Strana 22
REFLEKTOR / TRIBUNA
Člověk trpasličího vzrůstu libující si, že
se „cítí nejmíň na metr šedesát“, kterého
nelaskavý spoluobčan vyzve, ať se „vrátí
ke Sněhurce“. Uchození výletníci, kteří se
závistivě dívají za beznohým spolužákem
na elektrickém vozíku se slovy „ten se má“.
Tak takový obraz postižení bychom v mé-
diích před dvaceti lety hledali marně. Ostrá
pěst politické korektnosti tehdy s obvyklým
argumentem „dobrého úmyslu“ docházela
k prvním absurditám – posun od slepých
a mrzáčků k nevidomým a invalidům již
dávno nestačil. Výsledkem jazykové ekvi-
libristiky na téma postižení je třeba „osoba
s kognitivní poruchou“. Kolik procent běžné
populace si představí mentálně postiže-
ného? A kolik let nám vydrží tento nový
termín? I „porucha“ je přece ošklivé slovo.
Člověka neodbytně napadá, zda tyto snahy
skutečně budou mít za výsledek přiblížení
světů postižených a zdravých…
Poslední dobou naštěstí v českém
prostředí pozorujeme i trend opačný: do
pohledu na postižené se zapojuje nadsázka
a humor – i poněkud černý. V kontrastu
k představě, že ideální soužití nám přinese
žonglování se stále odtažitějšími vědeckými
výrazy, je to úlevný návrat ke zdravému ro-
zumu. A hledat v tom urážku či neúctu není
třeba – iniciativa vychází od samotných
osob s postižením.
THE TAP TAP
Mistrem v tomto trendu je hudební skupina
tělesně postižených studentů a absolventů
Jedličkova ústavu The Tap Tap. Příkladem
budiž píseň Řiditel autobusu, kde řidič
nevpustí do vozu kompenzační pomůcku
v podobě kola, protože to není invalidní
vozík. Celá situace je pojata s humorem,
kterým zpěvák zahrnuje i sám sebe –
nejprve si pochvaluje, že „se cítí nejmíň na
metr šedesát“, poté v refrénu srovnává své
postižení s řidičovým intelektem: „Někdo
má krátký nohy, někdo dlouhý vedení!“
Výsledkem je, že píseň láme na internetu
rekordy v počtu zhlédnutí a zpívají si ji
i děti. Některé z nich možná při setkání
s podobně postiženým napadne obrat „vrať
se ke Sněhurce“, ale hlavně si odnesou, že
ten chlápek na tom mrňavým kole je fakt
machr.
Dalším z počinů kapely The Tap Tap je
dětská mobilní aplikace „Chromáci“. Již
název ukazuje její vztah k politické korekt-
nosti. Postavičky z aplikace se objevily i ve
videoklipu k písni „Moje volba“ – Honza
Synek, dobrodruh na vozíku, a starej Synek,
jeho nevidomý nešikovný táta.
ÚPLNĚ NAČERNO
Pravděpodobně to nejdrsnější, co můžeme
v oboru černého humoru o postižení potkat,
je výstava vtipů „Načerno“, vzniklá opět
z iniciativy The Tap Tap. Již dva roky putuje
po českých městech a autory vtipů jsou při-
spěvatelé časopisu Sorry. Humor vtipů se
pohybuje od poměrně laskavého (vozíčkář
přicházející na návštěvu drží v ruce sejmuté
gumy z kol a ve dveřích ho vítá paní se
slovy „to jste se ani nemusel zouvat“) až po
značně černý („Padá hvězda, přej si něco!“
říká dívka svému beznohému chlapci na
vozíku – a na druhém obrázku zděšeně zírá
na pahýly místo svých zdravých nohou).
Výstava pochopitelně budí kontroverzní
dojmy, řekněme si ale upřímně: pokud čer-
ný humor dokáže cílit na mrtvé děti a oběti
autonehod, proč by postižení měli (chudáci)
zůstat mimo?
PIVNÍ PODTÁCKY
Aby nevznikl dojem, že jen Praha je
hnízdem ošklivého vtipkování na adresu
mrzáčků, uveďme příklad z Brna, kde na
drsný vozíčkářský humor vsadilo občanské
sdružení Domov pro mne. V roce 2011
natiskli pivní podtácky s kontroverzním
vtipem Petra Urbana: beznohý muž se plazí
z hostince a tlačí invalidní vozík s opilou
dámou, což komentují štamgasti slovy:
„Chudák, ožral se mu odvoz. Kdyby měl
asistenta z Domova pro mne, tak se mu to
nestane!“ Ředitel sdružení Libor Doležal,
sám tělesně postižený, uvedl pro časopis
Vozíčkář: „Když mi tento nápad náš PR tým
představil, říkal jsem si, že to snad nemyslí
vážně. Teď nelituji. Touto nenásilnou for-
mou chceme ukázat společnosti, že vozíč-
káři jsou lidé jako oni, že pijí pivo a dokáží
si ze sebe udělat legraci.“
POJĎTE SNÁMI KVÁM!
Spoty Jedličkova ústavu a Nadace Jedličko-
va ústavu úmyslně ukázaly vozíčkáře v ab-
surdních zaměstnáních – hradní průvodky-
ni na mechanickém vozíku vynášejí turisté
do schodů vysoké věže, popelářského vozu
se drží popelář-vozíčkář a ve vesmíru
poletuje prazvláštní postava se skafandrem
šitým na míru invalidního vozíku. Scénky
úmyslně dohánějí do extrému vidění zdravé
populace – chudák postižený, tohle nemůže
dělat. Jenže ani dětské sny zdravých lidí se
většinou neuskuteční. Lidé s postižením
prostě hledají tu práci, kterou dělat mohou.
CHODÍCÍ LIDÉ
Nadace Sirius se v kampani Chodící lidé
pokusila s nadsázkou vystihnout, jak se
zdraví lidé chovají k postiženým. „Představ-
te si, že všichni lidi na světě umí létat. Jen
vy zůstáváte na zemi, jste prostě postižený
nelétáním. Jak by se vám líbilo, kdyby na
vás jiní koukali svrchu, litovali vás, vylučo-
vali ze své společnosti? Nebo o vás naopak
pečovali jako o mimino a chválili vás za
úplně běžné věci?“ V televizních spotech
žili „chodící lidé“ své obyčejné životy vedle
podivně nadřazených létajících postav.
Kampaň, přímo zaměřená na odstraňování
vzájemných nedorozumění, opět svou for-
mou vzbudila kontroverzní reakce.
Inu, při používání humoru je pochopitel-
ně potřeba počítat s tím, že výsledek může
být chápán jako zesměšňující, necitlivý
– anebo nebude pochopen vůbec; tím
spíše, když jde o značně tabuizované téma
postižení. A tak oceňme odvahu každého
autora, který přesto nadsázku zvolí:
všechny takové příspěvky totiž pomáhají
ke zmiňovanému přibližování světa zdra-
vých a postižených.
Integrace černým humorem
KLÁRA BÍLKOVÁ
pedagožka vJedličkově ústavu a školách
se zamýšlí nad užitečností nekorektního humoru ve vztahu k postiženým