Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 30

KULTURA

Malování

jako

relaxace

Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

Foto: JAN ŠILPOCH

První pohled na rodinu v bytě v pod-

večerním čase – malá Marie si čte

u stolu, z obývací kuchyně to voní,

táta dělá večeři. Na stěnách vidím

zajímavé obrázky, autora už znám.

Jsou i na stěnách dětského poko-

je – třeba Julie v princeznovských

šatech… Pan Stanislav nás nechává

o samotě se svou ženou s bystrýma

usměvavýma očima.

Klikatá cesta, jakou se dostala až

k malování, nepatří hned na začátek

příběhu holčičky, která se narodila

jako ochrnutá do starostlivé rodiny,

kde se o ni starali i dva bratři. Něja-

ký gen tvrdošíjnosti a pevné vůle v ní

ale probouzel touhu odejít z domova

– aby se přes své evidentní nedostat-

ky osamostatnila. Odmala měla jisté

záležitosti v sobě srovnané. Přes své

JEDNOU SE JÍ ZEPTALA MALÁ DCERA

MARUŠKA, JAKÉ TO JE BÝT NA

VOZÍKU… ODPOVĚDĚLA KRÁTCE, ŽE

NIC MOC. „BĚŽNÝ ŽIVOT, JEN TROCHU

NÁROČNĚJŠÍ,“ USMÍVÁ SE ŠÁRKA

DVORSKÁ, PSYCHOLOŽKA AMALÍŘKA,

KTERÁ VZHLEDEM KE SVÉMU

POSTIŽENÍ MALUJE ÚSTY. AJEJÍ

PRVOROZENÁ, STUDENTKA JULINKA,

OMAMINCE, KTERÁ JI NIKDY NESEVŘE

VNÁRUČÍ, VYSYPE BEZ PŘEMÝŠLENÍ:

„JE SKVĚLÁ, DOVOLÍ, ODPUSTÍ,

PORADÍ, MÁ NÁS MOC RÁDA!“

zdravotní potíže nikdy neuvažovala

v budoucnu o jiném životě než s ro-

dinou a dětmi. A pak, kromě víry

v sebe, tu vždy byla (a je) víra v Boha.

Dlouho se v rytmu Šárčiných let

nic nedělo, chodila do Jedličkárny,

zlepšovala se, táta s ní dvě hodiny

denně cvičil. Zlom a první skok byl

nástup na gymnázium. Šárka odešla

studovat z Prahy do Bratislavy. Ocit-

la se na internátu: „Všechny aktivity

jsem si musela organizovat, musela

jsem se vejít do stanoveného řádu.“

Vzdor tomu, že na ni bylo naloženo

denně hodně povinností, se cítila

fyzicky i psychicky skvěle. „A když

jsem se rozhodovala pro vysokou

školu, po vyšetření na neurologii

a psychologii mě odborníci zača-

li orientovat docela jiným směrem

než humanitním.“ Aby získala snaz-

ší uplatnění, nastoupila na Vysokou

školu zemědělskou, obor automati-

zované systémy řízení (1989).

Při naší návštěvě ještě schnoucí olej Štěstí (2015)