Strana 11
11
TEXT: RADEK MUSÍLEK
FOTO: JAN ŠILPOCH
Možná jste před časem ve zpravo-
dajství České televize zachytili re-
portáž o kauze Šárky Minaříkové,
kterou předběžné soudní opatření
de facto připravilo o dceru. Hlav-
ním iniciátorem ustanovení opat-
rovníka byla, zdá se, babička paní
Šárky. Kořeny celého příběhu sa-
hají daleko před zlomový úřední
akt, dokonce před samotné naro-
zení dcery Nikoly. Jde o vyprávění
plné negativních emocí, smutku,
zlosti, rozdílných názorů a bezna-
děje. Zkrátka snad nic v něm není
dobře. A pokud vůbec existuje
šťastný konec, paní Šárce se zdá
být v nedohlednu. Za znovuzíská-
ní svého dítěte bojuje už dva roky
a docházejí jí psychické síly.
Šárka Minaříková vyrůstala
u svojí babičky Olgy Loucké (76)
a jejího syna v Mikulově. Není bez
zajímavosti, že před dvaceti lety se
domohla péče o svoji vnučku rov-
něž soudní cestou. Rodiče se totiž
o tehdy devítiletou Šárku nestarali,
prakticky ji odložili do ústavu, od-
kud ji babička „vytáhla“. I přes tento
pozitivní okamžik mělo od puber-
ty, a především v dospívání, soužití
s vnučkou k idylce daleko. Spory
a vzájemné konflikty byly čím dál
častější. „Babička je rozená gene-
rálka, má svoje pravdy a představy,
o kterých moc nediskutuje. Vše při-
tom zaštiťuje dobrými úmysly,“ říká
Šárka Minaříková. Napětí ještě na-
rostlo v okamžiku, kdy paní Šárka
doma oznámila, že čeká dítě.
„Otec Nikolky, se kterým nežiju
a soudil se o otcovství, i moje vlast-
ní rodina mě přemlouvali, abych šla
na potrat. To jsem odmítla, přestože
jsem byla prakticky proti všem. Svo-
bodná matka na vozíku pro ně byla
nepředstavitelná situace. Neustále
jsem slyšela argumenty, že se o dítě
nedokážu postarat a jsem nezod-
povědná, to ostatně babička dodnes
tvrdí mně i soudu,“ líčí paní Šárka.
Otec dítěte se paradoxně v souvis-
losti s kauzou začal o svoji dceru
víc zajímat a prarodiče Nikoly z jeho
strany dokonce paní Šárku v jejím
boji podporují.
ODCHOD DO PRAHY
Necelý první rok svého mateřství
prožila Šárka Minaříková se svojí
dcerou v brněnském bezbariéro-
vém bytě, kam jí docházely pomáhat
osobní asistentky. „Zvládala jsem to
dobře,“ popisuje sama vlastní situa-
ci s miminkem. Pak ovšem učinila
zlomové rozhodnutí – odstěhovat se
za novým přítelem do Prahy. „Chtě-
la jsem odejít co nejdál od rodiny, se
kterou jsem měla čím dál horší vzta-
hy. Kromě nového partnera mě do
hlavního města táhly lepší možnosti
pracovního uplatnění a také sport,
kterému se věnuji,“ vysvětluje svoje
rozhodnutí. Aby si v novém bydlišti
našla práci atd., nechala ještě ne roč-
ní dceru Nikolu u babičky a strýce
v Mikulově s tím, že si ji za zhruba
dva měsíce vyzvedne. „Oba s tím
souhlasili, dokonce řekli, že mi ji pak
sami přivezou,“ tvrdí Šárka Minaří-
ková. „Když jsem ale za dva měsíce
volala, že si pro Nikolu přijedu, přišel
šok. Po telefonu mi babička oznámi-
la, že už jezdit nemusím, protože si
u soudu zařídili předběžným opatře-
ním opatrovnictví nad mojí dcerou!“
Podle slov Šárky Minaříkové u ní
neproběhlo žádné šetření, nikdo ji ani
nekontaktoval. I později prý zazníva-
ly argumenty, že ji například kvůli
jejímu handicapu nechtěli obtěžovat
s cestováním. Dokument o předběž-
ném opatření s jeho odůvodněním
nám však ukázat nechtěla.
Odbor sociálních věcí v Mikulově,
který je do celé záležitosti zaintere-
sován a podle paní Šárky stojí proti
ní, nemůže poskytnout žádné medi-
ální vyjádření s odkazem na ochra-
nu soukromí všech aktérů kauzy.
Přestože vedoucí odboru Bohdana
Souchopová působila vstřícně, při
našich dotazech se omezila na pro-
hlášení, že jednají vždy primárně
v zájmu dítěte.
OBČASNÁ SETKÁNÍ
Šárka Minaříková viděla svou dceru
Nikolu až čtyři měsíce po svém od-
chodu do Prahy. Začala hledat po-
moc mezi právníky. Dceru vídá při-
bližně jednou za měsíc, a to v bydlišti
babičky a za její přítomnosti. Pouze
jednou, letos v lednu, si mohla Ni-
kolu vzít do Prahy na víkend. Proti
rozhodnutí břeclavského okresního
soudu o tom, že babička musí Nikolu
paní Šárce jednou v měsíci předat na
víkend do Prahy, se paní Loucká od-
volala ke Krajskému soudu v Brně.
V odůvodnění zaznívá, že matka je
na invalidním vozíku, a předchozí
soud se nezabýval tím, zda je v jejích
možnostech zajistit péči o dítě po
všech stránkách. O případné adapta-
ci Nikoly na nové prostředí se hovoří
jako o komplikované. Navíc soud po-
važuje za prokázané, že Šárka Mina-
říková se může s dcerou vídat, aniž
by musela dítě vystavovat častému
náročnému cestování.
Paní Šárka však tvrdí, že setkání
u babičky jsou psychicky velmi ná-
ročná. Dochází ke konfliktům, cítí se
pod tlakem a dozorem. S Nikolou,
která se prý na maminku těší, má
jen omezené možnosti aktivit. „Po-
řád mi dávají najevo, jak se o ni ne-
umím postarat. Dovolí mi ji nanejvýš
vykoupat. Nepustí mě s ní ani ven.
Takže si hlavně povídáme a hrajeme.
Všude pak tvrdí, jak mi s ní musejí
pomáhat. Dokonce mě viní i z jejího
opožděného vývoje, já si ale myslím
pravý opak. Uklidnění situace by jí
jen prospělo. Já mám v Praze na její
příchod vše připravené. Mám práci,
brzy přijdou na kontrolu ze sociál-
ky mojí městské části, aby se o tom
mohli přesvědčit.“
NÁZOR DRUHÉ STRANY
Zcela odlišný pohled na celou věc má
pochopitelně babička Olga Loucká. Ta
se cítí ukřivděná Šárčiným postojem
a zostuzená reportáží České televize
z 21. února 2016. Její názor přitom
v televizi vůbec nezazněl. Nikdo ji
Chtěla jsem odejít co nejdál od rodiny,
se kterou jsem měla čím dál horší
vztahy. Kromě nového partnera mě
do hlavního města táhly lepší možnosti
pracovního uplatnění a také sport,
kterému se věnuji.