Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 32

ŽIVOT / CESTOVÁNÍ

vytáhnou gumicuky a jdou pěšky

s handbikem, někdy i se mnou, přivá-

zanými za zády. Nicméně nám svítí na

cestu slunce, disponujeme dostatkem

jídla i vody, všechno klape. Na vrchol

nakonec dorazíme, v noci však div ne-

umrzneme, už je pořádná zima. Těší-

me se na sjezd. Ráno ještě dvě hodiny

stoupáme, ale pak zažíváme handbi-

kovou extázi. 60 kilometrů z kopce!

VPÍSEČNÉ TMĚ

Po sjezdu potkáváme skupinku míst-

ních chlapíků, kteří nám nabízejí

nocleh. Neváháme ani chvilku a už

nám nalévají berber whiskey, lámou

na kousky berberský chléb (pizza ber-

bera) a v kruhu si do noci povídáme.

Nabídli nám, že ženy z vesnice připra-

ví tradiční marocký pokrm, taijin (ku-

řecí maso, rajčata, vejce a brambory

dušené v typické hliněné nádobě). Ten

si ale budeme muset zaplatit. Nevadí,

nabídku přijímáme, stejně jsme ho

chtěli po cestě ochutnat.

Do Merzougy nám chybí pár desí-

tek kilometrů, když se před námi ob-

jevuje hnědožlutá obloha a rychle se

k nám blíží. Tušíme, že by to mohla být

písečná bouře, a moc nevíme, jak se

zachovat. Rozbalit stan a schovat se?

Pokračovat v cestě? Místní vypadají

klidně, tak to neřešíme, nasazujeme si

šátky přes obličej a jedeme. Jenže vítr

pořád sílí, nevidíme dál než na pár de-

sítek metrů; mám pocit, že se co nevi-

dět převrátím, a už i místní opouštějí

ulice. Naštěstí potkáváme kavárnu.

Využíváme tento čas na dobití bate-

rií do foťáků, zálohujeme obrazový

materiál a píšeme zápisky. Snažíme

se domluvit na dalším přespání přes

couchsurfing v Merzouze. Skvělé!

Ozval se nám jistý Omar a můžeme

u něj zítra složit hlavu na dvě noci.

Po cestě projíždíme městem Rissini.

Tam máme možnost nakouknout na

místní trh. Překvapily nás ceny zvířat.

Ovce stoji 300 dirhamů (900 korun),

osel 500 (1500 korun), a třeba tako-

vý velbloud 3000 eur. My jsme si za

12 MAD koupili pořádnou porci jídla

lubia (fazole, jehněčí maso, olivy, pita),

dvě kila datlí a pokračovali k Omaro-

vi. Po šesti stech kilometrech a dvou

týdnech si dáváme zasloužený den

odpočinku pod dunami velké Sahary.

ZNOVU PŘES ATLAS

Z Merzougy míříme na sever, přes-

něji do 500 kilometrů vzdáleného

Fésu, odkud nám odlétá za dva týd-

ny letadlo. Měli bychom to v pohodě

stihnout. Po počátečních technic-

kých problémech s brzdami a pře-

hazovačkou, s nimiž jsme se spíše

smířili, než abychom je vyřešili, se

nám další komplikace vyhýbají – po-

minu-li Pájův ztracený foťák. Po ces-

tě dvakrát spíme u místních, přičemž

obzvlášť druhé spaní bylo vskutku

nečekané. Pán, který nás hostil, spal

ve stejné místnosti jako my a v noci

byl, no, řekněme přítulnější. To už

jsme byli opět v Atlase. Přes noc

napadlo půl metru sněhu, nikam se

nám nechtělo, ale ještě víc se nám

nechtělo trávit den s otravným do-

mácím. Tak jsme se sbalili a vyrazili.

Pořád sněží, opět vše táhneme

společnými silami ve vláčku. Kluci

mají pouze sandály, takže si nohy

zabalili do několika ponožek a igeli-

ťáku. Já mám naštěstí boty, ale stej-

ně je nám strašná zima. Potkáváme

auta s českými SPZ. Tlupa Moraváků

nechápe, co tady vymýšlíme, a dává

nám na cestu litr a půl slivovice. Po

hodině se doplazíme k závoře, kde

nám hlásí, že silnice je neprůjezdná

a je uzavřená. Nezbývá nám než jít

do kavárny a prosit místní, zda nás

ubytují. Z nějakého důvodu jsme se

nelíbili policistovi, který jim to zaká-

zal. Tak jdeme dál, opět nás zastavuje

policista, chce vidět pasy a přikazuje

nám vrátit se zpět do 15 kilometrů

vzdáleného města. Absolutní ne-

smysl, jeli bychom tam do noci, pro-

tože nepřestává sněžit. Já z handbiku

padám zleva doprava a je mi tako-

vá zima, že se snad rozlomím. V tu

chvíli přichází chlapík jménem Cruz

a důrazně řekne: „Ti kluci u mě bu-

dou bydlet, ať se vám to líbí nebo ne!“

Záchrana!

MUSÍME TO STIHNOUT!

Další tři dny jedeme v mrazu, ale sil-

nice jsou čisté. Fyzicky i psychicky

jsme už strašně unavení, ale musí-

me to dát. Když už jedeme z posled-

ních sil, zastavují nás silničáři, a že

nás svezou. Ještě nás ubytují u sebe

v místnosti s topením a dovezou

Pořád sněží, opět vše

táhneme společnými

silami ve vláčku. Kluci

mají pouze sandály,

takže si nohy zabalili

do několika ponožek

a igeliťáku. Já mám

naštěstí boty, ale stejně

je nám strašná zima.

Sněhová bouře

vpoušti patřila

knejpřekvapivějším

anejextrémnějším

okamžikům

výpravy.