Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 14

REFLEKTOR / STUDENTI S POSTIŽENÍM V BRITÁNII

Tak něco dělej

a bude ti líp…

… říkáme často dětem, vnouča-

tům, občas i starým lidem. Není to

žádná novinka, každý jsme si to

konečně vyzkoušeli sami u sebe.

V dětství, kdy jsme upozorňo

-

váním na své obtíže přivolávali

pozornost rodičů, ve školním

věku, kdy jsme se nudili, až nás

v zádech bolelo. Jakmile jsme

místo pozorování svých obtíží,

sledování, jak nám teče krev na

rozbitém koleně, začali věnovat

pozornost něčemu jinému, jako

by bolest odcházela. Říkáš, že tě

bolí hlavička? Tak si pojď skládat

domino, ona tě přestane bolet.

A opravdu, jakmile jsme dítě

zaujali hrou, bylo to hned lepší.

Známe to všichni, když třeba od

-

cházíme z návštěvy u nemocných

a oni nás doprovázejí slovy „moc

mi ta návštěva pomohla, přijď

zase“. Bolest samozřejmě trvala

dál, ale tím, že jsme věnovali po

-

zornost něčemu jinému, zdánlivě

ustoupila. Mám to vyzkoušené

i ze svého dětství. Stačilo to trochu

pofoukat a za deset minut to

méně bolelo. Na tomto principu,

jak dnes víme, působilo v minu

-

losti – pokud jsme tomu věřili

– zaříkávání a vlastně i kouzel

-

nictví. Pozornost byla odpoutána

od bolestivého místa. Dodnes to

všichni známe. Staří lidé, kteří

sedí převážně doma, někdy až

příliš sledují své vlastní neduhy.

Pokud se ale v něčem angažují,

jsou aktivní, jsou jejich obtíže

alespoň částečně vytlačeny jejich

zájmy. Proto ve stáří doslova platí,

že aktivity v jakémkoliv oboru

pomáhají zdraví. Pomáhá jim

to, i když je to zdánlivě namáhá.

Podpořit je v těchto aktivitách je

v zájmu všech – i těch, kteří zatím

tyto obtíže nemáme. Zatím.



Autorka je socioložka,

členka rady Konta Bariéry.

SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ

Dlužno dodat, že ostatní skupiny,

se kterými se Češi brzy spřátelili, ne-

tvořili studenti s postižením. V tomto

ohledu byla výprava z Janských Láz-

ní průkopnická i na samotné Tellus

College. Studenta Martina Másla při-

tom potěšilo, že jeho angličtina je na

podobné úrovni jako u vrstevníků

z jiných zemí.

INSPIRACE KNÁVRATU

Pokud zrovna neprobíhala výuka

nebo škola nepořádala teambuil-

dingové aktivity (studenti svorně

vzpomínají na nezapomenutelné

mezinárodní karaoke), vyráželi čeští

studenti na výlety po okolí. Využívali

k tomu pronajatou speciálně upra-

venou dodávku. Viděli tak například

Artušův hrad Tintagel na působivých

útesech, futuristické skleníky Pro-

jektu Eden, vřesoviště s divokými

koňmi, žraloky v akváriu… Dalo by

se pokračovat dlouhým výčtem míst

i zážitků.

Dvouletý projekt, v jehož rámci

navíc mohli někteří vyučující z Ob-

chodní akademie Olgy Havlové ab-

solvovat školení ve Švédsku, však

bohužel končí. Martina Chrastinová

i její kolegové jsou ovšem připrave-

ni pustit se do dalšího – a to i přes

riziko, že množství práce na podání

žádosti nezaručuje kladný výsledek.

Báječné zpětné vazby od studentů

jsou však velkou motivací a vyuču-

jící věří, že znovu uspějí.

Vždyť co by mohl učitel chtít víc

než vidět doslova hmatatelné nadše-

ní svých žáků. Některé z nich pobyt

inspiroval k dalšímu pomaturitnímu

studiu v Anglii, jiní dokonce uvažují

o práci. Projekt Erasmus totiž pořá-

dá tříměsíční dobrovolnické stáže.

A student Martin Máslo jde ve svých

úvahách ještě dál: „Hned bych se tam

odstěhoval.“



Autorka

projektu Martina

Chrastinová

vede Katku.

Asistent Jan Bříza

v akci během jedné

z výprav

za poznáním.