Strana 37
VÝBĚR Lucie MARKOVÉ
37
zdravotním postižením na elektric-
kých vozících je vhodná maximální
rychlost do 10 km/hod. – s indivi-
duální možností nastavení, a to prá-
vě s ohledem na věk, zdravotní stav
a psychologické zhodnocení reakcí
uživatele elektrického vozíku.
CZEPA považuje za vhodné me-
todickým pokynem zvolit limity pro
individuální nastavení rychlosti vozí-
ku pro jednotlivé uživatele s akcen-
tací na psychickou adaptaci klienta
na postižení a rozlišovací schopnosti,
kde jakou rychlostí jet bez ohrožení
sebe sama, chodců (v případě pohy-
bu po chodníku) i účastníků silniční-
ho provozu.
K tomuto přesvědčení o úpravě
rychlosti elektrických vozíků, kte-
rému však musí předcházet odborná
diskuse, se přidává i Národní rada
osob se zdravotním postižením. Zá-
stupci této organizace se domnívají,
že rychlost 15 km/hod. je již po-
měrně vysoká, a to na úrovni běhu
osoby ve věku 10 let. Vzhledem
k nerovnostem povrchu, skuteč-
nosti, že vozíky jezdí především po
chodníku, kde je hustý provoz, ale
i vzhledem k tomu, že vozíky často
řídí lidé s poruchou motoriky, a také
lidé, kteří mají omezenou právní
subjektivitu, považuje také NRZP za
důležité, aby došlo k nějakému kom-
promisu a diskusi.
V případě, že by došlo ke zvýšení
rychlosti elektrických vozíků bez
odborné diskuse a bez akcentace
konkrétních uživatelů a jejich situa-
ce, mohly by se tyto pozitivní změny
paradoxně obrátit proti uživatelům
elektrických vozíků. A to v případě
vážných úrazů chodců či samotných
osob na elektrickém vozíku (např.
při srážce s motorovým vozidlem).
Mohlo by to pak znamenat krok zpět
ve svobodě a volnosti osob s omeze-
ním pohybu.
Autorka je ředitelka z. ú. DEBRA ČR
MPSV spustilo informační kampaň o právech
osob se zdravotním postižením, jejímž cílem
je prohloubit vnímání široké veřejnosti o tom,
že lidé s postižením mají stejná práva na
samostatný život jako všichni ostatní. Hlavním
heslem kampaně je slogan „Žít doma je přiro-
zené“. Kampaň je zacílena na širokou veřejnost
a slouží především k seznámení s životem
v ústavní péči, která nemá být první volbou
při řešení životní situace člověka s postižením.
Poukazuje na to, že i lidé s nejrůznějším typem
a mírou postižení mají právo žít v běžném pro-
středí, ať už díky sociálním službám nebo díky
neformálním pečovatelům.
Pracuji v sociálních službách již mnoho let
a téma transformace sociálních služeb a sou-
časného trendu, kterým je důraz na individuální
podporu lidí s handicapem v běžné komunitě
a naopak odklon od komplexní péče v institu-
cích, je zmiňováno často jako mantra.
Jaká je ale realita? V praxi se řeší fatální
nedostatek terénních služeb, jako je osobní
asistence či pečovatelská služba, MPSV to hází
na kraje a ty mají mnohdy nereálné požadavky
na poskytovatele sociálních služeb, služby ne-
jsou poskytovatelům dostatečně hrazeny a není
možné reagovat na aktuální poptávku ze strany
rodin. Plánování změn v koncepci přirozené
péče je dlouhé. Život rodin s handicapovaným
členem však utíká a podpory se mnohdy domá-
hají velmi těžko a pomalu.
Příkladem může být také dlouhý boj kolem
zvyšování příspěvku na péči, který stále není
u konce a týká se (nakonec zřejmě) pouze
úzké skupiny osob s nejtěžší závislostí na
péči. Vnímáme sice, jak důležité je podporovat
péči v přirozeném prostředí i neformální pod-
porovatele, co se pro to ale děje v praktické
rovině?
Doufejme, že tento projekt bude jiný, přinese
konkrétní výsledky, nejen již dávno známé
informace. Snad přinese konkrétní pomoc ro-
dinám, které chtějí i přes handicap svých členů
žít „ten normální, přirozený život“.
Žít doma
je přirozené…
LUCIE MARKOVÁ
se zamýšlí nad realitou
sociální politiky státu