Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 13

13

podnikat i navzdory svému handi-

capu. Občas se totiž bohužel stává,

že některé rodiny z obav o svoje po-

tomky s postižením v takovém roz-

letu studenty příliš nepodporují, což

potvrdila i slova některých účastníků.

O to větší hodnotu pak taková škol-

ní iniciativa má. „Přínosem je radost,

když člověk vidí, jak někdo třeba

prvně cestuje letadlem. Samostat-

nost, zkušenosti – není to jen o jazyce

a výuce,“ dodává k tomu asistent pe-

dagoga Jan Bříza.

Bez užitku jistě není ani fakt, že

studenti poznali, na jaké úrovni je

bezbariérovost a přístup k lidem

s postižením ve vyspělé západoev-

ropské zemi. Oboje si všichni po-

chvalovali – od hotelu přes dopravu

až po samotnou školu. I když podle

slov hlavní organizátorky Marti-

ny Chrastinové nebylo ani v Anglii

úplně snadné najít hotel s takovým

množstvím vyhovujících pokojů:

„V minulosti jsme při jiné příleži-

tosti neudělali kvůli bezbariérovosti

moc dobrou zkušenost s výměnným

pobytem do rodin, takže nám bylo

jasné, že tentokrát musíme zajis-

tit vyhovující hotel. To sice náklady

projektu poněkud navýšilo, ale bylo

to nezbytné. A ten, který jsme našli,

nám ve všem vyšel náramně vstříc.“

VŠECHNO VANGLIČTINĚ

Z hotelu do školy vyráželi studenti

každý den pěšky nebo autobusem,

aby mohli od devíti začít svůj zhruba

šestihodinový přísun poznatků vý-

hradně v anglickém jazyce.

Přestože se prý doma předem na

nic speciálně nepřipravovali, všech-

ny aktivity zvládali dobře. Někdo

uměl sice anglicky třeba trochu

méně, ale v takovém případě po-

mohli s překladem zdatnější spolu-

žáci. Podle slov účastníků byla vý-

uka vedena zábavnou a praktickou

formou a po týdnu se už „rozmluvili“

všichni. Kvůli lektorce totiž museli

během společné práce hovořit ang-

licky i mezi sebou. „Pak už jsem se

nebála, že udělám chybu,“ říká napří-

klad studentka Katka Pleskáčková.

Katka, která má kromě tělesné-

ho i postižení zrakové, navíc učinila

ještě jednu zajímavou zkušenost:

Během výuky jí dělala asistentku

pedagožka ze Slovinska, která při-

jela s jinou zahraniční skupinou. „Na

Tellus College jsme pochopitelně

nebyli sami. Svoje projekty tu měli

také Italové, Turci, Španělé a právě

Slovinci,“ vzpomíná Martina Chras-

tinová. „Dotyčná slovinská kolegyně

dělala svým studentům pedagogic-

ký doprovod tak jako já, ale sama se

nabídla, s tím, že to bude zajímavá

zkušenost i pro ni. My jsme se za-

tím věnovali administrativní stránce

projektu i přípravám volnočasových

aktivit a výletů.“

Výprava zČech:

Martin Máslo druhý

zleva aKatka

Pleskáčková

vrůžovém.