Strana 30
KULTURA
Text: MICHAELA ZINDELOVÁ
Foto: JAN ŠILPOCH
Na své pravidelné procházky se
psem vyráží malířka Pavla Souku-
pová kolem pražského veleslavín-
ského zámku obklopeného parkem
s mohutnými stromy. A pokračuje
dál, do obory Hvězda, každý den ji
obejde: raduje se ze stromů, vody,
přátel a psů.
Některé ze svých zážitků Pavla
Soukupová brzy přetaví v další téma
při malování. Nasává, jak sama tvrdí,
všechny impulsy z okolí. Nejen v pří-
rodě, ale také na ulicích, v útržcích
viděných malých i velkých příběhů
mezi lidmi kolem…
Usměvavá a empatická hostitelka
nás vítá v domácí galerii plné ukázek
její tvorby. Jednu práci Pavly Souku-
pové už dobře znám, obraz anděla
se zvířátky. Konto Bariéry autorku
požádalo, zda by se tento motiv mohl
letos objevit na už tradiční Vánoční
pohlednici.
Váš dosavadní privátní život se
odehrává ve dvou pražských
čtvrtích. Tatínek byl sochař, glyp
-
tik, maminka přednášela dějiny
umění. Genové souvislosti jsou
na vás poměrně patrné…
Vyrůstala jsem na Letné u Stro-
movky, oba rodiče uměním žili.
Můj tatínek, Jozef Soukup, byl žák
Kódy
malovaných story
Smalířkou Pavlou Soukupovou
o rodinných kořenech, svobodné tvorbě
i příbězích, které si vobrazech hledáme.
profesorů Štipla a Kysely – pochá-
zel z Českého ráje a věnoval se od
mládí rytí skla a kamenů. Působil
35 let jako pedagog na Vysoké škole
umělecko-průmyslové, vedl ateliér
kov a šperk. Ve výsledku byla jeho
profese mnohovrstevná: byl glyp-
tik, sklář, šperkař, malíř a grafik.
Zanechal po sobě neuvěřitelné dílo,
patří sem třeba insignie a medaile
pro vysoké školy, dvě vitráže pro
svatováclavskou kapli v chrámu sv.
Víta na Hradě nebo kolekce šperků
s českými granáty pro světovou vý-
stavu v Montrealu. Příští rok uplyne
sto let od tatínkova narození a ret-
rospektiva jeho práce proběhne na
jaře 2019 v Muzeu Českého ráje.
Otec pocházel z Podháje u Turno-
va, studoval na šperkařské škole
v Turnově, symbolicky se tak vrátí
pozdravit milovaný kraj.
Mám o tři roky mladší sestru Ka-
milu, vzhledem k rodinné atmosfé-
ře jsme k výtvarnému umění tíhly
docela přirozeně. Kromě krátkých
epizod jsem vlastně nikdy neuvažo-
vala o tom, že bych se měla věnovat
něčemu jinému. Obě jsme studovaly
Hollarovku, střední odbornou školu
zaměřenou na propagaci. Moje ses-
tra Kamila Najbrtová tam propadla
písmu a pokračovala na UMPRUM,
kde zůstala po absolutoriu jako asis-
tentka. Po delší době, kdy byla doma
s dcerami, začala malovat.
Já jsem cestu životem vzala jinudy,
napřed to vypadalo, že se budu vě-
novat sklu. Ale maturovala jsem ve
čtvrtém měsíci a miminko, můj syn
Mikoláš, všechno změnilo. Nakonec
jsem udělala přijímačky na AVU.
Měla jsem štěstí na pedagoga prof.
Čepeláka, vynikajícího grafika. Před-
stavoval pro nás skutečnou autoritu
a zároveň byl nesmírně tolerantní
a noblesní člověk.
Pokud dobře počítám, absolvova-
la jste vpolovině 80. let.
Ano, patřím k téhle generaci vý-
tvarníků. Moje první manželství
brzy skončilo, byla jsem příliš mla-
dá. Druhé dítě, dceru Martinu, jsem
měla až o dvacet let později, se svým
současným partnerem Martinem.
Zůstala jsem na volné noze, pár let
do revoluce nebylo tohle „angažmá“
moc schůdné, nic praktického jsem
neuměla a s volnou tvorbou jsem
se neměla kde prezentovat. Tehdy
začala moje etapa smaltovaných
šperků, ty jsem prodávala v Díle,
a později v soukromých galeriích.
Po roce 1990 jsem začala vystavo-
vat i obrazy.
Malířčiny obrazy
z posledních
sezon. Najděte si
v zakódovaných
příbězích ten svůj!