Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 11

11

se zpívá, tancuje, jezdí na výlety, ale

také debatuje o společnosti, učí fi-

nanční gramotnost, trénuje paměť

a třeba i pátrá po předcích. Vzájemná

setkávání jsou i terapií na nevyhnu-

telné bolístky pokročilého věku. Paní

Bálešová to shrnuje: „I hodně staré

rány se zmenší, když je můžete sdílet

s někým, kdo chápe a rozumí.“

Banalita? Ve stárnoucí společnos-

ti se řeší důchody, sociální služby,

dostupnost lékařské péče, přijatelné

bydlení. Jsou to důležité problémy.

Ale žádná statistika neumí ani spo-

čítat, ani nahlédnout do duší seniorů

a seniorek, kteří – často téměř opuš-

těni rodinou – sedí za okny svých

bytů nebo celý den před televizní-

mi obrazovkami a povídat si mohou

nejvýš sami se sebou. Je jich mno-

ho, nebo málo? Sociální pracovníci

a aktivisté nejrůznějších neziskovek

by potvrdili, že jich jsou tisíce. Celé

dny a týdny promluví tak nejspíš

s pošťačkou nebo pokladní v ob-

chodě. Koho vlastně zajímá jejich ži-

vot, jejich názory, jejich zkušenost?

V době, která preferuje spěch, výkon,

zisk a fyzickou krásu? Jakou má pro

nás jejich existence ještě cenu?

SE STÁŘÍM

NEUMÍME HOSPODAŘIT

Když už bychom připustili, že o pe-

níze jde až v první řadě, čeští senioři

mají nevyčíslitelnou hodnotu nejen

pro své blízké, ale doslova pro celou

společnost. Jejich zkušenost, jejich

draze zaplacené životní omyly, je-

jich doslova encyklopedické znalosti

ze všech oblastí hospodářství, vědy

i kultury pohříchu leží víceméně la-

dem. Který starosta nebo primátor

z nich umí za pár obložených chle-

bíčků a sklenky vína vytvořit svůj

expertní sbor? Kdo umí oslovit moz-

ky, léta zkoušené a vyzkoušené?

Ani v Teplicích se tím samospráva

moc netrápí, a tak si ve Zvonkohře

znovu a znovu vytvářejí přátelský

a plodný svět nezištné pomoci a kaž-

dodenního hledání svěžesti. Vlasta

Holmanová pracovala léta v samo-

správě. V nedalekém Duchcově ale

prý bývala atmosféra jiná: „Zažila

jsem tam předsedu národního vý-

boru, který věděl o městě doslova

všechno. Tím pádem věděl i o lidech,

o jejich kvalitách. A uměl je oslovit.

Mladé i starší. Tím neidealizuji teh-

dejší dobu, jen říkám svou zkuše-

nost. Dnes se lidé na obecních úřa-

dech mění každé čtyři roky, prostě

podle výsledku voleb. To ale skoro

vylučuje dlouhodobou práci, natož

stabilní kontakt se seniory. A to je

škoda.“ Sama však přiznává, že by

to chtělo i více seniorské aktivity.

Nabídnout se do odborných komisí,

nehledat funkce a dokázat, že mohou

být velmi užiteční.

A pak je tu další kouzlo senior-

ských aktivit – klub silně podporuje

a upevňuje samostatnost a soběstač-

nost starších lidí. Jeho členky i členo-

vé se mohou opírat nejen o spolehlivá

přátelství ostatních, ale také o nové

informace z nejrůznějších kurzů

a přednášek, protože samostatnost je

především opřena o dobré zvládnutí

informací o zdraví, sociálních služ-

bách, právních otázkách i o spolehli-

vé zajištění vlastní bezpečnosti. Kde

vlastně začíná bezmocné stáří? Když

pomineme vážné nemoci, tak prostě

tam, kde si nevíme rady. A to se čle-

nům Zvonkohry těžko může stát.

KDO ZA TO MŮŽE?

Nenahraditelnou duší teplického

klubu je Helena Voctářová. Umí ne-

jen vymýšlet nové programy, shánět

nové sponzory a všechno spolehlivě

zorganizovat, ale také se energicky

postavit proti každé malodušnosti

a nedostatku sebedůvěry. A pak jsou

tu nové nápady – už čtyři roky po-

řádají setkání s emeritním členem

Severočeské filharmonie Petrem

Kašparem. Pouští se hudba, povídá

se o muzice i o životě, připomínají se

klasikové, ale i jazzmani…

Kultura bývá častou součástí se-

niorských akcí všude. Ale tady se

vedle hezky strávených odpolední

přidává i hlubší pohled, který bychom

mohli nazvat vzděláváním. Protože

k životu zdejších seniorů patří nejen

vzpomínky, ale také otevírání nových

obzorů, které není zbytečné ani v po-

kročilém věku. Předsedkyně Zvon-

kohry umí i přispěchat s pomocí: „Na

každé akci máme prezenční listinu.

A když zjistím, že někdo chybí už ně-

kolikrát a my nevíme proč, už volám:

Zdeničko, už jsem tě měsíc neviděla.

Co se děje? Potřebuješ něco? Mám za

tebou zajít? A takhle se starají i dal-

ší kolegyně. Je nás osmdesát, takže

vždycky se pomocná ruka najde.“

Ohlas takové solidarity je pozoru-

hodný. I děti seniorů se zpátky ob-

racejí na Zvonkohru, aby vyjádřily

svou vděčnost. Dobře totiž vidí, jak

se jejich maminka nebo tatínek ná-

vštěvami klubu změnili, jak u nich

zmizely prvky apatie. Škoda, že tato

velká služba nemá právě výraz-

nou podporu města. Nejde totiž jen

Když už

bychom

připustili,

že o peníze

jde až

v první

řadě, čeští

senioři

mají nevy-

číslitelnou

hodnotu

nejen pro

své blízké,

ale doslova

pro celou

společnost.

Tady jde opravdu

súsměvem

všechno líp

(na snímku mávající

Miluška Bálešová).