12/2018 - 01/2019

• Strana 1

  Koupí tohoto časopisu podpoříte

  12/2018–1/2019

  Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

  Cena jednoho výtisku 30 Kč ve volném prodeji / Roční předplatné 240 Kč / Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč

  Prof. Jan Pfeier

  O ČESKÉ REHABILITACI

  I DŮLEŽITOSTI

  SKAUTINGU

  (s. 6)

• Strana 2

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

• Strana 3

  3

  EDITORIAL OBSAH

  ŠTĚPÁN BENEŠ

  Milí čtenáři, vítejte u zimního dvoj-

  čísla, posledního vydání v tomto

  a zároveň prvního vydání v roce ná-

  sledujícím. Věřím, že jsme pro vás

  dokázali na další dva měsíce při-

  chystat čtení k zamyšlení i inspiraci.

  Začít můžete zajímavým rozhovo-

  rem s nestorem českého rehabilitač-

  ního lékařství, i přes pokročilý věk

  stále aktivním profesorem Janem

  Pfeierem. Radek Musílek, který si

  s panem profesorem povídal, v dob-

  rém žertuje, že jeho vzpomínky jsou

  tak trochu dějinami české medicíny

  20. století.

  Radek Musílek je také autorem

  reportáže o problematice umělého

  oplodnění u párů se zdravotním po-

  stižením. Přestože je tato forma pro

  zmíněné páry jednou z mála cest

  k vytouženému dítěti, není určitě

  zcela bez trnů – ať už psychologic-

  kých, etických nebo finančních.

  Za váš čas ale určitě stojí i další

  texty tohoto vydání, například krát-

  ké povídání s energickou seniorkou

  roku 2018, paní Blankou Tuschero-

  vou, reportáž o dobrovolnictví z pera

  Zdeňka Jirků či testy technologic-

  kých novinek – přídavného koleč-

  ka k mechanickému vozíku Hurt-e

  a samobalančního vozítka Freee,

  německého nástupce legendárního

  italského stroje Genny. A hledáte-li

  tip na příjemné tematické čtení, ne-

  miňte rubriku Kultura.

  Vážení čtenáři, za celou redakci

  vám rád přeji příjemné a klidné pro-

  žití svátků vánočních a hladký start

  do nového roku. A až svůj výtisk

  Můžeš dočtete, neváhejte jej darovat

  dál nebo jej alespoň nechte ležet ně-

  kde, kde na něj může narazit zvídavá

  mysl.

  P. S.: Nezapomeňte si zasoutě -

  žit o pokročilý robotický vysavač

  iRobot, soutěžní otázku najdete na

  str. 13.

  

  Poslední i první

  Seniorka roku 2018: Brnu to dlužím

  Technika:

  Test samobalančního vozítka Freee

  Vymodlené děti? Umělé oplodnění u párů se zdravotním postižením

  strana 14–16

  strana 23–24

  strana 10–13

  Kódy malovaných story: Malířka Pavla

  Soukupová a vánoční pohlednice

  Konta Bariéry

  Auto Moto:

  Přídavné kolečko k vozíku Hurt-e

  strana 30–32

  strana 25–27

  Nevypusť duši! Příběh Martina Mikuly

  strana 20–22

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

• Strana 4

  FOTOEDITORIAL

• Strana 5

  Veselé Vánoce!

  Adventní období má být časem klidu arozjímání.

  Užít si je můžete například ipři zapálené svíčce

  zprodukce chráněných dílen Arkadie vTeplicích,

  které zaměstnávají vregionu až 90 lidí se

  zdravotním postižením. Arkadie ale nabízí víc –

  kromě zaměstnání apraxe pro lidi spostižením

  také základní apraktickou školu, sociální služby,

  poradenství, ale idopravu nebo canisterapii

  adalší aktivity pro volný čas.

  Více opráci Společnosti pro komplexní péči

  ozdravotně postižené – Arkadie

  najdete na www.arkadie.cz.

  

  Foto: Jan Šilpoch

  5

• Strana 6

  REFLEKTOR

• Strana 7

  7

  Racek

  moc necvičil

  Sprofesorem Janem Pfeierem,

  nestorem české rehabilitace,

  o našich medicínských úspěších,

  jednom útěku do Prahy

  a důležitosti skautingu.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Už během studií jste se zaměřil

  na neurologii – věděl jste hned,

  že ji chcete dělat?

  Už jsem se v tomto směru oriento-

  val, ale nejprve jsem dostal umístění

  na dětskou tuberkulózu v Ústeckém

  kraji. To byla taková drsná zkušenost.

  TBC byla dominantní problematika,

  a pak také poliomyelitida – infekční

  obrna. Byl jsem u jedné z posledních

  epidemií infekční obrny u nás. Teh-

  dy jsem na začátku 50. let působil

  v Teplicích jako mladý sekundář. To

  byla obrovská škola, ze které čerpám

  prakticky dodnes.

  Tubera se začala likvidovat strep-

  tomycinem. Byl vzácný, kradl se.

  Byly kolem toho velké maléry. Jed-

  nou přišla kontrola a zjistilo se, že

  léku je ve skladě více, než ho mělo

  být. Na starosti to měla vrchní sestra,

  která měla streptomycin asi trochu

  na kšeft. Ale takový byl život a s TBC

  jsme se vypořádali dobře. Zažil jsem

  momenty, kdy byl někdo na pokoji

  v posledním tažení, dostal strepťák

  a do týdne se začal usmívat. To byly

  tenkrát zázračné zážitky mého mlá-

  dí. A pak to díky očkování šlo všech-

  no strašně rychle kupředu. Jednalo

  se o velký skok v medicíně.

  Podobný příběh je vlastně asi

  ipoliomyelitida…

  Když jsem byl u té poslední velké

  epidemie v Teplicích v roce 1957,

  řada dětí nám zemřela. Dospělé

  to postihovalo jen vzácně. Přízna-

  ky v počátku připomínaly chřipku

  a očkování ještě nebylo, přišlo až

  následně. Mnoho pacientů bylo zá-

  vislých na tzv. železných plicích,

  protože jim při zasažení hrudních

  svalů hrozilo udušení. Byly to tako-

  vé válce, ze kterých jim koukaly jen

  hlavy a pomáhaly s dýcháním pomo-

  cí pístu, jenž dělal přetlak a podtlak.

  Dodnes si pamatuji to strašidelné

  vrzání. Vššš, vššš, vššš… Někomu to

  zachránilo život, někdo ani tak ne-

  přežil, to bylo různé. Očkování tomu

  pak učinilo přítrž. V roce 1960 se to

  Československu povedlo na národní

  úrovni jako první zemi na světě. Lidé

  s trvalými následky této nemoci žijí

  dodnes. Často pak jezdili za rehabi-

  litací do Janských Lázní a do Luže-

  -Košumberku.

  Profesor Jan Pfeier

  letos oslavil 90. narozeniny.

• Strana 8

  REFLEKTOR / PROFESOR JAN PFEIFFER

  Tam jste také působil?

  Nebyl jsem tam nikdy zaměstnán, ale

  jezdil jsem tam a hodně se angažoval

  prostřednictvím různých seminářů.

  To už jsem se od neurologie definitiv-

  ně přiklonil k rehabilitaci. Na vlastní

  pěst jsem utekl z tuberkulózního od-

  dělení pro dospělé do Prahy, protože

  jsem vyhrál konkurz na rehabilitaci

  na dětské klinice. Ale bylo to celkem

  dramatické. Musela se za mě najít

  náhrada a primář mému odchodu

  moc nepřál. Vyhrožoval mi postihem,

  protože léčba tuberkulózy byla dost

  sledovaná záležitost. Měl jsem na-

  hnáno. V občanském průkazu jsem

  musel mít potvrzení o pracovním

  poměru, což mi chvíli chybělo. Po-

  mohlo mi přijetí do Jedličkova ústavu,

  což představovalo takovou ochran-

  nou záštitu. Vyzkoušel jsem si i prá-

  ci anesteziologa. Tehdy se uspávalo

  pomocí etheru v takových maskách

  a nejednou jsem se těch výparů sám

  nadýchal, tak jsem byl napůl v rauši.

  Zažil jsem prostě řadu zajímavých

  situací. V Jedličkově ústavu jsem pak

  působil i po ukončení tamní operač-

  ní činnosti a pracuji v něm externě

  dodnes. Čím dál víc jsem však také

  působil na neurologické klinice, kde

  jsem následně de facto založil kliniku

  rehabilitačního lékařství.

  Bylo tehdy těžké prosadit rehabi-

  litaci jako nový obor?

  Svým způsobem ano, ale měl jsem

  velkou podporu kliniky i minister-

  stva zdravotnictví. Napodobovali

  jsme vlastně americký systém, kde

  získali bohaté zkušenosti prostřed-

  nictvím veteránů z války ve Vietna-

  mu. Existovaly tedy modely, ze kte-

  rých jsme se mohli učit.

  Měl jste možnost se vté době do

  USA podívat?

  Jednou jsem tam byl na stáži, ale jez-

  dil jsem opakovaně spíš do Němec-

  ka a Francie či Skandinávie. Nebyl

  problém sehnat nějaké stipendium.

  I přes politickou situaci jsme měli

  přístup k informacím.

  Vy jste však na rozdíl od váleč-

  ných veteránů pracoval přede-

  vším sdětmi amládeží.

  To platilo hlavně v Jedličkově ústa-

  vu. Uplatnil jsem zde i zkušenosti

  s poliomyelitidou, s jejímiž následky

  tam byla řada žáků. A vesměs šlo

  o žáky velmi nadané. Od té doby

  se ale výrazně proměnila skladba

  diagnóz. Řada současných zdejších

  dětí by tehdy vůbec nepřežila, což

  souvisí až s rozvojem neonatologie

  a možnostmi záchrany novorozen-

  ců. Dřív neměly šanci a většina dětí

  s dětskou mozkovou obrnou šla na

  věčnost.

  Také si vzpomínám například na

  děti, které se rodily s deformovaný-

  mi či chybějícími končetinami v dů-

  sledku užívání jednoho léku proti

  bolesti, jenž byl doporučován i těhot-

  ným ženám. Látka zvaná thalidomid

  způsobila hrozné tragédie. Těmto

  dětem bylo věnováno jedno celé od-

  dělení nemocnice v Teplicích, kam

  jsem dojížděl.

  Řekl byste, že česká rehabilitace

  je na světové úrovni?

  Řekněme, že držíme krok se světem,

  ale s takovou drobnou rezervou.

  Jak se změnilo pojetí české reha-

  bilitace od 50. či 60. let?

  Proměnily se diagnózy, techni-

  ka i metody. Objevil se třeba Va-

  šek Vojta nebo technika Bobathů.

  To byla svého času senzace. Karel

  Bobath se svojí ženou Bertou mě

  tehdy pozvali do Londýna, abych se

  na to přijel podívat. A byl to opravdu

  zážitek. Madam Bobathová zkouše-

  la všechny možné věci. Děti s po-

  stižením se snažila doslova nastrčit

  do postur a pohybů, které fungovaly

  u zdravých. A při intenzivní práci se

  opravdu začaly lepšit. Pan Bobath

  byl psychiatr, který ovšem ohromně

  rozuměl neurofyziologii. Chodil se

  dívat na svoji paní a vysvětloval, co

  a proč se s tělem děje během cvi-

  čení touto metodou. Tahle dvojice

  získala velké mezinárodní renomé.

  Navštívil jsem je hned několikrát,

  oni zase přijeli do Prahy. A vedli boj

  s Vaškem Vojtou, který měl zase

  svoji úspěšnou metodu, ze které se

  Prof. MUDr. Jan Pfeier, DrSc. (*)

  Vystudoval gymnázium vTřeboni amedicínu na Karlově

  univerzitě. Založil avedl Kliniku rehabilitačního lékařství

  . lékařské fakulty UK.

  Vysokoškolský pedagog, autor řady odborných prací

  orehabilitačním lékařství apopularizační příručky

  ozdravovědě.

  Ive svých  letech se snaží aktivně působit ve svém

  oboru. Dodnes pracuje pro Jedličkův ústav aškoly.

  Aktivní skaut aotec tří dětí.

  V pracovně

  na klinice

  před třemi lety.

• Strana 9

  Mohu mít dítě?

  Pokroky v medicíně umožňují

  i dosud bezdětným párům, kde je

  nějaký biologický problém přiroze

  -

  ného početí, mít vlastní potomky.

  Tím, jak roste počet párů, které se

  „snaží“, ale miminko nepřichází, se

  více uplatňují techniky asistované

  reprodukce. Dokonce existují ná

  -

  hradní matky, kterým je implanto-

  váno embryo páru, který touží po

  dítěti. Vajíčko maminky-čekatelky

  je oplodněno in vitro spermií tatín

  -

  ka-čekatele a miminku je nalezena

  „vhodná děloha“, tedy paní, která

  nechá dítě ve své děloze vyrůst

  a porodí je.

  Setkala jsem se se ženou s chro-

  nickým neurologickým one

  -

  mocněním. Toužila silně po dítěti

  a přišla si vybrat vozík, protože byl

  předpoklad, že kvůli těhotenství

  se její zdravotní stav těžce zhorší.

  Manžel dítě za tuto cenu jedno

  -

  značně nechtěl; bral si ženu, která

  byla chodící a zdravá, po svatbě se

  objevila choroba, kterou on špatně

  zvládal, vozík zásadně odmítal.

  Jiní manželé, oba tetrapostižení

  a totálně závislí na asistenci druhé

  osoby, chtěli mít za každou cenu

  dítě a žádali asistovanou repro

  -

  dukci. Má někdo právo jim říci „vy

  dítě mít nemůžete“? Ale i dítě má

  svá práva a vždy by měl být jeden

  z rodičů schopen se o ně postarat.

  Je možno si najmout na 24 hodin

  denně vedle pečovatelky o rodiče

  i chůvu pro dítě, ale je třeba na to

  mít prostředky.

  Každý máme nějaký život a znám

  mnoho párů, které přijaly fakt, že

  budou bezdětné, adopci nechtěly.

  Mají hezký vztah a žijí spokojený

  život. Znám jiné, kde nemožnost

  mít vlastní dítě vedla k rozpadu

  vztahu. Zodpovědné rozhodnutí

  musí udělat každý sám, ale měl by

  myslet i na potřeby svého dítěte,

  nejen svoje.

  

  Autorka je lékařka,

  členka Rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

  9

  stal taky pojem. Na jejich konfronta-

  ce se chodilo jak na hokejové utkání

  (smích), byli jako pes a kočka. Vašek

  dovedl být velmi drsný nevybíravý

  bojovník. Nicméně i přes tuhle řev-

  nivost to celou rehabilitaci posouva-

  lo kupředu a mělo to velmi pozitivní

  dopad.

  Jste vy sám přívržencem nějaké

  konkrétní metody?

  Jsem pro individuální přístup, kdy se

  dotyčnému vybere od všeho něco,

  co je v daném případě potřeba. Ne se

  dogmaticky upsat nějakému krédu.

  Vy sám jste ve svém věku velmi

  vitální, řekl byste, že na tom má

  podíl vaše profese? Aplikujete na

  sobě něco ze svých lékařských

  zkušeností? Měl byste pro ostatní

  nějaký recept?

  Jednoznačně skauting. To bylo vlast-

  ně moje hlavní povolání a láska.

  (směje se) Byl jsem v něm hodně

  angažovaný a vlastně i hodně z re-

  habilitace jsme dávali dohromady

  přes něj. Ale jestli myslíte, zda jsem

  celý život cvičil, tak to ne. Jsem ta

  bosá kovářova kobyla. Moje skautské

  jméno je Racek.

  Přesto, když se dnes dostanete

  do péče svých mladších kolegů,

  máte tendenci jim do toho mluvit?

  Nechávám tomu volný průběh. Mám

  otevřené dveře na rehabilitační kli-

  nice, mají mě tam trochu jako ta-

  kového maskota, kterého si udržují.

  Takže když něco potřebuji, oni mi to

  zařídí. A pak se případně zeptají na

  nějaký můj názor.

  Pracujete na klinice také

  spacienty?

  Občas sice někdo přijde, ale jsem

  spíš jen takový konzultant, co se

  vnucuje do situací, o kterých si mys

  -

  lí, že by se měly nějak řešit. Stále

  však pracuji s dětmi v Jedličkově

  ústavu, kam každý týden docházím,

  pokud mi to zdraví dovolí.

  Máte představu, jak se bude

  rehabilitace vyvíjet do budouc

  -

  nosti?

  Na to dám těžko odpověď. Je to bo-

  hužel i otázka financí. České repub-

  lice by slušelo nějaké velké rehabi-

  litační centrum po vzoru Ameriky.

  Tam do toho hodně šlapou vojáci,

  protože mají důvod i ty peníze. My

  naštěstí nejsme žádná vojenská vel-

  moc, ale v tomhle je to inspirativní.

  V celém světě se teď začínají valit do

  rehabilitace také různá robotická za-

  řízení a umělá inteligence.

  Tady v Čechách umíme poskytnout

  špičkovou akutní péči, ale poněkud

  vázne neméně důležitá návazná péče.

  Jedna věc je zvládnutí akutního stavu,

  ale druhá věc je, aby život měl potom

  nějaký smysl. Není to jednoduché, ale

  musí se tomu do budoucna věnovat

  velká pozornost.

  

  Proměnily se diagnózy, technika

  i metody. Objevil se třeba Vašek Vojta

  nebo technika Bobathů.

  To byla svého času senzace.

  S dětmi

  v Jedličkově

  ústavu a školách

  pracuje

  pan profesor

  přes 60 let.

• Strana 10

  REFLEKTOR / UMĚLÉ OPLODNĚNÍ U LIDÍ S POSTIŽENÍM

  Vymodlené děti?

  Když se před čtyřiceti lety vAnglii narodilo první dítě

  zumělého oplodnění, bylo to považováno téměř za zázrak.

  VČeskoslovensku se to podařilo očtyři roky později

  avsoučasnosti podstoupí tento proces jen unás na čtrnáct

  tisíc párů ročně. Patří mezi ně idesítky lidí spostižením.

  Potkali se v Praze,

  ale rodinu založili

  na vsi.

• Strana 11

  11

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Důvodů, proč se až 15 procentům

  párů ročně nedaří přirozeně počít, je

  celá řada. Pro páry, kde má muž po

  poranění míchy problémy s ejakula-

  cí a kvalitou spermatu, však umělé

  oplodnění představuje jednu z mála

  cest k vytouženému dítěti. „Ročně

  jen na našem pracovišti proběhne

  zhruba 12–15 chirurgických od-

  běrů tkáně od mužů s různými pro-

  blémy, včetně vozíčkářů,“ ilustruje

  doktorka Simona Jirsová, vedoucí lé-

  kařka Centra asistované reprodukce

  na Gynekologicko-porodnické klini-

  ce 1. LF UK a VFN v Praze.

  Nejčastěji skloňovaným výrazem

  je při umělém oplodnění IVF neboli

  in vitro fertilizace (z latiny – oplod-

  nění ve skle, odtud ono pověstné

  označení „dítě ze zkumavky“ – pozn.

  redakce), při kterém dochází k mani-

  pulaci s pohlavními buňkami mimo

  tělo člověka. Získání spermií v ta-

  kových případech představuje první

  nezbytný krok a probíhá hned něko-

  lika způsoby, včetně chirurgického

  řešení. Následuje metoda tzv. ICSI,

  při níž se nechává oplodněné vajíčko

  laboratorně vyvíjet a vhodné zárod-

  ky jsou pak vybrány k zavedení do

  těla ženy. Ostatní se mohou zamra-

  zit a využít později, například když

  nedojde k otěhotnění nebo bude po

  porodu zájem o další těhotenství.

  SLADKÁ NAIVITA

  S tím vším má bohaté zkušenosti

  Jana Hájková Svítivá (39) se svým

  mužem, vozíčkářem Michalem (36).

  Společně žijí v hezké vísce na Do-

  mažlicku a díky umělému oplodně-

  ní mají Vítka (9) a Jonáše (3). „Když

  jsem šla do vztahu s Michalem, vě-

  děla jsem, že to asi nepůjde přiroze-

  ně, ale v blahé nevědomosti jsem vše

  považovala jen za čistě technický

  problém,“ vzpomíná dnes Jana.

  Pár si našel pracoviště v Plzni, Mi-

  chal musel zároveň do Brna na od-

  běr spermií pomocí elektroejakula-

  ce. „Zažili jsme díky tomu úsměvné

  momenty – třeba když jsme si jeli

  pro materiál s bandaskou tekutého

  dusíku a instrukcí, ať s tím moc ne-

  třeseme, což se dalo na panelové D1

  dodržet jen těžko. Držela jsem to ve

  vzduchu jak svátost a doufali jsme,

  že tohle drncání spermie přežijí.

  Přežily,“ vypráví s nadsázkou ma-

  minka.

  Zatímco její partner svou část

  procesu vykonal, Janu čekala hor-

  monální stimulace pomocí injekcí

  a léků. Vzpomíná na perné chvilky:

  „Musela mi to píchat kamarádka, já

  to nikdy nedokázala. Navíc ta po-

  slední, co má vyvolat ovulaci, aby

  mi následně mohli odebrat co nejvíc

  vajíček, se musí píchnout v přesném

  předstihu. Vycházelo to na jednu ho-

  dinu v noci. Přitom jsem byla hrozně

  vystresovaná, že jsme spletli termín,

  a celý další den umírala strachy, jest-

  li nebude snažení zbytečné. Nakonec

  bylo vše v pořádku.“

  Z celkových jednadvaceti vají-

  ček zbyly po prodloužené kultivaci

  jen dva schopné zárodky. „Nechala

  jsem si dát oba a říkala jsem si, že

  když budou dvojčata, budu i ráda.

  Nakonec se chytil jeden a je z něj

  náš Vítek. Všechno vlastně proběh-

  lo hladce, zcela podle mých naivních

  představ. Jaké to bylo štěstí, nám řekl

  až doktor, a hlavně následující zku-

  šenosti při druhém pokusu o dítě,“

  uvědomuje si Jana. Její slova doklá-

  dá i lékařka Simona Jirsová: „Celko-

  vě je úspěšnost IVF cyklu ovlivněna

  kvalitou vajíčka i spermie, výrazně

  záleží také na věku ženy. Pohybuje

  se kolem 30 až 40 procent u žen do

  35 let, u žen nad 40 let klesá pod 10

  procent.“

  Musela mi to píchat

  kamarádka, já to nikdy

  nedokázala. Navíc ta

  poslední, co má vyvolat

  ovulaci, aby mi následně

  mohli odebrat co nejvíc

  vajíček, se musí píchnout

  v přesném předstihu.

  Vycházelo to na jednu

  hodinu v noci. Přitom

  jsem byla hrozně

  vystresovaná, že jsme

  spletli termín, a celý další

  den umírala strachy,

  jestli nebude snažení

  zbytečné. Nakonec bylo

  vše v pořádku.

• Strana 12

  Umělé oplodnění ulidí spostižením

  Opotížích sotěhotněním by se žena měla poradit se svým

  gynekologem, který pomůže sdalším postupem. Řada

  informací je dostupných také na internetu, ato včetně

  kontaktů na několik desítek center reprodukční medicíny

  po celé ČR.

  Vpřípadě umělého oplodnění pár podstupuje vstupní

  vyšetření, které spočívá vhormonálním, ultrazvukovém

  agynekologickém vyšetření, odběru krve na přenosné

  pohlavní infekce uobou partnerů avyšetření

  spermiogramu.

  Centrum asistované reprodukce na Gynekologicko-

  -porodnické klinice . LF UK aVFN vPraze: www.vfn.

  cz/pracoviste/kliniky-a-oddeleni/gynekologicko-

  porodnicka-klinika/specializovana-centra/centrum-

  asistovane-reprodukce/

  Podmínky úhrad umělého oplodnění uVZP: www.vzp.

  cz/o-nas/tiskove-centrum/otazky-tydne/jak-se-

  zmenily-podminky-pro-umele-oplodneni

  JAKO NA HOUPAČCE

  Početí Jonáše už tak snadné neby-

  lo. Po nezbytné pauze po císařském

  řezu se Michal s Janou pustili do

  stejného kolečka, několik let se ale

  nedařilo. „Nesla jsem to velmi těžce,

  i když jsem náturou vcelku poho-

  dářka. Po druhém dítěti jsem hrozně

  toužila, aby nebyl Vítek jedináček.

  Ale taky už jsem věděla, že to nemu-

  sí být všechno tak snadné,“ říká Jana.

  Následovaly dva liché odběry va-

  jíček, po kterých začala docházet

  na čínskou medicínu. Akupunktura,

  různé čaje a preparáty nakonec sla-

  vily úspěch – při dalším odběru bylo

  šest vajíček použitelných. „První zá-

  rodek se však neujal, až ten další. Jo-

  náš je tak vlastně šampion, protože

  byl rozmražen, zmražen, rozmražen

  a vložen. Tomu říkám držák a odol-

  ný jedinec,“ směje se s úlevou spo-

  kojená maminka, která ale přiznává,

  že prožívala skutečnou psychickou

  houpačku. Bála se každého zakašlá-

  ní, negativní těhotenský test byl jak

  bodnutí. Lidé, kteří umělým oplod-

  něním prošli, podobné stavy velmi

  dobře znají. Proto například v Centru

  asistované reprodukce na Gyneko-

  logicko-porodnické klinice 1. LF UK

  a VFN v Praze spolupracují s klinic-

  kou psycholožkou a pacientky mají

  možnost čerpat psychologickou

  podporu přímo na klinice.

  Vedle psychického stresu předsta-

  vuje umělé oplodnění také patrnou

  finanční zátěž, přestože je oficiálně

  hrazeno zdravotními pojišťovnami.

  Uhrazeny jsou však jen tři až čty-

  ři cykly IVF. Jana vystavuje reálné

  účty: „První dítě nás vyšlo na 40 ti-

  síc, a ještě ani nebylo v břiše. V pod-

  statě pořád za něco platíte – počínaje

  tím dojížděním na odběry v Brně až

  po různé léky a preparáty. Něco stála

  i ta čínská medicína. Takže zatímco

  moje sestra dostala od rodičů peníze

  na pračku, my dostávali na otěhotně-

  ní. Říkali jsme si s maminkou, jak je

  to nespravedlivé, že závislým lidem

  REFLEKTOR / UMĚLÉ OPLODNĚNÍ U LIDÍ S POSTIŽENÍM

  se hradí léčba, a Michal, který za nic

  nemůže, má společně se mnou tako-

  vé výdaje, když chceme přivést na

  svět potomky.“

  PROBLÉM ETIKY

  Dalo by se říct, že děti z umělého

  oplodnění jsou přinejmenším v ně-

  kterých případech „vymodlené“. Je to

  však poněkud paradoxní výrok, pro-

  tože právě církev není těmto meto-

  dám početí příliš nakloněna. Důvo-

  dem je likvidace některých zárodků

  během procesu IVF.

  Podle ředitele Pastoračního stře-

  diska Pražského arcibiskupství páte-

  ra Michala Němečka však nejde jen

  o otázku víry: „Otevírá se zde obecná

  otázka, kde začíná život a jaká je jeho

  hodnota. Nejvíc alarmující je z mého

  pohledu to, že nakládáme s životem

  jako s věcí. Likvidujeme ho bez mrk-

  nutí oka jako pouhý biologický ma-

  teriál, protože medicína ho v prvotní

  fázi za život prostě ani nepovažuje.“

  Páter si přitom uvědomuje, jak

  hluboká lidská dramata představuje

  nemožnost přivést na svět potom-

  ka přirozenou cestou. „Znám osudy

  lidí a jejich bolest, když se jim neda-

  ří přivést na svět miminko. V tako-

  vých případech lze rozumět tomu,

  že touha je obrovská a lékaři nabí-

  zejí řešení. Jenže bychom neměli

  zapomenout především na dobro

  tohoto budoucího děťátka. Darované

  Jonáš je tak vlastně

  šampion, protože byl

  rozmražen, zmražen,

  rozmražen a vložen.

  Tomu říkám držák

  a odolný jedinec.

  Jana s Michalem

  vedou spokojený

  život.

• Strana 13

  13

  VÁNOČNÍ SOUTĚŽ

  ČASOPISU MŮŽEŠ

  Chcete vyhrát robota,

  který uklízí sám ivdobě

  vaší nepřítomnosti?

  Vysavač iRobot Roomba e5

  v ceně 13 999 Kč

  může vyhrát ten, kdo odpoví

  na soutěžní otázku

  Odpovědi posílejte do 10. prosince 2018 na info@muzes.cz

  (do předmětu uveďte IROBOT - SOUTĚŽ) nebo písemně

  na adresu Redakce Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1

  (rozhoduje datum doručení).

  Ze správných odpovědí vylosujeme

  výherce, který do Vánoc obdrží iRobot.

  Více informací ovysavači

  vlistopadovém Můžeš.

  Kolik děl

  od uznávaných

  českých i zahraničních

  umělců se dražilo

  na 13. aukčním salonu

  výtvarníků pro

  Konto Bariéry?

  spermie, vajíčka, náhradní mateřství

  a zabíjení oplodněných zárodků, to

  všechno představuje velký etický

  problém, který může člověka po-

  znamenat a dohnat. Přesto se v ta-

  kové chvíli upřednostňuje zájem

  rodiče - touha po dítěti před dob-

  rem samotného dítěte. Vývoj vědy

  posouvá i šetrnější možnosti, takže

  etické postoje církve jsou k někte-

  rým postupům vstřícnější, ale určité

  hranice jsou stále nepřekročitelné.

  Třeba s tím, že muži po úrazu míchy

  odeberou sperma a vpraví ho do těla

  partnerky, bych měl mnohem menší

  problém, než když mají při tom umí-

  rat zárodky. To je příliš vysoká cena.

  Pak bych doporučil třeba adopci

  nebo spoluvýchovu s někým z rodi-

  ny, protože ani náhradní rodičovství

  není pro dítě úplně legrace.“

  Jana Hájková Svítivá se přitom

  sama hlásí ke katolické víře, byť tzv.

  nepraktikujícím způsobem. „Bě-

  hem oplodnění jsem tohle vůbec

  neřešila, prostě jsem to brala jako

  technickou nutnost. To, že některá

  oplodněná vajíčka vyřadí z výběru,

  považuji za přirozený proces, kte-

  rý se odehrává i v těle ženy. Něco

  se prostě neujme. Pochopitelně se

  mi ale dnes honí hlavou, co s dvě-

  ma životaschopnými embryi, kte-

  rá máme pořád zamražená, byť už

  další děti neplánujeme. Pravidelně

  nám chodí dotaz, zda je chceme ješ-

  tě uchovat…“ uzavírá.

  

  Dalo by se říct, že děti z umělého

  oplodnění jsou přinejmenším

  v některých případech „vymodlené“.

  Je to však poněkud paradoxní výrok,

  protože právě církev není těmto

  metodám početí příliš nakloněna.

  Celá rodina má

  i svého strážného anděla.

• Strana 14

  REFLEKTOR / SENIOR ROKU 2018

  Seniorka roku:

  Brnu to dlužím

  Některé lidi zákeřná nemoc zlomí,

  jiní ji vezmou jako výzvu. Blanka

  Tuscherová patří ktěm, kteří se

  nevzdali, bojovali, uzdravili se aznovu

  vybojovanému životu navíc dali

  opravdový smysl – pomáhají druhým.

  Text: LUCIE NEKVASILOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  „To jsem tak dobrá?“ diví se pa ní

  Blanka, když se jí ptám, co říká na

  ocenění Seniorka roku. Sešly jsme

  se v Divadle ABC v Praze, kde se

  v předvečer Mezinárodního dne se-

  niorů bude za pár okamžiků slav-

  nostně vyhlašovat Cena Senior roku

  2018 a ona si půjde na pó dium pro

  první místo mezi jednotlivci.

  Důvodů proč je nepočítaně. Třeba

  už 14 let vede Klub seniorů v Br-

  ně-Líšni o 220 lidech, z nichž dvě

  třetiny do klubu sama přilákala –

  neúnavnou prací, skvělými nápady

  a empatií. „Vždycky jsem vystupova-

  la z řady, to mi zůstalo až do pozd-

• Strana 15

  15

  ního věku. Takže mně to nevadí, že

  můžu vést lidi, pomáhat jim, vymýš-

  let pro ně program,“ říká pořád ještě

  překvapeně.

  NESEDĚT ANEKOUKAT DO ROHU

  Osmdesát jedna let by paní Blance

  nikdo nehádal. Vizáží i energií strčí

  do kapsy klidně i ženy o patnáct let

  mladší. Jaký má recept na mládí? „To

  vám neřeknu. Myslím, že je to pořád

  nějaká činnost, nesedět a nekoukat

  do rohu nebo nekoukat jenom na te-

  levizi. Musím pořád mít nějakou ak-

  tivitu, je to asi v povaze.“

  Že se s paní Blankou nelze nudit

  a nepoznávat nové věci, dokazu-

  je i pohled na program klubu. Od

  pondělí do pátku se v něm vystří-

  dají kurz počítačů, setkání v sále

  na radnici s přednáškou či hudbou,

  vycházka, zdravotní cvičení a plavá-

  ní. K tomu deset zájezdů za rok, od

  dubna do září. „A ještě v říjnu jedeme

  do sklepa,“ vypočítává energická se-

  niorka.

  Úplnou samozřejmostí je to, že si

  členové klubu navzájem pomáhají,

  třeba v nemoci. Jakmile někdo na

  setkání klubu chybí, ti, se kterými

  měl sedět u stolu (senioři dodržu-

  jí pevný zasedací pořádek – pozn.

  autorky), mají povinnost zjistit, co

  s ním je, a navštívit ho. „Buď mu

  donést zákusky nebo pivo, po dle

  toho, jestli je to žena nebo muž. Ale

  to už nemusím ani organizovat,“

  Cena Senior roku 

  Cenu Senior roku každoročně vyhlašuje projekt SenSen

  (Senzační senioři) Nadace Charty . Jejím cílem je upozornit

  na výjimečné osobnosti zřad seniorů, ocenit jejich aktivní

  činnost, obětavost pro druhé ipráci vkomunitní oblasti.

  Všestém ročníku Ceny se sešlo celkem  nominací,

  oudělení ocenění rozhodovala nezávislá porota.

  Titul Seniorka roku  získala Blanka Tuscherová,

  neúnavná organizátorka aktivit pro seniory adlouholetá

  vedoucí Klubu seniorů Brno-Líšeň. Druhé místo obsadil

  Zdeněk Svoboda, spoluzakladatel Nadačního fondu Lepší

  senior, který přednáší pro své vrstevníky po celé republice.

  Třetí místo udělila porota vedoucí píseckého Senior-Pointu

  Alexandře Zajíčkové. Dalších  seniorů aseniorek dostalo

  od poroty za svou vitalitu ačinnost pro druhé čestné

  uznání.

  Vkategorii Nejlepší klub roku  získala první místo

  dohromady dvě vzájemně provázaná pražská komunitní

  centra – KC Prádelna aKC Louka. Druhé místo obsadil

  Senior klub ZVVZ, Milevsko. Třetí skončil litoměřický spolek

  LiPen, kde se senioři nejen potkávají na nejrůznějších

  akcích, ale také společně tvoří vrámci Klubu tvůrčího

  psaní. Dalších  seniorských organizací dostalo od poroty

  čestné uznání.

  Do Zlaté síně SenSenu vstoupila světoznámá architektka

  adesignérka, profesorka Eva Jiřičná. Mimořádnou cenu

  poroty – Inspirativní žena – získala Hanka Rabenhauptová,

  hybatelka snad všech seniorských aktivit vPrachaticích.

  Řekla jsem si, že když

  mi v Brně pomohli,

  musím za to něco udělat,

  něco za to odvést. To je

  taková moje vize. Proto

  to dělám zadarmo a ta

  práce mě baví.

  Vždycky vystupovala z řady.

  I proto paní Blanka vede Klub seniorů

  v Brně-Líšni o 220 lidech.

• Strana 16

  REFLEKTOR / SENIOR ROKU 2018

  Postoje

  starých lidí

  ke společnosti?

  Těžko určit, vždyť staří lidé nejsou

  jednotnou, homogenní skupinou

  a lidská společnost není celek. Dělí

  se na národy, národnosti, bohaté

  a chudé, na muže a ženy a skupiny

  s odlišnou kulturou. V dělení bych

  mohla pokračovat, třeba na staré

  a mladé lidi. Staří lidé většinou již

  nejsou přímými účastníky dějů

  a změn, ale mnozí si nadále udržují

  sounáležitost, tedy svoji sociální

  identitu. Současně se dívají trochu

  zpovzdáli na svět kolem sebe. Jsou

  si vědomi toho, že jejich spoluúčast

  na dalším dění bude již omezena,

  proto se stahují, nebo naopak

  více riskují než ostatní. Kariéru již

  mají stejně za sebou, o faktu úmrtí

  také vědí. Současně staří lidé toho

  hodně již prožili i přežili, včetně

  změn, převratů a revolucí. Proto

  bývají skeptičtí a jejich hubování

  na další změny, někdy nazývané

  konzervativismem, je výrazem

  neschopnosti se těm změnám

  přizpůsobit. A taky vědomím, že se

  výsledků společenských převratů,

  dobrých i těch špatných, asi již

  nedožijí. Trochu to připomíná přání,

  která míváme třeba na dovolené:

  „ať prší, až tu již nebudeme“. Staří

  lidé však v průměru chodí k volbám

  častěji než mladší generace.

  Začleňuje je to do společnosti asi

  jako kdysi dohadování či hádání se

  lidí na návsi ve vesnici. Demokracie

  umožnuje každému jedinci se

  účastnit a přímo či nepřímo

  rozhodování. Zda to využije, je jeho

  osobní věc. Staří lidé tuto svobodu

  využívají více než mladí. Jedinec,

  který svých práv nevyužívá, si

  nesmí stěžovat na nesvobodu,

  ale spíše na svoji vlastní lenost

  a nechuť podílet se.

  

  Autorka je socioložka, předsedkyně

  Správní rady Nadace Charty 77.

  SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ

  říká hrdě o „svých“ seniorech paní

  Blanka.

  NEMĚLA OSLAVIT PADESÁTKU

  Původní profese paní Blanky je při-

  tom na hony vzdálená práci s lidmi,

  celý produktivní život dělala v Tesle.

  „Narodila jsem se ve špatné kolébce,

  nemohla jsem jít studovat,“ vzpo-

  míná. Protože její rodiče měli mlýn,

  pekárnu a hospodářství, mohla jít na

  dva roky do učebního oboru v Tesle

  a pak studovat na Střední průmys-

  lové škole elektrotechnické v Ječné

  ulici v Praze.

  A je tu ještě jeden paradox: Podle

  lékařů se paní Blanka neměla do-

  žít ani padesátky. Ve 48 letech totiž

  onemocněla rakovinou a doktoři jí

  předpověděli poslední rok života.

  „Mám za sebou sedm onkologických

  operací. Proto jsem odešla do Brna

  léčit se na Masarykův onkologický

  ústav, kde mi zachránili život,“ vzpo-

  míná.

  Ze zákeřné nemoci se nakonec

  nejenže „vyhrabala“, ale v uzdrave-

  ní našla i impuls ke své dnešní čin-

  nosti. Stala se líšeňskou patriotkou

  a s vervou sobě vlastní se pustila do

  organizace veřejného života v měst-

  ské části. „Řekla jsem si, že když mi

  v Brně pomohli, musím za to něco

  udělat, něco za to odvést. To je taková

  moje vize. Proto to dělám zadarmo

  a ta práce mě baví,“ říká paní Blanka.

  A vidět jsou i výsledky. Vždyť uznání

  za svoji činnost už od SenSenu (Sen-

  začních seniorů) dostal v roce 2016

  i celý Klub seniorů Brno-Líšeň. „Po-

  mohlo mi to, pan starosta si toho

  moc vážil,“ děkuje.

  Vše nasvědčuje tomu, že o paní

  Blance bude ještě slyšet, i když už

  chtěla vedení líšeňského klubu

  předat. Pár dní po úspěchu v ceně

  Senior roku 2018 totiž zabo-

  dovala i v komunálních volbách

  a jako nezávislá kandidátka za-

  sedne na líšeňské radnici. A plány

  má i v osobním životě: „Já bych

  tady ještě chtěla být na tom světě.

  Mám nového malého pravnuka, tak

  abych ho ještě chvíli viděla, aspoň

  až půjde do školy.“

  

  Člověk nemá být doma sám. Hlavně

  když už nemá partnera. Činnost

  v klubu je různorodá, seženete si tam

  nové kamarády, kamarádky a můžete

  mít jednou za týden program.

  Titul Seniorka

  roku paní Blanku

  překvapil, ve

  vedení líšeňských

  seniorů už chtěla

  skončit. Ocenění je

  pro ni ale motivací

  kdalší práci ataké

  závazek.

• Strana 17

  17

  Motýlek létá neúnavně

  REFLEKTOR / SOCIÁLNĚ OHROŽENÉ DĚTI

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Ředitelka komunitního centra Motý-

  lek Hana Urbanová říká: „Občas udě-

  láme i sbírku oblečení a vždy je co

  rozdávat. Ale nejdůležitější je, třeba

  v našem nízkoprahovém klubu, že

  sem po škole mohou přijít, najít ka-

  marády, popovídat si o svých trápe-

  ních, poradit se o rodičích, o škole,

  třeba i o zdravotních potížích. Také

  se připravit do školy a dozvědět se

  něco nového o souvislostech krimi-

  nality, záškoláctví, o šikaně…“

  To je však jen jedna ze zdejších

  služeb. Stejně důležité je další „oddě-

  lení“, které pomáhá dětem se zdra-

  votním postižením. Jen rodiče tako-

  vých dětí vědí, jak je pro ně obtížné

  zvládnout sebeobsluhu – od obléká-

  ní přes telefonování, cestu hromad-

  nou dopravou až po jednoduchý ná-

  kup, řečové dovednosti i alternativní

  komunikaci, dobrou orientaci v čase

  a prostoru a mnoho dalšího, co se

  zdravé děti naučí zcela přirozeně.

  A pak je tu „škola rodičů“ neboli

  citlivá a účinná podpora, aby rodiny

  měly dobré podmínky pro výchovu

  dětí. Od vhodného bydlení přes dob-

  ré hospodaření s financemi, vedení

  domácnosti až po zvládnutí nejtěž-

  ších životních situací. V takových

  případech Motýlek létá až do do-

  mácností. Zásada je jedna – nezůstá-

  vejte se svými potížemi sami.

  ZAČALO TO JEHLOU ANITÍ

  Paní Michaela je oděvní návrhářka.

  Když její dcera vystudovala sociální

  práci a začala v Motýlku pracovat,

  přišla řeč i na využití maminky ve

  prospěch zdejších klientů. Z jednoho

  úspěšného pokusu naučit děti trochu

  dovedností s jehlou vzniklo dobro-

  volnictví, dnes už na dvě odpoledne

  týdně. O prázdninách i celodenní

  pomoc. A z jednoduchého šití i práce

  s keramikou a dalšími materiály.

  Na módní přehlídky nebo na vý-

  stavy asi zdejší produkce nezamíří,

  ale to není důležité. Děti se docela

  přirozeně učí dovednostem, které

  by doma asi nikdy neviděly. To je

  důležitá souvislost všeho, co se tady

  děje – co nejlépe dovést malé i vět-

  ší ke zdánlivě obyčejným znalostem

  a praktikám, ke schopnosti žít oby-

  čejný život a umět se s ním poprat.

  Zdálo by se, že ve věku nekonečné

  nabídky kroužků, sportů a kultur-

  ních aktivit je volný čas dětí a do-

  spívajících vyřešený několika kliky

  počítačovou myší. Ale toto všechno

  jednak něco stojí a jednak předpo-

  kládá zájem a odpovědnost rodičů.

  Pokrok nepokrok, v našich městech

  i na venkově znuděných, osamělých

  a bezradných malých a mladých

  spoluobčanů moc neubývá. Spole-

  čenské důsledky jsou viditelné: ná-

  silí, vandalismus, drogy, kriminalita.

  Motýlek patří k těm místům, kde

  se každý den pokoušejí přetrhnout

  zdánlivě silný ocelový řetěz kolobě-

  hu života sociálně slabých, málo od-

  povědných, bezradných rodičů, sa-

  mostatně neschopných připravit své

  potomky na lepší, zdravější a úspěš-

  nější život. Nebo jen přidat energii

  unaveným a už trochu zoufalým,

  UPROSTŘED VELKÉHO SÍDLIŠTĚ

  NA OKRAJI PRAHY SE KAŽDÝ DEN

  ODEHRÁVÁ ZDÁNLIVĚ OBYČEJNÝ, ALE

  VE SKUTEČNOSTI VZÁCNÝ JEV – DĚTI

  I DOSPÍVAJÍCÍ SI ZVYŠUJÍ SVOU ŠANCI

  STÁT SE JEDNOU DOBRÝMI LIDMI.

  NE, ŽE BY NYNÍ BYLI MÉNĚCENNÍ,

  SPÍŠ JIM DOSUD ŽIVOTNÍ PODMÍNKY

  A OKOLNOSTI NEPŘÁLY. NĚKTERÉ

  MAJÍ POSTIŽENÍ, TŘEBA I VÁŽNÁ, JINÉ

  NEÚPLNOU RODINU A DALŠÍ NAPŘÍKLAD

  I ZNAČNÝ KUS MATERIÁLNÍ BÍDY.

  Michaela už dávno

  neučí jen práci

  s jehlou a nití.

• Strana 18

  většinou maminkám, které by pros-

  tě se svými postiženými dětmi jinak

  zůstaly na všechno samy. Ředitelka

  Urbanová shrnuje svou zkušenost:

  „Každé dítě potřebuje alespoň občas

  v něčem vyniknout, užít si uznání

  svého okolí, posílit si sebedůvěru.

  My toto vzácné zboží nabízíme. Zní

  to banálně, ale outsiderem se nikdo

  nerodí. Jedině trpělivá a dlouhodobá

  práce a samozřejmě kvalifikovaná

  péče může děti vracet k životnímu

  startu, který má reálné šance.“

  Dobrovolnice Michaela vidí svou

  pomoc úplně stejně: „Vyrůstala jsem

  v prostředí skutečné rodinné solidari-

  ty. I pro mou dceru je tohle naprostá

  samozřejmost. Pak nemůžete zavírat

  oči před životy, které by vlastně nikam

  nesměřovaly a jen tak existovaly. Už

  jen vědomí, že rodiče nalezli místo,

  kde jim někdo umí naslouchat a pora-

  dit. I když se tu jejich děti nepromění

  v zázračné jedince. V každém případě

  je naučíme cosi umět, s něčím si pora-

  dit, něco překonat. Maličkost? Kolika

  dospělým tohle dnes chybí?“

  KOLIK MOTÝLKŮ CHYBÍ?

  Zaskočili jsme Hanu Urbanovou

  jednoduchou otázkou: Co kdyby

  Motýlek nebyl? Chvíli mlčela a pak

  přišla překvapivá odpověď: „Taková

  zařízení jsou dnes mnohem důleži-

  tější než dřív. Nůžky mezi chudobou

  a blahobytem se rozevírají. Mnoho

  rodin, i třeba velmi odpovědných

  a pracovitých, prostě zůstává na

  tenké hranici sociální udržitelnosti

  svého života. Mnoho samoživitelek

  s postiženými dětmi bojuje doslova

  o každou korunu. A my všem dětem

  tady nabízíme třeba dobrou svačinu.

  Drobnost? Sytí nevěří…“

  Celý systém sociálních služeb se

  u nás rozrostl a zprofesionalizoval do

  výborné kvality. Jeho zaměstnanci

  nejsou dostatečně doceněni. O tom

  píšeme stále. Nejde však jen o pení-

  ze, ale také o naši úctu a pozornost,

  kterou všem „Motýlkům“ věnujeme

  každý den. Jako tady, kde se s pod-

  porou hlavního města i městské části

  dějí drobné, soustavné a pozoruhod-

  né zázraky.

  To není silné slovo. Paní Jana, ma-

  minka dcery se syndromem Smith

  Magenis: „Na počátku tomu nechcete

  věřit. Říkáte si, že se doktoři splet-

  li a všechno bude v pohodě. Nako-

  nec pomalu, velmi pomalu dojdete

  k závěru: moje dítě má mentální re-

  tardaci a nemohu to změnit. Ale ona

  není nemocná, je jen jiná. Možná ani

  vaše rodina vám dost dobře nerozu-

  mí. Nemůžou pochopit, proč máte

  radost, když vaše dcera ve čtyřech

  letech přestane nosit plínky a v osmi

  se naučí oblékat punčocháče. Není

  to fyzická izolace, protože vaši blízcí

  vás neopustili, ale psychická, která je

  možná horší. A pak se něco stane a vy

  začnete znovu žít. Jednou mi soused-

  ka řekla o Motýlku. Nechcete někdy

  přijít? Tak jsme s Luckou šly a od té

  doby sem docházíme každé volné od-

  poledne. Je tady šťastná a spokojená.

  A naučila se plavat bez pomůcek!“

  

  Komunitní centrum Motýlek

  Motýlek se vrámci svého centra denních služeb

  věnuje podpoře dětí spostižením. Nabízí však islužby

  nízkoprahového klubu Pacific pro děti amládež, která

  tráví svůj volný čas naulici, prožívá náročné životní období

  nebo sedostává dokonfliktu sespolečností. Vrámci

  sociálně aktivizační služby pak pracuje sohroženými

  rodinami.

  Většina služeb je realizována vprostorách Komunitního

  centra Motýlek vPraze na Černém Mostě, některé služby

  jsou terénní, přímo vbydlišti klientů.

  www.motylek.org

  REFLEKTOR / SOCIÁLNĚ OHROŽENÉ DĚTI

  Prostě obyčejné místo pro dobrou náladu.

  Je to málo?

• Strana 19

  19

  K pravidlům, normám a předpisům máme

  obvykle protichůdný vztah. Na jedné

  straně si uvědomujeme, že jsou potřeba,

  na straně druhé je často považujeme za

  zbytečně omezující a život komplikující.

  Bohužel jich neustále přibývá. Někdy

  výjimečně sice nějaké zmizí, například od

  Nového roku už nemusíte v autě vozit re-

  zervní žárovky a pojistky, celkově se však

  pomalu blížíme stavu, kdy už složitost

  pravidel ubírá chuť se do něčeho pouštět.

  A rozhodně za to nemůže sama Evropská

  unie, jak s oblibou vyzdvihují její kritici

  místo toho, aby ocenili převažující před-

  nosti tohoto integračního projektu. Snaha

  o to mít věci pod kontrolou a regulované je

  všudypřítomná.

  Když sedíte na vozíku, v řadě věcí vás

  omezuje sama podstata takové situace.

  Nelze si však nevšimnout, že v souvislosti

  s postižením se vám o další „zábavu“ po-

  starají předpisy, o jejichž existenci nemá

  občan bez handicapu ani ponětí. Jistě jsou

  míněny dobře, nemálo z nich je k našemu

  prospěchu. Určitě si nikdo nestěžuje na

  pravidlo, že coby držitel průkazu ZTP/P

  může cestovat se svým doprovodem

  v městské hromadné dopravě zadarmo.

  Trochu méně už se asi zamlouvá předpis,

  že musíte na železnici nebo na letišti

  nahlásit svůj úmysl cestovat 48 hodin

  předem. Stále však ještě jde o nařízení

  pochopitelné, organizačně opodstatněné.

  Pak se ovšem setkáte s požadavky,

  které už se člověku vysloveně příčí. Právě

  zmíněné letiště mě nedávno inspirovalo

  k napsání těchto řádků. To když skupině

  vozíčkářů u odbavovací přepážky začali

  tvrdit, že k sobě musí mít každý chodící

  doprovod. Zákaznická linka přitom

  o ničem takovém vůbec nic neví. Vše se

  naštěstí podařilo vyřešit, ale… No, a pak

  vám dají palubní vstupenku, ze které zjis-

  títe, že sedíte až na konci letadla, takže se

  s vámi musí letištní zřízenec prodírat mezi

  sedačkami nesmyslně daleko. Když se ho

  zeptáte, proč tomu tak je, pokrčí rameny

  a s ironickým úsměvem řekne, že on to

  nevymýšlel.

  Pak usednete na svoje místo na kraji

  řady do uličky a máte celý let na pře-

  mýšlení o tom, kdo a jak takové předpisy

  vymýšlí i jaké mají důvody. Proč u téhle

  společnosti nesmím sedět u okýnka, když

  u druhé naopak musím? Jde-li o bezpeč-

  nostní důvody (což se s oblibou tvrdí), jak

  je možné, že si mohou protiřečit jen na

  základě jiného provozovatele? A v čem mi

  pomůže chodící doprovod při několika-

  hodinovém nehnutém sezení na určeném

  místě? Na vykládání a nakládání jsou mi

  přece k dispozici letištní asistenti. Možná

  to dopravce myslí hezky – abych si měl

  s kým během cesty povídat. Třeba o ab-

  surdních zákonech, které se vyskytují po

  celém světě a na internetu se jimi bavíte.

  Tedy pokud se netýkají přímo vás.

  

  Pravidla jsou to proto, aby...

  RADEK MUSÍLEK

  glosuje některá nesmyslná

  pravidla pro lidi s postižením

  REFLEKTOR / TRIBUNA

  Tak už máme ve městech a obcích (staro)

  nové starosty a primátory, máme zastu-

  pitelstva, ale co je hlavní – máme koaliční

  dohody, soupis největší dobroty a péče,

  kterou svět zná. Na nic nebylo zapome-

  nuto, na vše je pamatováno s jediným

  cílem: proměnit naše města i malé obce

  v přívětivé zahrady plné vůní, vlídnosti

  a pohodlí. Zejména pro automobilisty,

  fotbalové fandy, vášnivé cyklisty, milov-

  níky vodních radovánek nebo velkých

  nákupů…

  Musí ale zatím někdo počkat? Jistě,

  svět také nebyl stvořen za den. Takže,

  osamělí senioři za okny svých bytečků,

  maminky samoživitelky, postižení

  v domech bez výtahů – vy všichni outsi-

  deři musíte počkat. Jen málokde se totiž

  počítá s rozšířením služeb právě pro vás,

  jen vzácně se koalice vůbec pozastavily

  nad epidemií samoty, která požírá stár-

  noucí populaci, nad každodenním bojem

  o přežití opuštěných matek s dětmi, nad

  bídou, které přibývá stejně rychle, jak jiní

  bohatnou.

  Ale tak jsme volili! Tzv. levicové strany

  právě pro naprosté opuštění skutečně

  potřebných a nezaviněně chudých úplně

  propadly. Teď naříkají, že jim kdosi ukradl

  jejich témata. Ne, ne, velká témata sociální

  spravedlnosti a společenské solidarity

  právě ony už dávno odhodily na chodník.

  Zajímá je lithium, minimální mzda pro

  mizivou část pracovníků, zajímá je počet

  křesel ve správních radách…

  Sociální politika se smrskla na neustálé

  půtky o dávky, posudkové papírování a ne-

  konečné kontroly poskytovatelů sociálních

  služeb, aby měli šanony správně srovnané.

  Jen sem tam se rozsvítilo a chystají rozšíře-

  ní pečovatelských služeb. Dobré. Ještě lepší

  by bylo otevřít oči a podívat se na život ko-

  lem sebe. Je krásný, ale pro mnoho obyvatel

  této země poněkud těžší a těžší. Co kdyby

  všechny koaliční dohody na radnicích začí-

  naly jedním velkým odstavcem: Toto a toto

  zaručujeme našim nejpotřebnějším. Až pak

  beton, zábava a pohodlíčko…

  

  Povolební postesknutí

  ZDENĚK JIRKŮ

  se zamýšlí nad výsledky

  komunálních voleb

  Sociální politika se smrskla na neustálé půtky

  o dávky, posudkové papírování a nekonečné kontroly

  poskytovatelů sociálních služeb, aby měli šanony správně

  srovnané. Jen sem tam se rozsvítilo a chystají rozšíření

  pečovatelských služeb.

• Strana 20

  ŽIVOT

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Příčin psychického onemocnění

  může být nespočet. „U mě vše za-

  čalo stresovými událostmi. Byl jsem

  na gymnáziu, hrál jsem fotbal, zranil

  jsem se a kvůli tomu jsem zameškal

  dost ve škole, což se rodičům pocho-

  pitelně nelíbilo. K tomu se mi přítel-

  kyně přiznala, že se jí vrací mentální

  anorexie a trpí i sebepoškozováním.

  Takže bylo toho hodně… Začínal

  jsem se propadat,“ vzpomíná Martin.

  Na první pohled docela normál-

  ní mladý muž, upravený a otevřený

  k nelehkému povídání o bolestech

  své duše, není žádnou výjimkou. Už

  dávno neplatí, že lidé s psychiatric-

  kou diagnózou jsou jacísi podivíni

  odtržení od společnosti nebo do-

  konce nebezpeční svému okolí. Jsou

  nebezpeční především sami sobě,

  protože od deprese nebo jiné dia-

  gnózy bohužel není daleko k situaci

  nejstrašnější – k sebevraždě.

  Martin postupně zažíval první pří-

  znaky poruch spánku, nechuť k jídlu

  a tím i celkový úbytek energie. Do-

  cházka do školy byla nemožná, hodin

  bezcílně strávených na posteli přibý-

  valo. Dnes ví, a otevřeně to vykládá

  na seminářích se středoškoláky, že

  v takových chvílích si už člověk jen

  Nevypusť duši!

  Tak se jmenuje zajímavý projekt, za kterým stojí tým

  mladých psychologů, lékařů, neurovědců astudentů

  těchto adalších pomáhajících profesí. Zároveň jej tvoří

  ipsychiatričtí pacienti alidé se zkušeností sduševním

  onemocněním vmladém věku. Jedním zjeho lektorů –

  svlastní nelehkou zkušeností – je iMartin Mikula.

  málokdy sám pomůže, že právě toto

  jsou důležité signály, které okolí ne-

  smí přehlédnout. „Teprve po nějaké

  době jsem se dal přesvědčit, že mou

  záchranou může být jedině odborná

  pomoc. To je těžké si přiznat… Školní

  psycholožka mi udělala test a z něj

  jasně vyšlo, že mám depresivní epi-

  zodu. Začala se mnou pracovat, pak

  jsem chodil k psychiatrovi, protože

  už jsem potřeboval předepsat an-

  tidepresiva… Léčení této první epi-

  zody trvalo dva měsíce.“ Martin se

  mohl vrátit do školy, dohnat zameš-

  kané studium. Takže výhra?

  DŘÍMAJÍCÍ HROZBA

  Nakonec i maturita dopadla dobře.

  Volba vysokoškolského studia byla

  jasná – psychologie. Už ho čekají

  i státnice. Ale v průběhu let přicháze-

  ly epizody těžké deprese opakovaně.

  I bez zřetelného podnětu. I když teď

  je už měsíce klid, nic to neznamená,

  tato bolest duše se už nikdy úplně

  neztratí. Proč? „Když už máte tu-

  hle diagnózu, stačí záblesk běžného

  stresu a najednou se deprese vrátí.

  Naděje, že tohle nebezpečí pomine,

  nějaká je. Poslední epizodu jsem měl

  asi před rokem. Vlastně se pokaždé

  něco naučíte. Už umím poznat, když

  se blíží nedobrá nálada a jak se ji po-

  kusit odvrátit…“

  Když se někomu v sedmnácti –

  jako Martinovi – téměř rozsype svět,

  mají rodiče i celé okolí, včetně někte-

  rých pedagogů, tendenci mávnout

  rukou a odbýt problémy poukazem

  na nevyrovnané mládí. Proč tady bez

  jakékoli aktivity ležíš? Z čeho zrovna

  ty můžeš být smutný? Vždyť si žiješ

  dobře, všechno máš a tváříš se, jako

  bys prošel válkou! Takové otázky

  nepřináší zlá vůle, ale neinformova-

  nost. Jen málokdo z nás ví, co nejpr-

  ve udělat s depresí svého syna nebo

  dcery. A pak jsou tu příšerné před-

  sudky – naše rodina je normální, my

  nemůžeme mít doma blázna!

  Když k tomu připočteme spousty

  bludů, které se šíří na internetu, je

  projekt Nevypusť duši doslova živou

  vodou na potíže mladých, často ve

  svých problémech opuštěných lidí.

  Teprve po nějaké době jsem se dal

  přesvědčit, že mou záchranou může

  být jedině odborná pomoc.

  To je těžké si přiznat…

  Martin už dnes

  ví, že mlčení

  o vlastních

  problémech

  je zlé.

• Strana 21

  21

• Strana 22

  ŽIVOT / PŘÍBĚH

  „Hrozně jsem se bál, když mě čekala

  hospitalizace. Co si člověk má před-

  stavit pod pojmem psychiatrická ne-

  mocnice? Pak jsem zjistil, že tenhle

  strach je zbytečný. Nepotkáváte tam

  zrůdy, ale normální lidi, kteří mají

  nemoc… Nemoc, ale to neznamená,

  že jsou agresivní nebo jinak nebez-

  peční. Takže tam člověk je jen proto,

  aby mu pomohli. Není to jako v ně-

  kterých filmech,“ říká Martin.

  NEBUĎME SLEPÍ

  Naše setkání s příznaky duševního

  onemocnění určitě nemá začínat ani

  končit amatérskými radami nebo

  dokonce nadávkami. Řeči mladého

  člověka o sebevraždě nebo ztrá-

  tě smyslu života mohou být jakousi

  exhibicí, ale mnohem častěji jsou

  signálem, že odborný zásah je ne-

  zbytný. Jde přece o příznak nemoci

  – a zanícené slepé střevo také neře-

  šíme mávnutím rukou. Protože slova

  o vlastní bezvýchodné situaci mo-

  hou být také voláním po záchraně,

  po podané ruce, po návratu. Neplatí

  tu takzvaná poučka, že kdo mluví

  o sebevraždě, nikdy se jí nedopustí…

  A jaké jsou další společenské

  souvislosti? Martin není pesimis-

  ta: „Dnes je asi těžké projevit více

  vstřícnosti, ale že by byla společ-

  nost jen nevšímavá a cynická? Na

  seminářích, které organizujeme na

  středních školách, mě překvapuje, že

  studenti opravdu dávají pozor. Tohle

  téma je skutečně zajímá.“

  Důležitým signálem je i dobrovol-

  ná, řekněme bezdůvodná samota.

  Stud a nedůvěra vůči okolí zahání lidi

  s podobným onemocněním do izola-

  ce, do pomyslného vězení vlastních

  bolestí, představ a strachů. Člověk

  se tak stává sám sobě největším ne-

  přítelem, kterého ale porazit neumí.

  Proto se Nevypusť duši snaží nejen

  informovat, ale i přinést základní

  radu mladým lidem, kteří u sebe pří-

  znaky onemocnění už pociťují. Ko-

  lik jich opravdu mezi námi je, nikdo

  neví a vědět nemůže. Bolest duše je,

  hlavně v začátcích, neviditelná. Tím

  spíš je důležité, že ti, kdo ji poznali

  doslova na vlastní kůži, se snaží, aby

  jí bylo co nejméně.

  

  Nevypusť duši

  Kampaň Nevypusť duši vznikla vlétě , když kamarádky

  Tereza aMarie zjistily, že mají velmi podobný sen – založit

  vČesku projekt na osvětu oduševním zdraví. Obě měly za

  sebou studium vAnglii aobě také musely vminulosti řešit

  své psychické problémy spojené snáročným studiem.

  To léto zkontaktovaly několik českých organizací, které

  podpořily jejich nápad, adaly dohromady tým nadšených

  dobrovolníků. Na podzim začala kampaň šířit své informační

  grafiky avidea po sociálních sítích.

  Dnes, už jako nezisková organizace, pořádá Nevypusť

  duši informační workshopy pro středoškoláky vČesku

  ina Slovensku, točí rozhovory na YouTube, spolupracuje

  sNárodním ústavem duševního zdraví asorganizacemi, jako

  jsou Green Doors, Práh či Anabell.

  „Věříme, že duševní zdraví je důležitou součástí spokojeného

  života aje třeba oněm vědět amluvit stejně tolik jako

  ozdraví fyzickém.“

  Více informací: www.nevypustdusi.cz

  Revoluce

  v psychiatrii:

  Konečně!

  Jeden z pěti dospělých má zku-

  šenost s duševním onemocněním

  a jeden z 25 dospělých s ním musí

  žít. Ročně je v Česku ošetřeno

  v psychiatrických ambulancích více

  než 650 tisíc lidí. Za posledních

  15 let došlo k celkovému nárůstu

  počtu psychiatrických pacientů

  o 80 procent. Čísla jsou to ohromu

  -

  jící. Kontrastují s tím, jak dlouhou

  dobu jsme v naší zemi po sametové

  revoluci problematiku duševních

  onemocnění přehlíželi. Každý

  ministr zdravotnictví, když jenom

  malinko nahlédl za oponu psychia

  -

  trie a viděl, kolik je tam třeba práce

  a také peněz, raději rychle svůj zrak

  obrátil jinam. Svůj podíl na nicne

  -

  dělání měla i odborná veřejnost.

  Psychiatři nebyli schopni domluvit

  se sami mezi sebou, kam má jejich

  obor směřovat. Mezi zastánci

  ambulantních forem péče a léčeben

  zela propast. V posledních letech

  ale došlo k téměř zázračnému

  obratu. Lékaři po určité generační

  výměně zasypali příkopy a nako

  -

  nec se shodli na reformě psychia-

  trie. Zásadně pomohly evropské

  peníze. Bez Evropské unie by se ni

  -

  kdy nerozeběhl projekt, který může

  změnit stovkám tisíc spoluobčanů

  život k lepšímu. Vznikne síť služeb

  nejen zdravotních, ale i sociálních

  a vzdělávacích. Transformují se

  léčebny a psychiatrické nemocni

  -

  ce. Již funguje prvních pět Center

  duševního zdraví pro lidi s vážným

  duševním onemocněním, která jim

  pomohou, aby nebyli vylučováni

  ze společnosti a nekončili v ústa

  -

  vech. Je to revoluční změna, která je

  teprve na začátku. Více se dozvíte

  na stránkách www.reformapsy-

  chiatrie.cz.

  

  Autor je bývalý mluvčí ministerstva

  zdravotnictví, dnes šéfredaktor on-line

  Zdravotnického deníku.

  SLOUPEK Tomáše CIKRTA

  Nedívejme se na

  lidi s nemocí duše

  skrz prsty. Nikdy

  nevíme, jestli to

  nepotká i nás…

• Strana 23

  23

  ŽIVOT / TECHNIKA – VOZÍTKO FREEE

  Je krásný slunný den a my jsme na cestě

  kMasarykově chatě na Šerlichu. Touto

  dobou vOrlických horách nebývá tolik

  rušno, a tak se naskytla možnost vyzkoušet

  outdoorovou dvoukolovou novinku FREEE.

  Bude lepší, než jsou má očekávání, nebo

  jsou to vyhozené peníze?

  koriguji zatáčení, a užívám si jízdu

  nádhernou přírodní scenérií místní

  hřebenovky. Sluníčko pálí, ale chvíle

  ve stínu mě nutí obléknout si bun-

  du. Výhodou tak určitě je možnost

  přidělat si na zádovou opěrku malý

  držák na batoh a možnost přibalit si

  s sebou nějaké věci do přírody.

  Nové FREEE je nástupcem Gen-

  ny, legendárního italského samoba-

  lančního vozítka. Postaveno je na

  podvozku Segway i2 SE německý-

  mi konstruktéry. Pod kapotáží byste

  našli několik gyroskopů, které udr-

  žují neustále stabilní pozici, a spoustu

  další elektroniky, která vše dokonale

  harmonizuje. Na asfaltu nebo pevném

  povrchu je jízda naprosto bezproblé-

  mová, v terénu už musí být člověk

  velmi opatrný, aby nedošlo například

  na trávě k prokluzu kola. Ale i na ne-

  zpevněných cestách s horším podlo-

  žím je po určitém tréninku možné se

  opatrně vypravit na projížďku.

  Text: MARTIN KOPEČEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Pojďme se na FREEE podívat zblízka

  – a především v praxi. Po úvodním

  zaškolení a vyndání této 70kilové

  mašiny z auta vyrážíme bez otále-

  ní z parkoviště směrem na Velkou

  Deštnou. Do kopce jsem schopen

  vyvinout při předklonu slušnou

  rychlost i kolem 10 kilometrů v ho-

  dině, takže je možné vydat se na

  cestu například i s cyklistou, který

  na vás nebude muset čekat. Brzdění

  provádím záklonem dozadu. Sezení

  je pohodlné, cítím se stabilně a po-

  malu ukrajuji kilometry z vytyče-

  né trasy. Držím se řídítek, kterými

  Stabilita FREEE je i při vysokých

  rychlostech skvělá a jízdu

  si člověk opravdu užívá.

  Buď FREEE!

• Strana 24

  ŽIVOT / TECHNIKA – VOZÍTKO FREEE

  I my jsme se nakonec dostali až

  k nejvyššímu vrcholu Orlických

  hor, Velké Deštné (1115 m n. m.),

  kde byla cesta poměrně divoká.

  Pro obtížnější podklad je ale z na-

  bídky možno přikoupit širší hraba-

  vé pneumatiky, které umožní ještě

  více proniknout do těžkého terénu.

  Každopádně při obtížnějších vý-

  pravách doporučuji jet raději s dob-

  rým parťákem. Jízda je zábavnější

  a v případě nenadálého problému,

  jako je třeba zapadnutí na sněhu

  nebo zajetí do příkopu, se vždy po-

  mocná ruka hodí.

  ZAJÍMAVÁ REHABILITACE

  Musím uznat, že tato mašina má vel-

  ký rehabilitační potenciál. Neustálé

  náklony dopředu a dozadu, úklony

  do stran – to při zpětné vazbě vo-

  zítka vidím jako skvělý prostředek,

  jak se protáhnout a posílit trupové

  svalstvo, i když by byly mé možnosti

  pohybu hodně limitované.

  Z vypadnutí strach nemám, kon-

  strukce je robustní a ovládání intui-

  tivní. Po několika kilometrech si už

  celkem věřím a při zastavení a aretaci

  pomůcky pomocí výsuvných nožiček

  není problém se kdykoliv přesunout

  na lavičku nebo na invalidní vozík.

  Abych se nemusel při jízdě dopře-

  du tolik předklánět, posouvám se na

  sedačce o pár centimetrů dopředu.

  Příjemně mě překvapuje, že mohu

  posunout i zádovou opěrku. Sice se

  pak musím při zabrzdění více zaklo-

  nit, ale pro plynulejší jízdu vpřed mi

  to připadá takto komfortnější. Každý

  si tak pro snadnou a bezpečnou ob-

  sluhu stroje může najít polohu, která

  mu nejlépe vyhovuje.

  I přes mé občasné testovací vý-

  jezdy při „plném plynu“ mám po ná-

  vratu stále více než polovinu kapa-

  city baterie. To mi připadá poměrně

  dobré, když uvážím, že jsem najel

  zhruba 7 km v příkrém a částečně

  nezpevněném terénu. Při výletu po

  rovinatém povrchu nemám problém

  uvěřit i deklarovaný dojezd 30 km.

  SAMOSTATNOST

  PRO MĚSTO IPŘÍRODU

  Do města bych se nebál vzít FREEE

  klidně na nákup nebo do restaurace,

  je poměrně kompaktní a skoro ne-

  slyšná. Používat ji můžete celý rok

  a za příplatek se dá pořídit i speciální

  obal, abychom mohli vozítko vzít do

  letadla a užívat si možnosti výletová-

  ní někde na dovolené za oceánem.

  Potěší i osvětlení, volba vlastní barvy,

  a především není nutná homologace

  pomůcky. Jste jako chodci.

  Cena pomůcky začíná někde ko-

  lem 450 tisíc korun, což není zrovna

  málo, a bohužel není ani částečně

  hrazena z veřejného zdravotního po-

  jištění. Jestliže ale máte v peněžence

  nějaké peníze na horší časy nebo se

  vám podaří finance sesbírat z nadač-

  ních příspěvků, určitě koupí nepro-

  hloupíte.

  Pokud bych si FREEE pořizoval,

  zvážil bych možnosti svého automo-

  bilu. Ideální je nájezdová rampa, ale

  dobře poslouží i malý zvedací jeřáb,

  který mají mnozí naši čtenáři na zved-

  nutí invalidního vozíku již v autě zabu-

  dovaný. Člověk je tedy zase o kousek

  nezávislejší a nepotřebuje neustálou

  asistenci ke každé maličkosti.

  Jsem rád, že jsem se narodil

  v této době s mnohými možnostmi

  se i přes nepřízeň osudu zapojit do

  běžných aktivit. I díky pokročilým

  technologiím nemusíme jen sedět na

  dřevěném křesle doma před oknem

  jako ještě před 30 lety. Vzhůru do

  přírody!

  

  Redakce děkuje za zapůjčení vozítka

  ktestu společnosti Paratec

  (www.paratec.cz)

  FREEE

  Rychlost  km/h

  Váha  kg

  Dojezd  km

  Šířka  cm

  Doba nabíjení cca  hod.

  Celoroční užití ANO

  Terénní kit ANO

  Terénní profil asfalt,

  šotolina, dlažba, trávník,

  lesní cesty, sníh, pláž

  Barevné varianty červená,

  černá, volitelně barva RAL

  Parkovací systém elektrický

  Cena od   Kč bez DPH

  Kromě otevřené

  krajiny se

  nám otevírají

  i nové možnosti

  cestování...

  Na asfaltu nebo pevném

  povrchu je jízda naprosto

  bezproblémová, v terénu

  už musí být člověk velmi

  opatrný, aby nedošlo

  například na trávě

  k prokluzu kola.

• Strana 25

  ŽIVOT / AUTO MOTO – PŘÍDAVNÉ KOLEČKO HURT-E

  25

  Z vozíku elektrická tříkolka

  Přibývá různých

  možností, jak

  zběžného vozíku

  udělat rychlý

  električák, se

  kterým se dá

  vyrazit na výlet,

  za nákupy

  nebo třeba na

  krátkou vyjížďku.

  Nejnověji přišla

  spřiřaditelným

  elektrickým

  pohonem česká

  firma Hurt.

  Text: PETR BUČEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Že na okraji Týnce nad Labem umějí

  ruční ovládání pro auta a další nejrůz-

  nější úpravy vozidel, už mnozí handica-

  povaní vědí dávno. Nyní však firma pod

  taktovkou svého zakladatele Josefa Hur-

  ta přišla s možností přidat k běžnému

  vozíku elektromotor.

  Nesporná výhoda zařízení, které zís-

  kalo označení Hurt-e, spočívá v jeho

  jednoduchosti a skladnosti. Když se vo-

  zíčkář rozhodne, že ze svého běžného

  vozíku udělá električák, připojí dopředu

  před sebe kolečko s elektromotorem,

  baterií a řídítky. A může vyrazit.

  K vozíku se připojí přední kolo

  s elektromotorem a sloupkem

  s baterií, nahoře jsou řídítka.

• Strana 26

  ŽIVOT / AUTO MOTO – PŘÍDAVNÉ KOLEČKO HURT-E

  Uhánět přitom lze podobně jako na

  elektrokole rychlostí okolo 25 km/h.

  Hurt-e se rozjede i o něco rychle-

  ji. „Česká legislativa za moderními

  řešeními pro mobilitu zaostává, na

  vozík s naším elektropohonem ne-

  pamatuje,“ říká František Malina ze

  společnosti Hurt.

  K vozíku je nejprve nutné připev-

  nit vhodnou konzolu. Ta se pak pro-

  pojí s 12 kilogramů vážícím elek-

  trickým pohonem. Paraplegici to

  bez problémů zvládnou sami, když

  si zařízení například vyloží z kufru

  auta a propojí s vozíkem. Malá před-

  ní kolečka se ocitnou ve vzduchu

  a o stabilitu a pohon se stará pří-

  davné přední kolo. Poté už stačí jen

  zmáčknout tlačítko, elektromotor se

  aktivuje a vozítko se ovládá dvěma

  páčkami. Menší vpravo se přidává

  „plyn“, po jejím zmáčknutí se dá vo-

  zík do pohybu. Levá páčka je vyhra-

  zena brzdě. Ta je spolu s elektromo-

  torem součástí desetipalcového kola.

  Podobně jako na elektrokole lze volit

  Závodník zDakaru vyrábí

  elektrické stroje na dlouhé výlety

  Před třemi lety se pustil do výroby elektrického

  pohonu připojitelného kinvalidním vozíkům

  také devítinásobný účastník Rallye Dakar Ivo

  Kaštan. Bývalý soutěžní motocyklista sestrojil

  Rid-e, který umožňuje handicapovaným

  vyrážet na dlouhé výlety ataké do lehkého

  terénu. Jeho stroj přijde na zhruba  tisíc

  korun.

  Oproti konstrukci od společnosti Josef Hurt

  je řešení od Iva Kaštana určeno více pro

  volnočasové aktivity. „Překvapuje nás, kolik

  kilometrů snašimi stroji majitelé ujedou.

  Někteří znich týdně zvládnou itři sta nebo

  čtyři sta kilometrů,“ říká Ivo Kaštan.

  Výkon motoru elektrické tříkolky Rid-e je

   wattů, na jedno nabití, které trvá asi dvě

  hodiny, lze urazit až  kilometrů. Ve výbavě

  nechybí zpátečka nebo tempomat.

  Za tři roky výroby prodala Kaštanova firma

  sídlící ve Velkém Meziříčí necelou stovku

  tříkolek Rid-e. Všechny prý jezdí, mezi

  vlastníky je například Jan Černý, strojvůdce

  vlaku Pendolino, který při srážce skamionem

  uStudénky přišel onohy. „Skamarády cyklisty

  na našem stroji vyráží například do Alp, kde

  je doprovází na jejich vyjížďkách,“ uvádí Ivo

  Kaštan.

  mezi třemi stupni intenzity elektric-

  kého pohonu. Na jedničku je jízda

  nejpomalejší, trojka se naopak hodí

  do většího stoupání. Intenzita poho-

  nu se přepíná pravou rukou tlačítky.

  „Zatím jsme vyrobili první desítky

  kusů, v roce 2019 plánujeme okolo

  stovky pohonů Hurt-e,“ prozrazuje

  František Malina.

  Pokud bude ovládání kvůli men-

  ší hybnosti části rukou pro někoho

  komplikované, firma se mu pokusí

  vyjít vstříc a navrhne úpravy.

  Hurt-e vyniká

  jednoduchostí.

  Levou páčkou

  se brzdí, pravá

  ovládá „plyn“.

  Elektromotor se

  skrývá v předním

  kole.

  Ivo Kaštan a jeho Ride-e, který ujede

  na jedno nabití až 100 kilometrů.

• Strana 27

  PRODEJCI

  UNICAR

  Škoda

  www.unicar.cz

  OSTRAVA

  Vítkovická , Ostrava

  Tel.:   -

  E-mail: novevozy@unicar.cz

  AUTO JAROV

  Škoda, Volkswagen,

  Seat, Audi, Honda

  www.autojarov.cz

  PRAHA

  Osiková , Praha 

  Tel.:  

  E-mail: pipek@autojarov.cz

  AUTO HLAVÁČEK

  Škoda, Kia

  www.hlavacek.cz

  OLOMOUC

  Týnecká /, Olomouc

  Tel.:   

  E-mail: maly@hlavacek.cz

  OPAVA (Kia)

  Těšínská /

  Opava-Předměstí

  Tel.:   

  E-mail: kohut@hlavacek.cz

  PROSTĚJOV (Kia)

  Plumlovská , Prostějov

  Tel.:   

  E-mail: riedl@hlavacek.cz

  AUTOBOND GROUP

  Kia, Toyota, Ford, Suzuki, Subaru,

  Nissan, Mitsubishi

  www.autobond.cz

  PRAHA

  (Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Kolbenova /, Praha

  -Vysočany

  Tel.:   

  E-mail: michal.dolezal@autobond.cz

  PLZEŇ(Kia, Ford)

  Koterovská , Plzeň-Slovany

  Tel.:   -

  E-mail: milan.horna@autobond.cz

  KARLOVY VARY

  (Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Studentská ,

  Karlovy Vary-Doubí

  Tel.:  

  E-mail:tomas.klesa@autobond.cz

  OSTRAVA

  (Kia, Toyota, Nissan,

  Suzuki, Subaru)

  Krmelínská -, Ostrava-Hrabová

  Tel.:   -

  E-mail:petra.dybalova@autobond.

  cz

  OPAVA(Toyota)

  Ostravská , Opava

  Tel.:  

  E-mail:toyotaopava@autobond.cz

  TŘINEC (Toyota)

  Frýdecká , Třinec

  Tel.:   

  E-mail: toyotatrinec@autobond.cz

  AUTOCENTRUM

  DOJÁČEK

  Citroën, Fiat, Fiat Professional,

  Jeep, Lancia, Chevrolet

  www.dojacek.cz

  PRAHA

  Kolbenova /, Praha 

  (Citroën, Fiat, Jeep, Lancia)

  Tel.:   

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  USeřadiště , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: vasak@dojacek.cz

  Vršovická , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: fiat.vrsovicka@dojacek.cz

  Přípotoční c, Praha 

  (Citroën, Chevrolet)

  Tel.:   -

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  AMB

  Ford

  www.fordamb.cz

  PRAHA

  Severní , Ořech – Praha-západ

  Pražský okruh – Exit 

  Tel.: –

  E-mail: svoboda@fordamb.cz

  ÚPRAVCI

  HURT

  www.rucniovladani.cz

  TÝNEC NAD LABEM

  Bambousek 

  Tel.  

  E-mail:info@rucniovladani.cz

  API CZ

  www.apicz.com

  SLAPY UTÁBORA

  Slapy 

  Tel.: 

  E-mail: info@apicz.com

  INVACAR

  www.invacar.com

  KATOVICE

  Průmyslová , Katovice

  Tel.:  

  E-mail: info@invacar.com

  MAVE

  www.mave.cz

  LIPTÁL

  Liptál 

  Tel.:   

  E-mail: mave@mave.cz

  FINANCOVÁNÍ

  ČSOB LEASING

  www.csobleasing.cz

  CELÁ ČR

  Na Pankráci /,   Praha 

  (ina ostatních pobočkách)

  Tel.: +   

  info@csobleasing.cz

  E-mail: petr.bucek@bariery.cz

  Partneři Auta bez bariér (projekt Konta Bariéry)

  poradí handicapovaným svýběrem vozu, sjeho úpravou,

  financováním, pojištěním isvyřízením státního příspěvku

  aodpočtu DPH – www.autabezbarier.cz.

  PRODEJCI AUT

  ÚPRAVCI

  FINANCOVÁNÍ

  27

  Pětisetwattový motor zabudovaný

  přímo v kole může vozík pohánět až

  na vzdálenost okolo 25 kilometrů.

  Záleží na zvolené rychlosti a profilu

  trasy. Lithiová baterie se dobíjí ze zá-

  suvky asi šest hodin.

  Celé zařízení je vysoké 90 centi-

  metrů a lze je doma pohodlně scho-

  vat pod postel, postavit na stojánek

  někde v bytě, snadno se převáží

  v autě. Kdo by měl zájem o větší do-

  jezd, může si přikoupit druhou ba-

  terii. Připojí se k základnímu sloup-

  ku s akumulátorem a uhánět je pak

  možné ještě dále.

  Redakce Můžeš pohon Hurt-e

  krátce otestovala – na první dojem

  působí stabilně, výhodou je také

  snadná manévrovatelnost. Řídítka

  lze vytočit do úhlu 90 stupňů a vo-

  zík se otočí téměř na místě. A kolik

  Hurt-e stojí? Na cenovce je uvedeno

  60 tisíc korun. Suma zahrnuje bar-

  vu na přání, obal a samozřejmě také

  uchycení k vozíku. „Počítáme s tím,

  že zákazníci budou v počáteční fázi

  přijíždět k nám do dílny, abychom

  jim odladili spojení s vozíkem na

  míru,“ uvádí František Malina.

  

  Když se vozíčkář

  rozhodne, že ze svého

  běžného vozíku

  udělá električák,

  připojí dopředu

  před sebe kolečko

  s elektromotorem, baterií

  a řídítky. A může vyrazit.

• Strana 28

  ŽIVOT / AKTIVNĚ – DIVADLO PRO VŠECHNY

  Jsme fakt

  dobrá komunita…

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Mohu se zúčastnit projížděčky před-

  stavení Čarovný les, se kterým sou-

  bor Ještě chvilku… vystoupí další den

  nejen v Karlínských kasárnách v Pra-

  ze, ale také na Festivalu souborů pro

  herce s kombinovaným handicapem.

  Desítka herců, převážně na vozících,

  přichází na zkoušku včas, většinou

  s asistenty. Téměř všechno v diva-

  delním sále řídí a organizuje student

  Tomáš Havránek, vedoucí souboru.

  Snažím se rychle pochopit děj

  hrané inscenace, která kombinu-

  je pohádkové postavy i roboty. Živá

  a komunikativní Veronika, s výteč-

  nou pamětí i schopností gestikulace,

  v centru skupinky hraje Adélu, hlav-

  ní postavu Čarovného lesa. Nikomu

  z herců nevadí zastavování děje,

  všichni se snaží, aby hra probíhala

  v tempu. Jako by se v týmové práci

  stávali silnějšími.

  Významnou roli v souboru hraje

  i psychika, herci překonávají sami

  sebe. Každý z nich se snaží nadzved-

  nout skleněný poklop limitu vlastních

  možností. Jako bych slyšela Tomášo-

  vo prohlášení o tom, že „herecká ak-

  tivizace je vhodná pro všechny typy

  postižení“, po kterém hned dodává:

  „Jsme fakt dobrá komunita!“

  Po zkoušce si se slečnou Adélou

  (v civilu Veronika Samseliová) krát-

  ce povídám. Dnešní absolventka

  v divadelním souboru působí od

  začátku. Hrála menší role, o hlavní

  postavu v Čarovném lese musela

  ale „zabojovat“. Veronika si dobře

  pamatuje texty, i když mívá problé-

  my se čtením. „Stačí, když mi repli-

  ky někdo přečte,“ říká a hned po-

  kračuje: „Divadlo je pro mě zábava

  i relax zároveň, chci tady dál zůstat

  hrát, protože mi divadlo přináší na

  zkouškách i představeních spoustu

  zážitků.“

  ROLE SE „ŠIJÍ“ NA TĚLO HERCŮ

  Tomáš Havránek, který je jinak stu-

  dentem v posledním ročníku Strojní

  fakulty ČVUT, se do Jedličkova ústa-

  vu původně dostal jako dobrovolník

  asistenční služby pro náplň volného

  času. „Každou hru připravujeme ně-

  kolik měsíců, moje práce je přede-

  vším organizační. V posledních čty-

  řech sezonách působíme ve stabilní

  sestavě pěti asistentů, píšeme texty,

  hrajeme, nahazujeme texty, děláme

  kostýmy a scénu, přemísťujeme her-

  ce po jevišti podle situace hry,“ ob-

  jasňuje zdejší zákulisí.

  Všechno je v souboru Ještě chvil-

  ku… hodně specifické – včetně dra-

  maturgie a angažmá jednotlivých

  členů. Role se musí šít „na tělo“ mož-

  nostem členů souboru s tělesným

  nebo kombinovaným postižením.

  Jedná se o obrovskou chuť na stra-

  ně jedné, která kontruje s omeze-

  nou schopností pohybovat se nebo

  si zapamatovat delší text. „Co se týče

  repertoáru, někdy vycházíme z kla-

  siky, sehráli jsme v úpravě Ze života

  hmyzu, Malého prince nebo Labu-

  tí jezero – tak, aby se dala vytěžit

  specifika schopností každého herce

  na jevišti. Snažíme se, aby se herci

  cítili dobře a abychom využili jejich

  individuální potenciál,“ tvrdí Tomáš

  Havránek.

  Protože kapacity divadelního sálu

  na pražském Vyšehradu jsou velmi

  omezené, hraje se většinou na růz-

  ných akcích a festivalech. Najít plně

  Ještě chvilku…

  Jde o soubor složený zherců na vozíku ibez něj, funguje

  od roku  při Jedličkově ústavu a školách (JÚŠ). Za tuto

  dobu nastudoval nejrůznější hry avystupuje pravidelně např.

  na festivalu Mezi ploty, Vyšehraní idalších akcích. Členové

  původně divadelního klubu neplatí žádné příspěvky (vJÚŠ),

  nákladové položky pokrývají především finance získané letos

  grantem MK ČR.

  Více na www.vedlejedle.cz

  PATNÁCT LET EXISTUJE PŘI JEDLIČKOVĚ ÚSTAVU

  VPRAZE DIVADELNÍ SOUBOR JEŠTĚ CHVILKU…,

  ALE JEHO KAPACITA PŘESTALA STAČIT VELKÉMU

  ZÁJMU, A TAK NAROZENINY SJEDNOU SVÍČKOU

  NA DORTU OSLAVIL I JEHO MLADŠÍ HERECKÝ

  SOUROZENEC, UŽ!

  Veronika

  (uprostřed)

  zabojovala

  o hlavní roli

  a bude bojovat

  dál...

• Strana 29

  29

  Předplaťte si

  časopis Můžeš

  Výhodné

  předplatné

  nadva roky

  za380 Kč!

  Pokud si předplatíte

  Můžeš na dva roky,

  ušetříte proti ročnímu

  předplatnému 100 Kč

  a proti volnému

  prodeji 220 Kč.

  OBJEDNÁVKY PŘEDPLATNÉHO

  PŘIJÍMÁ ČESKÁ POŠTA:

  TELEFONICKY: na bezplatné lince

  800 300 302

  ON-LINE: na adrese:

  www.postabo.cz

  E-MAILEM: postabo.prstc@cpost.cz

  PÍSEMNĚ: na adrese:

  Česká pošta, s. p.

  oddělení periodického tisku

  Olšanská 38/9, 225 99 Praha 3

  vyhovující prostor je pro soubor ná-

  ročné. Nejčastější a největší obtíží

  bývá bariérovost divadelního záze-

  mí, často se hraje venku na trávě,

  kde je zase problémová akustika.

  Blížící se derniéra Čarovného lesa

  přináší také velký otazník: nad vizí,

  co bude soubor hrát dál. „Zřejmě

  budeme intenzivněji pracovat na

  představení Cirkus Momentito, kte-

  ré jsme již několikrát v uplynulých

  letech hráli, ale rádi bychom ho vy-

  lepšili. Není v něm tolik textu, a tak

  se více hodí na venkovní akce i do

  různých sálů. Kdysi bylo součástí

  delší hry s názvem Městečko, kde se

  celý děj odehrává. Přijíždí sem atrak-

  ce, cirkus, a součástí zápletky bylo

  právě půlhodinové, divácky vděčné

  cirkusové představení,“ přemýšlí To-

  máš.

  Soubor už si s tímto vystoupením

  najali na podnikové večírky. „Jedná

  se pro nás o možnost, jak financovat

  náklady souboru,“ pragmaticky hod-

  notí situaci Tomáš. „Pro účastníky

  jde o zábavu kombinovanou s chari-

  tativní akcí. Posouvá jim to ale mimo

  jiné také mantinely vnímání lidí s po-

  stižením.“

  

• Strana 30

  KULTURA

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Na své pravidelné procházky se

  psem vyráží malířka Pavla Souku-

  pová kolem pražského veleslavín-

  ského zámku obklopeného parkem

  s mohutnými stromy. A pokračuje

  dál, do obory Hvězda, každý den ji

  obejde: raduje se ze stromů, vody,

  přátel a psů.

  Některé ze svých zážitků Pavla

  Soukupová brzy přetaví v další téma

  při malování. Nasává, jak sama tvrdí,

  všechny impulsy z okolí. Nejen v pří-

  rodě, ale také na ulicích, v útržcích

  viděných malých i velkých příběhů

  mezi lidmi kolem…

  Usměvavá a empatická hostitelka

  nás vítá v domácí galerii plné ukázek

  její tvorby. Jednu práci Pavly Souku-

  pové už dobře znám, obraz anděla

  se zvířátky. Konto Bariéry autorku

  požádalo, zda by se tento motiv mohl

  letos objevit na už tradiční Vánoční

  pohlednici.

  Váš dosavadní privátní život se

  odehrává ve dvou pražských

  čtvrtích. Tatínek byl sochař, glyp

  -

  tik, maminka přednášela dějiny

  umění. Genové souvislosti jsou

  na vás poměrně patrné…

  Vyrůstala jsem na Letné u Stro-

  movky, oba rodiče uměním žili.

  Můj tatínek, Jozef Soukup, byl žák

  Kódy

  malovaných story

  Smalířkou Pavlou Soukupovou

  o rodinných kořenech, svobodné tvorbě

  i příbězích, které si vobrazech hledáme.

  profesorů Štipla a Kysely – pochá-

  zel z Českého ráje a věnoval se od

  mládí rytí skla a kamenů. Působil

  35 let jako pedagog na Vysoké škole

  umělecko-průmyslové, vedl ateliér

  kov a šperk. Ve výsledku byla jeho

  profese mnohovrstevná: byl glyp-

  tik, sklář, šperkař, malíř a grafik.

  Zanechal po sobě neuvěřitelné dílo,

  patří sem třeba insignie a medaile

  pro vysoké školy, dvě vitráže pro

  svatováclavskou kapli v chrámu sv.

  Víta na Hradě nebo kolekce šperků

  s českými granáty pro světovou vý-

  stavu v Montrealu. Příští rok uplyne

  sto let od tatínkova narození a ret-

  rospektiva jeho práce proběhne na

  jaře 2019 v Muzeu Českého ráje.

  Otec pocházel z Podháje u Turno-

  va, studoval na šperkařské škole

  v Turnově, symbolicky se tak vrátí

  pozdravit milovaný kraj.

  Mám o tři roky mladší sestru Ka-

  milu, vzhledem k rodinné atmosfé-

  ře jsme k výtvarnému umění tíhly

  docela přirozeně. Kromě krátkých

  epizod jsem vlastně nikdy neuvažo-

  vala o tom, že bych se měla věnovat

  něčemu jinému. Obě jsme studovaly

  Hollarovku, střední odbornou školu

  zaměřenou na propagaci. Moje ses-

  tra Kamila Najbrtová tam propadla

  písmu a pokračovala na UMPRUM,

  kde zůstala po absolutoriu jako asis-

  tentka. Po delší době, kdy byla doma

  s dcerami, začala malovat.

  Já jsem cestu životem vzala jinudy,

  napřed to vypadalo, že se budu vě-

  novat sklu. Ale maturovala jsem ve

  čtvrtém měsíci a miminko, můj syn

  Mikoláš, všechno změnilo. Nakonec

  jsem udělala přijímačky na AVU.

  Měla jsem štěstí na pedagoga prof.

  Čepeláka, vynikajícího grafika. Před-

  stavoval pro nás skutečnou autoritu

  a zároveň byl nesmírně tolerantní

  a noblesní člověk.

  Pokud dobře počítám, absolvova-

  la jste vpolovině 80. let.

  Ano, patřím k téhle generaci vý-

  tvarníků. Moje první manželství

  brzy skončilo, byla jsem příliš mla-

  dá. Druhé dítě, dceru Martinu, jsem

  měla až o dvacet let později, se svým

  současným partnerem Martinem.

  Zůstala jsem na volné noze, pár let

  do revoluce nebylo tohle „angažmá“

  moc schůdné, nic praktického jsem

  neuměla a s volnou tvorbou jsem

  se neměla kde prezentovat. Tehdy

  začala moje etapa smaltovaných

  šperků, ty jsem prodávala v Díle,

  a později v soukromých galeriích.

  Po roce 1990 jsem začala vystavo-

  vat i obrazy.

  Malířčiny obrazy

  z posledních

  sezon. Najděte si

  v zakódovaných

  příbězích ten svůj!

• Strana 31

  31

  Ráda jsem sledovala Martinovu

  restaurátorskou práci, který mimo

  jiné zlatil (má za sebou mnoho za-

  jímavých realizací v památkových

  objektech). Pozlacoval rámy podle

  klasických receptů a já jsem se tou-

  to technikou inspirovala, přetvořila

  jsem si ji a pracuji s ní dodnes. Jde

  o techniku používanou od středově-

  ku k napodobení zlata a stříbra. Vý-

  sledkem je unikátní kovový reflex.

  Tahle kombinovaná technologie

  se ovšem pokaždé chová po svém,

  v práci sehrává velkou roli náhoda,

  materiál žije vlastním životem. Pra-

  covala jsem doma, a kdo měl zájem,

  našel si mě i moje obrazy.

  Vaše galerie S, spřídomkem

  domácí, je trochu novinka. Jaké

  myšlenkové pochody vás kní

  dovedly?

  Víte, zastupování výtvarníka v ga-

  leriích nese svůj rub a líc, nejsem

  manažer, nedokázala jsem všechny

  záležitosti s tím spojené schůdně vy-

  balancovat. Před dvanácti lety jsem

  si stýskala Ivě Nesvadbové, ředi-

  telce Art Prague, a ta namítla: Proč

  si neuděláš galerii doma? Postrčila

  mě v tom uvažování, syn Mikoláš

  se s budoucí ženou právě vydali do

  světa…

  Oslovila jsem sestru Kamilu a vy-

  nikající sochařku a sklářku Ivanu

  Šrámkovou, založily jsme webové

  stránky a zaplnily výtvarným umě-

  Pocit, že andělé jsou kolem

  nás a můžou vypadat úplně jinak,

  než bychom čekali, ve mně zůstává.

• Strana 32

  KULTURA / MALÍŘKA PAVLA SOUKUPOVÁ

  ním dvě místnosti našeho domku.

  Každá z nás tří má sice své indivi-

  duální projekty, ale galerie S má svůj

  řád, pořádáme několik výstav ročně,

  seznamujeme příchozí vždy s aktu-

  ální tvorbou. Prezentujeme se také

  každý rok na přehlídce Art Prague.

  Profesní novinky a aktuality zveřej-

  ňujeme na našich stránkách.

  Motivy vašich obrazů jsou opa-

  kovaně nositeli příběhů všedních

  dní. Některé se také opakují, hod

  -

  ně ználad vyjadřují také jejich

  názvy. Často bývají stylizované

  postavy zobrazovány zezadu…

  Ve figurálních kompozicích i prožit-

  cích z přírody se snažím o maximální

  zjednodušení, ve kterém si svůj pří-

  běh může najít každý divák. V jedno-

  duché formě, lineární i barevné, dě-

  lám často různé varianty, v názvu se

  objevuje můj osobní komentář.

  Témata jsou, myslím, obecně plat-

  ná: míry 90/60/90 vypovídají o spo-

  lečenském tlaku, abychom vypadaly

  co nejlépe, pánové to snad řeší méně.

  Série Malá maminka je o dětech, co

  nám přerůstají přes hlavu – a najed-

  nou je maminka ta nejmenší z rodiny.

  Čtenářky jsou o mobilech a tabletech,

  s mottem: když jsem byla malá, moje

  knížky nesvítily.

  Mnohdy posouvají význam díla

  také odlišně volené kombinace od-

  stínů. Kromě dětí i dospělých, mo-

  tivů z čistě ženského světa, se také

  vracívám k vodní hladině, stromům,

  ptákům a motýlům. Postavy na ob-

  razech – lidské nebo i zvířecí – stojí

  často na nějakém útesu. Jsou kresle-

  né zezadu a horizont dění před nimi

  je zatím nejasný. Mají nakročeno

  k čemusi, co samy ještě celé nevní-

  mají.

  Nevím přesně, kam bych mezi

  vašimi náměty zařadila anděly.

  Odkud přilétli?

  Viděla jsem film Nebe nad Berlínem

  Wima Wenderse, který mě sku-

  tečně okouzlil. Vizuálně strhující

  černobílý snímek o andělech, kteří

  naslouchají myšlenkám a snům lidí.

  Najednou jsem si uvědomila, že film

  má tolik společného s mými vlastní-

  mi pocity. Snímek jsem viděla v Pa-

  říži v roce 1989, kam jsme si se

  sestrou odskočily – šlo navíc o spo-

  lečensky zlomovou dobu, plnou en-

  tuziasmu.

  Pocit, že andělé jsou kolem nás

  a můžou vypadat úplně jinak, než

  bychom čekali, ve mně zůstává. Svou

  roli hraje i moje láska ke starým bar-

  votiskům, mít andělíčka, „strážníč-

  ka“ nad postýlkou mi připadá dobrý

  nápad! Každý z nás potřebuje anděla.

  Anděl se objevil ina motivu

  obrazu, se kterým vás oslovilo

  Konto Bariéry pro letošní Vánoční

  pohlednici.

  Bylo to asi před rokem, kdy jsem slí-

  bila „anděla“ udělat. Myslela jsem, že

  mám na práci spoustu času, dlouho

  jsem se s obrazem mořila, ale nako-

  nec se ukázalo, že se moje unikátní

  „kovová“ metoda pro zamýšlenou

  pohlednicovou podobu nehodí. Děla-

  la jsem to znovu, tentokrát bez svého

  „zlatíčka“, motiv zůstal nezměněný:

  zvířátka se dívají přes sníh do trochu

  zapadané tůňky na zjevení anděla.

  Symbol radosti i naděje.

  Originál obrazu jsem věnovala

  Kontu Bariéry do dražby v letošní

  aukci. Celá etapa chystání převodu

  obrazu do formátu papírové pohled-

  nice není vůbec jednoduchá. Konto

  Bariéry má naštěstí úžasné spolu-

  pracovníky (Andreu Švábovou), kteří

  mi velmi pomohli. I když byla práce

  obtížnější, než jsem si myslela, mám

  z výsledku radost, jsem tímto oslo-

  vením poctěná a vděčná za příleži-

  tost pomoci. Paní Božena Jirků doka-

  zuje neuvěřitelné záležitosti, velmi si

  její práce vážím.

  

  Ak. mal. Pavla Soukupová (*, AVU)

  je zastoupená ve sbírkách Národní galerie iUMPRUM

  Muzea vPraze.

  Vroce  založila domácí galerii S.

  Více na www.sgalerie.cz

  VÁNOČNÍ POHLEDNICE – jeden zmnoha

  projektů Konta Bariéry. Pohlednicový

  dárek, který pomáhá proměnit školy

  vČeské republice na bezbariérové, vynesl

  svým prodejem více než  milionů korun.

  Pohlednice se staly ivyhledávaným

  sběratelským artiklem. Od roku 

  se mezi autory pohlednice vystřídala

  plejáda prvotřídních výtvarných jmen,

  například Vlastimil Zábranský, Adolf

  Born, Jiří Anderle, Iva Hüttnerová, Jiří

  Šalamoun nebo Petr Sís. Po loňské práci

  Richarda Augustina se nabízí práce Pavly

  Soukupové. Její obraz Zvířátka se dívají

  do tůňky avidí anděla (kombinovaná

  technika, ), je nabízen jako klasický

  dvojlist, který je možné složit atím vytvořit

  trojrozměrný obraz.

  Ve figurálních

  kompozicích

  i prožitcích z přírody

  se snažím o maximální

  zjednodušení, ve kterém

  si svůj příběh může najít

  každý divák.

• Strana 33

  KULTURA / WWW.BEZ-BOT.CZ

  33

  Ivona Březinová: www.bez-bot.cz

  Knihu vydává nakladatelství Cattacan () ve spolupráci

  sNadačním fondem Emil, který od roku  podporuje

  mladé sportovce se zdravotním postižením.

  Na knize spolupracovala řada odborných konzultantů,

  kromě lékařů také Mgr. David Lukeš, ředitel Centra Paraple,

  handicapovaný sportovec Tomáš Nevěčný a společnost

  Otto Bock ČR.

  Od šoku po novou naději

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Píše pohádky, první čtení, romány

  pro dívky, velkou pozornost věnuje

  také handicapovaným dětem, láká ji

  reflexe „jinakosti“. Vysoká produkti-

  vita Ivony Březinové nebývá nikdy

  na úkor kvality, tuhle vysoko nasta-

  venou laťku drží celých dvacet let od

  svého debutu, knížky, kterou napsa-

  la během mateřské dovolené.

  Obdivuhodně citlivě uchopuje hra-

  niční témata, ve kterých se odehrává

  nějaký souboj se životem: hlavním

  hrdinou se stává kluk na vozíku,

  narkomanka, gamblerka, anorektič-

  ka, bratr s autistickým syndromem,

  rodina s problematikou Alzheime-

  rovy choroby, nedoslýchavost nebo

  šikana.

  Takové práci předchází vždy dů-

  kladné studium dané problematiky

  nebo diagnózy. Teprve po získání

  potřebných dat a informací přistou-

  pila autorka také ke zpracování děje

  své novinky, www.bez-bot.cz. Ru-

  kopis revidovali před tiskem mimo

  jiné ortotik-protetik, lékař, zdravotní

  sestra a také handicapovaný sporto-

  vec.

  Novinka cílená na teenagery zís-

  kávala první kontury před více než

  dvěma roky. Tehdy Ivonu Březino-

  vou oslovili představitelé Nadačního

  fondu Emil a nakladatelství Cattacan

  ke spolupráci na téma amputace.

  Děj vydané knížky začíná jako dě-

  sivé snové drama vážně zraněného

  Bena Brauna. Po probuzení se Ben

  musí vyrovnat s faktem, že přišel

  o obě nohy. Je mu 15 let a v několi-

  ka sekundách se z něj stává „ležák“.

  Končí tím jeho život? „Takřka oka-

  mžitě se mi začal před očima odvíjet

  Benův příběh,“ okomentovala svou

  práci sama spisovatelka. „Od první

  chvíle jsem z něj cítila mrazení. Vě-

  děla jsem, že při realizaci takhle ob-

  tížného tématu nechci nic uspěchat.

  Že musím mít klid a soustředění,

  abych našla sílu projít při vzniku tex-

  tu spoustou silných emocí.“

  Knížka se čte jedním dechem, re-

  pliky s nadhledem a příměsí cynis-

  mu jsou skvěle „odkoukané“ od mla-

  dých – mezi potenciálními čtenáři se

  autorka pohybuje na svých cestách

  velmi často.

  Brzy přicházejí za Benem (před

  amputací nadějným lyžařem) do ne-

  mocnice rodiče a kamarádi. Také jim

  se s jeho úrazem fatálně změnil ži-

  vot. „Spolu s Benem jsem prožívala

  šok, bolest, strach, naději, beznaděj

  a novou naději, prostě všechny ty

  emoční kotrmelce,“ přiznává Ivo-

  na Březinová. I když její dramatická

  knížka nekončí právě happy endem,

  Ben už znovu chodí!

  Velmi originální je také grafické

  zpracování příběhu, tyrkysová obál-

  ka i písmo a črty evokující součas-

  né klipově komiksové vidění dneš-

  ní mladé generace (Jakub Troják).

  I když se jedná o příběh velmi osob-

  ní, nese knížka vzkaz pro spous-

  tu lidí – internet je přece veřejný

  prostor. Proto také název po všech

  stránkách vynikající knihy kopíruje

  podobu webových stránek.

  

  NĚKOLIK DESÍTEK VYDANÝCH TITULŮ, ŠIROKÉ

  SPEKTRUM ŽÁNRŮ – IVONA BŘEZINOVÁ JE

  PRVOTŘÍDNÍ JMÉNO MEZI SPISOVATELI PRO DĚTSKÉHO

  ADOSPÍVAJÍCÍHO ČTENÁŘE AJEDNA ZMÁLA AUTOREK

  VĚNUJÍCÍCH SE TÉMATU ZDRAVOTNÍHO POSTIŽENÍ.

  JAKÁ JE JEJÍ KNIŽNÍ NOVINKA WWW.BEZ-BOT.CZ?

  Autorka

  každoročně

  na podzim vyráží

  na besedy

  za svými čtenáři

  do knihoven a škol.

• Strana 34

  KULTURA / POVÍDKA

  K

  dyž jsem

  si otevřela

  novou

  ordinaci

  přímo na

  okraji nového

  průmyslového

  areálu, věděla

  jsem, že

  jednak budu mít o klientelu postaráno,

  jednak možná potkám nového člověka

  do života, který mi v pětačtyřiceti

  připadal už trochu prázdný. Rozvod,

  stěhování a papírování kolem nové

  praxe sice bylo dost únavné, ale vidět

  jiné lidi, jiné město a nakonec i trochu

  jiné diagnózy mi připadalo slibné.

  Začali chodit po desítkách. Většinou

  chlapi, vysokoškoláci, docela zdraví

  s pěknými muskulaturami. Prostě

  jeden inženýr a technik vedle druhého,

  kteří ani tak nepotřebovali léčit,

  ale potvrdit, že jsou v dobré formě.

  Dva tisíce nových zaměstnanců

  celosvětové firmy! Sešli se z celé

  republiky i z Polska, Slovenska

  a Ukrajiny. Pro lékaře pohádka. Žádné

  rakoviny, žádné infarkty, žádné

  křečové žíly. Spíš pohmožděniny

  z kola, sem tam nějaký ekzém

  nebo nepěkná nadváha. Jen asi tři

  problémy s prostatou. Ale pravidla

  jsou pravidla, vyšetřit jsem je musela

  pořádně. Takže rentgeny srdce a plic,

  ultrazvuky břicha a kompletní odběry.

  Tak se postupně celá ta masa dělila na

  úplně zdravé, částečně, ale banálně

  nemocné a jen pár diagnóz k vážnému

  zamyšlení. Jednu z nich jsem musela

  sdělit panu Liborovi. Strojní inženýr,

  vysoký přes dva metry, opálený

  jako jachtař, s kudrnatými vlasy bez

  jediné šedinky. Chlap do filmu pro

  mladé holky! Věděl, že je krasavec,

  a čas strávený u doktora pokládal

  za opravdovou zbytečnost. Skoro

  se nechtěl posadit, myslel si, že mu

  vrazím do ruky kus papíru a zase rok

  nepřijde. Ale narazil.

  „Jen se posaďte a pozorně

  poslouchejte, je to důležité.“ Dost

  pohrdlivě se usmál a zadíval se mi

  do výstřihu. Měla jsem nové, trochu

  upnutější tričko a ráda jsem mu to

  potěšení dopřála. Jenomže hned se

  zachmuřil. „Takže, pane inženýre,

  nejprve mi povězte, jestli nemáte

  problémy s častým nočním močením,

  s pocity žízně nebo s necitlivostí

  nohou.“ Kroutil hlavou jako drak

  na lochnesce a šklebil se, proč ho

  zdržuji s takovými pitomostmi. „Ne?

  Tak já vám vysvětlím, proč se ptám.

  Máte nebezpečně zvýšenou hladinu

  krevního cukru. Uděláme okamžitě

  kontrolní odběry, a jestli se diagnóza

  potvrdí, zahájíme intenzivní léčbu. Její

  součástí bude i radikální změna vaší

  výživy a životního stylu.“ Vyskočil

  a hledal slova. Pak začal drmolit: „To…

  To je nějaká blbost… Já, já nejsem

  žádnej chcípák ani posera! Jakej cukr?

  Jaká léčba? Já chtěl jen papír pro

  firmu. Povedu tým o třiceti lidech!“

  Také jsem vstala. Podobných frajerů

  jsem už potkala dost. Nabrala jsem

  mu nové vzorky krve a jen úsečně

  nařídila: „Zítra po poledni přijdete

  a uvidíme.“ Odešel bez pozdravu a já

  se docela těšila, jak mu druhý den

  spadne hřebínek. Nové vzorky byly

  jednoznačné – cukr 22. Opravdu

  varovná úroveň. Oznámila jsem mu

  Zdeněk Jirků:

  Je to vůl

  Ilustrace: MIROSLAVA KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ

  to co nejdůrazněji a nenechala ho

  ani nadechnout k odpovědi. „Máte

  skutečný diabetes a asi víte, že

  jde o nevyléčitelnou, ale léčitelnou

  nemoc. Začneme okamžitě. Napíšu

  vám prášky, které budete brát třikrát

  denně. Zahájíte už dnes tvrdou dietu.

  V téhle brožurce máte podrobnosti.

  Budete si denně kontrolovat kůži na

  nohou, zda není poškozená. Dnes vám

  je prohlédnu já. Příští týden přijdete

  znovu – s výsledky od očního lékaře.

  Půjdete na vyšetření ledvin. Budete se

  týdně vážit a jakoukoli větší změnu mi

  budete okamžitě hlásit. Další odběry

  za čtrnáct dnů…“ Věděla jsem, že na

  takové týpky platí jen strohé vojenské

  pokyny. Laskavá osvěta by jimi

  nezatřásla.

• Strana 35

  35

  takže zas takový unikát nejste!“ Chvilku

  se zarazil a pak špitl: „Ale z čeho já…

  Přece to musí mít nějakou příčinu…“

  „Třeba ji odhalíme, třeba ne. Důležité

  je teď čelit možným následkům. Přece

  ve vašem věku nechcete skončit

  třeba s amputovanýma nohama.“

  Rezignovaně si vzal recept a žádanky

  a pomalu odešel. Přemýšlela jsem,

  jak mu pomoci. Bylo jasné, že bude

  vzdorovat dál. Frajer, který před sebou

  ani před ženskýma nepřizná, že není

  dokonalý.

  Kontrolní vyšetření zatím žádné

  komplikace neukázala. A léčba docela

  zabrala. Cukr se podstatně snížil.

  Čekala jsem, že uzná své zbytečné

  protesty, ale on začal jako mnozí,

  kterým řeknete, že léčené onemocnění

  se trochu zlepšuje: „To ale znamená,

  že bych časem ty prášky nemusel brát

  a moje oblíbené buchtičky se šodó

  bych si mohl dávat…“ Rozhodla jsem

  se pro pozitivní přístup: „Proboha jste

  vysokoškolák, vynikající odborník,

  hezký chlap, cožpak nechápete, že

  bezbolestná a docela jednoduchá

  léčba a k tomu trocha disciplíny

  v životosprávě vám může zaručit

  léta pěkného života? Mimochodem,

  diabetes může vést i k vážným

  poruchám erekce. Pak vám nepomůže

  ani pytel viagry. To by vám také

  nevadilo?“ Rybička se chytila. Podíval

  se na mě docela přátelsky a špitl: „Šla

  byste se mnou na večeři?“ Uf, to jsem

  opravdu nechtěla. Pletky s pacienty se

  vyplácejí jen v televizních seriálech.

  „Dobře, půjdu. Ale jen když dva

  následující odběry ukážou vaše

  zlepšení. Takže máte čtrnáct dnů.“ Pan

  inženýr se snažil. Hodnoty se dostaly

  pod 10. To už hrozivě nevypadalo.

  Musela jsem tedy vyrazit do jediné

  trochu slušnější restaurace široko

  daleko. Přivítal mě s kytkou, a sotva

  jsem se posadila, navrhl: „Začneme

  koňakem?“ Ach, bože! Copak jsem

  mu nevysvětlovala, jak to bude mít

  s alkoholem? Sklenička suchého vína

  prosím, ale koňak nebo pivo? Dobře,

  nejsme v ordinaci, budu smířlivá.

  „Libore, vy mě opravdu zlobíte, Myslela

  jsem, že to bude příjemný večer.

  K tomu přece alkohol nepotřebujeme…“

  Potutelně se usmíval a řekl: „Já bych si

  přál, abyste aspoň na chvíli zapomněla,

  že jste doktorka. Cukrovka nás přece

  nemůže otravovat celý den i… celou

  noc. Můžeme se na ni vykašlat, když

  jsou před námi tisíckrát krásnější

  zážitky. Nebo nejsou?“ Čekal a očima

  dával najevo, že lovec v něm není

  zvyklý, aby mu kořist unikla. „Já

  nemůžu zapomenout, že jsem lékařka.

  Nemůžu zavřít oči před nebezpečím,

  s kterým si zahráváte…“

  „Pak jste s prominutím kráva!“

  Vyskočila jsem, popadla kabelku

  a mazala pryč. Já kráva nejsem, to

  bych mu ten koňak schválila. Ale on je

  příšernej vůl, kterej si musí najít jiného

  doktora. Příšernej vůl!

  

  „A co když se vám na ty bobule

  a lítání po vyšetřeních vykašlu? Co

  když se prostě jen pletete a vaše

  laboratoře jsou sto let za opicema?

  Nejste první doktor, kterej zdravýmu

  člověku zkazí život! V naší rodině nikdo

  nikdy cukrovku neměl. Já nemám

  obtíže, bolesti, problémy… Nic!“ Chlapec

  se opravdu rozčílil, asi se mu zamlžila

  dobře placená kariéra. „To je právě

  největší zákeřnost diabetu. Nebolí,

  neprojevuje se. Ale až začnou špatně

  fungovat oči nebo ledviny, až ztratíte

  cit v nohou a zdánlivě banální zranění

  se promění v obrovské špatně se hojící

  rány, pak může být pozdě. Jste vážně

  ohrožen a nehádejte se, jako bych

  z vás dělala prašivého… V téhle zemi

  má stejnou diagnózu skoro milion lidí,

• Strana 36

  VÝBĚR Lucie MARKOVÉ

  SERVIS

  Text: LUCIE MARKOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH (archiv redakce)

  V dopise iniciátoři změny vysvět-

  lují potřebnost změny zákona

  č. 56/2001 Sb., o podmínkách pro-

  vozu vozidel na pozemních komuni-

  kacích. Zákon podle jejich slov nyní

  omezuje uživatele elektrických vo-

  zíků, neboť se elektrický vozík stává

  motorovým vozidlem v případě, že

  umožňuje jezdit rychleji než 6 km/h,

  a také pokud jeho šířka či délka pře-

  sahuje 100 cm.

  Oba tyto parametry již však mo-

  derní elektrické vozíky nesplňují.

  V současné době mnoho lidí uží-

  vá elektrické vozíky, které jezdí

  10 km/h a jsou delší než povolený

  limit. Takový vozík je už podle zá-

  kona motorové vozidlo. České zdra-

  votní pojišťovny tyto prvky zákona

  v poslední době přísně vynucují

  a lidé, kteří si pořizují nové vozíky,

  jsou tedy nuceni k pořízení takového

  vozíku, který má maximální možnou

  rychlost 6 km/h (rychlost chůze).

  Důsledky tohoto kroku vysvětluje

  Karolína Chovancová, jedna z iniciá-

  torek: „Lidé na elektrických vozících,

  kteří si pořizují nový vozík, si nově

  nebudou moci ,popoběhnout‘, když

  začne pršet, při přecházení silnice

  a podobně. Je to velký zásah do svo-

  body našeho pohybu.“

  Iniciativa antiBRZDA vyzývá mi-

  nistra dopravy, aby inicioval změnu

  zákona a znovu umožnil lidem na

  elektrických vozících svobodu po-

  hybovat se rychleji, když je to potře-

  ba. Tuto výzvu podpořil i herec Ond-

  řej Sokol a režisér Vladimír Škultéty,

  díky kterým vznikl spot, jenž na ce-

  lou problematiku upozorňuje. Spot

  s dalšími informacemi k tématu

  i otevřený dopis jsou k nalezení zde:

  http://vicnezsest.cz/.

  NEBEZPEČNĚ POMALU?

  Především v reakci na tuto iniciati-

  vu vznikl poslanecký návrh zákona,

  kterým se mění zákon č. 56/2001

  Sb., o podmínkách provozu vozi-

  del na pozemních komunikacích

  a o změně zákona č. 168/1999 Sb.,

  o pojištění odpovědnosti za škodu

  způsobenou provozem vozidla. Ná-

  vrh novely je jednoduchý, mění se

  pouze povolená rychlost u elektric-

  kých invalidních vozíků z rychlosti

  6 km v hodině na rychlost 15 km

  v hodině. Poslanecký tisk naleznete

  pod číslem 278 k datu vzniku tohoto

  článku v 1. čtení. Vláda k němu vy-

  dala souhlasné stanovisko a navrhla

  také doplnit návrh zákona tak, aby

  došlo ke zvýšení maximální hodnoty

  délky takových vozíků, a to z jedno-

  ho metru na 1,4 metru.

  Návrh na zvýšení rychlosti elek-

  trických vozíků může být vnímán

  jako kontroverzní – část lidí se zdra-

  votním postižením jej vítá, protože

  jim může výrazně usnadnit pohyb

  např. mimo obec, při přejezdech

  silnice a podobně, druhá část lidí

  s handicapem, ale i někteří zdraví

  lidé se zkušenostmi s lidmi s různým

  handicapem namítají, že to může být

  rychlost nebezpečná v závislosti na

  tom, kde se elektrický vozík pohy-

  buje a kdo jej řídí.

  Česká asociace paraplegiků –

  CZEPA, jejímž posláním je hájení

  práv a zájmů vozíčkářů po poško-

  zení míchy, eviduje podněty svých

  klientů – osob se zdravotním posti-

  žením, kteří ke své mobilitě pohybu

  užívají elektrický vozík, s regulací

  rychlosti vozíku na 6 km/hodinu.

  Také klienti s poškozením míchy

  uvádějí pocity ohrožení, až obav

  o svůj život, zejména v situacích,

  kdy jsou se svým elektrickým vozí-

  kem účastníky dopravního provozu

  (obvykle mezi obcemi, na frekven-

  tovaných křižovatkách, přechodech

  apod.), a cítí se příliš pomalí. Proto

  i tato organizace vítá návrh novely

  zákona o podmínkách provozu vozi-

  del na pozemních komunikacích.

  POZITIVA INEGATIVA

  Z letité praxe však je třeba doplnit

  dva důležité postřehy. První vychází

  z přesvědčení, že k pohybu osob se

  Zisky a ztráty při zvýšení rychlosti

  elektrického vozíku na 15 km/h

  Iniciativa antiBRZDA dne 30. 7. 2018

  zaslala otevřený dopis ministrovi dopravy,

  ve kterém jej vyzývá, aby „ukončil

  perzekuci lidí na elektrických vozících“.

  V případě, že by došlo ke zvýšení

  rychlosti elektrických vozíků bez

  odborné diskuse a bez akcentace na

  konkrétní uživatele a jejich situaci,

  mohly by se tyto pozitivní změny

  paradoxně obrátit proti uživatelům

  elektrických vozíků.

• Strana 37

  VÝBĚR Lucie MARKOVÉ

  37

  zdravotním postižením na elektric-

  kých vozících je vhodná maximální

  rychlost do 10 km/hod. – s indivi-

  duální možností nastavení, a to prá-

  vě s ohledem na věk, zdravotní stav

  a psychologické zhodnocení reakcí

  uživatele elektrického vozíku.

  CZEPA považuje za vhodné me-

  todickým pokynem zvolit limity pro

  individuální nastavení rychlosti vozí-

  ku pro jednotlivé uživatele s akcen-

  tací na psychickou adaptaci klienta

  na postižení a rozlišovací schopnosti,

  kde jakou rychlostí jet bez ohrožení

  sebe sama, chodců (v případě pohy-

  bu po chodníku) i účastníků silniční-

  ho provozu.

  K tomuto přesvědčení o úpravě

  rychlosti elektrických vozíků, kte-

  rému však musí předcházet odborná

  diskuse, se přidává i Národní rada

  osob se zdravotním postižením. Zá-

  stupci této organizace se domnívají,

  že rychlost 15 km/hod. je již po-

  měrně vysoká, a to na úrovni běhu

  osoby ve věku 10 let. Vzhledem

  k nerovnostem povrchu, skuteč-

  nosti, že vozíky jezdí především po

  chodníku, kde je hustý provoz, ale

  i vzhledem k tomu, že vozíky často

  řídí lidé s poruchou motoriky, a také

  lidé, kteří mají omezenou právní

  subjektivitu, považuje také NRZP za

  důležité, aby došlo k nějakému kom-

  promisu a diskusi.

  V případě, že by došlo ke zvýšení

  rychlosti elektrických vozíků bez

  odborné diskuse a bez akcentace

  konkrétních uživatelů a jejich situa-

  ce, mohly by se tyto pozitivní změny

  paradoxně obrátit proti uživatelům

  elektrických vozíků. A to v případě

  vážných úrazů chodců či samotných

  osob na elektrickém vozíku (např.

  při srážce s motorovým vozidlem).

  Mohlo by to pak znamenat krok zpět

  ve svobodě a volnosti osob s omeze-

  ním pohybu.

  

  Autorka je ředitelka z. ú. DEBRA ČR

  MPSV spustilo informační kampaň o právech

  osob se zdravotním postižením, jejímž cílem

  je prohloubit vnímání široké veřejnosti o tom,

  že lidé s postižením mají stejná práva na

  samostatný život jako všichni ostatní. Hlavním

  heslem kampaně je slogan „Žít doma je přiro-

  zené“. Kampaň je zacílena na širokou veřejnost

  a slouží především k seznámení s životem

  v ústavní péči, která nemá být první volbou

  při řešení životní situace člověka s postižením.

  Poukazuje na to, že i lidé s nejrůznějším typem

  a mírou postižení mají právo žít v běžném pro-

  středí, ať už díky sociálním službám nebo díky

  neformálním pečovatelům.

  Pracuji v sociálních službách již mnoho let

  a téma transformace sociálních služeb a sou-

  časného trendu, kterým je důraz na individuální

  podporu lidí s handicapem v běžné komunitě

  a naopak odklon od komplexní péče v institu-

  cích, je zmiňováno často jako mantra.

  Jaká je ale realita? V praxi se řeší fatální

  nedostatek terénních služeb, jako je osobní

  asistence či pečovatelská služba, MPSV to hází

  na kraje a ty mají mnohdy nereálné požadavky

  na poskytovatele sociálních služeb, služby ne-

  jsou poskytovatelům dostatečně hrazeny a není

  možné reagovat na aktuální poptávku ze strany

  rodin. Plánování změn v koncepci přirozené

  péče je dlouhé. Život rodin s handicapovaným

  členem však utíká a podpory se mnohdy domá-

  hají velmi těžko a pomalu.

  Příkladem může být také dlouhý boj kolem

  zvyšování příspěvku na péči, který stále není

  u konce a týká se (nakonec zřejmě) pouze

  úzké skupiny osob s nejtěžší závislostí na

  péči. Vnímáme sice, jak důležité je podporovat

  péči v přirozeném prostředí i neformální pod-

  porovatele, co se pro to ale děje v praktické

  rovině?

  Doufejme, že tento projekt bude jiný, přinese

  konkrétní výsledky, nejen již dávno známé

  informace. Snad přinese konkrétní pomoc ro-

  dinám, které chtějí i přes handicap svých členů

  žít „ten normální, přirozený život“.

  

  Žít doma

  je přirozené…

  LUCIE MARKOVÁ

  se zamýšlí nad realitou

  sociální politiky státu

• Strana 38

  Vydává Spolek přátel Konta Bariéry

  vespolupráci sNadací Charty 77

  Melantrichova 504/5

  110 00 Praha 1

  IČ: 62933833

  Šéfredaktor: Štěpán Beneš

  e-mail: stepan.benes@muzes.cz

  Redakce:

  Zdeněk Jirků

  e-mail: zdenek.jirku@muzes.cz

  Radek Musílek

  e-mail: radek.musilek@muzes.cz

  Jan Šilpoch

  e-mail: jan.silpoch@muzes.cz

  Manažerka redakce:

  Veronika Vojtíková

  e-mail: veronika.vojtikova@muzes.cz

  Mobil: 725 208 298

  Korektorka:

  Martina Čechová

  Adresa redakce:

  Melantrichova 5, 11000 Praha 1

  Mobil: 725 208 298

  Web: www.muzes.cz. E-mail: info@muzes.cz

  Nevyžádané příspěvky se nevracejí.

  Cena jednoho výtisku je 30 Kč,

  pro předplatitele 24 Kč.

  Celoroční předplatné 240 Kč.

  Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč.

  ISSN 1213-8908

  Registrováno Ministerstvem kultury:

  MK ČR E 6622

  Periodicita: 10x ročně.

  Toto číslo vychází vprosinci 2018.

  Vychází zafinanční podpory

  Ministerstva zdravotnictví ČR

  aMagistrátu HMP.

  Art director:

  Jiří Bušek

  Grafická úprava asazba:

  Jan Bělovský

  Tisk:

  Grafotechna Print, s. r. o.,

  Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky

  Rozesílá:

  Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9

  Volný prodej:

  Česká pošta, s. p.

  Foto natitulní straně:

  Jan Šilpoch

  Partneři redakce:

  BOŽENA JIRKŮ

  bozena.jirku@bariery.cz

  S nadsázkou takhle hovořím o obdo-

  bí před koncem roku. V nadaci nejde

  v tuto dobu o stromeček a ozdobič-

  ky, ale o sbírání plodů celoroční prá-

  ce. Ty plody, žně, to jsou šeky a pe-

  níze na podporu naší práce, našich

  klientů. A v období kolem Vánoc jsou

  sponzoři, firmy, opravdu štědří, poci-

  ťujeme to každoročně.

  Letos firemních sbírek opravdu

  přibylo a spousta z nich stále pro-

  bíhá. Lidé ve firmách si vyberou

  svoje kolegy, kteří pomoc potřebu-

  jí, a peněz se sejde opravdu hodně.

  Za všechny Finanční správa s více

  než 15 500 zaměstnanci ve všech

  krajích republiky. Akci organizují le-

  tos již potřetí. Každý rok se vybrala

  částka, která přesáhla milion korun.

  Konto Bariéry poskytne jenom záze-

  mí a pomoc s tím, aby peníze přišly

  tam, kam patří, a podle všech pravi-

  del takových sbírek. Radost obdaro-

  vaných je obrovská. Dostanou hmot-

  nou pomoc, ale také úžasný pocit,

  že pracují v kolektivu lidí, kteří vědí

  o jejich starostech a myslí na ně.

  Musím říci, že mě tahle solidarita

  lidí dojímá, a také popravdě konsta-

  tovat, že jí přibývá. Speciální vánoční

  akce pořádají ve spolupráci s námi

  desítky firem a určitě je hodně těch,

  o kterých nevíme. Lidé v této zemi

  chtějí pomáhat a já jsem na to, jak se

  stavějí k charitě, k pomoci, pyšná.

  Minule jsem slíbila, že se vždycky

  zmíním o jednom z partnerů, který

  nám pomáhá. Dnes tedy ČSOB, náš

  dlouholetý partner, se kterým spo-

  lupracujeme na řadě projektů, ten

  největší je ale Fond pomoci. Banka

  dává možnost svým zaměstnancům,

  aby nominovali do našeho společ-

  ného projektu, který celý financuje,

  své kolegy, kteří potřebují pomoc,

  klienty, o kterých vědí, že mají v ro-

  dině třeba handicapované dítě anebo

  jinou starost, a také svoje rodinné

  příslušníky. Pravidla jsou jasně sta-

  novena, pomoc je nevídaná.

  Vždycky se těším na setkání nad

  žádostmi, které posuzujeme společ-

  ně se zaměstnankyněmi banky. Ony

  vkládají do jednání znalost těch, kte-

  ří nominovali, i nominovaných, my

  pravidla charity. Vždycky se sejdeme

  a je to úžasná spolupráce. Děkujeme

  ČSOB a jejím lidem za tuto možnost!

  A nakonec to nejdůležitější z na-

  dace v těchto dnech. Právě vrcholí

  náš největší projekt, 14. aukční sa-

  lon výtvarníků pro Konto Bariéry.

  Nyní ještě probíhá výstava umělec-

  kých děl 370 dárců, předních čes-

  kých výtvarníků, v Křížové chodbě

  Klementina v Praze, na Ovocném

  trhu. Vyvrcholí tradiční aukcí, která

  se uskuteční v neděli 9. prosince na

  stejném místě. O tom, jak to dopadlo,

  zase příště.

  

  Vaše Božena Jirků

  Vánoční čas

  vnadaci –

  čas žní

  SLOVO MÁ...

• Strana 39

  www.apicz.com

  www.flexiramp.com

  Automobily

  bez bariér

  — Bezbariérová vozidla

  — Ruční ovládání pedálů

  — Úpravy sedadel

  — Nakládání invalidního vozíku

  — Ostatní individuální úpravy

  API CZ s.r.o. | Slapy 136 | 391 76 Slapy u Tábora | T: +420 381 278 043 | M: +420 606 070 992 | E: info@apicz.com | www.apicz.com | www.flexiramp.com

  muzes-210x138.indd 1 30.01.18 12:19

• Strana 40

  Projekt Run and Help Konta Bariéry

  rozhýbal tisíce lidí po celé České republice

  a pomohl zajistit fi nancování sportovních

  protéz pro 4 amputované děti.

  Lukáš, Michalka, Vašík a Simonka

  děkují za to, že si mohou začít plnit své

  sportovní sny.

  www.ottobock.cz

  Lukáš ve videu:

  Pestré dětství není nadstandard.