Strana 45
45
navrhuješ, soudruhu inženýre? Tom
zaskočil jeho, našeho ředitele i nás
všechny. „Smontujeme to sami
a v termínu zprovozníme!“ Nikdy
jsem neviděl většího sebevraha a živě
si představoval skupinu tlustých
sovětských maršálů, jak velkými
pistolemi na nádvoří naší fabriky
střílejí do Tomáše jako do králíka.
Ministerský duch uznale pokýval
hlavou, slíbil nevídané prémie a odjel.
A tady jsme u té Tomovy skvělé
znalosti pohlavní zdravovědy. Soudruh
náměstek si nejen zřídil štáb s ložnicí
přímo ve fabrice, ale také nařídil
nepřetržitou pohotovost závodní
kuchyně, vyčlenil si ředitelskou tatru se
šoférem, ale hlavně – za svou pravou
ruku prohlásil krásnou Milušku, do té
doby pouhou referentku na osobním
oddělení. Já už sice delší dobu tušil,
že po ní pokukuje, ale takhle otevřeně
to rozbalit…? Ředitel mu schválil
všechno, Tomáš si ze skladu nechal
přinést pět souprav montérek, přilbu
a sadu nových měřidel – a začal. Do
zasedačky, kde si s Miluškou zřídili
doslova pelech, měli všichni přísný zákaz vstupu. Montáž se
rozběhla zběsilým tempem. Dvě skupiny, hnané Tomovým
řevem, se střídaly v nepřetržitém provozu. Bedny mizely
a v hale rostla krasavice, linka nejen nevídaně přesná, ale
také krásná. Velitel operace byl všudypřítomný. Objevoval
se brzy ráno i v noci, vždycky perfektně věděl, jak se má
pokračovat, a dokumentaci už znal nazpaměť. Když bylo
potřeba, vzal do ruky klíče, vrtačku nebo nýtovačku, takže
jeho autorita u dělnictva čněla do nebes. Jedinou úlevou
pro neustále poháněné montéry bylo, když dvakrát třikrát
denně řekl: Musím jít k Milušce načerpat sílu. Má skvělou
studánku. Samozřejmě se našli dobrodějové, kteří mazali
za Tomášovou manželkou a vše jí vyklopili. Okamžitě
se vydala do továrny udělat pořádek, ale závodní stráž
měla už od začátku operace přísný rozkaz právě ji za
bránu nepustit. To nemohl zrušit ani ministr, takovou měl
technický náměstek – a nyní i polobůh – autoritu.
Montáž dopadla skvěle, zkušební provoz také. Maršálové
opravdu přijeli, bodli Tomovi do saka nějaký řád a krásně
se s naším ředitelem opili. Když už bylo opravdu jasné, že
jsme přežili výstup na Mount Everest, svolal náš ředitel
mimořádnou poradu vedení a doslova se slzami v očích
Tomovi děkoval. Pak slavnostně vyřkl: Řekni si, co chceš,
a dostaneš to. A uslyšel: Chci pěkný byt pro Milušku.
Třípokoják. No, to byla bomba. Fabrika sice dostávala
nějakých třicet čtyřicet bytů ročně, ale někteří lidé, třeba
s dětmi, čekali i pět let. Ředitel se zaskočeně rozhlédl
a opatrně se zeptal: Ale soudružka je
přece svobodná, ne? Je, odpověděl
Tomáš, ale má se mnou velmi
intenzivní vztah, který těžko můžeme
pěstovat někde ve křoví! A možná
budeme mít dítě. Když nebude šířit
své geny straně oddaná inteligence,
kdo je bude šířit? Uvědomujete si, jak
zásadní je to otázka?
Dusil jsem se smíchem a ostatní
taky, ale ředitel vzdoroval – o bytech
přece rozhodují především odbory.
Neměli bychom respektovat platná
pravidla? Tom vstal a zeptal se: Neměli
bychom radši zavolat do Moskvy?
A šel pryč. Miluška dostala byt během
měsíce, soudruh náměstek se bleskově
rozvedl a všechny obrovské prémie za
montáž utratil za nový nábytek. A dítě
bylo opravdu na cestě.
Takže Tom se nakonec proslavil
na všech frontách, ale chybička
se vloudila. Vlastně… chybička…
Miluška doma chystala výbavičku
a v osobním oddělení ji nahradila
kouzelná, sportovně vyhlížející Irena.
Okamžitě jsem věděl, že tenhle ohýnek
zaplane. A plamínek už probleskl.
Seděli jsme ve vinárně a projednávali
složitou situaci – dítě ještě nebylo na
světě a Tom byl zase jednou nohou
z domova. Chtěl jsem mu říct, že je vůl,
ale on jenom opakoval – až zestárnu,
budu mít spoustu pečovatelek.
A žádnou nepůjčím!
Pak už to šlo rychle – přišla
revoluce, Občanské fórum nás oba
jako staré struktury vyrazilo, tak
jsme si celkem rychle zařídili firmu
na montáže technologií. Z fabriky
jsme přetáhli nejlepší lidi a docela se
dařilo. Tom si s Irenou pořídil dvojčata,
a když postavil rodině pěkný nový
dům, přivedl do jiného stavu novou
mladou předsedkyni okresního soudu.
To už jsem mu, jako svému nejlepšímu
kamarádovi, musel vynadat. Ale on se
smál: Stando, ani kapitalismus v nás
to nejlepší z člověka nezadusí! A pak –
když nebude šířit své geny kapitalismu
oddaná inteligence, kdo jiný?
A tohle všechno jsem si připomněl,
když jsem o pohlavní zdravovědě
poslouchal to stvoření, které mělo tu
obrovskou smůlu, že nikdy nepotkalo
Tomáše. I když – kvůli takové sukničce
by asi svými geny neplýtval.