Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 17

17

Sexuální pomoc

handicapovaným

Za minulého režimu jsem, podobně

jako jiní, také byla nějaký čas za-

vřená. Nekradla jsem sice v samo-

obsluze máslo, ale posílala jsem

zakázané rukopisy do zahraničních

nakladatelství, což bylo horší než

ukrást krávu i s teletem. A tak

jsem ve vězení poslouchala různé

historky svých dočasných kolegyň.

Zajímavý svět, do něhož člověk

běžně nevstoupí.

Hodně z nich mělo zkušenosti s pro-

stitucí. Jejich „klienti“ byli rozmanití,

našinci, cizinci, se zvláštními poža-

davky na sexuální obsluhu. Přestože

jsem v té době byla již matkou

dvou dětí a přes dvacet let vdaná,

překvapovalo mě, co všechno může

„zákazník“ chtít. Tehdejší mé tamní

kolegyně braly požadavky na různý

sex jako něco naprosto běžného.

Když přijde neckermann (což byl

jejich výraz pro cizince) a zaplatí,

tak vyhovím. „Zákazník je zákazník,

a když si náhodou chlap vyrazí do

města, tak ať má to, co si objedná.“

Žít bez sexu není přece normální.

Na to jsem si vzpomněla při

současných diskusích, zda různě

handicapovaní lidé, třeba i ti trvale

žijící v ústavech, mají právo na

sex. Odpovídám, že jednoznačně

mají, když si toto uspokojení zaplatí

a placená partnerka za nimi přijde.

Je to přece dohoda dvou dospělých

svéprávných lidí. Jiný si za peníze

koupí lahev sektu nebo pozve

své přátele do nejbližší hospody

na pivo. Vedení ústavu to toleruje

a umožňuje chovanci, aby sám

rozhodl, co si chce dopřát. Dopo-

ručit mu samozřejmě může i jinou

značku vína, ale nakonec je to jeho

věc, pro jaké se rozhodne on sám.

Trochu je tato úvaha genderově

nevyrovnaná, ale ve světě to tak

bývá – a v oblasti sexu také.



Autorka je socioložka,

členka rady Konta Bariéry.

SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ

mobilové). Jejich setkání v Lazarské

ulici, kde se před časem podařilo

prosadit bezbariérovou rekonstrukci

nástupního ostrůvku, tak bylo více

než stylové.

Aby to Jakub s asistentem neměli

tak jednoduché, když už jim přijela

vyhovující tramvaj, čekalo je ješ-

tě překvapení na Jiřího z Poděbrad.

Tamní nástupní ostrůvky totiž nema-

jí nájezdy, a navíc na tomto náměstí

není zcela snadné přejít Vinohrad-

skou třídu. Podchod není bezbarié-

rový a k nejbližšímu přechodu pro

chodce je to hezký kus cesty.

CÍL VE VĚŽI

Poslední perličkou je příchod k sa-

motné Žižkovské věži. Ta je sice

bezbariérová, ovšem vozíčkář musí

k recepci dojet skrze podzemní ga-

ráže. Do nich a z nich pochopitelně

vede vcelku svažitá příjezdová cesta

z Fibichovy ulice. Uživatel automo-

bilu to tak měl nejsnazší i v tomto

ohledu. I s vystupováním, naháněním

dítěte a sbíráním upadlého parkova-

cího lístku u závory dorazil na místo

setkání jako první, hodiny ukazují

16.50. Šestikilometrová trať mu tak

zabrala přesně půl hodiny. Než dora-

zil další účastník závodu, stihl si do-

jít na bezbariérové WC u úpatí věže

(v horních patrech je sice toaleta také,

ale dost komplikovaně přístupná).

V 17.10 protíná pomyslnou cílo-

vou pásku Karolína a o dvě minuty

později i Jakub s asistentem. Auto se

tak stává po stránce rychlosti i kom-

fortu vítězem našeho malého závodu.

Pokud by však metro mělo všechny

stanice bezbariérové, možná by au-

tomobil porazilo. I tak ale podzemní

dráha v kombinaci s tramvají trum-

fuje čistě tramvajovou dopravu, byť

jen o dvě minuty. Připomeňme však

ještě jednou, že Karolína používá

elektrický vozík. Případný uživatel

mechanického vozíku na vlastno-

ruční pohon by si musel ještě dobře

rozmyslet, jak daleko je na své tra-

se ochoten a schopen „dojít pěšky“

nebo zda zvládne bez asistence pře-

konat obrubníky, když na zastávce

chybí nájezdy.

Na úplný závěr, už mimo závod,

dodejme pár slov k Žižkovské věži

samé. Rozhled z ní rozhodně stojí za

vidění. Můžete si ho ještě vylepšit ně-

čím dobrým k jídlu či pití. Vozíčkáři

platí vstupné 90 korun, platby nejsou

ušetřeni ani za parkování v podzem-

ních garážích. S určitými drobnými

výhradami lze mluvit o bezbariéro-

vě přístupném místě. Jen ve výtahu

nedosáhnete na tlačítka. Nicméně

někdo z personálu je vždy na dosah,

takže máte komu říci o pomoc. Bez-

bariérovost luxusního jednopokojo-

vého hotelu, který je rovněž v nabíd-

ce, se nám otestovat nepodařilo.



V cíli zleva:

Antonín a Radek

Musílkovi, Karolína

Chloubová, Jakub

Neubert a Martin

Veľký

Schodišťové

plošiny jsou oproti

výtahům pomalé

a nekomfortní. Ale

zase lepší než nic.

Kde vyhledávat

informace?

Internetové stránky Dopravního

podniku hl. m. Prahy - www.dpp.cz,

kde najdete iinformace ovýlukách.

Do chytrých mobilních telefonů

je dostupná řada aplikací, které

pomohou svyhledáním spoje

ipřímo vterénu. Některé znich jsou

placené, jiné poskytnou informaci

zdarma. Nejznámější jsou jízdní

řády IDOS, obdoba internetového

portálu www.idos.cz.