Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 19

19

Je lepší objevit zapomenutou pláž a strávit na ní času,

kolik je libo, než spěchat do hotelu? Je lepší přespávat

na bambusové terase na úbočí sopky než jet autobusem

na další naplánovanou atrakci? Kdo se rozhodne, může

trochu nepohodlí vyměnit za velké dobrodružství…

Text: JAKUB KOUCKÝ

Foto: AUTOR A VOJTĚCH DUCHOSLAV

Vždycky jsem měl rád nezávislé ces-

tování s více či méně podobně na-

laděnými lidmi, a tak moje výprava

trabantem po Tichomoří začala už na

přednášce o předchozí výpravě Tra-

bantem Jižní Amerikou. Nedostalo se

mi sice příslibu, začaly se však hledat

možnosti a o několik měsíců později

jsem sám naskočil do žlutého cirkusu

na další plánovanou expedici.

Vozíčkář – a řídit trabanta? Bylo to

snazší, než se zdá: zjistili jsme, že vý-

robce již v době dávno minulé mys-

lel na handicapované řidiče a do aut

instaloval tzv. hycomat, který díky

hydraulice umožňuje řazení bez nut-

nosti sešlápnutí spojky. Další úprava

v podobě plynu a brzdy již byla po-

měrně snadná záležitost, s níž nám

pomohla firma pana Hurta, úprava-

mi si prošel také můj vozík: na cestu

dostal oroadová kola a přídavné ko-

lečko FreeWheel. Bez těchto doplňků

by zdolání některých částí trasy bylo

nepředstavitelné. Ale posuďte sami –

na několika krátkých zastaveních po

trase, jejíž celé vylíčení by dozajista

spolklo několik set stran.

NO WORRIES, MATE!

Absolvovat několik kol očkování proti

nejrůznějším chorobám, sbalit out-

doorové vybavení a může se vyrazit.

Žlutý cirkus se na svou cestu vy-

dal poslední březnový den loňského

roku. Bylo nás devět ze tří zemí (Čes-

ka, Slovenska a Polska) a pět stro-

jů – dva trabanty pojmenované Egu

a Babu, polský Fiat Maluch Max a mo-

torky Jawa Anežka s Čezetou Skip-

py – s plánem zdolat za čtyři měsíce

vzdálenost přibližně 20 tisíc kilomet-

rů z australského Perthu do thajského

Bangkoku. Z Egu vše řídil šéf expedice

Dan s kameramanem Zdeňkem a fo-

tografem Vojtou, v Babu jsme si ruč-

ní řízení užívali vozíčkářka Kika a já,

v maluchu řádila polská část expedice

Radek s Marcinem a na motorkách

Jawa a Čezeta Marek s Dominikou.

Po mých předchozích zkušenos-

tech s cestováním letadlem s me-

zipřistáním jsem se trochu obával,

abychom v cíli našli své vozíky. Vždy

ale stály u výstupu z letadla, jak jsme

si s Kikou přáli. To se ale nedalo říci

o našich autech a motorkách. Už ně-

kolik dní po našem příletu se sice

pohupovaly na kontejnerové lodi

v přístavu, vydání našich žluťáků ale

trvalo několik dalších týdnů. V typic-

ky australském duchu „No worries,

mate!“ neboli: „Bez starosti, brachu!“

Pro mě osobně byl přílet do třináct

a půl tisíce kilometrů vzdáleného

Perthu hodně dojemný – do Austrálie

jsem se vracel po sedmi letech, kdy

jsem s kamarádem Jirkou vyrazil na

obrácenou cestu přes jihovýchodní

Asii a Austrálii na Nový Zéland. Už

tehdy jsem si Austrálii, její kontras-

ty i usměvavé Australany zamiloval.

Rád jsem v centru přilehlého Frea

posedával s ranní kávou a pocitem,

jako by se zastavil čas a že život

Absolvovat několik

kol očkování proti

nejrůznějším chorobám,

sbalit outdoorové

vybavení a může se

vyrazit. Žlutý cirkus

se na svou cestu vydal

poslední březnový den

loňského roku.