Strana 9
Handicap
v rodičovství?
Špatně chodící maminka se snaží
dostat kočárek do autobusu. Ostat-
ní přiskočí a pomáhají. Místo díků
sklidí odmítavý posunek a výrok
„nestarejte se“. Rozmrzelost na
obou stranách. Proč nepoděkova-
la? Asi proto, že jí ten soucit vadí
a sama ví nejlépe, jak kočárek na-
směrovat, aby s ním nemusela při
vystupování manipulovat. Navíc její
starší dítě stojí vedle a tohle všech-
no sleduje. Když jsou doma, tak je
maminka jednoznačná autorita, tak
proč by měla být na veřejnosti pro
někoho chudák? Tak chce dokázat,
že své děti je schopna vychovávat
sama a na život také stačí sama.
Opravdu stačí?
Je bezesporu, že handicapovaní
rodiče nemohou své děti všech-
no naučit, ale to neumějí ani ti
nejdokonalejší mezi námi, takže
i oni spoléhají na školu, odborní-
ky, sportovní oddíly, společnost
jako celek. Doba, kdy dítě se skoro
všechno, co potřebovalo k živo-
tu, naučilo od svých rodičů, je již
dávno za námi. Umět orat, sít,
sekat, podojit krávy a osedlat koně,
to dneska již nestačí, a navíc se už
dávno a dávno skoro nic nevyrábí
v rodině.
Rodiče nemohou naučit děti to, co
budou ve společnosti potřebovat,
ale měli by je vést. Naučit je mezi-
lidským vztahům, lásce, úctě k dru-
hým, respektu, morálním postojům,
a především jim ukázat model
vztahu matky a otce i sourozenců
a sounáležitost rodiny. K tomu
jsou rodiče kompetentní, i kdyby se
mohli pohybovat jen v kolečkovém
křesle. Fyzický handicap není ne-
překonatelná překážka, jen všechno
trochu komplikuje, ale zato ukazuje
život mnohem plastičtěji – se všemi
stíny a odbočkami.
Autorka je socioložka,
členka rady Konta Bariéry.
SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ
9
asistenta na skutečně kvalifikova-
né pomocníky postižených. Kurzy
pro budoucí pedagogické asistenty
pořádá letos už počtrnácté. Erudo-
vaní lektoři poskytují teoretickou
výchovu a rozsáhlou praktickou vý-
uku. Absolventů – i zdaleka – jsou
už desítky, a hradecké centrum tak
vlastně plní i další funkci: letité zku-
šenosti z vlastní práce pomáhají roz-
voji sociálních služeb a rekvalifikaci.
KDYŽ SE ČLOVĚK
ROZHODNE DOBŘE
Jarmila Karpašová (které ale stej-
ně všichni odedávna neřeknou jinak
než Ajka) zakládala Prointepo v roce
1994. Všechny možné právní a admi-
nistrativní požadavky nakonec vedly
k tomu, že dnes je centrum společ-
ností s ručením omezením. V sektoru
sociálních služeb společnost, která má
vytvářet zisk? Ale ne, jen prostě forma,
která z různých důvodů našla v růz-
ných dobách své oprávnění a dodnes
vyhovuje. Zisk tu mají jen žáci z dobré
péče a rodiče z rozvoje svých dětí, kte-
rý by jen velmi, velmi těžko dokázali
vlastními silami zvládnout.
A tak centrum poskytuje další, byť
neregistrovanou a státem nedefinova-
nou službu – učí rodiče opravdu při-
jmout postižení svých dětí, radí jim, jak
co nejlépe chránit práva i zájmy celé
rodiny, kultivuje jejich představy o bu-
doucím možném uplatnění potomků
včetně poradenství v čistě praktických
otázkách – od zvláštních pomůcek až třeba k vhodné-
mu obutí. Tato výchova dospělých může mít i další efek-
ty – vzniká stále silnější skupina informovaných občanů.
A dále – každý rok dostane příslušný pediatr podrobnou
zprávu o dítěti, aby nejen dobře znal jeho současný stav,
ale i plány školy na jeho další možný vývoj.
V naší zemi jsou desítky a stovky různých zařízení
pro děti s postižením. Zatímco kdysi byly jedinou al-
ternativou ústavy, dnes v zařízeních, jako je Prointepo,
mohou žáci prožít smysluplné dny a přitom žít ve své
rodině. A vůbec je nezajímá, kolik jednání musí ředi-
telka absolvovat s úřady, kolik schůzek jí týdně čeká
se sponzory, kolik inspekčních a kontrolních hlášení
musí vzít na vědomí.
Příběh ředitelky Prointepa a jejího týmu zdaleka
nekončí, naopak. Z bývalých jeslí na okraji města se
stalo místo reálné naděje, a také místo poučení pro
nás všechny – sociální služby nebudou dobré, pokud
se jich znovu a znovu neujmou kvalifikovaní a přitom
citliví lidé. Protože jde o odvětví, které nemůžeme ani
nikam přesunout, ani něčím nahradit, ani zajistit po-
mocí robotů. Také proto je naší společnou ostudou,
že tato těžká, někdy dost nepříjemná, ale v každém
případě nenahraditelná práce je dosud placená tak
špatně, že bychom se nemohli divit, kdyby třeba zdejší
tým prostě jednou ráno nepřišel. Jenomže to se nesta-
ne, to je jisté!
Jestli někde připravuje škola děti
na budoucí život, tak právě tady –
od nácviku běžných úkonů péče
o sebe včetně osobní hygieny,
oblékání, používání vozíku a kočárku
až po samostatný pohyb venku.
Jarmila Karpašová
ví, že dobrou
náladu musí mít
vždy.