Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 17

17

drová panenka, tak jsem pro něj sáh-

la a tahala ho za tričko ven z vody.

Žádné následky to na něm ale zřej-

mě nezanechalo, když dnes chodí

do bazénu trénovat osmkrát týdně,“

usmívá se paní Alena.

Na svou první soutěž si Jonáš moc

nevzpomíná, jen že se nějak ve vodě

plácal. Zato maminka ano: „Ještě

mu nebylo ani šest let, když závodil

v Karlových Varech. Když čekal na

startu, byl hrozně protivný, pořád

řval a já si v duchu říkala, že ho uškr-

tím nebo utopím,“ usmívá se. „Říkala

jsem trenérovi, ať ho hodí do vody,

nebo se z něj zblázním. Jenže pak

skočil do bazénu a voda ho zchladila.

Plaval tenkrát s asistentem, a místo

aby v cíli přestal, otočil se a plaval

zase zpátky. Asistent ho chytil až

v půlce bazénu, lidi nadšeně křičeli.

Tenkrát byl vyhlášen jako nejmlad-

ší plavec a vyhrál Kačera Donalda,“

vzpomíná paní Alena.

VELRYBA VBAZÉNĚ

Se jménem starozákonního hrdiny,

jehož spolkla velryba, si její druhý syn

jiný sport asi vybrat nemohl. „K vodě

mám blízko a tohle přirovnání z bi-

ble často lidem připomínám,“ pro-

zrazuje Jonáš, který úspěšně polyká

své soupeře. Velkou zásluhu na jeho

úspěších má trénování se zdravými

vrstevníky v plaveckém klubu v Jin-

dřichově Hradci pod vedením trenéra

Jana Šimka. „Jsem rád za komuni-

tu lidí, která u plavání je. Plavci drží

spolu, a i když je třeba neznáš, jsou

v pohodě a dokážeš s nimi vyjít. Ne-

vadí, že jsi postižený a tak trochu jiný,

to neřeší a jednají s tebou jako s nor-

málním člověkem,“ říká Jonáš, který

si takové soužití pochvaluje. „Trénin-

ky jsou sice těžší, ale o to víc mě že-

nou, abych se zlepšil, což mě hodně

posouvá dopředu,“ tvrdí plavec, který

v bazéně sází hlavně na nohy.

Svůj život si bez vody neumí

představit, jeho velkým vzorem je

olympijský šampion Michael Phelps.

„Mým snem je dostat se na paralym-

piádu. Už teď svou výkonnost zamě-

řuji, abych se za dva roky pokusil

dostat do Tokia. Svými uplavanými

časovými limity snad kritéria spl-

ním, tak uvidíme, jak to dopadne,“

přemýšlí Jonáš nahlas.

ZVLÁDNOUT, CO OSTATNÍ

Plavat a žít bez ruky se sice dá, ale je

to asi dřina. „Nikdy jsem to moc ne-

vnímal, prostě jsem se smířil s tím,

že ji nemám, a snažil se vyrovnat

ostatním,“ svěřuje se mladík. „Hendi-

kep je pro syna motivací být lepším,

na kolena ho nesrazil, spíš naopak.

Nikdy se mě nezeptal, proč ruku

nemá,“ přidává se paní Alena.

Starosti Jonášovi trochu dělá škola

a jak ji skloubit s plaváním, protože

plavat v učení by nechtěl. Když není

kvůli soustředěním nebo závodům

ve škole, pomáhá mu, že jeho dvojče,

o pět minut mladší sestra Barbora,

studuje stejnou školu, takže si má

od koho opsat poznámky. „Sestra je

přísná, docela mě sekýruje a nemá

slitování. Žene mě ale dopředu, což

je pro mě dobré,“ přiznává brácha.

„Vždycky, když něco udělala, chtěl

jsem to udělat po ní, ne aby mi ně-

kdo pomáhal. Chci zvládnout, co

ostatní,“ tvrdí Jonáš, kterého ve škole

kromě tělocviku baví občas čeština,