Strana 22
na jako Petr Čech a Tomáš Rosický
– a najednou měla tahle země hodně
společného s naší rodnou kotlinou…
Cestou na západ ostrova do hlav-
ního města Indonésie Jakarty ještě
míjíme několik starobylých chrámů,
z nichž za zmínku určitě stojí Boro-
bur, chrám Poasan v pozadí se sopkou
Merapi, a v neposlední řadě Gereja
Ayam, kvůli svému vzhledu přezdí-
vaný slepičí chrám. V jakési hlavě
tohoto chrámu, kam mi to nedalo ne-
vyšplhat, jsem potkal dvaasedmdesá-
tiletého mistra Daniela. Stavitel nám
vysvětlil, že to, co vypadá jako slepice,
není slepice, ale holubice symbolizu-
jící mír. Tato stavba měla sloužit jako
poutní místo, kde se mají setkávat lidé
z různých náboženství a vrstev. Mis-
tr Daniel se zmínil i o tom, že vnitřek
chrámu měli dokončit lidé s handi-
capem a měli zde i pracovat. Chrám
je ale bohužel nedokončený, a tak se
uvnitř nachází pouze schodiště ve-
doucí do hlavy holubice a stolek s ob-
čerstvením, u něhož vás obslouží hlu-
choněmý kluk. Ten se zároveň stará
i o částečný chod chrámu.
LOUČENÍ NA KRAJI CIVILIZACE
Na cestě jsme již dlouhých pět měsí-
ců, proto v Jakartě nabíráme několik
dní síly, abychom se pokusili o téměř
nemožné – za týden ujet dva tisíce
kilometrů do Medanu na severu Su-
matry, kde je poslední šance dostat
se z Indonésie.
Jakkoli australské silnice a písek
daly našim vozidlům hodně zabrat,
kopcovitá krajina vulkanické In-
donésie se na technickém stavu aut
podepisovala mnohem víc, a tak se
opravy začaly stávat naším téměř
každodenním rituálem. Vše kompli-
kovala i místní doprava. Průměrnou
rychlostí 30 kilometrů v hodině se
sunete kupředu v nikde nekončící
koloně náklaďáků, které se pokouší-
te předjíždět v každé volné skulině,
abyste se ocitli… vlastně tam, kde jste
byli. A co teprve v noci, kdy se celá
silnice rozsvítí neony a blikajícími
světýlky, která nahradila brzdová
i další světla a jimiž jsou hlavně ná-
kladní auta prakticky omotána. Tedy
pokud svítí…
Zní vám dovolená v Indonésii na
ostrově Sumatra exoticky? Po pře-
lidněné Jávě jsem se těšil na ostrov
pokrytý převážně pralesy a nabíze-
jící tu pravou divočinu. Místo toho
smog, smrad, tisíce nákladních aut
a vypálené pralesy, místo nichž je
všude vysázena palma olejná. Palma,
z jejíchž plodů se vyrábí diskutova-
ný palmový olej – nejlevnější, a také
nejškodlivější. Už jen to, že se kvůli
němu zničilo mnoho tisíc hektarů
lesa a většina ostrova se zahalila do
mlhy, která posledních dvacet let
zmizí jen na několik měsíců v roce,
mi přijde dost na pováženou. Stá-
le vidíte hořící zbytky lesů střídající
se s dýmem valícím se z fabrik na
výrobu oleje, kouřem z náklaďáků
a v neposlední řadě z ohníčků, na
kterých se nepečou buřty, ale prostě
pálí odpadky.
I když jsme nakonec vzdálenost
zdolali, naše naděje zůstaly nenapl-
něny. Možnost přepravy aut do Ma-
lajsie definitivně padá. Dana napadl
kompromis – do Thajska dojedeme
na motorkách, které si koupíme,
zatímco pro naše autíčka zde cesta
opravdu definitivně končí.
Z naší čtyřměsíční cesty se stala
cesta na půl roku. Za tu dobu jsme
urazili vzdálenost přes 13 000 kilo-
metrů. To je pořádný kus světa, který
jsme měli možnost trochu poznat.
Podle mě by bylo třeba zůstat ještě
minimálně rok – a stejně by zbylo
mnoho nepoznaného. Třeba 17 501
ostrovů a ostrůvků Indonésie, které
jsme nenavštívili…
ŽIVOT
Komplex chrámů
Ploasan – noc
u starobylého
chrámu na ostrově
Jáva
Hinduistický obřad
na Bali – snad nám
bohové pomohou
dojet do cíle naší
cesty...