07-08/2016

• Strana 1

  Cena jednoho výtisku 30 Kč ve volném prodeji / Roční předplatné 240 Kč / Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč

  Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

  07–08 / 2016

  Rio 2016

  KDO DOSÁHNE

  NA PARALYMPIJSKÉ

  MEDAILE?

  (s. 4)

  Koupí tohoto časopisu podpoříte

• Strana 2

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

• Strana 3

  3

  EDITORIAL OBSAH

  ŠTĚPÁN BENEŠ

  Musíme zasypávat příkopy, říká

  v zamyšlení spolu se Zdeňkem Jir-

  ků legendární rocker Ondřej Hejma.

  Někdy to znamená obrovskou dřinu,

  ale pokud se smíříme s tím, že se

  přes propast nedostaneme na dru-

  hou stranu, mnoho se nezmění.

  Své o překážkách vědí sportovci

  s handicapem. V době uzávěrky let-

  ního čísla ještě nebylo jisté, kdo vy-

  razí reprezentovat Českou republiku

  na paralympijské hry v jihoameric-

  kém Riu de Janeiro. Přesto: Několik

  želízek v ohni známe a budeme rádi,

  když se potkáte nejen na následu-

  jících stránkách, ale hlavně v době

  konání u televizních přenosů, zpráv

  a sestřihů. A snad i za doprovodu

  naší hymny na stupních vítězů.

  Takový malý letní závod, i když

  zdaleka ne olympijský, jsme uspořá-

  dali i my. Zajímalo nás, jak to v praxi

  vypadá, chcete-li se po Praze pohy-

  bovat bezbariérově. Trasu ze Smí-

  chovského nádraží až na Žižkovský

  vysílač absolvovali spolu s Radkem

  Musílkem také Jakub Neubert a Ka-

  rolína Chloubová – na mechanickém

  i elektrickém vozíku a každý trochu

  jinak. Jak to dopadlo, si můžete pře-

  číst na straně 15.

  Ale i to další, co pro vás kolegové

  připravili v rozšířeném letním vydá-

  ní, stojí za to: Zdeněk Jirků například

  navštívil jedinou Camphill komunitu

  v Čechách a svůj text pojmenoval

  Radost na soutoku. Když si jej pře-

  čtete, pochopíte proč – a také že to

  nemusí být vždy samozřejmé. Petr

  Buček vám ukáže, jak se do auta

  montuje ruční ovládání pro handi-

  capované řidiče, s Jirkou Čeloudem

  se na handbiku projedete Marokem

  a dozvíte se, že věnovat se jezdectví

  nebo tanci není z vozíku vůbec ne-

  myslitelné.

  Milí čtenáři, přeji vám příjemné

  léto. A potkáte-li nějaký ten pomysl-

  ný příkop, zkuste jej zasypat.

  

  Přes překážky

  Radost na soutoku:

  Reportáž z jediné camphillské

  komunity v Čechách

  Cesta Marokem:

  Na handbiku pouští i sněhem

  Ze Smíchova na Žižkov:

  Závod pražskou bezbariérovou dopravou

  strana 18–21

  strana 30–33

  strana 15–17

  Ondřej Hejma:

  Musíme zasypávat příkopy

  strana 24–26

  Martina Henrichová:

  Nikdy mě nenapadlo, že bych měla

  s tancem přestat

  Auto-moto:

  Jak se montuje ruční ovládání

  strana 40–42

  strana 36–38

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

• Strana 4

  FOTOEDITORIAL

  Naděje pro Rio

• Strana 5

  5

  David Drahonínský

  nar. 1982, atletika – lukostřelba. Ochrnul

  po těžkém úraze. Reprezentoval úspěšně

  na paralympijských hrách vPekingu

  (zlatá medaile), stříbrné místo vLondýně.

  Mistr světa 2015, mistr Evropy 2016,

  držitel dvou světových rekordů. Vsoutěži

  oNejlepšího handicapovaného sportovce

  ČR 2015 obsadil 3. místo.

  Trenér: Vladimír Brada

  Umíte vrozhodujících okamžicích

  překonávat sám sebe?

  Mám pestrý trénink anejde jen ostřílení

  zluku. Lukostřelba je fyzicky ipsychicky

  náročný sport. Já se snažím skloubit

  fyzický, střelecký imentální trénink tak,

  abych byl na závody co nejlépe připravený.

  Samozřejmě velice důležitý je také relax

  aodpočinek. Díky mentální přípravě také

  vím, že největší soupeř jsem já sám! Za

  poslední dva roky jsem sedmkrát překonal

  světový rekord… Troufám si tedy říci, že se

  mi tenhle souboj zatím daří – vmé hlavě –

  vyhrávat.

• Strana 6

  Anna Luxová

  nar. 1997, atletka (běh, po operaci achillovky

  začala svrhem koulí), trpí mozkovou obrnou.

  Studuje Střední školu mezinárodních

  aveřejných vztahů vPraze. Před pěti lety se

  stala členkou sportovního klubu Jedličkova

  ústavu vPraze. Zúčastnila se LPH vLondýně,

  kde skončila na pátém ašestém místě, je

  juniorskou mistryní světa zlet 2012 a2015

  vběhu na 100 i200 m.

  Trenér: Zdeněk Valjent

  Často cestujete, pobýváte na závodech – co je na nich nejlepší

  a co nejtěžší? A bez čeho nikdy neodjíždíte?

  Navštívila jsem místa, kam bych se jinak nepodívala, a poznala

  úžasné, inspirativní lidi. Negativní je pro mě stres, jsem velký nervák.

  Bojím se třeba předčasného startu, situace, že nepoběžím tak rychle,

  jak bych si přála. I toho, že se má koule někam ztratí, že vyšlápnu

  zkruhu. Bojím se asi zbytečně moc. Většinou to dopadá dobře, stres

  se postupně mění v potřebný adrenalin. Na cestách se neobejdu bez

  treter, vlastní koule, spínacích špendlíků a dobré hudby.

  FOTOEDITORIAL

• Strana 7

  7

  nar. 1980, stolní tenista.

  Narodil se svrozenou vadou

  levé ruky. Paralympijským

  vítězem se stal již vSydney

  (2000) ve dvouhře mužů,

  na mistrovství světa 2014

  vPekingu získal cenný bronz.

  Stolní tenista zHavířova

  se stal třetím nejlepším

  handicapovaným sportovcem

  České republiky za rok 2014.

  Trenér: Kamil Koutný

  Jaký závod byl podle vás pro

  nominaci do Ria rozhodující

  asjakými ambicemi tam

  pojedete?

  Na turnaje jezdím průběžně

  celé roky audržuji se již

  několik let kolem pátého až

  sedmého místa na světovém

  žebříčku, takže súčastí

  předběžně počítám. Zřejmě

  se vydám na svou šestou

  paralympiádu – amé cíle?

  Dostat se do semifinále,

  bojovat ojeden zcenných

  kovů. Při utkáních věřím

  svému trenérovi Kamilu

  Koutnému – zná mě dokonale,

  začal mě trénovat ve čtrnácti.

  Výjimečný je vtom, že

  vkoncovce utkání má pro

  mne pokaždé radu, která bývá

  většinou vítězná…

  Ivan Karabec

• Strana 8

  Jan Povýšil

  nar. 1982, plavec. Před ochrnutím

  při jízdě na tobogánu patřil knašim

  hokejovým nadějím, zúčastnil se

  paralympiád vSydney, Aténách,

  Pekingu aLondýně – se ziskem

  pěti medailí. Kromě plavání se

  Jan Povýšil intenzivně věnuje

  fotografování, má za sebou několik

  úspěšných výstav.

  Trenérka: Jaroslava Passerová

  Našel jste člověka, který vám

  dokáže radit, koučovat vás? Včem

  je jedinečný?

  Nerad si nechávám do čehokoliv

  mluvit, je velmi těžké, abych někoho

  poslouchal. Můj trenér/trenérka

  musejí být autority dostatečně velké

  na to, abych jim důvěřoval. Měl

  jsem vživotě na trenéry štěstí – pár

  takových, kteří mi radí akoučují,

  si mě našlo. Andrea Věnseková

  aJaroslava Passerová jsou obě

  ztoho rodu adokážou mě usměrnit

  vrámci tréninku imimo něj. Tím jsou

  dostatečně jedinečné, takových moc

  není.

  FOTOEDITORIAL

• Strana 9

  9

  Tereza Diepoldová

  nar. 1988, cyklistka, v deseti letech

  měla nehodu při cestě na prázdniny,

  vystudovala FTK v Olomouci, nyní

  studentka FTVS UK v Praze. Patří

  mezi naše nejlepší handicapované

  sportovkyně. Zatím se zúčastnila

  tří letních paralympiád – vAténách

  a v Pekingu (plavání), v Londýně

  (cyklistika).

  Trenér: Viktor Zapletal

  Nakolik se sportováním změnil váš

  život?

  Se sportem jsem začala v pěti

  letech, mám k němu velice blízko.

  U prvních sportovních krůčků byli

  moji rodiče a inspirací se pro mě

  stal bratr. Možná také proto, že

  sportuji odmala, nevnímám, že by

  se můj život nějak změnil. Jako

  prioritu cítím, abych byla spokojená

  i v osobním životě – sport je zábava,

  která mě musí těšit a dělat šťastnou.

  Myslím si, že pokud bude každý

  sportovat, třeba jen rekreačně,

  udržuje si zdraví a zlepšuje fyzičku,

  a to je u osob s handicapem velmi

  důležité.

• Strana 10

  FOTOEDITORIAL

  Daniel Bína

  narodil se 1970, jachting, závodil od

  10 let, po autonehodě začal znovu

  v roce 2003. Kvalifikoval se již do

  Atén, kam nebyl vyslán. V roce

  2014 splnil limit ČPV, kvalifikoval

  se jako první Čech v historii na

  paralympijskou regatu. Získal cenu

  Objev roku v soutěži o nejlepšího

  handicapovaného sportovce 2015.

  Trenér: Andre Rademaker

  Jak zhruba vypadá váš běžný

  trénink a mění se nějak pár měsíců

  před účastí na paralympiádě?

  Suchá příprava znamená asi 40

  kilometrů týdně na vozíku, k tomu

  uvolňovací cvičení a občas bazén.

  Bohužel při práci se toho víc

  stihnout nedá. Trénink na vodě se

  musí zohlednit podle počasí. Obecně

  se skládá ze dvou částí na vodě

  – po třech hodinách (preferovaná

  varianta) nebo jedné pětihodinovky.

  Pokud je slabší vítr a skončíme včas,

  přidávám většinou tak tři kilometry

  na vozíku. Netrénujeme při teplotě

  pod 5 °C a ve větru přes 25 uzlů

  (stálých, ne náraz).

• Strana 11

  11

  Text a profily na předchozích

  stránkách: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto na předchozích stránkách:

  JAN ŠILPOCH

  Pětice hlavních letních parasportů,

  kde by sportovci mohli svou vý-

  konností dosáhnout na hry: atleti-

  ka, cyklistika, plavání, lukostřelba

  a stolní tenis. Tyto disciplíny

  bývají pravidelně zastoupeny na

  každé paralympiádě. K nim se

  ovšem mohou přidat i jiné sporty,

  pokud si v nich závodníci vyjedou

  nominační kritéria. „Letos se mezi

  favority opět objevili boccisté,

  nově pak jachting a také para-

  drezúra,“ komentuje dění Jarka

  Krakovičová, manažerka České

  asociace tělesně handicapovaných

  sportovců (ČATHS), a pokračuje:

  „Nejde tedy o nějakou šablonu

  závodníků, čím se jistý paralym-

  pijský sport posouvá výše, o to

  větší existuje šance dostat se na

  nominační listinu.“

  Ke slovu se pak dostává Český

  paralympijský výbor, aby určil

  nominaci na základě umístění zá-

  vodníků na mistrovství světa a svě-

  tových pohárech. Podle umístění se

  vyjíždějí body – a na jejich součtu

  Jihoamerická

  premiéra

  Rio de Janeiro, druhé největší město Brazílie,

  se už vsrpnu stane prvním jihoamerickým

  hostitelem olympijských her. A v září zde proběhnou

  také hry paralympijské. Konečný jmenný seznam

  několika desítek mužů a žen v dresu České republiky

  ještě neznáme, favoritů je ale hned několik.

  závisí také počet míst pro sportovce

  určité země. Jarka Krakovičová

  blíže definuje: „Počet míst na

  paralympiádě je striktně omezený

  v kategorii žen i mužů. Do poslední

  chvíle se o nominaci spekuluje,

  existuje velký převis daného počtu

  pro malé i velké země. Klasifikace

  je rozhodující faktor, ale ve finálním

  vážení se jedná také o doprovod

  závodníka, který samozřejmě

  potřebné náklady o mnoho pro-

  cent navyšuje.“ Jedná se pokaždé

  o velmi složitý propočet, do něhož

  hovoří i Mezinárodní paralympijský

  výbor, určující počet sportovců

  i pro Českou republiku.

  Složitá je také přeprava potřeb-

  ného sportovního náčiní, tentokrát

  i jachty nebo koně. Výdaje spojené

  s účastí hradí Český paralympijský

  výbor – rozpočet na akci v Riu se

  pohybuje kolem 13 milionů korun.

  A co se od vyslaných sportovců

  očekává? Alespoň stejná úroda

  cenných kovů jako na paralympiádě

  v roce 2012 v Londýně!

  

  Odkdy existují paralympijské hry

  První organizované soutěže handicapovaných, upoutaných

  na invalidní vozík, se konaly vroce . Očtyři roky

  později vznikla mezinárodní soutěž, poprvé se několik dní

  po olympiádě konala paralympiáda pro sportovce zvíce

  než dvaceti zemí vroce  vŘímě. Vroce  se poprvé

  konala izimní obdoba her; už čtyřicet let se paralympiády

  zúčastňují nejen vozíčkáři, ale isportovci srůznými druhy

  amputací či dalším postižením. Od soutěží vSoulu závodí

  sportovci na stejných sportovištích ajsou ubytováni ve

  stejné vesnici jako olympionici. Od roku  hry koordinuje

  Mezinárodní paralympijský výbor. Naším nejúspěšnějším

  paralympionikem je cyklista Jiří Ježek.

  www.rio.com/en/paralympics

  Dědictví Londýna

  Na letní paralympijské hry do Londýna odletělo vroce 

  celkem  českých handicapovaných sportovců. Ocenné

  kovy bojovali všesti sportech. Nejvíce zástupců měla

  atletika, dále cyklistika, lukostřelba, plavání, stolní tenis

  aboccia.

  Česká výprava získala celkem  medailí, jednu zlatou přivezl

  cyklista Jiří Ježek, následovalo šest stříbrných (Tereza

  Diepoldová za silniční cyklistiku aDavid Drahonínský za

  lukostřelbu) ačtyři bronzové (Jan Povýšil zplavání).

  Kompletní výsledky ze všech paralympijských her

  od roku  si můžete filtrovat na webové stránce

  www.paralympic.org/results/historical

  REFLEKTOR

• Strana 12

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Pro někoho představuje sexuální

  asistence naději a šanci na doplně-

  ní důležitého dílku do životní mo-

  zaiky. V jiných probouzí zvědavost.

  A najdou se samozřejmě i odpůrci.

  Velkou zásluhu na otevření disku-

  se i reálném vzniku oficiální sexu-

  ální asistence u nás má organizace

  Rozkoš bez rizika. I díky ní se skr-

  ze média o projektu dozvěděla také

  široká veřejnost. Stále však přetrvá-

  vají zkreslené představy a otazníky.

  V čem je rozdíl proti běžné prostitu-

  ci? Hradí tuto službu stát?

  Sexuální asistence může mít řadu

  podob: Od konzultační činnosti přes

  dopomoc s výběrem a použitím po-

  můcek až po asistovanou soulož

  dvou lidí či sám pohlavní styk. Každá

  asistentka má své služby a hranice.

  Základním rozdílem proti klasické

  prostituci je vyškolenost asistentek

  v práci s klienty s postižením. Jejich

  role je tedy svým způsobem i psy-

  chologická a terapeutická. Cílem je

  klientovi pomoci s prožitkem těla

  a sexuality, jíž v mnoha případech

  nemohli dotyční lidé s postižením

  dát vhodný průchod. Zatímco běž-

  né prostitutce jde o zisk a udržení

  si stálého zákazníka, cílem sexuální

  asistentky by měla být pomoc, která

  v ideálním případě povede k získá-

  ní sebevědomí klienta a nastartová-

  ní jeho uspokojivého samostatného

  sexuálního života. Za konzultace se

  platí 500 korun, za asistenci pak

  1200 korun za hodinu. Služby si kli-

  ent hradí ze svého. Stát, obec či zdra-

  votní pojišťovna v žádném případě

  nepřispívají ani korunou. Prohlášení,

  že se z daní platí prostitutky pro vy-

  branou skupinu lidí, jsou zcela lichá.

  NA POČÁTKU BYLA NÁHODA

  Primárním posláním Rozkoše bez

  rizika (RbR) je pomoc ženám v se-

  xuálním byznysu. „Před několika lety

  nám při školení v Německu jedna

  tamní kolegyně řekla, že vedle ji-

  ného se věnuje i sexuální asistenci.

  A když jsme po návratu vydaly bro-

  žuru, zmínily jsme v jednom z me-

  dailonků, že dotyčná pracuje jako se-

  xuální asistentka,“ vzpomíná Zuzana

  Zahradníková – zdravotní sestra,

  lektorka a sociální pracovnice RbR.

  „Dále jsme to nijak zvlášť nezmi-

  ňovaly. Záhy jsme ale byly zasypány

  dotazy od rodičů, pečovatelů a lidí

  s postižením. Ptali se nás, co mohou

  udělat pro získání této služby, když ji

  RbR poskytuje. My jsme nějaký čas

  vysvětlovaly, že to je omyl, že my

  nic takového neposkytujeme. Ale

  protože dotazy neustávaly a ozývaly

  se i organizace, že nám s tím chtě-

  jí pomoci, začalo nás to motivovat.

  Napsaly jsme projekt a kontaktovaly

  švýcarskou organizaci InSeBe (Initi-

  ative Sexual Begleitung). Ta se ško-

  lení žen a mužů v této oblasti věnuje

  už řadu let a nám pomohla vyškolit

  prvních pět asistentek,“ popisuje

  Zuzana Zahradníková.

  Do České republiky dorazily od-

  bornice s letitou praxí - Catherine

  Agthe Diserens (sexuální pedagožka

  i bývalá sexuální asistentka) a Nina

  de Vries (aktivně poskytuje služby

  v Nizozemsku a Německu). Nina se

  výrazně soustřeďuje na pomoc li-

  dem s mentálním postižením. Kolem

  této skupiny přitom u sexuální asis-

  tence panuje nejvíc obav z řad peču-

  Sexuální asistence

  už není tabu

  Zatímco před několika lety se v České republice

  o sexuální asistenci jen akademicky diskutovalo

  a tajně se vni doufalo, dnes u nás služba reálně

  funguje. Existují první vyškolené sexuální asistentky

  a jejich klienti. Přinášíme otevřenou výpověď nejen

  o službě samé, ale také o lidech, kterých se týká.

  Cílem je klientovi pomoci s prožitkem

  těla a sexuality, jíž v mnoha případech

  nemohli dotyční lidé s postižením dát

  vhodný průchod.

  REFLEKTOR

• Strana 13

  13

  jících osob či organizací. Důvodem je

  hlavně strach ze zneužívání klientů.

  Cenné zahraniční zkušenosti při-

  nesly částečné uklidnění, byť určité

  nejistoty stále přetrvávají. U klientů

  s tělesným či smyslovým postižením

  se vše rozjíždí snáz.

  Je nutné zdůraznit, že RbR vy-

  tvořila platformu, poskytla škole-

  ní, zastřešila odbornou diskusi, ale

  službu samu neprovozuje. Dokonce

  se kvůli ní dostala na velmi tenký

  legislativní led. „Služba naráží na

  paragraf o kuplířství. Zprostředko-

  vávání sexuálních služeb je z hle-

  diska českých zákonů trestný čin.

  Nastala tak zvláštní situace. Na jed-

  nu stranu jsme službu prezentovaly,

  na druhou stranu jsme ji nemohly

  zprostředkovat. Nemůžeme dát na

  stránky RbR kontakty na sexuální

  asistentky. Jenže já byla záhy zapla-

  vena maily a telefonáty od zájemců

  o tyto služby. Desítkám lidí denně

  jsem zdlouhavě vysvětlovala, že jim

  ty kontakty opravdu nemohu dát ani

  mezi čtyřma očima. Bylo to velmi

  vyčerpávající. Naštěstí se našel od-

  vážný muž jménem Milan Langer ze

  Spolku Trend vozíčkářů Olomouc,

  který seznam asistentek zveřejnil na

  internetu. Říkal, že jako vozíčkář se

  uvěznění nebojí. Patří mu za to náš

  velký dík. Pak se také objevila strán-

  ka sexualniasistence.cz a záplava

  dotazů tím ustala.“

  ZATÍM JEN ŽENY

  Typická sexuální asistentka není

  dvacetiletá modelka. Jedná se ob-

  vykle o zkušené ženy, všem pěti

  asistentkám v ČR je minimálně tři-

  cet let, ale i více. Do podobné vě-

  kové kategorie prý spadá i většina

  klientů. Vyzrálost a zkušenost byla

  podle Zuzany Zahradníkové jedním

  z důležitých kritérií při výběru. „Ne-

  šly bychom pod hranici 26 let věku.

  Jako Rozkoš bez rizika jsme oslovi-

  ly některé ženy, s nimiž jsme byly

  v kontaktu a které projevily zájem

  tuto službu provozovat. Důležitá pro

  nás byla jejich motivace. Odrazovalo

  nás, když si chtěla některá jen rozší-

  řit portfolio klientely.“

  Vytipované ženy absolvovaly tři

  několikadenní kurzy pod vedením

• Strana 14

  REFLEKTOR

  už zmíněných zahraničních odbor-

  nic, ale také různé vzdělání vhodné

  pro pracovníky v sociálních služ-

  bách. Zatím nebyli vyškoleni žádní

  muži. Čeká se, až bude více zkuše-

  ností a zpětný vazeb. „Zájem o služ-

  bu by asi byl, ale zpočátku jsme ne-

  měly v hledáčku žádného vhodného

  uchazeče na pozici sexuálního asi-

  stenta. Ti, kteří se hlásili, budili roz-

  poruplné dojmy. Dnes už však o jed-

  nom až dvou potenciálně vhodných

  adeptech víme, takže za čas na tuto

  službu třeba také dojde,“ vysvětluje

  Zuzana Zahradníková.

  ASISTENTKA DIANA

  Jednou z pražských asistentek je Di-

  ana Lovecká (37). Pomáhá mužům,

  ženám i párům. Svou tvář drží v ano-

  nymitě, ale byla ochotna veřejně vy-

  stoupit a debatovat před skupinou

  lidí s postižením, jejich rodičů a pra-

  covníků v sociálních službách.

  „Klienti jsou po vydařené asisten-

  ci šťastní. Největší problém je pro ně

  najít si partnera a nemají s kým sdílet

  sexuální život. Vždy začínám konzul-

  tací. Mluvíme o představách klienta,

  jeho možnostech a podobně. Obec-

  ně jako sexuální asistentky hned na

  úvod vysvětlujeme, kdo jsme a kdo

  nejsme. Nejsme přítelkyně. Emocio-

  nální vazby pochopitelně hrozí, nej-

  víc asi u lidí s mentálním postižením,

  kdy je pro klienta možná obtížnější

  rozlišit hranice. Máme proto s kole-

  gyněmi dohodu, že v takovém přípa-

  dě ho nasměrujeme k jiné asistent-

  ce,“ vysvětluje Diana Lovecká.

  Její klientelu zatím tvoří převážně

  muži ve věku nad čtyřicet let. Nej-

  častěji mají tělesné nebo zrakové

  postižení. Její kolegyni se však zase

  více hlásí lidé s mentálním posti-

  žením. Přes velký teoretický zájem

  však zatím mnoho klientů nemá.

  „Hodně lidí se ozve, ale pak se rea-

  lizuje tak z deseti procent. Od ledna

  do května jsem uskutečnila čtyři asi-

  stence a tři konzultace. Přitom dora-

  zilo až sto e-mailů. Důvodem může

  být nesmělost či nedostatek peněz.

  Obvykle následují výmluvy a klič-

  kování...“

  ZPOHLEDU KLIENTA

  Člověkem na vozíku, který se nebojí

  otevřeně a veřejně na téma sexuali-

  ty mluvit, a to ani do médií, je Tomáš

  Pik (26). Dokonce se stal jedním

  z aktérů připravovaného dokumen-

  tárního filmu Miluj mě.

  Sexualita lidí s postižením je podle

  něj důležité, ale opomíjené téma.

  „Vyzkoušel jsem řadu tradičních

  prostitutek a hodně mi to zvedlo

  sebevědomí. Poprvé jsem měl sex

  za peníze v 19 letech. To jsem ještě

  chodil. Mám progresivní onemocně-

  ní a chtěl jsem něco takového zažít

  Mluvíte se studenty o dospívání a sexu?

  Tato otázka od některých rodičů našich

  studentů stála na začátku. Samozřejmě,

  že ano – někteří učitelé či vychovatelé

  s některými studenty, když je vhodná

  chvilka. Ale zkusili jsme víc. Co kdybychom

  téma sexu (vztahů, partnerství, intimností

  a zdravovědy) zařadili na pravidelné

  otevřené besedy? Od ledna do června

  minulého školního roku a i v tomto školním

  roce jsme znovu nabízeli jednou za měsíc

  podvečerní besedu v naší školní kavárně.

  Tzv. Sexy úterky jsou volně přístupné

  studentům, jejich rodičům i zaměstnancům.

  Chodí na ně i absolventi. První cyklus jsme

  odstartovali americkým hraným filmem

  Sezení. Film je o práci sexuální asistentky,

  je dabovaný a velmi dobře natočený.

  Na program jsme zařadili ještě další dva

  filmy – hraný Teorie létání a dokumentární

  Nemusíš s láskou, stačí s citem. Jednou jsme

  pozvali i vychovatele z JÚ v Liberci, kteří

  nám povídali, jak s tématem pracují u nich.

  Přišla gynekoložka Vladimíra Grubauerová

  a povídala holkám i klukům. Pozvali jsme

  Zuzanu Zahradníkovou k tématu sexuální

  asistence a pak ještě jednou v doprovodu

  sexuální asistentky Diany Lovecké. Obě

  vysvětlovaly, co vše k nové službě patří a že

  začíná poradenstvím a edukací. Třikrát byly

  tématem besed zkušenosti našich starších

  kamarádů. Dvě maminky-vozíčkářky

  mluvily tentokrát jen pro studentky o tom,

  jak rodily své děti i jak je počaly. Jednou bylo

  tématem hledání, navazování a udržování

  vztahu s partnerem, a opět se o zkušenosti

  dělili naši dva absolventi. A jindy dva

  mladí muži, tentokrát jen pro pány, hovořili

  o svých zážitcích z cest za sexem za hranice

  naší země; co jim to dalo, co jim to vzalo.

  Pozvání přijal i pan Petr Eisner, který přišel

  s tématem sexualita u lidí se zdravotním

  postižením. I tentokrát se následná beseda

  stočila na vztahy a partnerství.

  A co se za dva roky povedlo? Mluvit

  o pohlavnosti a sexuálním zrání není v Jedli

  tabu. Besed se zúčastnilo někdy dvacet,

  někdy padesát lidí. Někteří studenti se jim

  stále vyhýbají, stydí se projevit zájem, ale

  nikdo je do ničeho nenutí. Rodiče vědí, že se

  nebojíme mluvit ani o podobných tématech.

  Mnoho studentů má k dispozici serióznější

  informace i na našem sdíleném disku. Mají

  i kontakty na poradenské pracovníky, na

  sexuální asistentky, na literaturu, na filmy

  k tématu. Osm našich zaměstnanců prošlo

  školením Petra Eisnera. A v neposlední řadě

  se studenti víc osmělili a přicházejí se svými

  subjektivně velmi závažnými otázkami,

  neostýchají se ptát a povídat. To určitě není

  málo.

  

  JAN PIČMAN

  psycholog Jedličkova

  ústavu a škol

  Tomáš Pik patří

  mezi ty, kteří

  vČesku osexualitě

  handicapovaných

  otevřeně mluví.

• Strana 15

  15

  Ze Smíchova

  na Žižkov

  Jaký způsob přepravy po Praze

  je pro člověka na vozíku nejefektivnější?

  Uspořádali jsme malý závod, který leccos

  naznačil. Nejen orychlosti, ale také

  osoučasných možnostech iúskalích

  městské dopravy aveřejného prostoru.

  ještě s fungujícíma nohama. Nemu-

  sel jsem řešit, jestli se k dotyčné

  slečně dostanu, bude-li mít bariéro-

  vý byt. Později už jsem musel využít

  tzv. eskort, kdy za člověkem prosti-

  tutka dorazí domů. Je to dražší, ale

  zase snadnější. Člověk s pohybovým

  postižením se navíc může cítit ve

  vlastním prostředí klidnější,“ popisu-

  je Tomáš Pik.

  Přestože by se o Tomášovi dalo

  říct, že je to přitažlivý mladý muž,

  jeho vozík je důvodem, že ho řada

  prostitutek odmítla. Nejčastěji z obav,

  co by sex s postiženým klientem ob-

  nášel. Nebo je to prý pod jejich úro-

  veň. „Je to tak padesát na padesát.

  V polovině případů se setkám s od-

  mítnutím. Nedovedu si představit, co

  to musí udělat s psychikou člověka,

  který je na tom mnohem hůř, než

  jsem já, a setkával by se s takovým

  odmítáním prakticky vždy. To ne-

  můžu mít sex ani za peníze? Strašná

  představa! Právě proto je sexuální

  asistence tak důležitá. Riziko odmít-

  nutí odpadá, a naopak splní ten akt

  svůj účel – pozvednutí sebevědomí

  postiženého člověka,“ zamýšlí se

  Tomáš nad přínosem nové služby.

  Nadšeně popisuje svůj sexuálně-tu-

  ristický výlet do Thajska. „Přístup

  tamních žen je úplně jiný. Je to skoro

  jako profesionální terapie. Můj vozík

  nikdo neřešil a dočkáte neuvěřitelné

  něhy a pozornosti. Tam sexuální asi-

  stentky nepotřebují.“

  Sexuální asistenci v Čechách vy-

  zkoušel zatím jen jednou. „Kontak-

  toval jsem Vladanu Augstenovou.

  Neprovozuje klasický pohlavní styk,

  ale pracuje se sexuální energií. Asi-

  stentku, která se věnuje přímo sou-

  loži, bych také jednou rád vyzkoušel,

  ale teď to zatím neplánuji. Rozhodně

  služby asistentek vřele doporučuji

  lidem bez zkušeností. Z vlastní zku-

  šenosti i od kamarádů s postižením

  vím, jak je těžké se k prvnímu tako-

  vému kroku odhodlat, ale může jim

  to po psychické stránce velmi pro-

  spět,“ uzavírá Tomáš Pik.

  

  Projekt ROZKOŠE bez RIZIKA

  ksexuální asistenci získal

  vsoutěži sociálních inovací

  SozialMarie 2016 cenu publika.

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Je pátek, čtyři hodiny odpoledne.

  Davy i doprava houstnou, zatímco

  se schazíme v hale Smíchovského

  nádraží. Oslovili jsme dva vozíčkáře,

  kteří mají s cestováním hromadnou

  dopravou bohaté zkušenosti – Karolí-

  nu Chloubovou a Jakuba Neuberta. Za-

  tímco Karolína se pohybuje s pomocí

  elektrického vozíku po městě zcela

  samostatně, Jakub používá mecha-

  nický vozík a je v mnohém odkázán

  na svého osobního asistenta. Třetím

  účastníkem závodu byl autor tohoto

  článku, rovněž uživatel mechanického

  vozíku, ale prakticky soběstačný.

  Určili jsme tři varianty přepravy:

  Autor článku pojede osobním auto-

  Jízda pouze tramvajemi

  se ukázala být nejpomalejším

  způsobem přepravy po Praze.

• Strana 16

  REFLEKTOR

  zdržely dvě velmi pomalé na sebe na-

  vazující schodišťové plošiny. Stanice

  Smíchovské nádraží na trase B je sice

  bezbariérově přístupná, ale cestující

  nemůže počítat s komfortem rychlé-

  ho výtahu. V zimních měsících si na

  plošině navíc užijete dlouhý pobyt ve

  studeném větru. Pro cestu na Jiřího

  z Poděbrad Karolína volí metro na

  Národní třídu a odtamtud z Lazarské

  tramvají číslo 9 na Olšanské náměstí.

  Zbytek pěšky – metro sice vede až na

  Jiřího z Poděbrad, ale tato stanice není

  bezbariérová, takže nepomůže ani to,

  že lze přestoupit z trasy B na trasu A.

  Nejrychlejší nástup má Jakub se

  svým asistentem. Ti už po dvou mi-

  nutách sedí v tramvaji číslo 20, která

  je veze na Anděl. Tam po dvanácti

  minutách nastoupili do šestnáctky

  jedoucí na I. P. Pavlova, kde je čekal

  další přestup, tentokrát na jedenáct-

  ku, která už je měla dovézt na Jiřího

  z Poděbrad.

  KOMPLIKACE NA CESTĚ

  Jízda automobilem se ukazuje bez

  překážek, provoz je na páteční pomě-

  mobilem, který sám řídí. Jakub bude

  moci nastoupit pouze do povrcho-

  vé MHD, zatímco Karolíně zůstane

  k dispozici i metro. Šest kilometrů ze

  Smíchovského nádraží na Žižkovskou

  věž je trasou, kterou může využít na-

  příklad turista, který v létě přijede do

  Prahy. Výchozím bodem je dopravní

  uzel s vlakovým spojem a cílové místo

  zase představuje dominantu s vyhlíd-

  kou a restaurací. Jinak frekventovaná

  a oblíbená oblast Žižkova a Vinohrad

  má navíc v bezbariérové dopravní ob-

  služnosti rezervy. A abychom to ne-

  měli snadné po žádné stránce, padla

  volba na páteční odpolední špičku,

  kdy zejména automobil nebude mít na

  růžích ustláno.

  TŘI, DVA, JEDNA…

  Každý už ví předem, kdy, jak a kam

  pojede, takže si mohl cestu předem

  naplánovat včetně výběru nejvhod-

  nějších bezbariérových spojů. Přesto

  v průběhu závodu Jakub i Karolína

  nejednou nahlížejí do svého mobilní-

  ho telefonu s internetovým připoje-

  ním, aby si na stránkách dopravního

  podniku vyhledali aktuální informace.

  Automobil se řídil podle GPS navigace,

  která vybrala nejrychlejší trasu. Přes-

  ně v 16.20 se všichni účastníci rozjíž-

  dějí svým směrem – někdo na tram-

  vaj, další do metra či na parkoviště

  k autu. Posledně jmenovaný dopravní

  prostředek má být teoreticky nejrych-

  lejší. Navigace ukazuje k cíli 13 minut.

  Parkoviště před nádražím na Smí-

  chově zahrnuje i dvě bezplatná místa

  pro vozíčkáře, od příjezdové haly je

  dělí asi minuta chůze. Obě byla v době

  závodu k dispozici. Autor článku tedy

  prakticky okamžitě nastupuje i se

  svým tříletým synem. Jeho upoutá-

  ní do autosedačky a naložení vozíku

  zabere asi pět minut. Pokud soupeři

  vkládali naděje do zdržení kvůli dítě-

  ti, mají smůlu. Navigace vybírá cestu

  po Strakonické, přes ulici Svornosti

  na Jiráskův most, dále Resslovkou do

  Ječné a z náměstí I. P. Pavlova Legero-

  vou ulicí na Vinohradskou třídu, od-

  kud se už odbočuje na náměstí Jiřího

  z Poděbrad směrem k Mahlerovým

  sadům, k Žižkovské věži.

  Výrazně pomalejší start má Ka-

  rolína, kterou při vstupu do metra

  ry až překvapivě plynulý. V tomto případě se často opako-

  vaná slova o tom, že jezdit autem po Praze je ve srovnání

  s MHD pomalejší, nepotvrzují. Navíc situace vozíčkářů je

  v tomto ohledu ještě specifičtější, protože nemohou vy-

  užívat všechny spoje a stanice veřejné dopravy. Vznikají

  prodlevy i v řádu desítek minut. Automobilu se tak na ně-

  kterých trasách dá jen těžko konkurovat.

  Prostojů si Karolína i Jakub s povrchovou MHD užívají

  do sytosti. Jakub počáteční náskok kvůli několika nut-

  ným přestupům poměrně brzy ztrácí a čekání na nízko-

  podlažní tramvaje nebo jejich přeplněnost dětskými ko-

  čárky způsobuje, že zatímco automobil už parkuje v cíli,

  Jakub ještě stojí na I. P. Pavlova.

  Karolínu také zdrží čekání na nízkopodlažní tramvaj,

  protože předchozí dvě mají do vozu schody. Náhodou

  mezitím potkává Erika Čiperu – ředitele o. p. s. Asisten-

  ce, který je velkým občanským aktivistou za odbourává-

  ní bariér ve veřejné dopravě (a odpůrcem dopravy auto-

  Stanice Smíchovské nádraží na trase B

  je sice bezbariérově přístupná, ale

  cestující nemůže počítat s komfortem

  rychlého výtahu. V zimních měsících

  si na plošině navíc užijete dlouhý

  pobyt ve studeném větru.

• Strana 17

  17

  Sexuální pomoc

  handicapovaným

  Za minulého režimu jsem, podobně

  jako jiní, také byla nějaký čas za-

  vřená. Nekradla jsem sice v samo-

  obsluze máslo, ale posílala jsem

  zakázané rukopisy do zahraničních

  nakladatelství, což bylo horší než

  ukrást krávu i s teletem. A tak

  jsem ve vězení poslouchala různé

  historky svých dočasných kolegyň.

  Zajímavý svět, do něhož člověk

  běžně nevstoupí.

  Hodně z nich mělo zkušenosti s pro-

  stitucí. Jejich „klienti“ byli rozmanití,

  našinci, cizinci, se zvláštními poža-

  davky na sexuální obsluhu. Přestože

  jsem v té době byla již matkou

  dvou dětí a přes dvacet let vdaná,

  překvapovalo mě, co všechno může

  „zákazník“ chtít. Tehdejší mé tamní

  kolegyně braly požadavky na různý

  sex jako něco naprosto běžného.

  Když přijde neckermann (což byl

  jejich výraz pro cizince) a zaplatí,

  tak vyhovím. „Zákazník je zákazník,

  a když si náhodou chlap vyrazí do

  města, tak ať má to, co si objedná.“

  Žít bez sexu není přece normální.

  Na to jsem si vzpomněla při

  současných diskusích, zda různě

  handicapovaní lidé, třeba i ti trvale

  žijící v ústavech, mají právo na

  sex. Odpovídám, že jednoznačně

  mají, když si toto uspokojení zaplatí

  a placená partnerka za nimi přijde.

  Je to přece dohoda dvou dospělých

  svéprávných lidí. Jiný si za peníze

  koupí lahev sektu nebo pozve

  své přátele do nejbližší hospody

  na pivo. Vedení ústavu to toleruje

  a umožňuje chovanci, aby sám

  rozhodl, co si chce dopřát. Dopo-

  ručit mu samozřejmě může i jinou

  značku vína, ale nakonec je to jeho

  věc, pro jaké se rozhodne on sám.

  Trochu je tato úvaha genderově

  nevyrovnaná, ale ve světě to tak

  bývá – a v oblasti sexu také.

  

  Autorka je socioložka,

  členka rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ

  mobilové). Jejich setkání v Lazarské

  ulici, kde se před časem podařilo

  prosadit bezbariérovou rekonstrukci

  nástupního ostrůvku, tak bylo více

  než stylové.

  Aby to Jakub s asistentem neměli

  tak jednoduché, když už jim přijela

  vyhovující tramvaj, čekalo je ješ-

  tě překvapení na Jiřího z Poděbrad.

  Tamní nástupní ostrůvky totiž nema-

  jí nájezdy, a navíc na tomto náměstí

  není zcela snadné přejít Vinohrad-

  skou třídu. Podchod není bezbarié-

  rový a k nejbližšímu přechodu pro

  chodce je to hezký kus cesty.

  CÍL VE VĚŽI

  Poslední perličkou je příchod k sa-

  motné Žižkovské věži. Ta je sice

  bezbariérová, ovšem vozíčkář musí

  k recepci dojet skrze podzemní ga-

  ráže. Do nich a z nich pochopitelně

  vede vcelku svažitá příjezdová cesta

  z Fibichovy ulice. Uživatel automo-

  bilu to tak měl nejsnazší i v tomto

  ohledu. I s vystupováním, naháněním

  dítěte a sbíráním upadlého parkova-

  cího lístku u závory dorazil na místo

  setkání jako první, hodiny ukazují

  16.50. Šestikilometrová trať mu tak

  zabrala přesně půl hodiny. Než dora-

  zil další účastník závodu, stihl si do-

  jít na bezbariérové WC u úpatí věže

  (v horních patrech je sice toaleta také,

  ale dost komplikovaně přístupná).

  V 17.10 protíná pomyslnou cílo-

  vou pásku Karolína a o dvě minuty

  později i Jakub s asistentem. Auto se

  tak stává po stránce rychlosti i kom-

  fortu vítězem našeho malého závodu.

  Pokud by však metro mělo všechny

  stanice bezbariérové, možná by au-

  tomobil porazilo. I tak ale podzemní

  dráha v kombinaci s tramvají trum-

  fuje čistě tramvajovou dopravu, byť

  jen o dvě minuty. Připomeňme však

  ještě jednou, že Karolína používá

  elektrický vozík. Případný uživatel

  mechanického vozíku na vlastno-

  ruční pohon by si musel ještě dobře

  rozmyslet, jak daleko je na své tra-

  se ochoten a schopen „dojít pěšky“

  nebo zda zvládne bez asistence pře-

  konat obrubníky, když na zastávce

  chybí nájezdy.

  Na úplný závěr, už mimo závod,

  dodejme pár slov k Žižkovské věži

  samé. Rozhled z ní rozhodně stojí za

  vidění. Můžete si ho ještě vylepšit ně-

  čím dobrým k jídlu či pití. Vozíčkáři

  platí vstupné 90 korun, platby nejsou

  ušetřeni ani za parkování v podzem-

  ních garážích. S určitými drobnými

  výhradami lze mluvit o bezbariéro-

  vě přístupném místě. Jen ve výtahu

  nedosáhnete na tlačítka. Nicméně

  někdo z personálu je vždy na dosah,

  takže máte komu říci o pomoc. Bez-

  bariérovost luxusního jednopokojo-

  vého hotelu, který je rovněž v nabíd-

  ce, se nám otestovat nepodařilo.

  

  V cíli zleva:

  Antonín a Radek

  Musílkovi, Karolína

  Chloubová, Jakub

  Neubert a Martin

  Veľký

  Schodišťové

  plošiny jsou oproti

  výtahům pomalé

  a nekomfortní. Ale

  zase lepší než nic.

  Kde vyhledávat

  informace?

  Internetové stránky Dopravního

  podniku hl. m. Prahy - www.dpp.cz,

  kde najdete iinformace ovýlukách.

  Do chytrých mobilních telefonů

  je dostupná řada aplikací, které

  pomohou svyhledáním spoje

  ipřímo vterénu. Některé znich jsou

  placené, jiné poskytnou informaci

  zdarma. Nejznámější jsou jízdní

  řády IDOS, obdoba internetového

  portálu www.idos.cz.

• Strana 18

  REFLEKTOR

  Radost

  na soutoku

  Každý den ráno se vČeských Kopistech

  nedaleko Terezína sejde vjídelně

  komunitního domu Kruh společnost.

  Kolem hořící svíčky se shromáždí

  různí lidé různých osudů, aby si řekli,

  co je třeba udělat vdomě, na polích,

  vdílnách nebo i mimo komunitu.

  Tak začíná den camphillského

  společenství, jediného u nás.

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Jaroslav Lenhart se svou ženou Ža-

  netou a čtyřmi dětmi jsou ústřední

  rodinou této pozoruhodné sešlosti,

  která úplně nevyznává model sou-

  časného světa. Sem nepatří ani lu-

  xus, ani spotřeba za každou cenu,

  ani adrenalinové zážitky zábavního

  průmyslu.

  Tady se pracuje hlavně rukama,

  společně hospodaří v kuchyni i na

  poli, tady se obyčejně a krásně žije.

  To platí i pro jedenáctku lidí se spe-

  ciálními potřebami, ať už je jejich po-

  stižení jakékoli.

• Strana 19

  CO JE ŽIVOT?

  Komunitní camphillská společen-

  ství dnes působí v mnoha zemích

  světa a existuje jich už více než sto.

  Každé je trochu jiné, ale jedno mají

  společné – křesťanský základ v po-

  hledu na svět, smysluplnou práci pro

  svět a v aktivním kontaktu s ním,

  úctu k životu druhých, ať už jim osud

  připravil jakékoli zkoušky. Jaroslav

  o tom říká: „Jasně vidíme, jak lidé

  s mentálním postižením potřebují

  nejen bezpečné zázemí, ale také re-

  spekt. Nemusíte je chovat v bavlnce,

  rádi se pustí do každé práce a ne-

  omylně poznají, když má opravdový

  smysl. Každá vypěstovaná mrkev,

  každá perfektně vyrobená svíčka

  19

  v sobě mají kus jejich člověčiny, zá-

  žitek ze společné snahy, z úspěchu,

  který je vidět. My o ně v pravém

  slova smyslu vlastně nepečujeme,

  jenom jim dáváme opravdovou pří-

  ležitost. Nemusíme jim vyprávět mi-

  losrdné lži, u nás pravda nebolí, ale

  pomáhá… Umíš zabrat? Chceš se

  něco nového naučit? Máš nápady,

  jak zlepšit společný život? Jejich ná-

  zor má stejnou váhu jako můj nebo

  dalších spolupracovníků.“

  A těch je také dost – starají se

  o dům i kuchyni, o dílny i pole, o me-

  chanizaci i dopravu. Jedenáct hek-

  tarů polí, svíčkařská a textilní dílna

  i jeden pracovní kůň potřebují každý

  den své. Mají i specialitu – komuni-

  tou podporované zemědělství. Jde

  o zatím nepříliš známou novinku

  – odběratelé si předplatí úrodu na

  celou sezonu. V pravidelných ter-

  mínech pak dostávají pytel se zele-

  ninou nebo i s brambory. Mají zaru-

  čenou biokvalitu, naprostou jistotu

  čerstvých a opravdu poctivě pěsto-

  vaných surovin. A když se neuro-

  dí? Když přijde povodeň jako v roce

  2013? Zákazníci nesou riziko – do-

  dávky nebudou. A přesto, že v tako-

  vých případech se peníze nevracejí,

  už více než 150 zákazníků zblízka

  i zdaleka na tu službu přistoupilo.

  To je důkaz seriózní zkušenosti se

  Svobodným statkem na soutoku, ale

  i důkaz pochopení, že zdejší produk-

  Tady se žije a pracuje

  v nejtěsnějším spojení

  s přírodou. Tedy svobodně.

• Strana 20

  REFLEKTOR

  ty v sobě mají hodnotu trochu větší,

  než by ukázal laboratorní rozbor.

  Důvěra, důvěra; toto slovo tu čas-

  to neuslyšíte, ale zdejší atmosféra je

  jí plná. Věří si spolupracovníci, věří

  si uživatelé, věří i radnice v nedale-

  kém Terezíně, kam České Kopisty

  administrativně patří. A věří i místní

  obyvatelé, kteří v dobách zaklada-

  telských, před sedmnácti lety, stra-

  šili hlavně sami sebe – co to tady

  vzniká!? Teď klidně procházejí ko-

  lem doširoka otevřené brány statku,

  a když se zeptáte, nejčastěji slyšíte

  odpovědi plné uznání a podpory.

  Vedoucí zahradník Jaroslav má jed-

  noduché vysvětlení: „Kdybychom si

  nevěřili, dávno bychom to vzdali, ale

  proč, když na vlastní oči může kaž-

  dý vidět, jak společenství funguje, co

  umí a v čem je dobré.“

  ANIČKA

  Bystrá šestadvacetiletá dívka přijela

  skoro před pěti lety na soutok Labe

  a Ohře z Bratislavy. Její maminka,

  učitelka, hledala pro svou dceru

  s lehkou mentální retardací vhodné

  camphillské společenství v Rakous-

  ku i v Německu, až objevila Kopisty.

  Dnes je Anička – i díky absolvova-

  né zahradnické škole – neformál-

  ní šéfovou prací na poli, spolehlivě

  a rychle zvládá všechny potřebné

  operace. Příprava půdy, sázení a setí,

  likvidace plevelů, sklizeň – o každé

  fázi by dokázala odborně předná-

  šet. Má ovšem i další zálibu, pletení.

  Na každém kroku ji provází košík

  s klubkem vlny a jehlicemi. A když

  se odvážně zeptáte, zda je šťastná,

  odpoví okamžitě: „Jasně. Tady je to

  perfektní. Hlavně lidi. Našla jsem

  si dobrého přítele Petra, i na poli

  všechno klape. Jsem tu doma!“

  Otevřené společenství jí oprav-

  du vyhovuje, a když je volná chvil-

  ka, vypraví se třeba do Terezína do

  knihovny. Na začátku jejího camp-

  hillského příběhu byla maminčina

  starost o osud dcery s postižením

  – jednou, až…; však víme, čeho se

  nejvíc bojí rodiče takových dětí, když

  dobře vědí, že úplně samostatné ni-

  kdy nebudou. Takže Anička má už

  jen jedno nesplněné přání – chtěla

  I produkce textilní

  dílny musí uspět

  na volném trhu.

  Zemědělství je

  základem činnosti

  celé komunity.

• Strana 21

  Římem

  bez bariér

  V roce milosrdenství jsme si udělali

  týdenní pouť do Říma. Na webu

  jsem nalezla mnoho poutních domů

  s bezbariérovým ubytováním. A pro-

  tože jsem v Římě byla před více lety

  opakovaně, připravila jsem si svaly.

  Všechno bylo úplně jinak. Významné

  památky přístupné – rampy, plošiny,

  výtahy. Koloseum, památka UNES-

  CO, jehož stavba byla započata

  v roce 72 n. l. za císaře Vespasiana

  a slavnostně otevřena byla císařem

  Titem v roce 80 – a ejhle, uvnitř je

  výtah a také toaleta. Že by neměli

  památkový úřad? Andělský hrad

  postavený v letech 134 až 138 n.

  l. ukrýval uvnitř výtah. Forum Ro-

  manum, jehož nejstarší stavby jsou

  z 8. a 7. století př. n. l., nabízí výtah

  a bezbariérovou cestu. S vozíkem

  jsme se dostali zkrátka úplně všude,

  kam jsme chtěli – včetně Sixtinské

  kaple (ve vatikánských muzeích

  kombinace dvou výtahů a scho-

  dišťové plošiny). Pravda, Španělské

  schody na Piazza di Spagna jsme

  obdivovali zespodu, ale upřímně – po

  nich nahoru jsme nechtěli. Všude milí

  a usměvaví lidé, carabinieri se s vámi

  skloní nad mapou a ukážou, kudy to

  bude na vozíku nejlepší. Přijdete ke

  dvou- až tříhodinové frontě návštěvy

  chtivých turistů – a naleznete koridor

  pro lidi s disabilitou nebo se vás

  někdo ujme a nasměruje ke vchodu.

  S vozíkem máte přednost. Dají vám

  vstupenku, ale eura za ni nechtějí,

  uživatel vozíku i jeho doprovod

  to mají všude zdarma. Vždy jsme

  někam dojeli autem a pak chodili.

  Pravda, i v Itálii je na vozíčkářských

  parkovištích hodně vozíčkářů bez

  vozíku, ale místo jsme nalezli všude.

  Byl to úžasný týden, ve kterém

  jsme prošli bez bariér mnoho míst

  – a asistencí jsem vůbec nepřetížila

  svaly na rukou.

  

  Autorka je lékařka,

  členka rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

  by koně. Dobře ví, že ve zdejší stáji

  by místo bylo… Splní se jí sen?

  SVÍČKÁRNA

  Kristýna Brabcová je specialistka na

  arteterapii. Osvědčená metoda posi-

  lování sebevědomí a samostatnos-

  ti lidí s postižením ji dovedla právě

  sem a nezůstalo u jen u této formy

  práce. Dnes je Kristýna také vedoucí

  svíčkárny.

  Z českého včelího vosku tu po

  přečistění vznikají perfektní výrob-

  ky, žádné suvenýry do šuplíku. Však

  už funguje i e-shop a kvalita oslovila

  i církev: zrodila se unikátní zakázka,

  překrásný velikonoční paškál. Pravi-

  delní návštěvníci kostela dobře vědí,

  že taková velká slavnostní svíce ne-

  může být jiná než dokonalá. A v tom je

  i hlavní zásada dílny. Kristýna docela

  samozřejmě dodává: „Jinak by to ani

  nemělo smysl. Vážíme si lidské práce,

  a zaměstnávat lidi s postižením ne-

  smyslným patláním, jen aby měli ně-

  jaký program, nám připadá absurdní.

  Jdeme s našimi svíčkami na otevřený

  trh a konkurence se nebojíme. Nepro-

  dáváme soucit, prodáváme skutečně

  hodnotné zboží. Vždyť musíme také

  přispívat do společné pokladny…“

  Camphillské společenství v Čes-

  kých Kopistech je život sám. I tady

  se snaží získat další prostředky na

  dostavbu a výstavbu, i tady se musí

  každá koruna vydávat s rozmyslem.

  Spolupracovníci i dlouhodobí dob-

  rovolníci se občas mění, někteří se

  i za čas vracejí, přicházejí noví. Obě

  sociální služby – chráněné bydlení

  i centrum denních služeb – samo-

  zřejmě dodržují všechna zákonná

  pravidla, ale přidávají i mnohé na-

  víc. Jaroslav Lenhart říká: „Jsou lidé

  s postižením, kteří potřebují opravdu

  odbornou, někdy přímo medicínskou

  pomoc. A pak ti, kterým my říkáme

  – prostě jiní. My jsme se rozhodli ne-

  dívat se na ně brýlemi většinové spo-

  lečnosti A vůbec už by nás nenapadlo

  stát nad nimi a k něčemu je nutit. Jsou

  jiní, ale jsou to lidé, se kterými se dá

  mluvit a domluvit. Potřebují se každý

  den ujistit, že svět není proti nim, ale

  pro ně. Pak dokážou všechno.“

  Je dobře, že sociální služby mají

  v posledních letech stále rozmanitěj-

  ší formy. Zkušenost z Českých Ko-

  pist je mimořádná především svou

  neokázalostí a promyšleným přístu-

  pem – dnes módní trend ekologic-

  ky šetrného zemědělství, zítra třeba

  vystřídaný něčím jiným, tu je tak

  samozřejmý jako uvolněný a rovno-

  právný přístup k postiženým. Může

  se změnit leccos, ale zásady Camp-

  hillu se nezmění. Vyhovují přírodě,

  lidem, zkrátka světu.

  

  Tady je to perfektní.

  Hlavně lidi. Našla jsem

  si dobrého přítele Petra,

  i na poli všechno klape.

  Jsem tu doma!

  Anička plete

  v každé volné

  chvilce.

  Užitečné informace

  www.camphill.cz

  Camphill na soutoku, České kopisty

  www.camphill.net

  Camphill Worldwide (v anglickém jazyce)

• Strana 22

  REFLEKTOR / TRIBUNA

  Člověk trpasličího vzrůstu libující si, že

  se „cítí nejmíň na metr šedesát“, kterého

  nelaskavý spoluobčan vyzve, ať se „vrátí

  ke Sněhurce“. Uchození výletníci, kteří se

  závistivě dívají za beznohým spolužákem

  na elektrickém vozíku se slovy „ten se má“.

  Tak takový obraz postižení bychom v mé-

  diích před dvaceti lety hledali marně. Ostrá

  pěst politické korektnosti tehdy s obvyklým

  argumentem „dobrého úmyslu“ docházela

  k prvním absurditám – posun od slepých

  a mrzáčků k nevidomým a invalidům již

  dávno nestačil. Výsledkem jazykové ekvi-

  libristiky na téma postižení je třeba „osoba

  s kognitivní poruchou“. Kolik procent běžné

  populace si představí mentálně postiže-

  ného? A kolik let nám vydrží tento nový

  termín? I „porucha“ je přece ošklivé slovo.

  Člověka neodbytně napadá, zda tyto snahy

  skutečně budou mít za výsledek přiblížení

  světů postižených a zdravých…

  Poslední dobou naštěstí v českém

  prostředí pozorujeme i trend opačný: do

  pohledu na postižené se zapojuje nadsázka

  a humor – i poněkud černý. V kontrastu

  k představě, že ideální soužití nám přinese

  žonglování se stále odtažitějšími vědeckými

  výrazy, je to úlevný návrat ke zdravému ro-

  zumu. A hledat v tom urážku či neúctu není

  třeba – iniciativa vychází od samotných

  osob s postižením.

  THE TAP TAP

  Mistrem v tomto trendu je hudební skupina

  tělesně postižených studentů a absolventů

  Jedličkova ústavu The Tap Tap. Příkladem

  budiž píseň Řiditel autobusu, kde řidič

  nevpustí do vozu kompenzační pomůcku

  v podobě kola, protože to není invalidní

  vozík. Celá situace je pojata s humorem,

  kterým zpěvák zahrnuje i sám sebe –

  nejprve si pochvaluje, že „se cítí nejmíň na

  metr šedesát“, poté v refrénu srovnává své

  postižení s řidičovým intelektem: „Někdo

  má krátký nohy, někdo dlouhý vedení!“

  Výsledkem je, že píseň láme na internetu

  rekordy v počtu zhlédnutí a zpívají si ji

  i děti. Některé z nich možná při setkání

  s podobně postiženým napadne obrat „vrať

  se ke Sněhurce“, ale hlavně si odnesou, že

  ten chlápek na tom mrňavým kole je fakt

  machr.

  Dalším z počinů kapely The Tap Tap je

  dětská mobilní aplikace „Chromáci“. Již

  název ukazuje její vztah k politické korekt-

  nosti. Postavičky z aplikace se objevily i ve

  videoklipu k písni „Moje volba“ – Honza

  Synek, dobrodruh na vozíku, a starej Synek,

  jeho nevidomý nešikovný táta.

  ÚPLNĚ NAČERNO

  Pravděpodobně to nejdrsnější, co můžeme

  v oboru černého humoru o postižení potkat,

  je výstava vtipů „Načerno“, vzniklá opět

  z iniciativy The Tap Tap. Již dva roky putuje

  po českých městech a autory vtipů jsou při-

  spěvatelé časopisu Sorry. Humor vtipů se

  pohybuje od poměrně laskavého (vozíčkář

  přicházející na návštěvu drží v ruce sejmuté

  gumy z kol a ve dveřích ho vítá paní se

  slovy „to jste se ani nemusel zouvat“) až po

  značně černý („Padá hvězda, přej si něco!“

  říká dívka svému beznohému chlapci na

  vozíku – a na druhém obrázku zděšeně zírá

  na pahýly místo svých zdravých nohou).

  Výstava pochopitelně budí kontroverzní

  dojmy, řekněme si ale upřímně: pokud čer-

  ný humor dokáže cílit na mrtvé děti a oběti

  autonehod, proč by postižení měli (chudáci)

  zůstat mimo?

  PIVNÍ PODTÁCKY

  Aby nevznikl dojem, že jen Praha je

  hnízdem ošklivého vtipkování na adresu

  mrzáčků, uveďme příklad z Brna, kde na

  drsný vozíčkářský humor vsadilo občanské

  sdružení Domov pro mne. V roce 2011

  natiskli pivní podtácky s kontroverzním

  vtipem Petra Urbana: beznohý muž se plazí

  z hostince a tlačí invalidní vozík s opilou

  dámou, což komentují štamgasti slovy:

  „Chudák, ožral se mu odvoz. Kdyby měl

  asistenta z Domova pro mne, tak se mu to

  nestane!“ Ředitel sdružení Libor Doležal,

  sám tělesně postižený, uvedl pro časopis

  Vozíčkář: „Když mi tento nápad náš PR tým

  představil, říkal jsem si, že to snad nemyslí

  vážně. Teď nelituji. Touto nenásilnou for-

  mou chceme ukázat společnosti, že vozíč-

  káři jsou lidé jako oni, že pijí pivo a dokáží

  si ze sebe udělat legraci.“

  POJĎTE SNÁMI KVÁM!

  Spoty Jedličkova ústavu a Nadace Jedličko-

  va ústavu úmyslně ukázaly vozíčkáře v ab-

  surdních zaměstnáních – hradní průvodky-

  ni na mechanickém vozíku vynášejí turisté

  do schodů vysoké věže, popelářského vozu

  se drží popelář-vozíčkář a ve vesmíru

  poletuje prazvláštní postava se skafandrem

  šitým na míru invalidního vozíku. Scénky

  úmyslně dohánějí do extrému vidění zdravé

  populace – chudák postižený, tohle nemůže

  dělat. Jenže ani dětské sny zdravých lidí se

  většinou neuskuteční. Lidé s postižením

  prostě hledají tu práci, kterou dělat mohou.

  CHODÍCÍ LIDÉ

  Nadace Sirius se v kampani Chodící lidé

  pokusila s nadsázkou vystihnout, jak se

  zdraví lidé chovají k postiženým. „Představ-

  te si, že všichni lidi na světě umí létat. Jen

  vy zůstáváte na zemi, jste prostě postižený

  nelétáním. Jak by se vám líbilo, kdyby na

  vás jiní koukali svrchu, litovali vás, vylučo-

  vali ze své společnosti? Nebo o vás naopak

  pečovali jako o mimino a chválili vás za

  úplně běžné věci?“ V televizních spotech

  žili „chodící lidé“ své obyčejné životy vedle

  podivně nadřazených létajících postav.

  Kampaň, přímo zaměřená na odstraňování

  vzájemných nedorozumění, opět svou for-

  mou vzbudila kontroverzní reakce.

  Inu, při používání humoru je pochopitel-

  ně potřeba počítat s tím, že výsledek může

  být chápán jako zesměšňující, necitlivý

  – anebo nebude pochopen vůbec; tím

  spíše, když jde o značně tabuizované téma

  postižení. A tak oceňme odvahu každého

  autora, který přesto nadsázku zvolí:

  všechny takové příspěvky totiž pomáhají

  ke zmiňovanému přibližování světa zdra-

  vých a postižených.

  

  Integrace černým humorem

  KLÁRA BÍLKOVÁ

  pedagožka vJedličkově ústavu a školách

  se zamýšlí nad užitečností nekorektního humoru ve vztahu k postiženým

• Strana 23

  23

  REFLEKTOR / ZÁPISNÍK

  Ilustrace: MIROSLAVA KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ

  Na světě je podle odhadů Světové

  zdravotnické organizace zhruba 70 milionů

  lidí, kteří potřebují vozík. Valná většina z nich

  žije v rozvojových státech, kde je i obyčejný

  povoz, který by lidé s postižením i u nás

  už považovali spíše za relikvii, nedostupný

  luxus. Mnoho lidí je kvůli této propasti

  v domácím vězení, mimo komunitu, bez

  přístupu ke vzdělání, práci i životu odkázáno

  na péči blízkých – v tom lepším případě.

  • • •

  Píše se rok 1989 a dva studenti britské Royal

  College of Art, vozíčkář David Constantine

  a jeho kolega Simon Glue, se účastní soutěže

  v designu. Mají vymyslet mechanický vozík

  uzpůsobený podmínkám v rozvojových

  zemích.

  Vyhrávají a peníze použijí na cestu do

  Bangladéše. I za pomoci Davidova osobního

  asistenta vyrábějí půl roku v dílně, kde i tři

  týdny po sobě neteče voda, vozíky pro místní

  organizaci zdravotně postižených v Dháce.

  Myšlenka má v praxi úspěch, proto v roce

  1991 zakládají charitativní organizaci

  Motivation s nemalým cílem: zlepšit svět

  pomocí mobility.

  Následuje dobrodružná jízda, za kterou

  by se nemusel stydět nejeden moderní

  podnikatel – cestovatel. Do deseti let po první

  výpravě do Bangladéše založí Motivation

  dvaadvacet lokálních dílen na výrobu levných

  a dostupných invalidních vozíků a vyškolí

  místní personál v Asii, Africe, východní

  Evropě i ve střední Americe. Vznikne na

  18 tisíc pomůcek a prakticky každá z nich

  vrátí jednoho člověka zpět do života.

  • • •

  V roce 2001, s obrovským balíkem

  zkušeností z těch nejchudších oblastí celého

  světa, se Motivation rozhodne vyprodukovat

  vlastní návrhy nízkonákladových vozíků do

  různých klimatických i terénních podmínek.

  Od začátku si všichni uvědomují důležitou

  věc: takto vyráběné vozíky rozhodně

  nemohou být univerzální. Jedna velikost

  opravdu nestačí všem, a jak měli možnost se

  mnohokrát přesvědčit, nepřizpůsobený vozík

  může i zadarmo nadělat víc škody než užitku.

  Zaúkolují se tak sami novým posláním:

  šířit osvětu ve správné práci s klientem,

  tedy zaměření a výběr správného vozíku,

  správného sezení, prevenci otlačenin.

  Vytvářejí tréninkové balíčky pro lokální

  výrobce, radí, jak správně vybrat a uzpůsobit

  vozík rozdílným potřebám.

  V roce 2005 dorazí na Srí Lanku první tři

  stovky vozíků Motivation vyrobených v továrně

  v Šanghaji. Vozíky se vyrábějí v Číně dodnes

  a vybírat je možné z několika typů – klasický

  čtyřkolák skládací nebo s pevným rámem,

  vozík do obtížného terénu s jedním velkým

  kolečkem vpředu místo dvou malých nebo

  speciální tříkolka na ruční pohon. Všechny

  modely jsou produkovány s myšlenkou na

  co nejnižší výrobní náklady (často je pořizují

  místní nadace a charity), s ohledem na snadný

  servis a na základní variabilitu – například

  volitelnou šířku sedu nebo sklon a typ zádové

  opěrky. Vozíky také nejsou žádná ošklivá

  káčátka, důstojnost uživatele považují Britové

  za nedílnou součást své práce.

  • • •

  Dnes, při oslavě 25. roku existence, má

  za sebou Motivation úctyhodnou porci

  zkušeností, rozhodně se ale nezastavuje.

  Vedle výroby vozíků i vytváření místní

  infrastruktury má pod svými křídly bezpočet

  školicích a osvětových programů.

  Od roku 2009 se také ve spolupráci

  s Mezinárodním paralympijským výborem

  zaměřuje na vývoj a výrobu základního

  sportovního vybavení – vozíků na tenis,

  basketbal nebo okruhové a silniční závodění.

  Sportovní pomůcky jsou vyráběny se stejnou

  nízkoprahovou filozofií a s úmyslem udělat

  další krok a podpořit utužování zdraví

  sportovním úsilím v zemích, kde je takové

  sportovní vybavení nedostupné.

  Na sportovních vozících sice už visí

  cenovka, cifra je však zajímavá i pro

  zákazníky ze zemí, kde je dostupného

  vybavení přehršel – obvykle jako výrazně

  levnější alternativa pro začátečníky. Pro

  srovnání – tzv. formulku, vozík určený na

  dráhové i silniční závodění, vyrábí Motivation

  ve čtyřech šířkách sedačky, pro klečící

  závodníky i s nožní opěrkou, a dodává ho

  včetně náhradních duší pro všechna kola

  za 625 liber, tedy zhruba 22 tisíc korun. To

  je přibližně čtvrtina až pětina ceny běžné

  produkce. Podobné je to i u vozíků na tenis

  či basketbal. Ceny jsou sice bez dodání

  a DPH, i při připočtení těchto nákladů ale jde

  o dostupnou variantu (zaslání do ČR stojí už

  od 100 liber). Jistě, nejedná se o špičkové

  závodní mašiny. Vozíky jsou však vyráběny

  podle platných paralympijských regulí – a tak

  na nich nějakou tu medaili vyhrát přece jen

  můžete.

  I když – o to tu zase tolik nejde…

  • • •

  www.motivation.org.uk

  

  (šb)

  Jak se mění životy

• Strana 24

  ŽIVOT

  Musíme

  zasypávat příkopy

  Letní zamyšlení nad námi všemi

  slegendou české rockové scény.

  ONDŘEJ HEJMA:

• Strana 25

  25

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Jak dnes vzpomínáte na listopad

  1989, kdy jste byl přímo vepicen-

  tru událostí?

  Musím začít trochu zeširoka. Už od

  mládí mě přitahovala Amerika. Se

  vším všudy. Tehdy nedosažitelný cíl,

  ale o to více vzrušující. V roce 1968

  jsem navštívil Londýn. Fantastické!

  Takže jsem se musel opravdu naučit

  anglicky, opustil jsem studium mate-

  matiky a fyziky a pustil se do překla-

  datelství a tlumočnictví. A z toho pak

  vyplynulo mé angažmá v agentuře

  AP, pro kterou jsem pracoval, když

  přišla sametová… Ale k tomu všemu

  jsem žil muzikou.

  Dopisovatel americké agentury –

  to musela být volná vstupenka do

  míst všech tehdejších zlomových

  okamžiků.

  Vždycky říkám: byl jsem skutečně

  u toho, ovšem ne na jevišti, ale jen

  jako divák, i když v první řadě. Agen-

  turní žurnalistika tenkrát byla zalo-

  žena na nekonečném běhání, člověk

  musel být všude fyzicky, aby za své

  zpravodajství mohl opravdu ručit.

  Byla to úžasná doba, neuvěřitelné

  drama, které nakonec dobře dopadlo.

  Dnes ale často zní zklamání, po-

  chyby otehdy zvolené cestě…

  Lidé jsou opravdu nespokojeni s růz-

  nými skutečnostmi. Já osobně mu-

  sím otevřeně říci, že ta moje bájná

  Amerika trošku zklamává. Někdy

  se říká, že Miloš Zeman nás táh-

  ne k Rusku. To je blbost, země není

  kačer na provázku. Ovšem lidé se

  už bezprostředně seznámili se sku-

  tečným kapitalismem, s jeho oprav-

  dovou tváří. Po revoluci jsme byli

  přeplněni iluzemi. I já. Viděli jsme

  ze Západu to nejkrásnější. Muziku,

  sport, literaturu, auta, záplavu zboží…

  Najednou vidíme, že tam je mnoho

  chyb, často úplně zbytečných. A tak

  teď žijeme v čase ztracených iluzí.

  Také slyšíte, zejména od mla-

  dých, že se ideály Listopadu

  vypařily?

  Ondřej Hejma je nejen proslulým

  rockerem, ale také překladatelem,

  žurnalistou a oblíbeným i obávaným

  porotcem televizních soutěží.

  Absolvent Filozofické fakulty UK

  působil i jako zpravodaj americké

  tiskové agentury AP, dnes si mimo

  muziku najde čas na cestování

  a hlavně golf. V minulých letech

  se stal tváří Konta Bariéry, které

  ve spolupráci s řetězcem Globus

  připravuje dvacet užitkových aut pro

  neziskové organizace.

• Strana 26

  ŽIVOT

  Samozřejmě. Ono se snadno zapo-

  míná. Druhá věc je, že kapitalismus

  přinesl obrovské rozevírání nůžek

  mezi kvalitou života lidí. Vítězů je

  nekonečně méně než poražených –

  v tom smyslu, že systém prostě dává

  nejvíc šancí nejenom lidem s dob-

  rým nápadem a tvrdou prací, ale

  také jedincům s ostrými lokty a bez-

  ohledným, někdy i doslova zločinec-

  kým přístupem. Přesto si myslím, že

  je spravedlivý, protože i poražený

  člověk má znovu a znovu možnost

  se zvednout a už zítra nebo pozítří

  být vítězem. A opačně.

  Vaše žena se po léta věnuje

  charitě aje velmi úspěšná (např.

  Modrý domeček vŘevnicích,

  pozn. redakce). Pomáháte jí, atak

  vidíte, jak se změnil život lidí

  spostižením. Itady platí, že je

  více poražených než vítězů?

  Ne. Tady vítězí skoro všichni. Kdo

  si pamatuje dřívější ústavy? Vysoké

  ploty a zdi, přes které nebylo vidět.

  Doživotní izolace. Sice zaručená po-

  stel i jídlo, ale možnost nějaké změ-

  ny, zlepšení, šance na jiný život…?

  Dneska žijí postižení s námi, pracují,

  mají respekt okolí, dokonce se žení

  a vdávají. To nejsou samozřejmosti.

  Ale vidíme ivtéto souvislosti po-

  někud otrlé, cynické přístupy prá-

  vě ktěm, kteří potřebují ochranu

  apomoc. Vidíte je také?

  Bohužel. Jen slepý by neviděl… Jak už

  jsem říkal, máme nový režim už dost

  dlouho, abychom ztratili iluze, ale

  ne tak dlouho, aby principy pomoci,

  solidarita, charita v nejširším slo-

  va smyslu, zapustily i u nás kořeny

  tak hluboko jako na Západě. Když je

  po staletí společenskou normou, že

  pomáhat se musí, nikdo o tom moc

  nepřemýšlí a samozřejmě pomůže.

  Teď jsem se o tom bavil s mou ženou

  – často se stává, že někdo má peníze

  a přispěje třeba i velkým obnosem.

  Ale ještě jde o výjimky. Většina po-

  může třeba na Vánoce, ale pravidel-

  ně ne. Lidé to jednak nemají v sobě

  a jednak mají pocit, že nejsou tak bo-

  hatí, aby se mohli dělit. Jenomže tady

  nejde o milionové dary. Spíš jsou to

  potůčky a pramínky, které se pak

  stečou do velkého proudu. A ten už

  je vidět, ten už může měnit život lidí,

  jimž osud nepřál.

  Kdysi jste říkával, že jeden

  spravený kruhový objezd vyvolá

  větší uznání veřejnosti než deset

  stacionářů pro postižené. Platí to

  dál?

  Moje zkušenost je jednoduchá –

  když se lidé na vlastní kůži přesvědčí

  a na vlastí oči vidí dobrou práci s po-

  stiženými, ocení to. Aktivity mé ženy

  a jejích kolegyň moc lidí na začátku

  nechápalo – a dnes? Modrý dome-

  ček na náměstí je pro ně normální

  dobře fungující služba. Normální

  kavárna a cukrárna. A další lidé se

  sluchovým postižením třeba uklí-

  zejí v bytech i jinde. Až už se nikdo

  nediví. Takže Modrý domeček se

  bezděčně stal i školou pochopení

  a tolerance.

  Velkou školou tolerance je ivy-

  stupování dnes už populárního

  orchestru The Tap Tap. Vy jste

  snimi hrál, dokonce vRudolfinu.

  Je to jen zábava?

  Je to především dobrá muzika. Po-

  znal jsem ty kluky jako profíky. Už se

  chovají jako správní rockeři – umějí

  pěkně tvrdě zhodnotit publikum, po-

  malu před vystoupením hrají karty,

  nefňukají, naučili se nejen profesi,

  ale i muzikantskému životu. To je

  svědectví o velké změně! Dneska

  by uspěli i mezi zdravými. Správně

  pochopili, že postižení není kvalifi-

  kace…

  Co legendárního rockera teď

  nejvíc štve?

  Neustálé vykopávání a prohlubování

  příkopů ve společnosti. Přímá vol-

  ba prezidenta, to bylo neštěstí pro

  všechny. A zhoršuje se to. Ještě jsme

  trochu nezralí, trochu netolerantní

  a neumíme se poslouchat. Je mnoho

  nenávisti zprava i zleva. Přitom se

  přece nemáme tak špatně, abychom

  si vyčítali kdeco. Bohužel, stejné to je

  i mezi muzikanty; kde jsou ty časy,

  kdy jsme táhli za jeden provaz… Dnes

  je i v kapele lepší vysloveně politická

  témata přecházet. Kdybychom se do

  sebe pustili, přijdeme o svůj největší

  poklad, o muziku. Měli bychom se

  míň kádrovat, míň překřikovat, míň

  podezírat. Zkrátka příkopy zasypávat.

  Každý den na to myslet. Tohle za nás

  nikdo neudělá.

  

  Modrá je dobrá...

  Sametová...

  adesítky dalších

  hitů přivedl

  Ondřej Hejma

  na svět asvým

  neopakovatelným

  hlasem jim

  zajistil obrovskou

  popularitu. Přesto

  dobře ví, že

  světská sláva je víc

  než pomíjivá, atak

  se nebere úplně

  vážně. Inu, rocker,

  nejen na pódiu,

  ale ivživotě.

• Strana 27

  ŽIVOT / FESTIVALY

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Slevy na vstupném, bezbariérové

  toa lety a vyhrazené sektory lze dnes

  už považovat skoro za standard vý-

  znamných kulturních přehlídek. Ne-

  jeden festival jde ale ještě dál a nabízí

  třeba i zpevněné chodníčky, sprchy

  nebo rezervovaná místa pro parko-

  vání a stanování. Informace o nabí-

  zených službách předem nejsnáze

  zjistíte na internetu. Pokud webové

  stránky konkrétní akce neobsahují

  přímo sekci pro návštěvníky s po-

  stižením, rozhodně na nich najdete

  kontakty na pořadatele, kteří vám

  případné dotazy na bezbariérovost

  zodpoví. Seznam připravovaných

  festivalů najdete například na http://

  festivaly.eu/zeme/ceska-republika.

  Přestože se na bezbariérovost

  myslí určitě víc než v minulosti, stá-

  le platí, že člověk s postižením udělá

  nejlépe, pokud se na festival vypraví

  v doprovodu někoho, kdo mu v pří-

  padě potřeby pomůže. Zejména to

  platí pro akce pořádané tzv. na zele-

  né louce. Tam dokáže třeba obyčejný

  déšť udělat z jinak vyhovujícího mís-

  ta bahnitou past pro všechny imobil-

  ní návštěvníky.

  Tady je několik tipů, kam se může-

  te v létě vypravit.

  KINO BEZ BARIÉR

  Ani letos nebude na 51. ročníku Me-

  zinárodním filmovém festivalu Karlo-

  vy Vary (1.–9. 7.) chybět projekt Kino

  bez bariér. Nabízí komplexní služby

  pro návštěvníky na vozíku – infor-

  Léto, to jsou festivaly

  mační servis o ubytování a stravování

  s bezbariérovým přístupem, rezer-

  vace a vstupenky zdarma pro hosty

  projektu a jejich doprovod, asistenční

  servis, doprava v Karlových Varech

  a okolí zdarma, parkování u hotelu

  Thermal a bezbariérová kina.

  www.kinobezbarier.cz

  ROCK FOR PEOPLE ADALŠÍ

  Královéhradecké letiště Věkoše oži-

  je 3.–5. 7. legendárním festivalem,

  který patří mezi akce podpořené pro-

  jektem Festivaly bez zábran. Ten pro-

  vozuje jeden tuzemský výrobce piva

  a v jeho rámci zpřístupňuje lidem

  s postižením hudební vystoupení na

  různých místech České republiky.

  www.festivalybezzabran.cz/

  festivaly

  POHODA 2016

  Velmi populárním se stal hudební

  festival pořádaný u našich sloven-

  ských sousedů na Letišti Trenčín,

  tentokrát ve dnech 7.–9. 7. Zkuše-

  nosti z minulých ročníků ukázaly,

  že akce bývá z pohledu vozíčkářů

  dobře zajištěna.

  ZA DVEŘMI ASHAKESPEARE

  Nesmíme zapomenout ani na diva-

  dlo. 11.–14. 7. proběhne pražský

  festival pouličního divadla Za dveřmi.

  A rovněž v hlavním městě můžeme

  doporučit tradiční Letní shakespea-

  rovské slavnosti. Ty se odehrávají

  od 1. 7. až do 3. 9. na dvou scénách

  – v Hudební a taneční fakultě AMU

  v Lichtenštejnském paláci na Ma-

  lostranském náměstí a v Nejvyšším

  purkrabství na Pražském hradě. Obě

  místa jsou bezbariérová včetně toa-

  let. O vstupenky zdarma se mohou

  držitelé průkazů ZTP přihlásit u po-

  řadatelské agentury i přes to, že na

  internetu může být uvedeno, že dané

  představení je vyprodané.

  www.zadvermi.cz/za-dvermi/

  www.shakespeare.cz/

  COLOURS OF OSTRAVA

  Nadstandardní bezbariérový servis

  nabízejí Colours of Ostrava pořáda-

  né 14.–17. 7. v areálu bývalých hutí

  v Dolních Vítkovicích. Podrobný po-

  pis připravených služeb pro lidi s po-

  hybovým a zrakovým postižením

  najdete ve speciální sekci webových

  stránek festivalu.

  www.colours.cz/prakticke/

  colours-bez-barier

  SÁZAVAFEST

  Zámecký park ve Světlé nad Sázavou

  přivítá 4.–6. 8. multižánrový a multi-

  kulturní festival plný především zná-

  mých domácích interpretů. Na webu

  pořadatelé informují pouze o slevách

  na vstupném pro lidi s postižením.

  https://sazavafest.cz

  

  TAK JAKO K PRÁZDNINÁM PATŘÍ CESTOVÁNÍ NEBO

  TÁBORÁKY, ŘADA Z NÁS SI JE NEDOVEDE PŘEDSTAVIT

  ANI BEZ NÁVŠTĚVY NĚJAKÉHO FESTIVALU. PLATÍ TO

  I PRO LIDI S POSTIŽENÍM. AŤ UŽ MAJÍ RADĚJI HUDBU,

  FILM NEBO DIVADLO, ROZHODNĚ JE Z ČEHO VYBÍRAT.

  POŘADATELÉ ČÍM DÁL ČASTĚJI MYSLÍ I NA NĚ.

  Festival Colors of

  Ostrava navštěvují

  handicapovaní

  fanoušci

  pravidelně.

  Čekají je tu vždy

  nadstandartní

  služby.

  27

• Strana 28

  ŽIVOT / TIP NA VÝLET

  Oblast Českého ráje,

  plná rozeklaných

  skalních útvarů, zámků,

  hradů a hustých lesů

  vtrojúhelníku mezi

  Mladou Boleslaví,

  Jičínem a Turnovem,

  láká turisty odnepaměti.

  Ochuzeni nejsou

  ani handicapovaní,

  byť je třeba počítat

  somezeními. Podnikli

  jsme několik krátkých

  zastávek…

  Krajinou skal

  Text: ŠTĚPÁN BENEŠ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  První, co se výletníkovi vybaví pod

  označením Český ráj, budou zřejmě

  Prachovské skály. Druhohorní skalní

  útvary, prapůvodem pravděpodobně

  usazeniny z okraje moře, nabízejí

  hned několik turistických tras. Jed-

  nou z nich je i odlehčená varianta

  pro kočárky, přístupná i vozíčkářům.

  Informační server Český ráj bez

  bariér označuje vozíčkářskou trasu

  jako náročnou a vyžadující dopro-

  vod, zároveň schůdnou jen pro me-

  chanické vozíky, což lze bezezbytku

  potvrdit. Trasa začíná parkovištěm

  zhruba sto metrů od vchodové brány

  do skal, povrch zde tvoří místy ne-

  příjemné kamínky. Vedle toho však

  nabízí i přístupnou toaletu až v pře-

  kvapivě udržovaném stavu.

  NAHORU ADOLŮ

  Hned za branou vedoucí k informač-

  nímu centru a pokladně (70 korun

  pro dospělého a 30 korun snížené

  vstupné pro držitele průkazu ZTP/P)

  narazíte na první větší kopec. Bo-

  hužel nejde o kopec poslední; hned

  za pokladnou začíná další, o mnoho

  prudší, navíc v půlce předělený od-

  tokovým kanálem o průměru při-

  bližně 30 centimetrů. Další dvě od-

  toková koryta následují za zatáčkou,

  stoupání je opravdu prudké a autor

  tohoto článku by se bez silných ru-

  kou doprovodu neobešel. Kopce by

  bylo možné pravděpodobně zdolat

  i na terénním elektrickém vozíku,

  překážku však tvoří zmíněná koryta;

  ta by menší kola električáku spolkla

  a už nepustila. Nabízí se samozřej-

  mě určitá forma přemostění, zakrytí

  kanálku; správci krajinné oblasti s ní

  ale nepracují.

  Po zdolání úvodních kopců jich

  na trase čeká ještě několik, tak, jak

  cesta kopíruje okolní terén. Podloží

  je stále celkem pevné, ale podléhá

  vlivům počasí: tu vytvoří stružku od

  deště, tu díru po vyvaleném kameni.

  Cestou se už nabízí pohled na první

  skalní útvary a působivé rokle. Ten

  pravý pohled na skalní město se pak

  otevírá z několika vyhlídek, které na

  trase pro kočárky jsou.

  Hned ta první se jmenuje Vyhlídka

  míru; klid a mír je však to posled-

  ní, co při cestě na ni zažijete, pokud

  používáte invalidní vozík. Kamenitá

  cesta se promění v několikametrový

  úsek pokrytý kořeny, bez doprovodu

  jen obtížně překonatelný, pro elek-

  trický vozík už vůbec ne. Hned za

  kořenovou pasáží na posledních me-

  trech k vyhlídce jsou velké balvany,

  Zámek Hrubá

  skála nenabízí jen

  výhled do krajiny,

  ale i malebné

  nádvoří. Dá se

  k němu dostat

  po bezbariérové

  turistické trase.

  Na zámku Sychrov počítejte místy

  s nepříjemným dlážděním,

  zahrady jsou ale nádherné.

• Strana 29

  29

  Českým rájem pro handicapované

  Informace opřístupnosti jednotlivých památek

  aturistických cílů včetně seznamu doporučených

  turistických tras, tipů na ubytování astravování hledejte na

  www.ceskyrajbezbarier.cz

  Detailní informace azajímavosti ocelém mikroregionu

  najdete na webové prezentaci www.cesky-raj.info

  doslova se tu procházíte po vrchol-

  cích skalního města a bez silných

  zdravých rukou nepočítejte s úspě-

  chem. Pokud se však až na konec

  přece jen dostanete, pohled je úžas-

  ný a určitě za tu námahu stojí. Na

  druhé, Hlaholské vyhlídce je situace

  obdobná, nabízí jen jiné panorama.

  Úchvatný pohled na skalní město

  je také zdola: mezi útvary vede „čer-

  vená“ pěšina, která je však s vozí-

  kem nepřístupná.

  NA HRUBÉ SKÁLE

  Přibližně 16 kilometrů od brány do

  Prachovských skal leží zámek Hrubá

  skála. Jak název napovídá, byl vysta-

  věn doslova na okraji rozeklané ská-

  ly – to kvůli výhodné obranné pozici.

  Parkování je tu pro vozíčkáře na dvě

  hodiny zadarmo, za každou další za-

  platíte 25 korun. V zámeckých pro-

  storách je hotel (bariérový), dostanete

  se však na nádvoří, odkud se nabízí

  krásný výhled do krajiny Českého

  ráje. I na zámku samém je co vidět,

  pro návštěvníky je také zpřístupněna

  vyhlídková věž, kam se však samo-

  zřejmě s vozíkem nedostanete.

  Zajímavá je silnice vedoucí k zám-

  ku. Překonávat ji autem znamená

  výzvu pro úzkostlivější řidiče: je

  úzká a couvat na nejbližší vyhýba-

  cí rozšíření nemusí být zrovna pří-

  jemné. V týdnu je provoz minimální,

  o víkendu pravděpodobně zhoustne.

  S vozíkem, zejména elektrickým, ale

  nabízí příjemnou procházku v ob-

  klopení lesa. Po zmíněné silnici vede

  také jedna z doporučených bezba-

  riérových výletních tras – začíná

  a končí po devíti kilometrech v Sed-

  mihorkách a nabízí kromě zámku

  Hrubá skála i Valdštejn (místo natá-

  čení mnoha známých pohádek) nebo

  výhledy na skalní město.

  PROCHÁZKA SE SKLADATELEM

  Pokud přece jen dáváte před te-

  rénem a pěší turistikou přednost

  historii a romantice, nelze než do-

  poručit zámek Sychrov. Nachází

  se několik kilometrů severně nad

  metropolí Českého ráje, Turnovem.

  Cesta k němu je dobře značena, par-

  kování pro handicapované zdarma,

  k dispozici jsou i vyhrazená místa

  (pozor – jde o nejvzdálenější místa

  od vchodu do areálu, a pokud se tedy

  špatně pohybujete, zvolte raději mís-

  to běžné, avšak poblíž vchodu).

  Novogotické šlechtické sídlo

  z druhé poloviny 19. století bylo

  veřejnosti zpřístupněno až v roce

  1950. Dramatický ráz nedalekých

  skalních útvarů i zámků postave-

  ných na jejich vrcholech jako by tu

  rázem vymizel, areál dýchá klidem

  a malebností. Projdete se v něm po

  zpevněné cestě s drobnými kamín-

  ky; při průchodu branami počítejte

  s „kočičími hlavami“. Prohlídkové

  trasy zámku jsou s omezením, do

  některých pater vedou úzká točitá

  schodiště, základní okruh vyžaduje

  doprovod, který vozíčkáře vynese

  do patra po širokém schodišti. Pří-

  stupná je však klenotnice.

  Stejně malebný jako zámek sám

  je rozsáhlý anglický zámecký park.

  S vozíkem je bez problému přístupný

  a procházet se zde můžete doslova

  hodiny. Třeba i s Antonínem Dvořá-

  kem, který Sychrov rád navštěvoval,

  a zámecký park jej dokonce inspiro-

  val k několika skladbám.

  

  Úchvatný

  pohled na

  skalní měs-

  to je také

  zdola: mezi

  útvary vede

  „červená“

  pěšina,

  která

  je však

  s vozíkem

  nepřístupná.

  Výhled, který stojí za to. Skalní město ale

  vyžaduje silný doprovod.

• Strana 30

  ŽIVOT / CESTOVÁNÍ

  Text: JIŘÍ ČELOUD

  Foto: AUTOR

  Má dřívější cesta kolem Islandu mi

  změnila život. Starosti všedních dnů

  se pro mě změnily v prkotiny, začal

  jsem si vážit jídla, teplé sprchy, po-

  stele, celkově komfortu, který mi ži-

  vot dává. Euforie z úspěšné expedice

  ve mně zanechala trvalé následky.

  Ne však takové, ze kterých bych se

  chtěl léčit, ačkoli mi to někteří moji

  blízcí doporučovali. Velkou porci

  svých myšlenek jsem věnoval před-

  stavám o dalších cestách.

  Sdílím byt společně s dalšími dvěma

  kvadrouši. Za jedním z nich přijel Mar-

  tin Matěj, že potřebuje přespat jednu

  Natěžko sněžným Marokem

  Vozíčkář Jirka Čeloud ajeho parťáci Mates aPavel

  vyrazili se třemi koly na ruční pohon na pět týdnů

  do Maroka. Všechno táhli vlastníma rukama,

  spali ve stanu iumístních avedle písečné zažili

  isněhovou bouři. Nakonec zvládli tisíc

  ajedno sto kilometrů.

  noc, zdržel se dva měsíce. S Matesem

  jsme si lidsky strašně sedli, navíc měl

  za sebou cestu na kole do Istanbulu

  a já potřeboval nového parťáka na ces-

  ty. Když jsem mu řekl o své marocké

  vizi, řekl, že do toho jde se mnou. Dru-

  hým parťákem se stal Pavel Přichystal,

  kterého jsem viděl jednou v životě.

  Kluci to do Maroka vzali po zemi

  přes jižní Evropu. Já doma pobalil

  handbiky i krosnu, políbil ženu a po

  tříhodinovém letu z německého

  Hahnu přistál v Marrákeši, kde na

  mě chlapci čekali.

  Marrákeš je turisticky nejnavště-

  vovanější a také jedno ze čtyř králov-

  ských měst Maroka, obyvatel má ne-

  celý milion. Jedním z nich byl Ashraf,

  který nás na první dvě noci se svou

  rodinou ubytoval přes internetovou

  couchsurfingovou síť (ubytování „na

  gauči“ v domácnostech místních

  obyvatel – pozn. redakce). Neuměl

  moc anglicky, takže na všechny

  otázky odpovídal yes, nicméně azyl,

  který nám poskytl, byl luxusní. Pro-

  vedl nás Marrákešem; slavné ná-

  městí Džemaa El Fna v centru města

  První noc stavíme stan pár metrů

  od silnice kryti před větrem hliněnou

  boudou plnou exkrementů.

  Zase jsem zapomněl, jak bude první

  týden bolet, než si mé tělo zvykne

  na tolik nekomfortu. Propíchnutá

  karimatka mi moc nepomáhá.

• Strana 31

  31

  s turisticky velmi atraktivní tržnicí,

  kde potkáte zaklínače hadů, akro-

  baty, klauny, hudebníky, má opravdu

  kouzelnou atmosféru. Ukázal nám,

  že namáčet pitu do olivového oleje

  a džemu je nejen chutné, ale pro nás

  také důležité a levné jídlo. Za vypité

  jediné zásoby slivovice se nezlobím.

  Děkuji ti, Ashrafe!

  TÝDEN DO KOPCE

  Plánem cesty však nebyly procház-

  ky, ale putování v sedlech handbiků.

  Vyrážíme na jihovýchod s prvním cí-

  lem: navštívit město na okraji Sahary,

  Merzougu. Mapa o velikosti formátu

  A4 na celé Maroko nám musí stačit.

  Věděli jsme, že musíme překonat

  pohoří Velkého Atlasu a z 500 m

  n. m. zdolat vrchol ve výšce 2260 m

  n. m., všemi Maročany známou Tizi

  N’Tichku, takže navigace byla výraz-

  ně snazší než cesta. První noc staví-

  me stan pár metrů od silnice kryti

  před větrem hliněnou boudou plnou

  exkrementů. Zase jsem zapomněl,

  jak bude první týden bolet, než si

  mé tělo zvykne na tolik nekomfortu.

  Propíchnutá karimatka mi moc ne-

  pomáhá.

  Než jsme zdolali zasněžené vr-

  cholky hor před námi, trvalo nám to

  týden. První dny jsou stoupání mír-

  ná, zvládám je sám, i když cítím, že

  úplně ve formě nejsem. Kluci většinu

  cesty, i když jedeme většinou rych-

  lostí chůze staré babičky, statečně

  šlapají rukama, a nedávají mi najevo,

  že jsem brzda. Potkáváme místní berbery;

  někteří nás zvou na mátový čaj s pekelnou

  dávkou cukru, tzv. berber whiskey, jiní se

  nám snaží prodat zkameněliny za cenu

  diamantů.

  Berbeři jsou původní obyvatelé severní

  Afriky a často umějí pouze berbersky, což je

  s arabštinou oficiální úřední jazyk Maroka. Je

  legrace s nimi smlouvat o ceně: my na ně an-

  glicky a česky, oni na nás berbersky a občas

  trochu francouzsky. Podařilo se mi usmlouvat

  cenu kamene ze 100 marockých dirhamů

  (1 MAD = 2,5 Kč) na 10. Při průjezdu horskou

  vesnicí, která slouží jako překladiště, ochut-

  náváme polévku z hovězích drštěk s olivami.

  Všude se s námi lidé dávají do řeči, zkouší si

  handbike, fotí se s námi. Stoupání jsou čím

  dál horší, je to příšerná dřina. Za den ujede-

  me sotva 15–20 kilometrů, kluci sem tam

  Překonání náročného stoupání je vždy

  dobrým důvodem k radosti a společné fotografii.

  Setkání s místními obyvateli patří

  k neodmyslitelným cestovatelským zážitkům.

  Maroko, to není jen poušť,

  ale také vysoké štíty

  pohoří Atlas.

• Strana 32

  ŽIVOT / CESTOVÁNÍ

  vytáhnou gumicuky a jdou pěšky

  s handbikem, někdy i se mnou, přivá-

  zanými za zády. Nicméně nám svítí na

  cestu slunce, disponujeme dostatkem

  jídla i vody, všechno klape. Na vrchol

  nakonec dorazíme, v noci však div ne-

  umrzneme, už je pořádná zima. Těší-

  me se na sjezd. Ráno ještě dvě hodiny

  stoupáme, ale pak zažíváme handbi-

  kovou extázi. 60 kilometrů z kopce!

  VPÍSEČNÉ TMĚ

  Po sjezdu potkáváme skupinku míst-

  ních chlapíků, kteří nám nabízejí

  nocleh. Neváháme ani chvilku a už

  nám nalévají berber whiskey, lámou

  na kousky berberský chléb (pizza ber-

  bera) a v kruhu si do noci povídáme.

  Nabídli nám, že ženy z vesnice připra-

  ví tradiční marocký pokrm, taijin (ku-

  řecí maso, rajčata, vejce a brambory

  dušené v typické hliněné nádobě). Ten

  si ale budeme muset zaplatit. Nevadí,

  nabídku přijímáme, stejně jsme ho

  chtěli po cestě ochutnat.

  Do Merzougy nám chybí pár desí-

  tek kilometrů, když se před námi ob-

  jevuje hnědožlutá obloha a rychle se

  k nám blíží. Tušíme, že by to mohla být

  písečná bouře, a moc nevíme, jak se

  zachovat. Rozbalit stan a schovat se?

  Pokračovat v cestě? Místní vypadají

  klidně, tak to neřešíme, nasazujeme si

  šátky přes obličej a jedeme. Jenže vítr

  pořád sílí, nevidíme dál než na pár de-

  sítek metrů; mám pocit, že se co nevi-

  dět převrátím, a už i místní opouštějí

  ulice. Naštěstí potkáváme kavárnu.

  Využíváme tento čas na dobití bate-

  rií do foťáků, zálohujeme obrazový

  materiál a píšeme zápisky. Snažíme

  se domluvit na dalším přespání přes

  couchsurfing v Merzouze. Skvělé!

  Ozval se nám jistý Omar a můžeme

  u něj zítra složit hlavu na dvě noci.

  Po cestě projíždíme městem Rissini.

  Tam máme možnost nakouknout na

  místní trh. Překvapily nás ceny zvířat.

  Ovce stoji 300 dirhamů (900 korun),

  osel 500 (1500 korun), a třeba tako-

  vý velbloud 3000 eur. My jsme si za

  12 MAD koupili pořádnou porci jídla

  lubia (fazole, jehněčí maso, olivy, pita),

  dvě kila datlí a pokračovali k Omaro-

  vi. Po šesti stech kilometrech a dvou

  týdnech si dáváme zasloužený den

  odpočinku pod dunami velké Sahary.

  ZNOVU PŘES ATLAS

  Z Merzougy míříme na sever, přes-

  něji do 500 kilometrů vzdáleného

  Fésu, odkud nám odlétá za dva týd-

  ny letadlo. Měli bychom to v pohodě

  stihnout. Po počátečních technic-

  kých problémech s brzdami a pře-

  hazovačkou, s nimiž jsme se spíše

  smířili, než abychom je vyřešili, se

  nám další komplikace vyhýbají – po-

  minu-li Pájův ztracený foťák. Po ces-

  tě dvakrát spíme u místních, přičemž

  obzvlášť druhé spaní bylo vskutku

  nečekané. Pán, který nás hostil, spal

  ve stejné místnosti jako my a v noci

  byl, no, řekněme přítulnější. To už

  jsme byli opět v Atlase. Přes noc

  napadlo půl metru sněhu, nikam se

  nám nechtělo, ale ještě víc se nám

  nechtělo trávit den s otravným do-

  mácím. Tak jsme se sbalili a vyrazili.

  Pořád sněží, opět vše táhneme

  společnými silami ve vláčku. Kluci

  mají pouze sandály, takže si nohy

  zabalili do několika ponožek a igeli-

  ťáku. Já mám naštěstí boty, ale stej-

  ně je nám strašná zima. Potkáváme

  auta s českými SPZ. Tlupa Moraváků

  nechápe, co tady vymýšlíme, a dává

  nám na cestu litr a půl slivovice. Po

  hodině se doplazíme k závoře, kde

  nám hlásí, že silnice je neprůjezdná

  a je uzavřená. Nezbývá nám než jít

  do kavárny a prosit místní, zda nás

  ubytují. Z nějakého důvodu jsme se

  nelíbili policistovi, který jim to zaká-

  zal. Tak jdeme dál, opět nás zastavuje

  policista, chce vidět pasy a přikazuje

  nám vrátit se zpět do 15 kilometrů

  vzdáleného města. Absolutní ne-

  smysl, jeli bychom tam do noci, pro-

  tože nepřestává sněžit. Já z handbiku

  padám zleva doprava a je mi tako-

  vá zima, že se snad rozlomím. V tu

  chvíli přichází chlapík jménem Cruz

  a důrazně řekne: „Ti kluci u mě bu-

  dou bydlet, ať se vám to líbí nebo ne!“

  Záchrana!

  MUSÍME TO STIHNOUT!

  Další tři dny jedeme v mrazu, ale sil-

  nice jsou čisté. Fyzicky i psychicky

  jsme už strašně unavení, ale musí-

  me to dát. Když už jedeme z posled-

  ních sil, zastavují nás silničáři, a že

  nás svezou. Ještě nás ubytují u sebe

  v místnosti s topením a dovezou

  Pořád sněží, opět vše

  táhneme společnými

  silami ve vláčku. Kluci

  mají pouze sandály,

  takže si nohy zabalili

  do několika ponožek

  a igeliťáku. Já mám

  naštěstí boty, ale stejně

  je nám strašná zima.

  Sněhová bouře

  vpoušti patřila

  knejpřekvapivějším

  anejextrémnějším

  okamžikům

  výpravy.

• Strana 33

  33

  Stroje pro lidstvo

  Když mysl funguje, a tělo nemůže,

  stávají se lidé doslova vězni

  vlastní fyzické schránky. Jak se

  dostat mezi lidi? Jak vyjít ven?

  Jak pracovat? Jak komunikovat

  vtak obtížné situaci? Řešení se

  najde – a nestojí miliony.

  Text: ŠTĚPÁN BENEŠ

  Foto: SUITABLE

  TECHNOLOGIES,

  DOUBLE ROBOTICS,

  PARROT, WHITE HOUSE

  Henry Evans je těžce po-

  stižený kvadruplegik žijící

  v americké Kalifornii. Ve čty-

  řiceti letech byl na pomyslném

  vrcholu: titul z prestižní uni-

  verzity, žena, čtyři děti a prá-

  ce v Silicon Valley, údolí zlaté

  technologické horečky. Další

  cestu životem mu ale vytyčila

  silná mrtvice. Zanechala ho na

  lůžku, omezeně může dnes hý-

  bat jen hlavou a jedním prstem

  na ruce.

  Naděje na zlepšení stavu ne-

  existuje, Henry však na život

  nezanevřel. Věrný své kariéře

  v technologickém sektoru začal

  hledat cesty, jak obohatit svůj ži-

  vot na lůžku. Snaha a víra, že

  to jde, z něj během

  posledních deseti

  let udělaly znovu

  technologického

  pionýra – v expe-

  rimentálních komunikač-

  ních rozhraních a využití

  robotiky pro handicapované.

  KAM TĚLO NEMŮŽE…

  … nastrčí robota. Žert pro budouc-

  nost? Možnost pro handicapova-

  né už dnes: Jedním z moderních

  komunikačních prostředků, kte-

  rý Henry ke zlepšení svého ži-

  vota využívá, je systém vzdálené

  teleprezentace Beam od společ-

  nosti Suitable Technologies.

  Čekáte-li dokonalého robo-

  ta, ještě posečkejte. Nejde o nic

  sofistikovanějšího než o počíta-

  čovou obrazovku se zabudova-

  nou kamerou a reproduktory

  umístněnou na pohyblivém

  podvozku na dlouhém pod-

  stavci. Nápad původně a vlast-

  ně i dnes určený hlavně pro

  obchodní prostředí velkých

  firem, kde tak mohou být na

  důležitém jednání všichni

  přítomni, i když jsou

  zrovna na druhém

  konci planety, na-

  šel brzy své vy-

  užití i mimo velké

  korporace.

  jídlo. Příští den vyjíždíme deset ki-

  lometrů dlouhé stoupání a dalších

  70 kilometrů frčíme z kopce.

  Ve Fésu, který byl založen už

  v 8. století a dnes je nejstarším

  a také nejvýznamnějším ze čtyř krá-

  lovských měst, jsme měli možnost

  projít velmi zachovalé středověké

  centrum, tzv. medinu, navštívili jsme

  koželužnu, kterých je v Maroku více,

  ale nejúchvatnější se nachází prá-

  vě tady. Leží schovaná kousek za

  Kairouanskou mešitou a šíří po okolí

  velmi pronikavý zápach. Ovčí, vel-

  bloudí, kozí, hovězí a antilopí kůže se

  zpracovávají po dlouhá staletí stej-

  ným způsobem.

  Po nepovedeném couchsurfingu

  a pokusu o vykradení stanu jsme ve

  Fésu poprvé vzali zavděk placeným

  ubytováním, v hostelu. Tam bylo

  něco, co jsme 35 dní neviděli: spr-

  cha. Poslední den se nám do hand-

  biků už vážně nechtělo, ale nikdo by

  za nás na letiště nedojel. Tam jsme

  sbalili kola i sebe a přes Londýn se

  dostali do Brna, kde nás čekala uví-

  tací party. Poctivě jsme zapili naše

  dobrodružství a ráno se vydali do

  svých domovů.

  A kam příště?

  

  Mráz, vítr

  asníh střídalo

  vedro ažár,

  někdy byl

  doslova každý

  ujetý kilometr

  utrpením.

  Pohyblivý stroj místo

  lidského těla, to už není

  jen hudba budoucnosti...

  ŽIVOT / TECHNIKA

• Strana 34

  ŽIVOT / TECHNIKA

  Stejně jako je triviální jeho kon-

  strukce, je jednoduché beam ovlá-

  dat. Celý systém je připojený v bez-

  drátové síti a k internetu, uživatel na

  druhém konci jen zapne na počítači

  zvláštní ovládací program – a pře-

  nese se tak vlastně do umělého těla.

  Kamera v počítači snímá uživatelův

  obličej a promítá jej na obrazovku na

  druhé straně, je slyšet hlas, zkrátka

  stejně, jako když si voláte například

  přes Skype. Na Skypu ale chybí ovlá-

  dací šipky, jimiž můžete ve zmíně-

  ném programu strojem na druhém

  konci hýbat v libovolném směru –

  stejně jako s autíčkem na dálkové

  ovládání, otáčet se, poslouchat a ko-

  munikovat například i při společné

  chůzi chodbami.

  Možná jste ho i vy viděli v televiz-

  ním seriálu Teorie velkého třesku.

  Pohyblivý monitor s kamerou tam

  využíval potrhlý fyzik Sheldon Coo-

  per, když se rozhodl, že už nebude

  vycházet z bytu mimo svůj sterilní

  pokoj kvůli bakteriím, které všude

  jinde jsou. Zatímco seriálový vědec

  svým výstřelkem trápil všechny lid-

  ské bytosti okolo sebe, Henry Evans

  „přijel“ pomocí beamu přednést svou

  obhajobu robotiky na konferenci

  dobrých nápadů TED. Nechal uva-

  děče, aby ho představil, a poté stroj

  pomocí dálkového ovládání dovezl

  na pódium ze své postele v Kalifor-

  nii. Nemůže sice mluvit, nechal však

  za sebe mluvit hlasový syntetizá-

  tor a alespoň mimickými svaly ko-

  munikoval s přítomným publikem.

  Zřejmě jako dobrý vtip mínil zavě-

  sit na „krk“ přístroji moderní šálu,

  aby vypadal lidštěji. Humor Henry-

  mu zkrátka neschází ani přes těžký

  osud. Podobně jako například Britovi

  Stephenu Hawkingovi, který se čas-

  to svým umělým hlasem omlouvá za

  to, že syntetizátor řeči má kvůli

  místu výroby americký pří-

  zvuk.

  S teleprezentačním za-

  řízením Beam se už také

  setkal například americký

  prezident Barack Obama,

  když jej v Bílém domě

  navštívila handicapovaná

  aktivistka Alice Wongová

  u příležitosti pětadvacáté-

  ho výročí místní legislativní úpravy

  hájící práva lidí s postižením. Beam

  použilo v pilotním projektu vlo-

  ni také jedno z muzeí umění v San

  Francisku. Jeho představitelé se ne-

  chali slyšet, že by měl posloužit těm,

  kteří kvůli svému postižení, stáří,

  vzdálenosti nebo finanční situaci

  nemohou přijít osobně. Používá jej

  také výzkumné oddělení společnosti

  Microsoft – a stroj si tak vlastně po-

  stupně hledá své cestičky mezi lidi.

  Pro všechny, kteří by si ho chtěli

  sami vyzkoušet: Beam se vyrábí ve

  dvou variantách: Beam Pro, určený

  hlavně pro profesionální využití ve

  velkých firmách, a Beam+ pro jed-

  notlivce a malé kolektivy. První jme-

  novaný vydrží v provozu celých osm

  hodin, na interakci s okolím používá

  šest mikrofonů, kvalitní reproduk-

  tory a sedmnáctipalcový monitor.

  Beam+ vydrží fungovat dvě hodiny,

  než jej musíte zavézt zpět do nabí-

  jecího domečku, využívá čtyři

  mikrofony a jen desetipalcový

  displej. U profesionální va-

  rianty společnost cenu uvádí

  na vyžádání, Beam+ by vás při-

  šel na dva tisíce amerických

  dolarů. O tisíc dolarů víc

  stojí podobný systém spo-

  lečnosti Double Robotics,

  Double 2, kde na robotický

  Ideální je stroj, který

  přirozeně zapadne do

  lidského světa a využívat

  ho mohou všichni – lidé

  s postižením i bez něj.

  ... potkat ho

  můžete například

  ve velkých

  společnostech,

  nosí tváře vašich

  kolegů...

  ... a na návštěvě byl už i v Bílém domě.

  Handicapovaná aktivistka Alice Wongová

  takhle na dálku promlouvala

  s americkým prezidentem.

• Strana 35

  35

  podvozek s dlouhým krkem umístíte

  svůj iPad tablet. Ani jeden ze zmíně-

  ných strojů nekoupíte přímo v České

  republice, Beam+ (www.suitabletech.

  com) je prozatím distribuován jen po

  Spojených státech (využít tak můžete

  pouze okliku pomocí přeposílatelské

  služby), Double 2 (www.doublero-

  botics.com) seženete u distributorů

  v sousedních zemích – v Německu,

  Švýcarsku a Rakousku. Společnost

  hledá nové distributory, je proto mož-

  né, že brzy se dočkáme i přímo u nás.

  ZPTAČÍ PERSPEKTIVY

  Nové možnosti pohybu objevil Hen-

  ry Evans také s rozvojem malých

  létajících dronů se čtyřmi horizon-

  tálními vrtulkami, tzv. kvadroptér.

  O využití dronů se po celém světě

  hodně diskutuje, ať už jde o dospělé

  vojenské drony nebo ty menší, které

  využívají ve stále větší míře napří-

  klad filmaři. Tak nebo onak, malých

  létajících strojů na dálkové ovládá-

  ní vybavených kamerkou jsou plné

  i internetové obchody a pořídit si ně-

  který může dnes už prakticky každý.

  Ovládají se z tabletu nebo mobilu,

  případně vlastním ovladačem, do-

  kážou stabilně levitovat na jednom

  místě, jsou malé, lehké a velmi ob-

  ratné. Jedna americká skupinka

  nadšenců dokonce prosazuje, aby se

  s malými létajícími drony závodilo

  na vytyčených trasách, například ve

  starých opuštěných budovách.

  Kde jedni vidí zábavu, případně

  špehování druhých, Henry využí-

  vá možnost poznávat a kontrolovat.

  Poznávat místa, kam by se ani s vý-

  raznou pomocí se svým vozíkem

  nedostal, kontrolovat třeba zahradu

  nebo hrající si děti. Létavce tak po-

  užil Henry například i na kontrolu

  slunečních panelů na své střeše.

  Jakmile člověk zvládne ovládání,

  možností se nabízí mnoho. Právě

  v ovládání ale tkví největší překážka.

  Vyžaduje zručnost, což platí dvoj-

  násobně o profesionálních strojích,

  s jejichž vedením má často práci

  i profesionální letecký modelář – ze-

  jména je-li k jejich trupu připojena

  technika za tisíce korun. Nesnadno

  se ale létá i s těmi, které lze vnímat

  jako hračky – pokud vám k ovládání

  zbývá jeden funkční prst jako Henry-

  mu. Řešením je například speciál-

  ní ovládací rozhraní pomocí zraku,

  nebo dokonce mozkových vln; obo-

  jí je však i v případě, že se vše daří

  technicky, obrovskou zkouškou vůle

  a odhodlání, často za cenu mnoha

  nevydařených pokusů.

  Zajímavou cestu nabízejí brýle pro

  virtuální realitu, které si také postup-

  ně hledají místo na prodejních pul-

  tech. Pokročilé modely brýlí uživateli

  nabízejí obklopení virtuálním obra-

  zem v celém zorném poli, takže je

  snadné mít pocit, že jste se přenesli

  do jiného světa. Autor článku jeden

  z prvních prototypů brýlí vyzkoušel,

  a přestože seděl bezpečně na svém

  vozíku, ve virtuální krajině zažíval

  při pohledu dolů do propasti oprav-

  dovou závrať.

  Henry pro pohyb létajícím dronem

  zkouší brýle Oculus Rift. Dron stačí

  jedním tlačítkem uvést do pohybu,

  obraz z kamery dronu je vysílán do

  brýlí pro virtuální realitu a směřo-

  vání letu lze ovládat otáčením hlavy

  spolu s brýlemi – a vyslat tak své tělo

  na procházku do míst, kam by se ji-

  nak nedostalo.

  Na webových stránkách Robots

  for humanity (Roboti pro lidstvo,

  r4h.org), kde Henry Evans prezen-

  tuje své snahy, jsou k vidění i další

  pomocníci, různí roboti i kompen-

  zační technologie. Jmenovaná dvo-

  jice má však jedno společné – bez

  ohledu na cenu se jedná o přístroje

  široce dostupné, určené pro běžný

  trh. Což obvykle znamená i jejich

  hladký rozvoj a podporu, v součtu

  pak často i klesající cenu, jak jim

  lidé přicházejí na chuť. Ne každá

  nová technologie si najde mezi lidmi

  své místo, zkrátka nezapadne, a pak

  obvykle zaniká. O technologiích pro

  handicapované naproti tomu větši-

  nou nikdo nepochybuje, často však

  bojují s financováním kvůli ome-

  zené produkci a drahému vývoji.

  Ideální je tak stroj, který přirozeně

  zapadne do lidského světa a využí-

  vat ho mohou všichni – lidé s posti-

  žením i bez něj.

  

  Možnosti pro

  handicapované

  nabízí i stále

  levnější

  kvadroptéry.

  Jsou pohyblivé

  a nesou malou

  kameru.

  Ovládat dron

  lze z mobilu či

  tabletu. Nebo

  třeba pomocí

  brýlí pro

  virtuální realitu.

• Strana 36

  ŽIVOT / AUTO MOTO

  Ruční ovládání pedálů je

  nejčastější přestavbou

  auta pro handicapované

  řidiče. Redakce Můžeš

  byla svědkem takové

  úpravy uvozu Subaru

  Outback. Trvala více než

  tři hodiny azajímavé je,

  že ji prováděl vozíčkář.

  Text: PETR BUČEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Pan Karel Olšovský (redakce jméno

  upravila; zákazník, který si objednal

  přestavbu, nechtěl být v článku uve-

  den) žije na severu Čech na dohled

  od Ještědu. V mládí přišel o obě nohy

  a pedály ovládá pákou vedle volan-

  tu. Jeho letité subaru už neslibuje do

  budoucna velkou spolehlivost, a tak

  se rozhodl pro novější. Zvolil pět let

  staré Subaru Outback, které dosud

  sloužilo jako služební vůz a má za

  sebou pravidelné servisní prohlíd-

  ky. Ty jsou u ojetého auta alespoň

  Jak se montuje ruční ovládání

  nějakou zárukou toho, že panu Ol-

  šovskému nebude v příštích deseti

  letech dělat vážnější starosti. Na tuto

  dobu čerpá státní příspěvek na poří-

  zení vozu, od úřadu práce má přislí-

  benou maximální částku 200 tisíc

  korun, další peníze od státu pokryjí

  úpravu.

  „O úpravě na ruční ovládání jsem

  měl jasno od začátku. Byl jsem s ním

  spokojený v předchozím autě, zvolil

  jsem proto stejného dodavatele,“ říká

  Karel Olšovský. Jelikož žije pod ho-

  rami a nejbližší lyžařská sjezdovka

  leží jen pár set metrů od jeho bydliš-

  tě, rozhodl se opět pro auto s poho-

  nem všech kol. „Je to příjemný pocit,

  Když montuje ruční ovládání

  vozíčkáři jiný vozíčkář, mechanik

  dobře ví, co zákazník očekává.

• Strana 37

  37

  když víte, že se rozjedete i na zasně-

  žené silnici,“ uvádí.

  Jeho starší i nové subaru má au-

  tomatickou převodovku. Přestavba

  na ruční ovládání se proto týká jen

  brzdového a plynového pedálu. „Na-

  bízíme ale úpravy na ruční řízení

  také pro auta s manuálním řazením.

  Spojka se v takovém případě ovlá-

  dá elektronicky,“ říká Libor Vyšo-

  hlíd z firmy API CZ. Subaru Outback

  upravoval poprvé. Znamenalo to, že

  pana Olšovského navštívil už týden

  před úpravou, aby prostor okolo

  sloupku řízení, volantu a pedálů pro-

  měřil. Poté sadu dílů pro ruční ovlá-

  dání jeho kolegové během jednoho

  dne vyrobili.

  VOZÍČKÁŘ UPRAVUJE

  AUTO VOZÍČKÁŘŮM

  Namontovat ruční ovládání přijel

  Libor Vyšohlíd k panu Olšovskému

  domů před jeho rodinný dům. „Ruč-

  ních ovládání namontuji tak deset až

  patnáct ročně. Jsem vozíčkář a auta

  upravuji vozíčkářům. Vnímám, že mi

  důvěřují více, než kdyby auto přesta-

  voval zdravý mechanik,“ říká Libor

  Vyšohlíd.

  Nejdříve jednotlivé díly vyskládal

  na zem před auto, abychom si udělali

  obrázek, kolik kovových součástek

  bude potřebovat.

  Ruční řízení má jednoduchý úkol:

  musí propojit páku u volantu s pe-

  dály tak, aby je řidič ovládal jednou

  rukou. Celá sada i s montáží přijde na

  zhruba 20 tisíc korun. Záleží na tom,

  na jaké auto se montuje.

  Potom Libor Vyšohlíd přesedá

  ze svého vozíku na sedadlo auta

  a pouští se do práce. Kolem sebe

  si rozkládá nářadí, šroubky a další

  materiál. Něco leží na sedadle spo-

  lujezdce, něco na vozíku a zbytek

  našel místo nahoře na palubní desce.

  Zdravý mechanik by asi po většinu

  montáže klečel vedle auta a hlavu by

  nořil pod volant. Libor Vyšohlíd musí

  celou přestavbu provést ze sedadla

  řidiče.

  Začíná tím, že odstraňuje spodní

  plastový kryt pod volantem. Od-

  haluje se sloupek řízení, k jehož

  úchytům se připevní základní kon-

  strukce ručního ovládání. „U tohoto

  subaru je to dobré, ale někdy sem

  výrobci aut dávají tolik elektroniky,

  že se nám naše mechanické ovlá-

  dání přichycuje hůře,“ popisuje Li-

  bor Vyšohlíd problémy s auty, které

  v dnešní době dostávají více a více

  elektronických součástek a ovla-

  dačů přímo na volantu. U subaru

  ho nečekala ani demontáž volantu,

  který je zapotřebí u některých aut

  odejmout, aby bylo možné namon-

  tovat ruční ovládání.

  Zleva i zprava od sloupku říze-

  ní upevňuje základní součástky –

  zhruba centimetr tlusté a asi deset

  centimetrů dlouhé šestihranné tyče.

  Ty pak navzájem spojuje dalším ko-

  vovým kusem a od něj už další tyčka

  směřuje pod volant. Libor Vyšohlíd

  tuto montáž provádí tak trochu na-

  slepo. Ze sedadla řidiče se sklání pod

  volant a jeho ruce montují jednotlivé

  díly popaměti.

  K tyčce směřující od sloupku řízení

  se pak upevňuje ovládací páka a dolů

  od ní odcházejí tyče k pedálům. Po-

  hybem k sobě se ovládá plyn, od sebe

  brzda. Ukazuje se, že je tyče směřující

  k pedálům bude nutné trochu ohnout.

  S pomocí očkového klíče se to po

  chvíli Liboru Vyšohlídovi podaří. Když

  montuje spojení pedálů a potřebuje

  dostat ruce úplně dolů k podlaze auta,

  zaujímá polohu, které říká potápěč. Je

  v hlubokém předklonu, a přitom sám

  sobě vyčítá, že přes zimu trochu při-

  bral na váze. Už však plánuje, jak na

  handbiku v létě zhubne.

  Nejdelší čas zabere odladění

  správného chodu ovládací páky –

  aby byl plynulý, nezasekával se. Me-

  chanik několikrát šrouby povoluje,

  poté utahuje, občas si pomůže ma-

  zacím sprejem.

  Ovládací páku volantu montuje na

  levou stranu. Páku na levé straně volí

  většina handicapovaných řidičů, aby

  měli pravou ruku volnou k řazení na

  manuální nebo automatické převo-

  dovce.

  ZÁPIS DO TECHNIČÁKU

  Během více než tříhodinové montá-

  že se ukazuje, že přítomnost majitele

  auta přijde vhod. Alespoň v její finál-

  ní fázi. Sám si může říci, jak daleko

  má být ovládací páka od volantu.

  Nastavování volantu je

  po montáži ručního řízení nemožné.

  Řidič si optimální polohu musí

  najít předem.

  Práce naslepo.

  Zdravý mechanik

  by u montáže

  klečel, vozíčkář

  pracuje z řidičova

  sedadla.

• Strana 38

  ŽIVOT / AUTO MOTO

  Vojtěch

  nastartoval –

  oživil Golema!

  Možnost řídit auto i po vážném

  problému – to byl nápad, který

  se zrodil v hlavách konstruktérů.

  Touha závodníků s amputovanýma

  nohama, stejně jako pokrok v hla-

  vách superkonstruktérů, uchránily

  kvalitu života tisícům lidí s handi-

  capem.

  Chci jmenovat poválečné geniální

  bratry Stránské, kdy jeden z nich

  paradoxně zahynul na náledí ve

  svém velorexu. A pana Vojtěcha,

  praotce všech ručních ovládadel

  do auta. Čest jejich památce. Jejich

  nesmrtelnost dokládají ještě dnes

  jezdící jejich úpravy aut.

  Nebudou již asi úplně vyhovující

  normám 21. století. Budou spíše

  vypadat – ve světle čidel parkování

  auta bez řidiče – poněkud archaic-

  ky.

  Ve světle pokroku mají na jeviš-

  ti autodevelopmentu své pevné

  místo. Do jejich kůže jsem se vždy

  vcítil, když mé přeelektronizované

  ovládání a jeho řídicí jednotka CML

  kvůli blbé pojistce umrtvily a zasta-

  vily auto za milion.

  A já díky násadě od koštěte a izolač-

  ce jsem ho zase oživil a dojel, kam

  jsem potřeboval. Protože Vojtěch

  kdysi vymyslel, jak ovládat pedály

  a auto rukama! Dal pro nás, postiže-

  né, vlastně Golemovi šém! A ocenili

  to i Regazzoni nebo Zanardi jezdící

  bez nohou ve formuli nebo Albert

  Llovera, který letos s tatrou a ručním

  řízením dojel Dakar.

  A oceňují to dnes vlastně i zpoho-

  dlnělí řidiči, kteří za chvíli už díky

  technologiím nebudou k jízdě vůbec

  potřebovat končetiny. Pokrok,

  bezpečnost a lidskou lenost nelze

  zastavit. Ovšem jenom do prvního

  problému s pojistkou…

  

  Autor je motorista

  ačlen správní rady Nadace Charty 77.

  SLOUPEK Martina KOVÁŘE

  INVACAR – úpravce aut

  www.invacar.com

  KATOVICE

  Průmyslová , Katovice

  Tel.:  

  E-mail: info@invacar.com

  AUTO HLAVÁČEK

  Škoda, Kia

  www.hlavacek.cz

  OLOMOUC

  Týnecká /, Olomouc

  Tel.:   

  E-mail: maly@hlavacek.cz

  OPAVA (Kia)

  Těšínská /

  Opava-Předměstí

  Tel.:   

  E-mail: kohut@hlavacek.cz

  PROSTĚJOV (Kia)

  Plumlovská , Prostějov

  Tel.:   

  E-mail: riedl@hlavacek.cz

  AUTO JAROV

  Škoda, Volkswagen,

  Seat, Audi, Honda

  www.autojarov.cz

  PRAHA

  Osiková , Praha 

  Tel.:  

  E-mail: pipek@autojarov.cz

  API CZ – ÚPRAVCE AUT

  www.apicz.com

  SLAPY UTÁBORA

  Slapy 

  Tel.: 

  E-mail: info@apicz.com

  UNICAR

  Škoda

  www.unicar.cz

  OSTRAVA

  Vítkovická , Ostrava

  Tel.:   -

  E-mail: novevozy@unicar.cz

  AMB

  Ford

  www.fordamb.cz

  PRAHA

  Severní , Ořech – Praha-západ

  Pražský okruh – Exit 

  Tel.: –

  E-mail: svoboda@fordamb.cz

  AUTOCENTRUM ROS

  Škoda, VW, Audi

  www.rosauto.cz

  BRNO

  Poříčí c

  Tel.   

  E-mail: jan.smid@rosauto.cz

  AUTOCENTRUM DOJÁČEK

  Citroën, Fiat, Fiat Professional,

  Jeep, Lancia, Chevrolet

  www.dojacek.cz

  PRAHA

  Kolbenova /, Praha 

  (Citroën, Fiat, Jeep, Lancia)

  Tel.:   

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  USeřadiště , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: vasak@dojacek.cz

  Vršovická , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: fiat.vrsovicka@dojacek.cz

  Přípotoční c, Praha 

  (Citroën, Chevrolet)

  Tel.:   -

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  AUTOBOND GROUP

  Kia, Toyota, Ford, Suzuki, Subaru,

  Nissan, Mitsubishi

  www.autobond.cz

  PRAHA(Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Kolbenova /,

  Praha -Vysočany

  Tel.:   

  E-mail: libor.vimr@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Libor Vimr

  PLZEŇ(Kia, Ford)

  Koterovská , Plzeň-Slovany

  Tel.:   -

  E-mail: milan.horna@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Milan Horna

  KARLOVY VARY

  (Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Studentská ,

  Karlovy Vary-Doubí

  Tel.:  

  E-mail:tomas.klesa@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Tomáš Klesa

  OSTRAVA

  (Kia, Toyota, Nissan, Suzuki, Subaru)

  Krmelínská -, Ostrava-Hrabová

  Tel.:   -

  E-mail:petra.dybalova@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Petra Dybalová

  OPAVA(Toyota)

  Ostravská , Opava

  Tel.:  

  E-mail:toyotaopava@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Petr Valášek

  HAVÍŘOV(Toyota)

  Před Tratí /, Havířov

  Tel.:  

  E-mail:toyotahavirov@autobond.cz

  Kontaktní osoba: Karel Žáček

  Přehled partnerů Auta Bez Bariér

  (prodejci a úpravci aut)

  Dealeři zapojení do projektu Auta bez bariér poradí

  handicapovaným svýběrem vozu isjeho úpravou,

  ataké svyřízením všech formalit spojených skoupí auta.

  VÝZVA PRO DEALERY AUT:

  Zapojte se do projektu Auta bez bariér,

  pošlete zprávu e-mailem na adresu petr.bucek@bariery.cz.

  Děkujeme!

  Více na: www.autabezbarier.cz

  Nejčastější pravidlo zní, že mezera

  má být stejná, jako je tloušťka dvou

  prstů řidiče. Také nastavování volan-

  tu je po montáži ručního řízení ne-

  možné nebo jen omezené. Proto si

  musí Karel Olšovský říci, jaké poloze

  dává za volantem přednost.

  Když je montáž u konce, čeká

  majitele vozu ještě administrativní

  část přestavby. Nejdříve pošle velký

  technický průkaz do firmy API CZ,

  kde do něj zapíší provedenou úpra-

  vu. Poté vyrazí Karel Olšovský na

  úřad dopravně správních agend. Tam

  úpravu potvrdí a vystaví nový malý

  technický průkaz. I v něm je ruční

  ovládání uvedeno. Kdyby chtěl v bu-

  doucnu další majitel tohoto auta ruč-

  ní ovládání odstranit, měla by to pro-

  vést odborná firma a poté se změna

  opět uvede do technického průkazu.

  Jediný nevratný zásah představuje

  při montáži úprava plastového krytu

  pod volantem. Musí se z ní uříznout

  menší či větší kus. Všechny ostatní

  díly lze z auta vymontovat a po užít

  na jiném vozidle. Pokud se však jed-

  ná o jiný model vozu, je zapotřebí

  některé součástky přizpůsobit.

  

  Na vozík během montáže Libor Vyšohlíd

  přesedal jen výjimečně. Rozložil si na

  něm nářadí.

• Strana 39

  39

  ŽIVOT / AKTIVNĚ – KONĚ

  TEXT: RADEK MUSÍLEK

  FOTO: JAN ŠILPOCH

  Před sedmi lety se jí při sportu stal

  úraz, po němž ochrnula na dolní

  polovinu těla. Nešlo o aktivitu spo-

  jenou s jezdectvím. Každopádně už

  půl roku po svém zranění byla opět

  na koni. Zatím jen v rámci hipotera-

  pie, ale šlo o první krok k návratu do

  sedla. Připadalo jí to zcela přirozené,

  vždyť jezdectví se předtím věnovala

  skoro dvacet let.

  „Jezdectví vám dává obrovský po-

  cit volnosti a přátelství koně. Když se

  ocitnete na vozíku, oceníte to snad

  ještě více,“ říká Dana Selnekovičová,

  která je všestrannou sportovkyní.

  „Celé je to o tom, že dávám signály,

  kůň poslouchá, a tím mi dává k dis-

  pozici své svaly. Když zažijete tako-

  vou oddanost a souhru, jen těžko se

  tomu něco vyrovná,“ popisuje své

  pocity.

  Koně má hlavně pro radost. Pokud

  by vůbec uvažovala o paralympij-

  ských ambicích, tak jedině v drezuře.

  „Startuje se i v paravoltiži, kdy je kůň

  veden na laně a jezdec s postižením

  Zpátky

  v sedle

  na něm předvádí předepsané cviky.

  To opravdu nechci. Vím, že se v Čes-

  ké republice provozují obě disciplíny,

  ale mě to moc nezajímá. Jde mi pře-

  devším o vztah s mým koněm.“

  Slova Dany Selnekovičové podtr-

  huje fakt, že je ochotna ho půjčit je-

  dině svým dvěma dcerám. Není divu,

  jeho ochočení trvalo půl roku. „Pro

  spolupráci si musíte zvíře získat.

  Nejít přes sílu a pozici moci. Špatné

  zacházení od cizího člověka to může

  rychle pokazit.“ Kůň, kterého si poří-

  dila, je menší plemeno quarterhorse

  a vyznačuje se pracovitostí i psy-

  chickou vyrovnaností.

  Postarat se o něj dokáže Dana

  prakticky sama. „Jediné, co sama

  nedokážu, je nasazení sedla,“ líčí své

  možnosti. „Jinak ho masíruju, čistím,

  češu, nasadím ohlávku a dotáhnu

  sedlo. Sama pak nasednu z rampy,

  ke které můj kůň umí přijít a počkat.“

  Dlužno dodat, že výrazným pomoc-

  níkem je pro Danu Selnekovičovou

  vozítko Genny – Segway pro vozíč-

  káře. Díky němu se může svobodně

  pohybovat po nerovném povrchu

  výběhu i hbitě manévrovat kolem

  koně. Podle jejích slov by to sice

  v těchto podmínkách na vozíku bylo

  obtížné, ale v zázemí stájí s tvrdým

  povrchem by se to dalo zvládnout

  i bez genny. Danin kůň však žije ve

  spartánských podmínkách celoroč-

  ního výběhu na louce bez stáje.

  Ne každý je tak zocelený jako Dana

  a její kůň. Ovšem je potřeba počítat

  s tím, že za komfort se platí. Přesto

  ZKUŠENOST S JÍZDOU

  NA KONI MÁ VĚTŠINA

  LIDÍ S POSTIŽENÍM

  DÍKY HIPOTERAPII.

  JEZDECTVÍ SE ALE

  SYSTEMATICKY MŮŽE

  VĚNOVAT I VOZÍČKÁŘ,

  JAKKOLI TO MŮŽE

  ZNÍT NEREÁLNĚ. DANA

  SELNEKOVIČOVÁ (42)

  UKAZUJE SVÉMU OKOLÍ,

  JAK NA TO.

  Jak začít?

  Vrámci hipoterapie nejprve vyzkoušejte své možnosti.

  Pak vyhledejte jezdecký oddíl, který se věnuje jezdectví

  lidí spostižením. Výrazně těžká skolióza, spazmy vbřiše

  či vnohou mohou představovat problém, ale na koni se dá

  iležet. Vhodná je konzultace slékařem či fyzioterapeutem.

  Co budete potřebovat?

  Ideální je začínat bez sedla, ale smadly pro držení. Pak

  přejít třeba na upravené sedlo, jež může mít rovněž madla

  arůzné opěry. Vpřípadě startů na závodech musí úpravy

  schválit klasifikátor. Jezdec nesmí být nikdy připevněn

  zcela napevno, musí být zachována možnost volně

  spadnout. Kježdění nemusíte mít vlastního koně, ale

  scizím zvířetem, vycvičeným od někoho jiného, budete

  obtížněji navazovat úzký oboustranný vztah.

  Užitečné odkazy

  Česká hiporehabilitační společnost

  hiporehabilitace-cr.com/parajezdectvi/

  Střediska doporučené hiporehabilitace

  hiporehabilitace-cr.com/strediska-doporucene-

  hiporehabilitace/

  Klub Kvítek

  www.klubkvitek.estranky.cz/

  není jezdectví tak finančně nedo-

  stupné, jak si mnozí myslí. „Uchá-

  zející kůň na ježdění pro radost se

  dá pořídit od 50 tisíc korun. Když

  ho necháte v ohradě bez hýčkání,

  tak se měsíční náklady zahrnující

  i cenu benzinu za dojíždění, podko-

  vy, zvěrolékaře a další péči vyšplhají

  k šesti tisícům.“ Není to úplně málo,

  ale nemusíte být milionáři, abyste si

  z jezdectví udělali plnohodnotného

  koníčka, který navíc udělá hodně

  dobrého pro vaši rehabilitaci.

  

  Na první pohled

  nepoznáte,

  že jezdkyně Dana

  je ochrnutá na

  dolní polovinu těla.

• Strana 40

  Mám

  kromě

  obětavé

  rodiny

  několik

  bezvadných

  asistentek,

  které mi

  pomáhají

  v denních

  činnostech

  i během

  tanečních

  tréninků.

  KULTURA

  S vozíkem

  tanec nekončí…

  Jaké je to prostorově? ozve se od

  zvukařského pultu energický ženský

  hlas. Ptá se choreografka atanečnice

  vjedné osobě Martina Henrichová.

  Za chvíli, spolu se svým týmem,

  vytvoří vosvětleném sále působivou

  taneční kreaci. Dnes jí už nepřipadá

  ani zvláštní, že sama nestojí, ale sedí.

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: EVA DANG, JAN ŠILPOCH

  Martina nastoupí k tanci v krátké

  zavazovací sukni a lurexovém tílku

  jako ostatní. Vzepjaté paže a roze-

  hraná chřestítka na rukou. V rytmu

  skladby Jerome se v sále objeví mla-

  dí lidé na vozíku i chodící. Připadá

  mi téměř nemožné, co všechno za

  tři roky Martina Henrichová z Plzně

  dokázala.

  Po svém úrazu se musela vzdát

  svých aktivit a také na čas přerušila

  studia. V únoru 2013 totiž při nácvi-

  ku akrobatického tanečního prvku

  nešťastně spadla, rozdrtila si krč-

  ní obratel a poškodila míchu. Dnes

  kvadruplegička s ochrnutými dolní-

  mi i horními končetinami neměla ni-

  kdy jinou vizi než životem protančit.

  Život se vám převrátil vokamži-

  ku, ale vaše reakce byla až neče-

  kaně rychlá. Běžná reakce?

  Ano, můj život byl vždy poměrně

  rychlý. Pravda je, že poslední roky byly

  výjimečné. Před úrazem jsem žila ve

  svižném rytmu, mívala jsem několik

  tréninků denně, nezastavila jsem se,

  studovala. Na brigádách jsem si vy-

  dělávala peníze. Úrazem se všechno

  kolem mě zpomalilo, těžko si na ten

  rytmus zvykám. Vnímám nutné časo-

  vé prostoje, jsem odkázaná na asisten-

  ci. Než mě někdo někam odveze, než

  mi pomůže… Ale přesto se snažím mít

  zábavu i povinnosti tak, aby každý můj

  den byl naplněný činností.

  Tanci jste se musela věnovat

  izJIP, těsně po úraze…

  Měli jsme tehdy se skupinou E-mo-

  tion před sebou několik důležitých

  vystoupení. Za pomoci mobilu jsem

  rozdala tanečnicím instrukce, ty si je

  rozdělily a na čas převzaly organizač-

  ní chod za mne. Díky téhle akci, řízení

  našich aktivit na dálku, E-motion pře-

  žila. Hodně mi pomohla i máma, která

  také zprostředkovávala komunikaci

  mezi mnou a skupinou a všechny

  motivovala k další práci.

  Pokud jsem dobře spočítala, vy-

  stoupila jste necelý rok po úrazu

  na veřejné produkci; výtěžek teh-

  dejšího benefičního vystoupení

  šel na vaši podporu. Tančila jste

  poprvé na vozíku…

  S vozíkem pro mě tanec neskončil.

  Už během pětiměsíčního pobytu v lé-

  čebně v Kladrubech jsem uspořádala

  několik workshopů pro pacienty s di-

  agnózou podobnou té mé. Nikdy mě

  po úraze nenapadlo, že bych neměla

• Strana 41

  41

  Vozík je jen

  zaškobrtnutím, ze

  kterého se Martina

  Henrichová (vlevo)

  postupně zvedá.

  Ainspiruje idalší...

  (Vystoupení Dance

  and Change, Buena

  Vista Club Plzeň)

  tančit dál. Jenom jsem hledala mož-

  nosti, jak to udělat. V prvních týdnech

  nebo měsících jsem stále věřila, že

  budu chodit. Že budu tancovat jako

  dřív. Později jsem si situaci přestala

  idealizovat. Lékaři mi sdělili, že chodit

  už nebudu a hýbat nohama také ne.

  S tancem jsem se nechtěla rozloučit,

  a jak to šlo, začala jsem na vozíku tan-

  covat, pouštěla jsem si hudbu, dělala

  v duchu choreografii. Skutečně při

  akci, o které mluvíte, výročí založení

  skupiny Pilsen Cheers, jsem poprvé

  na jevišti seděla. Výjimečný pocit mě

  motivoval k práci dál. Tehdy jsem se

  už zamýšlela nad možností zapojit do

  scénických vystoupení i další vozíč-

  káře a handicapované. Také jsem už

  získala první tanečníky do plánova-

  ného tanečního oddílu. Podařilo se to

  za pomoci Sportovního klubu vozíč-

  kářů Praha v květnu 2014.

  Vaše snaha opropojení zdravotně

  postižených zájemců otanec jistě

  nebyla snadná…

  Dlouho jsem nemohla dát dohro-

  mady skupinu. Tanec je ženská do-

  ména a mladých handicapovaných

  žen je daleko míň, navíc se nesmějí

  bát vystupovat na veřejnosti. Prv-

  ním členem se stala Míša Krunclová,

  později se přidala Anička Krátká, ob-

  rovský tahoun, jedna z našich nejvý-

  raznějších osobností. Nakonec se mi

  v Plzni a Praze podařilo dát dohro-

  mady partu chodících a nechodících

  tanečníků. Patří k nám i původní čle-

  nové ze skupiny E-motion, také Mar-

  ta a Kryštof, manželé z Polska, kteří

  žijí v Česku. Marta vede jako jediná

  u nás lekce zumby na vozíčku. Teď

  mě lidé kontaktují sami přes Spor-

  tovní klub vozíčkářů nebo přes moji

  skupinu. Hostujeme často na akcích

  benefičního rázu nebo při klubových

  prezentacích.

  Mluvíme stále otanci, ale vy jste

  po úrazu musela začít od začátku

  ve všech malých ivelkých záleži-

  tostech…

  Ano, musela jsem se naučit hýbat ru-

  kama, učila jsem se jíst, manipulovat

  s vozíkem, obléci se. Chtěla jsem rych-

  le dosáhnout co největší možné funkč-

  nosti. Mám kromě obětavé rodiny

  několik bezvadných asistentek, které

  mi pomáhají v denních činnostech

  i během tanečních tréninků. Jednou

  z nich je Klára, která studuje zdravotní

  školu a je fyzioterapeutka, takže s ní

  mohu i rehabilitovat. Doktorský obor

  etnologie na univerzitě v Plzni jsem

  musela kvůli úrazu přerušit, ale teď

  mám individuální plán a už bych měla

  směřovat ke státnicím, ale na potřeb-

  ných studiích je hodně práce. Budu si

  muset studia prodloužit. Všechny mé

  plány do budoucnosti jsem musela po

  úraze změnit. Ráda bych se věnovala

  něčemu z domova, možná překladům,

  korekturám. Jedno už vím jistě – tanec

  se v nějaké další fázi bude dostávat do

  pozice mého hobby.

  Oco všechno se vlastně staráte?

  Zajišťuji veškerou organizaci akcí,

  pronájem sálů, hudební doprovod,

  vedení vícedenních akcí – tedy kom-

  pletní soustředění včetně asistence.

  Kdo je

  Martina Henrichová

  Studentka Západočeské univerzity,

  choreografka atanečnice, se

  narodila vPlzni vroce . Vprvní

  taneční skupině se objevila vdevíti

  letech. Ve dvaceti se začala věnovat

  výuce tance achoreografii.

  Vroce  založila vlastní skupinu

  E-motion. Jako choreografka

  spolupracovala se skupinou Pilsen

  Cheerleaders, rok před úrazem sní

  zvítězila na mistrovství ČR adostali

  se ina mistrovství Evropy.

  Po těžkém úraze založila ()

  taneční oddíl pod pražským Spor-

  tovním klubem vozíčkářů, který se

  ktanci snaží přivést handicapované.

  Martina vPlzni studuje doktorandský

  obor etnologie na FF ZČU.

• Strana 42

  KULTURA

  Choreografie

  smíšené taneční

  skupiny dá

  zabrat. Přihlíží se

  k jednotlivému

  postižení, slabosti

  se však dají

  proměnit v sílu.

  (Vystoupení New

  Fire, Možná přijde

  i charita 2014)

  Každou neděli trénuji v Plzni se zdra-

  vými tanečníky ve studiu Fitdan-

  ceart a společné tréninky s vozíčká-

  ři máme zhruba jednou až dvakrát

  za měsíc. Také záleží na tom, zda

  máme před představením, to pra-

  cujeme intenzivněji. Pravidelně po-

  řádáme i workshopy pro veřejnost,

  kam může přijít kdokoli, vyzkoušet si

  s námi naše sestavy, tanec v páru atd.

  Jak dlouho vzniká příprava nové

  choreografie?

  U každého nového tance jde o jinou

  dobu potřebnou na nastudování. Jed-

  na čtyřminutová skladba vznikala

  také půl roku. Náročnost celého pro-

  cesu tance na vozíku je nepoměrně

  složitější než nácvik se zdravými.

  S E-motion jsme před úrazem byli

  schopni vytvořit kratší taneční vy-

  stoupení i za dva tréninky.

  Pohybové možnosti vozíčkářů se

  liší…

  Jiné to bývá, když vymýšlím choreo-

  grafii pro chodící, jiné, když pracuji

  na duetu vozíčkáře s chodícím. Sna-

  žím se využívat dispozice každého

  jednotlivce. Naši členové, paraplegici

  s nízkou lézí, mohou dobře ovládat

  horní polovinu těla včetně trupu i ru-

  kou. U mě osobně je situace trochu

  horší, mám po úraze zasažený také

  trup, narušenou stabilitu a problémy

  s pohybem prstů i tricepsů. K tomu

  všemu se musí přihlédnout i při ná-

  padech na choreografii. Jsme tým, ale

  každý z nás musí využít individuální

  možnosti. Když tvořím pro všechny,

  tanec by měl zvládnout i ten nejslab-

  ší tanečník.

  Víte, zda unás existují podobné

  soubory ajaké jsou?

  V Čechách existují soubory, které

  pracují s handicapovanými. Naše

  činnost je inovativní v tom, že nejen

  vystupujeme, ale chceme scénický

  tanec přiblížit i vozíčkářům, kteří se

  s ním ještě nesetkali; mohou si to ne-

  závazně vyzkoušet na workshopech.

  Pronesla jste iočlověku na vo-

  zíku, že může být „aktivní, ladný,

  elegantní“…

  Každé tělo po úraze doznává pro-

  měny, musí se pro ně něco dělat. Je

  důležité, jak na tom ten který vozíč-

  kář je, někteří jsou téměř samostat-

  ní, o moc víc než já sama. Ale i kva-

  druplegik si může najít nové zájmy.

  Ano, souhlasím, člověk na vozíku

  by se měl snažit být aktivní a může

  být i ladný a elegantní, i když zrovna

  ladnost a eleganci nepovažuji za to

  podstatné.

  Podle mého názoru je daleko lep-

  ší se o něco snažit než nostalgicky

  uvažovat o tom, jaké to bylo dřív a že

  život vlastně skončil… Já své sny ne-

  vzdávám. Má situace není sice žád-

  ný med – ale jedu v jiných kolejích

  a plánuji jen to, co je dosažitelné.

  

  Více informací oSportovním

  klubu vozíčkářů Praha:

  http://www.skvpraha.org/,

  olekcích zumby na vozíčku na

  www.parazumba.eu

  Před úrazem jsem žila ve svižném

  rytmu, mívala jsem několik tréninků

  denně, nezastavila jsem se, studovala.

  Na brigádách jsem si vydělávala

  peníze. Úrazem se všechno kolem

  mě zpomalilo, těžko si na ten rytmus

  zvykám.

• Strana 43

  43

  Krajina do ticha zaťala drápky

  aneb Pohlednice

  zpravěkých prázdnin

  Lípa v podzemí

  obrána o všechna srdce

  vápenec ožírá kmen

  jeskynní ticho

  promodralé

  vaří z vody

  a utonulého dříví

  tupé třísky

  květ víří po proudu

  sediment čekání

  ponorné řeky

  ruší rybám

  slepé spaní.

  Poezie na prázdniny

  Kecíři

  Místo másla

  listy v chlebech mají

  ze šotků králi

  z korálů černých

  očouzených

  dům si poskládali.

  Listy tisknou na sklo

  ze stromů holožíři

  Mazlevič I.

  cihlou červeně

  tvář se pýří...

  Ztrouchnivělé pergameny

  chabús plic

  zvučný klavír z polí

  kecíř posluha

  uklíná chorošovou holí

  klíč

  až se v polích

  Liškomelec

  Liška parádnice

  do stěn zrcadla světlušku posílá

  košer a liška?

  věta protivná

  raději nugát

  než prstem zahrozit

  i pro piškot se cirkus dělá

  kotrmelce, marše s překládanou nohou

  za drobky válku!

  ptákům co je zobou.

  Galantní pojetí

  renesančního obrazu

  Bílý hranostaj z ňader své paní pije

  kožíšek vlní se s každým polknutím

  hranostaj ladně kutálí v drápcích

  kuličku borůvky

  čert si nohou její jméno ryje

  planý jasmín v klíně

  něhou košatí.

  O AUTORCE:

  Janele z Liků (vl. jménem Jana

  Hradilová) pracuje v Jedličkově

  ústavu v Praze jako učitelka českého

  jazyka a základů společenských

  věd. Publikuje v časopisech i knižně.

  Její básně zazněly i v Českém

  rozhlase. Věnuje se i alternativní

  a metalové hudbě. Sbírá stará mýdla

  a příběhy lidí, kteří je užívali.

• Strana 44

  KULTURA / POVÍDKA

  P

  opravdě řečeno,

  dlouho jsem

  se tomu Klubu

  seniorů jen smál.

  Jednak to všechno

  organizovala

  učitelka Bláhová,

  kterou jsem

  od nepaměti

  znal jako tvora bez humoru, jednak

  mi připadalo smrtelně nebezpečné

  scházet se se staříky a neustále omílat

  své nemoci, nízké penze, nemravnou

  mládež nebo údajný lesk starých časů.

  Měl jsem svůj život – každé pondělí

  vinárnička U klobouku s osvědčenými

  kamarády, celý týden společnost mé

  nové lásky Kláry, které ještě nebylo

  šedesát, takže musela chodit do práce

  a nevisela na mně od rána do večera,

  o víkendech kino, divadlo, výstava

  nebo jen procházka v přírodě, a hlavně

  – každý druhý třetí den návštěva

  u Tomáše, nejúžasnějšího člověka

  mého života. Ale popořádku.

  Bláhová mne odchytla u schránek

  a vítězoslavně zahlaholila: „Tentokrát,

  pane inženýre, jistě do našeho klubu

  přijdete. Bude přednáška pro vás jako

  stvořená! Sexualita seniorů!“ Oči jí

  svítily jako králíkovi nad hromadou

  mrkve. Nic jsem neřekl. Jenomže

  v pondělí bylo U klobouku najednou

  zavřeno. Malování. Tak jsem šel na tu

  erotiku.

  V klubovně kulturního domu bylo

  tak padesát lidí. Možná jsem byl

  se svou třiasedmdesátkou skoro

  nejmladší, někteří vypadali, že si už

  na žádné pohlavní radovánky dávno

  nevzpomínají. Bláhová představila

  lektorku. Mohlo jí být pětadvacet

  i čtyřicet. V každém případě už sto let

  nebyla u holiče. Hubeňoučká postava,

  prsa velikosti konzervovaného hrášku,

  okousané nehty na rukou – a nohy?

  Žádné; od pasu až na podlahu jakási

  tmavá sukně, zřejmě ušitá z opony

  dávno zrušeného kabaretu. Tahle

  hříčka přírody nám má vykládat

  o vášni? Představila se jako doktorka

  psychologie a absolventka asi dvaceti

  kurzů po celé zeměkouli. Nedivil

  bych se, kdyby po přednášce začala

  prodávat sušené hlavy domorodců

  z Ugandy. Začala tvrdě: „Nejprve

  o pověrách spojených se sexem

  starších lidí. Především musíme

  překonat konzervativní předsudek,

  že kvalita prožitku starší ženy

  záleží na velikosti penisu a jeho

  erekci.“ Přítomné babky se většinou

  zatvářily, že jsou někde kilometry

  daleko. Podivná osoba pokračovala:

  „Především dnes máme přípravky na

  výrazné zlepšení erekce, a pak – jsou

  tu i jiné, nekoitální techniky.“ Babky

  se nenápadně, ale usilovně sunuly

  pod stoly. Bláhová se rozhlížela po

  místnosti a roztřeseným pohledem

  naznačovala, že tohle opravdu

  nechtěla. A já si uvědomil, že

  jediný, kdo by tady mohl opravdu

  kvalifikovaně přednášet, by byl Tomáš.

  Můj kamarád a spolupracovník ve

  Spojených strojírnách a válcovnách.

  Na začátku osmdesátých let minulého

  století jsme se ocitli ve vedení fabriky.

  Bývalý ředitel a jeho kumpáni přivedli

  továrnu skoro ke krachu, což za

  socialismu ale nebylo proveditelné. Jednak by měla strana

  ostudu, jednak tu bylo dělnictvo, které přece nemohlo

  skončit na ulici. Tak přišel nový ředitel přímo z ministerstva,

  a my, skoro ještě kluci. Tom jako technický náměstek, já

  ve funkci hlavního konstruktéra. Fabriku jsme znali, byli

  jsme tu od školy, takže moc šancí jsme si nedávali. Nový

  ředitel nám dal volnou ruku, spíš jezdil po stranických

  sekretariátech, jak sám říkal – obnovit důvěru strany.

  Klíčový úspěch vždycky vyrůstá z klíčového průseru.

  Nová linka na přesné lití, to nebyl jen hlavní cíl tehdejšího

  ročního plánu, ale především záležitost doslova strategická.

  Linka z Francie, budoucí výrobky? Přijel bodrý soudruh

  z ministerstva, z krabice vybalil podivný, tvarově dost

  komplikovaný odlitek, a řekl: Toto budete dodávat do

  Sovětského svazu. Nemůžu vám říci, o co přesně jde, ale

  jako dobří inženýři byste měli vědět, že to není součást

  šicího stroje. Takže – linka pojede přesně za tři měsíce a po

  kraťoučkém zaběhnutí budete lifrovat první dodávky. Chraň

  vás pánbů, kdyby to nejelo nebo kdyby produkce byla šunt.

  To už by se neřešilo na našem území…

  Bedny s linkou začali přivážet už za pár dní. A montážní

  firma navelela třicet chlapů. Zatímco jsme připravovali

  celou zbývající technologii, chlapci montážníci se do práce

  moc nehrnuli, neustále jim něco vadilo, zkrátka zbýval

  měsíc, a v hale to vypadalo beznadějně. A zase přijel

  bodrý soudruh. V ředitelně okamžitě odvolal šéfmontéra

  a na Tomáše se obrátil s jednoduchou otázkou: Co

  Zdeněk Jirků:

  Pohlavní

  zdravověda

• Strana 45

  45

  navrhuješ, soudruhu inženýre? Tom

  zaskočil jeho, našeho ředitele i nás

  všechny. „Smontujeme to sami

  a v termínu zprovozníme!“ Nikdy

  jsem neviděl většího sebevraha a živě

  si představoval skupinu tlustých

  sovětských maršálů, jak velkými

  pistolemi na nádvoří naší fabriky

  střílejí do Tomáše jako do králíka.

  Ministerský duch uznale pokýval

  hlavou, slíbil nevídané prémie a odjel.

  A tady jsme u té Tomovy skvělé

  znalosti pohlavní zdravovědy. Soudruh

  náměstek si nejen zřídil štáb s ložnicí

  přímo ve fabrice, ale také nařídil

  nepřetržitou pohotovost závodní

  kuchyně, vyčlenil si ředitelskou tatru se

  šoférem, ale hlavně – za svou pravou

  ruku prohlásil krásnou Milušku, do té

  doby pouhou referentku na osobním

  oddělení. Já už sice delší dobu tušil,

  že po ní pokukuje, ale takhle otevřeně

  to rozbalit…? Ředitel mu schválil

  všechno, Tomáš si ze skladu nechal

  přinést pět souprav montérek, přilbu

  a sadu nových měřidel – a začal. Do

  zasedačky, kde si s Miluškou zřídili

  doslova pelech, měli všichni přísný zákaz vstupu. Montáž se

  rozběhla zběsilým tempem. Dvě skupiny, hnané Tomovým

  řevem, se střídaly v nepřetržitém provozu. Bedny mizely

  a v hale rostla krasavice, linka nejen nevídaně přesná, ale

  také krásná. Velitel operace byl všudypřítomný. Objevoval

  se brzy ráno i v noci, vždycky perfektně věděl, jak se má

  pokračovat, a dokumentaci už znal nazpaměť. Když bylo

  potřeba, vzal do ruky klíče, vrtačku nebo nýtovačku, takže

  jeho autorita u dělnictva čněla do nebes. Jedinou úlevou

  pro neustále poháněné montéry bylo, když dvakrát třikrát

  denně řekl: Musím jít k Milušce načerpat sílu. Má skvělou

  studánku. Samozřejmě se našli dobrodějové, kteří mazali

  za Tomášovou manželkou a vše jí vyklopili. Okamžitě

  se vydala do továrny udělat pořádek, ale závodní stráž

  měla už od začátku operace přísný rozkaz právě ji za

  bránu nepustit. To nemohl zrušit ani ministr, takovou měl

  technický náměstek – a nyní i polobůh – autoritu.

  Montáž dopadla skvěle, zkušební provoz také. Maršálové

  opravdu přijeli, bodli Tomovi do saka nějaký řád a krásně

  se s naším ředitelem opili. Když už bylo opravdu jasné, že

  jsme přežili výstup na Mount Everest, svolal náš ředitel

  mimořádnou poradu vedení a doslova se slzami v očích

  Tomovi děkoval. Pak slavnostně vyřkl: Řekni si, co chceš,

  a dostaneš to. A uslyšel: Chci pěkný byt pro Milušku.

  Třípokoják. No, to byla bomba. Fabrika sice dostávala

  nějakých třicet čtyřicet bytů ročně, ale někteří lidé, třeba

  s dětmi, čekali i pět let. Ředitel se zaskočeně rozhlédl

  a opatrně se zeptal: Ale soudružka je

  přece svobodná, ne? Je, odpověděl

  Tomáš, ale má se mnou velmi

  intenzivní vztah, který těžko můžeme

  pěstovat někde ve křoví! A možná

  budeme mít dítě. Když nebude šířit

  své geny straně oddaná inteligence,

  kdo je bude šířit? Uvědomujete si, jak

  zásadní je to otázka?

  Dusil jsem se smíchem a ostatní

  taky, ale ředitel vzdoroval – o bytech

  přece rozhodují především odbory.

  Neměli bychom respektovat platná

  pravidla? Tom vstal a zeptal se: Neměli

  bychom radši zavolat do Moskvy?

  A šel pryč. Miluška dostala byt během

  měsíce, soudruh náměstek se bleskově

  rozvedl a všechny obrovské prémie za

  montáž utratil za nový nábytek. A dítě

  bylo opravdu na cestě.

  Takže Tom se nakonec proslavil

  na všech frontách, ale chybička

  se vloudila. Vlastně… chybička…

  Miluška doma chystala výbavičku

  a v osobním oddělení ji nahradila

  kouzelná, sportovně vyhlížející Irena.

  Okamžitě jsem věděl, že tenhle ohýnek

  zaplane. A plamínek už probleskl.

  Seděli jsme ve vinárně a projednávali

  složitou situaci – dítě ještě nebylo na

  světě a Tom byl zase jednou nohou

  z domova. Chtěl jsem mu říct, že je vůl,

  ale on jenom opakoval – až zestárnu,

  budu mít spoustu pečovatelek.

  A žádnou nepůjčím!

  Pak už to šlo rychle – přišla

  revoluce, Občanské fórum nás oba

  jako staré struktury vyrazilo, tak

  jsme si celkem rychle zařídili firmu

  na montáže technologií. Z fabriky

  jsme přetáhli nejlepší lidi a docela se

  dařilo. Tom si s Irenou pořídil dvojčata,

  a když postavil rodině pěkný nový

  dům, přivedl do jiného stavu novou

  mladou předsedkyni okresního soudu.

  To už jsem mu, jako svému nejlepšímu

  kamarádovi, musel vynadat. Ale on se

  smál: Stando, ani kapitalismus v nás

  to nejlepší z člověka nezadusí! A pak –

  když nebude šířit své geny kapitalismu

  oddaná inteligence, kdo jiný?

  A tohle všechno jsem si připomněl,

  když jsem o pohlavní zdravovědě

  poslouchal to stvoření, které mělo tu

  obrovskou smůlu, že nikdy nepotkalo

  Tomáše. I když – kvůli takové sukničce

  by asi svými geny neplýtval.

  

• Strana 46

  SERVIS

  Text: MUDr. ŠTĚPÁN HAVRÁNEK

  Ilustrace: MIROSLAVA

  KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ

  Dehydratace, termín označující stav

  snížení obsahu vody v lidském těle,

  je mnohokrát skloňovaný strašák

  letních měsíců. Ačkoli dodržování

  pitného režimu se zdá být velice jed-

  noduché, stále rok co rok v letních

  měsících řada lidí přichází do ordina-

  cí lékařů s různým stupněm dehyd-

  ratace. Navíc i přes veškerou osvětu

  se setkáváme stále s případy dehyd-

  ratace, jež je nutné řešit hospitalizací

  na lůžkovém oddělení a které mohou

  nemocného ohrozit na životě.

  VODA JE ZÁKLADEM ŽIVOTA

  Je známé, že množství vody v lidském

  těle kolísá mezi 60 a 70 % tělesné

  hmotnosti v závislosti na věku a po-

  hlaví. Lidský organismus si množství

  vody za normálních okolností regulu-

  je, hlídá si poměr mezi jejím příjmem

  a výdejem. Při nedostatku vody se

  dostaví pocit žízně a sníží se tvorba

  moči, při jejím nadbytku je moči vy-

  dáváno více. A právě nerovnováha

  mezi příjmem a výdejem tekutin pak

  lidské tělo ohrožuje snížením obsahu

  vody, dehydratací.

  Příjem a výdej tekutin a minerálů

  neobsahuje jen to, co vypijeme a co

  z těla odejde v podobě moči. Do pří-

  jmu tekutin je třeba započítat i ob-

  sah vody ve stravě a vodu vznikající

  látkovou přeměnou. Do výdeje vody

  je třeba zahrnout i část tekutin, kte-

  rá odchází z těla se stolicí, odpařuje

  se pocením a je obsažena ve vyde-

  chovaném vzduchu. Obsah vody,

  jenž se odpaří potem nebo je vydý-

  chán, není malý. A právě tato slož-

  ka se může několikanásobně zvýšit

  v horkém počasí. Venkovní teplota

  však není jediný faktor ovlivňující

  Poradna pro zdraví:

  Léto a pitný režim

  intenzitu ztráty tekutin. Dalšími vli-

  vy jsou fyzická činnost nebo vlhkost

  vzduchu. Zároveň ne každý jedinec

  je náchylný ke ztrátě tekutin srov-

  natelně. Jiná situace je u mladých

  lidí, jiná u starších osob a zcela jiná

  u dětí. Odlišná je u jinak zdravého

  člověka, jiná je u lidí s celou řadou

  onemocnění. Jednoznačně riziko-

  ví jsou lidé se sníženou schopností

  nebo ztrátou sebeobsluhy. Riziko-

  vější jsou jistě nemocní cukrov-

  kou a poruchami krevního oběhu.

  Dále je nutné si uvědomit, že velké

  množství tekutin organismus ztrácí

  při zvracení a průjmových onemoc-

  něních. Ta se v letním období vy-

  skytují častěji.

  PREVENCE A LÉČBA

  Mírná dehydratace se nemusí nijak

  projevit nebo se projevuje pocitem

  žízně. Při ztrátě jednoho až dvou litrů

  tekutin se dehydratace začíná hlásit

  i suchými sliznicemi, rty, sníženou

  tvorbou moči (tmavá a koncentro-

  vaná moč). Další ztráta tekutin pak

  může být doprovázena pocitem úna-

  vy, závratí, bolestí hlavy. Při dehyd-

  rataci se ztrátou více než čtyři litry

  se zrychluje pulz, dochází k dalšímu

  poklesu močení a při dehydrataci

  nad 10 litrů lze očekávat nevratné

  změny a smrt. U dětí je však příto-

  men vyšší poměr denního obratu te-

  kutin v poměru k tělesné hmotnosti.

  Proto u dětí dochází k projevům de-

  hydratace výrazně dříve.

  Jelikož dehydratace může i ve své

  zcela nezávažné podobě kompliko-

  vat život, je lépe jí předcházet pre-

  vencí. V horkém počasí je nezbytné

  aktivně dbát na pitný režim. Pokud

  víte, že právě s dodržováním pitné-

  ho režimu můžete mít problém, je

  vhodné si příjem tekutin hlídat přes-

  něji. Například si stanovit přesnou

  hodinu, do kdy vypijete PET lahev

  s objemem půl druhého či dva litry.

  Když už však k dehydrataci dojde,

  je při mírném stupni vhodné dopl-

  nit jako první vodu. Pozor ale, velké

  množství tekutin najednou může

  vyvolat zvracení. Proto je leckdy vý-

  hodnější podávat tekutiny po malých

  dávkách delší dobu. Iontové nápoje

  je vhodné spíše ředit. Minerály není

  nezbytné při lehčí dehydrataci dopl-

  ňovat. V případě těžších ztrát tekutin

  je nutné doplnit i minerály. Vhodný

  je bujon, ovocné džusy či lze po užít

  jednoduchý rehydratační roztok,

  který je k dostání v lékárnách. Při

  nejasnostech či horšícím se stavu je

  nezbytná včasná konzultace s léka-

  řem.

  

  Autor je lékařem na II. interní klinice

  – klinika kardiologie aangiologie

  Všeobecné fakultní nemocnice

  vPraze a1.lékařské fakulty

  Univerzity Karlovy

  Jelikož dehydratace může i ve své

  zcela nezávažné podobě komplikovat

  život, je lépe jí předcházet prevencí.

  V horkém počasí je nezbytné aktivně

  dbát na pitný režim.

• Strana 47

  47

  Text: DANIELA LIDINSKÁ

  PETRA VOTOČKOVÁ

  České lázeňství prochází v po-

  sledních letech velkými změnami.

  Ozdravnou kúru si zde dopřávají

  nejen vážně nemocní pacienti, ale

  stále častěji je vyhledávají i zdraví

  lidé toužící po relaxaci a odpočin-

  ku.

  JAK SI ZAŘÍDIT

  LÁZEŇSKOU PÉČI?

  A) Prostřednictvím zdravotní pojiš-

  ťovny

  Praktický lékař vám vystaví ná-

  vrh na lázeňskou péči hrazenou

  zdravotní pojišťovnou nejčastěji

  na základě doporučení odborného

  lékaře. Zároveň také navrhne typ

  lázeňské péče (komplexní nebo

  příspěvkovou) a místo vhodné pro

  léčbu vašeho onemocnění.

  Komplexní i příspěvkovou lázeň-

  skou péči musí schválit revizní lé-

  kař vaší zdravotní pojišťovny.

  Komplexní lázeňská péče

  V případě komplexní lázeňské

  péče je léčba a vše, co s ní souvisí,

  plně hrazena zdravotní pojišťov-

  nou. Vaše zdravotní pojišťovna za-

  šle schválený návrh na péči přímo

  vybraným lázním, které vás ná-

  sledně předvolají k nástupu. Péči

  čerpá pacient v době pracovní ne-

  schopnosti. Zdravotní pojišťovna

  hradí lázeňskou léčbu, celodenní

  stravování a ubytování.

  Lázeňská péče se poskytuje též

  dětem a dorostu do 18 let věku.

  Děti se mohou v lázních léčit již

  od 1,5 roku věku (u některých

  indikačních skupin je lázeňská

  péče možná již od jednoho roku

  věku – např. u dětské mozkové

  obrny).

  Pobyt dospělých trvá obvykle tři

  až čtyři týdny (v závislosti na indi-

  kaci), u dětí se jedná vždy o čtyř-

  týdenní pobyt. Pobyt může být

  v některých vybraných případech

  i prodloužen.

  Příspěvková lázeňská péče

  Zdravotní pojišťovna přispívá

  pouze na léčebnou část celkové

  ceny lázeňského pobytu, ubyto-

  vání a stravování si léčený hradí

  sám a během pobytu není v pra-

  covní neschopnosti. Schválený

  návrh na příspěvkovou lázeňskou

  péči je odeslán do lázní prostřed-

  nictvím zdravotní pojišťovny nebo

  pacienta. Pobyt neboli lázeňskou

  lůžkovou péči může poskytnout

  výhradně registrované zdravot-

  nické zařízení lůžkové péče. Ta-

  kovýto pobyt trvá obvykle dva až

  tři týdny.

  Co dělat, pokud revizní lékař vaši

  žádost olázně neschválí?

  Pokud revizní lékař návrh na lázeň-

  skou péči neschválí, můžete se proti

  jeho rozhodnutí do 15 dnů odvolat.

  Odvolání podává zpravidla lékař,

  který lázeňský návrh vystavil. Pí-

  semnou žádost o přehodnocení roz-

  hodnutí revizního lékaře může sa-

  mozřejmě podat i sám pacient nebo

  jeho rodina.

  Pobyt v lázních si můžete dopřát

  i bez lékařského předpisu, v tako-

  vém případě však hradíte veškeré

  náklady sami.

  B) Jako samoplátce

  Pro objednání lázeňského pobytu

  není u samoplátců nutné lékařské

  doporučení. Na základě vstupní

  prohlídky a podle zdravotního sta-

  vu sestaví lázeňský lékař klientovi

  individuální léčebný plán obsahu-

  jící vhodné procedury.

  Nezapomeňte, že

  osoby mladší 18 let a starší 70 let,

  nevidomí, držitelé průkazu ZTP/P

  a jejich průvodci neplatí lázeňský po-

  platek;

  při standardní době v lázních neztrácí-

  te nárok na příspěvek na péči;

  zdravotní pojišťovny hradí také výda-

  je doprovodu dítěte, a to až do šesti

  let věku; pokud je dítě starší, může

  zdravotní pojišťovna pobyt doprovo-

  du také uhradit, ale jen se souhlasem

  revizního lékaře. Po dobu pobytu

  hrazeného zdravotní pojišťovnou se

  průvodce (doprovod dítěte) považuje

  za práce neschopného (má tzv. ne-

  schopenku). Doprovod se může bě-

  hem lázeňské péče dítěte střídat.

  lékaři nejsou v předepisování lázní ni-

  jak omezeni – za jejich zvýšené pře-

  depisování jim nehrozí žádné sankce;

  můžete být aktivní sami! Nečekejte,

  až vám lékař lázně navrhne. Využijte

  svého práva a přihlaste se sami.

  

  Více informací také například na serveru

  www.lecebne-lazne.cz

  Ve spolupráci sredakcí časopisu Můžeš

  připravuje tým informačního serveru

  Poradimesi.cz

  Indikace – proč je důležitá?

  Pokud si chcete ověřit, zda a jak často máte nárok

  na lázeňskou péči hrazenou ze zdravotního pojištění,

  nejdůležitější je tzv. indikace, zjednodušeně a laicky

  řečeno vaše nemoc, se kterou se budete vlázních léčit. Od

  indikace se odvíjí délka pobytu ( či  dní), indikované

  lázně i skutečnost, zda a jak často se může pobyt vlázních

  opakovat. Aktuální indikační seznam včetně vyhlášky

  najdete jako zákon č. / Sb.

  Nenašli jste, co jste hledali?

  Máte vlastní zkušenost či dobrou radu,

  okterou byste se chtěli podělit sostatními?

  Napište, jsme tu pro vás! redakce@poradimesi.cz

  ... spobytem v lázních

• Strana 48

  SERVIS

  Aktuálně zlegislativy

  Chystá se velká novela zákona

  o sociálních službách

  Text: LUCIE MARKOVÁ

  NYNÍ

  ukončeno vnější připomínkové řízení

  PLÁN

  včervnu  předložit návrh novely

  vládě

  ÚČINNOST NOVELY ZÁKONA

  plánována od dubna 

  Do legislativního procesu je nachys-

  tána velká novela zákona o sociál-

  ních službách, která takřka nenechá

  kámen na kameni. Pojďme si velmi

  stručně shrnout, co všechno by měla

  ovlivnit a změnit, pokud bude v le-

  gislativním procesu schválena v na-

  vrhovaném znění:

  1. Registrace – registrace bude

  nově na dobu určitou a bude tře-

  ba žádat o její obnovení. Nově bude

  registrována kromě cílové skupiny

  také nepříznivá sociální situace, na

  kterou služba reaguje. Bude moci

  dojít k okamžitému zrušení registra-

  ce v mimořádných případech (bez-

  prostřední ohrožení zdraví a života

  klientů sociální služby)

  2. Změna druhů sociálních služeb

  – dojde ke snížení počtu druhů so-

  ciálních služeb, některé druhy budou

  redefinovány. Např. nově by měla

  existovat Služba pro rodinu – která

  v sobě bude zahrnovat nynější: Níz-

  koprahová zařízení pro děti a mlá-

  dež, Sociálně aktivizační služby pro

  rodiny s dětmi, Azylový dům pro ro-

  diny, Manželské a rodinné poraden-

  ství, Domy na půl cesty, ale i Zařízení

  sociálně-právní ochrany dětí

  3. Zajištění celodenní asistence –

  kraj by měl nově poskytnout účelo-

  vě vázanou dotaci poskytovateli so-

  ciální služby OA k zajištění podpory

  podle skutečné potřeby a požadavku

  člověka se stanoveným stupněm zá-

  vislosti v jeho domácnosti (plnění čl. 19 Úmluvy

  o právech osob se zdravotním postižením); klient

  bude muset poskytovateli doložit potřebnost péče

  a poskytovatel následně žádá o dorovnání nákladů

  spojených se zajištěním celodenní pomoci v přiro-

  zeném sociálním prostřední klienta

  4. Další změny v některých druzích sociálních

  služeb – odlehčovací služba by měla být nově sou-

  částí ostatních druhů služeb, azylové domy budou

  pro klienty od 26 let věku, novým úkonem v po-

  bytových službách sociální péče bude vedení de-

  pozit, domovy pro seniory budou mít nové činnosti

  – psychosociální podporu při umírání, pastorační

  a duchovní péči; pečovatelská služba a osobní asi-

  stence bude nově obsahovat i novou činnost – do-

  hled

  5. Služby budou mít nově nastavený materiálně-

  -technický standard – a to ve službách pobytových

  – domovy pro osoby se zdravotním postižením

  a týdenní stacionáře, domovy pro seniory a domo-

  vy se zvláštním režimem, chráněné bydlení; bude

  se jednat o parametry: kapacita, budova, vybavení

  a technickoprovozní vlastnosti

  6. Personální standard – bude nastaven pro pra-

  covníky v přímé péči; cílem je stanovit minimál-

  ní personální zabezpečení pro provozuschopnost

  a bezpečnost v sociální službě (pro klienty i pro

  pracovníky)

  7. Nové pojetí kvality sociálních služeb – v sou-

  časné době není jasné stanovení požadavků

  a kritérií, a přestože je systém kontrolován státní

  kontrolou, existují duplicity ve znění povinností

  a kritérií i s jinými zákony, zákonné požadavky nej-

  sou objektivní, ale spíše subjektivně posuzované

  hodnotitelem; nové pojetí by mělo tyto nedostatky

  odstranit

  8. Změny v oblasti financování, síťování a pláno-

  vání sociálních služeb – zásadní změnou je z mého

  pohledu především nový způsob financování for-

  mou veřejných zakázek, což by mělo doplnit dosa-

  vadní koncepty (dotace, příspěvky zřizovatele)

  9. Úprava předpokladů pro výkon činnosti v so-

  ciálních službách – úprava a zpřesnění okruhu

  pracovníků, doplnění nových pozic inspektora po-

  skytování sociálních služeb a supervizora

  

  Autorka je ředitelka z.ú. DEBRA ČR

  DOTAZY a ODPOVĚDI

  Dobrý den, mám průkaz ZTP/P apo-

  užívám mechanický invalidní vozík, na

  kterém se pohybuji po domácnosti ana

  dvorku. Nerovnost povrchu astoupání

  mi ale vzhledem kmému zdravotnímu

  stavu dělá problém. Chtěl bych se

  zeptat, jestli je nějaká možnost získat

  elektrický skútr, abych se taky dostal

  někdy ven zdomu.

  ODPOVĚĎ: Dobrý den, vpřípadě, že

  máte zájem oelektrický skútr, budete

  se bohužel muset obrátit na sponzory

  či některé znadací či nadačních fondů.

  Elektrický skútr nehradí zdravotní pojiš-

  ťovna anevztahují se na něj ani příspěv-

  ky od státu, nejedná se ozdravotní či

  kompenzační pomůcku. Seznam nadací,

  které přispívají na pomůcky, naleznete

  např. na informačním portálu Ligy vo-

  zíčkářů – www.ligavozic.cz/ip, konkrétní

  podmínky jednotlivých nadací naleznete

  vždy na jejich stránkách.

  Druhou možností je úhrada elektric-

  kého vozíku zdravotní pojišťovnou, která

  na externí elektrický vozík přispívá

  maximální částkou  tisíc korun. Tuto

  zdravotní pomůcku musí předepsat od-

  borný lékař (neurolog, ortoped, rehabi-

  litační lékař). Poté, co si vozík vyberete

  aodborný lékař vám jej „předepíše na

  poukaz“, schvaluje předepsání ještě

  revizní lékař zdravotní pojišťovny. Pokud

  revizní lékař pomůcku schválí, uhradí

  její pořízení zdravotní pojišťovna.

  Upozorňuji ale, že některé pojišťovny

  mají bohužel problém se souběhem

  přiznání mechanického aelektrického

  vozíku.

  

  Dobrý den, mám invalidní důchod III.

  stupně po těžkém pracovním úrazu aje

  mi vyplácena tzv. renta. Chci se zeptat,

  zda se mi tato renta bude započítávat

  do starobního důchodu.

  ODPOVĚĎ: Dobrý den, náhrada za

  ztrátu na výdělku po skončení pracovní

  neschopnosti (tzv. renta) se do výpočtu

  invalidního ani starobního důchodu

  nezahrnuje. Ve výpočtu důchodů se

  zohledňují pouze výdělky, ze kterých je

  odváděno sociální pojištění; zrenty se

  toto pojistné neodvádí.

  

  PORADNA Lucie MARKOVÉ

• Strana 49

  49

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Společná poradna Konta Bariéry

  a Fakulty strojní Českého vysokého

  učení technického pracuje průběžně.

  Právě prázdniny jsou čas, kdy při-

  pravená řešení přecházejí do realiza-

  ce – ve školách a dalších zařízeních

  se staví výtahy, plošiny, nájezdy atd.

  Při této příležitosti jsme se zeptali

  „pana Poradny“, Ing. Jaroslava Křič-

  ky, Ph.D., z ČVUT, na jeho dosavadní

  zkušenosti se žadateli o příspěvky

  z Konta Bariéry.

  Jaké jsou vaše dosavadní zkuše-

  nosti sporadnou? Jsou návrhy

  žadatelů racionální arealistické?

  Zkušenosti jsou dobré, spolupráce

  funguje. Zhruba v polovině případů

  přicházejí žadatelé už s rozpracova-

  ným návrhem řešení. Z dokumenta-

  ce a diskuse vyplývá, že se proble-

  matikou zabývají delší dobu a zvažují

  mnohé varianty. Přicházejí inspiro-

  váni už existujícími realizacemi nebo

  využívají zkušenosti projektantů. Li-

  mitujícími faktory jsou v některých

  případech prostorové možnosti ob-

  jektů nebo třeba památková ochrana

  budovy. Pokud jsou v upravovaných

  objektech plánovány další úpravy

  Poradna prázdniny nemá

  (rekonstrukce, rozšiřování, využití

  půdních prostor), hledají řešení tzv.

  nadčasové. To znamená, že součas-

  né bezbariérové úpravy nebudou

  v budoucnu znehodnoceny dalšími

  změnami objektu.

  Když se sžadateli osobně se-

  tkáváte, jaké jsou nejčastější

  otázky?

  Každý se ptá na něco jiného, těžko

  paušalizovat. Samozřejmě se řeč

  točí kolem možnosti řešení z mno-

  ha pohledů – uživatelů, majitelů

  nebo správců objektů, využitelnosti

  úprav… Velmi záleží na konkrétním

  navrhovaném řešení. Jiné souvislosti

  má krátká nájezdová rampa k pře-

  konání výškového rozdílu několika

  schodů, jiné zvedací plošina nebo

  schodišťová sedačka. A jako technici

  někdy vidíme kousek dál než sou-

  časní uživatelé…

  Ke slovům Ing. Křičky dodáváme:

  Konzultace na ČVUT jsou povinné

  pro všechny, kteří pro svá bezbarié-

  rová řešení žádají o příspěvek Konto

  Bariéry. Ale tuto službu mohou bez-

  platně využít i ostatní. Stačí poslat

  stručný popis svého problému do

  naší redakce, připojit kontakt, a my

  už spojíme žadatele s ČVUT. A ješ-

  tě jedna informace: Fakulta strojní

  KONZULTAČNÍ PORADNA Konta Bariéry a ČVUT

  Vhodné řešení

  se dá najít

  do všech prostor.

  ČVUT je připravena zprostředkovat

  i konzultaci na Fakultě architektury

  ČVUT.

  Brožura se základními informacemi

  o bezbariérových řešeních je k dispo-

  zici v naší redakci nebo volně ke sta-

  žení ve formátu PDF na našich webo-

  vých stránkách www.muzes.cz.

  

• Strana 50

  SLOVO MÁ...

  BOŽENA JIRKŮ

  bozena.jirku@bariery.cz

  Stipendium Bariéry je jedna z našich vlajkových

  lodí a jsem na ni moc pyšná. Kolik těch vlajko-

  vých lodí nadace má! Nějak se nám ta flotila

  rozšiřuje. Konto Bariéry, Nový start, Stipen-

  dium, Aukce Konta Bariéry, Run and Help, Kde

  je Péťa…, ale máme také spoustu aktivit kolem

  seniorů, o nichž bude druhá polovina mého

  pravidelného slova o tom, co mi leží na srdci.

  Období prázdnin je doba, kdy je možné se

  ucházet právě o stipendium. Už jedenáct let

  touto dobou Rada Konta Bariéry vyzývá stu-

  denty, aby se do projektu přihlásili. Je to ne-

  uvěřitelné, ale školní rok 2016/2017, o který

  právě jde, bude už sedmnáctý. Na kolika pro-

  mocích jsem již byla, kolik našich úspěšných

  absolventů se uplatnilo v životě, v náročné

  práci. Měsíční příspěvek studentům je nejen

  motivací, ale i finanční pomocí, bez níž by čas-

  to nemohli studium dokončit, získat kvalitní

  vzdělání a mít díky tomu lepší možnost uplat-

  nění na trhu práce. Není to malá pomoc, a tak

  neváhejte. Máte v rodině, ve škole nebo kolem

  sebe studenta s handicapem, který by splňoval

  kritéria Stipendia Bariéry? Pokud ano, řekněte

  mu o této možnosti.

  Nám naopak dejte vědět, pokud znáte sen-

  začního seniora. Máte ho třeba v rodině, ve

  vesnici, ve městě? Zamyslete se, třeba opravdu

  víte o takovém člověku anebo partě lidí, kteří

  dělají něco navíc, něco pro své okolí. Kteří boří

  stereotypy v nahlížení na starší generaci, která

  čím dál více bude zaplňovat veřejný prostor.

  Seniorů prostě přibývá, prodlužuje se jejich

  věk i doba, kdy mohou žít plnohodnotný život,

  protože jsou zdraví a soběstační. Na takové

  míří náš projekt SenSen (senzační senioři). Za

  pár týdnů uzavíráme nominační období čtvr-

  tého ročníku Ceny Senior roku. Přihlášky do

  obou kategorií – jednotlivci i kluby, najdete na

  našich stránkách http://www.sensen.cz/cena-

  -senior-roku-2013/sprava-knizni-databaze/

  Pomozte nám najít toho nejlepšího z nejlep-

  ších!

  

  Hezké léto přeji.

  Vaše

  Vydává Spolek přátel Konta Bariéry

  vespolupráci sNadací Charty 77

  Šéfredaktor: Štěpán Beneš

  e-mail: stepan.benes@muzes.cz

  Redakce:

  Zdeněk Jirků

  e-mail: zdenek.jirku@muzes.cz

  Radek Musílek

  e-mail: radek.musilek@muzes.cz

  Jan Šilpoch

  e-mail: jan.silpoch@muzes.cz

  Michaela Zindelová

  e-mail: michaela.zindelova@muzes.cz

  Manažerka redakce:

  Veronika Vojtíková

  e-mail: veronika.vojtikova@muzes.cz

  Mobil: 725 208 298

  Korektorka:

  Martina Čechová

  Adresa redakce:

  Melantrichova 5, 11000 Praha 1

  Mobil: 725 208 298

  Web: www.muzes.cz. E-mail: info@muzes.cz

  Nevyžádané příspěvky se nevracejí.

  Cena jednoho výtisku je 30 Kč,

  pro předplatitele 20 Kč.

  Celoroční předplatné 240 Kč.

  Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč.

  ISSN 1213-8908.

  Toto číslo vychází včervenci 2016.

  Vychází zafinanční podpory

  Ministerstva zdravotnictví ČR

  a Magistrátu HMP

  Art director:

  Jiří Bušek

  Grafická úprava asazba:

  Jan Bělovský

  Tisk:

  Grafotechna Print, s. r. o.,

  Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky

  Rozesílá:

  Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9

  Volný prodej:

  Česká pošta, s. p.

  Ilustrace natitulní straně:

  Miroslava Kolářová Šulcová

  Partneři redakce:

  Studenti i senioři vcentru zájmu

  nadace i o prázdninách

  Stipendium bariéry

  Rada Konta Bariéry vyhlásila výběrové řízení

  . ročníku Stipendia Bariéry. Přihlášku se všemi

  náležitostmi je možné zaslat do . . .

  Podmínky pro účast ve výběrovém řízení

  pro akademický rok /

  (formuláře ke stažení na www.kontobariery.cz):

  Vyplněná přihláška

  Motivační dopis astručný strukturovaný životopis

  Kopie aktuální lékařské zprávy ozdravotním

  stavu žadatele

  Oboustranná kopie občanského průkazu

  Oboustranná kopie průkazu ZTP/P nebo ZTP

  Potvrzení studijního oddělení, že žadatel je

  studentem školy. Potvrzení školy, že student byl

  přijat ke studiu vroce /nebo absolvoval

  xtý ročník /příslušné školy –lze získat

  ioprázdninách

  Osobní prohlášení osociálních amajetkových

  poměrech rodiny žadatele vloňském roce

  Čestné prohlášení ovýši příjmů

  Žádosti zasílejte Magdaleně Nováčkové:

  magdalena.novackova@bariery.cz, tel.:   

• Strana 51

  Předplaťte si

  časopis můžeš

  Výhodné

  předplatné

  nadva roky

  za380 Kč!

  Pokud si předplatíte

  Můžeš na dva roky,

  ušetříte proti ročnímu

  předplatnému 100 Kč

  a proti volnému

  prodeji 280 Kč.

  OBJEDNÁVKY PŘEDPLATNÉHO

  PŘIJÍMÁ ČESKÁ POŠTA:

  TELEFONICKY: na bezplatné lince

  800 300 302

  ON-LINE: na adrese:

  http://www.postabo.cz

  E-MAILEM: postabo.prstc@cpost.cz

  PÍSEMNĚ: na adrese:

  Česká pošta, s. p.

  oddělení periodického tisku

  Olšanská 38/9, 225 99 Praha 3

  Automobily

  bez bariér.

  — Ruční ovládání pedálů

  — B

  ezbariérová vozidla

  —

  Úpravy sedadel

  —

  Nakládání invalidního vozíku

  —

  Ostatní individuální úpravy

  API CZ s.r.o. | Slapy 136 | CZ-391 76 Slapy u Tábora

  T: +420 606 070 992 | E: info@apicz.com

  www.apicz.com

• Strana 52