Strana 20
ŽIVOT
ochota pomoci. Po rozbitých cestách
vám pomáhají děti, pro které je člo-
věk na vozíku středem zájmu, a rády
vás popovezou. V obchodě vám hned
otevírají dveře a pak za vámi cho-
dí zaměstnanec, kdybyste náhodou
něco potřebovali. Občas narazíte na
něco, co připomíná chodník, jenže
uprostřed něho po několika metrech
vyrůstá strom a jinde zase sloup
elektrického vedení. Pak nezbývá
nic jiného než se rozjet po silnici, kde
se musíte proplétat mezi kličkujícími
skútry, auty a náklaďáky. Všichni na
sebe troubí, klakson má ale jiný vý-
znam než u nás. Tady na sebe trou-
bením upozorňujete a dotyčný ví, že
se ho chystáte předjíždět. Jestli zleva
nebo zprava už nehraje roli. Také se
troubí před ostrou zatáčkou – kdyby
náhodou něco jelo v protisměru!
Když jsem se takhle jednou prodí-
ral hustou dopravou hlavního města,
zastavil vedle mě starší pán na mo-
torce. Neměl jednu nohu a motorku
měl upravenou na ruční ovládání
– nalevo páku na řazení, vzadu na
dlouhé pevné ose místo jednoho kola
hned dvě kvůli stabilitě a vpravo dr-
žák na dřevěné berle. Když jsme
řešili v Čechách úpravu motocyklu
na ruční ovládání a inspiraci hledali
ve vyspělých zemích, možná to byla
chyba – měli jsme vyrazit do Vý-
chodního Timoru.
Samozřejmě i doprava je barié-
rová – na výběr máte klasické taxi
nebo mikrolety (minibusy), ale po-
kud chcete, není problém si stopnout
náklaďák a vyškrábat se na korbu.
Stopování je zde hodně rozšířená
a nejlevnější forma dopravy. Nejob-
líbenější jsou ale nejrůznější motor-
ky a skútry. Pokud si myslíte, že pro
zdejší rodinu, která má běžně sedm
dětí, je to malé, pletete se. Bez pro-
blému se na motorku naskládá táta,
máma a dvě děti i s nákupem.
MÁLEM POSLEDNÍ VÝHLED
Po několika dnech v Dili jsme se do-
čkali a indonéská ambasáda nám vy-
dala naše pasy, a hlavně víza. Vyráží-
me na západ k hranicím Indonésie.
Všichni jsme zvědaví, jak velký roz-
díl to bude – Indonésie je přece jen
bohatší stát a turisty navštěvovaná
destinace. Je také čtvrtým nejlidna-
tějším státem světa s 240 miliony
obyvatel.
Náš časový plán začíná narušovat
Babu, který bez ztráty kytičky pro-
jel Austrálii, ale tady se v prudkých
kopcích začínají projevovat závady,
s nimiž se moc nepočítalo. Jsou čím
dál častější, měníme dokonce válec.
K tomu se ještě přidávají brzdy, a tak
musíme s Kikou při sjezdu velkých
kopců přibrzďovat ruční brzdou. Od-
vzdušnění brzd pomáhá na chvíli,
a tak doufáme, že nebude hůř…
Před námi se otevírají nejrůznější
scenérie – klidné moře s azurovými
zátokami střídají rýžové terasy na
svazích kopců, po chvíli se vesničky
neberoucí konce, jak jsou napoje-
né jedna na druhou, změní v příkrá
úbočí skal porostlá palmami, ka-
kaovníky, banánovníky a nejrůznější
flórou. V srdci ostrova na nás čekají
obrovská stoupání k sopečným je-
zerům Národního parku Kelimutu
do výšky 1600 metrů. Přespáváme
v bambusovém přístřešku na okraji
hlubokého srázu. Ten výhled za to
rozhodně stál – pod vámi plují mra-
ky, které občas poruší jen nějaká
ta hora, a najednou máte pocit, že
se vznášíte nad celým světem. Pro
Kiku a mne to ale málem byl jeden
z posledních výhledů. Na konci os-
trova Flores při přejezdu jednoho
ze sopečných pohoří selhávají Babu
brzdy. Naštěstí se mi smyk a hrozí-
cí převrácení podaří zvládnout a jen
s menším šokem po vychladnutí
brzd pokračujeme dál do městečka
Labuanbajo, kde nás čeká uvítání
chlebem, solí a vodkou. My však po
více než týdnu oceňujeme sprchu
a po měsíci i pořádnou postel!
Adam, který zde již 16 let žije, nám
kromě luxusního ubytování připravil
také výlet lodí na ostrov Komodo. Je
Jukung – balijská
tradiční loď.
Rybolov je kromě
zemědělství
dalším zdrojem
obživy. Přitom
80 % zdejší
populace neumí
plavat!
Kaskádovitá políčka jsou pro kopcovitou
krajinu téměř kdekoli v Asii typická.
Nejčastěji se na nich pěstuje rýže.