Strana 28
ŽIVOT
přinejmenším na filosofické fakultě
jsem byla první,“ vzpomíná Vendula
Neumannová. Nejprve byla přijata
jako externistka, protože si nikdo ne-
uměl představit, jak by zvládala den-
ní studium. Od druhého ročníku už
však docházela běžným způsobem.
„Rozhodně to nebylo jednoduché:
Maminka musela třeba uplatit vrát-
ného, aby nám půjčil klíč od výta-
hu na přidělání,“ směje se Vendula
tragikomické situaci, nesrovnatelné
s dnešními podmínkami studentů
s postižením.
DALŠÍ TVRDÁ RÁNA
Před Vánoci 1965 umírá Vendulina
maminka na rakovinu. Vendula se
tak náhle ocitla na světě prakticky
sama. Už během matčiny hospi-
talizace se musela přestěhovat do
domova důchodců, odkud jí spo-
lužačky pomáhaly s dojížděním
na fakultu. Na pokraji psychického
zhroucení se ke studiu upnula ještě
více než předtím. Dřela do úmoru,
aby se nezbláznila. To by se možná
i stalo, kdyby se naplnily snahy jed-
né sociální pracovnice. Ta za Vendu-
linými zády zavolala na fakultu, že
slečna Neumannová přerušuje stu-
dium, protože už to nemůže zvládat
a půjde do ústavu sociální péče.
Telefon naštěstí zvedl profesor
Karel Hausenblas. Dotyčné úřednici
pohrozil, že překračuje zákon, a po-
kud tenhle případ nevyřeší ku pro-
spěchu jeho vzorné studentky, bude
to mít neblahé stranické důsledky.
Řešení se našlo. Vendula se nastě-
hovala do bytu po svých rodičích
s bývalou spolužačkou Hanou Ko-
vářovou a v červenci 1968 úspěšně
odpromovala.
Jenže o měsíc později zemi obsa-
dila vojska Varšavské smlouvy. V dů-
sledku následných politických čistek
padly všechny přísliby zaměstnání
v oboru. Až na příležitostné práce zů-
stala uzavřena do světa vytyčeného
bytem a spolubydlící Hanou. Na po-
vrch začaly vystupovat jejich rozdíl-
né povahy i odlišné kulturní zázemí.
Společenská a poznání dychtivá Ven-
dula se začala cítit svázaná Hanou,
která o ni sice pečovala, ale začala si ji
nárokovat jen pro sebe.
DRUHÉ „MANŽELSTVÍ“
I proto Vendula přivítala seznámení
s mladou svobodnou matkou Alenou
(dnes Haškovou), která pracovala
jako rehabilitační sestra v Kladru-
bech. Brzy poznala, že toto přátelství
je jí daleko bližší. Přes výčitky vlastní
i některých přátel se s Hanou roz-
loučila. „Dá se říci, že jsem se vlastně
podruhé vdala,“ říká Vendula s nad-
sázkou. „Ale aby si to někdo špatně
nevykládal. Vytvořily jsme sice spo-
lečně s Aleninou dcerkou Michalkou
takovou zvláštní formu rodiny, které
někteří žertem říkali U tří děvčátek,
ovšem nehledejte v tom nic jiného
než čisté přátelství. Ostatně Alenka
se časem provdala a měla další děti.
A já v tom celku tvořila člena rodiny,
pro něhož neexistuje oficiální po-
jmenování. Jsem šťastná, že to fun-
guje dodnes.“
Z Venduly se stala domácí vycho-
vatelka a učitelka. Docházely za ní
i děti dalších přátel. Jinak neradost-
ná 70. a 80. léta paradoxně přines-
la téměř harmonické období, navíc
složila rigorózní zkoušku a získala
doktorát. „To jenom proto, abych
něco dělala. Kromě drobných zaká-
zek od nakladatelství jsem o stálé
zaměstnání nemohla zavadit. Psala
jsem i do Jedličkova ústavu, zda by
mě nepřijali jako učitelku. Ale od-
mítli mě s odkazem na zákon, který
zakazoval, aby invalida učil.“
SAMETOVÁ RENESANCE
Jedličkův ústav však Vendulu nako-
nec k oboustranné spokojenosti při-
jal. „Nejprve jsem v roce 1990 přišla
na besedu se studenty. O dva roky
později mě přijali jako vychovatelku
a vedoucí historického kroužku. Od
roku 1994 do roku 2010 jsem pak
působila jako učitelka.“
Porevoluční čas znamenal pro
Vendulu celkovou renesanci. Ote-
vřely se jí možnosti, ve které během
dosavadního života nemohla ani
doufat. Začala s pomocí přátel ces-
tovat po světě, publikovat a pořádat
literárně-historické besedy. S rados-
tí pozorovala, jak se pomalu, ale jis-
tě zlepšují podmínky pro postižené.
Její elán, myšlenky a životní příběh
inspiroval řadu lidí. Stala se i me-
cenáškou a z navráceného majetku
podpořila vznik Letohrádku Vendu-
la, který nese její jméno. V Horním
Bezděkově tak díky ní vznikla or-
ganizace poskytující sociální služby
a pracovní uplatnění lidem s mentál-
ním postižením.
Její pedagogické působení přeru-
šily před šesti lety zdravotní kompli-
kace, které si vyžádaly delší léčbu.
Potíže sice částečně odezněly, ale
ke stálému zaměstnání už se nevrá-
tila. Stále však každý druhý čtvrtek
v měsíci pořádá přednášky v TA
KAVÁRNĚ Jedličkova ústavu a škol.
Možná jí ubylo fyzických sil, ale du-
chem zůstává stále svěží. A jak sama
prohlásila – je nezmar, který stále
plánuje něco nového.
V kamarádce
Aleně našla
Vendula
všestrannou
oporu a stala
se součástí její
rodiny. Bydlí
spolu bezmála
padesát let.
Nevím o nikom dalším s takto
těžkým postižením, kdo by v dané
době studoval nějakou pražskou
vysokou školu. Troufnu si tvrdit,
že přinejmenším na filosofické fakultě
jsem byla první.