Strana 35
35
sítí. Jenomže znáte tu o zakázaném
ovoci. Prostě jsem najednou začala
navštěvovat internetové seznamky.
Nejdřív jen pro pobavení, důvodů
ke smíchu tam bylo dost. Ale pak
– jen nezávazně – jsem začala
promýšlet, jak by asi měl vypadat
můj seznamovací inzerát. Opravdu
bych chtěla nějaký vztah? Co o sobě
chci napoprvé prozradit? Některé
ženské nepokrytě žádaly mnohem
mladší muže – proč asi? Dokonce se
objevovaly požadavky „od přírody
skvěle vybavený“, „hudebně založený
s větší píšťalou“ nebo „používáš
pyžamo, já ne“. Bylo mi také jasné,
že na banality typu – půvabná
a kultivovaná hledá přítele, milence
a sportovce, hlásit se můžete všichni
tři – mohu přilákat jen naprostého
mamlase. A také mi bylo divné, proč
tolik podle fotografií hezkých žen visí
na seznamce už měsíce i roky. Co je
na tom všem špatně? Neměla jsem se
s kým poradit. Představa, že bych to
konzultovala třeba s dětmi, vyvolávala
husí kůži.
Nakonec jsem našla seznamku, kde
nebylo nutné vyplňovat sáhodlouhé
dotazníky. Stačilo napsat základní
údaje o věku a místě bydliště a připojit
fotku. Tu jsem měla moc pěknou
od vnuka. Jenom jsem připsala:
Hledám vztah, ale ne za každou
cenu. Tahle seznamka vyžadovala
drobný poplatek, a když jsem jim
poslala SMS s požadovanou částkou,
už se nic nedalo vzít zpátky. Podle
jejich pravidel tam můj inzerát musel
viset alespoň třicet dnů. Budou to
dny hrůzy, pobavení, nebo nabídek
slizkých úchylů? Poslední kategorie
zareagovala nejrychleji a nedalo se to
číst. Cožpak neexistuje nějaký policejní
útvar, který by podobné hnusárny
na internetu sledoval a jejich autory
posílal hned na kastraci? Asi ne…
Po čtrnácti dnech přišel první a na
dlouho poslední zajímavý kousek.
Vysokoškolák s celkem sympatickými
zájmy, podle fotky fešák a s důležitou
větou – váš vozík mi nevadí, vím, co je
nemoc i bolest. Tak jsem odpověděla
a za několik dní bylo rande v mé
oblíbené kavárně Kočka. Dopoledne,
kolegyně mají výuku… Přijela jsem
přesně, aby si nemyslel, že užuž
dychtím… Už tam čekal, poznala
jsem ho i přes výlohu a první pohled
říkal, že fotka nelhala. Vjela jsem
dovnitř a on vyskočil a hned ke mně,
odstrčil překážející židle, a když jsem
zarejdovala ke stolu, sáhl na parapet
pro krásnou, opravdu úžasnou kytku.
Skoro obřadně se uklonil, položil
květinu přede mne, počkal si na můj
pochvalný úsměv a teprve pak se
posadil.
„Když dovolíte, začal bych první,
abyste mohla hned posoudit, zda jsem
podle vašich nároků přijatelný. Tedy
všechno o mém vzdělání a profesi
víte, stejně jako o mém rozvodu. Na
naše setkání jsem si nechal osobnější
informace. Mě zaujalo, že jste na vozíku
a tak krásně se s tím vyrovnáváte. To je
obdivuhodné… Rád bych se inspiroval…
Já sice normálně chodím, ale jinak…
Měl jsem například už pět podezření
na nádor. Různý. Všechno doktoři sice
popřeli, ale víte, jak to chodí. Já cítím,
že to ve mně je… A pak plíce. Dýchám
dobře, rentgeny jsou čisté, ale jen
já vím, že tam je to vážné. Slinivka.
Všude píšou, že její onemocnění je
nejzákeřnější, cosi jsem si nastudoval…
Prostě mi to nechtějí říct… Ale
nejhorší je ten mozek. Jistě víte, že
nebolí. Ovšem já vnímám v hlavě
takové zvláštnosti, že to nemůže být
v pořádku. Byl jsem i na klinice v Praze,
ale skoro se mi vysmáli!“
Nevěřila jsem svým uším. Dokonalý
hypochondr. Co já s ním? Špitla
jsem jenom: „A na co potřebujete
mě, mrzáka?“ Odpověď měl zřejmě
připravenou: „No přece jako oporu.
Jako člověka, který uvěří mým
obavám a společně se mnou se
postaví nebezpečí, kterému čelím.
Potřebuji pochopení a pomoc, moc to
potřebuji…“
V jeho očích se objevily slzy. Řekla
bych, že umělé. Nechala jsem kytku
kytkou a co nejrychleji odrejdovala
pryč. Už na ulici mě napadlo, jak ten
příští inzerát napsat líp. Chlapů na
seznamkách je přece dvakrát tolik co
ženských.