07-08/2018

• Strana 1

  Koupí tohoto časopisu podpoříte

  7–8/2018

  Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

  Cena jednoho výtisku 30 Kč ve volném prodeji / Roční předplatné 240 Kč / Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč

  Co umí

  bionická

  ruka?

  PŘÍBĚH

  JONÁŠE K.

  (s. 17)

• Strana 2

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

• Strana 3

  3

  EDITORIAL OBSAH

  ŠTĚPÁN BENEŠ

  To varování už nemůže být jasněj-

  ší – nesetkáváme se s tímto téma-

  tem v Můžeš poprvé ani naposledy

  a mnozí je jistě známe ze svých vlast-

  ních životů. Tentokrát jej připomíná

  zkušený neurolog a psychotera peut

  Martin Bojar, kterého si můžete pa-

  matovat také jako porevolučního

  ministra zdravotnictví. Zkrátka: spo-

  lečnost nás tlačí do neustálého zrych-

  lování, snahy kontrolovat nekontrolo-

  vatelné a paradoxně – přes všechny

  sociální sítě – i do samoty a plochosti.

  Společnost se zkrátka vyvíjí rych-

  leji než člověk, který v ní žije – to

  ostatně můžeme jednoduše porov-

  nat na délkách evoluce Homo sa-

  piens a třeba počítačů či internetu.

  Nebudu kazatelem, ostatně ani mně

  se často nedaří zpomalit, jako většině

  lidí v produktivním věku. A zejména

  těm s postižením, pro něž dnes mo-

  hou být neoddiskutovatelné fyzické

  limity obrovskou frustrací.

  Přesto mám často příležitost

  k úsměvu, protože tomuto tempu

  přece jen čelí návrat zájmu o člově-

  ka. Nevěříte? Časopis Můžeš je tako-

  vých příkladů plný. V tomto čísle je

  to například podnětná reportáž o se-

  niorském klubu Zvonkohra v Tepli-

  cích, kde nikdo nezůstává sám, nebo

  příběh Jonáše Kešnara – mladého

  muže a sportovce, jemuž se lidé

  ohromně rychle složili na pokro-

  čilou bionickou protézu. Takových

  případů je okolo víc a víc, tu někdo

  pomůže sousedům, tady přispěje na

  dobrou věc penězi nebo vlastní ak-

  tivitou. A i když to je možná někdy

  boj s větrnými mlýny, pořád jsou tací,

  kteří se do něj směle pustí.

  Milí čtenáři, velmi si vážím vašeho

  zájmu o časopis Můžeš a chci vám

  popřát příjemné léto. A pokud to jen

  trochu jde, zabojujte i vy s větrným

  mlýnem. Třeba i tím, že Můžeš půjčí-

  te někomu, kdo jej ještě nezná. Nebo

  jej namísto do koše necháte ležet

  kdekoli, kde na něj mohou padnout

  cizí oči. Protože…

  

  Zájem o člověka

  Na zkušenou do světa:

  Studenti z Janských Lázní

  na stáži ve Velké Británii

  Budapešť:

  Perla na Dunaji pro vozíčkáře

  Co můžeme a nemůžeme:

  Zamyšlení Martina Bojara o člověku, společnosti a zdraví

  strana 12–14

  strana 19–21

  strana 6–9

  Nejen o baletu rukou: Divadlo

  pro neslyšící na JAMU v Brně

  Aktivně:

  Orienťák jako sudoku v přírodě

  strana 30–33

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

  strana 28–29

  Auto Moto: Ojedinělé úpravy vozidla

  strana 26–27

• Strana 4

  Sudoku v lese

  Letošní Mistrovství Evropy v trail orienteeringu,

  které hostilo sousední Slovensko, se českým závodníkům

  s postižením skutečně vydařilo. V závodě štafet vybojovali

  Hanka Doležalová, Pavel Dudík a Jana Kosťová (na snímku) zlato,

  Jana navíc přivezla i stříbrnou medaili z individuálního závodu.

  Více o této zajímavé disciplíně, ve které tolik nezáleží

  na druhu postižení a se kterou se dá začít kdykoli,

  najdete v rubrice Aktivně na str. 28.

  

  Foto: Jan Šilpoch

  FOTOEDITORIAL

• Strana 5

  5

• Strana 6

  REFLEKTOR

  Co můžeme a nemůžeme

  S uznávaným neurologem a psychoterapeutem

  prof. MUDr. Martinem Bojarem, CSc., jsme se sešli

  nad tématem dnešních životních hodnot. A protože

  jde nejen o špičkového odborníka, ale také skvělého

  popularizátora, nebylo potřeba velkých otázek,

  spíš jen pozorného naslouchání.

  Spolupráce na textu: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  OOKU LÉKAŘOVĚ

  Schopnost dobře léčit je do značné

  míry schopností vcítit se, pochopit

  a odhalit nejen přímé příznaky one-

  mocnění, ale také jejich souvislosti.

  Tedy podmínky, ve kterých pacient

  žije, pracuje, tráví volný čas nebo ve

  kterých třeba bydlí. Dobrý doktor

  samozřejmě vnímá i situaci spole-

  čenskou, protože nejedna choroba

  se projeví jako otisk jistých situ-

  ací v celé zemi. Tím nemyslím jen

  různé psychózy a třeba i závažná

  onemocnění kardiovaskulárního či

  dýchacího ústrojí, způsobená zne-

  čištěním životního prostředí, ale

  také epidemiemi nejrůznějších blu-

  dů a dezinformací. Příkladem budiž

  moderní pověra o vzniku autismu

  z očkování.

  Otevřeně říkám, že naše poznání

  je jen částečné a leccos může být

  vnímáno a vykládáno s odstupem

  času jinak. Vývoj vědy i medicíny se

  děje ve spirále – napsal před osmde-

  sáti lety český lékař O. Vinař. Ale už

  dávno „obyčejný“ venkovský doktor

  dokázal bez složitých přístrojů a la-

  boratoří rozeznat souvislost mezi

  zdravotním stavem v konkrétní ro-

  dině a úrovní jejich každodenní hy-

  gieny. Ostatně žijeme v zemi, která

  dala světu Sigmunda Freuda. Právě

  on začal podrobně studovat různé

  projevy duše, do kterých se promí-

  talo kulturní a společenské klima.

  Jeho studie o psychopatologii všed-

  ního, a já bych řekl i nevšedního dne

  ovlivňují lékaře dodnes, protože je

  strašně důležité pacientům opravdu

  naslouchat, pozorovat jejich verbál-

  ní i neverbální projevy. Právě ony

  vám třeba napovědí, jak skutečnou

  příčinou třeba i vážných obtíží může

  být životní styl člověka, dramaticky

  ovlivněný reklamou a celým hod-

  notovým modelem každodennosti.

  Pozor, to se netýká jen obezity, nad-

  měrné spotřeby povolených i nepo-

  volených drog, štvanic za úspěchem

  za každou cenu, ale také třeba pře-

  zírání skutečných potřeb dětí, které

  pak může končit i tragédií.

  Bohužel, medicína nemůže ani

  nahrazovat, ani vyvracet vyslovené

  nesmysly, které se šíří společností.

  Tím nemyslím jen šarlatánství, ale

  i stejně vážné nepravdy o skutečné

  situaci politické, ekonomické nebo

  zahraniční. Takto vyvolávaný stres

  si pacient často ani neuvědomuje, ale

  uměle vyvolaný strach z reality do-

  vede lidi mnohem častěji do ordinací

  nejen psychiatrů.

  Velmi zajímavá a celkem ne moc

  populární disciplína se jmenuje so-

  ciální psychiatrie. Ta hledá na zá-

  kladě kvalitních sociologických

  výzkumů vztah mezi klíčovými

  událostmi, které formují život jed-

  notlivců, rodin i větších či menších

  polis. A prokázala, že společenské

  otřesy, pozitivní nebo negativní at-

  mosféra se významně podílejí na

  poklesu nebo růstu sebevražednosti,

  růstu nebo poklesu závislostí, vý-

  skytu agresivity, ať již verbální nebo

  brachiální. Ve větší části evropských

  národů se krizové společenské jevy

  projevují buď takto, anebo v atmo-

  sféře jisté pohody a naděje vzrůs-

  tá počet porodů, sňatků a podob-

  ně. Legendární profesor Matějček

  ve spolupráci s psychiatrem doc.

  Dytrychem dokázal v unikátní práci

  Bohužel, medicína nemůže ani

  nahrazovat, ani vyvracet vyslovené

  nesmysly, které se šíří společností.

• Strana 7

  7

  I přes nejrůznější

  nedobré zkušenosti

  stále věří lidem.

• Strana 8

  REFLEKTOR / ČLOVĚK, SPOLEČNOST A ZDRAVÍ

  vystopovat, jak je život dětí ovlivněn

  tím, zda byly chtěné nebo ne. Aniž by

  si to matky i děti samy uvědomovaly,

  nechtěné děti prožívaly kvalitativně

  zcela jinou životní křivku a nesly si

  v sobě mnoho budoucích problémů.

  A to je přece společenská souvislost

  – kdo rozhoduje o širších podmín-

  kách narození a dětství? Jen rodiče,

  případně prarodiče? Špatně spravo-

  vaná společnost připravuje jen další

  generace ztracenců, lidí z podstaty

  nespokojených, neschopných spolu-

  pracovat s okolím.

  OSOUVISLOSTI

  SVÉPOMOCNÉ VÝSTAVBY

  Naše společnost díky počítačům,

  mobilům, tabletům a smartphonům

  tíhne k nové formě komunikace.

  Klipovitá, maximálně zjednodušená

  řešení nebezpečně připomínají de-

  magogická hesla a plakáty, s kterými

  pracoval záludně J. Goebbels, absol-

  vent klasické literatury a filozofie na

  nejprestižnějších německých uni-

  verzitách. Často vidím u svých pa-

  cientů, že jim chybí sebezáchovný

  stud a vědomí, že není dobré žít ve

  světě, v němž není nic soukromé-

  ho, nic intimně ochraňovaného. Vše

  musí do prostoru, do sítí, do cizích

  očí a uší. A člověk se oprávněně ptá:

  Je mi toto příjemné? Chci v takovém

  prostředí žít? Umím to vůbec? A za-

  jímá někoho tento můj pocit?

  Když k tomu připočtu, že můžeme

  být sledováni pomocí mobilů a tisíců

  kamer, nedivme se, že mnoho lidí

  má špatný pocit ze života, aniž by si

  uvědomovali, že právě z něj pramení

  jejich bolesti zad, hlavy, srdce nebo

  ještě mnohem vážnější obtíže. I pro

  onkogenezi, tedy vznik řady nádorů,

  platí, že stres sociální i emoční mo-

  hou narušit ochranu před nádoro-

  vým bujením, na níž se významně

  podílí imunitní systém, který přesta-

  ne „dohlížet“ a likvidovat nádorové

  buňky. Ty se pak vymknou neuro-

  -endokrino-imunologické kontrole.

  Zkrátka, společenské poměry zasa-

  hují do našeho života i zdraví mno-

  hem hlouběji, než je na první i na

  druhý pohled vidět…

  Zažil jsem to před pětačtyřiceti

  lety jako mladý lékař v psychia-

  trické léčebně v Kosmonosích. Tam

  jsem užíval pracovní diagnózu –

  syndrom stavby rodinného domu.

  V tehdejší situaci naprostého nedo-

  statku bytů, které ovšem přiděloval

  anebo častěji nepřiděloval stát, se

  pochopitelně mnozí pokoušeli za-

  jistit si bydlení svépomocí. To zna-

  menalo čtyři roky po víkendech

  a po celou dovolenou dřít v tzv.

  bytových družstvech. A když bylo

  skoro hotovo, potřebovali odbor-

  ného řemeslníka, elektrikáře nebo

  instalatéra. A v mnoha případech

  neosídlil nový byt stavebník, ale

  právě ten řemeslník s manželkou

  unaveného dříče.

  Uběhly desítky let a máme tu ma-

  sový nástup hypoték. Každý den si

  můžete přečíst v novinách, že mo-

  derní je žít na dluh, nezadluží se

  jen podivín. Všechno je na dluh. Mě

  zajímá, jak je možné, že velká část

  populace věří řečem o výhodnosti

  půjček a nevyzná se v prostých ku-

  peckých počtech. Takže diagnóza

  syndrom stavby rodinného domu se

  nám vrací v hávu hypoték. Manžel-

  ství se už nerozpadá kvůli instala-

  térovi, ale kvůli dřině jednoho nebo

  obou partnerů spíše než manželů.

  Jen aby mohli splácet.

  V této desítky let trvající nejis-

  totě se samozřejmě vytrácí skoro

  všechno. První na ráně je přede-

  vším rodina. Děti se nesetkávají

  s rodiči, kterých by si mohly vážit,

  protože je skoro nevidí anebo jich

  vidí během pár let povícero a epi-

  zodicky. Mají tři nebo čtyři babičky

  nebo dědečky, protože partnerský

  vztah i manželství jsou považovány

  za dočasné a recyklovatelné svazky.

  Kdo má být v této situaci vzorem?

  Obdobně je to v mnoha školách.

  A v politice? Jen málokterý politik

  si uvědomuje, že jeho povinností je

  také být vzorem. Považuji za znepo-

  kojivé, že všechno lze relativizovat.

  Zájmy různých skupin se prosazují

  celkem bezostyšně, už se většinou

  ani moc neskrývají. A když, tak jen

  proto, abychom nevěděli, kdo je ten

  skutečný příjemce zisku. Vrátím se

  k hypotékám. Jistě jsou výhodné

  pro banky. Už jsem říkal, jaké jsou

  ale společenské důsledky. A politik

  řekne: Co vám vadí? Co stále otra-

  vujete se sociálním bydlením? Běž-

  te si požádat o hypotéku. Najednou

  vidíme, že v důležité oblasti nejsme

  svobodní, nemůže volit mezi různý-

  mi variantami. Nesvoboda se stává

  nepoznanou nutností a anomií (stav,

  kdy přestávají platit společenská

  pravidla a normy), a lze i Desatero

  nebo Hippokratovu přísahu vyvrátit

  a flexibilně interpretovat.

  Bydlím na sídlišti, kde každý den

  prohrabávají popelnice bezdomovci.

  Zbývá po nich velký nepořádek. Ni-

  kdo to neuklízí. Mám stání v garáži,

  kde je vykotlaný zámek. Nikdo to do

  pořádku nedá. Tak ho každý týden

  Manželství se už nerozpadá kvůli

  instalatérovi, ale kvůli dřině jednoho

  nebo obou partnerů spíše než

  manželů. Jen aby mohli splácet.

  U netradičního

  pomníku

  Václava Havla.

  Byli velcí přátelé...

• Strana 9

  Jsme hned

  druzí na řadě

  Nerad ruším prázdninové čtení

  vážným tématem, ale musím.

  Veřejný prostor stále více ovládá

  nenávist. Zatímco dříve byla

  skrytá a na internetu anonymní,

  nyní přibývá lidí, kteří se nestydí

  veřejně napadat – vulgárně

  a s výhrůžkami – migranty, Romy

  nebo lidi s odlišným politickým

  názorem. Činí tak na sociálních

  sítích pod svým jménem a foto

  -

  grafií. Znamením doby je ztráta

  studu. Znepokojivý je však i postoj

  ostatních spoluobčanů, kteří ne

  -

  jsou ani neslušní, ani zlí, ale mlčí,

  nebo dokonce přímo souhlasí.

  Co s tím má společného Můžeš?

  Trávím na Facebooku pracovně

  hodně času. Vidím tam dost lidí se

  zdravotním postižením, kteří fandí

  xenofobnímu Okamurovi, přidá

  -

  vají se do skupin a diskusí, které

  jsou plné nenávisti k uprchlíkům,

  sdílejí hoaxy (lživé zprávy). Rád

  bych je upozornil, že nás historie

  varuje. Nenávist je obluda, která

  potřebuje neustále novou potra

  -

  vu. Nevystačí si s jednou porcí,

  čili s jednou skupinou obyvatel.

  Vzpomeňme si na nacismus, teh

  -

  dy se terčem nenávisti stali nejpr-

  ve Židé, následovali Romové, pak

  jinak politicky smýšlející, ale také

  lidé se zdravotním postižením.

  Jich se chtěl zrůdný režim zbavit

  pomocí eugeniky a páchal na

  nich i lékařské pokusy. My lidé se

  zdravotním postižením jsme totiž

  druzí na řadě. Hned za uprchlíky

  a Romy. Nevěříte? Přečtěte si

  někdy komentáře podporovatelů

  českých nácků, uvidíte, jak o nás

  smýšlejí, možná budete hloubkou

  jejich zášti a pohrdání zaskočeni.

  A přitom budou sami sebe klidně

  nazývat Slušnými lidmi.

  

  Autor je bývalý mluvčí ministerstva

  zdravotnictví, dnes šéfredaktor on-line

  Zdravotnického deníku.

  SLOUPEK Tomáše CIKRTA

  9

  dotahuji a promazávám, protože se

  v něm lámou klíče, které se obtížně

  vytahují. Jde o syndrom „zapáchající,

  plísní a ledem přerostlé komunální

  ledničky“. Všichni ji užívají a čekají,

  kdo ji rozmrazí. Prostě velkou část

  lidí už nezajímá nejbližší okolí, nej-

  bližší polis. Pohrdáme pravidly. V do-

  pravě, v občanském životě, ve vzta-

  zích. Pak se ovšem mohou přihlásit,

  a už se hlásí, novodobí zastánci po-

  řádku, tvrdé ruky a disciplíny. Také

  nám dávají jasně najevo, že za naše

  problémy může nějaká jasně defi-

  novaná skupina, s kterou je potřeba

  si to vyřídit. To je také hodně špatná

  zpráva pro lékaře jako služebníky

  bohyně Hygie, jež v helénském světě

  byla strážce zdraví osobního i spole-

  čenského.

  OPOVRCHNOSTI

  Naše doba tíhne k vnímání reality

  velmi povrchnímu. Velká většina

  konzumentů tohoto typu komuni-

  kace dříve či později trpí různě zá-

  važnou poruchou činnosti čelních

  a spánkových laloků, které nám

  zajišťují soudnost a schopnost ana-

  lyzovat skutečnost bez přehnaných

  emocí. Projevem pak je známý zlo-

  zvyk – lidé mluví dřív, než myslí.

  Povrchnost, snaha být co nejdříve

  slyšen a viděn, vede k záplavě velmi

  emočně zabarvených a hlavně ne-

  kvalitních prohlášení, která ovšem

  lidé, neustále bombardovaní tímto

  stylem komunikace, pokládají za

  podstatně věrohodnější než stano-

  viska odborných autorit, jež nezřídka

  iritují milovníky a současně otroky

  facebooků a twitterů delšími větami

  a texty o více než pěti odstavcích.

  Jenom se v nové formě a bohužel

  s větší intenzitou objevuje známá

  pravda – nikdo na světě nemůže do

  hloubky rozumět všemu. I když na

  internetu a ve veřejném prostoru ta-

  kových suverénních tlachalů najdete

  stovky a tisíce.

  Nechtěl bych, aby tyto moje úvahy

  vyzněly jako karatelství nebo nos-

  talgie po „starých dobrých časech“.

  Naopak, uvažovat o možných mo-

  tivech a smyslu našeho směřování

  je jednou z činností, jíž se hloubaví

  a vzdělaní lidé mají a mohou věno-

  vat. Vědomi si ovšem toho, že svět se

  k jejich obrazu měnit nedá a nemá.

  Ostatně hledat skutečný význam

  slov i činů je skoro jediná věc, kterou

  může dnes člověk s trochou rozhle-

  du udělat.

  

  Kdo je prof. MUDr. Martin Bojar, CSc.

  Český neurolog. Vletech – ministr zdravotnictví

  České republiky. Vletech – přednosta Neurologické

  kliniky . lékařské fakulty UK aFakultní nemocnice Motol.

  Autor mnoha oceňovaných vědeckých prací. Letitý blízký

  spolupracovník Nadace Charty  aKonta Bariéry.

  Jen málokterý politik

  si uvědomuje,

  že jeho povinností

  je také být vzorem.

• Strana 10

  REFLEKTOR / SENIOŘI NEJEN PROTI SAMOTĚ

  Zvonkohra zní báječně

  Kdybychom chtěli napsat jen prostý

  výčet aktivit seniorů v teplickém klubu

  Zvonkohra, potřebovali bychom celé

  toto číslo našeho časopisu. Za loňský

  rok na sto šedesát nejrůznějších akcí!

  Ale mnohem důležitější je atmosféra

  mezi zdejšími seniory a jejich – možná

  i bezděčná – služba sobě samým,

  každodenní boj proti nejhorší nemoci

  stáří, proti samotě.

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Paní Miloslava Bálešová už oslavi-

  la osmdesátku. Hrdě se ke svému

  věku hlásí: „Je to právě přibývající

  počet let, který nám dává potřebný

  nadhled a výšku, i když naše, kdysi

  tak rozpjatá křídla, už dávno nejsou

  nejmladší.“ Takhle se vyznává dáma,

  která vyrostla u pěstounů, mat-

  ka čtyři dětí, babička sedmi vnou-

  čat, prababička čtrnácti pravnoučat

  a dokonce už i praprababička.

  Když kluby SenSen (Senzační se-

  nioři) vyhlásily soutěž Přeplav svůj

  La Manche, ve svých letech se na-

  učila plavat. Jen aby pomohla dál

  upevnit dobrou teplickou partu, kde

  Zvonkohra je nejen místem

  zábavy, ale i jistoty, že se vždy

  bude někdo zajímat právě o mě...

• Strana 11

  11

  se zpívá, tancuje, jezdí na výlety, ale

  také debatuje o společnosti, učí fi-

  nanční gramotnost, trénuje paměť

  a třeba i pátrá po předcích. Vzájemná

  setkávání jsou i terapií na nevyhnu-

  telné bolístky pokročilého věku. Paní

  Bálešová to shrnuje: „I hodně staré

  rány se zmenší, když je můžete sdílet

  s někým, kdo chápe a rozumí.“

  Banalita? Ve stárnoucí společnos-

  ti se řeší důchody, sociální služby,

  dostupnost lékařské péče, přijatelné

  bydlení. Jsou to důležité problémy.

  Ale žádná statistika neumí ani spo-

  čítat, ani nahlédnout do duší seniorů

  a seniorek, kteří – často téměř opuš-

  těni rodinou – sedí za okny svých

  bytů nebo celý den před televizní-

  mi obrazovkami a povídat si mohou

  nejvýš sami se sebou. Je jich mno-

  ho, nebo málo? Sociální pracovníci

  a aktivisté nejrůznějších neziskovek

  by potvrdili, že jich jsou tisíce. Celé

  dny a týdny promluví tak nejspíš

  s pošťačkou nebo pokladní v ob-

  chodě. Koho vlastně zajímá jejich ži-

  vot, jejich názory, jejich zkušenost?

  V době, která preferuje spěch, výkon,

  zisk a fyzickou krásu? Jakou má pro

  nás jejich existence ještě cenu?

  SE STÁŘÍM

  NEUMÍME HOSPODAŘIT

  Když už bychom připustili, že o pe-

  níze jde až v první řadě, čeští senioři

  mají nevyčíslitelnou hodnotu nejen

  pro své blízké, ale doslova pro celou

  společnost. Jejich zkušenost, jejich

  draze zaplacené životní omyly, je-

  jich doslova encyklopedické znalosti

  ze všech oblastí hospodářství, vědy

  i kultury pohříchu leží víceméně la-

  dem. Který starosta nebo primátor

  z nich umí za pár obložených chle-

  bíčků a sklenky vína vytvořit svůj

  expertní sbor? Kdo umí oslovit moz-

  ky, léta zkoušené a vyzkoušené?

  Ani v Teplicích se tím samospráva

  moc netrápí, a tak si ve Zvonkohře

  znovu a znovu vytvářejí přátelský

  a plodný svět nezištné pomoci a kaž-

  dodenního hledání svěžesti. Vlasta

  Holmanová pracovala léta v samo-

  správě. V nedalekém Duchcově ale

  prý bývala atmosféra jiná: „Zažila

  jsem tam předsedu národního vý-

  boru, který věděl o městě doslova

  všechno. Tím pádem věděl i o lidech,

  o jejich kvalitách. A uměl je oslovit.

  Mladé i starší. Tím neidealizuji teh-

  dejší dobu, jen říkám svou zkuše-

  nost. Dnes se lidé na obecních úřa-

  dech mění každé čtyři roky, prostě

  podle výsledku voleb. To ale skoro

  vylučuje dlouhodobou práci, natož

  stabilní kontakt se seniory. A to je

  škoda.“ Sama však přiznává, že by

  to chtělo i více seniorské aktivity.

  Nabídnout se do odborných komisí,

  nehledat funkce a dokázat, že mohou

  být velmi užiteční.

  A pak je tu další kouzlo senior-

  ských aktivit – klub silně podporuje

  a upevňuje samostatnost a soběstač-

  nost starších lidí. Jeho členky i členo-

  vé se mohou opírat nejen o spolehlivá

  přátelství ostatních, ale také o nové

  informace z nejrůznějších kurzů

  a přednášek, protože samostatnost je

  především opřena o dobré zvládnutí

  informací o zdraví, sociálních služ-

  bách, právních otázkách i o spolehli-

  vé zajištění vlastní bezpečnosti. Kde

  vlastně začíná bezmocné stáří? Když

  pomineme vážné nemoci, tak prostě

  tam, kde si nevíme rady. A to se čle-

  nům Zvonkohry těžko může stát.

  KDO ZA TO MŮŽE?

  Nenahraditelnou duší teplického

  klubu je Helena Voctářová. Umí ne-

  jen vymýšlet nové programy, shánět

  nové sponzory a všechno spolehlivě

  zorganizovat, ale také se energicky

  postavit proti každé malodušnosti

  a nedostatku sebedůvěry. A pak jsou

  tu nové nápady – už čtyři roky po-

  řádají setkání s emeritním členem

  Severočeské filharmonie Petrem

  Kašparem. Pouští se hudba, povídá

  se o muzice i o životě, připomínají se

  klasikové, ale i jazzmani…

  Kultura bývá častou součástí se-

  niorských akcí všude. Ale tady se

  vedle hezky strávených odpolední

  přidává i hlubší pohled, který bychom

  mohli nazvat vzděláváním. Protože

  k životu zdejších seniorů patří nejen

  vzpomínky, ale také otevírání nových

  obzorů, které není zbytečné ani v po-

  kročilém věku. Předsedkyně Zvon-

  kohry umí i přispěchat s pomocí: „Na

  každé akci máme prezenční listinu.

  A když zjistím, že někdo chybí už ně-

  kolikrát a my nevíme proč, už volám:

  Zdeničko, už jsem tě měsíc neviděla.

  Co se děje? Potřebuješ něco? Mám za

  tebou zajít? A takhle se starají i dal-

  ší kolegyně. Je nás osmdesát, takže

  vždycky se pomocná ruka najde.“

  Ohlas takové solidarity je pozoru-

  hodný. I děti seniorů se zpátky ob-

  racejí na Zvonkohru, aby vyjádřily

  svou vděčnost. Dobře totiž vidí, jak

  se jejich maminka nebo tatínek ná-

  vštěvami klubu změnili, jak u nich

  zmizely prvky apatie. Škoda, že tato

  velká služba nemá právě výraz-

  nou podporu města. Nejde totiž jen

  Když už

  bychom

  připustili,

  že o peníze

  jde až

  v první

  řadě, čeští

  senioři

  mají nevy-

  číslitelnou

  hodnotu

  nejen pro

  své blízké,

  ale doslova

  pro celou

  společnost.

  Tady jde opravdu

  súsměvem

  všechno líp

  (na snímku mávající

  Miluška Bálešová).

• Strana 12

  REFLEKTOR / STUDENTI S POSTIŽENÍM V BRITÁNII

  Na zkušenou do světa

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: PETR ALINA

  Na začátku všeho stál nápad vyuču-

  jící Martiny Chrastinové, aby se škola

  přihlásila do evropského programu

  Erasmus. Vypracovala projekt i žá-

  dost, což samo o sobě představovalo

  téměř rok práce, a na druhý pokus

  se jí podařilo uspět. Mohl tak začít

  výběr vhodné dopravy a ubytování,

  ale především dvou skupin po osmi

  studentech, které akademie vyšle na

  čtrnáctidenní vzdělávací workshop

  do Spojeného království, na Tellus

  College v Plymouthu.

  „Zájemců bylo hodně, takže jsme

  jim zadali rozřazovací test z angličti-

  ny. Tohle kritérium bylo nejpodstat-

  nější, protože veškeré vzdělávací ak-

  tivity na místě probíhají pod vedením

  britských lektorů. Uspěli studenti

  napříč všemi čtyřmi ročníky. A sho-

  dou okolností to vyšlo i celkem půl

  na půl v počtu lidí chodících a ne-

  chodících,“ popisuje vedoucí projek-

  tu Martina Chrastinová. Ona a další

  tři učitelé a asistenti tvořili během

  cesty doprovod, vyučování na místě

  měli na starosti výhradně lidé z Tel-

  lus College.

  POZNÁNÍ AZKUŠENOSTI

  Cesta měla dvě hlavní poslání –

  v rámci workshopu kompletně vy-

  tvořit i prezentovat tzv. fiktivní firmu

  a ve zbývajícím volném čase poznat

  co nejvíce místních pamětihodností.

  Vše by se však dalo shrnout do jed-

  noho hlavního úkolu – dát studentům

  možnost poznat něco nového, získat

  zkušenosti, otevřít jim svět a povzbu-

  dit je, aby se nebáli něco podobného

  o klubovnu a občasné příspěvky.

  Jde o seniory vůbec – například za-

  vedení placených pásem v městské

  hromadné dopravě odřízlo některé

  méně majetné od návštěv nejrůzněj-

  ších akcí.

  Ve Zvonkohře zatím nemuseli ře-

  šit žádný dramatický případ seniora.

  Možná i proto, že všechno je to také

  zdroj životní energie. Helena Voctá-

  řová má krásný příklad: „Nedávno tu

  byla jedna třiaosmdesátiletá dívenka

  a řekla mi: Já chci být taky v klubu,

  i když už nemůžu skoro chodit. Ale

  aspoň si budu číst vaše programy…“

  Přitom by ani jedna ze zdejších čle-

  nek netvrdila, že dělají cosi mimo-

  řádného.

  S touto zkušeností by to chtěla

  zdejší předsedkyně dokonce zkusit

  v nejbližších komunálních volbách.

  Stanou se zde i jinde senioři velkou

  politickou silou? Nebylo by to pře-

  kvapivé, možná jen pro „osvědčené

  politiky“.

  

  Společenský klub

  Zvonkohra Teplice

  kss-zvonkohra.sensen.cz

  Kontakt: Ing. Helena Voctářová

  T:   

  E: helenavoct@centrum.cz

  Helena Voctářová se techniky nebojí.

  STUDENTI OBCHODNÍ AKADEMIE OLGY HAVLOVÉ VJANSKÝCH

  LÁZNÍCH LETOS UŽ DRUHÝM ROKEM ABSOLVOVALI VZDĚLÁVACÍ

  POBYT VANGLICKÉM PLYMOUTHU. ODBORNÁ PRAXE VCIZÍM JAZYCE

  SPOJENÁ SPOZNÁNÍM JINÉ ZEMĚ JE BEZESPORU UŽITEČNOU

  ZKUŠENOSTÍ NEJEN PRO MLADÉ LIDI STĚLESNÝM POSTIŽENÍM.

  Mimo školu

  podnikli

  studenti řadu

  poznávacích

  výletů.

• Strana 13

  13

  podnikat i navzdory svému handi-

  capu. Občas se totiž bohužel stává,

  že některé rodiny z obav o svoje po-

  tomky s postižením v takovém roz-

  letu studenty příliš nepodporují, což

  potvrdila i slova některých účastníků.

  O to větší hodnotu pak taková škol-

  ní iniciativa má. „Přínosem je radost,

  když člověk vidí, jak někdo třeba

  prvně cestuje letadlem. Samostat-

  nost, zkušenosti – není to jen o jazyce

  a výuce,“ dodává k tomu asistent pe-

  dagoga Jan Bříza.

  Bez užitku jistě není ani fakt, že

  studenti poznali, na jaké úrovni je

  bezbariérovost a přístup k lidem

  s postižením ve vyspělé západoev-

  ropské zemi. Oboje si všichni po-

  chvalovali – od hotelu přes dopravu

  až po samotnou školu. I když podle

  slov hlavní organizátorky Marti-

  ny Chrastinové nebylo ani v Anglii

  úplně snadné najít hotel s takovým

  množstvím vyhovujících pokojů:

  „V minulosti jsme při jiné příleži-

  tosti neudělali kvůli bezbariérovosti

  moc dobrou zkušenost s výměnným

  pobytem do rodin, takže nám bylo

  jasné, že tentokrát musíme zajis-

  tit vyhovující hotel. To sice náklady

  projektu poněkud navýšilo, ale bylo

  to nezbytné. A ten, který jsme našli,

  nám ve všem vyšel náramně vstříc.“

  VŠECHNO VANGLIČTINĚ

  Z hotelu do školy vyráželi studenti

  každý den pěšky nebo autobusem,

  aby mohli od devíti začít svůj zhruba

  šestihodinový přísun poznatků vý-

  hradně v anglickém jazyce.

  Přestože se prý doma předem na

  nic speciálně nepřipravovali, všech-

  ny aktivity zvládali dobře. Někdo

  uměl sice anglicky třeba trochu

  méně, ale v takovém případě po-

  mohli s překladem zdatnější spolu-

  žáci. Podle slov účastníků byla vý-

  uka vedena zábavnou a praktickou

  formou a po týdnu se už „rozmluvili“

  všichni. Kvůli lektorce totiž museli

  během společné práce hovořit ang-

  licky i mezi sebou. „Pak už jsem se

  nebála, že udělám chybu,“ říká napří-

  klad studentka Katka Pleskáčková.

  Katka, která má kromě tělesné-

  ho i postižení zrakové, navíc učinila

  ještě jednu zajímavou zkušenost:

  Během výuky jí dělala asistentku

  pedagožka ze Slovinska, která při-

  jela s jinou zahraniční skupinou. „Na

  Tellus College jsme pochopitelně

  nebyli sami. Svoje projekty tu měli

  také Italové, Turci, Španělé a právě

  Slovinci,“ vzpomíná Martina Chras-

  tinová. „Dotyčná slovinská kolegyně

  dělala svým studentům pedagogic-

  ký doprovod tak jako já, ale sama se

  nabídla, s tím, že to bude zajímavá

  zkušenost i pro ni. My jsme se za-

  tím věnovali administrativní stránce

  projektu i přípravám volnočasových

  aktivit a výletů.“

  Výprava zČech:

  Martin Máslo druhý

  zleva aKatka

  Pleskáčková

  vrůžovém.

• Strana 14

  REFLEKTOR / STUDENTI S POSTIŽENÍM V BRITÁNII

  Tak něco dělej

  a bude ti líp…

  … říkáme často dětem, vnouča-

  tům, občas i starým lidem. Není to

  žádná novinka, každý jsme si to

  konečně vyzkoušeli sami u sebe.

  V dětství, kdy jsme upozorňo

  -

  váním na své obtíže přivolávali

  pozornost rodičů, ve školním

  věku, kdy jsme se nudili, až nás

  v zádech bolelo. Jakmile jsme

  místo pozorování svých obtíží,

  sledování, jak nám teče krev na

  rozbitém koleně, začali věnovat

  pozornost něčemu jinému, jako

  by bolest odcházela. Říkáš, že tě

  bolí hlavička? Tak si pojď skládat

  domino, ona tě přestane bolet.

  A opravdu, jakmile jsme dítě

  zaujali hrou, bylo to hned lepší.

  Známe to všichni, když třeba od

  -

  cházíme z návštěvy u nemocných

  a oni nás doprovázejí slovy „moc

  mi ta návštěva pomohla, přijď

  zase“. Bolest samozřejmě trvala

  dál, ale tím, že jsme věnovali po

  -

  zornost něčemu jinému, zdánlivě

  ustoupila. Mám to vyzkoušené

  i ze svého dětství. Stačilo to trochu

  pofoukat a za deset minut to

  méně bolelo. Na tomto principu,

  jak dnes víme, působilo v minu

  -

  losti – pokud jsme tomu věřili

  – zaříkávání a vlastně i kouzel

  -

  nictví. Pozornost byla odpoutána

  od bolestivého místa. Dodnes to

  všichni známe. Staří lidé, kteří

  sedí převážně doma, někdy až

  příliš sledují své vlastní neduhy.

  Pokud se ale v něčem angažují,

  jsou aktivní, jsou jejich obtíže

  alespoň částečně vytlačeny jejich

  zájmy. Proto ve stáří doslova platí,

  že aktivity v jakémkoliv oboru

  pomáhají zdraví. Pomáhá jim

  to, i když je to zdánlivě namáhá.

  Podpořit je v těchto aktivitách je

  v zájmu všech – i těch, kteří zatím

  tyto obtíže nemáme. Zatím.

  

  Autorka je socioložka,

  členka rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ

  Dlužno dodat, že ostatní skupiny,

  se kterými se Češi brzy spřátelili, ne-

  tvořili studenti s postižením. V tomto

  ohledu byla výprava z Janských Láz-

  ní průkopnická i na samotné Tellus

  College. Studenta Martina Másla při-

  tom potěšilo, že jeho angličtina je na

  podobné úrovni jako u vrstevníků

  z jiných zemí.

  INSPIRACE KNÁVRATU

  Pokud zrovna neprobíhala výuka

  nebo škola nepořádala teambuil-

  dingové aktivity (studenti svorně

  vzpomínají na nezapomenutelné

  mezinárodní karaoke), vyráželi čeští

  studenti na výlety po okolí. Využívali

  k tomu pronajatou speciálně upra-

  venou dodávku. Viděli tak například

  Artušův hrad Tintagel na působivých

  útesech, futuristické skleníky Pro-

  jektu Eden, vřesoviště s divokými

  koňmi, žraloky v akváriu… Dalo by

  se pokračovat dlouhým výčtem míst

  i zážitků.

  Dvouletý projekt, v jehož rámci

  navíc mohli někteří vyučující z Ob-

  chodní akademie Olgy Havlové ab-

  solvovat školení ve Švédsku, však

  bohužel končí. Martina Chrastinová

  i její kolegové jsou ovšem připrave-

  ni pustit se do dalšího – a to i přes

  riziko, že množství práce na podání

  žádosti nezaručuje kladný výsledek.

  Báječné zpětné vazby od studentů

  jsou však velkou motivací a vyuču-

  jící věří, že znovu uspějí.

  Vždyť co by mohl učitel chtít víc

  než vidět doslova hmatatelné nadše-

  ní svých žáků. Některé z nich pobyt

  inspiroval k dalšímu pomaturitnímu

  studiu v Anglii, jiní dokonce uvažují

  o práci. Projekt Erasmus totiž pořá-

  dá tříměsíční dobrovolnické stáže.

  A student Martin Máslo jde ve svých

  úvahách ještě dál: „Hned bych se tam

  odstěhoval.“

  

  Autorka

  projektu Martina

  Chrastinová

  vede Katku.

  Asistent Jan Bříza

  v akci během jedné

  z výprav

  za poznáním.

• Strana 15

  REFLEKTOR / TRIBUNA

  15

  Filmoví tvůrci čas od času sáhnou po

  tématu lidí na vozíku. Jedná se o snímky

  různých žánrů i kvality. Některé z nich při-

  nášejí vhled do života a psychologie člověka

  s postižením, jindy vozík představuje spíše

  jen tvůrčí zápletku či součást určité postavy.

  Zeptáte-li se někoho, jaký film o člověku

  na vozíku si vybaví, většina zpravidla od-

  poví: Nedotknutelní. Tato francouzská ko-

  medie z roku 2011 o celkově ochrnutém

  milionáři a jeho černošském asistentovi

  z chudých poměrů si vskutku právem

  vysloužila velkou diváckou popularitu.

  Podobně jako norský snímek z roku 2006

  Kurz negativního myšlení, který balancuje

  na hraně hodně černé komedie a dramatu.

  Z poslední doby také v kinech zaujalo

  ztvárnění života nedávno zesnulého vědce

  Stephena Hawkinga Teorie všeho (Velká

  Británie; 2014) a romantické drama Než

  jsem tě poznala (USA; 2016).

  Posledně jmenovaný film se neubránil

  pohádkovému hollywoodskému pojetí.

  Nechybí mu však hlubší přesah díky

  otázce, zda má člověk pokračovat v životě,

  i když už se nikdy nevyrovná tomu před

  úrazem, nebo z něj má dobrovolně odejít.

  Téma práva na eutanazii řeší i koprodukční

  drama Hlas moře (2004) natočené podle

  skutečného příběhu. Jeho hlavní hrdina

  Ramón po úrazu třicet let usiluje o důstoj-

  ný odchod z tohoto světa.

  ŽIVÉ PŘEDLOHY

  Filmy natočené podle reálné předlohy

  ostatně tvoří poměrně velkou část „vozíč-

  kářské“ produkce. Jedná se i o již zmíněné

  Nedotknutelné a Teorii všeho. V roce

  1989 vznikl irsko-britský snímek Moje

  levá noha na motivy autobiografické knihy

  irského spisovatele Christyho Browna,

  který mohl kvůli dětské mozkové obrně

  používat jen svoji levou dolní končetinu.

  Podobné téma charismatického šéfredak-

  tora, jenž po mozkové příhodě komunikuje

  jedním okem, přináší francouzsko-americ-

  ký Skafandr a motýl (2007).

  V dalším případě tvůrci připomínají

  doktora Guttmanna, který v britském filmu

  Nejlepší muži (2012) prostřednictvím

  sportu navrací smysl života ochrnutým

  vojákům z druhé světové války. Sport pak

  hraje hlavní roli také v příběhu otce a po-

  stiženého syna ve francouzsko-belgickém

  dramatu Ze všech sil (2013).

  Inspirací však nemusejí být pouze známí

  lidé. Polské drama Život je úžasný (2013)

  silným způsobem zachycuje osudy chlap-

  ce, u kterého až v dospělosti jeho okolí

  pochopilo, že není mentálně retardovaný

  a umí komunikovat. Americký film Sezení

  (2012) zase pojednává o erotické touze

  paralyzovaného člověka, kterou mu naplní

  sexuální asistentka. Výčet opravdových

  příběhů pak můžeme uzavřít americkým

  filmem Joni (1980) o ženě, které po osud-

  ném skoku do vody pomohla víra v boha.

  SVĚT POSTIŽENÝCH MUŽŮ

  Málo známý snímek Joni stojí za zmínku

  už jen proto, že jeho hlavní hrdinkou je

  žena. Drtivá většina hrdinů na vozíku jsou

  totiž muži.

  Jako typického zástupce žánru lze uvést

  americký Tanec na vodě (někdy uváděný

  také jako Druhá šance; 1992), ve kterém

  se postava Joela těžce smiřuje s ochrnutím

  a odhání od sebe svoji partnerku. Muži

  jsou také hlavními protagonisty belgické

  roadmovie – komedie Hasta la Vista!

  (2011) o trojici lidí s postižením, kteří vy-

  razí do Španělska za sexem. Maskulinní je

  i maďarská komedie Takoví normální vo-

  zíčkáři (2016) o neobvyklých nájemných

  vrazích. V americké romantické komedii

  Kouzlo Belle Isle (2012) ztvárnil nechodí-

  cího starého spisovatele Morgan Freeman.

  A pro koho je těch komedií a romantiky už

  příliš, ocení možná britsko-francouzské

  erotické drama Hořký měsíc (1992).

  Vydařeným vhledem do touhy po samo-

  statnosti dvou rozdílně postižených přátel

  na vozíku je britsko-irské komediální drama

  Uvnitř tančím (2004). Méně povedená je

  pak adaptace Hitchcockova thrilleru Pohled

  z okna (1998). Zajímavé však je, že si hlavní

  roli zahrál opravdový vozíčkář, Christopher

  Reeve, slavný představitel supermana, který

  si po pádu z koně zlomil krční obratel.

  Samostatnou kategorii pak tvoří muži zra-

  nění ve vietnamské válce, ať už jde o Návrat

  domů (1978), Narozen 4. července (1989)

  nebo o postavu poručíka Dana v nezapome-

  nutelném Forrestu Gumpovi (1994).

  ŽENY ADOMÁCÍ PRODUKCE

  Vraťme se však k ženským hrdinkám, na

  něž filmaři naštěstí také úplně nezapomněli.

  Zdařilé britské komediální drama Teorie

  létání (1998) vypráví příběh nevyléčitelně

  nemocné dívky, která chce zažít sex

  a pomoci jí s tím má asistent, který si

  odpykává trest. Zápletku švédské komedie

  Zamilovaný kněz (2003) prozrazuje do ur-

  čité míry už sám název. Snad jen dodejme,

  že jeho nechodící láska není zrovna plaché

  stvoření. A nakonec belgicko-francouzské

  sociální drama Pachuť krve (někdy také

  Na dřeň; 2012), kde hlavní hrdinka přijde

  o nohy a sblíží se s mužem, který se živí

  rvačkami a (ne)stará se o malého synka.

  Paradoxně se stanou jeden druhému neče-

  kanou oporou.

  Uvedený výčet jistě není kompletním pře-

  hledem, co o vozíčkářích světová kinema-

  tografie nabízí. Například zde vůbec nejsou

  zastoupeny dokumentární snímky. Mezi ty

  by se jistě daly zařadit i některé české poči-

  ny. V hraných filmech lze totiž z domácích

  luhů a hájů bohužel jmenovat snad jedině

  Už zase skáču přes kaluže (1970). Více

  prostoru dostali tuzemští vozíčkáři v seriá-

  lech, především díky Janu Potměšilovi. Na

  tragické ztvárnění detektiva na vozíku v po-

  dání Richarda Krajča v televizní sérii Vraždy

  v kruhu raději nekoukat ani ze zvědavosti.

  Snad se domácí kinematografie brzy dočká

  zajímavého díla o vozíčkáři či vozíčkářce,

  v libovolném žánru.

  

  Vozíčkáři a film

  RADEK MUSÍLEK

  připomíná několik titulů,

  jejichž hlavním protagonistou

  je člověk s postižením

  – vozíčkář

  Zeptáte-li se někoho, jaký film o člověku na vozíku si vybaví,

  většina lidí zpravidla odpoví: Nedotknutelní. Tato francouzská

  komedie z roku 2011 o celkově ochrnutém milionáři a jeho

  černošském asistentovi z chudých poměrů si vskutku

  právem vysloužila velkou diváckou popularitu.

• Strana 16

  ŽIVOT

  Text: RADEK GÁLIS

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Když se 21. června 2001 Jonáš

  jako první z dvojčat narodil, tušila

  maminka Alena, že něco není v po-

  řádku. „Prostředí na porodním sále

  se v tu ránu změnilo, najednou bylo

  ticho a já jako zdravotnice tušila, že

  je něco špatně. Nic mi ale neřekli,

  protože na cestě byla dcera Barbora,

  a nechtěli mě asi stresovat. Když se

  holka narodila a bylo po všem, při-

  nesli mi Jonáše ukázat. Byl zabalený,

  odhrnuli na chvíli deku, a já uviděla,

  že nemá ruku. Od začátku jsem ale

  věděla, že jsem tady od toho, abych

  Jedna ruka

  netleská

  Některým lidem osud nadělil do

  vínku více starostí než jiným, ale

  naštěstí se většinou poblíž najde

  někdo, kdo jim podá pomocnou

  ruku. Ato třeba doslova, když

  vám právě horní končetina od

  narození chybí. Sedmnáctiletý

  středoškolský student aplavec

  Jonáš Kešnar zJindřichova

  Hradce získal na jaře bionickou

  ruku díky sbírce Konta Bariéry

  anadšeně se nyní učí zvládat věci,

  na které mu vminulosti musela

  stačit jen levačka.

  mu udělala život co nejlepší,“ vzpo-

  míná na tehdejší nejdelší den v roce

  Alena Pavlíková Kešnarová.

  JANOVSKÉ ÚSPĚCHY

  Po sedmnácti letech si může s klid-

  ným svědomím říct, že se vše zatím

  daří. Z Jonáše je student ekonomic-

  kého lycea a úspěšný reprezentant

  v plavání, který z loňských Evrop-

  ských paralympijských her mláde-

  že v italském Janově přivezl zlatou

  medaili i český rekord ze závodů na

  400 metrů kraul, stříbro z polohové

  dvoustovky a tři bronzy ze stovky

  motýlka, znaku a kraulu.

  „Bez jedné nohy nebo ruky jste

  vlastně relativně zdravý,“ říká Jonáš

  a loví z paměti mokré začátky. „Plavu

  od čtyř let, vodu mám rád a netopil

  jsem se snad nikdy,“ pokračuje mla-

  dík, kterého základy v plavání naučil

  v jindřichohradeckém plaveckém

  oddíle Kapři Ivan Jůna. „Jako tříletý

  skočil do vody, protože chtěl zkusit,

  jaká je tam hloubka,“ vstupuje do ho-

  voru maminka. „Jenže nedosáhl na

  dno a pak ležel na hladině jako ha-

  Sedmnáctiletý

  student Jonáš

  Kešnar už může

  hladit své psy

  Barnyho a Kirilla

  oběma rukama

  najednou.

• Strana 17

  17

  drová panenka, tak jsem pro něj sáh-

  la a tahala ho za tričko ven z vody.

  Žádné následky to na něm ale zřej-

  mě nezanechalo, když dnes chodí

  do bazénu trénovat osmkrát týdně,“

  usmívá se paní Alena.

  Na svou první soutěž si Jonáš moc

  nevzpomíná, jen že se nějak ve vodě

  plácal. Zato maminka ano: „Ještě

  mu nebylo ani šest let, když závodil

  v Karlových Varech. Když čekal na

  startu, byl hrozně protivný, pořád

  řval a já si v duchu říkala, že ho uškr-

  tím nebo utopím,“ usmívá se. „Říkala

  jsem trenérovi, ať ho hodí do vody,

  nebo se z něj zblázním. Jenže pak

  skočil do bazénu a voda ho zchladila.

  Plaval tenkrát s asistentem, a místo

  aby v cíli přestal, otočil se a plaval

  zase zpátky. Asistent ho chytil až

  v půlce bazénu, lidi nadšeně křičeli.

  Tenkrát byl vyhlášen jako nejmlad-

  ší plavec a vyhrál Kačera Donalda,“

  vzpomíná paní Alena.

  VELRYBA VBAZÉNĚ

  Se jménem starozákonního hrdiny,

  jehož spolkla velryba, si její druhý syn

  jiný sport asi vybrat nemohl. „K vodě

  mám blízko a tohle přirovnání z bi-

  ble často lidem připomínám,“ pro-

  zrazuje Jonáš, který úspěšně polyká

  své soupeře. Velkou zásluhu na jeho

  úspěších má trénování se zdravými

  vrstevníky v plaveckém klubu v Jin-

  dřichově Hradci pod vedením trenéra

  Jana Šimka. „Jsem rád za komuni-

  tu lidí, která u plavání je. Plavci drží

  spolu, a i když je třeba neznáš, jsou

  v pohodě a dokážeš s nimi vyjít. Ne-

  vadí, že jsi postižený a tak trochu jiný,

  to neřeší a jednají s tebou jako s nor-

  málním člověkem,“ říká Jonáš, který

  si takové soužití pochvaluje. „Trénin-

  ky jsou sice těžší, ale o to víc mě že-

  nou, abych se zlepšil, což mě hodně

  posouvá dopředu,“ tvrdí plavec, který

  v bazéně sází hlavně na nohy.

  Svůj život si bez vody neumí

  představit, jeho velkým vzorem je

  olympijský šampion Michael Phelps.

  „Mým snem je dostat se na paralym-

  piádu. Už teď svou výkonnost zamě-

  řuji, abych se za dva roky pokusil

  dostat do Tokia. Svými uplavanými

  časovými limity snad kritéria spl-

  ním, tak uvidíme, jak to dopadne,“

  přemýšlí Jonáš nahlas.

  ZVLÁDNOUT, CO OSTATNÍ

  Plavat a žít bez ruky se sice dá, ale je

  to asi dřina. „Nikdy jsem to moc ne-

  vnímal, prostě jsem se smířil s tím,

  že ji nemám, a snažil se vyrovnat

  ostatním,“ svěřuje se mladík. „Hendi-

  kep je pro syna motivací být lepším,

  na kolena ho nesrazil, spíš naopak.

  Nikdy se mě nezeptal, proč ruku

  nemá,“ přidává se paní Alena.

  Starosti Jonášovi trochu dělá škola

  a jak ji skloubit s plaváním, protože

  plavat v učení by nechtěl. Když není

  kvůli soustředěním nebo závodům

  ve škole, pomáhá mu, že jeho dvojče,

  o pět minut mladší sestra Barbora,

  studuje stejnou školu, takže si má

  od koho opsat poznámky. „Sestra je

  přísná, docela mě sekýruje a nemá

  slitování. Žene mě ale dopředu, což

  je pro mě dobré,“ přiznává brácha.

  „Vždycky, když něco udělala, chtěl

  jsem to udělat po ní, ne aby mi ně-

  kdo pomáhal. Chci zvládnout, co

  ostatní,“ tvrdí Jonáš, kterého ve škole

  kromě tělocviku baví občas čeština,

• Strana 18

  ŽIVOT / PŘÍBĚH

  biologie nebo chemie. A co dál? „Po

  maturitě bych rád studoval na trené-

  ra, abych se pořád točil kolem vody,“

  říká. Všichni tři sourozenci sportují,

  nejstarší Vojta vesloval a Barbora se

  věnuje sportovní gymnastice.

  SEDĚT SROBOTEM

  Letos prvně Jonáš využil při běžková-

  ní i svou bionickou ruku. „Odmalička

  jsem měl kosmetickou protézu, která

  nic nedělala. Nosit umělou ruku bylo

  ale dobré na záda, protože mám sko-

  liózu. První protézu jsem měl, když

  mi byl půlrok, tu mi tenkrát dělal Jiří

  Ježek, úspěšný paralympijský cykli-

  sta. Protézy jsem pak měl stále větší

  a větší. Loni na protetice v Českých

  Budějovicích, kam pravidelně do-

  jíždím, mě s mamkou oslovil prote-

  tik Jan Maleš a řekl nám o možnosti

  bionické ruky. Tehdy už existovala

  kampaň Konta Bariéry a ruku dostali

  přede mnou asi dva kluci,“ vzpomíná

  Jonáš, zvedá pravačku a ukazuje, co

  bionická protéza umí.

  „Ruka s pohyblivými prsty funguje

  na základě svalových kontrakcí, které

  dávají povel dotykovým čidlům. Když

  zatínám svaly, čidlo to pozná, a udělá

  pohyb. Mám teď osm módů úchopů,

  mezi kterými můžu přepínat. Je jich

  ale celkem čtrnáct, takže když se při-

  pojím k počítači, můžu si vybrat dal-

  ší, které potřebuji pro denní použití.

  Je tu třeba mód na úchop, špetkový

  mód, na práci s počítačovou myší, na

  mačkání tlačítek. Ze začátku bylo těž-

  ké naučit se ruku ovládat, ale teď po

  měsíci už mi hodně pomáhá. Zvládnu

  s ní mnohem víc věcí, na které potře-

  buji dvě ruce. Doteď jsem byl zvyklý

  používat levačku, teď se učím použí-

  vat ruce obě. Moje nová ruka splnila

  očekávání, navíc za mnou chodí lidé

  a ptají se, jak funguje. Nic takového

  ještě neviděli. A kdo taky může říct,

  že seděl v hospodě s robotem,“ smě-

  je se Jonáš, když pravačkou pomalu

  uchopí sklenici.

  Na ruce si musíte dávat pozor

  a o té bionické to platí také. „Samo-

  zřejmě ji nesmím hodit do bazénu,“

  usmívá se mladý sportovec. „Musím

  dávat pozor, aby mi nespadla, pro-

  tože všechno je křehké. Dá se na ni

  navléct i rukavice v tělové barvě, ale

  já s ní radši chodím takhle, protože

  vypadá dobře.“

  Jonáš ukazuje, co vše pravačka

  umí, když ta najednou ztuhne. „Vy-

  bila se mi ruka,“ řekne nevzrušeně.

  „Nabíjí se čtyři hodiny klasicky nabí-

  ječkou jako mobil, při plném použí-

  vání vydrží baterka dva dny,“ vysvět-

  luje a opatrně ji odkládá na stůl.

  SBÍRKA MEZI SPOLUŽÁKY

  Nová ruka, nové možnosti. „Nena-

  padlo mě, že takovou ruku a takový

  životní posun bude Jonáš někdy mít,“

  říká paní Alena. „Jsem moc ráda, že

  mu ji lidé pomohli pořídit. Na základ-

  ní škole, kam Jonáš dřív chodil, zor-

  ganizovali sbírku, zrovna když byly

  rodičovské schůzky. Vybrali přes

  23 tisíc korun, což bylo úžasné. Po-

  jišťovna nám na ruku nepřispěla, tam

  si totiž myslí, že k životu jedna ruka

  stačí. Jenže právě takovou robotic-

  kou ruku potřebují hlavně mladí lidé

  kvůli svému zdravému rozvoji. Také

  se s ní naučí rychleji zacházet a bude

  jim v životě hodně platná. Někdy si

  říkám, že kdybych přišla o ruku,

  bude to hrozné, ale nějak to v životě

  dám, protože zkušenostmi člověk ví,

  jak si na spoustu věcí jít. Jenže děti

  to ještě neumějí a vše se musí teprve

  učit,“ dodává Jonášova matka.

  Díky Kontu Bariéry a sbírce na

  bionickou protézu se Jonáš v životě

  posunuje zase o pořádný kus dále.

  Třeba za dva roky na paralympiádě

  budou mnozí dárci sledovat jeho boj

  o medaile a s hřejivým pocitem si

  řeknou, že tomuhle sympatickému

  klukovi od jindřichohradeckého Vaj-

  garu trošku pomohli a ulehčili jeho

  životní cestu.

  „Lidé jsou výborní a moc jim za

  Jonáše z celého srdce děkuji,“ říká

  Alena Pavlíková Kešnarová. „Kolik

  jen poslali Jonášovi vzkazů, přáli

  mu šťastný život, zdraví a sportovní

  úspěchy, ať plave dál a vyhrává. Je-

  den úžasný pán napsal, že jedna ruka

  netleská, což nám zvláště v téhle si-

  tuaci přišlo hodně vtipné,“ usmívají

  se Jonáš Kešnar s maminkou.

  

  Ruka s pohyblivými prsty funguje

  na základě svalových kontrakcí,

  které dávají povel dotykovým čidlům.

  Když zatínám svaly, čidlo to pozná,

  a udělá pohyb.

  Mladý

  reprezentant

  v plavání trénuje

  osmkrát týdně.

• Strana 19

  19

  ŽIVOT / CESTOVÁNÍ – BUDAPEŠŤ

  Přemýšlíte-li

  opoznávacím výletě

  do pěkného města

  vrozumné vzdálenosti

  od České republiky, vaší

  pozornosti by neměla ujít

  Budapešť. Na vlastní kůži

  jsme vyzkoušeli

  prodloužený víkend

  vmaďarské metropoli,

  včetně cesty vlakem,

  jako dva vozíčkáři

  bez doprovodu.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: ŠTĚPÁN BENEŠ a AUTOR

  Z pražského Hlavního nádraží vy-

  rážejí vlaky do Budapešti praktic-

  ky každé dvě hodiny a umožňují

  přepravu osob na vozíku. Bohužel

  u nočních spojů nelze využít služeb

  lůžkových vozů, protože nejsou bez-

  bariérové. Během dne však můžete

  počítat s vagonem vybaveným spe-

  ciálním kupé, toaletou a elektrickou

  plošinou. V našem případě se jedna-

  Procházku po některém z mostů

  nelze v Budapešti vynechat...

  lo o rychlík Metropolitan, do kterého

  lze na našem území nastoupit ještě

  v Kolíně, Pardubicích, Brně a Břecla-

  vi. Cesta z Prahy na nádraží Nyugati

  v centru Budapešti mu trvá oficiál-

  ně šest a půl hodiny. Kvůli předem

  avizovaným opravám na trati se ale

  protáhla na hodin sedm.

  POHODLÍ NA KOLEJÍCH

  Zdržení však příliš nevadilo, opro-

  ti letecké dopravě vlak umožňuje

  svobodu pohybu na vlastním vozíku.

  V kupé se dvěma vyhrazenými místy

  Vlakem

  na gulášovku

• Strana 20

  ŽIVOT / CESTOVÁNÍ – BUDAPEŠŤ

  pro vozíčkáře (zahrnující i bezpeč-

  nostní pásy) je dostatek místa. Kdo

  chce, může si přesednou na jednu

  ze tří sedaček se sklopnými sedát-

  ky nebo se na ně položit zády s vo-

  zíkem, jak to s oblibou dělal jeden

  z členů naší výpravy, když se roz-

  hodl usnout.

  Koho už nebaví výhled z okna, ten

  si třeba na stolečku rozbalí notebook

  (nechybí elektrická zásuvka), pří-

  padně svačinu, kterou lze zakoupit

  od obsluhy pojízdného bufetu. Kosti

  si můžete protáhnout při krátké pro-

  cházce po chodbě vagonu, nehledě

  na bezproblémový přístup na toale-

  tu. Tohle vše dělá z jízdy vlakem pří-

  jemně strávený čas.

  České dráhy se viditelně sna-

  ží zkvalitnit své služby, cestu nám

  tedy nepokazil ani žádný výrazný

  negativní zážitek, jimž jsme se v mi-

  nulosti na železnici prakticky nikdy

  nedokázali vyhnout. Od objednání

  přepravy osob na vozíku přes rezer-

  vaci jízdenky až po samotné nastou-

  pení do vlaku proběhlo vše hladce.

  U pokladny nám dokonce poradili,

  ať si jízdenku rozdělíme. První úsek

  cesty tak vedl pouze do slovenského

  Štúrova a druhý ze Štúrova do Buda-

  pešti (aniž by bylo nutné opustit vlak).

  Totéž při zpáteční cestě v opačném

  pořadí. Jde o délku platnosti slevy

  průkazu ZTP/P při cestě na Slo-

  vensko oproti přímému lístku do

  Maďarska. Jízdenka se tím výrazně

  zlevnila, na výsledných 1591 Kč za

  jednoho vozíčkáře bez doprovodu. Je

  to trochu trik, na který prý si musejí

  cestující přijít sami – měli jsme však

  štěstí na vstřícnou pokladní.

  BUĎME RÁDI, ŽE…

  Upřímnost personálu nás prová-

  zela i během cesty. To když se po-

  dle zásad budování vstřícné firemní

  kultury sličná vlakvedoucí otázala,

  zda jsme se vším spokojeni. Odvětili

  jsme, že ano, jen s drobnou výtkou,

  že jindy automatické dveře od WC je

  nutné posunovat mechanicky. S roz-

  tomilou bezprostředností prohlásila:

  „Tak můžeme být rádi, že ten záchod

  vůbec funguje, že?“ Opravdu fungo-

  val po celou dobu, jen škoda, že z něj

  spolucestující bez handicapu během

  cesty dokázali udělat skladiště po-

  užitých papírových ručníků.

  Na téma spolucestující nás potkal

  ještě jeden zážitek. To když si k nám

  na hodinu přisedla velmi upovídaná

  dáma s psíkem. Zjevně se nenechala

  odradit naším neoprávněným majet-

  nickým výrazem v obličeji, že tohle

  kupé je prostě naše. Byla však jediná,

  jinak si nepřisedl nikdo, a to i když stál

  v chodbičce, byť by oficiálně mohl.

  O vtipnou vložku na závěr jízdy se

  postarali maďarští nádražáci. Nepři-

  vezli totiž k vlaku mechanickou plo-

  šinu, a tak nás byli nuceni vyložit za

  pomoci elektrické, která je součástí

  vagonu. Neuměli s ní však zacházet

  a nerozuměli ani naší snaze přelo-

  žit jim do angličtiny český návod.

  Po desetiminutové sérii absurdních

  pokusů slavila skupinka ajznboňáků

  úspěch a my s nimi. Konečně na ma-

  ďarské půdě!

  ROVINA BEZ KOSTEK

  Budapešť vás přivítá čilým ruchem.

  Má o půl milionu obyvatel víc než

  Praha a je vlastně tak trochu pře-

  rostlou hlavou země, která ztratila

  velkou část svého dřívějšího území,

  když ustoupila ze slávy uherského

  království. Slavnou minulost roz-

  hodně nezapře, dokonce už z dob

  antiky, takže je toho dost k vidění.

  Díky staletím pod vládou jedné

  monarchie připadá Budapešť čes-

  kému návštěvníkovi pořád tak nějak

  povědomá. Snoubí něco z atmosféry

  České dráhy se viditelně snaží

  zkvalitnit své služby, cestu nám

  tedy nepokazil ani žádný výrazný

  negativní zážitek, jimž jsme se

  v minulosti na železnici prakticky

  nikdy nedokázali vyhnout.

  Rychlík

  Metropolitan

  nás dopravil na

  nádraží Nyugati,

  postaveném na

  konci 19. století

  společností Eiel.

  Výhodou jízdy

  vlakem je svoboda

  pohybu během

  cesty.

• Strana 21

  Prahy i Vídně. V něčem může připo-

  mínat Paříž. To vše podtrženo mo-

  hutným tokem Dunaje překlenutého

  sérií elegantních mostů. Jeho břehy

  patří společně s Budínským hradem

  a Andrássyho třídou dokonce k pa-

  mátkám pod ochranou UNESCO.

  Zkrátka radost se procházet a vstře-

  bávat atmosféru i jen tak bez cíle.

  Z hlediska vozíčkáře je pohyb po

  městě vcelku příjemný. Povrch ulic

  i chodníků je většinou kvalitní a až

  na pár úseků v centru se obejde bez

  dlažebních kostek. Většinou nechy-

  bějí ani nájezdy v podobě výrazně

  snížených obrubníků. Občas si tro-

  chu prodloužíte cestu, když nemůže-

  te využít podchod pod velkou křižo-

  vatkou a musíte dojít k nejbližšímu

  přechodu. Větší část města, přede-

  vším levobřežní Pešť, je převážně

  rovinatá. Pěší procházky i na delší

  vzdálenosti tak nepředstavují pro-

  blém. Obtížnější je to s kopcovitým

  Budínem a Starou Budou.

  Využít se dá i městská hromadná

  doprava, vozíčkářům za pozornost

  stojí hlavně nedávno vybudovaná

  linka metra M4. Nejenže je komplet-

  ně bezbariérová, ale její stanice si za-

  slouží uznání i díky svému designu.

  Do vagonů se nastupuje s vozíkem

  snáz než v Praze, jsou v rovině s ná-

  stupištěm a ani mezera není tak vý-

  razná. Zbylé linky původně druhého

  nejstaršího metra na světě (hned po

  Londýně) tak dobře přístupné bo-

  hužel nejsou. Na povrchu lze ovšem

  využít řadu nízkopodlažních tram-

  vají či autobusů, byť ani v tomto pří-

  padě nejsou všechny linky stopro-

  centně bezbariérové. Jízdenky po

  vozíčkářích vyžadovány nejsou.

  NĚCO NA ZUB

  Po vydatné procházce jistě mnozí

  rádi naberou síly v některé z četných

  restaurací. Do řady z nich sice vede

  jeden nebo dva schody, tak jako do

  mnoha obchodů, ale zároveň mívají

  sezení a stolky na ulici, kde s vozí-

  kem není problém.

  Během chození po městě se nám

  moc nedařilo narazit na bezbariéro-

  vé toalety, čímž nechceme tvrdit, že

  nejsou, jen nemůžete počítat s jejich

  všudypřítomností. Marně jsme také

  pátrali po místní specialitě – rybí

  polévce halászlé. Naopak gulášová

  polévka a kuře na paprice (paprikás

  csirke) jsou všudypřítomné společně

  s tureckým kebabem. Jídlo přitom

  vyjde cenově přinejmenším stejně

  jako u nás, spíše o něco levněji.

  Za prodloužený víkend, z něhož

  navíc ukrojí 14 hodin cesta tam

  a zpátky, se vskutku nedá stihnout

  všechno. A je zbytečné se snažit

  vidět toho co nejvíce. Lepší je vy-

  chutnávat atmosféru města a ne-

  chat si něco i na příště. Návrat do

  Budína, resp. Pešti totiž rozhodně

  stojí za to.

  

  Před cestou vlakem

  Svoji cestu objednejte anahlaste nejméně  hodin

  předem (lze provést ipřes internet). Dráhy vám následně

  sdělí, zda vozíčkáře mohou přepravit. Prostudujte si

  slevové možnosti.

  www.cd.cz/vlak

  Při odjezdu

  už i Maďaři

  raději přivezli

  mechanickou

  plošinu.

  Večerní posezení

  na nábřeží

  před nádherně

  osvětlenou

  budovou

  parlamentu –

  místní dominantou.

  Kuře na paprice – paprikás csirke –

  na Andrássyho třídě.

  21

• Strana 22

  ŽIVOT / FOTOREPORTÁŽ

  Ahóóój!

  Na začátku června byli

  na Vltavě v okolí

  malebného Českého

  Krumlova k zahlédnutí

  vozíčkáři i indiáni...

  Text: ŠTĚPÁN BENEŠ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Outdoorový oddíl Sportovního klubu vozíčkářů Praha

  uspořádal druhý červnový víkend pod názvem Rodinky

  sjíždějí Vltavu první letošní vodáckou akci pro rodiny

  s dětmi. Jeden z mála oddílů pro lidi s postižením, který

  se nevěnuje jen čistě sportovnímu a výkonnostnímu

  rozvoji, organizuje cyklistické i vodácké výlety - vše

  ve znamení pohody a příjemného pohybu v přírodě.

  Zkušené doprovody a možnost zapůjčit vybavení jsou

  samozřejmostí.

  ŽE CHCETE PŘÍŠTĚ TAKY?

  Sledujte kalendář outdoorového oddílu na

  www.skvpraha.org/sport/outdoor/, případně

  se obraťte na vedoucí oddílu Michaelu Krunclovou

  (krunclova@skvpraha.org nebo outdoor@skvpraha.org). 

• Strana 23

  23

• Strana 24

  Předplaťte si

  časopis Můžeš

  Výhodné předplatné

  nadva roky za380 Kč!

  Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky,

  ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč

  a proti volnému prodeji 220 Kč.

  OBJEDNÁVKY PŘEDPLATNÉHO

  PŘIJÍMÁ ČESKÁ POŠTA:

  TELEFONICKY: na bezplatné lince 800 300 302

  ON-LINE: na adrese: www.postabo.cz

  E-MAILEM: postabo.prstc@cpost.cz

  PÍSEMNĚ: na adrese: Česká pošta, s. p., Oddělení periodického tisku

  Olšanská 38/9, 225 99 Praha 3

• Strana 25

  ŽIVOT / AUTO MOTO – ZVLÁŠTNÍ ÚPRAVY VOZIDEL

  25

  Text: PETR BUČEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Jednadvacetiletý Ondřej Mach z Par-

  dubic má vrozenou vývojovou vadu

  horních i dolních končetin. Pohybuje

  se s pomocí vozíku, ruce má velmi

  krátké, nohy otočené špičkami do-

  zadu. Při prvním setkání s tímto mla-

  dým mužem tak leckoho napadne,

  že řídit auto s takovým handicapem

  nezvládne. Opak je však pravdou.

  „Na začátku jsem tomu ale nevěřil,“

  říká Ondřejův otec Pavel Mach a do-

  dává: „Dokonce jsem před zkouška-

  mi v autoškole vyhledal instruktora

  a žádal jsem ho, aby Ondrovi řidičák

  nedával. Měli jsme o něj s manželkou

  strach, neuměli jsme si představit, že

  bude jezdit sám autem, bez asistenta

  či bez nás.“

  Ondra

  řídí auto?

  Někteří handicapovaní

  auto neřídí, jiní to

  naopak zvládají bez

  sebemenších problémů.

  Pak jsou tu lidé

  stakovým postižením,

  že je pro mnohé

  nepředstavitelné vidět

  je za volantem. Přesto

  kpřekvapení svého okolí

  autem jezdí aužívají si

  získanou svobodu.

  Instruktor vystrašenému otci od-

  pověděl, že by se sám na sebe ne-

  mohl do konce života podívat do

  zrcadla. Ondra totiž auto zvládal

  v autoškole bez závažných problé-

  mů. Jeho vozidlo přitom potřebova-

  lo speciální úpravu zcela na míru.

  Student Pardubické univerzity na-

  jíždí do svého Mercedesu Vito přes

  dveře nákladového prostoru po plo-

  šině. Vozík si poté pohyby po kole-

  nou a často i s pomocí zubů ukotví

  tak, aby nejezdil po podlaze auta.

  Přemístí se ke své otočné řidičské

  sedačce. Tu si posune hodně dopře-

  du, aby jeho krátké ruce dosáhly na

  volant.

  Ke slovu pak přichází speciální pá-

  kové ovládání plynu a brzdy. Ondřej

  je ovládá svou pravou nohou, která

  na to sice nevypadá, ale je plná sil.

  Když kolenem tlačí nahoru, brzdí.

  Nohou pak páku za jízdy přizvedává,

  čímž stlačuje plynový pedál.

  Ondřej Mach

  sedí na těsno

  u volantu svého

  mercedesu.

• Strana 26

  ŽIVOT / AUTO MOTO – ZVLÁŠTNÍ ÚPRAVY VOZIDEL

  STOVKY KILOMETRŮ ZA DEN

  „Dnes jsem na cestě z Pardubic do

  Mariánských Lázní,“ říká při setkání

  s redaktorem Můžeš na pražském

  Václavském náměstí. Tady se s ním

  loučí jeho otec, který ho doprovodil

  z Pardubic, a do služby nastupuje

  asistent. Více než hodinu bez dopro-

  vodu Ondřej nezvládne, s řízením

  auta však jeho omezení nesouvisí.

  Na delší cesty proto nevyráží sám.

  Kratší trasy, například po Pardu-

  bicích a okolí, z domova do školy

  a zpátky, jezdí sólo.

  Řidičský průkaz vlastní něco přes

  rok a půl a za volantem už ujel šest

  tisíc kilometrů. Jeho osobním rekor-

  dem je 650 kilometrů v jednom dni.

  „Na podzim bylo hezky, udělali jsme

  Ondra auto zvládá

  díky síle vnohou

  Do hledání vhodného ovládání

  plynu abrzdy pro Ondřeje Macha se

  pustili společně úpravce vozů Hurt

  aautoškola Peml, kde mladý vozíčkář

  absolvoval řidičský kurz.

  „Našli jsme takové řešení, aby Ondra

  mohl auto vůbec ovládat,“ říká

  František Malina ze společnosti Hurt.

  Pozitivní roli sehrála skutečnost, že

  tomuto pardubickému studentovi

  nechybí dost síly vnohou. Technici

  firmy Hurt upravili své ovládání

  MERO  takovým způsobem, že zvolili

  směry ovládacích sil na pedály přesně

  podle Ondřejových potřeb.

  Celý systém nejdříve zamířil do

  zkušebního vozu vautoškole apoté

  ido jeho červeného mercedesu.

  „Kromě samotného ovládání pedálů

  dostalo auto ještě různé nástavce

  na ovládací prvky. Dovnitř se Ondra

  dostane spomocí elektrické zdviže

  aelektricky zavíraných zadních dveří,“

  vysvětluje František Malina.

  Zdviž adveře jsou na dálkové

  ovládání. Celková cena úprav pro

  vozidlo Ondřeje Macha se pohybovala

  okolo částky  tisíc korun.

  Přestavba trvala spřestávkami asi

  dva měsíce. „Největší díl na výsledku

  má však samotný Ondra, který díky

  své ctižádosti atouze po svobodném

  pohybu dosáhl svého. Během

  montáže se nad každým detailem

  pozastavoval, ptal se apředstavoval

  vlastní návrhy,“ uzavírá František

  Malina zfirmy Hurt.

  navádí mladý muž v oranžové vestě,

  půjde patrně o Ondřeje Macha.

  AUTO ROZŠIŘUJE OBZORY

  Pobaveně Ondra podle vlastních slov

  vstupuje do diskusí, kdy si lidé stě-

  žují na složité parkování svého auta.

  Mluví přitom třeba o „malé fabii“. On-

  dra totiž nemá problémy zaparkovat

  svou pět metrů dlouhou dodávku.

  Rád se přitom svými řidičského do-

  vednostmi pochlubí. Na svých inter-

  netových stránkách (www.ondra-

  mach-handicap.cz) uveřejňuje videa,

  která natáčí při řízení. Kamerou při-

  pevněnou na hlavě.

  Auto Ondřejovi podle jeho slov

  obrovsky rozšířilo obzory. Když je

  hezké počasí, vyrazí na výlet. Čas

  nemusí plánovat podle jízdních řádů

  vlaků, za volant usedne, kdykoliv se

  mu zachce. Právě s nastupováním

  do vlaku přitom jako uživatel elek-

  trického vozíku nemá dobré zkuše-

  nosti.

  Díky autu také ušetří hodně času.

  Když se ještě musel spoléhat na

  službu, která rozváží handicapované

  do pardubických škol, stalo se mu, že

  před třídu dorazil v sedm hodin ráno,

  ale výuka začínala až v devět. Nyní

  nasedne do auta a do cíle dorazí tak,

  aby nemusel nikde dlouho čekat.

  si výlet. Z Pardubic jsme to vzali přes

  Žďár nad Sázavou do Brna, potom

  po dálnici do Prahy a domů,“ popi-

  suje Ondřej Mach. Spolu s kamarády

  z univerzity chtějí po složení baka-

  lářských zkoušek vyrazit na týden-

  ní nebo ještě delší cestu po zemích

  sousedících s Českem.

  Že si jednou sedne za volant, o tom

  ostatně Ondra snil od dětství. Oku-

  koval práci řidičů, kteří vozíčkáře

  vozí v rámci pardubické veřejné

  dopravy. Na Pardubické univerzi-

  tě studuje na Dopravní fakultě Jana

  Pernera obor technologie a říze-

  ní dopravních systémů. Rád by se

  uplatnil na dopravním dispečinku.

  Pokud možno u hasičů.

  Zkušenosti s řízením dopravy nabí-

  rá už nyní během studia, a sice na tro-

  chu překvapivém místě: s organizací

  dopravy při najíždění na „plac“ pra-

  videlně pomáhá cirkusům. Až v Par-

  dubicích uvidíte kamiony se znakem

  některého z cirkusů, které z vozíčku

  Do auta se

  pardubický

  student dostává

  s pomocí zdvihací

  plošiny.

  Že si jednou sedne za volant,

  o tom ostatně Ondra snil

  od dětství. Okukoval práci řidičů,

  kteří vozíčkáře vozí v rámci

  pardubické veřejné dopravy.

• Strana 27

  PRODEJCI

  UNICAR

  Škoda

  www.unicar.cz

  OSTRAVA

  Vítkovická , Ostrava

  Tel.:   -

  E-mail: novevozy@unicar.cz

  AUTO JAROV

  Škoda, Volkswagen,

  Seat, Audi, Honda

  www.autojarov.cz

  PRAHA

  Osiková , Praha 

  Tel.:  

  E-mail: pipek@autojarov.cz

  AUTO HLAVÁČEK

  Škoda, Kia

  www.hlavacek.cz

  OLOMOUC

  Týnecká /, Olomouc

  Tel.:   

  E-mail: maly@hlavacek.cz

  OPAVA (Kia)

  Těšínská /

  Opava-Předměstí

  Tel.:   

  E-mail: kohut@hlavacek.cz

  PROSTĚJOV (Kia)

  Plumlovská , Prostějov

  Tel.:   

  E-mail: riedl@hlavacek.cz

  AUTOBOND GROUP

  Kia, Toyota, Ford, Suzuki, Subaru,

  Nissan, Mitsubishi

  www.autobond.cz

  PRAHA

  (Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Kolbenova /, Praha -Vysočany

  Tel.:   

  E-mail: michal.dolezal@autobond.cz

  PLZEŇ(Kia, Ford)

  Koterovská , Plzeň-Slovany

  Tel.:   -

  E-mail: milan.horna@autobond.cz

  KARLOVY VARY

  (Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Studentská ,

  Karlovy Vary-Doubí

  Tel.:  

  E-mail:tomas.klesa@autobond.cz

  OSTRAVA

  (Kia, Toyota, Nissan,

  Suzuki, Subaru)

  Krmelínská -, Ostrava-Hrabová

  Tel.:   -

  E-mail:petra.dybalova@autobond.cz

  OPAVA(Toyota)

  Ostravská , Opava

  Tel.:  

  E-mail:toyotaopava@autobond.cz

  TŘINEC (Toyota)

  Frýdecká , Třinec

  Tel.:   

  E-mail: toyotatrinec@autobond.cz

  AUTOCENTRUM

  DOJÁČEK

  Citroën, Fiat, Fiat Professional,

  Jeep, Lancia, Chevrolet

  www.dojacek.cz

  PRAHA

  Kolbenova /, Praha 

  (Citroën, Fiat, Jeep, Lancia)

  Tel.:   

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  USeřadiště , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: vasak@dojacek.cz

  Vršovická , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: fiat.vrsovicka@dojacek.cz

  Přípotoční c, Praha 

  (Citroën, Chevrolet)

  Tel.:   -

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  AMB

  Ford

  www.fordamb.cz

  PRAHA

  Severní , Ořech – Praha-západ

  Pražský okruh – Exit 

  Tel.: –

  E-mail: svoboda@fordamb.cz

  ÚPRAVCI

  HURT

  www.rucniovladani.cz

  TÝNEC NAD LABEM

  Bambousek 

  Tel.  

  E-mail:info@rucniovladani.cz

  API CZ

  www.apicz.com

  SLAPY UTÁBORA

  Slapy 

  Tel.: 

  E-mail: info@apicz.com

  INVACAR

  www.invacar.com

  KATOVICE

  Průmyslová , Katovice

  Tel.:  

  E-mail: info@invacar.com

  MAVE

  www.mave.cz

  LIPTÁL

  Liptál 

  Tel.:   

  E-mail: mave@mave.cz

  FINANCOVÁNÍ

  ČSOB LEASING

  www.csobleasing.cz

  CELÁ ČR

  Na Pankráci /,   Praha 

  (ina ostatních pobočkách)

  Tel.: +   

  info@csobleasing.cz

  E-mail: petr.bucek@bariery.cz

  Partneři Auta bez bariér (projekt Konta Bariéry)

  poradí handicapovaným svýběrem vozu, sjeho úpravou,

  financováním, pojištěním isvyřízením státního příspěvku

  aodpočtu DPH – www.autabezbarier.cz.

  PRODEJCI AUT

  ÚPRAVCI

  FINANCOVÁNÍ

  27

  V autě si užívá i moderní tech-

  nologie. Jeho mercedesu nechybí

  parkovací kamera, naopak by uvítal

  ovládání rádia na volantu. Na své vo-

  zidlo si nechal namontovat oranžo-

  vé majáky – to aby řidiče upozornil

  na to, že bude vystupovat a automa-

  ticky se otevřou dveře zavazadlové-

  ho prostoru, kterými najíždí dovnitř

  a ven. Oranžová světla zapíná i za

  jízdy ve městě nebo v horské oblasti

  s mnoha zatáčkami. Ostatní šoféry

  tímto způsobem upozorní, že poje-

  de pomaleji, než jsou zvyklí, a prosí

  je o ohleduplnost.

  Někdy zaparkuje přes dvě par-

  kovací místa. Místa pro vozíčkáře

  totiž nepamatují vždy na to, že bude

  řidič nastupovat zadními dveřmi

  nákladového prostoru. Kvůli nájez-

  dové plošině potřebuje ještě něko-

  lik metrů za vozidlem. A tam často

  překážejí dopravní značky. Proto

  mu nezbude než auto zaparkovat

  zabráním dvou míst.

  Auto se pro Ondru stalo smys-

  lem života. „Jiné děti a mládež se

  baví ježděním na bruslích, na kole

  nebo na lyžích. To Ondra nemůže,

  ale auto se pro něj stalo smyslem

  života,“ uzavírá jeho otec Pavel

  Mach. A je rád, že předloni instruk-

  tora nepřemluvil, aby synovi ne-

  uznal zkoušky v autoškole.

  

  Ondřej sní o kariéře dispečera u hasičů.

• Strana 28

  ŽIVOT / AKTIVNĚ – ORIENTAČNÍ ZÁVODY

  Orienťák

  jako sudoku

  Současná pravidla orientačního běhu

  pro závodníky spostižením eliminovala

  složku rychlosti – musíte se umět

  především správně rozhodnout. Každý

  závod je tak zkrátka hádanka stajenkou.

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Jak se dozvědět důležité informace

  o možnostech této disciplíny? Sku-

  tečný gejzír dat nám poskytl Bohouš

  Hůlka (44 let), který učí pracovat děti

  s počítači. Doma na něj čekají man-

  želka a krásná dcera.

  Poměrně brzy po svém úraze

  (2001) přišel do kontaktu s „ori-

  enťákem“ v Centru Paraple a dospěl

  k závěru, že tohle bude sport pro něj.

  „Líbilo se mi, že i když se jako pa-

  raplegik na vozíku dobře pohybuji,

  zapojím i mozek,“ vysvětluje a po-

  kračuje: „V nabídce sportů mi tenhle

  připadal nejpřitažlivější. Bavilo mě

  používání mapy, rozhodování, kudy

  se vydat!“ vypráví někdejší vedoucí

  orientačního oddílu při SKV Praha.

  ZMĚNA KLÍČOVÝCH PARAMETRŮ

  Na začátku 21. století se „orienťák“

  pro sportovce s postižením praktiko-

  val ještě způsobem, který kopíroval

  disciplínu pro „zdravé“. Dnes vypadá

  na vrcholové úrovni docela jinak. Vý-

  znamným mezníkem pro celou dis-

  ciplínu u nás bylo, že se Češi chopili

  možnosti pořádat mistrovství světa

  (2008), ale už ve formátu „trail orien-

  teering“, tedy s odlišnými parametry:

  „Ve světě se již jednalo o etablovanou

  disciplínu,“ vysvětluje Bohouš Hůlka.

  „Klíčovou věcí je nyní vybrat si správ-

  ný lampion bez nutnosti k němu do-

  jet, o to přesněji je ale potřeba mapu

  přečíst. Prostě taková křížovka nebo

  sudoku v přírodě.“

  Asi rok před mistrovstvím vyrazi-

  la malá skupinka na „zkušenou“ do

  Skandinávie, kde je čekalo poznání:

  „trail“ je skutečně těžký, mentálně

  i fyzicky. Bylo ovšem jasné, že právě

  tato varianta poskytuje závodníkům

  srovnání s lidmi z celého světa, na

  stejné trati se dá závodit i s nehandi-

  capovanými závodníky.

  V roce 2008 už tak Česká repub-

  lika poskládala pro mistrovství světa

  v Olomouci slušný reprezentační tým,

  tehdy ovšem ještě nepadla medaile

  pro domácí, to až později. „Za deset let

  jsme pokročili,“ vypočítává ostřílený

  závodník a sportovní činovník. „Náš

  progres se ukázal jako kvantitativní

  Orienťák bývá skutečně běh

  na dlouhou trať. Našemu nejmladšímu

  reprezentantovi je patnáct let

  a donedávna reprezentoval

  i Boris Dvorský, kterému je

  osmdesát pět let. Na věku tady

  opravdu nezáleží, začít se dá kdykoli.

  Bohouš Hůlka

  při mistrovství

  Evropy 2018

  v slovenské

  Senici.

• Strana 29

  29

  dvojčata, pracuje v cestovním ruchu.

  Dnes patří k nejlepším v takzvaném

  trail – orienteeringu a na výčet jejích

  ocenění nemáme dostatek místa.

  Alespoň jeden úspěch za všechny –

  v roce 2013 přivezla z mistrovství

  světa ve Finsku zlatou medaili v ka-

  tegorii Paralympic.

  Jana sama své sezony definuje krát-

  ce: „Objížděla jsem většinu závodů od

  roku 2010, o rok později jsem popr-

  vé reprezentovala ve Francii, v po-

  sledních letech se pohybuji v první

  desítce. Čím déle závodím, tím je to

  lepší. Specializuji se na trail orientee-

  ring (trail-O), kde luštíte problémy, jde

  především o to napasovat dobře terén

  na mapu. Nejlíp se cítím, když jedu

  za sebe, kde mám trochu víc stresu,

  abych podávala lepší výkony,“ říká

  zkušená sportovkyně, která od roku

  2012 vede orientační oddíl v SKV

  Praha a je také členkou Trail-O Athle-

  tes Commission v Mezinárodní fede-

  raci orientačních sportů (IOF).

  NA VĚKU NEZÁLEŽÍ

  Orienťák bývá skutečně běh na

  dlouhou trať. Našemu nejmladšímu

  reprezentantovi je patnáct let a do-

  nedávna reprezentoval i Boris Dvor-

  ský, kterému je osmdesát pět let. Na

  věku tady opravdu nezáleží, začít se

  dá kdykoli. Oddíl uvítá každou novou

  tvář, aby se vytvořil prostor pro při-

  rozenou generační výměnu.

  Máte snad zájem? V kalendáři zá-

  vodů na stránkách SKV najdete úko-

  ly pro začátečníky. A ve spolupráci

  s Centrem Paraple pořádá orientační

  oddíl SKV také závody vhodné pro za-

  čátečníky. Trail orienteering má dnes

  několik podob: individuální, štafeto-

  vou, nebo tempo (rychlostní). „Třeba

  štafeta je unikátní v tom, že se ze zá-

  vodníka, soupeře, stává kolega, táhne-

  me spolu za jeden provaz,“ přitakávají

  Jana Kosťová i Bohouš Hůlka.

  

  Orientační závody pro

  zájemce s postižením

  Orientační oddíl Sportovního klubu

  vozíčkářů Praha – jediný oddíl vČR,

  založený vroce , vsoučasnosti

  disponuje desítkou aktivních

  závodníků na vozíku. Jedná se

  osportovní disciplínu vpřírodě – buď

  rychlostní orientační závod, nebo

  častěji trail orienteering (trail-O),

  kde záleží na schopnosti orientace

  ačtení mapy. Je vymyšlený tak,

  aby eliminoval tělesné handicapy,

  umožňuje izávodníkům spostižením

  porážet závodníky bez něj. Mezi

  účastníky nejvyšších soutěží jsou

  ikvadruplegici.

  Více na stránkách

  www.skvpraha.org

  Při zájmu otento sport

  kontaktujte přímo Bohouše Hůlku

  nebo Janu Kosťovou (kontakty

  najdete na www.skvpraha.org/

  sport/ozv/)

  Oddíl rád poskytne podporu novým

  zájemcům otuto disciplínu.

  Vybavení kzapůjčení – buzola, čip,

  držák na mapu.

  Cestovní náklady anáklady

  na asistenci se zvelké části

  proplácejí, ato iza účast na

  zahraničních závodech – např.

  evropský pohár.

  i kvalitativní zároveň. Máme svého

  zástupce v mezinárodním svazu, už

  nečekáme několik měsíců na další

  termín závodu. A pak, disponujeme

  i schopnými mapaři a staviteli závodů.“

  POSTUPEM NA VRCHOL

  Během nedávného mistrovství Ev-

  ropy na Slovensku tvořil náš tým

  o čtrnácti lidech asi největší výpravu.

  Nikdo ale nebyl „do počtu“. Například

  všechny české štafety končily do pá-

  tého místa. V individuálním závodu,

  kde se sčítaly výsledky z obou dnů,

  opět zazářila Jana Kosťová (43). Její

  výkonnost v orientačních závodech

  zůstává doma i v mezinárodním mě-

  řítku stabilně vysoká.

  Na vozíku se před třinácti lety ocitla

  poté, co jí praskla cévka v hrudní

  části míchy. Tehdy prý trochu zpo-

  malila, na vozíku však dokázala

  skutečně mnohé: vdala se, porodila

  V nabídce sportů mi

  „orienťák“ připadal

  nejpřitažlivější.

  Bavilo mě používání

  mapy, rozhodování,

  kudy se vydat!

• Strana 30

  KULTURA

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Do Ateliéru výchovné dramatiky pro

  neslyšící DiFa JAMU v Brně (dále

  jen AVDN) vstoupíme během vý-

  uky profesorky Zoji Mikotové: každá

  změna prstů nese v sobě i srozumi-

  telný kód pro znakování, už jsme si

  na tohle světové „esperanto“ zvykli.

  Bariéry mezi světem „ticha“ a na-

  ším, plným hlasů a zvuků, padly až

  v posledních desetiletích – také díky

  začleňování znakového jazyka do di-

  vadelního kontextu.

  Profesorka Zoja Mikotová souhla-

  sila s tím, že nám předvede běžnou

  práci v ateliéru poté, co nás upouta-

  lo absolventské představení AVDN,

  tentokrát na námět tragédie Garcíi

  Lorky Dům Bernardy Alby. Dale-

  ko víc o všem, co se v ateliéru děje,

  nám ozřejmila domluvená soukro-

  má „audience“ s pedagogy a studen-

  ty. S trochou vzpomínání, ale hlavně

  současností ateliéru. Zoja Mikotová,

  dlouholetá režisérka a pedagožka, se

  trochu ošívá při označení zakladatel-

  ka ateliéru, i když její role byla v celé

  situaci stěžejní. A to bez jakýchkoliv

  zahraničních zkušeností.

  Ještě dnes si dobře vybavuje, jaké

  možnosti měli neslyšící před rokem

  1989 – mnoho jich skutečně nebylo.

  Cesta k založení brněnského atelié-

  ru (1992) se podle ní vytvořila jako

  výsledek logické úvahy – jednalo

  Nejen o baletu rukou

  Procvičování prstů při výuce pohybového divadla

  připomíná let ptáků. Ohebné ruce studentek

  plují volně prostorem, gestikulují spolu –

  v komunikaci určené pro neslyšící.

  Ovšem tenhle ateliér na JAMU v Brně

  není jen o baletu rukou…

  se o unikátní české podání, hledání

  nových možností pro ty, kteří uvízli

  v ulitě ticha. „Projekt vytvořit lekce

  pro studenty, kteří nechtěli pobývat

  jen v pantomimě, považovali mnozí

  lidé za průlomový,“ ohlédne se pro-

  fesorka Mikotová na začátky všeho

  kolem nového ateliéru, instalované-

  ho krátce po revoluci, a pokračuje:

  „Jednalo se o jakousi tvůrčí laboratoř

  nových možností pohybového vyjád-

  ření neslyšících. Proto jsme praco-

  vali s akrobacií, tancem, se žonglo-

  váním, ale i s maskami a loutkami.

  A zcela vědomě jsme začali začleňo-

  vat znakový jazyk. Napomohla nám

  i celková tehdejší atmosféra na škole,

  kdy se naše divadelní fakulta po roce

  1989 osamostatnila a vedení v čele

  s děkanem prof. Josefem Kovalču-

  kem mělo pro náš experiment velké

  porozumění.“

  NESLYŠÍCÍ JAKO SVĚTOOBČANÉ

  V dosavadním vývoji ateliéru VDN

  prožívají nyní určitou stabilizaci, ale

  nezastavují se. Přihlížejí i k požadav-

  kům společnosti. Třeba tím, že mimo

  jiné reagují na inkluzi. Slovo přebírá

  usměvavá doc. Veronika Broulíková,

  která nyní ateliér vede: „Při přijíma-

  cích zkouškách do AVDN, které pro-

  bíhají jednou za dva roky, může v sou-

  časné chvíli uspět ten, kdo prokáže

• Strana 31

  31

  skutečný zájem, předpoklady a osobní

  nastavení. Otevřené možnosti k přijetí

  mají i slyšící. Lidé si již většinou dokáží

  i díky televizi představit, co je znako-

  vý jazyk a jak funguje, ale naučit se jej

  není tak snadné. U přijímaček bývá

  i tlumočnice znakového jazyka, kte-

  rá prověřuje znalosti či předpoklady

  uchazečů. Je nutné si také vyzkoušet,

  jak jsou ruce v pohybu pružné a oheb-

  né, jak je uchazeč schopný vyjádřit

  krátký text jiným způsobem než slov-

  ním okomentováním.“

  Proč se vlastně přijímají i slyší-

  cí studenti? Integrovaná skupina si

  může pomáhat, neslyšící studen-

  ti jsou rodilými mluvčími, slyšící

  zase získávají intenzivnější vhled do

  znakového jazyka. Všichni studenti

  AVDN absolvují předmět znakový

  jazyk, který vyučuje tandem odbor-

  níků – ti sledují i vývojové trendy

  tohoto dynamického jazyka. Zoja

  Mikotová jen krátce komentuje: „Ne-

  slyšící jsou takoví světoobčané, bez

  hranic, přesto, že všude není znako-

  vý jazyk stejný, velmi rychle se všu-

  de dorozumívají.“

  V ateliéru nikdy nešlo o „maso-

  vou“ záležitost, jednotlivými roční-

  ky procházejí menší skupinky stu-

  dentů, vysvětluje vedoucí ateliéru:

  „V jednotlivých semestrech se slévají

  dohromady znalosti z oblasti teorie,

  které souvisejí s dramatickou vý-

  chovou, aby se propojily s násled-

  ným vyjádřením těla, gestem.“

  Naše seznámení s ateliérem VDN

  se náhodou prolíná i s velmi citlivě

  prováděnou generační výměnou

  mezi Zojou Mikotovou a Veronikou

  Broulíkovou: „Mám na starosti spíše

  teoretické předměty, především pe-

  dagogickou psychologii, praxi, me-

  todiku,“ vysvětluje vedoucí ateliéru,

  „ale co je především důležité, my dvě

  si navzájem předměty doplňujeme,

  některé hodiny probíhají dohroma-

  dy…“ A Zoja Mikotová odmávne své

  Neslyšící jsou takoví světoobčané,

  bez hranic, přesto, že všude

  není znakový jazyk stejný,

  velmi rychle se všude dorozumívají.

  Dcery doni Bernardy

  v absolventském představení

  AVDN podle Lorkova dramatu

• Strana 32

  „odcházení“ z ateliéru krátce: „Nic

  nesmí být vázáno na jednoho člo-

  věka, mé plány se týkaly založení

  ateliéru, jeho rozvoje a zabezpečení,

  podařilo se mi ale i zabezpečit ate liér

  personálně. Vznikl pevný půdorys

  kontinuity na dobré úrovni.“

  A jaké čeká zdejší absolventy

  uplatnění? S čerstvým diplomem

  v kapse se uplatňují v pedagogické

  i divadelní praxi – jako pedagogové,

  asistenti i vychovatelé, lektoři. Dnes,

  kdy se často skloňuje důležité slovo

  inkluze, se absolventi z JAMU obje-

  vují v tandemu práce s dítětem, kde

  vedle sebe působí slyšící pedagog

  a neslyšící asistent.

  MOSTY PRO KOMUNIKACI

  Úplně první představení s neslyší-

  cími studenty vzniklo pro neslyšící

  děti. Obor byl koncipován jako dra-

  matická výchova: „Přáli jsme si, aby

  děti zažily radost z divadla bezpro-

  středně, nezávisle na tlumočníko-

  vi,“ objasňuje profesorka Mikotová.

  „Naše první hra pro neslyšící děti

  byla pohádka O ztracených barvič-

  kách, založená na vizuálním nápa-

  du, na barvách. Hráli jsme pak i pro

  slyšící děti a ty to vnímaly podobně

  – pohádka byla srozumitelná. S ti-

  tulem jsme vycestovali i do zahra-

  ničí a všude se naše pojetí osvědči-

  lo. Proto jsme se snažili (a snažíme)

  dělat pohybově i výtvarně pohádku,

  aby to bylo ,pro oči‘. Postupně jsme

  zařazovali i znaky.“

  Docentka Broulíková připomí-

  ná, že se při pozváních na Festival

  Integrace Slunce v Praze, v Paláci

  Akropolis, kde se každý rok setká-

  vají lidé se zdravotním postižením,

  osvědčila jejich divadelní předsta-

  vení: „Bylo zajímavé sledovat reakce

  publika – jednalo se o děti slyšící, ale

  s různými sociálními problémy. Také

  jsme hráli pro děti cizinců a ověřili si,

  že znakový jazyk a gesta pomáhaly

  v komunikaci.“

  Naposledy se svou názornos-

  tí a prožitkem, dvěma cennými

  devízami, osvědčil projekt Anety

  Hegyiové – její vlastní program Pan

  doktor aneb Výchova ke zdraví je

  určený pro děti se sluchovým posti-

  žením. Aneta v projektu využila svůj

  nápad i výtvarné zpracování loutky,

  další dvě studentky zase vytvořily

  projekt Kniha, každá svůj vlastní.

  Knižní představení, pohádky s tro-

  chou poučení, mají úspěch. Jedná

  se o sólové vystoupení využívající

  jevištní znakový jazyk, umocněné

  výtvarnou podobou knihy a herec-

  kou akcí.

  AKAM POJEDEME PŘÍŠTĚ?

  Profesorka Mikotová využila naše

  časové možnosti dokonale. Na zá-

  věr se v ateliéru objeví studentka

  a novopečená maminka, neslyšící

  Veronika Slámová i s půlročním sy-

  nem Matějem. Právě ona sklidila za

  svou roli Matky v absolventském

  představení AVDN Dům velmi po-

  zitivní hodnocení od kritiků. „Jsme

  divadelní škola a máme svoji stu-

  dentskou scénu s možností za dva

  až tři roky tady udělat absolventské

  představení. Díky předplatnému sem

  přicházejí i diváci, které by jinak vů-

  bec nenapadlo jít na ,neslyšící‘, a pak

  jsou rádi, že se s kulturou neslyšících

  mohli setkat,“ objasňuje prof. Miko-

  tová.

  Lorkovo drama patří k vyhledá-

  vaným titulům činoherních scén –

  samozřejmě pro své téma nadčaso-

  vého rodinného příběhu, ale i proto,

  že svým „ženským“ obsazením po-

  skytuje příležitost dámské části he-

  reckého souboru. Z obsazení pouze

  dvě dívky slyší, další dvě jsou plně

  neslyšící a zbývající mají jen částeč-

  ný sluch. Zoja Mikotová a Veronika

  Broulíková objevily k dílu Garcíi Lor-

  ky ve vizuálně pohybovém a poetic-

  ky hravém představení vlastní cestu.

  Podstatné jsou vztahy mezi postava-

  Doc. PhDr. Veronika Broulíková

  Od roku  vAVDN na JAMU vBrně přednáší

  zejména pedagogické apsychologické disciplíny.

  Dále spolupracovala (aspolupracuje) například

  sPsychologickým ústavem FF MU vBrně, sCentrem

  vizualizace ainteraktivity ve vzdělávání vOstravě

  asdalšími institucemi, které se zabývají vzděláváním

  atvůrčími aktivitami dětí, mládeže idospělých jedinců

  se sluchovým postižením unás ivzahraničí (Slovensko,

  Rakousko, Lotyšsko apod.).

  Aneta Hegyiová

  a její Pan doktor.

  Veronika Slámová

  skvěle zvládla

  hlavní roli Matky.

  KULTURA / NESLYŠÍCÍ A DIVADLO

• Strana 33

  33

  mi – hlavní váha je na matce, která

  svou hluchotu přebíjí despotickým

  jednáním. Vážné téma duševního

  a fyzického omezení se tlumočí na

  jevišti bez sentimentality…

  Usměvavá maminka malého Ma-

  těje, všestranně nadaná Veronika

  Slámová, obsazená do role Bernardy,

  s námi znakuje za pomoci tlumoč-

  nice. Veronice už k ukončení studia

  chybí jen diplomová práce. Pracuje

  ale dál na několika samostatných

  projektech, znakuje na Filmovém

  festivalu Deafland, který založila,

  znakuje pro Českou televizi. V pro-

  fesních krocích má Veronika jasno:

  „Nechci mít jen jedno zaměstnání,

  ale spíš inklinuju k variabilní práci

  podle nabídky. Chtěla bych hrát di-

  vadlo, pracovat jako projektová ma-

  nažerka pro slyšící i neslyšící.“

  Veronika vytvořila atypickou roli

  Bernardy v Lorkovi s velkou energií.

  „Chtěla jsem výzvu – a režie mi rolí

  despotické matky vyhověla,“ vysvět-

  lí. „Myslím, že se mi určité záležitosti

  podařily až na premiéře. I s malým

  Matějem už jsem zkoušela znakovat,

  ale vůbec se mu to nelíbilo,“ vysvět-

  luje Veronika: „Teď už je větší, dívá se

  na znakování a zdá se mi, že už roz-

  lišuje, co vychází z úst a co z gest…“

  Dům je představením, kterým

  se letošní absolventky výchovné

  dramatiky pro neslyšící JAMU roz-

  loučily se svou alma mater, ale jis-

  tě ne s pohybovým, nonverbálním

  divadlem. „Některé absolventské

  představení vznikne už ve druhém

  ročníku, pak ho dohráváme další

  dvě sezony,“ zakončuje doc. Broulí-

  ková: „Naše inscenace nemá běžnou

  reprízovost, ale absolventky VDN

  jsou třeba po pěti letech v kondi-

  ci – i ve velmi pohybově náročném

  představení, které je baví stejně jako

  při premiéře. A při loučení padne

  vždycky otázka: A kam pojedeme

  příště?“

  

  Prof. Mgr. Zoja Mikotová

  Jako režisérka achoreografka pracovala

  včinoherních aloutkových divadlech unás ivzahraničí

  (Slovensko, Maďarsko, Polsko, Rakousko, Německo,

  Francie, Japonsko, Itálie). Obsáhlá je její výtvarná, herecká

  apedagogická činnost: od roku / pracuje na

  koncepci apoté ivedení AVDN na JAMU vBrně. Se studenty

  nastudovala autorské inscenace pro děti idospělé, které

  vzbudily pozornost veřejnosti ikritiků. Její vynikající

  pedagogickou činnost ocenila mateřská fakulta Zlatou

  medailí JAMU ().

  Prof. Zoja Mikotová mezi

  studentkami při pravidelném

  procvičování prstů...

• Strana 34

  KULTURA / POVÍDKA

  P

  oslední dva roky,

  od toho pitomého

  úrazu, jsem na

  žádné chlapy

  ani nepomyslela.

  Ani to nešlo.

  Dva měsíce

  v nemocnici

  a dva měsíce

  těžkých nocí, kdy jsem stále a stále

  nesouhlasila s diagnózou těch

  přechytralých doktorů. Vozík bude váš

  nejlepší kamarád a buďte ráda, že si

  aspoň na záchod dojdete o berlích!

  Pak skoro půl roku v Kladrubech na

  rehabilitaci, která v prvních týdnech

  připomínala mučírnu. Právě tam mi

  přijel manžel oznámit, že se chce

  rozvést. „Promiň,“ neustále mumlal,

  „ale já v necelých padesáti přece

  nemůžu skončit jako asistent mrzáka.“

  V upoceném tričku, se slepenými

  vlasy a odřenými nehty bez laku

  jsem se mu vlastně ani nedivila.

  A neprozradila mu, že pokud jde o sex,

  mělo by být všechno v pořádku. Když

  jsem to pak promýšlela, došlo mi, že

  naše manželství skoro jistě nefunguje

  už léta. Co jsem se s ním nahádala, že

  jeho pobyty na sportovních táborech

  se studentkami s úsměvem komentuje

  celé město! Co jsem se navysmívala

  jeho límcům u košil, umazaným

  od mejkapu! Byl to zkrátka děvkař

  a doslova se mi ulevilo, když mi

  napsal, že si z bytu odvezl své věci

  a klíče dal synovi.

  Vrátila jsem se z rehabilitace

  a poprvé od pádu na omrzlém

  chodníku jsem se rozplakala. Děti mi

  krásně přestavěly celý byt. Všechno

  bylo bezbariérové a v koupelně zázrak

  – vana s dvířky! Kuchyň se dala

  perfektně obsluhovat z vozíku a ještě

  k ní přibyla sada různých podávátek,

  prodlužovaček rukou a dálkové

  ovládání na sporák, troubu i robota.

  Když má ženská takového syna

  a stejně milou dceru, potřebuje ještě

  nějakou mužskou bytost?

  Vyřídila jsem postupně všechny

  možné papíry kolem invalidity

  a různých příspěvků, dlouho seděla

  u počítače a zjišťovala, jestli bych

  si neměla koupit auto s ručním

  ovládáním, ale pak zavolala jedna

  z mých kolegyň a úplně mě zaskočila

  – a ty už se k učení nevrátíš?

  Zastyděla jsem se, protože holky

  ze školy i ředitel mi neustále psali

  a nabízeli všelijakou pomoc a já jen

  odpovídala: ne, děkuju, ne. Dokonce

  jsem je ani nepozvala na kafe, žila

  jsem si ve svém fungujícím království,

  občas jsem vylákala vnoučata na

  návštěvu, poseděla s dětmi a snažila

  se i doma cvičit, jak to jen šlo. Zvládla

  jsem s vozíkem i menší nákupy, sem

  tam poklábosila na ulici se sousedy

  a vůbec jsem neměla pocit samoty.

  Ale myšlenka o návratu do školy mi

  v hlavě vrtala. Z vozíku bych přece

  angličtinu i zeměpis zvládla. Chce to

  jen delší ukazovátko k mapám!

  Hodně jsem sedávala u počítače,

  pročítala zprávy i všemožné rady pro

  vozíčkáře, svět internetu mi připadal

  tak zalidněný, že jsem se i přistihla nad

  úvahou, jestli bych si neměla založit

  účet na facebooku. To mi rozmluvila

  dcera, jako soudkyně mladistvých

  věděla své o pastech sociálních

  Zdeněk Jirků:

  Seznamka

  Ilustrace: MIROSLAVA KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ

• Strana 35

  35

  sítí. Jenomže znáte tu o zakázaném

  ovoci. Prostě jsem najednou začala

  navštěvovat internetové seznamky.

  Nejdřív jen pro pobavení, důvodů

  ke smíchu tam bylo dost. Ale pak

  – jen nezávazně – jsem začala

  promýšlet, jak by asi měl vypadat

  můj seznamovací inzerát. Opravdu

  bych chtěla nějaký vztah? Co o sobě

  chci napoprvé prozradit? Některé

  ženské nepokrytě žádaly mnohem

  mladší muže – proč asi? Dokonce se

  objevovaly požadavky „od přírody

  skvěle vybavený“, „hudebně založený

  s větší píšťalou“ nebo „používáš

  pyžamo, já ne“. Bylo mi také jasné,

  že na banality typu – půvabná

  a kultivovaná hledá přítele, milence

  a sportovce, hlásit se můžete všichni

  tři – mohu přilákat jen naprostého

  mamlase. A také mi bylo divné, proč

  tolik podle fotografií hezkých žen visí

  na seznamce už měsíce i roky. Co je

  na tom všem špatně? Neměla jsem se

  s kým poradit. Představa, že bych to

  konzultovala třeba s dětmi, vyvolávala

  husí kůži.

  Nakonec jsem našla seznamku, kde

  nebylo nutné vyplňovat sáhodlouhé

  dotazníky. Stačilo napsat základní

  údaje o věku a místě bydliště a připojit

  fotku. Tu jsem měla moc pěknou

  od vnuka. Jenom jsem připsala:

  Hledám vztah, ale ne za každou

  cenu. Tahle seznamka vyžadovala

  drobný poplatek, a když jsem jim

  poslala SMS s požadovanou částkou,

  už se nic nedalo vzít zpátky. Podle

  jejich pravidel tam můj inzerát musel

  viset alespoň třicet dnů. Budou to

  dny hrůzy, pobavení, nebo nabídek

  slizkých úchylů? Poslední kategorie

  zareagovala nejrychleji a nedalo se to

  číst. Cožpak neexistuje nějaký policejní

  útvar, který by podobné hnusárny

  na internetu sledoval a jejich autory

  posílal hned na kastraci? Asi ne…

  Po čtrnácti dnech přišel první a na

  dlouho poslední zajímavý kousek.

  Vysokoškolák s celkem sympatickými

  zájmy, podle fotky fešák a s důležitou

  větou – váš vozík mi nevadí, vím, co je

  nemoc i bolest. Tak jsem odpověděla

  a za několik dní bylo rande v mé

  oblíbené kavárně Kočka. Dopoledne,

  kolegyně mají výuku… Přijela jsem

  přesně, aby si nemyslel, že užuž

  dychtím… Už tam čekal, poznala

  jsem ho i přes výlohu a první pohled

  říkal, že fotka nelhala. Vjela jsem

  dovnitř a on vyskočil a hned ke mně,

  odstrčil překážející židle, a když jsem

  zarejdovala ke stolu, sáhl na parapet

  pro krásnou, opravdu úžasnou kytku.

  Skoro obřadně se uklonil, položil

  květinu přede mne, počkal si na můj

  pochvalný úsměv a teprve pak se

  posadil.

  „Když dovolíte, začal bych první,

  abyste mohla hned posoudit, zda jsem

  podle vašich nároků přijatelný. Tedy

  všechno o mém vzdělání a profesi

  víte, stejně jako o mém rozvodu. Na

  naše setkání jsem si nechal osobnější

  informace. Mě zaujalo, že jste na vozíku

  a tak krásně se s tím vyrovnáváte. To je

  obdivuhodné… Rád bych se inspiroval…

  Já sice normálně chodím, ale jinak…

  Měl jsem například už pět podezření

  na nádor. Různý. Všechno doktoři sice

  popřeli, ale víte, jak to chodí. Já cítím,

  že to ve mně je… A pak plíce. Dýchám

  dobře, rentgeny jsou čisté, ale jen

  já vím, že tam je to vážné. Slinivka.

  Všude píšou, že její onemocnění je

  nejzákeřnější, cosi jsem si nastudoval…

  Prostě mi to nechtějí říct… Ale

  nejhorší je ten mozek. Jistě víte, že

  nebolí. Ovšem já vnímám v hlavě

  takové zvláštnosti, že to nemůže být

  v pořádku. Byl jsem i na klinice v Praze,

  ale skoro se mi vysmáli!“

  Nevěřila jsem svým uším. Dokonalý

  hypochondr. Co já s ním? Špitla

  jsem jenom: „A na co potřebujete

  mě, mrzáka?“ Odpověď měl zřejmě

  připravenou: „No přece jako oporu.

  Jako člověka, který uvěří mým

  obavám a společně se mnou se

  postaví nebezpečí, kterému čelím.

  Potřebuji pochopení a pomoc, moc to

  potřebuji…“

  V jeho očích se objevily slzy. Řekla

  bych, že umělé. Nechala jsem kytku

  kytkou a co nejrychleji odrejdovala

  pryč. Už na ulici mě napadlo, jak ten

  příští inzerát napsat líp. Chlapů na

  seznamkách je přece dvakrát tolik co

  ženských.

  

• Strana 36

  SERVIS

  Text: GABRIELA REJKOVÁ

  Foto: ERGOTERAPIE JEDLIČKŮV ÚSTAV

  AŠKOLY

  Ergoterapie je individuální interakce

  s klientem, během které je nejprve

  potřeba vytvořit cíl a plán terapie –

  ideálně trénink konkrétní činnosti

  podle přání klienta. Ergoterapeut ná-

  sledně vytvoří dílčí kroky terapie, je-

  jichž cílem je zvládnutí požadované

  činnosti. Trénink dovedností probíhá

  individuálně i skupinově.

  JAKÉ ČINNOSTI JE MOŽNÉ

  VRÁMCI ERGOTERAPIE

  NACVIČOVAT?

  Jakékoliv činnosti týkající se sebe-

  sycení, oblékání, hygieny, přesunů,

  grafomotorických dovedností, přepra

  -

  vy, nakupování, vaření, hospodaření

  s penězi, používání počítačů, telefonů

  a dalších technologií, sociálních doved

  -

  ností a komunikace, uplatnění na trhu

  práce a v osobním životě. Ergoterapeut

  při nácviku používá specifické metody

  a postupy, navrhuje úpravu prostředí,

  doporučuje kompenzační pomůcky.

  KONKRÉTNÍ PŘÍKLAD

  Klient má problém v oblasti oblékání,

  neumí si zvolit vhodné oblečení a ne-

  umí si obléci na zapínání náročnější

  oděv, rád by se oblékal samostatně.

  Ergoterapeut tedy naplánuje tré-

  nink konkrétních dovedností, kte-

  rý může zahrnovat všechny tyto

  oblasti: trénink časové orientace

  (oblékání podle aktuálního počasí),

  trénink obsluhy počítače (získávání

  informací o aktuálním počasí), tré-

  nink sociálních dovedností (vhod-

  né oblečení podle aktivity), trénink

  jemné motoriky (zapínání knoflí-

  ků, vázání tkaniček), trénink péče

  o oděvy (praní, žehlení, ukládání do

  skříně), trénink manipulace s pe-

  nězi a finanční gramotnosti (nákup

  nového oblečení).

  Ergoterapeut zároveň může klien-

  tovi například navrhnout zakoupení

  speciálních tkaniček do bot, které

  není potřeba zavazovat, protože se

  tato činnosti pro daného člověka jeví

  jako příliš náročná.

  KDE ERGOTERAPII NAJDETE?

  V některých nemocnicích a na reha-

  bilitačních klinikách, v některých do-

  movech důchodců a v zařízeních ná-

  sledné péče, ve speciálních školách,

  v určitých sociálních programech

  (chráněné bydlení, předpracovní

  a pracovní rehabilitace) a v nezisko-

  vých organizacích sdružujících klien-

  ty s konkrétní diagnózou.

  Existuje zhruba 150 ergoterapeu-

  tických pracovišť v rámci celé České

  republiky, jejich seznam lze nalézt

  na www.ergoterapie.cz. Většina er-

  goterapií nabízí své služby jednak

  klientům daného zařízení a jednak

  ambulantně.

  

  Autorka pracuje

  jako ergoterapeutka

  vJedličkově ústavu aškolách

  Užitečná ergoterapie

  Ergoterapie je profese, která prostřednictvím

  smysluplného zaměstnávání usiluje

  o zachování a využívání schopností jedince

  potřebných pro zvládání běžných denních,

  pracovních, zájmových a rekreačních činností

  u osob jakéhokoli věku s různým typem

  postižení (fyzickým, smyslovým, psychickým,

  mentálním nebo sociálním znevýhodněním).

  Česká asociace ergoterapeutů, 

  V KINECH OD 28. C

  ˇ

  ERVNA

  V KINECH OD 28. C

  ˇ

  ERVNA

  LÁSKA

  BEZ

  BARIÉR

  GAUMONT PRESENTS

  FRANCK DUBOSC ALEXANDRA LAMY

  ZVEME VÁS NA NOVOU FRANCOUZSKOU KOMEDII

  DO CENTRA PARAPLE!

  V rámci pravidelné akce Centra Paraple Sejdeme se na zahradě,

  konané 23. 7. 2018 můžete Vy i Vaši blízcí shlédnout francouzský fi lm

  Láska bez bariér režiséra Francka Dubosce.

  Akce se koná ve spolupráci se společností CinemArt a Konto Bariéry.

  Sejdeme se na zahradě je jednou z komunitních aktivit projektu Otevřené Paraple,

  spolufi nancovaného Evropskou unií.

  laska_bez_barier_inzerce_210x74_02.indd 1 7.6.18 12:04

• Strana 37

  VÝBĚR Lucie MARKOVÉ

  NA MINULÁ VYDÁNÍ MŮŽEŠ NAVAZUJEME

  POSLEDNÍ SÉRIÍ DOTAZŮ KPŘÍSPĚVKŮM

  NA POŘÍZENÍ AÚPRAVU MOTOROVÉHO VOZIDLA.

  Dobrý den, ráda bych se zeptala, jak postupovat

  při koupi druhého vozu. Mojí sestře byl před

  třemi roky přiznán příspěvek na vozidlo. Auto

  jsme pořídili na splátky, příspěvek použili jako

  akontaci. Žádali jsme také ovrácení DPH. Vše

  bylo vpořádku až do loňského června, kdy

  bylo vozidlo ukradeno. Teď konečně pojišťovna

  poskytne plnění, ne však vplné výši. Hledáme

  tedy další auto. Jestli jsem správně pochopila, co

  jsem vyčetla, na vrácení DPH už nárok nemáme.

  Alespoň ne příští dva roky. Ale je tam další fráze,

  které úplně nerozumím. Vrácení DPH je vázáno

  příspěvkem úřadu práce. Ten se ale vyplácí

  jednou za 10 let. Kdybych tedy za dva roky chtěla

  nárokovat vrácení DPH zpětně, použiji stejné

  rozhodnutí opřidělení příspěvku?

  ODPOVĚĎ: Dobrý den, zřejmě si potřebuji ujas-

  nit některé vámi poskytnuté informace. Úvodem

  mne moc mrzí, že bylo auto odcizeno, to je velice

  nepříjemné avaší sestře to jistě značně kompli

  -

  kuje cestování. Předpokládám, že jste odcizení

  vozu nahlásili na úřadu práce aten vám vyměřil

  vrácení příspěvku, případně (doufám) odpustil jeho

  vrácení, což je vpřípadech hodných zvláštního

  zřetele vjeho kompetenci. Pokud jste vše nahlásila

  apředchozí příspěvek byl „vyřešen“, je možné po

  -

  žádat onový příspěvek na zakoupení auta (ač ještě

  neuplynula zákonem daná lhůta).

  Dne . .  nabyla účinnosti novela zákona

  odávkách pro osoby se zdravotním postižením,

  která nově stanovuje některé podmínky příspěvku

  na vozidlo. Nově se neposuzují sociální amajetko

  -

  vé poměry, ale pouze příjmy, avýše příspěvku bude

  stanovena podle přesných „příjmových“ kritérií

  platných pro všechny.

  Co se týká vrácení DPH, to se řídí zákonem

  č. / Sb., § , běžně se DPH vrací skutečně

  jen jednou za pět let aobávám se, že rozhodnutí

  opřiznaném příspěvku před třemi lety nelze využít

  dvakrát. (Lhůta pěti let je podle mého názoru po

  -

  zůstatkem již historické legislativy, kdy se na tuto

  dobu poskytoval ipříspěvek na motorové vozidlo.)

  Nicméně vodst.  výše uvedeného paragrafu je

  také uvedeno, že vrácení DPH lze získat idříve, ato

  za podmínky, kdy je přiznán dříve inový příspěvek.

  Tedy zjednodušeně: pokud vám nyní ÚP přizná

  další příspěvek na auto, měl by vám vrátit iDPH

  utohoto nového vozu.

  

  Dobrý den, minulý rok jsme podá-

  vali žádost opříspěvek na motorové

  vozidlo. Ke konci roku 2017 nám byl

  příspěvek schválen, vyplacený byl asi

  15. 1. 2018. Chci se zeptat, jestli změna

  od 1. 1. 2018 (schválení příspěvku do

  200 tis. na dobu sedmi let) platí ipro

  nás, nebo jen unových žádostí. Minulý

  rok to bylo ještě na 10 let. Moc děkuji.

  ODPOVĚĎ: Dobrý den, pokud jste

  opříspěvek požádali ještě vroce ,

  byly podmínky posuzovány podle účinné

  legislativy vtom roce, tedy max. výše

  příspěvku  tisíc Kč stím, že se

  posuzovaly příjmy aještě imajetkové

  poměry. Příspěvek vám tedy byl přiznán

  podle legislativy účinné vminulém

  roce (ovlivnit to mohlo především výši

  přiznaného příspěvku, která se od ledna

   posuzuje jinak). Co se týká lhůty

  na opětovné poskytnutí příspěvku, ta se

  od nového roku „sjednocuje“, tedy podle

  přechodných ustanovení kzákonu

  č. / Sb. platí lhůta sedmi let pro

  opětovné přiznání příspěvku také pro

  osoby, kterým byl příspěvek přiznán

  podle legislativy účinné do . . .

  Dovoluji si závěrem připojit poznámku

  ohledně výše příspěvku – nově se totiž

  jeho výše stanovuje podle konkrétní výše

  příjmů rodiny anově také platí, že pokud

  je osobou shandicapem dítě, které

  splňuje zdravotní indikace pro přiznání

  příspěvku, poskytuje se příspěvek au

  -

  tomaticky vmaximální výši   Kč.

  Váš konkrétní případ blíže neznám, ale

  vpřípadě, že byl uvás vrodině přiznán

  příspěvek na dítě či máte nízké příjmy,

  mohlo by pro vás být výhodnější příspě

  -

  vek nyní vrátit apožádat oněj opětovně

  podle současné legislativy. Samozřejmě

  je otázkou, jak moc na zakoupení vozu

  spěcháte avjaké výši vám byl příspěvek

  přiznán (zda jste sní spokojeni adosta

  -

  čuje vám).

  

  Dobrý den, mám dotaz ohledně

  motorového vozidla. Dostali jsme

  příspěvek na auto před téměř pěti lety,

  pořídili jsme si větší auto stím, že je

  dostatečně velké avozík se nám do něj

  vejde inesložený. Vše bylo až dosud

  vpořádku, nyní jsem však pro syna

  musela ze zdravotních důvodů pořídit

  vozíček nový, polohovatelný – anastal

  problém. Vozíček se nám do auta

  nevejde, je totiž přece jen oněco vyšší

  anedá se vůbec složit. Jak teď tuto

  situaci řešit?

  ODPOVĚĎ: Dobrý den, příspěvek na

  motorové vozidlo je poskytován nově na

  dobu sedmi let (do konce roku  to

  bylo  let). Podle přechodných ustano

  -

  vení novely se tato nová lhůta vztahuje

  ina případný výpočet „vratky“ příspěvku

  na motorové vozidlo, pokud byste se

  rozhodla poměrnou část příspěvku na

  motorové vozidlo vrátit apožádat nyní

  opříspěvek nový akoupit jiné, vhodnější

  vozidlo. Bohužel jiná varianta řešení

  podle mého názoru neexistuje – vpřípa

  -

  dě, že jste již nový vozík opravdu získali

  anení možné podívat se ještě po sklá

  -

  dací alternativě vozíku či lépe skladné

  variantě (pokud tedy existuje např. od

  jiného výrobce).

  Nevím, kolik jste před pěti lety získali od

  úřadu práce finančních prostředků, nic

  -

  méně nově – pokud je syn ještě nezletilý

  – máte nárok na plnou výši příspěvku,

  tedy na   Kč. Samozřejmě je mi

  jasné, že jste zřejmě museli do vozidla

  investovat idalší finanční prostředky,

  je tedy na vašem zvážení avýpočtu,

  zda je pro vás výhodné poměrnou část

  příspěvku, který jste získali před pěti

  lety, vrátit apožádat opříspěvek nový na

  dalších sedm let.

  

  Autorka je ředitelka z. ú. DEBRA ČR

  V KINECH OD 28. C

  ˇ

  ERVNA

  V KINECH OD 28. C

  ˇ

  ERVNA

  LÁSKA

  BEZ

  BARIÉR

  GAUMONT PRESENTS

  FRANCK DUBOSC ALEXANDRA LAMY

  ZVEME VÁS NA NOVOU FRANCOUZSKOU KOMEDII

  DO CENTRA PARAPLE!

  V rámci pravidelné akce Centra Paraple Sejdeme se na zahradě,

  konané 23. 7. 2018 můžete Vy i Vaši blízcí shlédnout francouzský fi lm

  Láska bez bariér režiséra Francka Dubosce.

  Akce se koná ve spolupráci se společností CinemArt a Konto Bariéry.

  Sejdeme se na zahradě je jednou z komunitních aktivit projektu Otevřené Paraple,

  spolufi nancovaného Evropskou unií.

  laska_bez_barier_inzerce_210x74_02.indd 1 7.6.18 12:04

  37

• Strana 38

  SLOVO MÁ...

  Vydává Spolek přátel Konta Bariéry

  vespolupráci sNadací Charty 77

  Melantrichova 504/5

  110 00 Praha 1

  IČ: 62933833

  Šéfredaktor: Štěpán Beneš

  e-mail: stepan.benes@muzes.cz

  Redakce:

  Zdeněk Jirků

  e-mail: zdenek.jirku@muzes.cz

  Radek Musílek

  e-mail: radek.musilek@muzes.cz

  Jan Šilpoch

  e-mail: jan.silpoch@muzes.cz

  Michaela Zindelová

  e-mail: michaela.zindelova@muzes.cz

  Manažerka redakce:

  Veronika Vojtíková

  e-mail: veronika.vojtikova@muzes.cz

  Mobil: 725 208 298

  Korektorka:

  Martina Čechová

  Adresa redakce:

  Melantrichova 5, 11000 Praha 1

  Mobil: 725 208 298

  Web: www.muzes.cz. E-mail: info@muzes.cz

  Nevyžádané příspěvky se nevracejí.

  Cena jednoho výtisku je 30 Kč,

  pro předplatitele 24 Kč.

  Celoroční předplatné 240 Kč.

  Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč.

  ISSN 1213-8908

  Registrováno Ministerstvem kultury:

  MK ČR E 6622

  Periodicita: 12x ročně.

  Toto číslo vychází včervenci 2018.

  Vychází zafinanční podpory

  Ministerstva zdravotnictví ČR

  a Magistrátu HMP.

  Art director:

  Jiří Bušek

  Grafická úprava asazba:

  Jan Bělovský

  Tisk:

  Grafotechna Print, s. r. o.,

  Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky

  Rozesílá:

  Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9

  Volný prodej:

  Česká pošta, s. p.

  Foto natitulní straně:

  Jan Šilpoch

  Partneři redakce:

  BOŽENA JIRKŮ

  bozena.jirku@bariery.cz

  V mojí obvyklé poště na stole se objevi-

  la zpráva, která mě hluboce zasáhla. Dne

  14. května zemřel ve věku nedožitých

  40. narozenin Michal Budínský. To mi s bo-

  lestí v srdci oznámili jeho maminka So-

  ňa, otec Lubomír a sestra Eva. Rozplakala

  jsem se.

  Za chvilku jsem se rozhlédla po nadaci

  a uvědomila jsem si, že nikdo z dnešních za-

  městnanců už nepamatuje legendární sbír-

  ku Konto Míša a Míšu Budínského, chlapce

  ze slovenského Martina, jehož jméno nesla.

  Proto bych chtěla tuhle historii české charity

  připomenout i vám a trochu na Míšu zavzpo-

  mínat.

  V roce 1990 jedna osvícená mladá lékař-

  ka z Martina napsala Františkovi Janouchovi

  do Švédska a poprosila ho o pomoc pro tehdy

  jedenáctiletého kloučka, který trpěl vážnou

  nemocí. MUDr. Danica Vladárová se dočetla,

  že by mu mohla promoci operace Leksello-

  vým gama nožem, unikátním přístrojem na

  nekrvavé operace mozku, který vyvinuli

  právě ve Stockholmu. V Karolinské nemocni-

  ci přijali Míšu na operaci, František Janouch

  získal od významných švédských osobností

  finanční prostředky na její zaplacení a bylo to.

  Malý zázrak? Ne, opravdu se to stalo.

  To by nebyl František Janouch, aby mu to

  nevrtalo v hlavě. V roce 1991 mě oslovil

  s nabídkou spolupráce. Věděl, že ze sbírky

  na operaci ve Švédsku zbyly na účtu nadace

  nějaké finanční prostředky. Ty se staly zákla-

  dem pro sbírku, která měla přinést 100 mi-

  lionů korun na pořízení zázračného Leksello-

  va gama nože pro Prahu. Do té doby v celé

  východní Evropě přístroj nebyl a operace ve

  Vídni, v USA anebo v dalších místech stála

  mezi 20 a 30 miliony korun.

  A to je začátek té pohádky, která se v le-

  tech 1991–1992 odehrála na půdě Nadace

  Charty 77, v níž od té doby pracuji. Už jenom

  telegraficky. Sbírka dostala jméno po Míšovi

  Budínském – Konto Míša. Během jednoho

  roku jsme vybrali od desetitisíců dárců po-

  třebnou částku a klinika Leksellova gama

  nože v Nemocnici Na Homolce se v krátké

  době zařadila na přední místo mezi špičková

  pracoviště ve světovém žebříčku. Naprostý

  happy end. Desetitisíce zachráněných životů.

  Škoda, že ten Míšův vyhasl dost brzy. I tak mu

  ho operace prodloužila o krásných 28 let.

  Já, František Janouch, Martin Bojar, a vě-

  řím, že i další, na Míšu Budínského nezapo-

  meneme. Počítáme se za jeho druhou rodinu.

  Moc vás všechny zdravím.

  

  Vaše Božena Jirků

  V nadaci zavládl smutek

  Fotky ze slavnostního zahájení provozu

  Leksellova gama nože vPraze, kde sedí

  vprvní řadě sprezidentem Václavem Havlem,

  si Míša moc považoval.

• Strana 39

  www.apicz.com

  www.flexiramp.com

  Automobily

  bez bariér

  — Bezbariérová vozidla

  — Ruční ovládání pedálů

  — Úpravy sedadel

  — Nakládání invalidního vozíku

  — Ostatní individuální úpravy

  API CZ s.r.o. | Slapy 136 | 391 76 Slapy u Tábora | T: +420 381 278 043 | M: +420 606 070 992 | E: info@apicz.com | www.apicz.com | www.flexiramp.com

  muzes-210x138.indd 1 30.01.18 12:19

  Můžeš podpořit dobrou věc!

  INZERUJ V ČASOPISE MŮŽEŠ

  OBJEDNÁVKY INZERCE:

  Veronika Vojtíková, tel: 725 208 298, e-mail: veronika.vojtikova@muzes.cz

• Strana 40

  ŠKODA

  HANDY

  Naplno bez bariér s programem ŠKODA Handy

  Objevte svět ŠKODA Handy aužívejte si naplno benefity pro držitele průkazů ZTP aZTP/P. Nejen, že si unás pořídíte vůz zazvýhodněnou

  cenu, ale také si ho můžete nechat upravit namíru prostřednictvím partnerských firem API CZ či HURT. Také vám pomůžeme sžádostí

  ostátní příspěvek. Máme pro vás přednostní servis, výhodnější ceny náhradních dílů apříslušenství. Informujte se vautorizovaných

  centrech ŠKODA Handy namožnost předváděcí jízdy nebo zapůjčení vozu se speciální úpravou pro ruční řízení.

  www.skoda-handy.cz