Strana 27
27
v exilu vzpomínal. Bohužel jsme se
už nikdy osobně nesetkali,“ lituje
Vendula Neumannová.
V roce 1957 Vendulu i její mamin-
ku zasáhla tvrdá rána. Přepracovaný
tatínek podlehl srdečnímu infarktu.
Najednou byly na všechno samy, jen
s pomocí babičky. Příjem domác-
nosti se přiblížil k hranici chudoby.
Ale ani v těchto chvílích se nevzdaly.
VZORNÁ STUDENTKA
Vysněné gymnázium bylo Vendule
odepřeno s odůvodněním, že nemů-
že chodit do dílen a na tělocvik. Bylo
jí však umožněno studovat jedenác-
tiletou střední školu pro pracující,
kde se praktické předměty nevy-
učovaly. Docházka čtyřikrát týdně
od 16 do 21.30 hod. Vendule plně
vyhovovala. Do třídy složené z po-
tomků kádrově nespolehlivých lidí,
tedy vlastně mezi elitu, navíc dobře
zapadla.
Vzhledem k vynikajícím studijním
výsledkům bylo jasné, že po intelek-
tové stránce má Vendula jednoznač-
ně našlápnuto na studium vysoké
školy. Otázkou však bylo, zda ji bude
někdo ochoten přijmout a jak bude
vše zvládat. Původní záměr studia
dějin umění nevyšel kvůli povinné-
mu kreslení. Podařilo se ale přijetí na
český jazyk a historii na Filosofické
fakultě UK. Psal se rok 1963.
„Nevím o nikom dalším s takto
těžkým postižením, kdo by v dané
době studoval nějakou pražskou
vysokou školu. Troufnu si tvrdit, že
amerického Chicaga přišel komu-
nistický převrat roku 1948. A s ním
vše, co k tomu pro zámožnou rodi-
nu intelektuálů prvorepublikového
střihu patřilo. O majetek a prostřed-
ky, které chtěli věnovat na léčbu své
dcery, přišli. Bylo obtížné obhájit už
jen fakt, že se maminka nezapo-
jila do výroby, aby mohla pečovat
o Vendulu. Nikoho nezajímalo, že
jde o nepřetržitý úvazek na 24 ho-
din denně; bylo na ni nahlíženo jako
na buržoazní paničku v domácnos-
ti. O to víc se v ordinaci obvodního
ústavu národního zdraví dřel tatínek,
který měl ve svých více než padesáti
letech velmi vážně nemocné srdce.
V této neradostné atmosféře měla
Vendula nastoupit na základní školu.
Samostatně nechodící a špatně
mluvící děvčátko s křečovitě staže-
nýma rukama muselo být pro ředi-
telku blízké základní školy zjevením.
Nejprve Vendulino vzdělávání od-
mítla, ale nakonec svolila. Šlo o první
z řady Venduliných průkopnických
kroků na poli integrace. Pomohl
k tomu i fakt, že pražský Jedličkův
ústav byl v té době přeplněný. Jen
v první třídě jí maminka dělala asis-
tentku, pak už vše zvládala sama.
Od počátku patřila k nejvzorněj-
ším žákům. Nebyla sice na výsluní
popularity, ale ani jí nikdo neubližo-
val. Našla si i kamarádky. Její pozi-
ci upevnil okamžik, kdy zapřela, že
jí při přestávkové přestřelce někdo
udělal mokrou houbou monokl.
Přestože nové pořádky vylučovaly
léčbu v zahraničí, Vendulin otec ve
svém úsilí nepolevoval. Jeho dcera
navštěvovala různé tuzemské lázně,
dopisoval si s odborníkem na DMO
ve Francii a konzultoval s domácí-
mi neurology. Tak se stalo, že malou
Vendulu potkal tehdy začínající asis-
tent Václav Vojta, pozdější autor uni-
kátní reflexní rehabilitační metody.
„Tohle jsem ještě nikde nezveřejnila,
ale podle profesora Vojty bylo naše
setkání jedním z určujících momen-
tů jeho budoucí kariéry. Natolik jsem
ho zaujala, že se o problematiku dětí
s podobným postižením začal velice
zajímat. Když jsem mu po revoluci
napsala dopis, odpověděl mi, že si na
mě dobře pamatuje a často na mne
Místo plánované
ozdravné kúry
ve specializovaném
sanatoriu poblíž
amerického Chicaga
přišel komunistický
převrat roku 1948.
A s ním vše, co
k tomu pro zámožnou
rodinu intelektuálů
prvorepublikového
střihu patřilo.