Strana 34
KULTURA / POVÍDKA
K
dyž jsem
si otevřela
novou
ordinaci
přímo na
okraji nového
průmyslového
areálu, věděla
jsem, že
jednak budu mít o klientelu postaráno,
jednak možná potkám nového člověka
do života, který mi v pětačtyřiceti
připadal už trochu prázdný. Rozvod,
stěhování a papírování kolem nové
praxe sice bylo dost únavné, ale vidět
jiné lidi, jiné město a nakonec i trochu
jiné diagnózy mi připadalo slibné.
Začali chodit po desítkách. Většinou
chlapi, vysokoškoláci, docela zdraví
s pěknými muskulaturami. Prostě
jeden inženýr a technik vedle druhého,
kteří ani tak nepotřebovali léčit,
ale potvrdit, že jsou v dobré formě.
Dva tisíce nových zaměstnanců
celosvětové firmy! Sešli se z celé
republiky i z Polska, Slovenska
a Ukrajiny. Pro lékaře pohádka. Žádné
rakoviny, žádné infarkty, žádné
křečové žíly. Spíš pohmožděniny
z kola, sem tam nějaký ekzém
nebo nepěkná nadváha. Jen asi tři
problémy s prostatou. Ale pravidla
jsou pravidla, vyšetřit jsem je musela
pořádně. Takže rentgeny srdce a plic,
ultrazvuky břicha a kompletní odběry.
Tak se postupně celá ta masa dělila na
úplně zdravé, částečně, ale banálně
nemocné a jen pár diagnóz k vážnému
zamyšlení. Jednu z nich jsem musela
sdělit panu Liborovi. Strojní inženýr,
vysoký přes dva metry, opálený
jako jachtař, s kudrnatými vlasy bez
jediné šedinky. Chlap do filmu pro
mladé holky! Věděl, že je krasavec,
a čas strávený u doktora pokládal
za opravdovou zbytečnost. Skoro
se nechtěl posadit, myslel si, že mu
vrazím do ruky kus papíru a zase rok
nepřijde. Ale narazil.
„Jen se posaďte a pozorně
poslouchejte, je to důležité.“ Dost
pohrdlivě se usmál a zadíval se mi
do výstřihu. Měla jsem nové, trochu
upnutější tričko a ráda jsem mu to
potěšení dopřála. Jenomže hned se
zachmuřil. „Takže, pane inženýre,
nejprve mi povězte, jestli nemáte
problémy s častým nočním močením,
s pocity žízně nebo s necitlivostí
nohou.“ Kroutil hlavou jako drak
na lochnesce a šklebil se, proč ho
zdržuji s takovými pitomostmi. „Ne?
Tak já vám vysvětlím, proč se ptám.
Máte nebezpečně zvýšenou hladinu
krevního cukru. Uděláme okamžitě
kontrolní odběry, a jestli se diagnóza
potvrdí, zahájíme intenzivní léčbu. Její
součástí bude i radikální změna vaší
výživy a životního stylu.“ Vyskočil
a hledal slova. Pak začal drmolit: „To…
To je nějaká blbost… Já, já nejsem
žádnej chcípák ani posera! Jakej cukr?
Jaká léčba? Já chtěl jen papír pro
firmu. Povedu tým o třiceti lidech!“
Také jsem vstala. Podobných frajerů
jsem už potkala dost. Nabrala jsem
mu nové vzorky krve a jen úsečně
nařídila: „Zítra po poledni přijdete
a uvidíme.“ Odešel bez pozdravu a já
se docela těšila, jak mu druhý den
spadne hřebínek. Nové vzorky byly
jednoznačné – cukr 22. Opravdu
varovná úroveň. Oznámila jsem mu
Zdeněk Jirků:
Je to vůl
Ilustrace: MIROSLAVA KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ
to co nejdůrazněji a nenechala ho
ani nadechnout k odpovědi. „Máte
skutečný diabetes a asi víte, že
jde o nevyléčitelnou, ale léčitelnou
nemoc. Začneme okamžitě. Napíšu
vám prášky, které budete brát třikrát
denně. Zahájíte už dnes tvrdou dietu.
V téhle brožurce máte podrobnosti.
Budete si denně kontrolovat kůži na
nohou, zda není poškozená. Dnes vám
je prohlédnu já. Příští týden přijdete
znovu – s výsledky od očního lékaře.
Půjdete na vyšetření ledvin. Budete se
týdně vážit a jakoukoli větší změnu mi
budete okamžitě hlásit. Další odběry
za čtrnáct dnů…“ Věděla jsem, že na
takové týpky platí jen strohé vojenské
pokyny. Laskavá osvěta by jimi
nezatřásla.