02/2016

• Strana 1

  Trabantem

  u protinožců:

  DOBRODRUŽSTVÍ

  NA OPAČNÉ

  STRANĚ

  SVĚTA

  (s. 18)

  Jen jedno přání...

  RODINNÉ DRAMA S DOBRÝM KONCEM

  (s. 6)

  Cena jednoho výtisku 30 Kč ve volném prodeji / Roční předplatné 240 Kč / Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč

  Koupí tohoto časopisu podpoříte

  Časopis pro ty,

  kteří se nevzdávají

  02 / 2016

• Strana 2

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

• Strana 3

  3

  EDITORIAL OBSAH

  ŠTĚPÁN BENEŠ

  V části lednového vydání časopisu

  Můžeš jsme se věnovali strachu –

  strachu z neznámého, jehož plodem

  je další strach, ať už jde o handicapo-

  vané nebo celou společnost. Často

  je to pro odvážné, kteří se takovému

  strachu postaví, běh na dlouhou trať,

  čekají je roky práce a stojí to mno-

  ho sil. Nikdy není na škodu takovou

  snahu připomínat. Přimlouval jsem

  se, jak si vzpomínám, abychom ne-

  strkali hlavy do písku před strachy

  svými ani před strachy druhých.

  Úvodní reportáž aktuálního vydá-

  ní, za kterou se vydal Zdeněk Jirků,

  se také tématu strachu nevyhýbá, byť

  v ní jde o strach trochu jiný – zcela

  konkrétní – a o situaci, která nako-

  nec přece jen vyústila v dobrý konec.

  Jenže: kolik takových situací dobře

  neskončí? Kolik takových situací

  poznamená své účastníky a rozší-

  ří traumata dál, na další generaci?

  Věřme, že se situace vylepšuje, jak

  v textu naznačuje Jindřiška Karlíko-

  vá, ředitelka Domu tří přání.

  Moc rád bych vás, milí čtenáři, také

  pozval na procházku do Prachatic, kde

  pestře působí místní klub senzačních

  seniorů SenSen. Senioři se tu aktivně

  zapojují nejen do kvalitního trávení

  volného času, ale i do chodu města.

  Vozíčkář Jakub Koucký pro vás

  pak má dobrodružné vyprávění

  z cesty trabantem po Tichomoří, a to

  i pro ty, kteří čekají, že se všechno

  dozvědí z chystaného filmu. Text

  je o cestě – nejen za volantem, ale

  i o té, po jaké jde australská společ-

  nost, kromě jiného i ve svém vztahu

  k handicapovaným.

  Přečtěte si určitě také příběh ne-

  zdolné Venduly Neumannové. Pat-

  řila k těm, kteří v nedávné historii

  napomáhali svým dílem utvářet pří-

  stup společnosti k postiženým lidem

  – a mnohdy ve velmi nepříznivých

  podmínkách.

  Ale víc vám už neprozradím…

  

  Dlouhé cesty

  SenSen:

  Reportáž z místa, kde mají

  nejsenzačnější seniory roku 2015

  Trabantem napříč Tichomořím:

  Vyprávění o velkém dobrodružství

  Štěpán Ripka:

  Bezdomovectví není přirozené

  strana 12–14

  strana 18–22

  strana 9–11

  Nezdolná Vendula Neumannová:

  Příběh, na který pár stran nestačí

  strana 26–28

  Šárka Dvorská:

  Malování je čas určený jen pro mě

  Technologie:

  Nejsou hodinky jako hodinky

  strana 30–31strana 24–25

  vecom_inz_stropne_210x280mm ri.indd 1 10.12.2015 16:16

• Strana 4

  FOTOEDITORIAL

• Strana 5

  5

  Těžko na cvičišti, lehko na bojišti

  Než přijde to správné zápolení na svazích světových

  soutěží, je potřeba pilovat techniku. Jeden z našich

  nejlepších handicapovaných lyžařů, Pavel Bambousek,

  svou monoski nikdy nešetří – i když ho často bolí celé tělo.

  Více o lyžování s handicapem na str. 29

  

  Foto: Jan Šilpoch

• Strana 6

  ReflektoR

  Jen jedno přání

  Za oponou běžného života

  se vnaší moderní, vyspělé,

  demokratické – další pojmenování

  bychom mohli vršit dlouho –

  společnosti odehrávají dramata,

  která by spíš patřila

  do středověkých kronik. Není

  málo rodin plných týrání,

  fyzického i psychického násilí,

  zanedbaných dětí nebo i dlouhých

  krutých let bez šance na změnu.

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  DŮM TŘÍ PŘÁNÍ

  Už téměř patnáct let působí v Praze

  nezisková organizace, která si dala

  těžký cíl – pomáhat dětem i celým

  rodinám, kde selhávají běžné vztahy

  a život se stává nesnesitelným. Kdysi

  bylo řešení jednoduché: rodiče ne-

  fungují, děti půjdou do ústavu nebo do

  jiné péče – a problém zmizí. „Právě to

  nám vadilo a vadí nejvíce. Někdy jiná

  možnost opravdu není, ale odloučení

  dítěte od rodiny, často až do jeho do-

  spělosti, je vlastně prohra společnos-

  ti. Uvědomili jsme si, že přece každá

  krize má své příčiny, tak proč nezku-

  sit je odstranit,“ říká ředitelka Domu

  tří přání Jindřiška Karlíková. Jakých

  tří přání? První – poskytnout rodině

  podporu s ohledem na zájmy dítěte.

  Druhé – vytvořit dětem prostředí, ve

  kterém se budou cítit dobře a bez-

  pečně. Třetí – aby se děti po návra-

  tu domů cítily ve své původní rodině

  lépe než v Domě tří přání.

  Vznešený a velký záměr? Určitě.

  Ale postupně vznikl Dům Přemysla

  Pitra pro dlouhodobé, až tříměsíční

  pobyty samotných dětí, dále Ambu-

  lantně-terénní centrum denní péče

  pro celé rodiny, později Centrum pro

  děti Mezipatro, kde se během týdne

  mohou malí i větší klienti věnovat

  různým zájmovým aktivitám a na-

  učit se připravovat se do školy, a také

  nově Centrum rodinné terapie Hori-

  zont, kam si chodí pro podporu celé

  rodiny i samy děti. Bilance je úcty-

  hodná – podpora stovek rodin, stov-

  ky telefonických konzultací, stovky

  setkání s rodiči i dětmi. A výsledek?

• Strana 7

  7

  Dívky i maminka Jana

  se už začínají usmívat.

  Úspěch!

• Strana 8

  REFLEKTOR

  „Úspěšní jsme asi tak v polovině

  případů. Situace v rodině se změní,

  vztahy se stanou přirozenější, děti

  se zlepší ve škole, rodiče pochopí

  svou odpovědnost,“ říká ředitel-

  ka a dodává: „Někdy nezabráníme

  rozpadu rodiny, příčiny rozvodu jen

  těžko můžeme odstraňovat my, ale

  stále častěji se pouštíme do pora-

  denství i organizace sociální pomo-

  ci tak, aby třeba maminka s dětmi

  prošla rozvodem bez zbytečných

  šrámů a dokázala dobře obhájit svá

  práva i práva dětí. Je pozoruhodné,

  jak lidé málo znají možnosti, které

  zákony dávají.“

  Statistiky nemohou dobře popsat

  jednotlivá dramata. Jsme v 21. sto-

  letí, a přesto existují děti, které doma

  prožívají dramatické až drsné oka-

  mžiky. Ale nejde jen o násilí, obyčej-

  ná nevšímavost a nedostatek pocho-

  pení a podpory jsou stejně bolestivé.

  Ukázat našim malým spoluobča-

  nům, že život může vypadat i jinak,

  že má také slunečnou stranu, je nej-

  důležitější a nejtěžší práce v Domě

  tří přání.

  PANÍ JANA

  Štíhlá, skoro by se řeklo křehká

  žena, maminka pěti dcer. Kdesi na

  severu republiky žila léta s tyranem,

  s násilníkem, který ale dobře uměl

  klamat celé okolí. Proto se nikdy

  nemohla opřít o běžné společen-

  ské mechanismy – nikdo jí nevěřil,

  i když modřiny nelhaly. „Žila jsem

  uprostřed zla. Bylo všude a zdálo se,

  že neuniknu… Ale pak se to postup-

  ně podařilo… odešla jsem nejprve

  se dvěma dětmi, pak jsem získala

  všechny. Když jsem šla poprvé do

  Domu tří přání, moc jsem nevěři-

  la, že mi pomohou. Měla jsem své

  zkušenosti… Ale pro mne i pro děti

  to najednou byla pohádka. Věřili mi,

  časem jsme řešili všechno možné –

  moji úplně ztracenou chuť do života,

  sociální dávky pro děti, dobrý pro-

  gram pro jejich volný čas, dotažení

  mého rozvodu… Tady není žádné

  téma zakázané. Jak říkám, pohádka.

  Zlo je pryč a já jsem na dobré cestě

  k lepším časům.“

  Paní Jana ví, že její dcery ještě ne-

  jsou úplně v pořádku. Prožité trápení

  neodplyne samo od sebe. Ale tady

  našla kromě pochopení také velmi

  profesionální odbornou pomoc. Pro-

  tože zlo, jak sama nazývá dlouhá léta

  svého života, musí odstraňovat ti,

  kteří to opravdu umějí. Pouhý sou-

  cit nestačí. Proto jsou principy práce

  domu založeny na hledání a prosa-

  zování nejlepšího zájmu dítěte a jeho

  potřeb, pochopení rodiny jako celku.

  To všechno umí zdejší tým sociál-

  ních pracovníků, psychologů a spe-

  ciálních pedagogů.

  A to také Jana oceňuje. Dobře ví,

  že hlavně děti potřebují citlivý a pro-

  myšlený postup při svém návratu

  do normálního života, k úspěchům

  ve škole, k co nejrychlejšímu zapo-

  menutí hrůzných prožitků. I když se

  paměť úplně vymazat nedá, dá se

  využít jako velké poučení. To tady

  umějí…

  OKORALÁ SPOLEČNOST?

  V podobných případech jsme zvyklí

  kroutit hlavou a ptát se – jak to, že

  nikdo nepomohl už dříve? Co děla-

  ly orgány sociálně-právní ochrany

  dětí? Co sousedé? Co škola? Mož-

  ná jsou to otázky oprávněné, ale

  ne vždy. Jindřiška Karlíková nesdí-

  lí obecný pesimismus: „Situace se

  nezhoršuje, naopak. Máme dobré

  zkušenosti s učiteli, s lékaři i s orgá-

  ny samospráv. Vidím, že přehlížení

  viditelných znaků ohrožené rodiny

  ubývá. Takže máme větší prostor

  i na prevenci, na práci, která ještě

  může mnoho zachránit. Protože my

  nechceme někoho nachytat, usvěd-

  čit, potrestat. Na to jsou jiní. My se

  snažíme být užitečnými rádci a po-

  mocníky a náš největší úspěch se

  lehce pozná – když už nás rodina

  nebo dítě nepotřebují.“

  V atmosféře všeobecného har-

  tusení na poměry a společenskou

  atmosféru (naše špičková národní

  disciplína) je to krásný hlas. A byl by

  ještě krásnější, kdyby nám ředitelka

  nepřipomněla své trable – nekoneč-

  né shánění sponzorů a financí vůbec,

  nízké platy svých kolegyň, malou

  společenskou autoritu sociálních

  pracovníků, kteří často nesou životní

  bolesti svých klientů s nimi…

  Sociální služby totiž ani zdaleka

  nejsou jen o miliardách, jimiž začí-

  nají a končí tiskové konference, ale

  hlavně o jistotě, kterou dávají všem

  Janám a jejich nejbližším. Jistota,

  že tu jsou a budou, je už dnes moc

  důležitá pro všechny, i když třeba

  netuší, že je zítra budou potřebovat.

  Přáním společnosti pak musí být –

  takové ostrůvky lidství potřebujeme

  více než všechny internety, laptopy

  a multikina dohromady.

  

  Neměla by

  ředitelka Domu

  tří přání

  dostat velké

  vyznamenání?

  Ale když není

  celebrita...

  Úspěšní jsme asi tak

  v polovině případů.

  Situace v rodině se

  změní, vztahy se

  stanou přirozenější,

  děti se zlepší ve škole,

  rodiče pochopí svou

  odpovědnost.

• Strana 9

  Názvosloví

  Čeština je krásný jazyk a má

  mnoho synonym. Pro vyjádření

  trvalejší či trvalé zdravotní poruchy

  jsou používána slova postižení,

  handicap nebo počeštělé hendikep.

  Podstatně méně je používán

  termín disabilita. Nemyslím si, že

  bychom měli být škatulkováni,

  protože každý z nás je zvláštní,

  speciální, každý jsme dostali nějaké

  dary, které v sobě neseme, které

  můžeme rozvíjet a jimiž můžeme

  být užiteční druhým. Ale rozumím

  tomu, že je třeba v některých

  souvislostech tato slova používat.

  Slovo postižení nemám ráda,

  protože, ruku na srdce, kdo z nás

  není nějak postižený – v širším

  i užším slova smyslu? Používala

  jsem slovo handicap; ale jeho

  fonetický přepis do češtiny mi

  trhá oči a jednoznačně mi neladí,

  a jazyk v psané formě by měl

  lahodit i oku.

  Jakmile se objevil výraz disabilita,

  stal se mým favoritem. Latinské

  habilitas překládáme jako

  schopnost, z něj se vyvinulo italské

  vyjádření schopnosti abilità a totéž

  v angličtině – ability. To be able

  znamená v angličtině být schopen.

  Předpona dis- vyjadřuje změnu.

  Tedy člověk je schopen, ale jiným

  způsobem, jinak. Možná méně,

  možná částečně, ale je schopen.

  To je to, co se mi na slově disabilita

  líbí: že nese v sobě pozitivitu, že

  ponechává člověku jeho schopnost,

  byť nějak modifikovanou.

  Známe výrazy dyslexie (změna

  schopnosti číst), dyskalkulie

  (změna schopnosti počítat),

  dysortografie (změna schopnosti

  psát – porucha pravopisu) atd. Jistě,

  zde je předpona dys- s ypsilonem,

  ale princip je stejný. Člověk

  má schopnost, ale je změněná.

  Takže hlasuji oběma rukama pro

  disabilitu.

  

  Autorka je lékařka,

  členka rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

  9

  POJEM SOCIÁLNÍ BYDLENÍ POLETUJE NAŠÍM VEŘEJNÝM PROSTOREM

  UŽ LÉTA. ODBORNÍCI PŘIPRAVUJÍ ZÁKON, VEŘEJNOST MNOHDY NEVÍ,

  O CO VLASTNĚ JDE, MAJITELE BYTŮ A DOMŮ TO JAKSI NEZAJÍMÁ,

  A TAK OBČAS PŘIJDE NĚJAKÁ TELEVIZE SDRASTICKÝMI ZÁBĚRY

  PŘEDRAŽENÝCH MIZERNÝCH UBYTOVEN NEBO SE STEJNĚ DRSNOU

  DOKUMENTACÍ DEVASTACE, KTEROU ZPŮSOBILI SAMI NÁJEMNÍCI.

  Bezdomovectví

  není přirozené

  Text: ZDENĚK JIRKŮ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Proč vlastně potřebujeme sociál-

  ní bydlení?

  Za socialismu existovalo, řekněme,

  veřejné bydlení, často spojené se

  zaměstnáním v konkrétním podni-

  ku, a hlavně založené na přídělovém

  systému. Stát měl přesný mechanis-

  mus, podle něhož přiděloval byty,

  ŠTĚPÁN RIPKA:

  i když i tam pochopitelně bujela ko-

  rupce. A další věc – údržba a obnova

  bytového fondu nebyla dobrá. Přesto

  se stavělo, bydlelo a bytová nouze

  byla skoro vyřešená.

  Po revoluci se tento stav podstat-

  ně změnil. Jedna z hlavních tezí čes-

  ké cesty ke kapitalismu byla – každý

  vlastní byt, přestože v mnoha vyspě-

  lých zemích to tak není. Takže byla

  velká pozornost soustředěna na priva-

  tizaci bytů, často za nízké ceny. Určitě

  Štěpán Ripka patří

  k těm občanským

  aktivistům, kteří

  jen neprotestují.

  Je spoluautorem

  odvážných, ale

  realistických

  návrhů.

• Strana 10

  REFLEKTOR

  to přispělo k popularitě polistopado-

  vých vlád, jenomže… všichni nedostali

  příležitost takto získat vlastní byt. Jsou

  a budou odkázáni na nájemní bydlení.

  My přece ve městech potřebujeme

  i profese, které nemají velké výdělky.

  Pekaře, městského strážníka, uklízeč-

  ku, obyčejného úředníka. Ti nemohou

  denně dojíždět z druhého konce re-

  publiky… A pak jsou tu lidé objektivně

  sociálně znevýhodnění – dlouhodobě

  nemocní, postižení, nezaměstnaní,

  lidé s velmi nízkou nebo žádnou kva-

  lifikací. Pro všechny tyto občany, ale

  i pro další, potřebujeme relativně levné

  a solidní bydlení.

  Kolik takových bytů tedy chybí?

  V uplynulých letech se z celkového

  objemu veřejných peněz do bydlení

  dávalo osmdesát procent na podporu

  vlastnického bydlení a jen minimum

  na byty nájemní. Takže nyní je sto ti-

  síc občanů této republiky bez domova

  nebo v přímém ohrožení svého bydle-

  ní. A pak je dalších tři sta tisíc lidí, kteří

  vydávají na střechu nad hlavou více

  než čtyřicet procent svých příjmů. Je

  tedy co řešit a bude to velká proměna,

  velký tlak na veřejné investice, ale také

  velký požadavek na změnu chování

  samospráv, vlády i zákonodárců.

  Jak stouto situací souvisí spe-

  cifický problém ghett, ubytoven

  aveškerého špinavého byznysu,

  který je stím spojen?

  Odkud začít? Rozhodně platí, že po-

  čet lidí bez domova a v bytové nouzi

  obecně je přímo spojen s nabídkou

  dostupného bydlení. Když se podí-

  váme na statistiku jednotlivých míst

  a regionů, tak lehce najdeme přímou

  souvislost s lokálními hospodářský-

  mi problémy, restrukturalizacemi atd.

  Problém vyloučených lokalit s tím

  souvisí takhle – velká část tzv. ghett

  vznikla řízeným sestěhováním. A po-

  kud ne, jednalo se o tlak na vyloučení

  určité části obyvatel právě kvůli ztrátě

  jejich sociální pozice, jejich vytlačení

  z trhu práce nebo prostě jejich celko-

  vému sociálnímu oslabení.

  Za socialismu se lidé stěhova-

  li za prací i bydlením současně.

  Dnes existuje velká masa lidí, kteří

  se prostě musí někde ubytovat bez

  ohledu na pracovní a vůbec exis-

  tenční příležitosti. Jsou nuceni jít

  tam, kde mají ještě menší šance…

  Ale tolik let otom víme…

  Nechci vás zatěžovat celou histo-

  rií snah o zákon o sociálním bydlení.

  Často byl torpédován jen proto, že byl

  chápán jako zákon o bydlení Romů,

  což je samozřejmě hloupost. Ale vy-

  trvalá. Prostě po desítkách let jsme

  snad u jistého pozitivního posunu, ale

  ještě to bude trvat… Je to trochu záha-

  da. Už za první republiky existovala

  závazná pravidla, že každý dům musí

  povinně mít nejen hezkou fasádu, ale

  od obchodu nebo provozovny v příze-

  mí přes byt pana domácího výš a výš

  lacinější bydlení – až po kamrlík pod

  střechou pro nejchudší. Nikomu to ne-

  vadilo, dnes se to těžko vysvětluje.

  Jsou dnes hlavní překážkou sa-

  mosprávy obcí?

  Někteří starostové si myslí, že so-

  ciální bydlení pro lidi s nízkými

  příjmy, nezaměstnané, lidi všeli-

  jak postižené a podobně není jejich

  věc. Prostě tvrdí, že to nejsou jejich

  občané, kdo ví, odkud přišli a proč.

  Ovšem více než polovina obcí myš-

  lenku sociálního bydlení podporuje,

  protože jejich zastupitelé pochopili,

  že tak mohou lépe ovlivňovat so-

  ciální strukturu obyvatel, dobře dělat

  praktickou a konkrétní sociální poli-

  Už za první republiky

  existovala závazná

  pravidla, že každý

  dům musí povinně mít

  nejen hezkou fasádu,

  ale od obchodu nebo

  provozovny v přízemí

  přes byt pana domácího

  výš a výš lacinější

  bydlení – až po kamrlík

  pod střechou pro

  nejchudší. Nikomu to

  nevadilo, dnes se to

  těžko vysvětluje.

• Strana 11

  Že staří lidé

  nejsou aktivní?

  Jedním z často opakovaných

  předsudků je tvrzení, že staří lidé

  jsou pasivní, bez aktivity, bez

  zájmů, odevzdaní osudu, od života

  již nic neočekávají, jsou sobě

  samým a někdy i celé společnosti

  jen na přítěž. Práce přece není jen

  činnost, za kterou jsme placeni, ale

  každá aktivita, která společnosti

  přináší hodnoty. Staří lidé jich

  přinášejí možná více než mladí,

  kteří jen vydělávají peníze a pak je

  utrácejí. Aktivity starých lidí nejsou

  tolik vidět, nezaznamenávají se do

  HDP ani se o nich nepíše v titulcích

  hlavních článků novin.

  Podívejte se, kdo vede, tedy

  organizuje veřejný neboli

  společenský život, kdo zakládá

  nevládní neziskové dobrovolnické

  organizace, kdo dojednává

  přednášky, divadelní představení,

  společné návštěvy památek,

  výlety do okolí a různá setkání

  na malých městech a v malých

  obcích. Často staří lidé – penzisté

  či chcete-li důchodci. O tom se sice

  nepíše tak často jako o premiérách

  v Praze, Brně, Ostravě či Karlových

  Varech, ale právě tyto aktivity,

  které obvykle organizují staří lidé,

  vytvářejí veřejný život v obci.

  Mladší lidé chodí do práce, starají

  se o děti, dělají kariéru, a činnost,

  za kterou se neplatí, podceňují.

  Jenže i to, co se dělá zadarmo,

  vytváří hodnoty, a někdy i větší než

  činnost, kterou děláme za peníze.

  Uspokojení z takovéto aktivity je

  opravdu vyšší, protože odměnou

  je spokojenost těch ostatních,

  hezký podvečer, kdy se vzpomíná,

  co lidé společně prožili. A vlastní

  uspokojení a vděčnost druhých

  mají často vyšší hodnotu než

  peníze, které jsou anonymní a za

  něž si kupujeme jen věci.

  

  Autorka je socioložka,

  členka rady Konta Bariéry.

  SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ

  11

  tiku anebo jen projevit solidaritu. Zatím však nemají

  použitelný nástroj. Nové vedení Svazu měst a obcí má

  ale mnoho rozumných názorů.

  Odpůrci tohoto zákona tedy zeslábli?

  Ne tak úplně, debata se spíš přesunula z transparentních

  pracovních skupin do kuloárů, politických obchodů, vy-

  važování tlaků a zájmů. Ti, kteří zákon nechtějí, pracují

  s argumentem, že obcím vznikne nová povinnost, ale

  stát je finančně nepodpoří. Takové zkušenosti obce mají

  z jiných oblastí a je velmi důležité přípravu zákona spojit

  i s přípravou záruk, že tentokrát to tak nebude.

  Jak by měl vypadat optimální model sociálního

  bydlení?

  Nejdůležitější je, aby se vůbec nepoznalo, jestli jde

  o sociální nebo jiný nájemní byt. Nemůžeme dopustit,

  aby sociální byty byly stigmatizující. Mají lidem pomá-

  hat k návratu do normálního života, ne jejich pozici

  ještě zhoršovat. Je také nutné nemyslet jen na popu-

  lární cílové skupiny, jako jsou senioři, matky samo-

  živitelky, lidé s postižením, ale myslet šíře – takové

  bydlení má největší přidanou hodnotu (a to i z čistě

  ekonomického hlediska) pro člověka, který je v by-

  tové nouzi. Prakticky vzato: potřebujeme sociální

  bydlení, které bude ukončovat bezdomovectví. Tedy

  nastavit úplně jasná pravidla a dát přednost těm, kteří

  jsou na tom nejhůře.

  Není takový cíl vdaleké mlze?

  Na celostátní úrovni těžko říci. Vláda schválila koncep-

  ci sociálního bydlení, připravuje zákon, Andrej Babiš

  opakovaně říkal do médií, že na sociální bydlení najde

  v rozpočtu peníze navíc. Další bude záležet na parla-

  mentu. Mám však velkou radost například ze spolu-

  práce s vedením Brna. Tam se nebojí dělat nepopulární

  věci, které ovšem dlouhodobě ocení většina obyvatel.

  Budou přijímat strategii sociálního začleňování včetně

  ukončování bezdomovectví. První v republice!

  Nejde o deklaraci, ale o uplatnění tří jednoduchých

  zásad – především preventivně zasáhnout tam, kde

  ztráta bydlení hrozí. A pokud už k tomu dojde, epizo-

  da bezdomovectví musí být co nejkratší. Každý další

  den bez domova člověka devastuje. Za třetí – nedovolit

  opakování. Takže můžeme na příkladu jednoho vel-

  kého města vidět nevídané: počet lidí bez domova se

  bude snižovat. Přál bych si, aby nezůstalo jen u Brna.

  

  Kdo je Dr. phil. Štěpán Ripka

  Etnograf asociolog se zájmem omarginalitu, etnické

  identity, náboženství abezdomovectví.

  Je odborným asistentem na Ostravské univerzitě

  apředsedou Platformy pro sociální bydlení. Jejím cílem

  je prosazení zákona osociálním bydlení aukončení

  bezdomovectví vČR.

• Strana 12

  REFLEKTOR

  Snová realita

  zPrachatic

  Některé komentáře médií

  osamotě seniorů jsou tak

  nepodobné zdejší realitě!

  Vrytmu jediného dne se

  každému zvíce než tisícovky

  zdejších obyvatel nad

  pětašedesát let nabízí během

  mé návštěvy několik aktivit.

  Výjimečná, nebo běžná péče

  oaktivního avitálního seniora?

  VPrachaticích platí jistě

  už přes deset let kategorie

  nadstandard!

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  ZASTAVENÍ PRVNÍ

  Za nezvykle vysoké nasazení v oblasti sociálních a zdra-

  votních služeb dorazilo do jihočeského města výborné

  hodnocení v obou vyhlášených kategoriích projektu

  Senzační senioři, tedy Nejlepší senior a Nejlepší klub za

  rok 2015. Výpověď sama o sobě. Hodně o práci v zá-

  kulisí vědí mé průvodkyně městem Hana Rabenhaupto-

  vá z Městského úřadu Prachatice a Alena Bínová, jedna

  z oceněných seniorek. Hana mě uvádí do zdejší situace:

  „Alfa i omega, živná půda nedávného úspěchu v soutě-

  ži o Klub SenSen, jsou lidské zdroje. Výhra je najít spolu-

  pracovníky, dobrovolníky, kamarády s empatií! V městě

  máme přes sto spolků, z toho sedm neziskových orga-

  nizací, jež pracují pro seniory. Vedle toho u nás fungují

  zařízení poskytující služby sociální, zdravotní (domov

  seniorů, domov se zvláštním režimem, odlehčovací

  služby, občanská poradna, odborné

  sociální poradenství, půjčovny po-

  můcek, hospic a pečovatelská služ-

  ba), což jsou důležité body na území

  města. Jako referent pro samosprávu

  a koordinátor péče a pomoci bývám

  u všeho kolem komunitního plá-

  nu a mnoha dalších akcí. Na radnici

  dobře známe seniorské organizace,

  chodíme do nich a aktivně se zapo-

  jujeme. Myslím, že pozitivní styl pře-

  vládá na městském úřadu od roku

  2003 a každé další vedení je naklo-

  něno všemu přínosnému. Najdou se

  i finance nebo prostory, a také lidské

  zdroje,“ zakončuje paní Hana před-

  stavení na úvod.

  Na území města Prachatice byla

  před lety zahájena platforma pro-

  jektu Senzačních seniorů SenSen.

  V rámci prachatického komunitního

  centra vznikl Klub SenSen – z pod-

  nětu Boženy Jirků a pražského Kon-

  ta Bariéry před třemi roky, hned

  po startu projektu Senzační senior.

  V Prachaticích se zapojili do indivi-

  duální výuky na počítači a internetu,

  do Druhého života knihy, uspořádali

  workshopy práce s tablety, chytrý-

  mi mobily, fotografování, přejali také

  nápad na Národní kroniku. I když

  zůstávají platformou, pomáhají vy-

  tvářet život skutečně prima.

  ZASTAVENÍ DRUHÉ

  Prvním místem, ve kterém jsme po-

  byli, je komunitní místnost ve zdej-

  ším Domě s pečovatelskou službou

  – slouží všem neziskovým organiza-

  cím (město ji dalo do provozu před

• Strana 13

  13

  deseti lety). V příjemném interiéru

  právě probíhá další lekce práce s po-

  čítačem. Paní Alena komentuje tyhle

  hodiny z jiného aspektu: „Je to jedno

  ze zdejších míst pro setkávání na-

  šich organizací: seniorských nebo

  zdravotně postižených. Dobře víme,

  že v mnoha jiných městech včet-

  ně Prahy je boj o volný prostor dost

  palčivý. Náš velký bonus a výhoda

  je, že jenom tady máme k dispozici

  pět místností – kluboven s vhodným

  interiérem.“

  Je možné zařídit, aby data a místa

  konání akcí nešly proti sobě, i když

  v rámci jednoho dne se koná před-

  náška, ale také krátké divadelní

  představení? Hana jen přikývne

  a propojení vysvětluje: „Udělat ka-

  lendárium pro seniory, přehled akcí,

  soubor zavěšený na internetu, kte-

  rý by se mohl otevřít a sledovat, co

  se v městě zajímavého zrovna děje,

  nám dalo zabrat. Podařilo se nám to

  až koncem roku 2015 díky novému

  projektu SeniorPoint a po sečtení se

  ukázalo, že od začátku loňského říj-

  na do konce letošního roku pořádá-

  me přes dvě stě akcí!“

  Komunitní plán na rok 2016 –

  akční plán – byl dokončen, schvá-

  len a dál pokračuje přípravou na

  rok další; Alena k problematice,

  kterou dobře zná, dodává: „Najdete

  tam všechny možnosti, třeba také

  trénink country tance nebo schůzi

  spolku baráčníků. Každý pátek se

  chodí plavat, ve čtvrtek bývá cvičení,

  jindy se nabízí nordwalking vycház-

  ka po kopcích okolo města, kurzy

  němčiny, angličtiny. Senioři mohou

  využívat nově vybudovanou mezige-

  nerační zahradu, hřiště či prostor na

  pétanque. Asi to nehrajeme přesně

  jako ve Francii, ale s velkou chutí!“

  ZASTAVENÍ TŘETÍ

  Během přechodu na místo, kde se

  koná turnaj v bowlingu, se zastavíme

  Vyhlašování

  výsledků letní

  olympiády bývá

  podobně jako

  další akce plné

  úsměvů...

  Alfa i omega, živná půda

  nedávného úspěchu v soutěži

  o Klub SenSen, jsou lidské zdroje.

  Výhra je najít spolupracovníky,

  dobrovolníky, kamarády s empatií!

  V městě máme přes sto spolků,

  z toho sedm neziskových organizací,

  jež pracují pro seniory.

• Strana 14

  REFLEKTOR

  v příjemném senior penzionu. Nelze

  si nevšimnout bezbariérových přístu-

  pů do budov všude v ulicích. Inspira-

  tivní město se sgrafity, v rámu hor.

  Místní ho opravdu milují a účinně se

  také podílejí na práci poradního sbo-

  ru zdravotně postižených a seniorů či

  v radě seniorů, kde senioři upozorňu-

  jí na malé i velké nedostatky.

  „Podobný poradní sbor od nás

  převzalo mnoho jiných měst, má to

  už jistou tradici a efekt,“ chválí do-

  pady paní Hana. Po cestě jen letmo

  nakoukneme do prachatického dob-

  ročinného obchůdku. Můžete sem

  za symbolickou cenu přinést nepo-

  třebné věci z domova. A výdělek jde

  na konto půjčovny kompenzačních

  pomůcek hned vedle!

  Několik desítek posluchačů na

  zdravotnické přednášce raději ne-

  rušíme… Oknem z interiéru Komu-

  nitního centra KreBul na Zlaté stez-

  ce vidím na zazimovanou zahradu

  s chvojím na truhlících. Poprvé

  slyším slovo dobrovolníci. Zdá se,

  že lidé s otevřenou náručí se tady

  dají potkat na každém kroku. Alena

  ukazuje na zeď sousedního domu

  s nabíleným obdélníkem filmového

  plátna: „Často si tu v létě promítáme,

  setkáváme se, a lidem se to moc líbí.“

  Nálada kolem kuželkové dráhy

  vládne náramná. Zdraví se účastníci

  tří smíšených soutěžních družstev –

  kromě prachatických hostitelů ještě

  z Volar a Vimperku. Celým prostorem

  zní smích. Do týmového boje se za-

  pojí také Alena Bínová. Pokaždé, než

  se dostane na řadu, mám čas, abych

  z ní něco vytáhla. Už sama nominace

  do kategorie Senior roku byla pro ni

  úžasná, finále vůbec nečekala.

  Upravená a usměvavá zdaleka ne-

  vypadá na svůj věk… Některá její vy-

  jádření by se měla říkat často a hod-

  ně nahlas. Třeba: „Nestýskejte nad

  banálními věcmi! A pokud zůstanete

  sami, nezůstávejte doma, to je první

  krok ke smutku!“ Nebo s úsměvem

  řekne: „K lékaři chodím jen pro po-

  tvrzení, abych mohla jezdit autem!“

  Paní Alena nebere žádné léky a za

  ušetřené peníze si jako bonus pravi-

  delně dopřeje kosmetický den – ob-

  čas i se speciální masáží navíc.

  I když v soukromí prožila paní

  Alena řadu tragédií a nelehkých

  chvil, její osud je hluboce lidský. Jed-

  na z těch, kteří jsou u všeho, co se

  v Prachaticích kolem seniorů děje.

  Organizuje oblíbené výlety a pobyto-

  vé wellness akce – od začátku až do

  finálního vyúčtování do koruny. Ale-

  na Bínová prý čerpá hodně z energie

  lidí kolem sebe a zastává názor, že

  nejvíce jí prospívá zdraví a duševní

  pohoda. Ještě rychle prohodí: „Kla-

  du si za každé situace otázku: můžu

  tady skutečně pomoci, něčím pro-

  spět? Pokud si odpovím negativně,

  jdu od toho. Nebo pomáhám, jak to

  jde, jen když je za mnou vidět výsle-

  dek!“

  Spoluhráči už ale na ni volají, hra

  nečeká…

  

  Alena Bínová

  Cenu Senior roku vyhlásila Nadace

  Charty  vrámci svého projektu

  Senzační senioři. Na třetím místě

  zoceněných jednotlivců kategorie

  Senior roku  se umístila Alena

  Bínová z Prachatic (). Město

  doprovodilo doporučení na ocenění

  Aleny Bínové vkategorii Senior

  roku  slovy: „Je vcelém městě

  známá pod pojmem aktivní senzační

  seniorka. Je členkou poradního

  sboru (dále jen PS) zdravotně

  postižených aseniorů, členkou PS

  pro odstraňování architektonických

  bariér vměstě nebo PS komunitního

  plánování sociálních služeb. Účinně

  spolupracuje sřadou místních

  organizací. Paní Bínová nebyla včele

  žádné organizace, apřesto řídila

  řadu znich.“

  Senzační senioři

  zPrachatic

  Vprojektu Senzační senioři

  (SenSen) – kategorie Nejlepší

  klub roku ocenila nezávislá porota,

  složená ze zástupců Nadace

  Charty , členů rady projektu

  apartnerů ceny, vtřetím ročníku

  skvělý Klub SenSen Prachatice. Tato

  platforma vznikla vPrachaticích

  vkvětnu . Prachatičtí senioři se

  výrazně podílejí na veřejném životě

  města akromě řady vyhlášených

  projektů, do kterých se prachatický

  SenSen zapojil, vytvářejí ivlastní.

  Tři roky energické činnosti

  apropojování aktivit stačilo nejen

  na nominaci, ale také na vítězství

  oNejlepší klub .

  Alena Bínová,

  na snímku

  zcela vlevo, na

  slavnostní akci

  vedle ředitelky KB

  Boženy Jirků.

• Strana 15

  Předplaťte si

  časopis můžeš

  Výhodné

  předplatné

  nadva roky

  za380 Kč!

  Pokud si předplatíte

  Můžeš na dva roky,

  ušetříte proti ročnímu

  předplatnému 100 Kč

  a proti volnému

  prodeji 280 Kč.

  OBJEDNÁVKY PŘEDPLATNÉHO

  PŘIJÍMÁ ČESKÁ POŠTA:

  TELEFONICKY: na bezplatné lince

  800 300 302

  ON-LINE: na adrese:

  http://www.postabo.cz

  E-MAILEM: postabo.prstc@cpost.cz

  PÍSEMNĚ: na adrese:

  Česká pošta, s. p.

  oddělení periodického tisku

  Olšanská 38/9, 225 99 Praha 3

  www.apicz.com

  API CZ s.r.o. | Slapy 136 | CZ-391 76 Slapy u Tábora

  T: +420 606 070 992 | E: info@apicz.com

  Automobily

  bez bariér.

  — Ruční ovládání pedálů

  — B

  ezbariérová vozidla

  —

  Úpravy sedadel

  —

  Nakládání invalidního vozíku

  —

  Ostatní individuální úpravy

• Strana 16

  REFLEKTOR / TRIBUNA

  Doby uklánějícího se Pana Vajíčka od-

  foukly současné reklamní a marketingové

  kampaně. Kdysi dávno tahle animovaná

  postavička v Československé televizi optic-

  ky oddělovala jednotlivé reklamy. A dnes?

  Divák v televizním programu často marně

  hledá klidnou zábavu, pořad, kde se nestřílí

  a nikdo nikoho nepronásleduje. Všechno na

  světě má být cool, hlavně do toho naplno jít,

  žít bez nudy! K napínavému filmu získáváte

  i bonus – bloky reklam. Když ho rozeznám,

  odcházím… Jako mnozí jiní.

  Příšerný jek v lese mě ale jednou

  u obrazovky přikoval, zhlédla jsem hraný

  minipříběh. Milence v lese vyděsí řev šíle-

  ného houbaře, nesmělý mladík uklouzne

  a v dalším střihu již sedí na dvoukoláku, v in-

  validním křesle. To máte fakt natotata! (Stejně

  zní i povedený slogan nejvýhodnější půjčky

  na trhu…) A pokud sledujete spot do konce,

  zjistíte, že sedět na vozíčku přináší skvělé vý-

  hody! Jak lákavě vypadá kurzíva: Při invaliditě

  úrazem vyplatí společnost 150 % plnění!

  Na internetu jsem našla četné komentáře

  o houbařské reklamě, která mi připadala na

  hraně etiky. Zjistím, že zavedená penzijní

  a pojišťovací společnost vsadila na moment

  diváckého překvapení! Dílko má i název –

  Na štěstí se vždy spolehnout nemůžete, na

  vás záleží… Společnost si mne chlubivě ruce

  nad sledovaností vyvedené nahrávky, spot

  sklízí řadu plusových hvězdiček. Mediální

  analytici by možná považovali můj negativní

  odsudek za přehnaný a vyhrocený. Ale ti, pro

  které je vozík realita, vědí své. Pokud by se

  vyhlašoval v řadě tuzemských cen reklamní

  Antioscar, hlasuju pro tohle televizní dílko.

  Alespoň vstup do finále je jistě nemine.

  O pár měsíců později společnost vrátila

  do hry hurónský jek houbaře, jen zmizel

  úraz a invalidní křeslo. Reklama o houbaři

  je kratší (a také levnější), přišla o „veselý“

  konec. Že by se někdo chytil za nos? Ale

  ne, omyl, původní i nová verze na obrazov-

  kách pro úspěch zůstávají.

  Prostě marketing bez jakýchkoliv manti-

  nelů vládne v současnosti médiím, ať to stojí,

  co to stojí! Chce to jen nápad – mám další

  adepty na Antioscara – Karolína, vnučka

  Zdeňka Milera, tvůrce Krtečka, vytvořila pro

  zapřisáhlého starého mládence v kalhotkách

  kamarádku s mašlí. Marketingově zdatná

  nositelka práv oblíbené dětské postavičky

  říká, že si to diváci přejí. Objevení šťastné

  rodiny je prý důkazem unikátního přístupu

  ke globálnímu jazyku animovaného filmu.

  Možným finalistou je reklama na tmavé pivo

  Bernard, které propaguje polonahá vnadná

  černoška – jedná se prý o nevídaně rasistic-

  kou a sexistickou záležitost.

  Musím se vážně zamyslet: fakt nejsem

  jen hloupá mentorka, která nechápe ducha

  doby? P. S.: Jsem pojištěná, chodící…

  

  Specialisté na problematiku postižení

  občas řeší korektní názvosloví. Určitá

  slova jsou označena za nevhodná. Osobně

  takové diskuse považuji za pseudoproblém

  a nejsem asi jediný vozíčkář s podobným

  postojem. Nedotkl jsem se teď sám sebe?

  Vždyť vozíčkář je stigmatizující označení,

  ne?

  Ani pořádně nevím, jak správně sdělit,

  že nechodím. To je sice nepopiratelný fakt,

  formující můj život, ale zdá se, že politicky

  korektní je tuto nepřehlédnutelnou sku-

  tečnost cudně zamlčovat. Vznikají pak nic

  neříkající vazby jako – osoba se zvláštními

  potřebami. To jsme přece občas všichni.

  Mohu popustit uzdu fantazii, co by mi od-

  pověděl recepční v hotelu, kdybych se ho

  telefonicky dotazoval, zda jsou připraveni

  na hosta se zvláštními potřebami…

  Uznávám, že některé termíny už jsou za

  hranou, přestože v minulosti se používaly.

  Příkladem je třeba mrzák nebo kripl, ty

  dnes považujeme za nadávky – ačkoliv

  v rámci černého humoru uvnitř komunity

  se jich ještě nebojíme. To však není otázka

  umělé korektnosti, ale vývoje jazyka

  a obecného vnímání kontextu daného slova.

  Záleží přece na tom, jak to myslí ten,

  kdo slovo pronáší. I dítě rozliší nadávku.

  Myslím, že odborností nezasažený uživatel

  jazyka nevnímá nic negativního např.

  na termínu handicapovaný. Přesto je mi

  vemlouváno, proč by mi mělo takové

  označení vadit. V angličtině už je dnes

  totiž nekorektní. Přitom v češtině žádný

  negativní přídech nemá. Podle mého

  názoru zní dokonce mnohem lépe než

  postižený. Pardon, s postižením, protože

  musím dodržovat vazbu, jež má zdůraznit,

  že jsem v první řadě člověk, nikoliv posti-

  žený. Co na tom, že to mluvenou i psanou

  řeč šmodrchá! Coby novinář se s touto

  povinností peru, protože často narušuje

  přirozenou kompozici věty. A většina

  obyčejných lidí na to stejně zcela přirozeně

  kašle, protože o této poučce vůbec neví.

  Když už zmiňuji jazykový vývoj, musím

  se pozastavit u slova invalidní. Pro mnohé

  je už za zenitem, přestože jde stále o ter-

  minus technicus – např. invalidní důchod.

  Zdá se, že je ve fázi přechodu k obecně

  nepřijatelnému pojmu. Do jaké míry je

  to zásluha jazykotvorných obroditelů

  korektnosti, nevím. Možná se pletu. Třeba

  opravdu poupravují náhled společnosti.

  Já si to nemyslím. Klidně budu invalidní

  mrzák s postižením, pokud budu vědět,

  že to v jazyce mého kmene znamená plno-

  hodnotný člověk, který má nepopiratelná

  omezení, ale nemusí se stydět.

  

  To máte natotata!

  Invalidní mrzák spostižením

  MICHAELA ZINDELOVÁ

  se pozastavuje

  nad reklamním jazykem

  RADEK MUSÍLEK

  komentuje spor

  o vhodné názvosloví

• Strana 17

  17

  REFLEKTOR / ZÁPISNÍK

  Americká aktivistka Nancy Lublin je

  ředitelkou organizace DoSomething.org

  (Dělej něco!), jedné z největších organizací

  pro teenagery na světě. Ročně zorganizuje

  přes dvě stovky kampaní, například sbírky

  potravin nebo valentýnky pro opuštěné

  seniory. Úspěch ve vytvoření fungující

  komunity mladých měl však i nezamýšlený

  efekt – krátce po spuštění služby začaly

  chodit organizaci zprávy, které neměly

  s potravinami a přáníčky pro seniory nic

  společného. Záplava SMS volání o pomoc,

  stížnosti na šikanování, zoufalé zprávy

  o závislosti na drogách, o bulimii. „Pořád

  mě znásilňuje. Je to můj táta. Varoval mě,

  abych to nikomu neříkala. Jste tam?“ cituje

  energická ředitelka zpaměti tu nejhorší

  z nich a sál na konferenci TED Women 2015

  výrazně potemní…

  Co se ve slušných lidech odehrává,

  když dostanou podobnou zprávu, není

  těžké domyslet. Nancy se svými kolegy

  zareagovala na příval podobných zpráv

  vytvořením krizové linky důvěry, se kterou

  se komunikuje výhradně pomocí krátkých

  textových zpráv. Proč? SMS je v podstatě

  nejintimnější forma komunikace – nikdo vás

  neslyší mluvit, nevidí, komu a proč píšete,

  mobil máte stále u sebe – a tak se otevírá

  možnost se o své problémy bez důsledků

  a obav podělit, poprosit o radu. Skeptici

  mohou leccos namítat, projekt Crisis Text

  Line se však během čtyř měsíců rozrostl

  z dvou měst na všech 295 oblastních kódů

  v Americe. V perspektivě – s nulovým

  marketingem jde o rychlejší růst, než měla

  ve svých začátcích největší sociální síť světa

  Facebook.

  Nancy pokračuje: „V SMS dostáváme

  pouze fakta. Například: Chci umřít. Vedle sebe

  na stolku mám lahvičku pilulek.“ Sál znovu

  ztichne, tenhle příběh má ale dobrý konec.

  Přichází odpověď zkušeného sociálního

  poradce. „Co kdybys dala ty prášky do

  šuplíku, zatímco si povídáme?“ Cíleným

  dialogem získává poradce adresu, a zatímco

  výměna textovek pokračuje, je na cestě

  záchranka. Následuje 23 minut ticha – snad

  nejdelších v životě – než dívčina matka

  napíše slova díků – o krizi neměla tušení,

  přestože byla v tu chvíli doma.

  Podobné příběhy znají pracovníci

  krizových linek po celém světě. Kromě

  intimní rady i aktivní záchrany však šest

  a půl milionu zpráv na Crisis Text Line

  v průběhu necelých dvou let znamená

  ještě něco: šťavnaté množství dat. Pomocí

  důmyslného programování dokáže

  počítačový systém linky poznat ze zprávy

  klíčová slova – a předpovědět, zda máte

  problém s drogami nebo třeba s depresí. Na

  konci vše samozřejmě řídí zkušený sociální

  pracovník, podobná selekce mu ale nabídne

  už připravené fráze, jimiž je nejvhodnější

  reagovat. Nebo adresy na tři nejbližší

  drogová centra v okolí odesílatele. Pokud

  se navíc ve zprávě objeví slova jako „chci

  se zabít“ nebo „chci umřít“, dostává pisatel

  prioritu a pomoc přichází co nejdříve.

  Počítačové zpracování tzv. velkých dat

  má na svém konci využitelné výsledky,

  díky nimž se lze věnovat i prediktivní práci

  – mnohem úspěšněji a rychleji než při

  jakékoli jiné klasické sociální studii. „Mohu

  vám například říci, že nejhorší den pro lidi

  s poruchou přijímání potravy je jednoznačně

  pondělí. Nebo že nejkritičtější čas pro

  zneužívání omamných látek je pátá hodina

  ráno. Nebo že Montana je sice moc hezký

  stát, ale žít byste tam nechtěli, protože tam

  na sebevraždu myslí nejvíc lidí,“ vypočítává

  Nancy. Všechna data (bez osobních a jinak

  citlivých informací) dává projekt volně

  k dispozici veřejnosti i institucím na adrese

  CrisisTrends.org.

  Pravá výzva ale aktivistku Nancy teprve

  čeká – bez ustání opakovat světu: Tady

  jsou fakta. Dělejme každý, co je v našich

  silách…

  

  (šb)

  Dodatek:

  Vroce 2016 se projekt rozroste imimo Ameriku.

  Půjde zřejmě ovětší země, než je Česká republika,

  ani unás ale zatím nemá tento nápad konkurenci.

  Můžete jen volat, někde psát e-maily, vjednom

  případě ianonymně chatovat po internetu.

  Textovka záchrany

• Strana 18

  ŽIVOT

  Babu a Egu voutbacku

  (TRABANTEM PO TICHOMOŘÍ, 1. ČÁST)

  Australská část expedice

  Trabantem napříč Tichomořím

  (zleva Zdeněk Krátký,

  Dan Přibáň, Vojtěch Duchoslav,

  Marcin Obalek, Radoslaw Jona,

  Kika Madajová, Jakub Koucký,

  Dominika Gawliczková,

  Marek Slobodník)

• Strana 19

  19

  Je lepší objevit zapomenutou pláž a strávit na ní času,

  kolik je libo, než spěchat do hotelu? Je lepší přespávat

  na bambusové terase na úbočí sopky než jet autobusem

  na další naplánovanou atrakci? Kdo se rozhodne, může

  trochu nepohodlí vyměnit za velké dobrodružství…

  Text: JAKUB KOUCKÝ

  Foto: AUTOR A VOJTĚCH DUCHOSLAV

  Vždycky jsem měl rád nezávislé ces-

  tování s více či méně podobně na-

  laděnými lidmi, a tak moje výprava

  trabantem po Tichomoří začala už na

  přednášce o předchozí výpravě Tra-

  bantem Jižní Amerikou. Nedostalo se

  mi sice příslibu, začaly se však hledat

  možnosti a o několik měsíců později

  jsem sám naskočil do žlutého cirkusu

  na další plánovanou expedici.

  Vozíčkář – a řídit trabanta? Bylo to

  snazší, než se zdá: zjistili jsme, že vý-

  robce již v době dávno minulé mys-

  lel na handicapované řidiče a do aut

  instaloval tzv. hycomat, který díky

  hydraulice umožňuje řazení bez nut-

  nosti sešlápnutí spojky. Další úprava

  v podobě plynu a brzdy již byla po-

  měrně snadná záležitost, s níž nám

  pomohla firma pana Hurta, úprava-

  mi si prošel také můj vozík: na cestu

  dostal oroadová kola a přídavné ko-

  lečko FreeWheel. Bez těchto doplňků

  by zdolání některých částí trasy bylo

  nepředstavitelné. Ale posuďte sami –

  na několika krátkých zastaveních po

  trase, jejíž celé vylíčení by dozajista

  spolklo několik set stran.

  NO WORRIES, MATE!

  Absolvovat několik kol očkování proti

  nejrůznějším chorobám, sbalit out-

  doorové vybavení a může se vyrazit.

  Žlutý cirkus se na svou cestu vy-

  dal poslední březnový den loňského

  roku. Bylo nás devět ze tří zemí (Čes-

  ka, Slovenska a Polska) a pět stro-

  jů – dva trabanty pojmenované Egu

  a Babu, polský Fiat Maluch Max a mo-

  torky Jawa Anežka s Čezetou Skip-

  py – s plánem zdolat za čtyři měsíce

  vzdálenost přibližně 20 tisíc kilomet-

  rů z australského Perthu do thajského

  Bangkoku. Z Egu vše řídil šéf expedice

  Dan s kameramanem Zdeňkem a fo-

  tografem Vojtou, v Babu jsme si ruč-

  ní řízení užívali vozíčkářka Kika a já,

  v maluchu řádila polská část expedice

  Radek s Marcinem a na motorkách

  Jawa a Čezeta Marek s Dominikou.

  Po mých předchozích zkušenos-

  tech s cestováním letadlem s me-

  zipřistáním jsem se trochu obával,

  abychom v cíli našli své vozíky. Vždy

  ale stály u výstupu z letadla, jak jsme

  si s Kikou přáli. To se ale nedalo říci

  o našich autech a motorkách. Už ně-

  kolik dní po našem příletu se sice

  pohupovaly na kontejnerové lodi

  v přístavu, vydání našich žluťáků ale

  trvalo několik dalších týdnů. V typic-

  ky australském duchu „No worries,

  mate!“ neboli: „Bez starosti, brachu!“

  Pro mě osobně byl přílet do třináct

  a půl tisíce kilometrů vzdáleného

  Perthu hodně dojemný – do Austrálie

  jsem se vracel po sedmi letech, kdy

  jsem s kamarádem Jirkou vyrazil na

  obrácenou cestu přes jihovýchodní

  Asii a Austrálii na Nový Zéland. Už

  tehdy jsem si Austrálii, její kontras-

  ty i usměvavé Australany zamiloval.

  Rád jsem v centru přilehlého Frea

  posedával s ranní kávou a pocitem,

  jako by se zastavil čas a že život

  Absolvovat několik

  kol očkování proti

  nejrůznějším chorobám,

  sbalit outdoorové

  vybavení a může se

  vyrazit. Žlutý cirkus

  se na svou cestu vydal

  poslední březnový den

  loňského roku.

• Strana 20

  ŽIVOT / CESTOVÁNÍ

  může být i o něčem jiném než o sho-

  nu, stresu a zamračených lidech.

  Austrálie, oficiálně nazývaná Aus-

  tralské společenství, byla od roku

  1770 britskou trestaneckou kolonií.

  Snad proto v této zemi také narazíte

  na řadu upozornění, zákazů a pra-

  videl, která vás však mají převážně

  varovat. Tak například: pokuta v pře-

  počtu tři a půl tisíce korun za překro-

  čení rychlosti, sedm tisíc za telefo-

  nování v autě, a dokonce 18 tisíc za

  neoprávněné parkování na místě vy-

  hrazeném pro handicapované! Nejen

  však proto je Austrálie mnohdy pro

  vozíčkáře jako krásný sen. Kamko-

  li přijdete, někdo se s úsměvem ptá,

  jestli může pomoci, všude jsou vyhra-

  zená parkovací místa a bezbariérové

  záchody, kam si nedovolí vstoupit ni-

  kdo, kdo na to nemá právo. Po ulicích

  jezdí taxíky s plošinou a bezbariérový

  přístup kamkoli je samozřejmostí,

  ať je řešení jakékoli – výtah, plošina,

  schodolez, rampa nebo nájezd. Jed-

  nou se mi dokonce omlouval hlídač

  parkoviště za to, že musím za stání

  platit, protože to tam mají tak nasta-

  vené a platit musí všichni.

  ZBLÁTA DO LOUŽE

  Skalnatý útvar vymletý během tisí-

  ce let vodou do tvaru obrovské vlny

  – nazývaný Wave Rock – vzdálený

  téměř každého auta v Austrálii nejsou

  pouze důkazem tvrďáctví, ale spíše

  nutným příslušenstvím při projíždění

  outbacku (výraz označující převáž-

  ně opuštěné australské vnitrozemí

  – pozn. redakce). Před jízdou v noci

  nás navíc každý varoval – kvůli klo-

  kanům i road trainům, nákladním vo-

  zům s třemi a více návěsy, které sme-

  tou vše, co se jim postaví do cesty.

  V noci je nečekaná zima a teploty

  klesají až skoro k nule. Všichni spíme

  prakticky ve všem, co máme s sebou.

  Přes den teploty šplhají přes dva-

  cet stupňů, což sice nevypadá jako

  úmorné vedro, ale v buši, kde vás ob-

  klopují jen nízké keříky a občas něja-

  ký strom jako vystřižený ze známého

  filmu Cesta do pravěku, vám ostré

  australské slunce dá skutečně zabrat.

  S ranním sluncem přilétají také hejna

  neodbytných much. Zlaté české mou-

  chy, které si tu a tam někam sednou,

  popolezou nebo zašimrají!

  Po opuštění Wave Rocku míříme

  k cestě, která pro nás bude první

  velkou zkouškou – Holland track.

  Původně obchodní stezka má dvě stě

  kilometrů a je hlavně pro terénní vo-

  zidla. Kilometry ubíhají pomalu, na

  cestě jsou obrovská koryta plná vody

  a hlubokého bahna. Z původně dvou-

  denního plánu se stala cesta na něko-

  lik dní. Nevzdali jsme se, i když nám

  docházela voda i benzin, čaj jsme si

  přibližně čtyři sta kilometrů od Per-

  thu je naše první zastávka. Vyrážíme

  s měsíčním zpožděním a cestou se

  objevuje první závada – zadřený vá-

  lec na Markově jawě. Naštěstí jsme

  připraveni prakticky na vše a z Babu

  vytahujeme náhradní. K Wave Rocku

  pokračujeme i za tmy a přichází na

  řadu také první setkání s klokanem.

  Přebíhal přes silnici a málem nám

  skočil do bočních dveří. Dochází mi,

  že masivní rámy chránící přední část

  Pohoří

  The Olgas – méně

  známý soused

  pískovcového

  monolitu Uluru

  a předzvěst konce

  Great Central Road

  The Pinnacles

  – útvary

  vápencového

  původu v

  Národním parku

  Nambung, pro

  jejichž vznik vědci

  dodnes nemají

  jasné vysvětlení.

• Strana 21

  21

  vařili z vody nabrané v loužích a jedli

  fazole namočené ve včerejší vodě od

  nádobí. Náš Babu byl držák a až na

  drobné poruchy, opravitelné dotaže-

  ním šroubku nebo ťuknutím kladiva,

  se cestou necestou řítil kupředu. V tu

  chvíli ještě netušíme, že po dalších

  třech stech padesáti kilometrech se

  u městečka Laverton zadře Egu mo-

  tor a my budeme muset čekat na no-

  vou klikovou hřídel z Čech.

  GRAND CENTRAL ROAD

  V bývalém zlatokopeckém městečku

  Laverton jsme nakonec strávili více

  než týden. Zřejmě poslední místní

  hledači zlata nám ukázali pár zlatých

  nugetů, a tak si někteří vyrazili zkrátit

  čas moderním zlatokopectvím – de-

  tektorem kovů. Bohužel jsme tímto

  způsobem nezbohatli; jen Marcin na-

  šel asi dvoumilimetrový mininuget.

  Bylo to pro nás také první bližší se-

  tkání s původními obyvateli – Abo-

  riginci, většinovou komunitou této

  oblasti. Má naivní představa o abo-

  riginském dědouškovi, který vyrábí

  didgeridoo nebo boomerang, tu vza-

  la rychle zasvé. Nedokážu objektivně

  posoudit, jestli se na lidech, kteří sem

  před mnoha tisíci lety přišli z Asie,

  podepsala civilizace natolik, že se

  z nich mnohdy staly asociální přípa-

  dy žijící ze státních dávek, kvůli nimž

  je v centrální části Austrálie zakázán

  nejen prodej alkoholu, ale dokonce

  i klasického benzinu. Seženete zde

  jen benzin nazvaný OPAL, který ne-

  obsahuje látky, jež je možné fetovat.

  Od Lavertonu jsme stále naráželi na

  upozornění, že Aborigincům nemají

  návštěvníci dávat nebo prodávat al-

  kohol a benzin zakoupený mimo tuto

  oblast.

  Trasa po Great Central Road, ve-

  doucí z Lavertonu do městečka Yu-

  lara, je dlouhá přes tisíc kilometrů

  a v první radě zapomeňte na as-

  faltovou silnici. Great Central Road

  má sice poměrně vznešený název,

  ale kromě občas projíždějících road

  trainů a oroadů zde nikoho nepo-

  tkáte. Jedná o nezpevněnou cestu

  pouze seškrábnutou na tvrdší píseč-

  ný podklad – ten typicky australský

  červený. Na dlouhé cestě nás čekal

  pouze písek, nízké křoví, trsy uschlé

  trávy a povalující se vraky aut, pro

  něž byla tato cesta výzvou, v níž

  neobstála. Některé patřily místním

  Aborigincům, kteří porouchané auto

  často ještě zapálí, aby se nedostalo

  do rukou jiného klanu nebo kmene.

  Poslední dvě stovky kilometrů byly

  to nejhorší, co jsme v Austrálii na

  Grand Central Road překonali – ces-

  ta vypadá jako jedna ohromná roleta.

  Neopakovatelná

  večerní atmosféra

  na Great Central

  Road a další noc

  v australském

  outbacku před

  námi...

  V noci je nečekaná zima

  a teploty klesají až skoro

  k nule. Všichni spíme

  prakticky ve všem,

  co máme s sebou.

• Strana 22

  ŽIVOT / CESTOVÁNÍ

  Jízdu po ní bych přirovnal k jízdě po

  vlnitém plechu a její zdolání je rela-

  tivně schůdné pouze s upuštěnými

  pneumatikami a nejlépe rychlostí

  nad 80 km/hod., což se snadno řek-

  ne, ale u trabantu hůře udělá. Babu se

  ale držel statečně. Jeho nejzávažněj-

  ší poruchou byly nefunkční stěrače,

  které přestaly stírat za Lavertonem

  po několika dnech vytrvalých dešťů.

  Protože ale od té doby nepršelo,

  myslím si, že Babu věděl lépe než

  my, co nás čeká. Ruční řízení s hyco-

  matem fungovalo perfektně, a ačkoli

  jsem si tisíce ujetých kilometrů uží-

  val beze zbytku, občas jsem za vo-

  lant pustil i svou kolegyni Kiku.

  Téměř celý zbytek Grand Central

  Road jedeme v protisměru po krajni-

  ci, kde nás dokonce občas ani nebou-

  chala vlastní kolena do brady. Roleta

  ale brzy zmizela – a otevřel se před

  námi kouzelný pohled na pohoří The

  Olgas, menšího sourozence známé

  hory Uluru, jejíž silueta se tyčila v po-

  zadí. Konečně! Z lidí, kteří toto místo

  navštívili, si někteří více oblíbili právě

  méně známé The Olgas. Ale pokud

  neleníte, vydáte se na deset kilometrů

  dlouhý výšlap kolem Uluru a poznáte

  příběhy s ním spjaté, jeho tajná zá-

  koutí se zelenými háji a jezírky, musí

  vás jeho monumentálnost přece jen

  okouzlit. Musíme ale dál.

  SETKÁNÍ SPREDÁTORY

  Nyní vyschlá koryta říček lemovaná

  stromy dávají krajině jiný ráz a je po-

  znat, že se blížíme k obratníku Kozo-

  roha. Nachází se asi tři sta kilometrů

  nad Alice Springs, kam přijíždíme

  po několika dalších dnech. Alice

  Springs jsou pomyslným středobo-

  dem kontinentu a místem, kam urči-

  tě zavítáte, pokud se vydáte z jedno-

  ho konce Austrálie na druhý. Nečekal

  jsem žádnou metropoli, ale i tak mě

  jeho velikost překvapila – se svými

  25 tisíci obyvateli něco mezi českou

  vesnicí a maloměstem. Dokupuje-

  me zde větší množství zásob a Kika

  a já využíváme čas hlavně k náku-

  pu speciálních duší odolných proti

  trnům na naše vozíky, protože už

  nás nebavilo hledat a lepit miniatur-

  ní dírky po všudypřítomných trnech.

  Rekord byl desetkrát za týden. Nové

  duše fungovaly skvěle – po vytažení

  zabodnutého trnu zatáhla díru tlustá

  vrstva gumy – a s lepením byl konec.

  Čtyřicátý den od startu naší vý-

  pravy z Perthu jsme minuli obratník

  Kozoroha, a noční teploty už nekle-

  saly téměř k nule. I teploty přes den

  začaly být znatelně vyšší, a tak jsme

  byli rádi, že naše cesta směřuje po

  Gregory Downs Camooweal Road

  dál k městečku Burketown a do se-

  verních oblastí australských močálů

  a říček plných krokodýlů. U jedné

  takové jsme na doporučení místních

  obyvatel zastavili hned následující

  večer. Zatím žádní krokodýli, takže

  po mnoha týdnech v suchém stře-

  dozemí jsme naskákali do řeky a ne-

  chávali se strhnout jejím proudem

  a chladivou vodou. V následujících

  dnech takových míst míjíme několik

  – a také varovné cedule.

  Opatrnosti není v téhle oblasti ni-

  kdy dost. O mrštnosti a rychlosti zmí-

  něného predátora jsme se přesvěd-

  čili za několik dní v národním parku

  Kakadu. Část tvoří mokřady s řekou

  Adelaide River a je to království hned

  dvou druhů krokodýlů – sladkovod-

  ního krokodýla, který žije v mokřa-

  dech společně s nespočetným množ-

  stvím vodního ptactva, a krokodýla

  mořského, jehož domovem je řeka.

  Dorůstá až do délky úctyhodných pěti

  metrů a řadí se mezi největší na světě.

  Pro potravu dokáže vyskočit nad hla-

  dinu do výšky téměř tří metrů, čehož

  jsme byli svědky při jejich krmení

  z lodi. Silné krokodýlí čelisti cvakaly

  jen pár metrů od našich hlav.

  Darwin je hlavním městem svazo-

  vého Northern Territory a pro cizin-

  ce je pomyslnou branou do Austrálie.

  Pro někoho vstupní branou, pro nás

  se ale Darwin stává po dlouhé výpra-

  vě tím posledním, co na naší cestě

  po Austrálii vidíme. Auta a motorky

  už jsou bezpečně v kontejnerech na

  lodi a míří na Východní Timor k další

  části našeho dobrodružství…

  

  Holland Track

  - oroadová

  původně obchodní

  stezka byla naší

  první velkou

  zkouškou.

  Krokodýl mořský –

  krmení krokodýlů

  z lodi na Adelaide

  River jižně od

  Darwinu

• Strana 23

  23

  ŽIVOT

  Kolekce pro vozíčkáře

  jde do finále

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Zásadně se odmítá vracet k tomu, co

  bylo. Pracuje pro dvě společnosti jako

  tiskový mluvčí, řídí auto, žije s přítel-

  kyní, založil sdružení, které pomáhá.

  Prakticky zvládne cokoliv. Snaží se

  často cvičit, i teď k němu sport patří.

  Jeho cílem je udržet si fyzičku a sílu,

  aby zůstal co nejdéle soběstačný.

  Řada dříve jednoduchých činností

  mu ovšem dělala obtíže, oblékne se,

  jistě – ale rychle zjistil, že kromě tlu-

  mačovské společnosti Adaptia není

  na trhu oblečení, které by splňovalo

  všechny nároky spojené s pobytem

  na vozíčku. Martina k přemýšlení

  o kolekci pro vozíčkáře donutily okol-

  nosti: běžné věci mu prostě nesedí.

  Domnívá se, že nezaškodí současnou

  nabídku poněkud rozšířit.

  Vsoučasné době finišujete sroz-

  jezdem kolekce pánského oblečení.

  Jste spolutvůrce ataké model

  vjednom…

  Od začátku jsem se nad celým ba-

  líkem problémů zamýšlel s Pavlem

  Filandrem, stylistou a vizážistou. Lid-

  sky i pracovně jsme si sedli a dávali

  jsme dohromady všechny nároky

  spojené s oblečením pro paraplegiky

  a kvadruplegiky – normální konfekce

  našim proporcím nesedí a nesplňuje

  požadavky vozíčkářů ani jejich indi-

  viduální potřeby. A když už něco spe-

  ciálního chcete, bývá to hodně drahé.

  Ivozíčkáři jsou lidé, kteří chtějí vy-

  padat dobře! Tak zní motto autorů

  kolekce...

  Chtěli jsme, aby vše vyhovovalo: horní

  díly jsou prodloužené vzadu, a pak se

  jedná o upravený sed kalhot s kratším

  předním dílem. U modelů dalo dost

  práce přijít na střihovou konstruk-

  ci. Bez zkušené střihačky a krejčové

  bychom se o moc dál nedostali. Tak

  například kvadruplegici – a to jsem

  i já – mají problematický úchop ru-

  kou. Vytvořili jsme na kalhotách sys-

  tém oček, nejen na bocích a na zipu

  poklopce. Některé maličkosti jsme

  převzali z klasického společenského

  oblečení. Vychytávky jsou senzační

  proto, že můžeme kalhoty snadno

  sundávat a zase oblékat.

  Jak velká bude první kolekce?

  Alfou i omegou úspěchu každého

  modelu jsou látky; problém je získat

  ty, které jsou kvalitní, dobře vypa-

  dají, mají slušný design, a ještě vy-

  drží. A přitom budou po zpracování

  cenově přijatelné. Řídíme se tren-

  dovou barevností. Firma Mráz nám

  poskytla na zkušební vzorky látky

  zdarma a upravuje ceny, abychom

  mohli kolekci rozjet. Patří do ní tep-

  láky, dvě mikiny – speciální sportov-

  ní oblečení (jedna se zipem, obě jsou

  s kapucí), střih je speciální, má nejen

  prodloužená záda. A samozřejmě

  připravujeme různé kalhoty na uni-

  verzální nošení i volnočasové kraťa-

  sy. Ty vzorujeme třeba v univerzální

  šedé, modré, ale i módní žluté. Pro-

  blém je i s látkou na obleky; v sou-

  časné chvíli řešíme záležitost tak, že

  pokud si klient přeje oblek, sám si

  vybere látku. A my ho ušijeme.

  Košile do společenských modelů

  musí být také upravené?

  Když jsem měl na sobě první ušitý ob-

  lek, upravovalo se speciálními zástřihy

  nejen sako, aby se vyrovnaly zkrácené

  prsní svaly a vystupující bříško, které

  se nám při sezení dělá. A košile? Mají

  zkrácený přední díl, zadní díl je na-

  opak protažený, a pak jsou jinak po-

  sazená ramena. Pilování bylo hodně

  dlouhé. Pro začátek chceme fungovat

  přes e-shop ve čtyřech velikostech;

  vozíčkáři by se do toho měli vejít.

  Pustíte se také do dámské kolekce?

  Ano, jakmile se ukáže, že naše ko-

  lekce má potřebnou odezvu. Potře-

  bujeme zpětnou reakci. Zatím ji zís-

  káváme z prvních prodejů, kdy nám

  nositelé poskytují i cenné připomín-

  ky. Přiznávám, že myslím často do-

  předu, plánuju. Ale kolekce teď patří

  mezi nejdůležitější záležitosti, které

  chci stoprocentně dotáhnout.

  

  Pohodlné

  afunkční oblečení

  do posilovny,

  tyrkysová

  mikina se zipem

  auniverzální

  černé tepláky.

  OD ÚRAZU MARTINA ZACHA UPLYNULO ŠEST LET.

  VROCE 2009 SE ZÚČASTNIL SOUTĚŽE MUŽ ROKU,

  MUŽSKÉHO EKVIVALENTU ŽENSKÉ SOUTĚŽE KRÁSY,

  KDE ZVÍTĚZIL. DEN NATO PŘI NEŠŤASTNÉM SKOKU

  DO VODY ČÁSTEČNĚ OCHRNUL. DÍVÁ SE TEĎ NA SVĚT

  VSEDĚ. JE MU ROVNÝCH TŘICET APŘED SEBOU MÁ

  OPRAVDU HODNĚ PROJEKTŮ…

• Strana 24

  ŽIVOT / TECHNIKA

  Nejsou hodinky

  jako hodinky

  Dnešní moderní svět je bezesporu

  uspěchanější, díky inteligentním

  technologiím však můžeme

  zkusit se svýmčasem lépe

  pracovat avyužít získané volné

  chvíle ve svůj prospěch. Hodinky

  sintegrovaným telefonem

  astálým připojením na sociální

  sítě? Stačí se kdykoliv podívat

  na zápěstí.

  Text: MARTIN KOPEČEK

  Foto: ARCHIV AUTORA

  Náramkové hodinky už dnes nemusí

  pouze ukazovat, kdy můžeme z prá-

  ce domů nebo zda nám už ujel au-

  tobus. Využití takzvaných chytrých

  hodinek je podobné jako u chytrého

  mobilu – můžeme do nich vložit SIM

  kartu nebo je jen pomocí bezdráto-

  vého rozhraní Bluetooth propojit pří-

  mo s telefonem v kapse.

  POČÍTAČ NA RUCE

  V základu jde o to napodobit běžné

  náramkové hodinky – s tím rozdí-

  lem, že ty chytré využívají barevný

  displej s rozměry přibližně 1,5 palce,

  uvnitř mají mikroprocesor, operač-

  ní paměť a datové úložiště. Většina

  výrobců využívá operační systém

  Android Wear, který je kompatibilní

  s novějšími verzemi telefonů s An-

  droidem, prosazují se i značky se

  specifickým uzavřeným ovládáním,

  jako má Apple nebo částečně Sam-

  sung. V základním rozhraní je na

  displeji možné volit z různých typů

  zobrazení času – ať už analogových

  ručiček či futuristického číselníku;

  každý den tak můžeme mít na ruce

  něco jiného. Čitelnost za dne je při

  rozsvíceném displeji velmi dobrá

  a umožní nám získat informace i za

  slunečného počasí; zde měly v mi-

  nulosti některé z displejů problém.

  Posunem prstu může uživatel vybrat

  z nejrůznějších nastavení a aplikací

  od sportu či kontroly činnosti srdce

  až třeba k nastavení spouště u foto-

  aparátu v telefonu. U většiny hodinek

  lze vybrat z různých jazykových mu-

  tací uživatelského prostředí.

  Pro uživatele s handicapem je asi

  nejzajímavější funkcí zobrazování zá-

  kladních notifikací – jako je ID volají-

  cího, obdržení textové zprávy, e-mailu

  nebo přijetí zprávy z Facebooku – pří-

  mo na displej. Takové upozornění lze

  pokliknutím okamžitě zobrazit bez

  nutnosti sahat po telefonu. Díky za-

  S chytrými hodinkami se dnes

  doslova roztrhl pytel a i Apple si

  ukusuje z koláče zákazníků.

• Strana 25

  25

  budovanému hlasovému odposlechu

  a reproduktoru můžeme také přijímat

  hovory, a dokonce i volit čísla. Některé

  modely dokonce umožňují i ovládání

  v rukavicích. Nic tedy nebrání ani na-

  příklad na monoski či na lyžích pou-

  ze vyhrnout rukáv a přijmout hovor

  přímo na svahu. Odpadá tak složité

  hledání mobilu po kapsách a risková-

  ní jeho namočení či zničení. Jako bo-

  nus disponuje většina hodinek krytím

  proti vodě a prachu. Panel je pokryt

  safírovým sklíčkem, které odolává po-

  škrábání.

  PRO HANDICAPOVANÉ

  BEZ VÝJIMEK

  Při pohybu na invalidním vozíku nebo

  o francouzských holích jistě mnozí

  ocení právě jednoduchost a rychlost

  vyřízení základních komunikačních

  příkazů především při problémech

  s jemnou motorikou a úchopem. Ho-

  dinky se dají dokonce využít i pro

  sofistikovanější aplikace a specific-

  ká zařízení, jako je dálkové otevírání

  garážových vrat či zhasínání a roz-

  svěcení světel v domě. Umějí také

  nastavit automatické gesto, které při

  pohybu ruky směrem k obličeji dis-

  plej rozsvítí a ukáže aktuální čas – až

  tedy na občasné rozsvícení během

  chůze; tímto neduhem však vesměs

  trpí všechny chytré hodinky. Pro

  notifikace je možné nastavit různá

  zvuková vyzvánění a samozřejmě

  vibrace. Ty oceníme, když nechceme

  být středem pozornosti nebo když

  budíkem s vibrací na ruce nestojíme

  o probuzení spícího partnera.

  Na své si u chytrých hodinek snad

  v budoucnu přijdou i nevidomí nad-

  šenci technologií – díky startupovému

  programu jihokorejské společnosti

  DOT. Ta připravila inteligentní hodin-

  ky s displejem s výstupky pro čtení

  Braillova písma. I bez zraku tedy není

  problém číst třeba jednoduchý e-mail

  nebo odmítnout nepříjemného vola-

  jícího. Kromě již popsaného jsou ho-

  dinky, jako u smartphonu, vybaveny

  hlasovým komunikátorem – rozpo-

  znáváním mluveného slova. Stejně tak

  jako u telefonů ale hodinky v tomto

  ohledu ne vždy stoprocentně fungují.

  V klidném prostředí pracuje software

  skvěle, v ruchu velkoměsta však ho-

  dinky často vaše slova rozpoznají

  chybně. Podstatné je, že každý výrob-

  ce své ovládání neustále vylepšuje,

  a tak lze za pár let očekávat dokonalou

  funkčnost za všech podmínek.

  RŮZNÉ ZNAČKY,

  RŮZNÉ PŘÍSTUPY

  Pestrost využití chytrých hodinek

  je až překvapující. Automobilová

  společnost BMW přišla například

  s možností řízení vozidla pomocí

  jednoduchých hlasových příkazů

  v hodinkách Samsung Gear. „Zapar-

  kuj se“ – a auto samo někde poblíž

  zaparkuje, „vyzvedni mě“ – a auto

  samo přijede k majiteli. Některé

  chytré věcičky a nejrůznější tech-

  nická udělátka z filmů s Jamesem

  Bondem dnes nemusí být pouze z říše akčních hollywo-

  odských trháků. Jiné firmy přidávají do svých přístrojů

  například wi-fi, rozšiřují použití na plnohodnotný sport-

  tester či díky zabudované GPS a kompasu vždy najdeme

  na mapě správnou cestu.

  Nabíjet hodinky můžeme u různých variant klasicky

  i bezdrátově položením na speciální magnet nebo in-

  dukční podložku. Velkým nedostatkem je zatím výdrž

  baterie. Díky miniaturizaci se s výdrží pohybujeme od

  jednoho dne až po několik dnů při vypnuté GPS a odpo-

  jené komunikaci s telefonem. Na výběr je však z kula-

  tých, hranatých, rovných nebo vypouklých tvarů disple-

  je, vše jen podle naší představy a pohodlí. Ceny začínají

  okolo tří tisíc korun; luxusní provedení renomované

  značky s elegantním řemínkem může naší peněžence

  odlehčit klidně i o 10–30 tisíc.

  Je tedy rozhodně z čeho vybírat. Jenom

  čas ale ukáže, zda se inteligentní

  náramkové hodinky pro-

  sadí na úkor těch kla-

  sických, méně chyt-

  rých. Jedno je ale

  jisté: čas plyne

  u všech pořád

  stejně.

  

  Hodinky se dají

  dokonce využít i pro

  sofistikovanější aplikace

  a specifická zařízení,

  jako je dálkové otevírání

  garážových vrat či

  zhasínání a rozsvěcení

  světel v domě.

  Výběr tvaru ciferníku

  a množství funkcí

  hodinek je čistě na

  našem vkusu.

  Inteligentní displej

  s Braillovým písmem

  již není z říše fantasy.

  Je tu DOT!

• Strana 26

  ŽIVOT

  Optimistický

  nezmar Vendula

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Zřejmě by se o ní slušelo psát jako

  o doktorce Neumannové, protože má

  titul PhDr. v oboru historie a českého

  jazyka. Jenže ona sama se každému

  představuje prostě jako Vendula, což

  jen podtrhuje její přátelskou a ne-

  formální povahu. S druhými lidmi

  ráda debatuje o všem možném a umí

  poutavě vyprávět. Nejraději nad šál-

  kem černé kávy s neodmyslitelnou

  cigaretou. Rozhodně to stojí za tro-

  chu koncentrace, kterou musíte vě-

  novat Vendulině horší artikulaci. Tu

  zapříčinila dětská mozková obrna.

  Její rodiče bychom mohli nazvat

  intelektuální elitou, a to ještě dobře

  situovanou – s rodinným činžákem

  na Vinohradech. Budoucí tatínek

  František Neumann, uznávaný lé-

  kař-porodník židovského původu,

  si v předvečer druhé světové války

  vzal o patnáct let mladší vystudova-

  nou architektku Květu Cyprovou.

  Kdyby se v únoru 1939 rozhod-

  li vycestovat do Anglie, kde už měl

  doktor Neumann zajištěné místo na

  klinice, vše mohlo být jinak. Prý teh-

  dy už šli na vlak. Potkali však vojá-

  ka, který si pískal písničku od Karla

  Hašlera, a oba si uvědomili, že tuhle

  zemi nemohou opustit. Přes všechny

  pozdější těžkosti si to podle Venduli-

  ných slov nikdy nevyčetli.

  PŘEDČASNÝ PŘÍCHOD

  Vendula Neumannová se narodila

  o dva měsíce předčasně v březnu

  1944. Své zdravotní komplikace

  v podobě kvadruparetické dětské

  mozkové obrny přikládá právě těž-

  ké době a obrovskému stresu, ve

  kterém žila její maminka. Tatínkovi

  kvůli židovství hrozilo každodenní

  nebezpečí, musel se částečně i skrý-

  vat. Část jeho příbuzných skončila

  v koncentračních táborech.

  Malá Vendulka byla i přes svůj

  pomalejší vývoj bystré a láskyplně

  opečovávané dítko. Obětavost a od-

  hodlání manželů Neumannových

  vychovat svou dceru jako plnohod-

  notného člověka byl ten nejlepší

  základ, jaký mohla do života dostat.

  Vděčnost mamince a tatínkovi nikdy

  neopomene zdůraznit.

  Dramatické události z konce vál-

  ky zná pochopitelně jen z vyprávění

  a dochovaných matčiných pozná-

  mek. Následující roky však neměly

  být o mnoho lehčí.

  TĚŽKÁ LÉTA PADESÁTÁ

  Místo plánované ozdravné kúry ve

  specializovaném sanatoriu poblíž

  PŘÍBĚH VENDULY NEUMANNOVÉ (71) JE ŽIVOUCÍ KRONIKOU ČLOVĚKA

  STĚŽKÝM POSTIŽENÍM VKULISÁCH POHNUTÝCH HISTORICKÝCH

  UDÁLOSTÍ NAŠÍ ZEMĚ. NARODILA SE DO NELEHKÝCH ČASŮ

  PROTEKTORÁTU, VYRŮSTALA, STUDOVALA ADOSPĚLA VDOBÁCH

  TOTALITNÍ NESVOBODY. POMYSLNÝ OSUD SE SNÍ NEMAZLIL ANI

  VOSOBNÍM ŽIVOTĚ. PŘESTO JE NEZDOLNÁ OPTIMISTKA, PŘÍKLAD

  NESPOUTANÉ MYSLI AHOUŽEVNATOSTI.

  Vendula

  Neumannová

  má útulný pokoj

  plný oblíbených

  knih, ale nikdy

  se mezi ně

  neuzavřela. Ráda

  poznává svět

  anové lidi.

• Strana 27

  27

  v exilu vzpomínal. Bohužel jsme se

  už nikdy osobně nesetkali,“ lituje

  Vendula Neumannová.

  V roce 1957 Vendulu i její mamin-

  ku zasáhla tvrdá rána. Přepracovaný

  tatínek podlehl srdečnímu infarktu.

  Najednou byly na všechno samy, jen

  s pomocí babičky. Příjem domác-

  nosti se přiblížil k hranici chudoby.

  Ale ani v těchto chvílích se nevzdaly.

  VZORNÁ STUDENTKA

  Vysněné gymnázium bylo Vendule

  odepřeno s odůvodněním, že nemů-

  že chodit do dílen a na tělocvik. Bylo

  jí však umožněno studovat jedenác-

  tiletou střední školu pro pracující,

  kde se praktické předměty nevy-

  učovaly. Docházka čtyřikrát týdně

  od 16 do 21.30 hod. Vendule plně

  vyhovovala. Do třídy složené z po-

  tomků kádrově nespolehlivých lidí,

  tedy vlastně mezi elitu, navíc dobře

  zapadla.

  Vzhledem k vynikajícím studijním

  výsledkům bylo jasné, že po intelek-

  tové stránce má Vendula jednoznač-

  ně našlápnuto na studium vysoké

  školy. Otázkou však bylo, zda ji bude

  někdo ochoten přijmout a jak bude

  vše zvládat. Původní záměr studia

  dějin umění nevyšel kvůli povinné-

  mu kreslení. Podařilo se ale přijetí na

  český jazyk a historii na Filosofické

  fakultě UK. Psal se rok 1963.

  „Nevím o nikom dalším s takto

  těžkým postižením, kdo by v dané

  době studoval nějakou pražskou

  vysokou školu. Troufnu si tvrdit, že

  amerického Chicaga přišel komu-

  nistický převrat roku 1948. A s ním

  vše, co k tomu pro zámožnou rodi-

  nu intelektuálů prvorepublikového

  střihu patřilo. O majetek a prostřed-

  ky, které chtěli věnovat na léčbu své

  dcery, přišli. Bylo obtížné obhájit už

  jen fakt, že se maminka nezapo-

  jila do výroby, aby mohla pečovat

  o Vendulu. Nikoho nezajímalo, že

  jde o nepřetržitý úvazek na 24 ho-

  din denně; bylo na ni nahlíženo jako

  na buržoazní paničku v domácnos-

  ti. O to víc se v ordinaci obvodního

  ústavu národního zdraví dřel tatínek,

  který měl ve svých více než padesáti

  letech velmi vážně nemocné srdce.

  V této neradostné atmosféře měla

  Vendula nastoupit na základní školu.

  Samostatně nechodící a špatně

  mluvící děvčátko s křečovitě staže-

  nýma rukama muselo být pro ředi-

  telku blízké základní školy zjevením.

  Nejprve Vendulino vzdělávání od-

  mítla, ale nakonec svolila. Šlo o první

  z řady Venduliných průkopnických

  kroků na poli integrace. Pomohl

  k tomu i fakt, že pražský Jedličkův

  ústav byl v té době přeplněný. Jen

  v první třídě jí maminka dělala asis-

  tentku, pak už vše zvládala sama.

  Od počátku patřila k nejvzorněj-

  ším žákům. Nebyla sice na výsluní

  popularity, ale ani jí nikdo neubližo-

  val. Našla si i kamarádky. Její pozi-

  ci upevnil okamžik, kdy zapřela, že

  jí při přestávkové přestřelce někdo

  udělal mokrou houbou monokl.

  Přestože nové pořádky vylučovaly

  léčbu v zahraničí, Vendulin otec ve

  svém úsilí nepolevoval. Jeho dcera

  navštěvovala různé tuzemské lázně,

  dopisoval si s odborníkem na DMO

  ve Francii a konzultoval s domácí-

  mi neurology. Tak se stalo, že malou

  Vendulu potkal tehdy začínající asis-

  tent Václav Vojta, pozdější autor uni-

  kátní reflexní rehabilitační metody.

  „Tohle jsem ještě nikde nezveřejnila,

  ale podle profesora Vojty bylo naše

  setkání jedním z určujících momen-

  tů jeho budoucí kariéry. Natolik jsem

  ho zaujala, že se o problematiku dětí

  s podobným postižením začal velice

  zajímat. Když jsem mu po revoluci

  napsala dopis, odpověděl mi, že si na

  mě dobře pamatuje a často na mne

  Místo plánované

  ozdravné kúry

  ve specializovaném

  sanatoriu poblíž

  amerického Chicaga

  přišel komunistický

  převrat roku 1948.

  A s ním vše, co

  k tomu pro zámožnou

  rodinu intelektuálů

  prvorepublikového

  střihu patřilo.

• Strana 28

  ŽIVOT

  přinejmenším na filosofické fakultě

  jsem byla první,“ vzpomíná Vendula

  Neumannová. Nejprve byla přijata

  jako externistka, protože si nikdo ne-

  uměl představit, jak by zvládala den-

  ní studium. Od druhého ročníku už

  však docházela běžným způsobem.

  „Rozhodně to nebylo jednoduché:

  Maminka musela třeba uplatit vrát-

  ného, aby nám půjčil klíč od výta-

  hu na přidělání,“ směje se Vendula

  tragikomické situaci, nesrovnatelné

  s dnešními podmínkami studentů

  s postižením.

  DALŠÍ TVRDÁ RÁNA

  Před Vánoci 1965 umírá Vendulina

  maminka na rakovinu. Vendula se

  tak náhle ocitla na světě prakticky

  sama. Už během matčiny hospi-

  talizace se musela přestěhovat do

  domova důchodců, odkud jí spo-

  lužačky pomáhaly s dojížděním

  na fakultu. Na pokraji psychického

  zhroucení se ke studiu upnula ještě

  více než předtím. Dřela do úmoru,

  aby se nezbláznila. To by se možná

  i stalo, kdyby se naplnily snahy jed-

  né sociální pracovnice. Ta za Vendu-

  linými zády zavolala na fakultu, že

  slečna Neumannová přerušuje stu-

  dium, protože už to nemůže zvládat

  a půjde do ústavu sociální péče.

  Telefon naštěstí zvedl profesor

  Karel Hausenblas. Dotyčné úřednici

  pohrozil, že překračuje zákon, a po-

  kud tenhle případ nevyřeší ku pro-

  spěchu jeho vzorné studentky, bude

  to mít neblahé stranické důsledky.

  Řešení se našlo. Vendula se nastě-

  hovala do bytu po svých rodičích

  s bývalou spolužačkou Hanou Ko-

  vářovou a v červenci 1968 úspěšně

  odpromovala.

  Jenže o měsíc později zemi obsa-

  dila vojska Varšavské smlouvy. V dů-

  sledku následných politických čistek

  padly všechny přísliby zaměstnání

  v oboru. Až na příležitostné práce zů-

  stala uzavřena do světa vytyčeného

  bytem a spolubydlící Hanou. Na po-

  vrch začaly vystupovat jejich rozdíl-

  né povahy i odlišné kulturní zázemí.

  Společenská a poznání dychtivá Ven-

  dula se začala cítit svázaná Hanou,

  která o ni sice pečovala, ale začala si ji

  nárokovat jen pro sebe.

  DRUHÉ „MANŽELSTVÍ“

  I proto Vendula přivítala seznámení

  s mladou svobodnou matkou Alenou

  (dnes Haškovou), která pracovala

  jako rehabilitační sestra v Kladru-

  bech. Brzy poznala, že toto přátelství

  je jí daleko bližší. Přes výčitky vlastní

  i některých přátel se s Hanou roz-

  loučila. „Dá se říci, že jsem se vlastně

  podruhé vdala,“ říká Vendula s nad-

  sázkou. „Ale aby si to někdo špatně

  nevykládal. Vytvořily jsme sice spo-

  lečně s Aleninou dcerkou Michalkou

  takovou zvláštní formu rodiny, které

  někteří žertem říkali U tří děvčátek,

  ovšem nehledejte v tom nic jiného

  než čisté přátelství. Ostatně Alenka

  se časem provdala a měla další děti.

  A já v tom celku tvořila člena rodiny,

  pro něhož neexistuje oficiální po-

  jmenování. Jsem šťastná, že to fun-

  guje dodnes.“

  Z Venduly se stala domácí vycho-

  vatelka a učitelka. Docházely za ní

  i děti dalších přátel. Jinak neradost-

  ná 70. a 80. léta paradoxně přines-

  la téměř harmonické období, navíc

  složila rigorózní zkoušku a získala

  doktorát. „To jenom proto, abych

  něco dělala. Kromě drobných zaká-

  zek od nakladatelství jsem o stálé

  zaměstnání nemohla zavadit. Psala

  jsem i do Jedličkova ústavu, zda by

  mě nepřijali jako učitelku. Ale od-

  mítli mě s odkazem na zákon, který

  zakazoval, aby invalida učil.“

  SAMETOVÁ RENESANCE

  Jedličkův ústav však Vendulu nako-

  nec k oboustranné spokojenosti při-

  jal. „Nejprve jsem v roce 1990 přišla

  na besedu se studenty. O dva roky

  později mě přijali jako vychovatelku

  a vedoucí historického kroužku. Od

  roku 1994 do roku 2010 jsem pak

  působila jako učitelka.“

  Porevoluční čas znamenal pro

  Vendulu celkovou renesanci. Ote-

  vřely se jí možnosti, ve které během

  dosavadního života nemohla ani

  doufat. Začala s pomocí přátel ces-

  tovat po světě, publikovat a pořádat

  literárně-historické besedy. S rados-

  tí pozorovala, jak se pomalu, ale jis-

  tě zlepšují podmínky pro postižené.

  Její elán, myšlenky a životní příběh

  inspiroval řadu lidí. Stala se i me-

  cenáškou a z navráceného majetku

  podpořila vznik Letohrádku Vendu-

  la, který nese její jméno. V Horním

  Bezděkově tak díky ní vznikla or-

  ganizace poskytující sociální služby

  a pracovní uplatnění lidem s mentál-

  ním postižením.

  Její pedagogické působení přeru-

  šily před šesti lety zdravotní kompli-

  kace, které si vyžádaly delší léčbu.

  Potíže sice částečně odezněly, ale

  ke stálému zaměstnání už se nevrá-

  tila. Stále však každý druhý čtvrtek

  v měsíci pořádá přednášky v TA

  KAVÁRNĚ Jedličkova ústavu a škol.

  Možná jí ubylo fyzických sil, ale du-

  chem zůstává stále svěží. A jak sama

  prohlásila – je nezmar, který stále

  plánuje něco nového.

  

  V kamarádce

  Aleně našla

  Vendula

  všestrannou

  oporu a stala

  se součástí její

  rodiny. Bydlí

  spolu bezmála

  padesát let.

  Nevím o nikom dalším s takto

  těžkým postižením, kdo by v dané

  době studoval nějakou pražskou

  vysokou školu. Troufnu si tvrdit,

  že přinejmenším na filosofické fakultě

  jsem byla první.

• Strana 29

  2929

  ŽIVOT / AKTIVNĚ – LYŽOVÁNÍ

  Text: RADEK MUSÍLEK

  Foto: JAN ŠILPOCH

  Sjezdování se stalo vášní i pro Pavla

  Bambouska (30), přestože po vážném

  úrazu páteře chodí o holích. „Před tři-

  nácti lety jsem si po pádu z výšky po-

  škodil míchu. Chvíli to vypadalo, že

  skončím s ochrnutýma nohama na vo-

  zíku,“ vzpomíná mladý muž, který byl

  v té době všestranným sportovcem.

  Sportovní zaujetí se mu hodilo při

  náročné rekonvalescenci. Během ní

  jeho kondice, silná vůle a také trocha

  štěstí v neštěstí slavily úspěch. Už

  během rehabilitačních pobytů se se-

  známil s různými sporty pro lidi s tě-

  lesným postižením. Nechybělo mezi

  nimi ani lyžování. „Do monoski jsem

  se posadil hned první zimu. S tá-

  tou jsme vyrazili do Janských Lázní,

  kde jsem absolvoval víkendový kurz

  místního SK Akáda Janské Lázně.

  A hned mě to chytilo, protože na sva-

  hu mohu zažívat stejné věci jako před

  úrazem,“ říká Pavel Bambousek.

  Pavlův sportovní talent se záhy

  projevil, takže netrvalo dlouho a za-

  čal na monoski závodit, a to i v za-

  hraničí. Na svém kontě má několik

  medailí z mistrovství okolních zemí,

  ale vysněný start na zimní paralym-

  piádě mu zatím uniká. Jednou to

  bylo kvůli věku, podruhé v důsledku

  rozhádaných sportovních federací,

  potřetí ho zradilo zraněné rameno.

  Rozhodně ale neztrácí naději, vždyť

  další šance bude už za dva roky.

  Přestože obráží sjezdovky v Alpách,

  nejraději má podle svých slov Krkono-

  še, kde tráví i většinu tréninků. „Mys-

  lím si, že lidé tu jsou na lyžaře s posti-

  žením už zvyklí. Ostatně pohybem na

  sjezdovce dokáže člověk svůj handi-

  cap hodně smazat, když se to trochu

  naučí. Proto bych lyžování rozhodně

  doporučil,“ říká Pavel Bambousek.

  A co je k lyžování vlastně potřeba?

  Samozřejmě především sama mo-

  noski nebo biski. Mimochodem dru-

  há jmenovaná pomůcka je stabilnější

  varianta s dvěma lyžemi, umožňující

  jízdu i lidem s těžším postižením. Čas-

  to je využívána tak, že zdravý lyžař

  vozí na biski člověka, který by jinak

  sám lyžovat nedokázal. Pořízení tako-

  vého vybavení šplhá od 50 do 130 ti -

  síc korun, ovšem existují místa, kde

  si je lze půjčit včetně stabilizátorů na-

  hrazujících hůlky. Například v Centru

  handicapovaných lyžařů v Janských

  Lázních. „Jinak vystačíte s kvalitním

  zimním oblečením, přilbou a teplými

  botami. Finančně je to srovnatelné

  s běžným lyžováním nebo jinými han-

  disporty,“ uzavírá Pavel Bambousek.

  

  Na sněhu jako bez handicapu

  Dobré rady:

  Monoski nebo biski si nejprve půjčte

  avyzkoušejte. Zjistíte tak, co vám

  nejlépe vyhovuje. Až získáte více

  zkušeností, lépe se rozhodnete

  při případném nákupu vlastního

  vybavení.

  Měli byste vědět, do jaké míry

  zvládáte své tělo. Pro monoski musí

  dobře fungovat lyžařovy ruce.

  VČeské republice se nachází

  hned několik míst, kde se slyžaři

  na monoski počítá: Bedřichov

  vJizerských horách, Deštné

  vOrlických horách, Janské Lázně,

  areál Vrchlabí nebo Skiareál

  Lipno. Na posledně jmenovaném

  místě si je možné najmout

  instruktora amonoski zapůjčit.

  www.lipno.info/lipno-pro-

  handicapovane.html

  Jak začít?

  Začít se nabízí vrámci kurzu

  sinstruktorem, jako například

  vCentru handicapovaných lyžařů

  (www.monoski.info, Marek Dušek

    ), nebo kontaktujte

  některé zdalších níže uvedených

  organizací:

  Sportovní klub vozíčkářů Praha

  www.skvpraha.org/sport/

  monoski/

  Bohuslav Hůlka ( )

  Abak – počítadlo, Ostrava

  www.abak.wz.cz/

  Renáta Staňková ( )

  ČATHS – Česká asociace tělesně

  handicapovaných sportovců

  Petra Syrovátková

  – petulap@seznam.cz

  Sportability

  sportability.freecz.eu/

  Tomáš Lisý ( )

  Kaňka Tábor

  http://www.kanka.info

  Irena Lintnerová ( )

  Pinokio Olomouc

  www.sdruzenipinokio.cz

  Kamila Skřivánková (  )

  Země lidí

  www.zemelidi.cz/akce/kurz-

  monoski-pro-rodiny

  Kamila Janyšková (Chroboková)

    

  Kdo nevyzkoušel

  jízdu po

  zasněženém

  svahu, neví,

  o co přichází.

  Pavel Bambousek

  při tom zapomíná

  na svůj handicap.

  Radost zvolného pohybu, rychlost,

  vítr ve tvářích a šustění sněhu za zády –

  to jsou zážitky, o které nejsou ochuzeni

  ani nechodící lidé, pokud se věnují lyžování

  na monoski či biski.

• Strana 30

  KULTURA

  Malování

  jako

  relaxace

  Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

  Foto: JAN ŠILPOCH

  První pohled na rodinu v bytě v pod-

  večerním čase – malá Marie si čte

  u stolu, z obývací kuchyně to voní,

  táta dělá večeři. Na stěnách vidím

  zajímavé obrázky, autora už znám.

  Jsou i na stěnách dětského poko-

  je – třeba Julie v princeznovských

  šatech… Pan Stanislav nás nechává

  o samotě se svou ženou s bystrýma

  usměvavýma očima.

  Klikatá cesta, jakou se dostala až

  k malování, nepatří hned na začátek

  příběhu holčičky, která se narodila

  jako ochrnutá do starostlivé rodiny,

  kde se o ni starali i dva bratři. Něja-

  ký gen tvrdošíjnosti a pevné vůle v ní

  ale probouzel touhu odejít z domova

  – aby se přes své evidentní nedostat-

  ky osamostatnila. Odmala měla jisté

  záležitosti v sobě srovnané. Přes své

  JEDNOU SE JÍ ZEPTALA MALÁ DCERA

  MARUŠKA, JAKÉ TO JE BÝT NA

  VOZÍKU… ODPOVĚDĚLA KRÁTCE, ŽE

  NIC MOC. „BĚŽNÝ ŽIVOT, JEN TROCHU

  NÁROČNĚJŠÍ,“ USMÍVÁ SE ŠÁRKA

  DVORSKÁ, PSYCHOLOŽKA AMALÍŘKA,

  KTERÁ VZHLEDEM KE SVÉMU

  POSTIŽENÍ MALUJE ÚSTY. AJEJÍ

  PRVOROZENÁ, STUDENTKA JULINKA,

  OMAMINCE, KTERÁ JI NIKDY NESEVŘE

  VNÁRUČÍ, VYSYPE BEZ PŘEMÝŠLENÍ:

  „JE SKVĚLÁ, DOVOLÍ, ODPUSTÍ,

  PORADÍ, MÁ NÁS MOC RÁDA!“

  zdravotní potíže nikdy neuvažovala

  v budoucnu o jiném životě než s ro-

  dinou a dětmi. A pak, kromě víry

  v sebe, tu vždy byla (a je) víra v Boha.

  Dlouho se v rytmu Šárčiných let

  nic nedělo, chodila do Jedličkárny,

  zlepšovala se, táta s ní dvě hodiny

  denně cvičil. Zlom a první skok byl

  nástup na gymnázium. Šárka odešla

  studovat z Prahy do Bratislavy. Ocit-

  la se na internátu: „Všechny aktivity

  jsem si musela organizovat, musela

  jsem se vejít do stanoveného řádu.“

  Vzdor tomu, že na ni bylo naloženo

  denně hodně povinností, se cítila

  fyzicky i psychicky skvěle. „A když

  jsem se rozhodovala pro vysokou

  školu, po vyšetření na neurologii

  a psychologii mě odborníci zača-

  li orientovat docela jiným směrem

  než humanitním.“ Aby získala snaz-

  ší uplatnění, nastoupila na Vysokou

  školu zemědělskou, obor automati-

  zované systémy řízení (1989).

  Při naší návštěvě ještě schnoucí olej Štěstí (2015)

• Strana 31

  31

  o tom vypráví: „Pravidelně jsem jez-

  dila na setkání křesťanské mládeže,

  pořádané pokaždé na konci roku

  v jednom evropském městě. Se Sta-

  nislavem jsem se seznámila ve Víd-

  ni, kde můj budoucí manžel pracoval

  v nemocnici – v níž jsem byla uby-

  tovaná. A za rok jsme už se Stanisla-

  vem jeli do Milána společně. Vzali

  jsme se a narodila se nám dcera.“

  Její sen mít rodinu byl tady! Začaly

  nepříjemné tahanice, podle „znalců“

  nebyla Šárka schopná postarat se

  o dítě. Úřady jí odmítly dát i rodičov-

  ský příspěvek. Ustáli to. Stejně jako

  dlouhou kalvárii s byty s problémo-

  vými schody; až teď bydlí spokojeně

  všichni čtyři (i s druhou dcerou Ma-

  ruškou) v běžném domě v Praze.

  A malování? Dost možná jen sen,

  který nakonec také stáhla na zem:

  „To jsem neplánovala… Napřed jsem

  zkoušela malovat nohou, ale nešlo

  mi to, pak přišla na řadu pusa. Ústa

  byla lepší, fyzická námaha mi nevadi-

  la. Musela jsem si vypracovat vlastní

  metodu, jak malovat. Jeden z mých

  prvních obrázků byl reprodukován

  v časopise. A pak se mi ozvali z na-

  kladatelství ÚMUN, sdružení, které se

  specializuje na práci umělců malují-

  cích ústy a nohama. Od té doby mě

  zastupují…“ komentuje své umělecké

  počátky. „Manžela jsem naučila, jak

  připravit plátno, napnout ho. Orientuji

  se na oleje a akvarely. Velikosti plá-

  ten souvisejí především s námětem,

  který chci právě malovat.“ Všem ob-

  razům poskytuje malířka reprodukč-

  ní práva pro ÚMUN, ale ještě jsou tu

  volné náměty, portréty, akty, přírodní

  i fantazijní motivy – pocitově malová-

  ní pro potěšení… „Mám ovšem na ob-

  razy málo času, začínám pracovat, až

  když je doma klid a mám náladu. Až

  úplně hotové věci signuji jménem…“

  dodává paní Šárka.

  Ročně namaluje dva tři oleje a ně-

  jaké akvarely. V nakladatelství se

  starají o pořádání výstav, reprodukč-

  ní práva, dokumentaci prací. Velký

  zájem o její obrazy Šárku Dvorskou

  samozřejmě těší, ráda vystavuje i sa-

  mostatně a vysvětluje: „Já zatím ne-

  chci prodávat! Malování je prostě čas

  určený jenom pro mne. Ta nejlepší

  relaxace pro mou duši.“

  

  Kdo je Mgr. Šárka Dvorská

  Narodila se roku , vystudovala Univerzitu Karlovu –

  diplomní práci zpracovala vNadaci Konto Bariéry.

  Pracuje jako psycholožka vPsychiatrické nemocnici

  vPraze-Bohnicích.

  Je vdaná, má dcery Julinku aMarušku. Paní Šárka je od

  narození připoutána na vozík aochuzena otvořivý pohyb

  rukou; naučila se psát amalovat ústy.

  Její malířskou práci při reprodukci zastupuje celosvětové

  nakladatelství ÚMUN, originály jsou autorčiny.

  Nakladatelství ÚMUN se sídlem vLiberci existuje od roku

   jako součást Celosvětového sdružení malířů malujících

  ústy anohama. Tato organizace byla založena vroce 

  vNěmecku Arnulfem Erichem Stegmannem, který záhy po

  narození ochrnul po dětské obrně. Přesto se věnoval svému

  uměleckému talentu, vnakladatelství vydával pohlednice

  agrafiky.

  Dnes pracují podobná nakladatelství vtřiceti zemích světa;

  české sdružení vydává reprodukce děl vkalendářích,

  na přáních, knížkách nebo omalovánkách – pořádá také

  výstavy.

  Vsoučasné době ÚMUN zastupuje dvanáct umělců aze

  získaných prostředků plní své cíle. Především umožňuje

  postiženým malířům jejich vlastní realizaci...

  „Můj táta na té škole učil, bylo to

  technicky jednodušší,“ přiznává paní

  Šárka a pokračuje: „Ale po revoluci

  jsem se přece jen pokusila realizovat

  původní záměr a přestoupila jsem na

  obor psychologie.“ Vydala se cestou,

  která se jí od počátku líbila. Šárka se dál

  pokoušela o větší podíl na osamostat-

  nění, i když věděla, že druhý odchod

  z domova bude zřejmě mnohem těžší.

  Během studia se skutečně odstěhova-

  la od rodičů, a s tímhle dalším skokem

  jí pomáhali kamarádi a kamarádky. Po

  škole (absolvovala v roce 1996) chtěla

  pracovat ve zdravotnictví jako klinic-

  ký psycholog, nedařilo se jí ale získat

  práci. Jednou na konferenci oslovila

  odborníka z oblasti psychiatrie. Řekl

  jí, že se do měsíce ozve – a skutečně,

  místo najednou bylo! „V pražských

  Bohnicích pracuji stále,“ komentuje ten

  zázrak s úsměvem.

  Brzy se měl změnit i její privátní

  život. Asi ten největší skok! Sama

  Odmala měla jisté záležitosti

  v sobě srovnané. Přes své zdravotní

  potíže nikdy neuvažovala v budoucnu

  o jiném životě než s rodinou a dětmi.

  A pak, kromě víry v sebe,

  tu vždy byla (a je) víra v Boha…

  Soukromý čas,

  který patří

  jen jí - tak říká

  sama malování...

• Strana 32

  SERVIS

  Text: MUDr. ZUZANA PETEROVÁ

  Ilustrace: MIROSLAVA

  KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ

  Úbytek světla snášíme vlastně

  všichni trochu špatně. Jsme méně

  aktivní, naříkáme, že bychom raději

  zalezli jako medvědi a zimu prospali,

  nemáme rádi šedivou oblohu a cí-

  tíme potřebu svítit si na práci i ko-

  lem poledne. Výhodou je, že běžně

  zimu překonáme nejprve těšením se

  na Vánoce, pak zase na hory, i když

  v posledních letech musíme za sně-

  hem většinou do Alp, a pak už nad-

  šeně sledujeme, jak každým dnem

  přibývá světla. Komu se tohle nedaří

  a trvá u něj smutná nálada, zvýše-

  ná chuť na sladké, zvýšená spavost,

  problémy se vstáváním nebo nechuť

  k jakékoliv činnosti, trpí sezonní

  afektivní poruchou (SAP).

  KDYŽ JE SLUNCE MÁLO

  Tato nepříjemná psychická poru-

  cha se objevuje u části lidí v období

  zmenšeného svitu slunce v před-

  vánoční době a nemizí dříve než

  na jaře. Přesnou definici najdete na

  Wikipedii včetně doporučené léčby,

  jíž je terapie světlem, a teprve u těž-

  kých případů antidepresiva. Oficiální

  diagnóza to není, SAP je považová-

  na za podtyp deprese. Na rozdíl od

  klasické deprese, která propuká

  většinou na jaře nebo na podzim,

  sezonní afektivní porucha se projeví

  až v zimě. Bohužel má tendenci se

  opakovat jako většina depresí vše-

  ho druhu, takže můžeme očekávat

  příští rok stejné obtíže. U deprese

  obecně pomáhá pochopit, odkud

  pramení, a přestat řešit to, co řešení

  nemá, a začít řešit to, co je v našich

  silách. Když zjistíme, že máme SAP,

  můžeme si začít brzy od rána svítit

  silněji, než jsme byli zvyklí ve stejný

  čas, přestat si vyčítat, že jsme zpo-

  Poradna pro zdraví:

  Sezonní afektivní porucha

  malení a do běžných činností se mu-

  síme nutit. Důležité je uvědomit si, že

  většinou tento typ deprese jak přišel,

  tak i odejde – jakmile začne být s ja-

  rem více světla – někdy už v průbě-

  hu února.

  V období smutných nálad také sta-

  čí myšlenka, že nikdo na světě po

  nás nechce nic jiného, než abychom

  své špatné nálady vydrželi a počka-

  li, až přejdou. Můžeme pít bylinkové

  čaje s třezalkou a meduňkou, ráno

  na zlepšení mozkového metabolis-

  mu spolknout tabletu ginkgo biloby.

  Když se zdá, že nezvládneme čekat,

  až to odezní, můžeme si pořídit tře-

  zalková dražé, která fungují jako

  opravdové antidepresivum. Ale jako

  u všech antidepresiv musíme počítat

  s tím, že nezaberou okamžitě, ale až

  za čtyři až šest týdnů užívání. Uži-

  tečnou terapií bývá i hudba – každý

  máme nějakou, při které se cítíme

  dobře.

  NEVÁHAT SEŽÁDOSTÍ OPOMOC

  Postihne-li tato porucha jedince

  s handicapem, mohou nastat dvě

  varianty: první typ je člověk odol-

  ný a se svými omezeními srovnaný.

  Tam je šance, že se s problémem

  smutné nálady a dalších nepříjem-

  ností vypořádá bez pomoci odbor-

  níků. U druhého typu, kdy jde o je-

  dince, který se potýká sám se sebou

  a se svým handicapem není smí-

  řený, patrně bude nutné vyhledat

  pomoc psychologa nebo psychiatra.

  Ten mu může předepsat klasická

  antidepresiva a doporučit třeba te-

  rapeutickou skupinu nebo stacio-

  nář, kam se dochází několik týdnů.

  Když máme pocit, že situaci sami

  nezvládneme, musí jít stranou zby-

  tečný ostych a je nezbytné obrátit se

  včas na odborníky.

  Čím dříve začneme poruchu léčit,

  tím rychleji se ji podaří zvládnout.

  Jako prevenci podobných problémů

  můžeme pěstovat po celý rok péči

  o své duševní zdraví a celkovou

  kondici, hlídat si míru zátěže, pravi-

  delně jíst, spát přiměřený počet ho-

  din (to je pro většinu lidí minimálně

  šest, lepší je sedm až osm hodin),

  věnovat se nějakému koníčku, na-

  vštívit občas výstavu, koncert, diva-

  dlo nebo kino. Jako dobrá relaxace

  také poslouží setkání s přáteli.

  Přeji dobrý start do dalšího roku

  a dobrou náladu s prodlužujícími se

  dny.

  

  Autorka je psychiatrička.

  Na rozdíl od klasické deprese,

  která propuká většinou na jaře nebo

  na podzim, sezonní afektivní porucha

  se projeví až v zimě. Bohužel má

  tendenci se opakovat jako většina

  depresí všeho druhu, takže můžeme

  očekávat příští rok stejné obtíže.

• Strana 33

  DOTAZY a ODPOVĚDI

  Dobrý den, manželovi byl vlétě zamítnut pří-

  spěvek na motorové vozidlo, protože prý ne-

  splňuje zdravotní podmínky dané zákonem.

  Je mu 81 let, pohybuje se oholích, má špatné

  klouby ajá se snažím brát jej na výlety, aby

  neseděl pouze doma anepropadal depresím.

  Ráda bych příspěvek od státu využila.

  ODPOVĚĎ: Pokud máte rozhodnutí již staršího

  data, situaci je třeba vyřešit tak, že podáte

  novou žádost opříspěvek na motorové

  vozidlo. Pro přiznání příspěvku jsou rozhodné

  zdravotní indikace dané zákonem č. 329/2011

  Sb.:

  . Zdravotní postižení uvedená vbodě  písm.

  a), b), d) až i) al):

  a) anatomická ztráta obou dolních končetin

  vbércích avýše,

  b) funkční ztráta obou dolních končetin na

  podkladě úplné obrny (plegie) nebo těžkého

  ochrnutí,

  d) funkční ztráta jedné horní ajedné dolní

  končetiny na podkladě úplné obrny (plegie)

  nebo těžkého ochrnutí,

  e) ankylóza obou kyčelních kloubů nebo obou

  kolenních kloubů nebo podstatné omezení

  hybnosti obou kyčelních nebo kolenních

  kloubů pro těžké kontraktury vokolí,

  f) ztuhnutí všech úseků páteře stěžkým

  omezením pohyblivosti alespoň dvou

  nosných kloubů dolních končetin,

  g) těžké funkční poruchy pohyblivosti na

  základě postižení tří avíce funkčních celků

  pohybového ústrojí spřípadnou odkázaností

  na vozík pro invalidy; funkčním celkem se

  přitom rozumí trup, pánev, končetina,

  h) disproporční poruchy růstu provázené

  deformitami končetin ahrudníku, pokud

  tělesná výška postiženého po ukončení

  růstu nepřesahuje  cm,

  i) anatomická ztráta dolní končetiny ve

  stehně skrátkým pahýlem bez možnosti

  oprotézování nebo exatrikulace vkyčelním

  kloubu,

  l) anatomická ztráta dolní končetiny ve stehně

  smožností oprotézování.

  2. Těžká nebo hluboká mentální retardace

  astavy na rozhraní těžké mentální retardace.

  Doporučuji tedy před novou žádostí

  prokonzultovat slékařem, zda váš manžel

  některou zindikací splňuje, anapsat kní

  aktuální lékařskou zprávu.

  

  PORADNA Lucie MARKOVÉ

  33

  Text: LUCIE MARKOVÁ

  NOVÉ PRŮKAZY TP, ZTP AZTP/P

  V roce 2015 bylo třeba již po něko-

  likáté za poslední roky vyměnit staré

  průkazy osob se zdravotním posti-

  žením za nové. Mnoho lidí nechalo

  výměnu na poslední chvíli. Od ledna

  2016 ale přestaly platit staré průka-

  zy, i když na nich třeba byla uvedena

  delší platnost. Pokud jste tedy dosud

  svůj průkaz nevyměnili, doporučuji

  udělat to co nejdříve. Je totiž otázka,

  jak budou instituce a např. revizoři

  uznávat v praxi průkaz podle legisla-

  tivy již neplatný.

  NOVÉ ŽÁDOSTI

  OPŘÍSPĚVEK NA MOBILITU

  V některých případech bylo na zá-

  kladě souběhu starší legislativy třeba

  nově požádat v roce 2015 i o při-

  znání příspěvku na mobilitu. Pokud

  vám nebyl v lednu příspěvek na mo-

  bilitu vyplacen, může se jednat právě

  o tento případ, kdy bylo třeba požá-

  dat, a vy jste o tom nevěděli nebo jste

  to nestihli. I v tomto případě doporu-

  čuji dojít na úřad práce co nejdříve,

  protože o příspěvek nelze bohužel

  požádat a vyplácet ho zpětně. Je vždy

  přiznán a vyplacen nejdříve za mě-

  síc, ve kterém o něj bylo požádáno.

  VALORIZACE DŮCHODŮ

  Od ledna se zvyšují důchody starob-

  ní včetně předčasných starobních

  důchodů, důchody invalidní (pro in-

  validitu prvního, druhého i třetího

  stupně), vdovské, vdovecké a sirotčí.

  Základní výměra důchodu (stejná

  pro všechny druhy důchodů) se zvý-

  ší o 40 Kč (z 2400 Kč na 2440 Kč).

  Procentní výměra důchodu, která je

  individuální v závislosti na získaných

  dobách důchodového pojištění a do-

  sahovaných příjmech, se bohužel ne-

  zvyšuje. Jako kompenzaci za nízkou

  Aktuálně zlegislativy

  Shrnutí – co se mění vroce 2016

  lednovou valorizaci dostanou v únoru oso-

  by pobírající důchod jednorázový příspěvek

  1200 korun.

  ZVÝŠENÍ MINIMÁLNÍ MZDY

  Od ledna 2016 se zvýšila sazba minimál-

  ní mzdy pro zdravé zaměstnance z 9200

  korun na 9900 korun. Sazba minimální

  mzdy u zaměstnanců, kteří pobírají invalid-

  ní důchod, se zvyšuje na 9300 Kč za měsíc.

  V návaznosti na to se valorizují i nejnižší

  úrovně zaručené mzdy pro zaměstnance,

  jejichž mzdy nejsou sjednány v kolektiv-

  ních smlouvách, a pro zaměstnance ve ve-

  řejných službách a správě.

  ZVÝŠENÍ PŘÍSPĚVKU NA PÉČI

  Podle posledních zpráv z poloviny prosince

  2015 (k datu uzávěrky únorového čísla ča-

  sopisu) to vypadá, že ministryně práce a so-

  ciálních věcí přesvědčila ministra financí,

  aby došlo ke zvýšení všech stupňů příspěv-

  ku na péči o 10 % již od srpna 2016. O zvý-

  šení příspěvku se mluví již několik měsíců,

  ale dosud nebylo zřejmé, o kolik a odkdy by

  se měl příspěvek zvýšit. Nyní zvýšení musí

  projít ještě celým legislativním procesem.

  

  Výpočet zvýšení příspěvku

  na péči (snad) již od 1. 8. 2016

  Stupeň Osoby Osoby

  závislosti mladší starší

  18 let 18 let

  I. stupeň 3 300 880

  II. stupeň 6 600 4 400

  III. stupeň 9 900 8 800

  IV. stupeň 13 200 13 200

  Poradenství Konta Bariéry

  lucie.markova@bariery.cz

• Strana 34

  SLOVO MÁ...

  BOŽENA JIRKŮ

  Ani po prvním měsíci přestupného roku 2016

  se nezdá, že bychom zpomalovali tempo. Na

  sklonku starého roku jsme rozesílali pour fe-

  liciter v podobě kalendáře. Každý měsíc jedna

  akce… Vybrali jsme jen ty nejdůležitější, a navíc

  ty, které mají již nyní pevný termín konání.

  Hned v lednu jsme zahájili akci s krycím

  názvem Dej si kabát do šatny. Jde o pokračo-

  vání naší spolupráce s Dejvickým divadlem.

  Domluvili jsme se na podpoře dětí a mladých

  lidí s poruchou autistického spektra. O tom je

  i Kakadu, jedna z her na jevišti Dejvického di-

  vadla. Že je těžké se do tohoto divadla dostat,

  to ví každý Pražák i lidé z celé republiky. Ná-

  vštěvníci této kultovní pražské scény mohou

  podpořit náš společný projekt tak, že si dají do

  šatny kabát. Věřím, že vzniknou happeningy

  lidí, kteří se do divadla nikdy nedostanou, ale

  kabát si přijdou pověsit třeba jednou za měsíc.

  V dubnu nás čeká běhání pro pomoc, druhý

  ročník skvělého projektu RUN and HELP, který

  vymysleli studenti v Open Gate v Babicích a do

  něhož se v loňském roce zapojilo na třicet škol

  a firem.

  Co nelze opomenout, je projekt, který ke

  svému dvacátému výročí chystá náš dlouho-

  letý partner, řetězec hypermarketů Globus.

  Troška tajemství neuškodí, ale už teď je jasné,

  že dvacet organizací, které poskytují služby li-

  dem se zdravotním postižením, ale třeba také

  seniorům, získá dvacet velkoprostorových au-

  tomobilů pro rozšíření služeb a ulehčení své

  práce. Každý, kdo nakoupí v průběhu trvání

  největší sbírky roku v Globusu, pomůže.

  Budu se každý měsíc snažit upozornit vás na

  to nejaktuálnější z našeho kalendáře. Sledujte

  i na webu a Facebooku Konta Bariéry, co jsme

  podnikli, s kým jsme se seznámili, kolik peněz

  jsme získali na pomoc těm, kteří to potřebu-

  jí. Jsem ráda, že už na začátku roku se zdá, že

  v roce 2016 budeme pomáhat nejméně ve

  stejné míře jako vloni.

  

  Vaše

  Vydává Spolek přátel Konta Bariéry

  vespolupráci sNadací Charty 77

  Šéfredaktor: Štěpán Beneš

  e-mail: stepan.benes@muzes.cz

  Redakce:

  Zdeněk Jirků

  e-mail: zdenek.jirku@muzes.cz

  Radek Musílek

  e-mail: radek.musilek@muzes.cz

  Jan Šilpoch

  e-mail: jan.silpoch@muzes.cz

  Michaela Zindelová

  e-mail: michaela.zindelova@muzes.cz

  Manažerka redakce:

  Veronika Vojtíková

  e-mail: veronika.vojtikova@muzes.cz

  Mobil: 725 208 298

  Korektorka:

  Martina Čechová

  Adresa redakce:

  Melantrichova 5, 11000 Praha 1

  Mobil: 722966510. Telefon: 224242973

  Web: www.muzes.cz. E-mail: info@muzes.cz

  Nevyžádané příspěvky se nevracejí.

  Cena jednoho výtisku je 30 Kč,

  pro předplatitele 20 Kč.

  Celoroční předplatné 240 Kč.

  Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč.

  ISSN 1213-8908.

  Toto číslo vychází vúnoru 2016.

  Vychází zafinanční podpory

  Ministerstva zdravotnictví ČR

  aMinisterstva pro místní rozvoj ČR.

  Art director:

  Jiří Bušek

  Grafická úprava asazba:

  Jan Bělovský

  Tisk:

  Grafotechna Print, s. r. o.,

  Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky

  Rozesílá:

  Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9

  Volný prodej:

  Česká pošta, s. p.

  Foto natitulní straně:

  Jan Šilpoch

  Partneři redakce:

  Nový rok v Kontu Bariéry

  Co nelze opomenout, je

  projekt, který ke svému

  dvacátému výročí chystá

  náš dlouholetý partner,

  řetězec hypermarketů

  Globus. Troška tajemství

  neuškodí, ale už teď je jasné,

  že dvacet organizací, které

  poskytují služby lidem se

  zdravotním postižením, ale

  třeba také seniorům, získá

  dvacet velkoprostorových

  automobilů pro rozšíření

  služeb a ulehčení své práce.

• Strana 35

  INVACAR – úpravce aut

  www.invacar.com

  KATOVICE

  Průmyslová , Katovice

  Tel.:  

  E-mail: info@invacar.com

  AUTO HLAVÁČEK

  Škoda, Kia

  www.hlavacek.cz

  OLOMOUC

  Týnecká /, Olomouc, tel.:   

  E-mail: maly@hlavacek.cz

  AUTO JAROV

  Škoda, Volkswagen, Seat, Audi, Honda

  www.autojarov.cz

  PRAHA

  Osiková , Praha , tel.:  

  E-mail: pipek@autojarov.cz

  API CZ – ÚPRAVCE AUT

  www.apicz.com

  SLAPY UTÁBORA

  Slapy , tel.: 

  E-mail: info@apicz.com

  UNICAR

  Škoda

  www.unicar.cz

  OSTRAVA

  Vítkovická , Ostrava, tel.:   -

  E-mail: novevozy@unicar.cz

  AUTOCENTRUM DOJÁČEK

  Citroën, Fiat, Fiat Professional,

  Jeep, Lancia, Chevrolet

  www.dojacek.cz

  PRAHA

  Kolbenova /, Praha 

  (Citroën, Fiat, Jeep, Lancia)

  Tel.:   

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  USeřadiště , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: vasak@dojacek.cz

  Vršovická , Praha 

  (Fiat, Fiat Professional)

  Tel.:   

  E-mail: fiat.vrsovicka@dojacek.cz

  Přípotoční c, Praha 

  (Citroën, Chevrolet)

  Tel.:   -

  E-mail: citroen@dojacek.cz

  AUTOBOND GROUP

  Kia, Toyota, Ford, Suzuki,

  Subaru, Nissan, Mitsubishi

  www.autobond.cz

  PRAHA (Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Kolbenova /

  Praha -Vysočany

  Tel.:   

  E-mail: vojtech.parizek@autobond.cz

  PLZEŇ (Kia, Ford)

  Koterovská , Plzeň-Slovany

  Tel.:  –

  E-mail: tomas.klesa@autobond.cz

  KARLOVY VARY

  (Kia, Nissan, Mitsubishi)

  Studentská , Karlovy Vary-Doubí

  Tel.:  

  E-mail: tomas.klesa@autobond.cz

  OSTRAVA

  (Kia, Toyota, Ford, Suzuki, Subaru)

  Krmelínská –, Ostrava-Hrabová

  Tel.:  –

  E-mail: petra.dybalova@autobond.cz

  OPAVA (Toyota)

  Ostravská , Opava

  Tel.:  

  E-mail: toyotaopava@autobond.cz

  HAVÍŘOV (Toyota)

  Před Tratí /, Havířov

  Tel.:  

  E-mail: toyotahavirov@autobond.cz

  AUTO INZAT

  Renault, Dacia

  www.autoinzat.cz

  DVŮR KRÁLOVÉ NAD LABEM

  Preslova , tel.: 

  E-mail:

  martin.bartos.inzat@dealer.renault.cz

  AMB

  Ford

  www.fordamb.cz

  PRAHA

  Severní , Ořech – Praha-západ

  Pražský okruh – Exit 

  Tel.: –

  E-mail: svoboda@fordamb.cz

  AUTOCENTRUM ROS

  Škoda, VW, Audi

  www.rosauto.cz

  BRNO

  Poříčí c, tel.   

  E-mail: jan.smid@rosauto.cz

  Přehled partnerů Auta Bez Bariér

  (prodejci a úpravci aut)

  Dealeři zapojení do projektu Auta bez bariér poradí handicapovaným svýběrem

  vozu isjeho úpravou, ataké svyřízením všech formalit spojených skoupí auta.

  VÝZVA PRO DEALERY AUT:

  Zapojte se do projektu Auta bez bariér, pošlete zprávu e-mailem

  na adresu petr.bucek@bariery.cz. Děkujeme!

  Více na: www.autabezbarier.cz

  Děkujeme našim předplatitelům

  zato, že nás pravidelně čtou

  ajsou věrni časopisu, který

  přináší lidem

  spostižením

  avšem těm,

  kteří se jim

  snaží

  pomáhat,

  užitečné

  informace.

  Proč si

  předplatit

  časopis Můžeš:

  Doručování pravidelně první den vměsíci.

  Nemalá finanční úspora.

  Ojedinělé čtení, které jinde nenajdete.

  Stálý přehled oprávních úpravách

  týkajících se lidí spostižením.

  Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

• Strana 36