Strana 34
KULTURA / POVÍDKA
P
oslední dva roky,
od toho pitomého
úrazu, jsem na
žádné chlapy
ani nepomyslela.
Ani to nešlo.
Dva měsíce
v nemocnici
a dva měsíce
těžkých nocí, kdy jsem stále a stále
nesouhlasila s diagnózou těch
přechytralých doktorů. Vozík bude váš
nejlepší kamarád a buďte ráda, že si
aspoň na záchod dojdete o berlích!
Pak skoro půl roku v Kladrubech na
rehabilitaci, která v prvních týdnech
připomínala mučírnu. Právě tam mi
přijel manžel oznámit, že se chce
rozvést. „Promiň,“ neustále mumlal,
„ale já v necelých padesáti přece
nemůžu skončit jako asistent mrzáka.“
V upoceném tričku, se slepenými
vlasy a odřenými nehty bez laku
jsem se mu vlastně ani nedivila.
A neprozradila mu, že pokud jde o sex,
mělo by být všechno v pořádku. Když
jsem to pak promýšlela, došlo mi, že
naše manželství skoro jistě nefunguje
už léta. Co jsem se s ním nahádala, že
jeho pobyty na sportovních táborech
se studentkami s úsměvem komentuje
celé město! Co jsem se navysmívala
jeho límcům u košil, umazaným
od mejkapu! Byl to zkrátka děvkař
a doslova se mi ulevilo, když mi
napsal, že si z bytu odvezl své věci
a klíče dal synovi.
Vrátila jsem se z rehabilitace
a poprvé od pádu na omrzlém
chodníku jsem se rozplakala. Děti mi
krásně přestavěly celý byt. Všechno
bylo bezbariérové a v koupelně zázrak
– vana s dvířky! Kuchyň se dala
perfektně obsluhovat z vozíku a ještě
k ní přibyla sada různých podávátek,
prodlužovaček rukou a dálkové
ovládání na sporák, troubu i robota.
Když má ženská takového syna
a stejně milou dceru, potřebuje ještě
nějakou mužskou bytost?
Vyřídila jsem postupně všechny
možné papíry kolem invalidity
a různých příspěvků, dlouho seděla
u počítače a zjišťovala, jestli bych
si neměla koupit auto s ručním
ovládáním, ale pak zavolala jedna
z mých kolegyň a úplně mě zaskočila
– a ty už se k učení nevrátíš?
Zastyděla jsem se, protože holky
ze školy i ředitel mi neustále psali
a nabízeli všelijakou pomoc a já jen
odpovídala: ne, děkuju, ne. Dokonce
jsem je ani nepozvala na kafe, žila
jsem si ve svém fungujícím království,
občas jsem vylákala vnoučata na
návštěvu, poseděla s dětmi a snažila
se i doma cvičit, jak to jen šlo. Zvládla
jsem s vozíkem i menší nákupy, sem
tam poklábosila na ulici se sousedy
a vůbec jsem neměla pocit samoty.
Ale myšlenka o návratu do školy mi
v hlavě vrtala. Z vozíku bych přece
angličtinu i zeměpis zvládla. Chce to
jen delší ukazovátko k mapám!
Hodně jsem sedávala u počítače,
pročítala zprávy i všemožné rady pro
vozíčkáře, svět internetu mi připadal
tak zalidněný, že jsem se i přistihla nad
úvahou, jestli bych si neměla založit
účet na facebooku. To mi rozmluvila
dcera, jako soudkyně mladistvých
věděla své o pastech sociálních
Zdeněk Jirků:
Seznamka
Ilustrace: MIROSLAVA KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ