Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 26

ŽIVOT

Samozřejmě. Ono se snadno zapo-

míná. Druhá věc je, že kapitalismus

přinesl obrovské rozevírání nůžek

mezi kvalitou života lidí. Vítězů je

nekonečně méně než poražených –

v tom smyslu, že systém prostě dává

nejvíc šancí nejenom lidem s dob-

rým nápadem a tvrdou prací, ale

také jedincům s ostrými lokty a bez-

ohledným, někdy i doslova zločinec-

kým přístupem. Přesto si myslím, že

je spravedlivý, protože i poražený

člověk má znovu a znovu možnost

se zvednout a už zítra nebo pozítří

být vítězem. A opačně.

Vaše žena se po léta věnuje

charitě aje velmi úspěšná (např.

Modrý domeček vŘevnicích,

pozn. redakce). Pomáháte jí, atak

vidíte, jak se změnil život lidí

spostižením. Itady platí, že je

více poražených než vítězů?

Ne. Tady vítězí skoro všichni. Kdo

si pamatuje dřívější ústavy? Vysoké

ploty a zdi, přes které nebylo vidět.

Doživotní izolace. Sice zaručená po-

stel i jídlo, ale možnost nějaké změ-

ny, zlepšení, šance na jiný život…?

Dneska žijí postižení s námi, pracují,

mají respekt okolí, dokonce se žení

a vdávají. To nejsou samozřejmosti.

Ale vidíme ivtéto souvislosti po-

někud otrlé, cynické přístupy prá-

vě ktěm, kteří potřebují ochranu

apomoc. Vidíte je také?

Bohužel. Jen slepý by neviděl… Jak už

jsem říkal, máme nový režim už dost

dlouho, abychom ztratili iluze, ale

ne tak dlouho, aby principy pomoci,

solidarita, charita v nejširším slo-

va smyslu, zapustily i u nás kořeny

tak hluboko jako na Západě. Když je

po staletí společenskou normou, že

pomáhat se musí, nikdo o tom moc

nepřemýšlí a samozřejmě pomůže.

Teď jsem se o tom bavil s mou ženou

– často se stává, že někdo má peníze

a přispěje třeba i velkým obnosem.

Ale ještě jde o výjimky. Většina po-

může třeba na Vánoce, ale pravidel-

ně ne. Lidé to jednak nemají v sobě

a jednak mají pocit, že nejsou tak bo-

hatí, aby se mohli dělit. Jenomže tady

nejde o milionové dary. Spíš jsou to

potůčky a pramínky, které se pak

stečou do velkého proudu. A ten už

je vidět, ten už může měnit život lidí,

jimž osud nepřál.

Kdysi jste říkával, že jeden

spravený kruhový objezd vyvolá

větší uznání veřejnosti než deset

stacionářů pro postižené. Platí to

dál?

Moje zkušenost je jednoduchá –

když se lidé na vlastní kůži přesvědčí

a na vlastí oči vidí dobrou práci s po-

stiženými, ocení to. Aktivity mé ženy

a jejích kolegyň moc lidí na začátku

nechápalo – a dnes? Modrý dome-

ček na náměstí je pro ně normální

dobře fungující služba. Normální

kavárna a cukrárna. A další lidé se

sluchovým postižením třeba uklí-

zejí v bytech i jinde. Až už se nikdo

nediví. Takže Modrý domeček se

bezděčně stal i školou pochopení

a tolerance.

Velkou školou tolerance je ivy-

stupování dnes už populárního

orchestru The Tap Tap. Vy jste

snimi hrál, dokonce vRudolfinu.

Je to jen zábava?

Je to především dobrá muzika. Po-

znal jsem ty kluky jako profíky. Už se

chovají jako správní rockeři – umějí

pěkně tvrdě zhodnotit publikum, po-

malu před vystoupením hrají karty,

nefňukají, naučili se nejen profesi,

ale i muzikantskému životu. To je

svědectví o velké změně! Dneska

by uspěli i mezi zdravými. Správně

pochopili, že postižení není kvalifi-

kace…

Co legendárního rockera teď

nejvíc štve?

Neustálé vykopávání a prohlubování

příkopů ve společnosti. Přímá vol-

ba prezidenta, to bylo neštěstí pro

všechny. A zhoršuje se to. Ještě jsme

trochu nezralí, trochu netolerantní

a neumíme se poslouchat. Je mnoho

nenávisti zprava i zleva. Přitom se

přece nemáme tak špatně, abychom

si vyčítali kdeco. Bohužel, stejné to je

i mezi muzikanty; kde jsou ty časy,

kdy jsme táhli za jeden provaz… Dnes

je i v kapele lepší vysloveně politická

témata přecházet. Kdybychom se do

sebe pustili, přijdeme o svůj největší

poklad, o muziku. Měli bychom se

míň kádrovat, míň překřikovat, míň

podezírat. Zkrátka příkopy zasypávat.

Každý den na to myslet. Tohle za nás

nikdo neudělá.



Modrá je dobrá...

Sametová...

adesítky dalších

hitů přivedl

Ondřej Hejma

na svět asvým

neopakovatelným

hlasem jim

zajistil obrovskou

popularitu. Přesto

dobře ví, že

světská sláva je víc

než pomíjivá, atak

se nebere úplně

vážně. Inu, rocker,

nejen na pódiu,

ale ivživotě.