Strana 20
ŽIVOT
Text: ZDENĚK JIRKŮ
Foto: JAN ŠILPOCH
Příčin psychického onemocnění
může být nespočet. „U mě vše za-
čalo stresovými událostmi. Byl jsem
na gymnáziu, hrál jsem fotbal, zranil
jsem se a kvůli tomu jsem zameškal
dost ve škole, což se rodičům pocho-
pitelně nelíbilo. K tomu se mi přítel-
kyně přiznala, že se jí vrací mentální
anorexie a trpí i sebepoškozováním.
Takže bylo toho hodně… Začínal
jsem se propadat,“ vzpomíná Martin.
Na první pohled docela normál-
ní mladý muž, upravený a otevřený
k nelehkému povídání o bolestech
své duše, není žádnou výjimkou. Už
dávno neplatí, že lidé s psychiatric-
kou diagnózou jsou jacísi podivíni
odtržení od společnosti nebo do-
konce nebezpeční svému okolí. Jsou
nebezpeční především sami sobě,
protože od deprese nebo jiné dia-
gnózy bohužel není daleko k situaci
nejstrašnější – k sebevraždě.
Martin postupně zažíval první pří-
znaky poruch spánku, nechuť k jídlu
a tím i celkový úbytek energie. Do-
cházka do školy byla nemožná, hodin
bezcílně strávených na posteli přibý-
valo. Dnes ví, a otevřeně to vykládá
na seminářích se středoškoláky, že
v takových chvílích si už člověk jen
Nevypusť duši!
Tak se jmenuje zajímavý projekt, za kterým stojí tým
mladých psychologů, lékařů, neurovědců astudentů
těchto adalších pomáhajících profesí. Zároveň jej tvoří
ipsychiatričtí pacienti alidé se zkušeností sduševním
onemocněním vmladém věku. Jedním zjeho lektorů –
svlastní nelehkou zkušeností – je iMartin Mikula.
málokdy sám pomůže, že právě toto
jsou důležité signály, které okolí ne-
smí přehlédnout. „Teprve po nějaké
době jsem se dal přesvědčit, že mou
záchranou může být jedině odborná
pomoc. To je těžké si přiznat… Školní
psycholožka mi udělala test a z něj
jasně vyšlo, že mám depresivní epi-
zodu. Začala se mnou pracovat, pak
jsem chodil k psychiatrovi, protože
už jsem potřeboval předepsat an-
tidepresiva… Léčení této první epi-
zody trvalo dva měsíce.“ Martin se
mohl vrátit do školy, dohnat zameš-
kané studium. Takže výhra?
DŘÍMAJÍCÍ HROZBA
Nakonec i maturita dopadla dobře.
Volba vysokoškolského studia byla
jasná – psychologie. Už ho čekají
i státnice. Ale v průběhu let přicháze-
ly epizody těžké deprese opakovaně.
I bez zřetelného podnětu. I když teď
je už měsíce klid, nic to neznamená,
tato bolest duše se už nikdy úplně
neztratí. Proč? „Když už máte tu-
hle diagnózu, stačí záblesk běžného
stresu a najednou se deprese vrátí.
Naděje, že tohle nebezpečí pomine,
nějaká je. Poslední epizodu jsem měl
asi před rokem. Vlastně se pokaždé
něco naučíte. Už umím poznat, když
se blíží nedobrá nálada a jak se ji po-
kusit odvrátit…“
Když se někomu v sedmnácti –
jako Martinovi – téměř rozsype svět,
mají rodiče i celé okolí, včetně někte-
rých pedagogů, tendenci mávnout
rukou a odbýt problémy poukazem
na nevyrovnané mládí. Proč tady bez
jakékoli aktivity ležíš? Z čeho zrovna
ty můžeš být smutný? Vždyť si žiješ
dobře, všechno máš a tváříš se, jako
bys prošel válkou! Takové otázky
nepřináší zlá vůle, ale neinformova-
nost. Jen málokdo z nás ví, co nejpr-
ve udělat s depresí svého syna nebo
dcery. A pak jsou tu příšerné před-
sudky – naše rodina je normální, my
nemůžeme mít doma blázna!
Když k tomu připočteme spousty
bludů, které se šíří na internetu, je
projekt Nevypusť duši doslova živou
vodou na potíže mladých, často ve
svých problémech opuštěných lidí.
Teprve po nějaké době jsem se dal
přesvědčit, že mou záchranou může
být jedině odborná pomoc.
To je těžké si přiznat…
Martin už dnes
ví, že mlčení
o vlastních
problémech
je zlé.