku využívat počítač. Postižená

  mladá žena dostala hezky výraznou

  žlutou klávesnici a velkou myš, aby to

  její neposlušné ruce měly lehčí. Píše

  si s kdekým. Miluje elektronickou

  poštu, na monitoru čte i knihy.

  Prointepo je unikátní nejen v kva-

  litě a šíři péče, ale také jako místo

  proměny obětavých zájemců o práci

  Školní

  inspekce

  si mohla

  hlavu

  ukroutit, že

  se po škole

  pohybují

  nějací

  divní lidé.

  Zřejmě

  poprvé

  v životě

  viděla

  asistenta…

  i takové

  bývaly

  časy.

  Nejdůležitější

  je péče přesně

  na míru – takže

  skaždým novým

  žákem se učí

  iasistenti.

• Strana 9

  Handicap

  v rodičovství?

  Špatně chodící maminka se snaží

  dostat kočárek do autobusu. Ostat-

  ní přiskočí a pomáhají. Místo díků

  sklidí odmítavý posunek a výrok

  „nestarejte se“. Rozmrzelost na

  obou stranách. Proč nepoděkova-

  la? Asi proto, že jí ten soucit vadí

  a sama ví nejlépe, jak kočárek na-

  směrovat, aby s ním nemusela při

  vystupování manipulovat. Navíc její

  starší dítě stojí vedle a tohle všech-

  no sleduje. Když jsou doma, tak je

  maminka jednoznačná autorita, tak

  proč by měla být na veřejnosti pro

  někoho chudák? Tak chce dokázat,

  že své děti je schopna vychovávat

  sama a na život také stačí sama.

  Opravdu stačí?

  Je bezesporu, že handicapovaní

  rodiče nemohou své děti všech-

  no naučit, ale to neumějí ani ti

  nejdokonalejší mezi námi, takže

  i oni spoléhají na školu, odborní-

  ky, sportovní oddíly, společnost

  jako celek. Doba, kdy dítě se skoro

  všechno, co potřebovalo k živo-

  tu, naučilo od svých rodičů, je již

  dávno za námi. Umět orat, sít,

  sekat, podojit krávy a osedlat koně,

  to dneska již nestačí, a navíc se už

  dávno a dávno skoro nic nevyrábí

  v rodině.

  Rodiče nemohou naučit děti to, co

  budou ve společnosti potřebovat,

  ale měli by je vést. Naučit je mezi-

  lidským vztahům, lásce, úctě k dru-

  hým, respektu, morálním postojům,

  a především jim ukázat model

  vztahu matky a otce i sourozenců

  a sounáležitost rodiny. K tomu

  jsou rodiče kompetentní, i kdyby se

  mohli pohybovat jen v kolečkovém

  křesle. Fyzický handicap není ne-

  překonatelná překážka, jen všechno

  trochu komplikuje, ale zato ukazuje

  život mnohem plastičtěji – se všemi

  stíny a odbočkami.

  

  Autorka je socioložka,

  členka rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ

  9

  asistenta na skutečně kvalifikova-

  né pomocníky postižených. Kurzy

  pro budoucí pedagogické asistenty

  pořádá letos už počtrnácté. Erudo-

  vaní lektoři poskytují teoretickou

  výchovu a rozsáhlou praktickou vý-

  uku. Absolventů – i zdaleka – jsou

  už desítky, a hradecké centrum tak

  vlastně plní i další funkci: letité zku-

  šenosti z vlastní práce pomáhají roz-

  voji sociálních služeb a rekvalifikaci.

  KDYŽ SE ČLOVĚK

  ROZHODNE DOBŘE

  Jarmila Karpašová (které ale stej-

  ně všichni odedávna neřeknou jinak

  než Ajka) zakládala Prointepo v roce

  1994. Všechny možné právní a admi-

  nistrativní požadavky nakonec vedly

  k tomu, že dnes je centrum společ-

  ností s ručením omezením. V sektoru

  sociálních služeb společnost, která má

  vytvářet zisk? Ale ne, jen prostě forma,

  která z různých důvodů našla v růz-

  ných dobách své oprávnění a dodnes

  vyhovuje. Zisk tu mají jen žáci z dobré

  péče a rodiče z rozvoje svých dětí, kte-

  rý by jen velmi, velmi těžko dokázali

  vlastními silami zvládnout.

  A tak centrum poskytuje další, byť

  neregistrovanou a státem nedefinova-

  nou službu – učí rodiče opravdu při-

  jmout postižení svých dětí, radí jim, jak

  co nejlépe chránit práva i zájmy celé

  rodiny, kultivuje jejich představy o bu-

  doucím možném uplatnění potomků

  včetně poradenství v čistě praktických

  otázkách – od zvláštních pomůcek až třeba k vhodné-

  mu obutí. Tato výchova dospělých může mít i další efek-

  ty – vzniká stále silnější skupina informovaných občanů.

  A dále – každý rok dostane příslušný pediatr podrobnou

  zprávu o dítěti, aby nejen dobře znal jeho současný stav,

  ale i plány školy na jeho další možný vývoj.

  V naší zemi jsou desítky a stovky různých zařízení

  pro děti s postižením. Zatímco kdysi byly jedinou al-

  ternativou ústavy, dnes v zařízeních, jako je Prointepo,

  mohou žáci prožít smysluplné dny a přitom žít ve své

  rodině. A vůbec je nezajímá, kolik jednání musí ředi-

  telka absolvovat s úřady, kolik schůzek jí týdně čeká

  se sponzory, kolik inspekčních a kontrolních hlášení

  musí vzít na vědomí.

  Příběh ředitelky Prointepa a jejího týmu zdaleka

  nekončí, naopak. Z bývalých jeslí na okraji města se

  stalo místo reálné naděje, a také místo poučení pro

  nás všechny – sociální služby nebudou dobré, pokud

  se jich znovu a znovu neujmou kvalifikovaní a přitom

  citliví lidé. Protože jde o odvětví, které nemůžeme ani

  nikam přesunout, ani něčím nahradit, ani zajistit po-

  mocí robotů. Také proto je naší společnou ostudou,

  že tato těžká, někdy dost nepříjemná, ale v každém

  případě nenahraditelná práce je dosud placená tak

  špatně, že bychom se nemohli divit, kdyby třeba zdejší

  tým prostě jednou ráno nepřišel. Jenomže to se nesta-

  ne, to je jisté!

  

  Jestli někde připravuje škola děti

  na budoucí život, tak právě tady –

  od nácviku běžných úkonů péče

  o sebe včetně osobní hygieny,

  oblékání, používání vozíku a kočárku

  až po samostatný pohyb venku.

  Jarmila Karpašová

  ví, že dobrou

  náladu musí mít

  vždy.

• Strana 10

  REFLEKTOR

  Maminka bez dítěte

  Role rodiče je v naší společnosti stavěna

  do čela hodnotového systému. Slušelo by

  se tedy napsat, že Šárka Minaříková (29) je

  především maminka 3,5leté Nikoly. Informace,

  že jde o mladou ženu spostižením, by

  měla být druhořadá. Přinejmenším zjejího

  pohledu však byla kvůli svému „vozíčkářství“

  připravena vlastní rodinou o dceru.

  Šárka Minaříková si je jistá,

  že se o dceru umí dobře postarat.

• Strana 11

  11

  TEXT: RADEK MUSÍLEK

  FOTO: JAN ŠILPOCH

  Možná jste před časem ve zpravo-

  dajství České televize zachytili re-

  portáž o kauze Šárky Minaříkové,

  kterou předběžné soudní opatření

  de facto připravilo o dceru. Hlav-

  ním iniciátorem ustanovení opat-

  rovníka byla, zdá se, babička paní

  Šárky. Kořeny celého příběhu sa-

  hají daleko před zlomový úřední

  akt, dokonce před samotné naro-

  zení dcery Nikoly. Jde o vyprávění

  plné negativních emocí, smutku,

  zlosti, rozdílných názorů a bezna-

  děje. Zkrátka snad nic v něm není

  dobře. A pokud vůbec existuje

  šťastný konec, paní Šárce se zdá

  být v nedohlednu. Za znovuzíská-

  ní svého dítěte bojuje už dva roky

  a docházejí jí psychické síly.

  Šárka Minaříková vyrůstala

  u svojí babičky Olgy Loucké (76)

  a jejího syna v Mikulově. Není bez

  zajímavosti, že před dvaceti lety se

  domohla péče o svoji vnučku rov-

  něž soudní cestou. Rodiče se totiž

  o tehdy devítiletou Šárku nestarali,

  prakticky ji odložili do ústavu, od-

  kud ji babička „vytáhla“. I přes tento

  pozitivní okamžik mělo od puber-

  ty, a především v dospívání, soužití

  s vnučkou k idylce daleko. Spory

  a vzájemné konflikty byly čím dál

  častější. „Babička je rozená gene-

  rálka, má svoje pravdy a představy,

  o kterých moc nediskutuje. Vše při-

  tom zaštiťuje dobrými úmysly,“ říká

  Šárka Minaříková. Napětí ještě na-

  rostlo v okamžiku, kdy paní Šárka

  doma oznámila, že čeká dítě.

  „Otec Nikolky, se kterým nežiju

  a soudil se o otcovství, i moje vlast-

  ní rodina mě přemlouvali, abych šla

  na potrat. To jsem odmítla, přestože

  jsem byla prakticky proti všem. Svo-

  bodná matka na vozíku pro ně byla

  nepředstavitelná situace. Neustále

  jsem slyšela argumenty, že se o dítě

  nedokážu postarat a jsem nezod-

  povědná, to ostatně babička dodnes

  tvrdí mně i soudu,“ líčí paní Šárka.

  Otec dítěte se paradoxně v souvis-

  losti s kauzou začal o svoji dceru

  víc zajímat a prarodiče Nikoly z jeho

  strany dokonce paní Šárku v jejím

  boji podporují.

  ODCHOD DO PRAHY

  Necelý první rok svého mateřství

  prožila Šárka Minaříková se svojí

  dcerou v brněnském bezbariéro-

  vém bytě, kam jí docházely pomáhat

  osobní asistentky. „Zvládala jsem to

  dobře,“ popisuje sama vlastní situa-

  ci s miminkem. Pak ovšem učinila

  zlomové rozhodnutí – odstěhovat se

  za novým přítelem do Prahy. „Chtě-

  la jsem odejít co nejdál od rodiny, se

  kterou jsem měla čím dál horší vzta-

  hy. Kromě nového partnera mě do

  hlavního města táhly lepší možnosti

  pracovního uplatnění a také sport,

  kterému se věnuji,“ vysvětluje svoje

  rozhodnutí. Aby si v novém bydlišti

  našla práci atd., nechala ještě ne roč-

  ní dceru Nikolu u babičky a strýce

  v Mikulově s tím, že si ji za zhruba

  dva měsíce vyzvedne. „Oba s tím

  souhlasili, dokonce řekli, že mi ji pak

  sami přivezou,“ tvrdí Šárka Minaří-

  ková. „Když jsem ale za dva měsíce

  volala, že si pro Nikolu přijedu, přišel

  šok. Po telefonu mi babička oznámi-

  la, že už jezdit nemusím, protože si

  u soudu zařídili předběžným opatře-

  ním opatrovnictví nad mojí dcerou!“

  Podle slov Šárky Minaříkové u ní

  neproběhlo žádné šetření, nikdo ji ani

  nekontaktoval. I později prý zazníva-

  ly argumenty, že ji například kvůli

  jejímu handicapu nechtěli obtěžovat

  s cestováním. Dokument o předběž-

  ném opatření s jeho odůvodněním

  nám však ukázat nechtěla.

  Odbor sociálních věcí v Mikulově,

  který je do celé záležitosti zaintere-

  sován a podle paní Šárky stojí proti

  ní, nemůže poskytnout žádné medi-

  ální vyjádření s odkazem na ochra-

  nu soukromí všech aktérů kauzy.

  Přestože vedoucí odboru Bohdana

  Souchopová působila vstřícně, při

  našich dotazech se omezila na pro-

  hlášení, že jednají vždy primárně

  v zájmu dítěte.

  OBČASNÁ SETKÁNÍ

  Šárka Minaříková viděla svou dceru

  Nikolu až čtyři měsíce po svém od-

  chodu do Prahy. Začala hledat po-

  moc mezi právníky. Dceru vídá při-

  bližně jednou za měsíc, a to v bydlišti

  babičky a za její přítomnosti. Pouze

  jednou, letos v lednu, si mohla Ni-

  kolu vzít do Prahy na víkend. Proti

  rozhodnutí břeclavského okresního

  soudu o tom, že babička musí Nikolu

  paní Šárce jednou v měsíci předat na

  víkend do Prahy, se paní Loucká od-

  volala ke Krajskému soudu v Brně.

  V odůvodnění zaznívá, že matka je

  na invalidním vozíku, a předchozí

  soud se nezabýval tím, zda je v jejích

  možnostech zajistit péči o dítě po

  všech stránkách. O případné adapta-

  ci Nikoly na nové prostředí se hovoří

  jako o komplikované. Navíc soud po-

  važuje za prokázané, že Šárka Mina-

  říková se může s dcerou vídat, aniž

  by musela dítě vystavovat častému

  náročnému cestování.

  Paní Šárka však tvrdí, že setkání

  u babičky jsou psychicky velmi ná-

  ročná. Dochází ke konfliktům, cítí se

  pod tlakem a dozorem. S Nikolou,

  která se prý na maminku těší, má

  jen omezené možnosti aktivit. „Po-

  řád mi dávají najevo, jak se o ni ne-

  umím postarat. Dovolí mi ji nanejvýš

  vykoupat. Nepustí mě s ní ani ven.

  Takže si hlavně povídáme a hrajeme.

  Všude pak tvrdí, jak mi s ní musejí

  pomáhat. Dokonce mě viní i z jejího

  opožděného vývoje, já si ale myslím

  pravý opak. Uklidnění situace by jí

  jen prospělo. Já mám v Praze na její

  příchod vše připravené. Mám práci,

  brzy přijdou na kontrolu ze sociál-

  ky mojí městské části, aby se o tom

  mohli přesvědčit.“

  NÁZOR DRUHÉ STRANY

  Zcela odlišný pohled na celou věc má

  pochopitelně babička Olga Loucká. Ta

  se cítí ukřivděná Šárčiným postojem

  a zostuzená reportáží České televize

  z 21. února 2016. Její názor přitom

  v televizi vůbec nezazněl. Nikdo ji

  Chtěla jsem odejít co nejdál od rodiny,

  se kterou jsem měla čím dál horší

  vztahy. Kromě nového partnera mě

  do hlavního města táhly lepší možnosti

  pracovního uplatnění a také sport,

  kterému se věnuji.

• Strana 12

  REFLEKTOR

  o vyjádření podle jejích slov ani ne-

  požádal. Stejně tak autoři reportáže

  nekontaktovali sociální odbor v Mi-

  kulově, alespoň to uvedla jeho vedou-

  cí. „Je to ostuda, co ta holka o nás na-

  vykládala. Abychom se teď před lidmi

  styděli,“ zlobí se paní Loucká a do-

  dává: „Vytáhli jsme ji z Kociánky, 15

  let se o ni starali a teď tohle. Ať o nás

  tvrdí, co chce, je to lež! Podle ní jsme

  ti nehorší na světě. Přitom tady všich-

  ni vědí, jak jsme se o ni starali. Ona si

  něco vezme do hlavy a hned to chce,

  ať se děje, co se děje.“

  Paní Loucká přitom poukázala na

  fakt, který zmiňuje i soud, a samot-

  ná Šárka nám o něm neřekla: „Na-

  šetřili jsme jí větší množství peněz,

  ale ona je za těch pár měsíců v Praze

  rozházela. Dlužila, kam se podívala,

  bydlela bůhví kde a s kým. Chová se

  naprosto nezodpovědně a neumí se

  pořádně postarat ani sama o sebe.

  Nemá vůbec představu, co tak malé

  dítě potřebuje, navíc hyperaktivní.

  Já říkám, že až bude holka v první

  třídě, ať si ji spánembohem vezme,

  ale teď? Vždyť Nikole nebyl ani rok

  a ona si odjela skoro na půl roku do

  Prahy. Opustila přitom bezbariérový

  byt v Brně. V Praze bydlela v podná-

  jmech a neplatila, vůbec to nechápu.

  To jsem řekla i u soudu.“

  Ve světle jejích argumentů se může

  probudit otázka, zda jde primárně

  o tělesné postižení paní Šárky nebo

  spíše o její (ne)zodpovědnost. Postoj

  paní Loucké k rodičovství člověka

  s postižením je však jasně vtělen do

  jejího prohlášení: „Lidé s postižením

  potřebují pomoc. Můžou mít dítě, ale

  musejí mít chodícího partnera. Kde

  by Šárka vzala peníze na tak rozsáh-

  lou asistenci?“

  NENAPRAVITELNÉ ŠKODY

  Šárka Minaříková nám nepříliš

  ráda dodatečně svoji zadluženost

  potvrdila. Vše však údajně poctivě

  splácí a nemá žádnou exekuci. Ba-

  biččina vyjádření považuje za mani-

  pulativní. Naopak peníze paní Šárka

  označila za jednu z motivací, proč se

  chce její rodina ujmout pěstounství

  Nikoly.

  V době realizace tohoto čísla čeká

  Šárku Minaříkovou a její babičku

  Olgu Louckou soud, který má roz-

  hodnout nejen o výsledku celého

  sporu (byť lze s největší pravděpo-

  dobností počítat s odvoláním jed-

  né či druhé strany), ale především

  o osudu hned několika lidí v čele

  s malou Nikolou. Ať už bude výsle-

  dek jakýkoliv, asi těžko lze mluvit

  o vítězích. V takovýchto případech

  jsou vlastně jen poražení – pře-

  devším v podobě zničených me-

  zilidských vztahů a psychických

  šrámů. Ostatně Šárka Minaříková

  musí spolupracovat s psychologem

  a pravděpodobně v důsledku dlou-

  hodobého stresu nedonosila dítě,

  které mezitím čekala.

  

  Vyjádření právníka

  Rodičovství je jednou ze základních hodnot

  chráněných právním řádem. Péče o děti

  a jejich výchova je právem rodičů, čemuž

  odpovídá na druhé straně právo dítěte

  na rodičovskou výchovu a péči (Listina

  základních práv a svobod, článek 32). Práva

  rodičů mohou být omezena a nezletilé děti

  mohou být od nich odloučeny proti jejich vůli

  jen rozhodnutím soudu na základě zákona.

  Takové rozhodování je ze své povahy vždy

  mimořádně citlivé a jeho výsledky ovlivňují

  život dětí i rodičů zcela zásadně. Nemáme

  dostatek informací, které by nám umožnily

  zaujímat stanoviska k tomu, nakolik postupy

  a jednotlivá rozhodnutí správních orgánů

  a soudů v tomto případě respektují práva

  jednotlivých aktérů.

  Je však zřejmé, že zde zdravotní

  postižení Šárky Minaříkové v rozhodování

  hraje významnou úlohu. Je třeba zdůraznit,

  že její právo pečovat o své dítě požívá

  stejné ochrany jako v jakémkoliv jiném

  případě.

  Náš právní řád výslovně stanoví, že její

  zdravotní postižení nesmí být za žádných

  okolností důvodem k oddělení od jejího

  dítěte. Stát se naopak zavazuje poskytnout

  jí při plnění jejích rodičovských povinností

  odpovídající podporu a také zajistit, aby

  veřejné orgány a instituce jednaly v souladu

  s tím (Úmluva o právech osob se zdravotním

  postižením, čl. 23 a 4).

  Cílem poskytnuté podpory je eliminovat

  překážky, na které rodič naráží právě

  s ohledem na zdravotní stav, a předejít

  tak kolizi důsledků zdravotního postižení

  s jeho právy a právy a zájmy jeho dítěte.

  Možnost využívat odpovídající asistenci,

  kompenzační pomůcky a další podpůrná

  opatření je tak jedním ze základních

  předpokladů vyloučení diskriminace rodičů

  z důvodu jejich zdravotního postižení. Nejde

  přitom jen o obecnou existenci, ale o reálnou

  dostupnost takové podpory. Formy podpory

  a podmínky jejího využívání pak nesmějí

  být diskriminující samy o sobě. V první řadě

  musí rodiči umožnit žít svůj život, včetně

  rodinného, na rovnoprávném základě

  s ostatními, tedy zejména se zachováním

  běžné autonomie ve volbě jeho místa

  a způsobu. Jejím popřením by bylo například

  jeho navázání na podporu dostupnou jen

  v rámci určité lokality nebo určitého typu

  zařízení.

  

  MGR. JAN STRNAD

  právník, Quip, z. ú

  Úsměv ve tváři

  paní Šárky je po

  dvou letech tahanic

  o dceru vzácný.

• Strana 13

  13

  O poruchách duše

  Spsychologem

  pražského centra Fokus

  opřekonávání překážek,

  které často nejsou vidět.

  TEXT: ZDENĚK JIRKŮ

  FOTO: JAN ŠILPOCH

  Někdy se zdá, že se na nás řítí lavina psychických

  onemocnění. Je to pravda?

  Já se spíš setkávám s jednotlivými lidmi než s velkými

  skupinami pacientů. Ale řekl bych, že se o duševních

  poruchách nebo přímo nemocech spíše více mluví. A to

  není špatně, protože se tak narušuje stigma, které tyto

  jevy provází, a tím se ulehčuje i situace lidí s psychickým

  onemocněním.

  Když se dívám do statistik výskytu velice vážného pro-

  jevu duševních onemocnění, tedy sebevražd, u nás dlou-

  hodobě klesá. Malý nárůst byl v době ekonomické krize,

  ale pokles zase pokračuje. Co je ovšem jisté, je proměna

  těchto projevů; zkrátka lidé dnes k psychiatrovi, psy-

  chologovi nebo psychoterapeutovi přicházejí s jinými

  problémy než před sto lety. Každá doba má prostě svá

  onemocnění.

  Jaká nová nebezpečí přinesla právě současnost?

  Pokud se třeba vrátíme k Freudovi a diagnózám, které

  byly dříve nazývány hysterie, dnes mluvíme spíše o kon-

  verzních poruchách. Tehdy lidé naráželi na systém kon-

  vencí, morálky, pevných pravidel pro život. Z toho ply-

  nuly problémy.

  Dnes se naopak setkáváme s lidmi, kteří si nedovedou

  utvořit jasnou a pevnou strukturu života v prostoru, kde

  mohou téměř cokoli. Určitě to souvisí s tím, jak naše spo-

  lečnost prostor svobody pojímá jako svobodu od něčeho,

  tedy nejsme vázáni skoro ničím. Neumíme vnímat svo-

  bodu jako svobodu k něčemu, jako příležitost vybrat si

  svou cestu a jít po ní.

  Pak se opakovaně setkáváme v ordinacích s lidmi, kte-

  ří si nejsou jisti sami sebou, kdo vlastně jsou, jakou mají

  hodnotu, kam by měli směřovat, čím svůj život naplnit.

  Postižení i duševní

  choroba mohou

  být novou výzvou

  do života.

• Strana 14

  Výkon,

  rychlost, duše

  Naše společnost je zaměřená

  na výkon a majetek; v mnoha

  oborech považují čtyřicátníka za

  starého, chtějí mladé. Věty typu:

  potřeboval/a bych, aby den měl

  26 hodin; nezlob se, nemám čas;

  někdy se domluvíme; odpověď

  na otázku jak se máš? zní: rychle.

  Všude se promítá rychlost a čas.

  Měníme si jej i na letní, aby bylo

  déle vidět a byli jsme ještě výkon-

  nější. Odmala chodí děti do mnoha

  kroužků, ve všední den nemají ani

  chvíli pro sebe, procházka s rodiči

  nebo večer strávený společně se

  nekoná. O víkendech jsou plná

  obchodní centra a dohání se vše, co

  rodiče nestihli v týdnu.

  Naše duše potřebuje zastave-

  ní. Uvolnit je potřeba mysl i tělo,

  ujasnit si myšlenky. Naši předkové

  měli volnější zimy a dodržovali klid

  v neděli odpoledne. Dopoledne do

  kostela, odpoledne bez práce. Ta-

  tínek mého muže, dnes již báječný

  starý pán, měl vinohrad. U něj není

  nikdy možné pracovat v neděli od-

  poledne na zahrádce, protože v ne-

  děli se nepracuje. Jednou mi řekl:

  „Lii, nikdy jsme v neděli nepracovali

  – a vždy se vše urodilo, nic jsme

  nikdy nezmeškali.“ Jak hluboká je to

  pravda.

  Pokud se občas nezastavíme,

  projeví se to v našem těle. Srdeční

  infarkt, cévní příhoda mozková,

  chronické stresy ničí naše zažívání,

  spánek, přispívají ke vzniku nádorů

  a samozřejmě se objevují psychické

  až psychiatrické problémy.

  Čas je vzácný a měli bychom se

  naučit ho rozdělit mezi povinnosti

  a rodinu nebo koníčky. Život není

  jenom o práci; ano, pracovat je tře-

  ba, ale zrovna tak je třeba si cíleně

  udělat dostatek času na relaxaci

  a regeneraci své duše.

  

  Autorka je lékařka,

  členka rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

  REFLEKTOR

  Jsou tyto situace řešitelné výcho-

  vou, příklady, léčením?

  Pokud pomineme možnost nějaké

  velké společenské proměny, která

  nepochybně nastane, nevidím mož-

  nost nějaké sociálně-inženýrské ope-

  race, kterou bychom mohli naplá-

  novat, pak můžeme třeba upozornit

  na klíčový zdroj problémů – rodinu.

  Tím nechci současné rodiče z niče-

  ho obviňovat, prostě rodina funguje

  v kontextu společnosti. Když pak hle-

  dáme pomoc pro jednotlivce, vidíme,

  že nejsnáze se řeší už první příznaky.

  Tedy třeba – nevysvětlitelné uzavírá-

  ní mladého člověka do sebe, zhoršení

  prospěchu, první pokusy o požívání

  drog. Ale s tím k odborníkovi nikdo

  nejde. Velká chyba. I když většina do-

  spívajících tyto situace zvládne a vy-

  rovná se s nimi, není málo případů,

  kdy bez odborné pomoci se stav po-

  stupně zhoršuje až k vážnému, čas-

  to celoživotnímu onemocnění. Právě

  u dospívajících musíme řešení vždy

  hledat s celou rodinou.

  Přece jenom bych řekl, že stále čas-

  těji vidíme kolem sebe lidi, kteří byli

  dlouhá léta zdraví, úspěšní, ana-

  jednou se propadají do hlubokých

  propastí psychického onemocnění…

  Duševní onemocnění může propuk-

  nout v jakémkoli věku. V životě exis-

  tuje hodně krizových momentů spo-

  jených s velkým stresem. Rozvody,

  rozchody, ztráta zaměstnání, dlou-

  hodobé přetížení, a kapka stresu ke

  kapce nakonec vytvoří obrovskou zá-

  těž, takže v nějaké chvíli propuká ote-

  vřená hluboká krize, která se projeví

  duševním onemocněním. Ale projevit

  se může i tělesným onemocněním,

  které má skryté psychické příčiny.

  Další důležitou skupinou jsou lidé,

  kteří z aktivního života přecházejí do

  stáří. Najednou je člověk konfronto-

  ván s tím, že mnoho věcí, které v ži-

  votě neudělal, už nestihne. Otevřený

  prostor jeho života se uzavírá. A když

  se ohlédne a zjistí, že jeho život vlast-

  ně nebyl moc naplněný, že nemůže

  z ničeho být zvlášť spokojený, může

  najednou projít velkou duševní krizí.

  Do jaké míry se na výskytu dušev-

  ních onemocnění projevuje sou-

  časná atmosféra plná tzv. osobních

  úspěchů, fyzické krásy adokona-

  losti, plná důrazu na materiální

  hodnoty atzv. nevšední zážitky?

  Jak už jsem říkal, každá doba má

  specifické poruchy. Nedávno jsem

  mluvil s jedním mladým mužem,

  který se svěřoval, jak je pro něj vy-

  čerpávající donekonečna hrát určitou

  roli v zaměstnání, protože si nedovo-

  lí projevit něco ze svého pravého já,

  něco ze svých slabostí. Společenský

  tlak na výkon, úspěch, zisk může

  být kritický. Přitom si společnost

  podstatně méně považuje skutečně

  naplněného lidského života, a tak

  vzniká prázdnota, s níž se setkává-

  me opravdu často. Upozorňujeme na

  to i současnou medicínu, která léčí

  spíše symptomy. Přitom je důležité

  a nenahraditelné pomoci nemocné-

  mu najít dobrou náplň života.

  Ale většinová společnost přece

  nabízí náplň – zapoj se soutěže

  onejvětší úspěch, zisk, oovládnutí

  trhu! Založ si firmu aukaž to ostat-

  ním! Kup si dům, pořiď si novou

  partnerku!

  Ano, a pak záleží na nás, jak se k to-

  muto tlaku postavíme. Psycholog

  nebo psychoterapeut není morální

  soudce. Ale může nabídnout pomoc

  v hledání cesty, která nepřináší jen

  okázalá pozlátka materiálního svě-

  ta, ale nachází také hlubší a cennější

  hodnoty.

  

  Kdo je Mgr. Petr Hudlička?

  Klinický psycholog, psychoterapeut, supervizor. Pracuje ve

  Fokusu Praha jako ředitel Centra Břevnov avedoucí denního

  stacionářena Psychosomatické klinice vPraze. Sklienty

  pracuje vindividuální iskupinové terapii, vpráci využívá také

  prvků poetoterapie.

  Kromě klinické praxe působí jako výcvikový terapeut

  Pražského institutu PCA, lektor vkurzech vzdělávání

  sociálních pracovníků alektor kurzu expresivních terapií na

  FSS MU vBrně.

  Lidé dnes k psychiatrovi,

  psychologovi nebo psychoterapeutovi

  přicházejí s jinými problémy

  než před sto lety. Každá doba

  má svá onemocnění.

• Strana 15

  15

  REFLEKTOR / TRIBUNA

  Není nic neobvyklého, když lidé podce-

  ňují, ba dokonce zpochybňují schopnosti

  nějakého člověka na vozíku. Dokáže se

  sám o sebe postarat? Umí se samostatně

  rozhodovat? Dokáže nést odpovědnost

  za svůj život? Neříkám, že jde vždy o ne-

  opodstatněné obavy. Někdy mají skutečně

  objektivní důvody. A nedivím se ani tomu,

  že snad nejvíc ze všech lidí si tyto otázky

  kladou rodiče a nejbližší rodina člověka

  s postižením. Zahlceni neustálou péčí

  o blaho svého potomka snadno zapomenou,

  že už vedle sebe nemají nesvéprávné dítě.

  Zdráhají se dát mu prostor k samostatnému

  rozhodování a přebírání odpovědnosti. O to

  víc je někdy takový mladý člověk vmanév-

  rován do situace, kdy se chce za každou

  cenu vymezit, takže pak podniká radikální

  a někdy i zbrklé kroky.

  Ještě zajímavější to v některých přípa-

  dech začne být, když se člověk na vozíku

  rozhodne mít potomka. Je-li samostatný(á)

  a má protějšek bez postižení, okolí je rela-

  tivně v klidu. Obvykle se očekává, že péči

  a hlavní zodpovědnost za dítě převezme ten

  zdravý. Vůbec nejlepší je, když tím zdravým

  v páru je matka. Z vyprávění maminek

  na vozíku znám nejeden příklad, kdy už

  personál v porodnici více či méně skrytě

  pochyboval o jejich schopnostech. V nej-

  horších případech musely dokonce čelit

  poznámkám o nezodpovědnosti pořizovat

  si v takovém stavu dítě. A teď si představte

  rodičovský pár, kde mají oba partneři

  nějaké postižení, nebo dokonce svobodnou

  matku na vozíku!

  To víte, jejich blízcí měli pochybnosti,

  jestli je vůbec mohou nechat bydlet bez

  dozoru – a oni si najednou pořídí dítě. A to

  už přece končí veškerá legrace! To nemo-

  hou zvládnout, musí se jim pomáhat, ať se

  jim to líbí nebo ne. V krajních případech

  a v rodinách, kde asi všechno nefunguje,

  jak by mělo, může dojít i na přetahování

  prostřednictvím úřadů. Takové situace

  napáchají více škody než užitku.

  Nechci shazovat obětavou pomoc řady

  prarodičů i dalších příbuzných. Jen chci

  poukázat na to, jak je strašně snadné

  zpochybňovat (byť i nevědomky) něčí

  rodičovské kompetence, když dotyčný ta-

  tínek nebo maminka sedí na vozíku. Při-

  tom jde o velmi citlivé téma, které musí

  každého hluboce zasáhnout. Jak by se

  cítil kdokoliv jiný, kdyby mu někdo dával

  najevo, že nemůže být dobrým rodičem?

  Většina potíží je technicko-organizační

  otázkou a věcí dohody. Pod tlakem okolí

  vám pak ale někdy jako vozíčkáři začne

  i nevinná, dobře míněná nabídka pomoci

  s potomkem (za kterou jste jinak velmi

  rádi) připadat jako pochybování o vašich

  schopnostech.

  

  Vídeň, hlavní město našich jižních sousedů,

  se v nedávném výzkumu agentury Mercer

  umístila už posedmé jako suverénně nej-

  lepší místo k životu. Mercer hodnotí deset

  faktorů, mimo jiné politické a sociokulturní

  prostředí, školství, veřejnou dopravu, výši

  nájmů, ekonomickou stabilitu a životní pro-

  středí. Jako člověk pohybující se na vozíku

  mám na dobré místo k životu další kritéria.

  Kromě jiných i to, zda mi má co nabídnout

  místní veřejná doprava a zda nemusím

  u každé budovy zneužívat silných rukou

  vrátných či kolemjdoucích – protože bez

  pořádných schodů se přece neobejdeme.

  V tomhle se ve Vídni s Mercerem po-

  tkáváme. Tamní bezbariérovou dopravu si

  v Praze chceme brát za příklad a já tvrdím,

  že je to volba odůvodněná. Vídeň je archi-

  tektonicky i v lecčems dalším srovnatelná

  s Prahou, a přesto – když jsem ji před

  několika lety navštívil, jako bych prošel

  pomyslnou branou od výmluv k činům.

  Plošina u vlaku na nás už čekala a z ná-

  draží k hotelu nás odvezlo bezbariérově

  přístupné metro. Celý víkend nás pak bez

  jediné bariéry vozilo po městě, z jednoho

  konce na druhý, kamkoli jsme si vzpo-

  mněli – do centra, do obchodní čtvrti, na

  okraj, nikam to nebylo daleko. Kam nevede

  podzemka, tam ve Vídni jede přístupný

  autobus nebo tramvaj. Permanentka na

  víkendové cestování MHD: 10 eur. Pocit

  osobní svobody: k nezaplacení.

  Není to jen o veřejné dopravě a pří-

  stupnosti budov. V nejlepším městě pro

  život byste si měli připadat jako doma,

  být spokojení. Mě tenhle pocit dostihne

  vždy, když si na ulici nemusím připadat

  výjimečně, nikoho nedojímám, když se

  prakticky všude dostanu a cesta na místo

  pro mě nepředstavuje bojové plánování

  a očekávání krize. Vídeň takové místo je,

  stejně tak například Curych (v Merceru mu

  udělili druhé místo) nebo Kodaň (devátá).

  Pravda: Praha se za posledních deset

  let co do faktické i fyzické bezbariéro-

  vosti ohromně zlepšila. Snad jen těch pár

  střípků z praxe, pár stupínků v myšlení,

  chcete-li, které, když překonáme, vystou-

  páme pak možná i na žebříčku nejlepších

  míst pro život: „Výtah máme, ale už měsíc

  nejezdí.“ „S plošinou může jezdit jen obslu-

  ha a teď tu nikdo není.“ „Jsme bezbariéroví.

  Jen ten schod u dveří, ale to zmáknete,

  ne?“ „Toaleta pro handicapované? Tu nikdo

  nepotřebuje, máme tam sklad věcí.“

  Nebo moje oblíbené – nedávno to gloso-

  val i kolega Radek Musílek: „Bezbariérový

  přístup? Nemáme. K čemu? Proboha! Tady

  invalida nebyl, co pamatujeme…“

  

  Starost nejen o sebe

  Města bez krize

  ŠTĚPÁN BENEŠ

  glosuje hodnocení

  nejlepších míst pro život

  RADEK MUSÍLEK

  glosuje pohled okolí

  na rodičovství

  s handicapem

• Strana 16

  ŽIVOT

  Příběh

  plavkyně

  Drobná usměvavá

  blondýnka, která umí být

  vytrvalá azaťatá. Tak

  bych krátce definovala

  Kateřinu Liškovou, už

  dva roky Klamtovou.

  Po rodném příjmení

  jí zůstala přezdívka

  – všichni na ni volali

  avolají stále Liško. Nosí

  také trvalé tatoo všech

  plavkyň – obtisk ramínek

  plavek na zádech.

  TEXT: MICHAELA ZINDELOVÁ

  FOTO: JAN ŠILPOCH

  Narodila se v Novém Městě nad Me-

  tují a od narození má spastickou di-

  parézu: „Maminka se mnou hodně

  cvičila, je její zásluha, že na první

  pohled působím jako zdravá,“ ko-

  mentuje čas do plavání sama Katka:

  „Plavat jsem začala už v dětství taky

  s mamkou.“ Asi v patnácti se díky

  trenérce Kateřině Duškové dostala

  na kurs pořádaný KONTAKTEM bB

  a seznámila se s jeho charismatic-

  kým předsedou Janem Nevrklou.

  V propracované metodice plavec-

  ké akademie vyrůstají i jedinci, kteří

  svými výkony dosáhnou na para-

  lympijské medaile. Zda to bude také

  Kateřina, tehdy jasné nebylo: „První

  setkání s Liškou si vybavím zcela

  jasně – pronikavý pohled vyzařující

  odhodlání. Kateřinu netěšilo nic bez-

  pracného. Schopnost stát – někdy až

  příliš tvrdohlavě – za svým, ji učini-

  la krásnou a výjimečnou…“ říká Jan

  Nevrkla. Po třech letech systematič-

  tější práce byla nominována na ME

  1999. Trenér o její účasti říká: „Prv-

  ní velká mezinárodní zkušenost, šlo

  o získání mezinárodní klasifikace;

  Liška byla zařazena do třídy S5.“

  Zbýval rok do paralympiády

  v Sydney 2000 a šance na nomina-

  ci byla reálná. Trénink nabral grády:

  dvakrát denně i dvě hodiny ve vodě,

  k tomu posilovna a v posledním čtvrt

  roce volné pouze některé víkendy.

  Intenzivní přípravu Kateřina absol-

  vovala již Praze. „Honza mě dobře

  trenérsky vedl, plavání mi připadalo

  úplně jiné. Bylo proč tvrdě pracovat,

  a to mi sedělo.“

  JAK LIŠKA ROZHRNOVALA VLNY

  Trénink začal mít vrcholové para-

  metry. Musela se naučit soustředit se

  ve správném čase: „A být nervózní

  tak akorát. Ani moc, ani málo,“ defi-

  V bazénu je Kateřině dobře,

  na vodě je pořád závislá.

• Strana 17

  17

  nuje krátce Kateřina: „Trenér pokaž-

  dé věděl, co mi má ve správný oka-

  mžik říci. Závodit jsem začala 1998,

  v Sydney jsem dosáhla na stříbro

  na znakové padesátce, posunula

  svůj osobní a český rekord o čtyři

  sekundy. V kraulových disciplínách

  jsem plavala finále a získala 4. mís-

  ta,“ ohlíží se, „plavala jsem na ME

  ve Stockholmu 2001, na MS 2002

  v Mar del Plata a na paralympiádě

  v Aténách 2004.“ Od počátku se

  profilovala jako znakařka a krauler-

  ka.

  Její klíčové a silné sezony ovliv-

  nily letité spory zastřešujících

  sportovních organizací. Neshody

  vedly v Českém paralympijském

  hnutí k dvoukolejnosti. Tvrdá přípra-

  va však pokračovala – s cílem para-

  lympiády v Pekingu. K tomu si Kate-

  řina naložila studium na Filozofické

  fakultě Univerzity Karlovy. Zvládala

  semestry i každodenní trénink, vět-

  šinou plavala kolem patnácti kilome-

  trů týdně. Ačkoliv měla životní formu

  a medailové ambice, nominována

  nebyla. Na dlouhou dobu jí Český

  paralympijský výbor znemožnil roz-

  šířit medailovou sbírku, z představ

  o účasti musela vyškrtnout další vr-

  cholné závody.

  TEMPA DO ŽIVOTA

  Kateřina v září 2010 získala di-

  plom s titulem magistr – a nastou-

  pila do práce v Univerzitní knihovně

  v Hradci Králové. Přesto, že ji časy

  v té době řadily na světovém žebříč-

  ku v několika disciplínách vysoko,

  odcházela za profesí. A lavina no-

  vých životních událostí se valila dál.

  Včetně bližšího seznámení s Vác-

  lavem Klamtou, programátorem na

  místním biskupství, s nímž se už pár

  let znala.

  „V Hradci jsem dál trénovala den-

  ně,“ říká plavkyně, „nevěděla jsem

  sice, zda budu ještě někdy na vr-

  cholnou soutěž nominována, ale

  s trenérem jsme si určili tréninko-

  vý rámec. Pořád jsem byla schopná

  kvalitně zaplavat padesátku znak.

  Počítala jsem ale i s tím, že už vr-

  cholově závodit nebudu.“ V roce

  2013 již Český paralympijský vý-

  bor musel nominovat i sportovce

  Českého svazu tělesně postižených

  sportovců, a tak se Liška vydala

  naposledy na MS do Montrealu. Na

  kvalifikaci zaplavala špičkově – pod

  47 sekund! A v Kanadě se s velkým

  plaváním rozloučila krásným stří-

  brem, jímž kariéru začala. Silný dů-

  kaz vytrvalosti a schopnosti stát si

  za svým i přes nepřízeň okolí!

  O rok později změnila Kateři-

  na Lišková příjmení na Klamto-

  vá. „Mé rozhodnutí vdát se a mít

  dítě vykrystalizovalo samo, prostě

  to všechno hezky vyšlo. Nic bych

  neměnila,“ komentuje spokojeně.

  Trénovala stále i v době těhoten-

  ství a ještě den před narozením

  Vojtíška (podzim 2015) si byla za-

  plavat. Jak velký potenciál Kateřina

  v sobě nese, dokázala dva měsíce

  po narození syna. Na začátku roku

  2016 si střihla v Brně na mistrov-

  ství republiky svou parádní disciplí-

  nu, 50 metrů znak. Zaplavala limit

  na paralympiádu v Riu! Předávala

  Kdo je Mgr. Kateřina Klamtová

  Kateřina Klamtová (rozená Lišková) – významná česká

  paralympijská plavkyně se narodila vroce  – stříbrná

  medailistka zparalympijských her vSydney , zlatá

  ze štafety x  polohová štafeta, stříbrná abronzová

  medailistka z m znak a m volný způsob zME ve

  Stockholmu , několikanásobná finalistka MS vMar del

  Plata , několikanásobná finalistka paralympijských

  her vAténách , bronzová medailistka zMS vDurbanu

  , stříbrná medailistka zMS vMontrealu .

  Kdo je Jan Nevrkla

  Jan Nevrkla – ředitel KONTAKTU bB – Plavecké akademie

  bez bariér (více viz na www.kontaktbb.cz). Vytvořil spolu

  sMartinem Kovářem, čtyřnásobným paralympijským

  vítězem, unikátní metodiku plavání pro tělesně postižené

  osoby. Do projektu započatého vroce  se dosud zapojilo

  více než tisíc plavců snejrůznějším postižením. Jan Nevrkla

  trenérsky vedl všechny české tělesně postižené medailisty

  zME, MS aparalympiád, kteří od roku  získali celkem

  devadesát medailí.

  pomyslnou štafetu: „Splnění limitu

  znamená umístění na 11. místě na

  světě a pomůže otevřít cestu našim

  plaveckým nadějím, Vendy Duškové

  a Anežce Floriánkové,“ dodala Katka

  ke svému výkonu. I díky ní dostala

  Česká republika přidělena namísto

  dvou hned tři místa pro ženy.

  Všechno, co chtěla k plavání říci,

  už Liška řekla. Teď má přednost ro-

  dina. Když si chce dnes zajít zaplavat,

  jde o neskutečný sprint v koloběhu

  denních povinností. Sama dodává:

  „Naštěstí manžel ví, že by mi plavá-

  ní hodně chybělo. Ale nový řád teď

  vytváří náš Vojtíšek.“ Uzavřelo se

  to vlastně moc hezky. Všechno má

  prostě svůj čas…

  

  Rytmus dní zcela

  určuje malý

  Vojtíšek. Medailová

  sbírka Katky

  je urodičů, má

  místo ujejí fotky

  zdětství...

• Strana 18

  ŽIVOT

  Babu a Egu

  vkrajině sopek

  (TRABANTEM PO TICHOMOŘÍ, 2. ČÁST)

  Je osmapadesátý

  den naší cesty

  apo třech měsících

  strávených vAustrálii

  se nacházíme vhlavním

  městě Východního

  Timoru – Dili…

  TEXT: JAKUB KOUCKÝ

  FOTO: VOJTĚCH DUCHOSLAV

  Východní Timor je jeden z nejmlad-

  ších států na světě; uznán byl až

  v roce 2002. Tomu předcházela

  dlouhá válka za nezávislost, která

  postihla snad každou rodinu v této

  zemi. V bojích zemřelo téměř 23 %

  Timořanů, a i proto tady jsou na svou

  nezávislost patřičně hrdí. Timor je

  stále rozvojová země závislá přede-

  vším na zemědělství a hodně zdej-

  ších lidí se živí rybolovem. O tom

  svědčí množství rybářských loděk

  a rybářů, kteří se své úlovky snaží

  každý večer prodat ve stáncích po-

  dél celého pobřeží. V dalších pak na-

  koupíte banány nebo kokosy, které

  tu rostou na každém kroku. Není nad

  to, když se ráno vzbudíte a pochut-

  náte si na čerstvém banánu – stačí

  natáhnout ruku a utrhnout si.

  Rozhodně se nejedná o turistickou

  destinaci, takže skupinka bělochů

  zde vyvolává všeobecné pozdvižení.

  Ať už se procházíte ulicemi hlav-

  ního města nebo vyjedete na východ

  Timoru, kam vedla naše první cesta,

  lidé vás zdraví, mávají a děti si chtějí

  plácnout. Co na tom, že zrovna jedete

• Strana 19

  19

  čtyřicet v hodině? Dostanou „placá-

  ka“ a ve zpětném zrcátku už jen sle-

  dujete, jak si vyklepávají ruku a smějí

  se, komu lépe sedla. Pokud zastavíte,

  seběhne se i celá vesnice. Děti nemají

  nejmenší zábrany, a obzvláště našeho

  Babu doslova obklíčí, zvědavě nahlíží

  dovnitř a jeden přes druhého huláka-

  jí: „Helou Mister!“ Jestli jste kluk nebo

  holka, je jim celkem jedno.

  Se zájmem se lámanou angličti-

  nou ptají, odkud jste, jak se vám líbí

  Timor, a jedním dechem říkají, jak

  by byli rádi, kdyby se svět dozvěděl

  o jejich panenské zemi: krásně čisté

  a prázdné pláže, žádné stánky se su-

  venýry a milí lidé. Já jen doufám a Ti-

  mořanům přeji, ať se o to nenechají

  připravit. Zvláštní je, že místní ani

  moc nepočítají s tím, že byste moh-

  li být turisté. Téměř automaticky si

  myslí, že tady pracujete pro nějakou

  firmu nebo neziskovou organizaci.

  Velké oblibě se zde těší fotbal.

  Kamkoli jsme zavítali, viděli jsme

  kluky hrající si s míčem. Český dres

  jsem neviděl, ale když jsme zmíni-

  li, odkud jsme, padalo jméno Pavla

  Ned věda. Odrostlejší Timořané se ale

  věnují docela jiné zábavě – kohoutím

  zápasům. Dvacítka mužů kolem dře-

  věné ohrady mává dolary a pokřikuje

  směrem ke středu arény, kde zrovna

  začíná kohoutí souboj. Postavit proti

  sobě dva vybuzené kohouty s na-

  broušenými ocelovými čepelemi při-

  vázanými na zadním drápu a čekat,

  který z nich trefí toho druhého dříve

  a lépe, mně osobně jako velká zábava

  nepřišlo. Každopádně pro Timor je to

  charakteristický hazard, ve kterém se

  mnohdy točí velké peníze.

  POMOC MÍSTO VÝTAHU

  Velký rozdíl mezi Austrálií a Timo-

  rem je samozřejmě v bariérovosti.

  Každý nájezd, každý výtah či jinak

  upravený přístup zde ale nahrazuje

  Při průjezdu

  lávových polí

  pod stále aktivní

  sopkou Batur

  jsem si byl jist,

  že do Bangkoku

  dojedeme. Právě

  jsme totiž na

  Měsíci!

• Strana 20

  ŽIVOT

  ochota pomoci. Po rozbitých cestách

  vám pomáhají děti, pro které je člo-

  věk na vozíku středem zájmu, a rády

  vás popovezou. V obchodě vám hned

  otevírají dveře a pak za vámi cho-

  dí zaměstnanec, kdybyste náhodou

  něco potřebovali. Občas narazíte na

  něco, co připomíná chodník, jenže

  uprostřed něho po několika metrech

  vyrůstá strom a jinde zase sloup

  elektrického vedení. Pak nezbývá

  nic jiného než se rozjet po silnici, kde

  se musíte proplétat mezi kličkujícími

  skútry, auty a náklaďáky. Všichni na

  sebe troubí, klakson má ale jiný vý-

  znam než u nás. Tady na sebe trou-

  bením upozorňujete a dotyčný ví, že

  se ho chystáte předjíždět. Jestli zleva

  nebo zprava už nehraje roli. Také se

  troubí před ostrou zatáčkou – kdyby

  náhodou něco jelo v protisměru!

  Když jsem se takhle jednou prodí-

  ral hustou dopravou hlavního města,

  zastavil vedle mě starší pán na mo-

  torce. Neměl jednu nohu a motorku

  měl upravenou na ruční ovládání

  – nalevo páku na řazení, vzadu na

  dlouhé pevné ose místo jednoho kola

  hned dvě kvůli stabilitě a vpravo dr-

  žák na dřevěné berle. Když jsme

  řešili v Čechách úpravu motocyklu

  na ruční ovládání a inspiraci hledali

  ve vyspělých zemích, možná to byla

  chyba – měli jsme vyrazit do Vý-

  chodního Timoru.

  Samozřejmě i doprava je barié-

  rová – na výběr máte klasické taxi

  nebo mikrolety (minibusy), ale po-

  kud chcete, není problém si stopnout

  náklaďák a vyškrábat se na korbu.

  Stopování je zde hodně rozšířená

  a nejlevnější forma dopravy. Nejob-

  líbenější jsou ale nejrůznější motor-

  ky a skútry. Pokud si myslíte, že pro

  zdejší rodinu, která má běžně sedm

  dětí, je to malé, pletete se. Bez pro-

  blému se na motorku naskládá táta,

  máma a dvě děti i s nákupem.

  MÁLEM POSLEDNÍ VÝHLED

  Po několika dnech v Dili jsme se do-

  čkali a indonéská ambasáda nám vy-

  dala naše pasy, a hlavně víza. Vyráží-

  me na západ k hranicím Indonésie.

  Všichni jsme zvědaví, jak velký roz-

  díl to bude – Indonésie je přece jen

  bohatší stát a turisty navštěvovaná

  destinace. Je také čtvrtým nejlidna-

  tějším státem světa s 240 miliony

  obyvatel.

  Náš časový plán začíná narušovat

  Babu, který bez ztráty kytičky pro-

  jel Austrálii, ale tady se v prudkých

  kopcích začínají projevovat závady,

  s nimiž se moc nepočítalo. Jsou čím

  dál častější, měníme dokonce válec.

  K tomu se ještě přidávají brzdy, a tak

  musíme s Kikou při sjezdu velkých

  kopců přibrzďovat ruční brzdou. Od-

  vzdušnění brzd pomáhá na chvíli,

  a tak doufáme, že nebude hůř…

  Před námi se otevírají nejrůznější

  scenérie – klidné moře s azurovými

  zátokami střídají rýžové terasy na

  svazích kopců, po chvíli se vesničky

  neberoucí konce, jak jsou napoje-

  né jedna na druhou, změní v příkrá

  úbočí skal porostlá palmami, ka-

  kaovníky, banánovníky a nejrůznější

  flórou. V srdci ostrova na nás čekají

  obrovská stoupání k sopečným je-

  zerům Národního parku Kelimutu

  do výšky 1600 metrů. Přespáváme

  v bambusovém přístřešku na okraji

  hlubokého srázu. Ten výhled za to

  rozhodně stál – pod vámi plují mra-

  ky, které občas poruší jen nějaká

  ta hora, a najednou máte pocit, že

  se vznášíte nad celým světem. Pro

  Kiku a mne to ale málem byl jeden

  z posledních výhledů. Na konci os-

  trova Flores při přejezdu jednoho

  ze sopečných pohoří selhávají Babu

  brzdy. Naštěstí se mi smyk a hrozí-

  cí převrácení podaří zvládnout a jen

  s menším šokem po vychladnutí

  brzd pokračujeme dál do městečka

  Labuanbajo, kde nás čeká uvítání

  chlebem, solí a vodkou. My však po

  více než týdnu oceňujeme sprchu

  a po měsíci i pořádnou postel!

  Adam, který zde již 16 let žije, nám

  kromě luxusního ubytování připravil

  také výlet lodí na ostrov Komodo. Je

  Jukung – balijská

  tradiční loď.

  Rybolov je kromě

  zemědělství

  dalším zdrojem

  obživy. Přitom

  80 % zdejší

  populace neumí

  plavat!

  Kaskádovitá políčka jsou pro kopcovitou

  krajinu téměř kdekoli v Asii typická.

  Nejčastěji se na nich pěstuje rýže.

• Strana 21

  21

  to vlastně velká rezervace, kde žijí

  komodští varani, kteří se svou dél-

  kou až pět metrů patří k největším na

  světě. My jsme na tyto draky, jak se

  jim tu říká, měli štěstí. Jeden z nich

  mě k sobě nechal přiblížit na nece-

  lé dva metry, než se líně odpotácel

  pryč. Asi jsem pro něj nebyl příliš lá-

  kavé sousto a raději vyrazil na jelena

  či kozu, kterými se většinou živí.

  ZEMĚ TISÍCŮ OSTROVŮ

  Víte, kolik má Indonésie ostrovů?

  17 508! My jsme jich navštívili jen

  sedm – Timor, Flores, Sumbawu,

  Lombok, Bali, Jávu a Sumatru.

  Na ostrov Sumbawa připlouvá-

  me asi po šesti hodinách. Do veče-

  ra zvládáme projet většinu ostrova

  a zastavujeme u stejnojmenného

  městečka Sumbawa, kde nás zaujme

  množství farem, na kterých se od-

  pařováním mořské vody získává sůl.

  Dominice, stejně jako před několika

  dny Kice a novému členu výpravy

  Markovi, je zle. A tak zatímco Dan

  s Dominikou jedou vyhledat lékař-

  skou pomoc, my ostatní se vydává-

  me na konec ostrova, kde se o víken-

  du koná velká událost: buvolí závody

  v bahně. Stejně jako ve Východním

  Timoru kohoutí zápasy, v Indonésii

  jde o populární soutěžní klání. Při-

  rovnal bych to k římským závodům

  vozatajů. Jen místo dvou koní závodí

  dva buvoli, kteří netáhnou jezdce na

  voze, ale konstrukci bez kol ve tvaru

  písmene A. Cílem je projet co nej-

  rychleji asi stometrové koryto s vo-

  dou a bahnem a nasměrovat buvoly

  na tyčku umístěnou uprostřed. Kdo

  se netrefí, vypadává.

  Další z navštívených ostrovů,

  Lombok, se pro mě stal pomyslnou

  hranicí mezi chudou, převážně ze-

  mědělskou Indonésií a turisticky

  navštěvovanou průmyslovou částí.

  Již cestou do městečka Kuta míjíme

  řadu tabákových polí, zatímco jih os-

  trova patří surfařům z celého světa.

  Indonésie je stát s největším po-

  čtem muslimů na světě – přibližně

  85 % z 240 milionů. U jedné z mešit

  zastavujeme s celým naším cirkusem.

  Nabízejí nám nocleh a zvou na baná-

  novou polévku s rýží. Dlouho jsme

  hledali společné téma – až jsme opět

  narazili na fotbal. Znovu padala jmé-

  V nejchudší části Východního Timoru

  najdete jen jedno bohatství – úchvatnou přírodu.

  Ve Východním

  Timoru

  i v Indonésii stále

  narazíte na řadu

  činností a řemesel,

  které možná

  pamatují naše

  babičky.

  Palma olejná,

  resp. její plody,

  ze kterých

  se získává

  zkázonosný

  palmový olej.

  Velký rozdíl mezi Austrálií

  a Timorem je samozřejmě

  v bariérovosti. Každý nájezd, každý

  výtah či jinak upravený přístup zde ale

  nahrazuje ochota pomoci. Po rozbitých

  cestách vám pomáhají děti, pro které

  je člověk na vozíku středem zájmu,

  a rády vás popovezou.

• Strana 22

  na jako Petr Čech a Tomáš Rosický

  – a najednou měla tahle země hodně

  společného s naší rodnou kotlinou…

  Cestou na západ ostrova do hlav-

  ního města Indonésie Jakarty ještě

  míjíme několik starobylých chrámů,

  z nichž za zmínku určitě stojí Boro-

  bur, chrám Poasan v pozadí se sopkou

  Merapi, a v neposlední řadě Gereja

  Ayam, kvůli svému vzhledu přezdí-

  vaný slepičí chrám. V jakési hlavě

  tohoto chrámu, kam mi to nedalo ne-

  vyšplhat, jsem potkal dvaasedmdesá-

  tiletého mistra Daniela. Stavitel nám

  vysvětlil, že to, co vypadá jako slepice,

  není slepice, ale holubice symbolizu-

  jící mír. Tato stavba měla sloužit jako

  poutní místo, kde se mají setkávat lidé

  z různých náboženství a vrstev. Mis-

  tr Daniel se zmínil i o tom, že vnitřek

  chrámu měli dokončit lidé s handi-

  capem a měli zde i pracovat. Chrám

  je ale bohužel nedokončený, a tak se

  uvnitř nachází pouze schodiště ve-

  doucí do hlavy holubice a stolek s ob-

  čerstvením, u něhož vás obslouží hlu-

  choněmý kluk. Ten se zároveň stará

  i o částečný chod chrámu.

  LOUČENÍ NA KRAJI CIVILIZACE

  Na cestě jsme již dlouhých pět měsí-

  ců, proto v Jakartě nabíráme několik

  dní síly, abychom se pokusili o téměř

  nemožné – za týden ujet dva tisíce

  kilometrů do Medanu na severu Su-

  matry, kde je poslední šance dostat

  se z Indonésie.

  Jakkoli australské silnice a písek

  daly našim vozidlům hodně zabrat,

  kopcovitá krajina vulkanické In-

  donésie se na technickém stavu aut

  podepisovala mnohem víc, a tak se

  opravy začaly stávat naším téměř

  každodenním rituálem. Vše kompli-

  kovala i místní doprava. Průměrnou

  rychlostí 30 kilometrů v hodině se

  sunete kupředu v nikde nekončící

  koloně náklaďáků, které se pokouší-

  te předjíždět v každé volné skulině,

  abyste se ocitli… vlastně tam, kde jste

  byli. A co teprve v noci, kdy se celá

  silnice rozsvítí neony a blikajícími

  světýlky, která nahradila brzdová

  i další světla a jimiž jsou hlavně ná-

  kladní auta prakticky omotána. Tedy

  pokud svítí…

  Zní vám dovolená v Indonésii na

  ostrově Sumatra exoticky? Po pře-

  lidněné Jávě jsem se těšil na ostrov

  pokrytý převážně pralesy a nabíze-

  jící tu pravou divočinu. Místo toho

  smog, smrad, tisíce nákladních aut

  a vypálené pralesy, místo nichž je

  všude vysázena palma olejná. Palma,

  z jejíchž plodů se vyrábí diskutova-

  ný palmový olej – nejlevnější, a také

  nejškodlivější. Už jen to, že se kvůli

  němu zničilo mnoho tisíc hektarů

  lesa a většina ostrova se zahalila do

  mlhy, která posledních dvacet let

  zmizí jen na několik měsíců v roce,

  mi přijde dost na pováženou. Stá-

  le vidíte hořící zbytky lesů střídající

  se s dýmem valícím se z fabrik na

  výrobu oleje, kouřem z náklaďáků

  a v neposlední řadě z ohníčků, na

  kterých se nepečou buřty, ale prostě

  pálí odpadky.

  I když jsme nakonec vzdálenost

  zdolali, naše naděje zůstaly nenapl-

  něny. Možnost přepravy aut do Ma-

  lajsie definitivně padá. Dana napadl

  kompromis – do Thajska dojedeme

  na motorkách, které si koupíme,

  zatímco pro naše autíčka zde cesta

  opravdu definitivně končí.

  Z naší čtyřměsíční cesty se stala

  cesta na půl roku. Za tu dobu jsme

  urazili vzdálenost přes 13 000 kilo-

  metrů. To je pořádný kus světa, který

  jsme měli možnost trochu poznat.

  Podle mě by bylo třeba zůstat ještě

  minimálně rok – a stejně by zbylo

  mnoho nepoznaného. Třeba 17 501

  ostrovů a ostrůvků Indonésie, které

  jsme nenavštívili…

  

  ŽIVOT

  Komplex chrámů

  Ploasan – noc

  u starobylého

  chrámu na ostrově

  Jáva

  Hinduistický obřad

  na Bali – snad nám

  bohové pomohou

  dojet do cíle naší

  cesty...

• Strana 23

  Předplaťte si

  časopis můžeš

  Výhodné

  předplatné

  nadva roky

  za380 Kč!

  Pokud si předplatíte

  Můžeš na dva roky,

  ušetříte proti ročnímu

  předplatnému 100 Kč

  a proti volnému

  prodeji 280 Kč.

  OBJEDNÁVKY PŘEDPLATNÉHO

  PŘIJÍMÁ ČESKÁ POŠTA:

  TELEFONICKY: na bezplatné lince

  800 300 302

  ON-LINE: na adrese:

  http://www.postabo.cz

  E-MAILEM: postabo.prstc@cpost.cz

  PÍSEMNĚ: na adrese:

  Česká pošta, s. p.

  oddělení periodického tisku

  Olšanská 38/9, 225 99 Praha 3

  Automobily

  bez bariér.

  — Ruční ovládání pedálů

  — B

  ezbariérová vozidla

  —

  Úpravy sedadel

  —

  Nakládání invalidního vozíku

  —

  Ostatní individuální úpravy

  API CZ s.r.o. | Slapy 136 | CZ-391 76 Slapy u Tábora

  T: +420 606 070 992 | E: info@apicz.com

  www.apicz.com

• Strana 24

  ŽIVOT / AUTO MOTO

  Text: PETR BUČEK

  Foto: AUTOMOBILKY

  Dobrá zpráva je, že se rozšíří nabídka cenově dostupných

  kombíků. Důkazem je nový Fiat Tipo. Tuzemští dealeři

  italské značky už nabízejí verzi sedan, jejíž základní cena

  činí 281 300 korun (všechny ceny jsou včetně DPH).

  Italský kombík bude o několik desítek tisíc dražší, přesto

  však bude patřit k nejlevnějším zástupcům nižší střední

  třídy. Konkurovat má vozům Hyundai i30, Kia cee’d nebo

  Renault Mégane.

  Fiat Tipo kombi je dlouhý 4,57 metru, objem kufru

  nabídne 550 litrů. Základní motor připadá na benzino-

  vou čtrnáctistovku bez turba s výkonem 95 koní. Silnější

  šestnáctistovku nabízí Fiat s automatickou převodovkou.

  Vedle kombíku se na ženevském autosalonu představila

  rovněž kratší pětidveřová verze modelu Tipo.

  Novinky

  zeŽenevy

  Jarní ženevský autosalon

  představil nová auta,

  která se ještě letos nebo

  příští rok objeví vprodeji.

  Která zvystavených

  vozidel budou vyhovovat

  handicapovaným?

  I Renault, francouzský rival ital-

  ských vozů, přivezl do Ženevy

  nového kombíka. Je jím Mégane

  Grandtour. Zajímavé tvary nové řady

  Mégane si lze prohlédnout už nyní

  u dealerů francouzské značky. Kratší

  pětidveřový hatchback je už něko-

  lik měsíců v prodeji. Zanedlouho se

  vedle něj postaví 4,6 metru dlouhý

  kombík, jehož objem kufru sahá až

  k 580 litrům. Již prodávaný pěti-

  dveřový Renault Mégane stojí od

  340 000 korun, kombík zase přijde

  o několik desítek tisíc dráž.

  Lidé s handicapem často potřebu-

  jí prostornější auto než běžní řidiči.

  Vedle kombíků je proto zajímají vozy

  s velkým prostorem. Renault v Že-

  nevě představil zástupce třídy mi-

  nivanů, kterým je nový Scénic. Jeho

  tvary s prolamovanou boční linií roz-

  hodně nenudí.

  Renault Scénic se poprvé předsta-

  vil přesně před 20 lety a stal se vů-

  bec prvním modelem nově vznika-

  jící kategorie aut. Od té doby takové

  MPV zařadila do svého výrobního

  programu většina automobilek.

  Mezitím se však vyrojila na silni-

  cích auta další nové třídy, označo-

  vaná jako SUV. Vozy s tvary auta do

  terénu si řidiči oblíbili tak, že každá

  automobilka dnes neustále rozšiřuje

  v této kategorii svou nabídku.

  V Ženevě ukázala budoucí po-

  dobu většího SUV také Škoda. Stu-

  Seat Ateca se už blíží sériové výrobě,

  nová Škoda Yeti mu asi bude velmi podobná.

  Peugeot Traveller

  je jedním z trojčat téměř identických minibusů. Jeho sourozenci

  jsou Toyota Proace Verso a Citroën SpaceTourer.

• Strana 25

  Jedna ruka

  netleská

  Jedna řidičova ruka z okna, druhá

  na spolujezdkyni, za uchem telefon

  – a on stojí na zelené v levém, pak

  stejně jede rovně, bez blinkru, přes

  pruhy. Často vídaný jev na našich

  silnicích. Handicapovaní řidiči se tak

  většinou nechovají, mají mnohdy

  dost starostí sami se sebou. A je

  třeba říci, že díky své závislosti na

  mobilitě jsou většinou dobrými řidiči.

  Samozřejmě nelze očekávat, že bu-

  dou předpisově držet amputovanou

  ruku na volantu v poloze „tři čtvrtě

  na tři“. Prkotina. Nemluvě o borci

  z Brna, šoférovi z povolání, který

  řídí nohama, jelikož mu pánbůh

  ruce nedopřál. Pamatuji si docela

  přesně, jak bravurně řídí s nohou

  v poloze „za pět minut dvanáct“.

  Nebo řidič tetraplegik, sešněrovaný

  pětibodovým pásem, s rukama

  nacvaklýma na skřipci volantu

  a v brzdě. Ten opravdu nemůže

  kouřit nebo telefonovat.

  Je dobré, že našinec tyto problémy

  majority neřeší a prostě jezdí. I když

  vše je možné a handicapovaný

  řidič se v ostré levé může ocitnout

  v klíně spolujezdkyně. Není to

  jednoduché bez funkčních posturál-

  ních svalů, o nohou nemluvě, a tak

  jsou vyhledávané moderní sedačky,

  které vás vedou, podrží a vyhřejí.

  Když jsem kroužil po brněnském

  okruhu v závodním autě, byl jsem

  sešněrovaný od hlavy k patě. Auto

  je dobré cítit, být jeho součástí. Ne

  pasažérem.

  Otázkou zůstává, jak se z něj v pří-

  padě nehody dostat ven. Ostatní

  účastníci silničního provozu však

  pomohou. Může se to stát přece

  každému. „To bude asi vážné, rych-

  le vrtulník, nehýbe nohama,“ pravili

  zachránci jednomu známému, když

  ho vyprostili po nehodě. Děkoval

  a usmíval se.

  

  Autor je bývalý automobilový

  závodník, člen rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Martina KOVÁŘE

  25

  INVACAR – úpravce aut

  www.invacar.com

  KATOVICE

  Průmyslová , Katovice

  Tel.:  

  E-mail: info@invacar.com

  AUTO HLAVÁČEK

  Škoda, Kia

  www.hlavacek.cz

  OLOMOUC

  Týnecká /, Olomouc

  Tel.:   

  E-mail: maly@hlavacek.cz

  AUTO JAROV

  Škoda, Volkswagen,

  Seat, Audi, Honda

  www.autojarov.cz

  PRAHA

  Osiková , Praha 

  Tel.:  

  E-mail: pipek@autojarov.cz

  API CZ – ÚPRAVCE AUT

  www.apicz.com

  SLAPY UTÁBORA

  Slapy 

  Tel.: 

  E-mail: info@apicz.com

  UNICAR

  Škoda

  www.unicar.cz

  OSTRAVA

  Vítkovická , Ostrava

  Tel.:   -

  E-mail: novevozy@unicar.cz

  AUTOCENTRUM DOJÁČEK

  Citroën, Fiat, Fiat Professional,

  Jeep, Lancia, Chevrolet

  www.dojacek.cz

  PRAHA

  Kolbenova /, Praha 

  (Citroën, Fiat, Jeep, Lancia)

  Tel.:   

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  USeřadiště , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: vasak@dojacek.cz

  Vršovická , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: fiat.vrsovicka@dojacek.cz

  Přípotoční c, Praha 

  (Citroën, Chevrolet)

  Tel.:   -

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  AUTOBOND GROUP

  Kia, Toyota, Ford, Suzuki, Subaru,

  Nissan, Mitsubishi

  www.autobond.cz

  PRAHA(Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Kolbenova /,

  Praha -Vysočany

  Tel.:   

  E-mail: libor.vimr@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Libor Vimr

  PLZEŇ(Kia, Ford)

  Koterovská , Plzeň-Slovany

  Tel.:   -

  E-mail: milan.horna@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Milan Horna

  KARLOVY VARY

  (Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Studentská ,

  Karlovy Vary-Doubí

  Tel.:  

  E-mail:tomas.klesa@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Tomáš Klesa

  OSTRAVA

  (Kia, Toyota, Nissan, Suzuki, Subaru)

  Krmelínská -, Ostrava-Hrabová

  Tel.:   -

  E-mail:petra.dybalova@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Petra Dybalová

  OPAVA(Toyota)

  Ostravská , Opava

  Tel.:  

  E-mail:toyotaopava@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Petr Valášek

  HAVÍŘOV(Toyota)

  Před Tratí /, Havířov

  Tel.:  

  E-mail:toyotahavirov@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Karel Žáček

  AUTO INZAT

  Renault, Dacia

  www.autoinzat.cz

  DVŮR KRÁLOVÉ NAD LABEM

  Preslova , tel.: 

  E-mail: martin.bartos.inzat@dealer.

  renault.cz

  AMB

  Ford

  www.fordamb.cz

  PRAHA

  Severní , Ořech – Praha-západ

  Pražský okruh – Exit 

  Tel.: –

  E-mail: svoboda@fordamb.cz

  AUTOCENTRUM ROS

  Škoda, VW, Audi

  www.rosauto.cz

  BRNO

  Poříčí c

  Tel.   

  E-mail: jan.smid@rosauto.cz

  Přehled partnerů Auta Bez Bariér

  (prodejci a úpravci aut)

  Dealeři zapojení do projektu Auta bez bariér poradí

  handicapovaným svýběrem vozu isjeho úpravou,

  ataké svyřízením všech formalit spojených skoupí auta.

  VÝZVA PRO DEALERY AUT:

  Zapojte se do projektu Auta bez bariér,

  pošlete zprávu e-mailem na adresu petr.bucek@bariery.cz.

  Děkujeme!

  Více na: www.autabezbarier.cz

  die Vision S stojí na prodlouženém

  podvozku Volkswagenu Tiguan. Na

  stánku Seatu byl pak zase k vidění

  model Ateca. Naznačuje, jak bude

  vypadat nástupce Škody Yeti. Oba

  vozy se budou vyrábět bok po boku

  v české továrně v Kvasinách.

  Mezi očekávané novinky před-

  stavené letos na jaře ve Švýcarsku

  patří také trio příbuzných značek

  Peugeot, Citroën a Toyota. Jejich mi-

  nibus zaútočí na pozice Volkswage-

  nu Transporter, který je ve své třídě

  proslulý nejen svou jedinečností, ale

  také vysokou cenou. Od francouz-

  sko-japonských novinek lze oče-

  kávat o poznání příznivější cenovou

  politiku.

  

  Nový Renault

  Scénic se zatím

  představil jen

  vkratší verzi.

  Následovat

  by měla

  iprodloužená

  sedmimístná

  varianta.

  Fiat Tipo kombi

  bude patřit

  k levnějším

  kombíkům.

  Velikostí kufru

  i vnitřním

  prostorem by

  však zaostávat

  neměl.

• Strana 26

  KULTURA

  Marta & Marta

  Marta Taberyová dělala

  ráda záznamy osvém okolí

  stužkou nebo perem vruce.

  Babička na ni volávala

  Maťulo. Zálibu vkresbě Marta

  později spojila sprvotřídní

  keramikou. Marta Tabery,

  její dcera, doma Maťula,

  uskicářů apláten zůstala.

  Obě umějí být dámy

  aobyčejné ženské zároveň.

  Apak že se leccos – ico se

  úsměvné krásy týče, nedědí.

  TEXT: MICHAELA ZINDELOVÁ

  FOTO: JAN ŠILPOCH

  U velkého jídelního stolu dnes sedá

  už čtvrtá generace rodiny. Marta

  Taberyová vyrůstala v pohodové at-

  mosféře, babička Pavla ji učila vážit

  si poctivé práce a prostírat s podšál-

  ky, aby se stůl náhodou nepoškodil.

  Svět věcí se později promítl do jejích

  keramických zátiší. Možná nostal-

  gických, ale plných pohody a har-

  monie.

  V uplynulých desítiletích vytvořila

  Marta Taberyová závěsných kera-

  mických obrazů tolik, že by zapl-

  nily čtyři tenisové kurty! A k tomu

  připočtěte 150 velkých výtvarných

  děl do budov, náročných od návrhu

  po osazení; to tedy klobouk dolů!

  Dcera Marta a syn Karel se asi před

  rokem rozhodli, že mamince k její-

  mu životnímu jubileu připraví přesně

  odváženou ukázku retrospektivy na

  reprezentativní výstavě. Volba padla

  na zámek ve Ctěnicích, který náleží

  Muzeu hlavního města Prahy. Obří

  podíl práce na konceptu výstavního

  prostoru, katalogu včetně úpravy

  fotografií i převozu děl odvedla její

  dcera.

  Marta Tabery: Nejstarší vystavené

  věci jsou skoro půl století staré, nej-

  novější jsou signovány vloni. Výstavu

  jsme rok koncipovali s bratrem, ma-

  minka takovou práci nikdy nedělala.

  Zapojila se celá rodina, i bratrovy

  dcery, mé neteře. Myslím, že rodinná

  buňka musí fungovat v jakémkoliv

  světě, i v tomhle dost brutálním za-

  čátku století.

  Marta Taberyová: Všechny roky,

  které jsem prožila, mě podržely –

  a drží mě – moje děti… I ve chvílích,

  kdy jsem měla obrovské výkyvy

  v osobním životě. Důvěra mých nej-

  bližších je nejcennější devíza, kterou

  cítím a prožívám. A pak, měla jsem

  profesi, ke které jsem vždycky utíka-

  la (a utíkám).

  Jak jste vůbec dospěla kosobité-

  mu výrazu svých zátiší, což byla

  dlouho doména mužů? Avy jste

  tvořila osobité still-life, závěs-

  né keramické obrazy, jako žena.

  Společný je jim pozitivní náboj…

  Marta Taberyová: Jednou skutečně

  napsal nějaký Francouz v recenzi, že

  se našel konečně někdo, kdo vytváří

  Obě jsou

  nejsťastnější,

  když mohou doma

  tvořit vedle sebe –

  dcera nahoře

  a maminka dole,

  ve svém ateliéru.

• Strana 27

  2727

  ženská zátiší. Velkou zásluhu na mé

  profilaci měla Naděžda Melnikovo-

  vá-Papoušková, kunsthistorička –

  pomohla mi v hledání vlastního vý-

  razu. Podporovala mě v tvorbě, jak

  říkávala „keramických obrazů“, pro-

  tože podle jejího názoru vázy a talíře

  umí kdejaký řemeslník. Vedla mě

  k tomu, co považovala za správné

  a jedinečné.

  Marta Tabery: Byl to senzační ná-

  pad navést mámu na nástěnnou ke-

  ramiku. S otiskem jejího stylu i myš-

  lení. Na malých i velkých máminých

  věcech se najdou svědomitě propra-

  cované drobnosti, myslím jemné ba-

  revné podmalby. Jde třeba o jedno-

  duché zátiší, ale pokaždé je můžete

  objevovat znovu. V každém úhlu po-

  hledu hrají totiž jinak. Mně se ty po-

  ctivě vytvořené struktury líbily, něco

  z maminčiny tvůrčí stoprocentnosti

  do mě prostě přešlo.

  Kromě zátiší se také často ob-

  jevuje vkeramickém vyjádření

  krajina.

  Marta Taberyová: Krajina je sou-

  částí mého já – milovala jsem po-

  klidná česká pole a cesty, tvořila

  jsem i snové krajiny, často podobné

  středomořským. Někdy se v námětu

  objeví kamenná zeď a pootevřená

  dvířka, která vedou kamsi daleko.

  S perspektivou vzdálených obzorů,

  ze kterých se člověk dokáže roz-

  hlédnout do kraje. Nechtěla bych

  zapomenout také na veduty Prahy

  – jde o město mého mládí, starobylé,

  tiché a příjemné.

  Vaše maminka proslula mimo jiné

  svou elegancí… Ito jsou geny?

  Marta Tabery: Když máma vyšla

  ven, to když bylo nějaké, jak jsme

  říkaly, velké bubnování, zajímavá

  akce, tak si to opravdu užila!

  Marta Taberyová: Zůstala jsem

  celoživotně u jednoho jména, u své

  Pro mě je práce lék na všechno.

  Balzám na duši - a vlastně i na tělo,

  já vlastně nestárnu! ...

  Ocitám se v jakémsi stavu levitace -

  s nohama pevně na zemi.

• Strana 28

  Marta

  Taberyová

  Významná česká sochařka

  akeramička, vloni

  oslavila významné životní

  jubileum. Studovala na

  SOŠ sklářské vŽelezném

  Brodě ana VŠUP vateliéru

  pro keramiku aporcelán

  O. Eckerta. Od začátku

  . let je členkou SČVU,

  později byla přijata za

  řádnou členku Mezinárodní

  keramické akademie

  A. I. C. vŽenevě. Vtvorbě

  uplatnila mimořádný cit pro

  materiál na keramických

  aporcelánových reliéfech

  ivrozměrných kompozicích

  do budov. Její práce je

  zastoupena vmnoha českých

  izahraničních sbírkách, zatím

  poslední výstavu zvíce než

  sta uspořádalo Muzeum hl.

  města Prahy ve Ctěnicích

  (). Marta Taberyová

  pravidelně přispívá na

  výtvarné aukce Konta Bariéry.

  Marta

  Tabery

  Akademická malířka

  (vystudovala VŠUP vPraze,

  vateliéru prof. Z. Bauerové,

  oděvní návrhářství ).

  Stabilně se zabývá mnoha

  aspekty módní kresby,

  kterou také přednášela. Její

  obrazy jsou inspirovány

  pocity azážitky ze

  Středozemí, Asie aKaribiku.

  Své poznání transformovala

  do děl vytvořených

  např. pro Masarykovu

  univerzitu vBrně (Čína

  aKorea zantropologické

  perspektivy). Často

  vystavuje doma

  ivzahraničí. Vsoučasné

  době připravuje výstavu

  vBrně. Výtvarnice také

  přispívá na výtvarné aukce

  Konta Bariéry.

  Kdo je...

  KULTURA

  kolegyně, prof. Zdeňky Bauero-

  vé, protože umí obléknout střední

  a vyšší věk. Skoro celý život jsem

  prožila v montérkách. Potřebovala

  jsem se někdy změnit, už pro rov-

  nováhu svého ženství! Kdo kerami-

  ku nezkusil, neví, jak strašná je to

  dřina. Jen na první pohled vypadá

  tak lehce.

  Keramika byla tak blizoučko.

  Ale dcera se stejně vydala jinou

  cestou než její maminka…

  Marta Tabery: Odmalinka jsem

  vstupovala do maminčina světa,

  koukala jsem na to vždycky pode-

  zřele: nějaká divná šedá hmota –

  a kolik úkonů se musí udělat, než je

  dílo hotové!

  Marta Taberyová: Po jiskřivém

  a průzračném skle mi napřed hlína

  připadala špinavá a umatlaná, ale na-

  konec? Láska jako hrom. A když se

  mi něco podařilo, šlo to z domu. Já

  se tím živila, musela jsem prodávat.

  Marta Tabery: Celý technologický

  proces mi vždycky připadal zdlou-

  havý. A u velkých věcí se to vše ještě

  násobí složitou prací při osazování

  reliéfů – mozaiky z mnoha částí. Já

  jsem po škole dělala u módní firmy

  v zahraničí a také pro různá grafická

  studia. Vedle Waltera, mého man-

  žela, se ale situace našich profesí

  zkomplikovala, on často cestuje a já

  s ním. Když se zavelí „pozítří jedem!“,

  balím.

  Paní Marto, vy stále denně cho-

  díte do ateliéru. Ažádná zvás

  neumí práci odbývat.

  Marta Taberyová: Asi to má Marta

  po mně. Jsem šťastná, když je doma,

  ona si dělá nahoře a já dole…

  Marta Tabery: Také nic neodbý-

  vám, vysedím to. Na cesty vozím jen

  malý blok. Tady doma dělám i větší

  formáty, s prací jsem se roztáhla.

  Mám vždycky rozdělaných více pra-

  cí, některé finišují i několik sezon.

  Snažím se zúčastnit se některých

  společných výstav; inspirace módou,

  Orientem, barevností a materiály, to

  vše se v mých věcech stabilně re-

  flektuje.

  Marta Taberyová: Teď už nedě-

  lám těžké věci, soustřeďuji se jen

  na tvůrčí práci, jinak to nejde! Ně-

  kdy zajdu do ateliéru a jen se dívám.

  Vymýšlím. Pro mě je práce lék na

  všechno. Balzám na duši – a vlastně

  i na tělo, já vlastně nestárnu! Když

  pracuji, přestanu cítit krční páteř,

  své artrózy, ocitám se v jakémsi

  stavu levitace – s nohama pevně na

  zemi.

  

  Stůl

  s kytarou

  – hudební

  zátiší,

  částečně

  glazovaná

  kamenina,

  37 x 28 cm,

  2005

  Secret love,

  akryl, kresba na papíře, 42 x 59 cm, 2014

• Strana 29

  29

  TEXT: MICHAELA ZINDELOVÁ

  FOTO: JAN ŠILPOCH

  Bylo složité uproducentství

  zůstat?

  V životě jsem nic jiného nedělal. Už

  na Barrandově jsem si počínal tro-

  chu podnikatelsky. Dnes je dost ka-

  pacit, limitující jsou prostředky. Na

  filmovém kopci to bývalo obráceně.

  Některé problémy zmizely – třeba

  telefonické spojení s Prahou, na kte-

  ré se dřív čekalo hodiny. Mohu bez

  problémů řídit vše z domova. Prin-

  cipy produkce zůstávají stále stejné,

  rychle se mění technologie. Pokud

  máte něco zažité, nemusíte být na

  natáčení ani přítomen. Řídím natá-

  čení jaksi virtuálně, za pomoci sofis-

  tikované komunikační technologie.

  Na Barrandově jste zažil leccos;

  jaké byly začátky ajaké konce?

  Během praxe na Střední filmové škole

  v Čimelicích, kterou jsem vykonával

  na barrandovském kopci, jsem se

  Každý film

  je riziko

  U FILMŮ SLEDUJEME PŘEDEVŠÍM HERECKÉ OBSAZENÍ,

  JMÉNA PRODUCENTŮ NÁS NECHÁVAJÍ VKLIDU.

  VIKTOR SCHWARCZ STOUHLE NEVIDITELNOU PROFESÍ

  ZAČAL UŽ PŘED LISTOPADEM 1989 NA BARRANDOVĚ

  JAKO ASISTENT, POZDĚJI VEDOUCÍ PRODUKCE.

  VDEVADESÁTÝCH LETECH SE OSAMOSTATNIL, ALE

  JEHO CESTU POZASTAVILA TRASA CANNES–PRAHA

  (1994). VRACEL SE UNAVENÝ, AJAK LAKONICKY

  DODÁVÁ, JEL RYCHLE ABLBĚ. ZAPLATIL – APO

  AUTONEHODĚ POZORUJE SVĚT FILMU VSEDĚ.

  UPROFESE PRODUCENTA – PRÁCE, ADRENALIN

  IKONÍČEK VJEDNOM – ZŮSTAL.

  setkal na place třeba i s Otakarem

  Vávrou. To jsem k filmu ještě jen na-

  kukoval. Nejvíc jsem se naučil od ve-

  doucího produkce Karla Vejříka. Dělal

  jsem jako vedoucí produkce posled-

  ní tři barrandovské filmy s Karlem

  Kachyňou. To byl tvůrce a režisér,

  který přesně věděl, co chce natočit

  i kolik je potřeba natočit. Dobrá ško-

  la byla i u Soukupova Discopříběhu,

  na 80. léta to byl velký projekt. Točil

  jsem také seriály – s Františkem Fili-

  pem Cirkus Humberto. No a dva roky

  po revoluci mě vylili; nebyla práce,

  měnily se struktury profese.

  Říkáte, že film je riziko. Bylo to

  stejné ina Barrandově?

  Tam jsem si mohl být jistý, že kdy-

  bych se dostal do problémů a plán

  přešvihl, film by se vždycky dotočil.

  Úkol samostatného producenta je

  mnohem větší a náročnější: vybrat

  látku, režiséra, zajistit financování…

  Ročně přečtu až padesát scénářů,

  které se ke mně dostanou, a reali-

  zuji tak jeden. Ten, který mě zaujme

  VIKTOR SCHWARCZ:

  Jeden z několika získaných Českých lvů - lví podíl na úspěchu

  nese samozřejmě i producent.

  Místo obrazů má Viktor

  Schwarcz na stěnách galerii

  svých filmů - patří k nim

  Šmídův debut Laputa nebo

  velmi úspěšný Fotograf Ireny

  Pavláskové.

• Strana 30

  a něčím osloví. Většina filmů je dnes

  autorských, ale někdy látku i vyhle-

  dám a vyvíjím si ji sám.

  Jaký byl váš první celovečerní

  film pod hlavičkou Cineartu?

  Do svého úrazu jsem točil reklamy;

  se ztrátou přímých osobních kontak-

  tů po nehodě mi začalo ubývat nabí-

  dek. Až jednou přišla paní režisérka

  Věra Chytilová, já vyprodukoval svůj

  film Pasti, pasti, pastičky – a pak už

  to šlo jedno za druhým. U celoveče-

  ráků jsem pak zůstal.

  Kdybychom vzali vaši práci od

  nápadu po realizaci, která zfází

  je nejdůležitější?

  Nejpodstatnější je rozhodnout se, že

  tu látku chcete dělat, a dohodnout

  s autorem scénář. Pak už se postu-

  puje podle zažitých cest. V samém

  začátku se producent musí postarat

  o hodně věcí – aby se látka dostala

  do formátu, který vyhovuje všem.

  Někdy se stává, že se s režisérem

  rozejdete. Nejde o nějaký rozvodový

  pat. Bývá to lepší než se trápit s ně-

  čím, co by vás později nebavilo. Být

  nezávislý znamená větší zátěž. Pra-

  cujete se svými penězi (samozřejmě

  částečně teoreticky, protože do filmů

  vstupují další partneři, většinou Čes-

  ká televize či Fond kinematografie).

  Látky, které si vybírám, jsou větši-

  nou veřejnoprávního typu – a ty by

  s komerčněji laděnou televizí nešly

  koprodukovat. Jakmile se dají dohro-

  mady vaše peníze a peníze kopro-

  ducentů, tak už se ta lavina zastavit

  nedá. Film se dodělat musí.

  Pokud si přeje režie něco dalšího,

  třeba efektního, ažádá finance

  navíc – co upřednostníte?

  Film je od počátku hodně peněz, běž-

  ně mezi 15 až 20 miliony, člověk se

  musí snažit udržet nějaký limit. Roz-

  počet je třeba hlídat. Domnívám se, že

  když se o něčem přemýšlí, tak se dají

  udělat velké věci, i když samozřej-

  mě ne jako v Hollywoodu… Výsledek

  může být efektní i při úměře za opti-

  mální peníze optimální výkon.

  Chytilová, Vihanová, Babická,

  Fornayová, nedávno Pavlásková

  KULTURA

  se svým úspěšným Fotografem.

  Pětici senzitivních režisérek ne-

  dávno doplnila Jitka Němcová…

  Jitka je fajn a je s ní legrace. Uvidíme,

  jestli to bude zábava i na place. Víme

  o sobě léta, ale protože točila přede-

  vším pro televizi, došli jsme k sobě

  až nyní. Celovečerní dokument

  Nech te zpívat Mišíka! je vlastně prv-

  Kdo je Viktor Schwarcz

  Viktor Schwarcz () pracoval vrůzných produkčních

  funkcích ve Filmovém studiu Barrandov více než  let.

  Spolupracoval na více než  hraných filmech, seriálech

  ana zahraničních zakázkách. Jako vedoucí produkce zde

  dokončil šest celovečerních filmů adva seriály. Vroce 

  založil nezávislou soukromou produkční společnost Cineart

  TV Prague, vníž dosud vzniklo mimo jinou produkci dvacet

  filmů (např. Poupata, Lištičky, Zemský ráj to napohled, Pasti,

  pasti, pastičky, Fotograf). Jeho filmy získaly několik Českých

  lvů ařadu ocenění na mezinárodních festivalech.

  ní větší věc, kterou spolu chystáme.

  Na projektu mě nejvíc ze všeho za-

  ujala postava Vladimíra Mišíka. Po-

  slouchali jsme ho všichni od střední

  školy a posloucháme dodnes.

  Myslíte si, že formát celovečerní-

  ho dokumentu patří do kina?

  Jistě, má sice menší návštěvnost, ale

  do kin patří. Podobně s diváky jsou

  na tom přece všechny artové filmy.

  Vjaké fázi jste nyní snovým pro-

  jektem Jitky Němcové?

  Jsme v přípravné fázi, točit se bude

  v létě. Získali jsme nějaké peníze,

  dodělává se scénář. Můj úkol je dát

  všechno dohromady, dotáhnout film

  do konce. Stejná cesta, stejná rizika. Ve

  finiši budeme až datem premiéry, jímž

  bychom chtěli oslavit Vladimírovy

  sedmdesáté narozeniny 8. 3. 2017.

  

• Strana 31

  SERVIS

  31

  Text: HELENA VOBOŘILOVÁ

  Ilustrace: MIROSLAVA

  KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ

  Období jara a léta je pro většinu lidí

  nejkrásnější část roku. Přesto u 25

  až 30 % populace vyvolává i obavy.

  Přichází čas polinózy (naši prarodi-

  če by řekli senné rýmy). Projevuje se

  záchvaty kýchání, slzením a svědě-

  ním očí (zarudnou a mohou otékat,

  i jednostranně), vodovým výtokem

  z nosu, dráždivým kašlem a v nej-

  horším případě i záchvaty dušnosti

  s hvízdáním při výdechu – průduš-

  kové astma. Pylová alergie se může

  projevit i na kůži svědivou vyrážkou

  po pobytu na rozkvetlé louce. V na-

  šich klimatických podmínkách trvá

  pylová sezona kvůli oteplení v po-

  sledních letech prakticky od ledna

  do konce října.

  Příčinou alergie je reakce přecitli-

  vělosti na běžné látky, v tomto pří-

  padě jde o pyly. U některých jedin-

  ců se tvoří IgE protilátky, které pak

  reagují s pylovými zrnky a spouštějí

  alergickou reakci. Za schopnost tvo-

  řit protilátky typu IgE může téměř

  z 90 % dědičnost. Má se za to, že tato

  protilátka sloužila našim předkům

  k obraně proti četným parazitům.

  Ke vzniku pylové alergie dochází

  postupně opakovaným kontaktem

  přecitlivělého člověka s pylem. Může

  to trvat několik dní i let. Kromě vý-

  znamného podílu dědičnosti má na

  vzniku alergií velký podíl také ži-

  votní prostředí. Exhaláty v ovzduší

  chemicky narušují povrch pylových

  zrn a ta se stávají agresivnějšími vůči

  přecitlivělým organismům. Imunitní

  systém oslabujeme i svým životním

  stylem – cestujeme a kolem nás se to

  hemží viry a bakteriemi, jimž se mu-

  síme bránit. Snaha mnoha maminek

  Poradna pro zdraví:

  Pylová alergie

  o sterilní prostředí vede k nad užívání

  chemických přípravků. Umělá stra-

  va, potraviny z exotických zemí, na-

  víc ještě různě upravované, aby déle

  vydržely – to naši předkové neznali

  a my na to nejsme připraveni.

  DIAGNÓZA ALÉČBA

  PYLOVÉ ALERGIE

  Pokud na sobě zpozorujete popsané

  obtíže, navštivte praktického lékaře.

  Ten posoudí, zda se jedná o alergii

  nebo o infekci. Může nasadit proti-

  alergické léky – antihistaminika. Jsou

  i volně prodejná, lékárník vám jistě

  poradí. Praktický lékař může dopo-

  ručit vyšetření u odborného lékaře –

  alergologa. Ten pacienta vyšetří, pro-

  vede kožní testy a případně odebere

  krev na imunologické vyšetření.

  Nejčastějším pylovým alergenem

  je pyl břízy a břízovitých stromů (lís-

  ka, jíva, olše, habr), pyl travin (hlavní

  je bojínek) a pyl pelyňku (hlavní zá-

  stupce plevelů). Když je zjištěno, který

  druh pylu pacientovi vadí, může začít

  léčba pylovou vakcínou. Ta je v injek-

  cích, tabletách nebo kapkách. Cílem

  je snížit přecitlivělost na pyl, a tím

  zmírnit nebo úplně odstranit pacien-

  tovy obtíže. Léčba trvá tři až pět let.

  Je velmi účinná, pokud se aplikuje či

  užívá pravidelně a v dávkách doporu-

  čených lékařem. Bohužel pylová vak-

  cína není vhodná pro každého!

  Na tlumení projevů pylové alergie

  máme řadu léků, které jsou preven-

  tivní a úlevové. Z těch preventivních

  zde chci zmínit kortikosteroidy. Po-

  dávají se místně formou nosních

  sprejů nebo při astmatu se vdechují.

  Dnešní přípravky jsou pro tělo bez-

  pečné i při dlouhodobé léčbě. Pylo-

  vou alergii vyléčit nelze, ale můžeme

  dosáhnout toho, že pyl přestane citli-

  vému člověku vadit.

  Co může udělat alergik, aby se

  časem ze senné rýmy nevyvinu-

  lo astma? Pylům se vyhnout nelze,

  můžeme je ale částečně eliminovat:

  vycházet ráno a večer, nesušit prádlo

  venku, větrat nepřímo přes vedlejší

  místnost, pořídit si čističku vzduchu

  a filtr do auta, nosit sluneční brýle

  a pokrývku hlavy, po příchodu domů

  si omýt obličej a odstranit pyly ve-

  černí sprchou (i z vlasů). Pozor na

  sekání trávy! Alergici by to dělat ne-

  měli, ale údržba zeleně, zvláště ve-

  řejné, je důležitá.

  Na dovolenou je vhodné jezdit

  k velkým vodním plochám (nemusí

  to být moře) nebo do lesů. Ale pozor!

  Nejvyšší koncentrace pylů bývá na

  hranici lesa a pole či louky! V době,

  kdy kvete problematický strom či

  tráva, je nejlepší odjet do hor. Tam

  je nástup pylové sezony o dva až tři

  týdny opožděný. Také je důležité do-

  statečně odpočívat, vyhýbat se stre-

  sům, být v pohodě. A vždy se raději

  poradit se svým lékařem než hledat

  zaručené recepty na internetu.

  

  Autorka je praktikující lékařka

  voboru alergologie aklinické

  imunologie.

• Strana 32

  SERVIS

  DOTAZY a ODPOVĚDI

  Dobrý den, mám invalidní důchod I.

  stupně, musím uněj pracovat, abych

  měl nárok na starobní důchod? Doteď

  jsem si myslel, že to není potřeba,

  mám přece zdravotní postižení. Jak to

  tedy je?

  ODPOVĚĎ: Dobrý den, pokud pobí-

  ráte invalidní důchod I. stupně, naše

  legislativa předpokládá, že si při tomto

  důchodu budete přivydělávat. Stejné

  je to iuinvalidního důchodu II. stupně.

  Pokud byste při pobírání výše uvede-

  ných dvou typů důchodu nepracoval,

  samotná doba pobírání těchto typů

  důchodu by se vám nezapočítávala jako

  „odpracované roky“, které potřebujete

  pro to, aby vám vznikl nárok na výplatu

  starobního důchodu.

  Jiná situace je osob, které pobírají

  invalidní důchod III. stupně (dříve tzv.

  plný invalidní důchod) – těm se doba

  pobírání tohoto důchodu započítává

  jako tzv. náhradní doba důchodového

  pojištění azohledňuje se při výpočtu

  výše starobního důchodu.

  

  Dobrý den, jsem invalidní důchodce

  (ve III. stupni) apracuji na částečný

  úvazek vadministrativě. Mám nález

  na plicích anevím, zda budu mít nárok

  na nemocenskou. Kdyby to bylo vážné,

  bude moje rodina potřebovat každou

  korunu. Můžete mi prosím poradit?

  ODPOVĚĎ: Dobrý den, pokud pobí-

  ráte invalidní důchod III. stupně, lze

  čerpat nemocenské bohužel pouze

  ve zkrácené podpůrčí době, ta činí

  uosob, které pobírají invalidní důchod

  III. stupně nejvýše  kalendářních dnů.

  Dávka nemocenské je vyplácena od .

  kalendářního dne, do té doby Vám bude

  náležet náhrada mzdy od zaměstnava-

  tele. Celkem tedy můžete mít „pokryto“

  jen  dní marodění. Invalidní důchod je

  Vám však samozřejmě běžně vyplácen

  po celou dobu nemoci, tyto dávky se

  nijak nevylučují. Doplňuji, že upobírá-

  ní nemocenské osobou sinvalidním

  důchodem III. stupně platí zároveň další

  omezení, které říká, že výplata nemo-

  censké vždy končí dnem, kdy skončila

  doba zaměstnání.

  

  PORADNA Lucie MARKOVÉ

  Aktuálně zlegislativy

  MPSV navrhuje úpravu podmínek

  tzv. práce zdomu

  Ministerstvo práce a sociálních věcí

  navrhuje novelu zákoníku práce

  č. 262/2006 Sb., která by blíže

  specifikovala podmínky tzv. práce

  z domu. Tento typ práce může být

  pro osoby s handicapem výhodný

  a v kombinaci s občasným dojíž-

  děním do firmy může být jednou

  z vhodných variant, jak se zapojit do

  pracovního procesu.

  Kontroverzní na návrhu je fakt,

  že novela přesně vymezuje nové

  povinnosti zaměstnavatele, které

  mu v souvislosti s homeworkingem

  vzniknou, proto může paradoxně

  v praxi ztížit situaci osob se zdra-

  votním postižením, když o možnost

  práce z domu usilují.

  Tyto povinné náklady a další po-

  vinnosti měly firmy vlastně již dříve,

  nicméně nebyly konkrétně specifi-

  kovány – nyní by měly firmy dostat

  přesné podmínky, které je třeba při

  práci z domu dodržovat.

  V současném znění zákona se jed-

  ná „o práci zvláštní povahy“ podle §

  317. Obecně lze říci, že práce je vždy

  vykonávána „na náklady zaměstna-

  vatele“, tedy předpokládá se, že za-

  městnavatel poskytne zaměstnanci

  potřebné pracovní pomůcky k práci

  z domu. Toto však není v ČR běžné

  u menších firem, které mnohdy prá-

  ci z domu sice zaměstnanci povolí,

  nicméně ji zaměstnanec vykonává

  např. na svém soukromém počíta-

  či, ze svého soukromého telefonu

  apod., výměnou za práci „z pohodlí

  domova“. Zaměstnavatel by měl zá-

  roveň zajistit dostatečné technické

  a programové vybavení pro výkon

  práce. Na druhou stranu se v návrhu

  novely říká, že zaměstnavatel musí

  zajistit toto vybavení v případě, že

  „zaměstnanec nevyužívá své vlastní

  vybavení“, novela tedy tuto možnost

  připouští. Dále by měla firma zajistit

  ochranu údajů, které se zpracovávají dálkovým pře-

  nosem mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, tedy

  pro zkušené IT – jakousi formu virtuální privátní sítě.

  Pro pobavení závěrem: Zaměstnavatel by také měl

  přijmout „opatření, která by zabránila izolaci zaměst-

  nance vykonávajícího práci mimo pracoviště zaměst-

  navatele“ a měl by umožnit pravidelné setkávání se

  s ostatními zaměstnanci. Zároveň by bylo stanoveno,

  že „pracovní podmínky zaměstnance vykonávajícího

  práci mimo pracoviště zaměstnavatele nesmí zne-

  výhodňovat nebo zvýhodňovat tohoto zaměstnance

  v porovnání se srovnatelnými zaměstnanci, kteří pra-

  cují na pracovišti zaměstnavatele“.

  Proti návrhu novely se postavily především malé fir-

  my, které uvádějí, že by raději práci z domu neumož-

  ňovaly.

  SCHVÁLENO ZVÝŠENÍ PŘÍSPĚVKŮ

  NA ZAMĚSTNÁVÁNÍ OSOB

  SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM

  V únorovém čísle časopisu Můžeš jsme vás informo-

  vali o novele zákona o zaměstnanosti č. 435/2004

  Sb., která mimo jiné navrhovala zvýšení příspěvků na

  zaměstnávání osob se zdravotním postižením u za-

  městnavatele, který zaměstnává více než 50 % osob

  se zdravotním postižením. Již dne 31. 3. 2016 vyšel

  nový předpis ve Sbírce zákonů a stanovil v přechod-

  ných ustanoveních, že zvýšené příspěvky budou po-

  skytnuty zpětně již za první čtvrtletí roku 2016.

  Dosud činila výše příspěvku „na mzdu“ maximálně

  8000 Kč na jednoho zaměstnance a tzv. zvýšení pří-

  spěvku o zvýšené provozní náklady částku 2000 Kč.

  Nově příspěvek na mzdu činí 8800 Kč a příspěvek na

  provozní náklady 2700 Kč. Výše příspěvků na osoby

  „se zdravotním znevýhodněním“ ale zůstane zřejmě

  stejná jako dosud. Změna výše příspěvku se tedy bude

  týkat jen zaměstnanců s invalidním důchodem I., II. či

  III. stupně.

  

  Lucie Marková, ředitelka z.ú. DEBRA ČR

  Zaměstnavatel by měl zajistit

  dostatečné technické a programové

  vybavení pro výkon práce.

• Strana 33

  33

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  V minulém čísle našeho časopisu

  jsme vás upozornili na publikaci,

  kterou v rámci vzájemné spolupráce

  s Kontem Bariéry připravil Ústav kon-

  struování a částí strojů Fakulty stroj-

  ní ČVUT. Tato útlá brožurka přináší

  opravdu podrobný pohled na otázky,

  které si má položit každý, kdo se roz-

  hoduje o bezbariérovém řešení bytu,

  domu, školy, úřadu, kulturní instituce

  nebo zdravotnického zařízení. I když

  se zdá, že nejdůležitější je zde pohodlí

  a snadný přístup vozíčkářů, maminek

  s kočárky či seniorů s obtížným po-

  hybem, odborníci z ČVUT upozorňu-

  jí i na vážnou souvislost, která často

  „Kouzelná“ brožurka proti bariérám

  uniká: finanční náročnost navržených

  řešení. A připomínají:

  cena vlastního zařízení (katalogová

  varianta nebo provedení na přání)

  cena stavebních úprav (vnitřní,

  vnější)

  cena dalších úprav (elektro, voda)

  cena terénních úprav

  související náklady (statický

  posudek, projektová dokumen-

  tace, stavební povolení, revize,

  kolaudace)

  cena za servis, seřizování, údržbu,

  opravy, náhradní díly

  cena za revize

  provozní náklady (energie)

  náklady na výměnu částí zařízení

  s kratší životností

  existuje možnost získání financí od pojišťo-

  ven, obcí, nadací atd. nejen na pořízení, ale

  i provoz?

  Jak je vidět, pohodlí nebo jen prosté usnad-

  nění přístupu není a nikdy nebude zadarmo

  a pořizovatelé by měli přemýšlet na dobu

  dávno po kolaudaci. Proto také tato publikace

  s pomocí Ministerstva pro místní rozvoj ČR

  vznikla. Kutilství zde není na místě, pohled

  odborníků nakonec vždy přijde nejlevně-

  ji – třeba i proto, že v poradně Konta Bariéry

  a ČVUT vznikne zcela jiné, mnohem úspor-

  nější řešení.

  Jak už jsme uvedli minule, brožurka je u nás

  k dispozici zdarma a můžete ji najít i na webu…

  Těšíme se na vaše další podněty k této

  problematice.

  

  KONZULTAČNÍ PORADNA Konta Bariéry a ČVUT

  Časopis Můžeš zve na 22. festival integrace Slunce

  9.–13. 5. 2016

  Palác Akropolis

  Kubelíkova 27, Praha 3

  Tradiční festival setkávání

  lidí se zdravotním postižením

  se zdravými všech věkových

  kategorií.

  Umění a kultura se nám stávají

  prostředkem ke vzájemnému

  chápání a odbourávání bariér

  mezi lidmi.

  Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

  Pořádá SUKUS ve spolupráci

  s příspěvkovou organizací

  Za Trojku a za podpory

  Městské části Praha 3,

  Ministerstva kultury

  a Státního fondu kultury.

  Zaštiťuje Výbor dobré

  vůle – Nadace

  Olgy Havlové.

  Kompletní program na www.muzes.cz

  nebo na festivalslunce.wz.cz

  Zdravotně postižení mají vstup zdarma

• Strana 34

  SLOVO MÁ...

  BOŽENA JIRKŮ

  bozena.jirku@bariery.cz

  Nevypadá to, ale každodenní práce v adaci, to

  je opravdu kolotoč. Když se podívám do ka-

  lendáře, denně absolvuji nejméně tři schůzky.

  Mám příležitost se potkávat s hodně zajímavý-

  mi lidmi.

  Třeba jeden den: Ráno schůzka v kancelá-

  ři starosty jedné městské části v Praze. Vždy

  mě setkání s mladým, nápaditým a poctivým

  člověkem potěší. Snad se nám společně pove-

  de zorganizovat pravidelný vozíčkářský den

  a také třeba vybudovat originální koncept se-

  niorského domu, kde se setkají stejně profesně

  zaměření senioři. Zatím to není dům pro ředi-

  telky nadací, ale co není, může být.

  Po poledni Andrea z Brna, mladá žena, kte-

  rá přeprala těžký osud a inspiruje a sdružuje

  lidi po amputacích dolních končetin. Kolik to

  je let, co se probrala v nemocnici ve Vrchla-

  bí a neměla nohy. Těžké onemocnění menin-

  gokokem donutilo lékaře ke strašné operaci,

  která jí zachránila život. Andrea se svými spo-

  lupracovníky je příkladem pro všechny, kteří

  by raději hodili flintu do života. Za mnou jezdí

  proto, aby se poradila, jestli její nově založený

  spolek dělá vše dobře, a také proto, abychom

  je podpořili. Nikdy neodjede s prázdnou a i pro

  mě jsou naše dosti zřídkavá setkání obrovskou

  inspirací.

  Nakonec ke mně vtrhne 62letá senzační se-

  niorka z Opavy, paní Daniela. Bývalá učitelka,

  která dokázala vymyslet, prosadit a realizovat

  na gymplu v Ostravě nový předmět: zdravý ži-

  votní styl, inspirovat a strhnout své žáky.

  Vyzvala jsem seniory z našeho projektu Sen-

  Sen, aby mi popsali svůj život v seniorském ryt-

  mu, a padala jsem smíchem ze židle: „Utíkat už

  neumíme, ani bychom asi nikoho nepřeprali, ale

  můžeme mladým předávat zkušenosti z naše-

  ho života. Při vzpomínkách zapomínáme na bo-

  lístky, které patří k našemu se niorskému věku,

  a často se zasmějeme. Smích je přece nejlepší

  lék. Projekt SenSen je skvělý nápad, jak akti-

  vovat naši generaci, a za něj Vám patří upřímný

  dík“, napsal mi pan František.

  „Úsměv, Boženko, v našem rytmu je to ran-

  ní rozcvička, rozplavání a pak snídaně. Přes

  poledne seminář o zdraví, no a večer taneček

  nebo procházka. Tak to máme my senioři z Lo-

  vosic. Zdravím, Líba“

  „Seniorský rytmus? Žít naplno, jak mi dovolí

  tělo a velí můj duch. Chodit mezi lidi, smát se

  a radovat se z každého dne! Jíst to, co si uvařím,

  být nezávislá, spokojená, náročná, pomáhající.

  Využít svůj potenciál nejen pro sebe, ale i pro

  druhé. Rozdávat! Lásku, radost, úsměv, peníze,

  věci. Vždyť nevím, jak dlouho tu ještě budu.“

  Ta poslední citace je právě od Daniely z Opa-

  vy, která je pro mě prototypem senzační se-

  niorky.

  Nominujte lidi kolem sebe na Cenu Senior

  roku 2016 (vše na www.sensen.cz). Je urče-

  na pro normální báječné lidi, kteří mají jedinou

  pihu na kráse. Je jim – stejně jako mně – přes

  šedesát let. Nezapomínejte na ně. Rozhlédněte

  se kolem sebe v rodině, v obci, ve městě, na

  pracovišti, v tělocvičně. Uděláte nám radost;

  ale co nám, uděláte radost těm, kteří si takové

  ocenění zaslouží.

  

  Vaše

  Vydává Spolek přátel Konta Bariéry

  vespolupráci sNadací Charty 77

  Šéfredaktor: Štěpán Beneš

  e-mail: stepan.benes@muzes.cz

  Redakce:

  Zdeněk Jirků

  e-mail: zdenek.jirku@muzes.cz

  Radek Musílek

  e-mail: radek.musilek@muzes.cz

  Jan Šilpoch

  e-mail: jan.silpoch@muzes.cz

  Michaela Zindelová

  e-mail: michaela.zindelova@muzes.cz

  Manažerka redakce:

  Veronika Vojtíková

  e-mail: veronika.vojtikova@muzes.cz

  Mobil: 725 208 298

  Korektorka:

  Martina Čechová

  Adresa redakce:

  Melantrichova 5, 11000 Praha 1

  Mobil: 725 208 298

  Web: www.muzes.cz. E-mail: info@muzes.cz

  Nevyžádané příspěvky se nevracejí.

  Cena jednoho výtisku je 30 Kč,

  pro předplatitele 20 Kč.

  Celoroční předplatné 240 Kč.

  Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč.

  ISSN 1213-8908.

  Toto číslo vychází vkvětnu 2016.

  Vychází zafinanční podpory

  Ministerstva zdravotnictví ČR

  aMinisterstva pro místní rozvoj ČR.

  Art director:

  Jiří Bušek

  Grafická úprava asazba:

  Jan Bělovský

  Tisk:

  Grafotechna Print, s. r. o.,

  Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky

  Rozesílá:

  Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9

  Volný prodej:

  Česká pošta, s. p.

  Foto natitulní straně:

  Jan Šilpoch

  Partneři redakce:

  O pracovním

  i seniorském rytmu…

• Strana 35

  Nominujte do dvou

  kategorií:

  Senior/ka

  roku 2016

  Nejlepší klub

  roku 2016

  IV. ročník

  Ceny Senior

  roku

  Nominační období:

  od 1. dubna do 31. července 2016

  Návrh na udělení ocenění musí být

  podán písemně zasláním vyplněné

  přihlášky včetně dvou referencí.

  Více informací

  a přihláška ke stažení je na

  www.sensen.cz

  dagmar.kuncova@bariery.cz

  tel.: +420 224 214 452

  mobil: +420 737 459 040

  Pulka_OK.indd 1 4/11/2016 11:16:30 PM

• Strana 36