Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 22

ŽIVOT / PŘÍBĚH

„Hrozně jsem se bál, když mě čekala

hospitalizace. Co si člověk má před-

stavit pod pojmem psychiatrická ne-

mocnice? Pak jsem zjistil, že tenhle

strach je zbytečný. Nepotkáváte tam

zrůdy, ale normální lidi, kteří mají

nemoc… Nemoc, ale to neznamená,

že jsou agresivní nebo jinak nebez-

peční. Takže tam člověk je jen proto,

aby mu pomohli. Není to jako v ně-

kterých filmech,“ říká Martin.

NEBUĎME SLEPÍ

Naše setkání s příznaky duševního

onemocnění určitě nemá začínat ani

končit amatérskými radami nebo

dokonce nadávkami. Řeči mladého

člověka o sebevraždě nebo ztrá-

tě smyslu života mohou být jakousi

exhibicí, ale mnohem častěji jsou

signálem, že odborný zásah je ne-

zbytný. Jde přece o příznak nemoci

– a zanícené slepé střevo také neře-

šíme mávnutím rukou. Protože slova

o vlastní bezvýchodné situaci mo-

hou být také voláním po záchraně,

po podané ruce, po návratu. Neplatí

tu takzvaná poučka, že kdo mluví

o sebevraždě, nikdy se jí nedopustí…

A jaké jsou další společenské

souvislosti? Martin není pesimis-

ta: „Dnes je asi těžké projevit více

vstřícnosti, ale že by byla společ-

nost jen nevšímavá a cynická? Na

seminářích, které organizujeme na

středních školách, mě překvapuje, že

studenti opravdu dávají pozor. Tohle

téma je skutečně zajímá.“

Důležitým signálem je i dobrovol-

ná, řekněme bezdůvodná samota.

Stud a nedůvěra vůči okolí zahání lidi

s podobným onemocněním do izola-

ce, do pomyslného vězení vlastních

bolestí, představ a strachů. Člověk

se tak stává sám sobě největším ne-

přítelem, kterého ale porazit neumí.

Proto se Nevypusť duši snaží nejen

informovat, ale i přinést základní

radu mladým lidem, kteří u sebe pří-

znaky onemocnění už pociťují. Ko-

lik jich opravdu mezi námi je, nikdo

neví a vědět nemůže. Bolest duše je,

hlavně v začátcích, neviditelná. Tím

spíš je důležité, že ti, kdo ji poznali

doslova na vlastní kůži, se snaží, aby

jí bylo co nejméně.



Nevypusť duši

Kampaň Nevypusť duši vznikla vlétě , když kamarádky

Tereza aMarie zjistily, že mají velmi podobný sen – založit

vČesku projekt na osvětu oduševním zdraví. Obě měly za

sebou studium vAnglii aobě také musely vminulosti řešit

své psychické problémy spojené snáročným studiem.

To léto zkontaktovaly několik českých organizací, které

podpořily jejich nápad, adaly dohromady tým nadšených

dobrovolníků. Na podzim začala kampaň šířit své informační

grafiky avidea po sociálních sítích.

Dnes, už jako nezisková organizace, pořádá Nevypusť

duši informační workshopy pro středoškoláky vČesku

ina Slovensku, točí rozhovory na YouTube, spolupracuje

sNárodním ústavem duševního zdraví asorganizacemi, jako

jsou Green Doors, Práh či Anabell.

„Věříme, že duševní zdraví je důležitou součástí spokojeného

života aje třeba oněm vědět amluvit stejně tolik jako

ozdraví fyzickém.“

Více informací: www.nevypustdusi.cz

Revoluce

v psychiatrii:

Konečně!

Jeden z pěti dospělých má zku-

šenost s duševním onemocněním

a jeden z 25 dospělých s ním musí

žít. Ročně je v Česku ošetřeno

v psychiatrických ambulancích více

než 650 tisíc lidí. Za posledních

15 let došlo k celkovému nárůstu

počtu psychiatrických pacientů

o 80 procent. Čísla jsou to ohromu

-

jící. Kontrastují s tím, jak dlouhou

dobu jsme v naší zemi po sametové

revoluci problematiku duševních

onemocnění přehlíželi. Každý

ministr zdravotnictví, když jenom

malinko nahlédl za oponu psychia

-

trie a viděl, kolik je tam třeba práce

a také peněz, raději rychle svůj zrak

obrátil jinam. Svůj podíl na nicne

-

dělání měla i odborná veřejnost.

Psychiatři nebyli schopni domluvit

se sami mezi sebou, kam má jejich

obor směřovat. Mezi zastánci

ambulantních forem péče a léčeben

zela propast. V posledních letech

ale došlo k téměř zázračnému

obratu. Lékaři po určité generační

výměně zasypali příkopy a nako

-

nec se shodli na reformě psychia-

trie. Zásadně pomohly evropské

peníze. Bez Evropské unie by se ni

-

kdy nerozeběhl projekt, který může

změnit stovkám tisíc spoluobčanů

život k lepšímu. Vznikne síť služeb

nejen zdravotních, ale i sociálních

a vzdělávacích. Transformují se

léčebny a psychiatrické nemocni

-

ce. Již funguje prvních pět Center

duševního zdraví pro lidi s vážným

duševním onemocněním, která jim

pomohou, aby nebyli vylučováni

ze společnosti a nekončili v ústa

-

vech. Je to revoluční změna, která je

teprve na začátku. Více se dozvíte

na stránkách www.reformapsy-

chiatrie.cz.



Autor je bývalý mluvčí ministerstva

zdravotnictví, dnes šéfredaktor on-line

Zdravotnického deníku.

SLOUPEK Tomáše CIKRTA

Nedívejme se na

lidi s nemocí duše

skrz prsty. Nikdy

nevíme, jestli to

nepotká i nás…