Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 31

31

o tom vypráví: „Pravidelně jsem jez-

dila na setkání křesťanské mládeže,

pořádané pokaždé na konci roku

v jednom evropském městě. Se Sta-

nislavem jsem se seznámila ve Víd-

ni, kde můj budoucí manžel pracoval

v nemocnici – v níž jsem byla uby-

tovaná. A za rok jsme už se Stanisla-

vem jeli do Milána společně. Vzali

jsme se a narodila se nám dcera.“

Její sen mít rodinu byl tady! Začaly

nepříjemné tahanice, podle „znalců“

nebyla Šárka schopná postarat se

o dítě. Úřady jí odmítly dát i rodičov-

ský příspěvek. Ustáli to. Stejně jako

dlouhou kalvárii s byty s problémo-

vými schody; až teď bydlí spokojeně

všichni čtyři (i s druhou dcerou Ma-

ruškou) v běžném domě v Praze.

A malování? Dost možná jen sen,

který nakonec také stáhla na zem:

„To jsem neplánovala… Napřed jsem

zkoušela malovat nohou, ale nešlo

mi to, pak přišla na řadu pusa. Ústa

byla lepší, fyzická námaha mi nevadi-

la. Musela jsem si vypracovat vlastní

metodu, jak malovat. Jeden z mých

prvních obrázků byl reprodukován

v časopise. A pak se mi ozvali z na-

kladatelství ÚMUN, sdružení, které se

specializuje na práci umělců malují-

cích ústy a nohama. Od té doby mě

zastupují…“ komentuje své umělecké

počátky. „Manžela jsem naučila, jak

připravit plátno, napnout ho. Orientuji

se na oleje a akvarely. Velikosti plá-

ten souvisejí především s námětem,

který chci právě malovat.“ Všem ob-

razům poskytuje malířka reprodukč-

ní práva pro ÚMUN, ale ještě jsou tu

volné náměty, portréty, akty, přírodní

i fantazijní motivy – pocitově malová-

ní pro potěšení… „Mám ovšem na ob-

razy málo času, začínám pracovat, až

když je doma klid a mám náladu. Až

úplně hotové věci signuji jménem…“

dodává paní Šárka.

Ročně namaluje dva tři oleje a ně-

jaké akvarely. V nakladatelství se

starají o pořádání výstav, reprodukč-

ní práva, dokumentaci prací. Velký

zájem o její obrazy Šárku Dvorskou

samozřejmě těší, ráda vystavuje i sa-

mostatně a vysvětluje: „Já zatím ne-

chci prodávat! Malování je prostě čas

určený jenom pro mne. Ta nejlepší

relaxace pro mou duši.“



Kdo je Mgr. Šárka Dvorská

Narodila se roku , vystudovala Univerzitu Karlovu –

diplomní práci zpracovala vNadaci Konto Bariéry.

Pracuje jako psycholožka vPsychiatrické nemocnici

vPraze-Bohnicích.

Je vdaná, má dcery Julinku aMarušku. Paní Šárka je od

narození připoutána na vozík aochuzena otvořivý pohyb

rukou; naučila se psát amalovat ústy.

Její malířskou práci při reprodukci zastupuje celosvětové

nakladatelství ÚMUN, originály jsou autorčiny.

Nakladatelství ÚMUN se sídlem vLiberci existuje od roku

 jako součást Celosvětového sdružení malířů malujících

ústy anohama. Tato organizace byla založena vroce 

vNěmecku Arnulfem Erichem Stegmannem, který záhy po

narození ochrnul po dětské obrně. Přesto se věnoval svému

uměleckému talentu, vnakladatelství vydával pohlednice

agrafiky.

Dnes pracují podobná nakladatelství vtřiceti zemích světa;

české sdružení vydává reprodukce děl vkalendářích,

na přáních, knížkách nebo omalovánkách – pořádá také

výstavy.

Vsoučasné době ÚMUN zastupuje dvanáct umělců aze

získaných prostředků plní své cíle. Především umožňuje

postiženým malířům jejich vlastní realizaci...

„Můj táta na té škole učil, bylo to

technicky jednodušší,“ přiznává paní

Šárka a pokračuje: „Ale po revoluci

jsem se přece jen pokusila realizovat

původní záměr a přestoupila jsem na

obor psychologie.“ Vydala se cestou,

která se jí od počátku líbila. Šárka se dál

pokoušela o větší podíl na osamostat-

nění, i když věděla, že druhý odchod

z domova bude zřejmě mnohem těžší.

Během studia se skutečně odstěhova-

la od rodičů, a s tímhle dalším skokem

jí pomáhali kamarádi a kamarádky. Po

škole (absolvovala v roce 1996) chtěla

pracovat ve zdravotnictví jako klinic-

ký psycholog, nedařilo se jí ale získat

práci. Jednou na konferenci oslovila

odborníka z oblasti psychiatrie. Řekl

jí, že se do měsíce ozve – a skutečně,

místo najednou bylo! „V pražských

Bohnicích pracuji stále,“ komentuje ten

zázrak s úsměvem.

Brzy se měl změnit i její privátní

život. Asi ten největší skok! Sama

Odmala měla jisté záležitosti

v sobě srovnané. Přes své zdravotní

potíže nikdy neuvažovala v budoucnu

o jiném životě než s rodinou a dětmi.

A pak, kromě víry v sebe,

tu vždy byla (a je) víra v Boha…

Soukromý čas,

který patří

jen jí - tak říká

sama malování...