Strana 17
17
REFLEKTOR / ZÁPISNÍK
Americká aktivistka Nancy Lublin je
ředitelkou organizace DoSomething.org
(Dělej něco!), jedné z největších organizací
pro teenagery na světě. Ročně zorganizuje
přes dvě stovky kampaní, například sbírky
potravin nebo valentýnky pro opuštěné
seniory. Úspěch ve vytvoření fungující
komunity mladých měl však i nezamýšlený
efekt – krátce po spuštění služby začaly
chodit organizaci zprávy, které neměly
s potravinami a přáníčky pro seniory nic
společného. Záplava SMS volání o pomoc,
stížnosti na šikanování, zoufalé zprávy
o závislosti na drogách, o bulimii. „Pořád
mě znásilňuje. Je to můj táta. Varoval mě,
abych to nikomu neříkala. Jste tam?“ cituje
energická ředitelka zpaměti tu nejhorší
z nich a sál na konferenci TED Women 2015
výrazně potemní…
Co se ve slušných lidech odehrává,
když dostanou podobnou zprávu, není
těžké domyslet. Nancy se svými kolegy
zareagovala na příval podobných zpráv
vytvořením krizové linky důvěry, se kterou
se komunikuje výhradně pomocí krátkých
textových zpráv. Proč? SMS je v podstatě
nejintimnější forma komunikace – nikdo vás
neslyší mluvit, nevidí, komu a proč píšete,
mobil máte stále u sebe – a tak se otevírá
možnost se o své problémy bez důsledků
a obav podělit, poprosit o radu. Skeptici
mohou leccos namítat, projekt Crisis Text
Line se však během čtyř měsíců rozrostl
z dvou měst na všech 295 oblastních kódů
v Americe. V perspektivě – s nulovým
marketingem jde o rychlejší růst, než měla
ve svých začátcích největší sociální síť světa
Facebook.
Nancy pokračuje: „V SMS dostáváme
pouze fakta. Například: Chci umřít. Vedle sebe
na stolku mám lahvičku pilulek.“ Sál znovu
ztichne, tenhle příběh má ale dobrý konec.
Přichází odpověď zkušeného sociálního
poradce. „Co kdybys dala ty prášky do
šuplíku, zatímco si povídáme?“ Cíleným
dialogem získává poradce adresu, a zatímco
výměna textovek pokračuje, je na cestě
záchranka. Následuje 23 minut ticha – snad
nejdelších v životě – než dívčina matka
napíše slova díků – o krizi neměla tušení,
přestože byla v tu chvíli doma.
Podobné příběhy znají pracovníci
krizových linek po celém světě. Kromě
intimní rady i aktivní záchrany však šest
a půl milionu zpráv na Crisis Text Line
v průběhu necelých dvou let znamená
ještě něco: šťavnaté množství dat. Pomocí
důmyslného programování dokáže
počítačový systém linky poznat ze zprávy
klíčová slova – a předpovědět, zda máte
problém s drogami nebo třeba s depresí. Na
konci vše samozřejmě řídí zkušený sociální
pracovník, podobná selekce mu ale nabídne
už připravené fráze, jimiž je nejvhodnější
reagovat. Nebo adresy na tři nejbližší
drogová centra v okolí odesílatele. Pokud
se navíc ve zprávě objeví slova jako „chci
se zabít“ nebo „chci umřít“, dostává pisatel
prioritu a pomoc přichází co nejdříve.
Počítačové zpracování tzv. velkých dat
má na svém konci využitelné výsledky,
díky nimž se lze věnovat i prediktivní práci
– mnohem úspěšněji a rychleji než při
jakékoli jiné klasické sociální studii. „Mohu
vám například říci, že nejhorší den pro lidi
s poruchou přijímání potravy je jednoznačně
pondělí. Nebo že nejkritičtější čas pro
zneužívání omamných látek je pátá hodina
ráno. Nebo že Montana je sice moc hezký
stát, ale žít byste tam nechtěli, protože tam
na sebevraždu myslí nejvíc lidí,“ vypočítává
Nancy. Všechna data (bez osobních a jinak
citlivých informací) dává projekt volně
k dispozici veřejnosti i institucím na adrese
CrisisTrends.org.
Pravá výzva ale aktivistku Nancy teprve
čeká – bez ustání opakovat světu: Tady
jsou fakta. Dělejme každý, co je v našich
silách…
(šb)
Dodatek:
Vroce 2016 se projekt rozroste imimo Ameriku.
Půjde zřejmě ovětší země, než je Česká republika,
ani unás ale zatím nemá tento nápad konkurenci.
Můžete jen volat, někde psát e-maily, vjednom
případě ianonymně chatovat po internetu.
Textovka záchrany