Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 30

KULTURA

Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

Foto: JAN ŠILPOCH

Do Ateliéru výchovné dramatiky pro

neslyšící DiFa JAMU v Brně (dále

jen AVDN) vstoupíme během vý-

uky profesorky Zoji Mikotové: každá

změna prstů nese v sobě i srozumi-

telný kód pro znakování, už jsme si

na tohle světové „esperanto“ zvykli.

Bariéry mezi světem „ticha“ a na-

ším, plným hlasů a zvuků, padly až

v posledních desetiletích – také díky

začleňování znakového jazyka do di-

vadelního kontextu.

Profesorka Zoja Mikotová souhla-

sila s tím, že nám předvede běžnou

práci v ateliéru poté, co nás upouta-

lo absolventské představení AVDN,

tentokrát na námět tragédie Garcíi

Lorky Dům Bernardy Alby. Dale-

ko víc o všem, co se v ateliéru děje,

nám ozřejmila domluvená soukro-

má „audience“ s pedagogy a studen-

ty. S trochou vzpomínání, ale hlavně

současností ateliéru. Zoja Mikotová,

dlouholetá režisérka a pedagožka, se

trochu ošívá při označení zakladatel-

ka ateliéru, i když její role byla v celé

situaci stěžejní. A to bez jakýchkoliv

zahraničních zkušeností.

Ještě dnes si dobře vybavuje, jaké

možnosti měli neslyšící před rokem

1989 – mnoho jich skutečně nebylo.

Cesta k založení brněnského atelié-

ru (1992) se podle ní vytvořila jako

výsledek logické úvahy – jednalo

Nejen o baletu rukou

Procvičování prstů při výuce pohybového divadla

připomíná let ptáků. Ohebné ruce studentek

plují volně prostorem, gestikulují spolu –

v komunikaci určené pro neslyšící.

Ovšem tenhle ateliér na JAMU v Brně

není jen o baletu rukou…

se o unikátní české podání, hledání

nových možností pro ty, kteří uvízli

v ulitě ticha. „Projekt vytvořit lekce

pro studenty, kteří nechtěli pobývat

jen v pantomimě, považovali mnozí

lidé za průlomový,“ ohlédne se pro-

fesorka Mikotová na začátky všeho

kolem nového ateliéru, instalované-

ho krátce po revoluci, a pokračuje:

„Jednalo se o jakousi tvůrčí laboratoř

nových možností pohybového vyjád-

ření neslyšících. Proto jsme praco-

vali s akrobacií, tancem, se žonglo-

váním, ale i s maskami a loutkami.

A zcela vědomě jsme začali začleňo-

vat znakový jazyk. Napomohla nám

i celková tehdejší atmosféra na škole,

kdy se naše divadelní fakulta po roce

1989 osamostatnila a vedení v čele

s děkanem prof. Josefem Kovalču-

kem mělo pro náš experiment velké

porozumění.“

NESLYŠÍCÍ JAKO SVĚTOOBČANÉ

V dosavadním vývoji ateliéru VDN

prožívají nyní určitou stabilizaci, ale

nezastavují se. Přihlížejí i k požadav-

kům společnosti. Třeba tím, že mimo

jiné reagují na inkluzi. Slovo přebírá

usměvavá doc. Veronika Broulíková,

která nyní ateliér vede: „Při přijíma-

cích zkouškách do AVDN, které pro-

bíhají jednou za dva roky, může v sou-

časné chvíli uspět ten, kdo prokáže