Strana 20
REFLEKTOR
ty v sobě mají hodnotu trochu větší,
než by ukázal laboratorní rozbor.
Důvěra, důvěra; toto slovo tu čas-
to neuslyšíte, ale zdejší atmosféra je
jí plná. Věří si spolupracovníci, věří
si uživatelé, věří i radnice v nedale-
kém Terezíně, kam České Kopisty
administrativně patří. A věří i místní
obyvatelé, kteří v dobách zaklada-
telských, před sedmnácti lety, stra-
šili hlavně sami sebe – co to tady
vzniká!? Teď klidně procházejí ko-
lem doširoka otevřené brány statku,
a když se zeptáte, nejčastěji slyšíte
odpovědi plné uznání a podpory.
Vedoucí zahradník Jaroslav má jed-
noduché vysvětlení: „Kdybychom si
nevěřili, dávno bychom to vzdali, ale
proč, když na vlastní oči může kaž-
dý vidět, jak společenství funguje, co
umí a v čem je dobré.“
ANIČKA
Bystrá šestadvacetiletá dívka přijela
skoro před pěti lety na soutok Labe
a Ohře z Bratislavy. Její maminka,
učitelka, hledala pro svou dceru
s lehkou mentální retardací vhodné
camphillské společenství v Rakous-
ku i v Německu, až objevila Kopisty.
Dnes je Anička – i díky absolvova-
né zahradnické škole – neformál-
ní šéfovou prací na poli, spolehlivě
a rychle zvládá všechny potřebné
operace. Příprava půdy, sázení a setí,
likvidace plevelů, sklizeň – o každé
fázi by dokázala odborně předná-
šet. Má ovšem i další zálibu, pletení.
Na každém kroku ji provází košík
s klubkem vlny a jehlicemi. A když
se odvážně zeptáte, zda je šťastná,
odpoví okamžitě: „Jasně. Tady je to
perfektní. Hlavně lidi. Našla jsem
si dobrého přítele Petra, i na poli
všechno klape. Jsem tu doma!“
Otevřené společenství jí oprav-
du vyhovuje, a když je volná chvil-
ka, vypraví se třeba do Terezína do
knihovny. Na začátku jejího camp-
hillského příběhu byla maminčina
starost o osud dcery s postižením
– jednou, až…; však víme, čeho se
nejvíc bojí rodiče takových dětí, když
dobře vědí, že úplně samostatné ni-
kdy nebudou. Takže Anička má už
jen jedno nesplněné přání – chtěla
I produkce textilní
dílny musí uspět
na volném trhu.
Zemědělství je
základem činnosti
celé komunity.