Strana 15
REFLEKTOR / TRIBUNA
15
Filmoví tvůrci čas od času sáhnou po
tématu lidí na vozíku. Jedná se o snímky
různých žánrů i kvality. Některé z nich při-
nášejí vhled do života a psychologie člověka
s postižením, jindy vozík představuje spíše
jen tvůrčí zápletku či součást určité postavy.
Zeptáte-li se někoho, jaký film o člověku
na vozíku si vybaví, většina zpravidla od-
poví: Nedotknutelní. Tato francouzská ko-
medie z roku 2011 o celkově ochrnutém
milionáři a jeho černošském asistentovi
z chudých poměrů si vskutku právem
vysloužila velkou diváckou popularitu.
Podobně jako norský snímek z roku 2006
Kurz negativního myšlení, který balancuje
na hraně hodně černé komedie a dramatu.
Z poslední doby také v kinech zaujalo
ztvárnění života nedávno zesnulého vědce
Stephena Hawkinga Teorie všeho (Velká
Británie; 2014) a romantické drama Než
jsem tě poznala (USA; 2016).
Posledně jmenovaný film se neubránil
pohádkovému hollywoodskému pojetí.
Nechybí mu však hlubší přesah díky
otázce, zda má člověk pokračovat v životě,
i když už se nikdy nevyrovná tomu před
úrazem, nebo z něj má dobrovolně odejít.
Téma práva na eutanazii řeší i koprodukční
drama Hlas moře (2004) natočené podle
skutečného příběhu. Jeho hlavní hrdina
Ramón po úrazu třicet let usiluje o důstoj-
ný odchod z tohoto světa.
ŽIVÉ PŘEDLOHY
Filmy natočené podle reálné předlohy
ostatně tvoří poměrně velkou část „vozíč-
kářské“ produkce. Jedná se i o již zmíněné
Nedotknutelné a Teorii všeho. V roce
1989 vznikl irsko-britský snímek Moje
levá noha na motivy autobiografické knihy
irského spisovatele Christyho Browna,
který mohl kvůli dětské mozkové obrně
používat jen svoji levou dolní končetinu.
Podobné téma charismatického šéfredak-
tora, jenž po mozkové příhodě komunikuje
jedním okem, přináší francouzsko-americ-
ký Skafandr a motýl (2007).
V dalším případě tvůrci připomínají
doktora Guttmanna, který v britském filmu
Nejlepší muži (2012) prostřednictvím
sportu navrací smysl života ochrnutým
vojákům z druhé světové války. Sport pak
hraje hlavní roli také v příběhu otce a po-
stiženého syna ve francouzsko-belgickém
dramatu Ze všech sil (2013).
Inspirací však nemusejí být pouze známí
lidé. Polské drama Život je úžasný (2013)
silným způsobem zachycuje osudy chlap-
ce, u kterého až v dospělosti jeho okolí
pochopilo, že není mentálně retardovaný
a umí komunikovat. Americký film Sezení
(2012) zase pojednává o erotické touze
paralyzovaného člověka, kterou mu naplní
sexuální asistentka. Výčet opravdových
příběhů pak můžeme uzavřít americkým
filmem Joni (1980) o ženě, které po osud-
ném skoku do vody pomohla víra v boha.
SVĚT POSTIŽENÝCH MUŽŮ
Málo známý snímek Joni stojí za zmínku
už jen proto, že jeho hlavní hrdinkou je
žena. Drtivá většina hrdinů na vozíku jsou
totiž muži.
Jako typického zástupce žánru lze uvést
americký Tanec na vodě (někdy uváděný
také jako Druhá šance; 1992), ve kterém
se postava Joela těžce smiřuje s ochrnutím
a odhání od sebe svoji partnerku. Muži
jsou také hlavními protagonisty belgické
roadmovie – komedie Hasta la Vista!
(2011) o trojici lidí s postižením, kteří vy-
razí do Španělska za sexem. Maskulinní je
i maďarská komedie Takoví normální vo-
zíčkáři (2016) o neobvyklých nájemných
vrazích. V americké romantické komedii
Kouzlo Belle Isle (2012) ztvárnil nechodí-
cího starého spisovatele Morgan Freeman.
A pro koho je těch komedií a romantiky už
příliš, ocení možná britsko-francouzské
erotické drama Hořký měsíc (1992).
Vydařeným vhledem do touhy po samo-
statnosti dvou rozdílně postižených přátel
na vozíku je britsko-irské komediální drama
Uvnitř tančím (2004). Méně povedená je
pak adaptace Hitchcockova thrilleru Pohled
z okna (1998). Zajímavé však je, že si hlavní
roli zahrál opravdový vozíčkář, Christopher
Reeve, slavný představitel supermana, který
si po pádu z koně zlomil krční obratel.
Samostatnou kategorii pak tvoří muži zra-
nění ve vietnamské válce, ať už jde o Návrat
domů (1978), Narozen 4. července (1989)
nebo o postavu poručíka Dana v nezapome-
nutelném Forrestu Gumpovi (1994).
ŽENY ADOMÁCÍ PRODUKCE
Vraťme se však k ženským hrdinkám, na
něž filmaři naštěstí také úplně nezapomněli.
Zdařilé britské komediální drama Teorie
létání (1998) vypráví příběh nevyléčitelně
nemocné dívky, která chce zažít sex
a pomoci jí s tím má asistent, který si
odpykává trest. Zápletku švédské komedie
Zamilovaný kněz (2003) prozrazuje do ur-
čité míry už sám název. Snad jen dodejme,
že jeho nechodící láska není zrovna plaché
stvoření. A nakonec belgicko-francouzské
sociální drama Pachuť krve (někdy také
Na dřeň; 2012), kde hlavní hrdinka přijde
o nohy a sblíží se s mužem, který se živí
rvačkami a (ne)stará se o malého synka.
Paradoxně se stanou jeden druhému neče-
kanou oporou.
Uvedený výčet jistě není kompletním pře-
hledem, co o vozíčkářích světová kinema-
tografie nabízí. Například zde vůbec nejsou
zastoupeny dokumentární snímky. Mezi ty
by se jistě daly zařadit i některé české poči-
ny. V hraných filmech lze totiž z domácích
luhů a hájů bohužel jmenovat snad jedině
Už zase skáču přes kaluže (1970). Více
prostoru dostali tuzemští vozíčkáři v seriá-
lech, především díky Janu Potměšilovi. Na
tragické ztvárnění detektiva na vozíku v po-
dání Richarda Krajča v televizní sérii Vraždy
v kruhu raději nekoukat ani ze zvědavosti.
Snad se domácí kinematografie brzy dočká
zajímavého díla o vozíčkáři či vozíčkářce,
v libovolném žánru.
Vozíčkáři a film
RADEK MUSÍLEK
připomíná několik titulů,
jejichž hlavním protagonistou
je člověk s postižením
– vozíčkář
Zeptáte-li se někoho, jaký film o člověku na vozíku si vybaví,
většina lidí zpravidla odpoví: Nedotknutelní. Tato francouzská
komedie z roku 2011 o celkově ochrnutém milionáři a jeho
černošském asistentovi z chudých poměrů si vskutku
právem vysloužila velkou diváckou popularitu.